2 Ans 1/2005 - 57

O žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného. Správa daní a poplatků.

§  ×
AA  
Sdílení poznámky:
Obsah Typ obsahu
Předpisy ČR (3)
x xxx xxxxxxxxx
xxxxxx xxxxxxx xxxxx xxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxx
xxxxxxxxxxxx xx xx xxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxx xx xxxxx x xxxx xxx6, o stanovení lhůt pro uzavření vytýkacího řízení (§ 43 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků), správní praxe spočívající v tom, že vytýkxxx xxxxxx xx xxxxxxxxx x xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xx xxxxxxx xxxxxxxxxxxxx xxxxx xxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xx xxxxxx xxxxxx xxxxxxxx x xxxdůvodněně nerovného zacházení (čl. 1 věta první Listiny základních práv a svobod), že pro správní orgán je takováto správní praxe právně závazná.
xxxxx xxxxxxxxx
xxxxxxxx
xxxxxx xxxxxxxxx
xxxxxxxx xxxxxxx xxxx
xxxxxxx x xxxxxx xxxxxxxx x xxxxxxxxxxx xxxxx xxxxxx xxxxxxx x xxxxxx xxxxx xojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: I. spol. s r. o., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Vaško, advokátem se sídlem Morávkova 18/1254, xxx xx xxxxx xxx xxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxx xxx xxxxx xx xx xxxxxx xxxxxxxxxxxx xxx xxx xx xxxxx xx x xxxxxx x xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxxxku Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2004, č. j. 5 Ca 32/2004 - 31, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2004, č. j. 5 Ca 32/2004 - 31, se zxxxxxx x xxx xx xxxxx xxxxxx xxxxx x xxxxxxx xxxxxxx
xxxxxxxxxxx
xxxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxx xxxxx xxx xxxxxxxxxxxxx xxxxx xxxsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2004, č. j. 5 Ca 32/2004 - 31, jímž byla zamítnuta jeho žaloba na ochranu proti nečinnosti žalovaného, kterou se xxxxxxxx xxx xxxx xxxxxxxx xx xxxxxxxx xx xxxxxxx xx xxxxx xx xxx xxx xxx xxxxxx xxxx xxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxx xx xxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období říjen 2002. Městský soud v Praze dospěl k závěru, že žalovaný řádně zahájil vytýkací řízení podle § 43 záxxxx xx xxxxxxxx xxxx x xxxxxx xxxx x xxxxxxxxx xx xxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxx xxx xxxxx xxxxx x xx xxx xxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxxx x xxxxxxx xxxch skutečností uvedených stěžovatelem v souvislosti s tím, zda zdanitelné plnění, které bylo předmětem šetření, zajistil skutečně dodavatel stěžovxxxxx xxxxxxxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxx xxxxx x xxxx xxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxx x xxxxx xxxxxxxx xxxxxxem k tomu, že zákon nestanoví lhůtu pro rozhodnutí správního orgánu, že pokyn Ministerstva financí č. D-144 z roku 1996 pouze orientačně určuje, do jaké xxxxx xxxx xxx xxxxxx xxxxxx xxxxxxxx xxxx xxxxxxxxx x xxxx xxxxxx xxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx x xxxxxxxx x xxxxx xx xxxxxxx xxxxx xx xxxx xxxxxx xxxxxx xebylo podle soudu důvodné žalovanému ukládat vydání rozhodnutí ve věci stěžovatelem podaného daňového přiznání.
Ve své kasační stížnosti, kterou xxxxx x xxxxxxxxxx x xxx xxxxx x xxxxx xx xxxxxx xx xxxxxxxx xxxx xxxxxxxx xxxx xxxxxxxxxx xx xxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxx xxx xxx xx xxxxx xxxxxxxxxl uvedl, že podstatou sporu je zjištění, zda činnost, kterou vyvíjel žalovaný za účelem ověření různých skutečností v souvislosti se zdanitelným plněxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xx xxx xx xxx xxx xxxx xxxxxxxxx xxxx x xxxxxxx xxxxxxxx xxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx x xxxx xxxxx xxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xx xxx xx xxtýkací řízení podle § 43 odst. 1 daň. ř. má být dle pokynu Ministerstva financí č. D-144 z roku 1996 o stanovení lhůt pro uzavření vytýkacího řízení (dále jxx xxxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xx xxx xxxxxx xxx xxxx xxx xxxxxx xxxxxxx xxxxxx xxxx xxxxx xxxxxxx xxxxx xxx xxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxdy a poskytne potřebná vysvětlení, nebo je správci daně doručeno oznámení daňové subjektu, že je připraven vyžadované podklady předložit a potřebná vxxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxx xx xxxxxxxxx xx xxxxxxxxx xxxxx x xxxxxxxxxx xxxxxxx x xxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxx xxxxxxx xxxx xxxxxx xxxxx xxxxxce daně, také skutečně dojde.
Stěžovatel měl za to, že nebylo vůbec důvodné, aby žalovaný složitě prověřoval, který konkrétní subjekt skutečně fyzixxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxx xx xxxxxxxxxxxx xxxxx xxxxx xxxxxxx xx xxxxxxxxxxx xx xxx xx xxx xxxxx xxxx xxxxxxx xxěžovateli dodat, bylo možno tuto službu zajistit i subdodavatelsky; podstatné bylo pouze, zda služba byla skutečně stěžovateli dodána, a o tom podle sxxxxxxxxxx xxxxx xxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxx xxxx xxxxxx xxxxxxx xxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxx xxxxxxxxxxxxx xxxxxxxxsti F. ČR, a. s. reklamu fakticky zajišťovaly – s těmito subjekty totiž stěžovatel nebyl v žádném smluvním vztahu a případné zdanitelné plnění, pokud byxx x xxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxx xx xxx xx xx xxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx x xxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxností týkajících se těchto zdanitelných plnění není podle stěžovatele předmětem daňového řízení ve vztahu k němu, nýbrž toliko předmětem daňového říxxxx xx xxxxxx x xxxxx xxxxxxxxxxxxxxx
xxxxxxxxxx xxxx xxxxxx xx xxxxxxxx xxx xxxxxxxx xxxxx xxxxxxxx xxxxxxx xx xx xxxxx xxxxxxxx x xxxx xxxxxx xxx xestanoví žádnou lhůtu pro rozhodnutí v daňovém řízení, nemůže to podle stěžovatele vést ke zkrácení subjektivního veřejného práva stěžovatele podle xxx xx xxxxx x xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxx x xxxxxxx xxxxx xxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xx xxxxxxxxx řízení pokynem D-144. Podle stěžovatele tento předložil v souladu s harmonogramem prací vyhotoveným žalovaným již počátkem roku 2003 žalovanému vešxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xx xxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxx xxx xxxxx xxxxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx xxxx x xxxxxxx x xxxxxxx xxxxx xxxxdal o prodloužení lhůty pro vytýkací řízení, avšak teprve po více než 6 měsících poté, co mu byly stěžovatelem předloženy veškeré požadované podklady. x xxxxxxxxx xxxxxx xx xxxxxxxxxx xx xxx xx xxxxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xx xxxxxxxxxx xxxxxx xxxx xxxxxxx xxxx x xxxxx xxxxxxxxx xroto stěžovatel navrhl zrušení kasační stížností napadeného rozsudku a vrácení věci Městskému soudu v Praze.
Žalovaný ve vyjádření navrhl zamítnuxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxx xxxxxxxxxx xxxxxx xx xxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxx xx xx xxxxx x xx xxxx xxxxx xx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxx x xxxém případě však podle jeho názoru došlo k přerušení běhu lhůt podle pokynu D-144, neboť žalovaný uplatnil dne 20. 12. 2004 podle § 5 daň. ř. dožádání u jinéxx xxxxxxx xxxx x x xxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxx xxxx xxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxx x xxxxxxx xxxxxxx x xxxxi řetězce personálně propojených firem (pozn. soudu: žalovaný zjevně míní firmy, které měly být subdodavateli stěžovatelova dodavatele). Výsledek xxxxxxxxxx xxxxxx x xxxxxxxxxxx xxxxxx xx xxxxxxxxx xxxxxxx x xxxxxx xxxxxxx xxxxxx xxx xxxxx xxxxxx xxxxxxxx x xxxxxxxx xxxxx xx xxxxxxxxxx xxxxxxx xaně obdržel pouze dílčí odpovědi, konečnou odpověď zatím (do 11. 1. 2005) nikoli. 8. 12. 2004 žalovaný podle svých slov požádal o prodloužení lhůty k ukoxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxx xxxx xxxxxxxx xxx xxx xxxxx xx xxx xx xxxxx
xxxx xxxxxxxx xxxxxx xx xxxxxxxxxx xxx x xxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxx x xxxxxxxxxxxxxx xxxxx xxl správce daně ve vztahu k údajům vykazovaným stěžovatelem v daňovém přiznání. Po stěžovateli bylo požadováno prokázání přijetí zdanitelných plnění xx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xx xxxxxxxxxx xxxxx xxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx x xx xxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxxx x xxxxxxou o reklamě a propagaci. Žalovaný zdůraznil, že je to stěžovatel jako daňový subjekt, který nese důkazní břemeno ohledně skutečností uváděných v daňoxxx xxxxxxxxx
xxxxxxx xxxxxxxx xx xxxxx x xxx x xxxxx xx xx xx xxxxxxxxx x xxxxx xxxxxx xxxxxx xxxx x xx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxx x xxx xdst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel tvrdí, že Městský soud v Praze se dopustil nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky, pokud dosxxx x xxxxxxx xx xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx x xxxx xxxxx xxx xxxxxxxxxxx x xx xx xxxx x xxxxx xxxxxxx xxxxxxx x xxxxxxxxx xxxxxxxxxx xx smyslu § 79 odst. 1 s. ř. s., která by byla důvodem k vyhovění žalobě. Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle § 109 odst. 2 a 3 xx xx xx xxxxxx
xxxxxxxx xxxxxxx xxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx x xxxxx x xxxxxx x xxxxxxx xx xxxxxxx xxxxxxxt je důvodná.
Stěžovatel se ve své žalobě k Městskému soudu v Praze domáhal, aby žalovanému bylo uloženo do 30 dnů od právní moci rozsudku soudu vydat roxxxxxxxx xx xxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx x xxxx x xxxxxxx xxxxxxx xx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxx xxxx x xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxx
xodle § 79 odst. 1 s. ř. s. ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně pxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxx xx xxxxxxx xxxxxxxx xxx xxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxx xx xxxx xxxx xxxx xxxxxxxxxx xo neplatí, spojuje-li zvláštní zákon s nečinností správního orgánu fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu nebo jiný právní důsledek. Podle xxxxx x xxxxx xxxxxxxxx xx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxx xxxxx xxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxx xxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxípadné úspěšnosti žaloby podle § 79 a násl. s. ř. s. tedy je, že žalovaný správní orgán musí mít povinnost vydat ve věci žalobce rozhodnutí nebo osvědčenxx xxxx xxxxxxxxxxxx xxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxx xx xxxxxxx xxxx xxxxxxx xxxx xxxxx xxxxxxx xxxx xxxxxx xx xxxxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx xxutkového nebo právního stavu. Žalobce tvrdí a mezi účastníky je nesporné, že podal daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období říjen 20xxx x xxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxx x xxxxxxxxx xxxxxxx xxxx xxx xxxxxx xxxxx x xx x xxxxx xx xx xx xxxxxxx xxxxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxvého přiznání žalobcem má za následek, že žalovaný je povinen o jeho daňové povinnosti rozhodnout či vydat osvědčení. Toto je v daném případě splněno. Pxxxx xx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxx xx xxxxx xx xxxxxx xxxx xxxxx x xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxx xxxx x xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxx x to postupem podle § 64 daň. ř., jak stanovuje § 37a odst. 1 věta druhá zákona č. 588/1992 xxxx x xxxx x xxxxxxx xxxxxxxx xx xxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxx xxx xxxxx x xxxxxx xxxxx xx xx xxxxxxxxxxx xxx xxxxx xxxxxx x xxx x xxx xxx xx xxxxxx xx xx5/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Ovšem i v případě, že daňový subjekt svoji daňovou povinnost vypočítal zcela správně a v daňovém přiznání správně vxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxx xx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxx xxx xxxxxxx xx xx xxx xx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx x xx x x xxxxxxx xxxxxxxxxx xonkurzu (§ 37a odst. 1 věta první zák. o DPH), děje se tak na základě rozhodnutí správce daně, neboť uvedené ustanovení říká, že "pokud vznikne v důsledkx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxx xx xxxxxxx xxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxx xxx xx x x xxxxx xxxxxxx xxxx xxx xxxxxxxxxxx xxx xx xxxiž vyměřuje podle výsledků vyměřovacího řízení (viz § 46 odst. 1 daň. ř.), přičemž o stanoveném základu daně a vyměřené dani vyrozumí správce daně daňoxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxx xx xxxx xxxxxxxx xxxxx xxxxxx x xxxxx xxxxxxxxx xxx xxxxxxxx xxxxepíše (viz § 46 odst. 4 věta první daň. ř.). Ze zák. o DPH pak jiná úprava než ta, která je obsažena v § 46 daň. ř., neplyne, naopak, ustanovení § 37a odst. 1 xxxx xxxxx xxxxxx x xxx xxxxx xxxxxxxxx xx xxx xxxxxx xxx xx xxxxx xx xxxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxx xxxx xxxxxxxxx xx x xx xxxx xx xxxxxxx xxxmínku úspěšnosti žaloby podle § 79 a násl. s. ř. s. tedy nutno považovat za splněnu, takže Městský soud v Praze postupoval správně, pokud v tomto ohledu dxxxxx x xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxx
x xxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxx x xxxxxxx xxxxxxxxx xx xxxxx x xxxxx xxxx xxxxx xxxxxxx xx xxxxxxx xxxtského soudu v Praze, že pokyn D-144 pouze orientačně určuje, do jaké lhůty mají být řízení vedená správcem daně ukončena. Z tohoto názoru Městského souxx x xxxxx xxxxxxxx xx xxxx xx xx xx xxxxxxxx xx x xxxx xxxxxxxx xxxx xxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xx x xxxxxxx xxxxx xxxxx xxxx xxxxxx xxxxxxxx xxxxxxx xxedpisem – jeho porušení nemůže bez dalšího znamenat porušení subjektivních veřejných práv účastníka řízení podle daňového řádu. Není pochyb, že pokyx xxxxx xxxx xxxxxx xxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxx xxx xxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxx xxxxxx xxxxxxené řídící pravomoci Ministerstva financí ve smyslu § 11 písm. a) zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, a těmto finančním ředitelstxxx xxxxxxxxx xx x xxxxx xx xxxxxx xx xxxxxxxx xxxx x xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxx xxxxxx x xxxx xx xxxxxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxxxterstva nemůže upravovat práva a povinnosti soukromých osob, nýbrž může toliko ukládat úkoly osobám podléhajícím řídící pravomoci toho, kdo vnitřní xxxxxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxx xxxx xxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxx xx xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxx xxx xxx xxxxxx xxxxxxxxx xxx xxxxxxxx významu. Pokyn D-144 totiž finančním úřadům konkrétně ukládá, v jakých časových dimenzích musí uzavírat vytýkací řízení. Pokyn stanovuje zcela konkxxxxx xxxxxx x xxxxx xx xxx xx xxxxx xxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxx xxxx xxxxxx xxxx x xxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx x xxxxx xxxxxxxxx x xxxxxxxxxxx xxxxxxxvané podmínky možného
prodloužení základních lhůt pro uzavření vytýkacího řízení, včetně specifikace xxxxxxx xxxxx x xxxxxxxxxxx xxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxx xxx xxxx x xxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xx xxxxxxx xxxxxx xxxxx xxxxxxxxx xxxxmální lhůty pro uzavření vytýkacího řízení ani v § 43 daň. ř. ani v jiném předpisu neurčuje) a bez toho, aby se jakkoli dotkl zákonem zaručených práv soukrxxxxx xxxxx xxxxxxxx xxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxx xxxxx xx xxx xxxxx xxxxxx xxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx xxxx xxxxxxxxmi úřady nepochybně všeobecně dodržována a pracovníci těchto úřadů považují za nezbytné tak činit. To ostatně plyne i z vyjádření žalovaného, který tvxxxx xx xxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxxxx x xx xx xxxx xx xxxxxx xxxx xxxx xxxxxxx xx xx xxxxxxx xxxxxx xxxxx xx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxx xxxxx xxxxxxá v tom, že vytýkací řízení se uzavírají ve lhůtách a podle pravidel případného prodlužování těchto lhůt stanovených v pokynu D-144. Jestliže se takováxx xxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxx xx xx xx xxxxxx x xxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxx xxxx xxxxxx xx xxx xxxxxxxxx xxxxx xx x xxxxxxx xxxxx xxxx čl. 1 odst. 1 Ústavy) nepřípustná. Ze zásady zákazu libovůle a neodůvodněně nerovného zacházení (viz čl. 1 věta první Listiny základních práv a svoboxx xxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxxx x xxxxxxxx xx xx xxxxx xxxx xxxxxxx xxx xxxxxxxx xxxxx xx xxxxxx xxxxx xxxxxxxxxx xrostorem pro uvážení je zde nutno rozumět i to, v jaké lhůtě správní orgán ve věci rozhodne, není-li taková lhůta právním předpisem konkrétně stanovenax xxxxx xxxxxxx xx xx xxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxx xxxxx xxxxxxx xx xxxxxxx xxxxxxxxxxxxxx xxx xxxxxxxxxxxx xxx x xxxx x xxxxxxx xxxxxxtuře např. Eyermann: Verwaltungsgerichtsordnung. Kommentar, 11. vyd., C. H. Beck, München 2000, str. 1010-1011, Peine: Allgemeines Verwaltungsrexxxx xx xxxxx xx xx xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xxxxx xxxx xxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xx xxxxx xx xx xxxxx xxxxxxx xxxxx xxxx xxxxxxxx xxxxxxxxí pojednání viz Maunz-Dürig, Grundgesetz. Kommentar, sv. I., 8. vyd., komentář k čl. 3 Základního zákona, marg. č. 428-474). Je-li určitá správní praxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xx xxxxxxxxx xx xxxxxxx xxxxxx xx xx xxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx x xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxx x xxxxxx xxxxxxxx x xxxxxxxx xviz Eyermann, cit. dílo, str. 1011, Maunz-Dürig, cit. dílo, marg. č. 446-459) – pokyn D-144 s takovou eventualitou sám počítá ve svém čl. I větách páté a šxxxxx xxxxxx xx xxxxxxxx xx xxxxxx xxxxxxx xxxxxx xxx xx xxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxx
xxx xxxxxx
x x xxxxxxxxxxxx xxxxxx x xxx xxxxhny případy, kterých se praxí zavedený postup správního orgánu dotýká. Je tedy nepochybně možné změnit pokyn D-144 a stanovit pro uzavírání vytýkacícx xxxxxx xxxx xxxxx x xxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xxxxxx xxxxx xxxx xxxxxxxx xxxx xxxxxx xxxxx xx xxxxxxna (změna či zrušení lhůt by tedy nemohla zpětně ospravedlnit porušení povinnosti rozhodovat ve lhůtách podle pokynu D-144, ke kterému došlo v minulosxxx x xxx xxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxx xx xxxx xxxxxx xxxxxx xx x xxxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxx xx xxxxxx xx xxxxxxx xxxxxních by lhůty nebyly dodržovány, třebaže v zásadě, tj. v převážné většině případů, ano).
Na okraj nutno poznamenat, že i v rámci lhůt podle pokynu D-14x xxxx xxxxxxx xxxx xx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxx x xxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxx x xxxx xxx xx xxxxxxx x xxxxxxxxx xxxxx x x xxxx xxxxxxx xxxx x xxxxe než při plném vyčerpání lhůt podle pokynu D-144; vytýkací řízení nemůže svévolně přerušit a odložit jeho pokračování na pozdější dobu a jednotlivé krxxx xxxxxx xxxxxx xxxx xx xxxx xxxxxxxxxx x xxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxx xx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxx xxxxxxx xteré plynou zejména z § 2 odst. 1 a 2 daň. ř., jež patří v daňovém řízení k ustanovením, v nichž se promítá x xx xxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxx xx xxxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxx x xxx xx xxxxx x xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxx x xxxxxx xxxxxx x tomu též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2004, č. j. 7 Afs 22/2003 - 109).
Z výše uvedeného vyplývá dílčí závěr, že Městský soud v Praze xxxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxx xxx x xxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxx xx xxxxxx xx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxx xxxxx xxxxxx xxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxl k závěru, že tyto lhůty nejsou pro žalovaného právně závazné. Žalobou na ochranu proti nečinnosti podle § 79 a násl. s. ř. s. se totiž lze domáhat ochranx x xxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxxx x xxxxxxxxxxxxx x xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxx xxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxx xx xxxxx xxxxxx xxxxxx xxxxxxxx xxxxtou správní praxi; tyto časové limity jsou pak pro správní orgán, jak výše podrobně zdůvodněno, právně závazné.
Druhým problémovým okruhem je věcný xxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx x xxxxxxx xxxxxxxxxxx x xxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxx xx xxxxxtné prověřovat pro účely rozhodnutí o nároku stěžovatele na odpočet daně z přidané hodnoty (§ 19 zák. o DPH) za zdaňovací období říjen 2002 v případě, že xxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxx xxx xxxxxx xx xxxxxxx xxxxxxx x xxxxxxx x xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxx x xxxxxxxxx xxxxxxx xx xxxxxxxxxxx xxxxxxnech. V případě stěžovatele není mezi účastníky pochyb o tom, že stěžovatel je plátcem daně z přidané hodnoty (§ 5 zák. o DPH – viz § 111 bod 3. zákona č. 23xxxxxx xxxx x xxxx x xxxxxxx xxxxxxxx x xx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxx xx xx x x xxxx x xxxxx xxxx xxx xxxxxx x xxxx xx xxxxxxxxx xxxxxxx xx xxužbou, takže se na ně vztahuje § 9 odst. 1 písm. e) zák. o DPH, podle něhož se zdanitelné plnění považuje za uskutečněné při poskytování služeb dnem jejich xxxxxxxxxx xxxx xxxxxxxxxx x xx xxx xxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxx
xxxxx x xx xxxxx x xxxx x xxx xxxxxx xxxx xxxxxxxxx xxxxx xx xxxxxxx xxxx xxxxxxx xxxxxxem zaúčtovaným podle zvláštního právního předpisu (zák. o DPH zde v poznámce pod čarou odkazuje na § 3 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví) přípxxxx xxxxxxxxxx xxxxx x xx xxxx x xxx x xxxxxxx xxxxx xxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xx xxxxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxxx x xxxxx xxx xxxxxxxn plátcem; v případě, že doklad neobsahuje všechny náležitosti daňového dokladu, prokazuje plátce nárok podle zvláštního právního předpisu (zák. o Dxx xxx x xxxxxxxx xxx xxxxx xxxxxxxx xx x xx xxxx xxxx xxxxx x xx xxxxx x xxxx xx xxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxx xx xxxxxxx xxxxxx x xxxznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. Stěžovatel byl v daném případě povinen prokázatx xx xxxxxxxxxx xxxxxx xxxx xxxxxxxxxxxx xxxx xx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxx x xxxxxxx x xx xxxx xxxxxxxx xx xxxxxxx x xxxxxxx x xxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxovány a že je dodavateli zaplatil. V této souvislosti je zcela nerozhodné, zda reklamy byly na sjednaných stadionech instalovány přímo dodavatelem (sxxxxxxxxxx xx xxx xx xxx xxxx xxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxxxxx xx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxxxxx x xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxx xx xx xxx xx xxxxhu k nároku stěžovatele na odpočet daně z přidané hodnoty irelevantní a je podstatná toliko při prověřování daňových povinností dodavatele a jeho subdxxxxxxxxx x xxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx
xx xxxxxx xxxxxxx xxx xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxxx xx xxx xxx xx xxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx xx xxx xxx 11. 2002, faktury, výpisy z bankovních účtů a fotografie a videokazety se záběry reklam s logem stěžovatele instalovaných na různých stadionech. Stěžxxxxxx xxx xx xxx xx xxxxx xxxxxx xxx xxxxx xxxxxx xxxx xxxxxxxxx xxx xxxxxxxxx xxxxxx x xx xx xxxxxx xx xxxxx xxxxxxx xxxxxx xxx xxxx xxxxxxxx xx xxxxxxxxi ze dne 18. 3. 2003 Finančnímu ředitelství pro hl. město Prahu na pracovnice Finančního úřadu pro Prahu 9 Ing. H. a p. S.
Ze skutečnosti, že daňový subjexx xxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxxx x xx xxxxx x xxxx xxx xxxxxxx xxx xxxxxx xxxxxxx x xxxxxxx x xxxxxxx xx x xx xxxxx x xxxxx xx xxxx xxx xxxxx xxxxxx xxxxxxx xxxedně existence skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví a jiných povinných evidencí či záznamů, vedenýxx xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xx xxxxxxx xxxx x xxxxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxx xxxxx xxxe daňový subjekt, není nekonečně široké – ustanovení § 31 odst. 9 daň. ř. nedává správci daně oprávnění vyzvat daňový subjekt k prokázání čehokoliv, alx xxxxx x xxxxxxxxx xxxxx xx xxxxx xxxxx xxxxxxx xxx xxxx xxxxx xxxxxxxxx xxxxx xx xxxx xxx xxx xxx xx xxxxxx xxxxxxxxxx xxx xx xxxxxxxx xxx x xxxx xxxxx xx 33 ve svazu 5. Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Z toho vyplývá, že zejména nelze po daňovém subjektu požadovat, aby prokazoval skutečnosti, jxx xxxx xxxxx xxxx xxxxx xxxx xxxxx x xxx xxxxxxx xx xxx x xxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx x xxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xxxxx xxxxxxx x xxxxxxx xxxxx xxxxxxal obsahem svých povinných evidencí jakož i záznamem faktické realizace služby, že zdanitelné plnění spočívající v poskytnutí služby samo o sobě bylo xxxxxx x xx xxxx x xxxxxxxxxx
x xxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx x xxxxxxx x xxxxxx xxxxxxxx x xxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xx xxx xx xxx xxxxxxx xxxxxmních služeb s tím, že dodavateli ve smlouvě povolil provést dodávku též pomocí subdodavatelů. Podle informací, jež jsou obsahem soudního spisu, lze mxx xxxxxxxxx xx xxx xx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxx xx xxxxxxx x xxxxxxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxxx xxxxxx x xxxxxxxx xxxxizaci dodávky reklamních služeb (zejména záběry reklam na místech, kde měly být umístěny), na základě nichž lze o jeho nároku na odpočet daně z přidané hxxxxxx xxxxxxxxxxx x xx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxxx xxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxx x xxx xx xxxxxxxx xx xeklamy byly dodány někým jiným než společností F. ČR, a. s. nebo jejími subdodavateli a že tedy mezi smlouvou o reklamě a propagaci mezi stěžovatelem a spxxxxxxxxx xx xxx xx xx x xxxxxxxxx xxxxxxxxx xx xxxxxx x xxxxx xxxxxxxxxxx xx xxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxx xxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxx o tom a o povaze vztahů mezi společností F. ČR, a. s. a jejími subdodavateli zůstaly ke dni rozhodování Městského soudu v Praze v rovině pouhých úvah a nekoxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xx xxxx xxxxxxx xxxxx xx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxx xxxxxxxxxxx xx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxxx xx xxxxxxxxxxxxxx xxxxx xx xxxxxxxxch fakticky umisťovaly, byly subdodavateli společnosti F. ČR, a. s. v jeho konkrétní zakázce, neboť on svoji důkazní povinnost podle § 31 odst. 9 daň. ř. xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxx x xxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx x xxxxx xxx xxxx xxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxx xxxxx xxxxxxxxxx xx xxxx xxxxxxxxxxxle přimět k tomu, aby mu poskytli dokumenty či jiné důkazní prostředky k prokázání, kteří z nich a v jaké míře se na dodávce služby podíleli; nemá dokonce axx xxxxxxxx xxxxxxx xxxxxx xx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx x xxxxxx xxxx xxxxxxxxxxxxx x xxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxx xxxxx x xxx x xxx x xx xxxx xxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxx xxalovaný), který v daném případě nese důkazní břemeno podle § 31 odst. 8 písm. c) daň. ř.
Žalovanému samozřejmě nic nebrání, aby pomocí prostředků, ktxxx xx xxxxx xxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxx xxxxxxxxxxx xx xxx xx xx x xxxxxx xxxxxxxxxxxxxx xxxxxx xxxx x xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxx xxx xxxxxo relevantního důvodu odkládat rozhodnutí ve věci nároku stěžovatele na vrácení odpočtu daně z přidané hodnoty, tím méně pak nad rámec doby přípustné pxxxx xxxxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxx xxxxxxxxx xx xxxxx xxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xx xxxxxx xx xxxxxxxxxxx xx xxxxxxxxx xx xxxxxx x xx xxxxx x xx xx xxx xxxxxxx nekonal (nerozhodl), třebaže tak učinit měl. Poukaz žalovaného na to, že lhůty podle pokynu D-144 byly dodrženy, neboť podle jeho čl. I. věty třetí se běx xxxx x xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxx xxxxx x xx xxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxx x x xxxx xxx x xx xxx xxx xxxx xxxxxxxx xx xxx xxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxem daně, není v daném případě správný, jakkoli nepochybně obecně platí. Dožádání totiž staví lhůty podle pokynu D-144 pro rozhodnutí ve věci určitého dxxxxxxx xxxxxxxx xxxxx x xxxxxxxx xx xx xxxxx x xxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxx x xxxxxxx xxxxxxx xxxxx xx xxx xxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxx xxxxx x xxípadě, že dožádání má za cíl prověřit skutečnosti s tímto daňovým subjektem sice související, ovšem pro rozhodnutí v jeho věci nikoli nezbytné.
Z výšx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxx xxxxxx x xxxxx xx xxxxxxx xxxx x xxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx xx xxxxxxxx xxxxx xxxxxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxxx x xxxxxxx xxxtečností týkajících se vztahů mezi dodavatelem stěžovatele (společností F. ČR, a. s.) a jeho subdodavateli, jež souvisejí s plnění zakázky na zajištěxx xxxxxxx xxx xxxxxxxxxxxx
xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxx xxxxxxx xxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx x xxxxx xxxxxx x xxx xx xxxxxx x xxxxxxx xxxxxxx xxxoť kasační stížnost stěžovatele byla důvodná, když tento soud nesprávně posoudil právní otázku [§ 103 odst. 1 písm. a)
in fine
s. ř. s.]. Městský soud v xxxxx x xxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxx x xxxxxxxx xxxxxxx x xxxxxxx xxxxx x xxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxxného výše, bude tedy tento pokyn považovat za právně závazný a nebude na skutečnost, že žalovaný prověřoval vzájemné vztahy mezi společností F. ČR, a. sx x xxxxxx xxxxxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxx xx xxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxx xx xxxxxxxxx xxxxxx x xxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxx x x xxxx xx x xxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxajících se vztahů mezi dodavatelem stěžovatele a jeho subdodavateli, jež související s plnění zakázky na zajištění reklamy pro stěžovatele, pak nebuxx xxxxxxx xxxx x xxxxx xxxxxxxxx xx xxxxx xxx xxxxxxx xxxx xxxxxxxxx x xxxxxx xxxxxx
xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxx xxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx x xxxze a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je tento soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí (§ 110 odst. 3 xx xx xxxx x xxxxxxx xxxxxxx xxxxxx xxxxxxx xxxx x xxxxx xxxxxxxx x xxxxx xxxxxxxxxx x x xxxxxxx xxxxxxx xxxxxx x xxxxxxx xxxxxxxxx xx xxx xxxxx x xx xx xxx.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2005
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu
Zpět na text

Související dokumenty