3 As 74/2006 - 61

Stavební řízení: účastenství v řízení

§  ×
AA  
Sdílení poznámky:
Obsah Typ obsahu
Předpisy ČR (5)
Ej 125/2007
Stavební řízení: účastenství v řízení
Nájemce nebytových prostor je podle § 59 odst. 4 stavebního zákona z roku 1976 z účasti na stavebním řízení
ex lege
vyloučen. Tvrdí-li však, že je účastníkem řízení podle § 59 odst. 1 písm. b) stavebního zákona z titulu jiných práv ve smyslu § 139 odst. 1 písm. f) téhož zákona, a podmínky tohoto ustanovení nesplňuje, je třeba o jeho účastenství rozhodnout usnesením podle § 28 odst. 1 správního řádu z roku 2004 tak, že účastníkem řízení není.
Případné odvolání proti tomuto usnesení podle § 85 odst. 1 správního řádu, ve spojení s § 76 odst. 5 správního řádu, nemá odkladný účinek a podle § 28 odst. 1 správního řádu nebrání dalšímu projednávání a rozhodnutí věci.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2007, čj. 3 As 74/2006-61)
Věc:
Společnost s ručením omezeným Z. proti Magistrátu hlavního města Prahy o účastenství v řízení, o kasační stížnosti žalobce.
Žalovaný dne 22. 2. 2006 podle § 90 odst. 5 správního řádu zamítl odvolání žalobce a potvrdil usnesení odboru výstavby Úřadu městské části Praha 1 ze dne 25. 1. 2006, který podle § 28 odst. 1 správního řádu rozhodl, že žalobce není účastníkem stavebního řízení o vydání stavebního povolení na stavbu – změnu stavby: stavební úpravy nebytového domu, neboť s ohledem na požadavky § 59 stavebního zákona neprokázal žádná vlastnická nebo jiná práva k předmětné stavbě a pozemku a na základě předložených nájemních smluv podle § 59 odst. 4 stavebního zákona není účastníkem stavebního řízení.
Žalobu, jíž žalobce napadl rozhodnutí žalovaného, Městský soud v Praze dne 28. 6. 2006 zamítl. V odůvodnění mimo jiné uvedl, že žalobce nemá vlastnické právo ke stavbě ani pozemku, či k sousední stavbě a sousednímu pozemku a nemá k nim ani jiná práva, proto není účastníkem podle § 59 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Pojem „jiná práva“ demonstrativně definuje § 139 písm. f) stavebního zákona a lze pod něj zařadit i nájemní smlouvu doplněnou o oprávnění provést určitou stavbu nebo její změnu. V takovém případě je však podle soudu účastenství nájemce založeno oprávněním k provedení stavby či její změny, nikoli vlastní existencí nájemního práva, což výslovně podpořil zněním § 59 odst. 4 stavebního zákona, které vylučuje z účastenství nájemce bytů a nebytových prostor, bez ohledu na to, zda se navrhované stavební změny dotknou jejich nájemních práv či nikoli. Soud by byl ochoten připustit účastenství žalobce ve stavebním řízení, pokud by nájemní smlouva byla doplněna o oprávnění provést určitou stavbu nebo její změnu, avšak jen pro realizaci konkrétní stavby nebo její změny, což však nenastalo. Konstatoval dále, že pod pojem „jiná práva“ kromě nájemních smluv nelze podřadit ani nároky uplatňované žalobcem v arbitrážním řízení, neboť nejde o práva ke stavbě či pozemku, nýbrž o nároky vůči majiteli stavby.
Žalobce (stěžovatel) brojil proti tomuto rozhodnutí kasační stížností, ve které se zejména neztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že stěžovatel není účastníkem stavebního řízení s tomu odpovídajícími právy a povinnostmi. Od počátku s ním bylo jednáno a ze strany stavebního úřadu byl považován za účastníka řízení, přičemž se jím cítí být i nadále. Podotkl, že je účastníkem podle § 59 odst. 1 písm. b) stavebního zákona pro existenci smluvních vztahů se stavebníkem a na základě jím provedených investic k předmětnému nebytovému domu. Upozornil, že pokud dochází ke změně v užívání stavby, nemohl být stěžovatel vyloučen s odkazem na § 59 stavebního zákona, neboť se právní vztahy při změně v užívání stavby řídí § 85 odst. 1 stavebního zákona. Podle § 97 odst. 2 stavebního zákona se proto
ex lege
účastníky řízení stávají i uživatelé nebytových prostor, jestliže jejich práva k pozemkům nebo stavbě mohou být přímo dotčena opatřeními, která mají být stavebním úřadem povolena.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
(...) Stížnostní námitku ohledně účastenství stěžovatele jednak s tím, že má jiná práva podle § 139 písm. f) ve spojení s § 59 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, ale též že by jeho účastenství mělo být posuzováno podle § 97 odst. 2 stavebního zákona, již soud prvního stupně vyvrátil a podložil náležitou právní argumentací. Tato vychází z toho, že stěžovatel nemá žádná jiná práva podle § 139 písm. f), podle kterých by byl účastníkem podle § 59 odst. 1 písm. b) stavebního zákona; dále pak že otázka změny v užívání stavby nebyla správním orgánem řešena ve vztahu k povolení změny stavby, a proto nepřichází v úvahu odkaz na § 85 stavebního zákona, i s tím, že v takovém případě je okruh účastníků stejně nastolen § 59 stavebního zákona. I kdyby bylo případné účastenství posuzováno podle § 97, stejně by nebyl účastníkem, s ohledem na znění § 97 odst. 2
in fine
stavebního zákona, který hovoří o účastenství při nařizovaných opatřeních. Nejvyšší správní soud v tomto neshledal tvrzené nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím žalobním řízení, která by měla za následek nezákonné rozhodnutí ve věci.
Za potřebné též považuje Nejvyšší správní soud odkázat stěžovatele na doslovné znění § 97 odst. 2 stavebního zákona
in fine
, které používá pojmu „nařízena“, nikoli „povolena“. Na tuto skutečnost a závěry s tím spojené již stěžovatele upozornil soud prvního stupně, přesto se však tato chyba objevuje i v kasační stížnosti. Podstatou a smyslem § 97 odst. 2 stavebního zákona je, dát prostřednictvím institutu účastenství ve správním řízení ochranu uživatelům bytů a nebytových prostor, pokud jejich užívací práva mohou být přímo dotčena opatřeními, která má nařídit stavební úřad. Účastenství dané
ex lege
podle § 97 odst. 2 stavebního zákona je možné v případě, kdy stavební úřad jedná a nařizuje provedení opatření z moci úřední, nikoli na základě žádosti stavebníka – vlastníka. Je tomu tak proto, že v řízeních zahájených z podnětu stavebníka má být ochrana užívacích práv nájemců zabezpečena v prvé řadě vlastníkem – stavebníkem samotným, proto není nutné přiznat procesní postavení účastníka i uživatelům bytů a nebytových prostor. Jiná je však situace, pokud opatření nařizuje stavební úřad. K tomu se uchyluje za předpokladu, že vlastník nerealizuje dříve uložená opatření a svou činností nebo nečinností u staveb ohrožuje životy, zdraví osob či životní prostředí. V takových řízeních, zejména pro nevhodný přístup vlastníka, kdy nelze očekávat, že by tento ve správním řízení mohl a chtěl účinně hájit práva uživatelů bytů a nebytových prostor, jim z tohoto důvodu stavební zákon ve vymezeném okruhu případů dává možnost, aby se i oni stali účastníky správního řízení.
Nejvyšší správní soud si je vědom skutečnosti, že v daném případě bylo rozhodováno již za účinnosti nové úpravy správního řízení, dané zákonem č. 500/2004 Sb., správním řádem, který do právní úpravy správního řízení, resp. do vlastních pravidel výkonu veřejné správy jako takové, vnesl nové a odlišné instituty. Tak tomu je i v případě rozhodování podle § 28 odst. 1 správního řádu, které má formu usnesení. Rozlišování formy u rozhodnutí v širším slova smyslu na usnesení a rozhodnutí v užším slova smyslu je významné s ohledem na § 76 odst. 5 správního řádu, podle něhož odvolání proti usnesením nemá v obecné rovině odkladný účinek. S ohledem na § 85 odst. 1 správního řádu proto okamžikem doručení usnesení nastává jeho právní moc a vykonatelnost. O skutečnosti, že podání odvolání proti usnesení stavebního úřadu nemá odkladný účinek, byl stěžovatel v usnesení stavebního úřadu náležitě poučen. Nejvyšší správní soud odkazuje též na § 28 odst. 1 správního řádu
in fine
, kde je výslovně uvedeno, že vydání usnesení nebrání dalšímu projednávání a rozhodnutí věci.
Tvrzená skutečnost, že se stěžovatelem bylo od počátku jako s účastníkem jednáno, je sice pravdivá, nemá však žádný vliv na vydání usnesení podle § 28 odst. 1 správního řádu, když stavební úřad zjistil a prokázal, že stěžovatel, který tvrdil, že je podle § 59 odst. 1 písm. b) s odkazem na § 139 písm. f) stavebního zákona účastníkem řízení, účastníkem není. Usnesení stavebního úřadu proto ani není v rozporu se základními zásadami činnosti správních orgánů podle § 2 až § 8 správního řádu, konkrétně pak s požadavkem zákonnosti podle § 2 odst. 1 a také s § 2 odst. 4 správního řádu stanovujícími zásadu právní jistoty, legitimního očekávání a předvídatelnosti rozhodování správních orgánů. Tyto zásady není možné pojímat absolutně v tom smyslu, že pokud s někým jako s účastníkem bylo jednáno, účastníkem řízení zůstane navždy, i když se zjistí a posléze rozhodne, že účastníkem není.
*) S účinností od 1. 1. 2007 zrušen zákonem č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon).