II. ÚS 566/05

Procedurální aspekty změny právního názoru Nejvyššího soudu

§  ×
AA  
Sdílení poznámky:
Obsah Typ obsahu
Předpisy ČR (14)
Judikatura (8)
Rovnoprávnost a záruky v základních právech a svobodách
Osobní svoboda
II. ÚS 566/05
Princip právní jistoty vede k závěru, že jednotlivec veden důvěrou v právo, by měl mít vždy alespoň rámcovou představu o tom, zda jednání, kterého se dopouští, je jednáním právně dovoleným nebo zakázaným. Princip rovnosti před zákonem pak znamená, že zákon by měl být vykládán pro všechny případy splňující stejné podmínky stejně. Tyto principy neplatí bezvýjimečně, existuje-li dostatečně legitimní důvod pro jejich omezení, tedy dostatečně legitimní důvod pro změnu
interpretace
právní normy, a byly-li orgánem měnícím interpretaci splněny procedurální postupy za tím účelem stanovené. Tyto zásady platí tím spíše v případě orgánů, jejichž funkcí je mimo jiné i sjednocování judikatury, tj. tam, kde přijaté právní závěry mají z povahy sjednocování obecnější dopad na výklad právních norem. V případě takových, zpravidla nejvyšších soudních orgánů, je stanoven pro změnu judikatury, resp. odchýlení se od dosavadní
interpretace
práva, i zvláštní procesní postup, který zajišťuje účast širšího okruhu soudců. To právě i s ohledem na to, že změna judikatury takového soudního orgánu znamená mnohem citelnější zásah do principu právní jistoty a rovnosti před zákonem. Nelze proto akceptovat výklad, podle kterého lze dosáhnout změny judikatury Nejvyššího soudu ČR mimo proceduru stanovenou v ust. § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, pokud je tato
judikatura
obsažená v rozhodnutích vydaných před účinností zákona č. 6/2002 Sb. Pokud tato předchozí rozhodnutí již byla vydána v podmínkách demokratického právního státu, a představují tedy legitimní výsledek rozhodovací činnosti nezávislého a nestranného soudu, nelze než trvat na tom, že taková rozhodnutí a v nich obsažená
interpretace
tvoří v materiálním smyslu součást příslušné interpretované zákonné normy. Přehodnocení
interpretace
pak představuje zásah do právní jistoty a rovnosti všech subjektů, které legitimně očekávají, že také v jejich případě bude zákon vykládán stejně.
Ústavní soud
rozhodl dne 20. září 2006 v senátu ve věci ústavní stížnosti J. P., zastoupeného JUDr. J. F., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2004, sp. zn. 11 T 9/2002, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 1. 2005, sp. zn. 5 To 92/2004 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 8 Tdo 746/2005, za účasti Krajského soudu v Brně, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu ČR, takto:
I. Postupem porušujícím čl. 8 odst. 2, čl. 1, čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR ústícím do vydání usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 8 Tdo 746/2005, bylo porušeno základní právo stěžovatele na osobní svobodu garantované čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Toto rozhodnutí se proto ruší.
III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění
I.
Včas a co do ostatních náležitostí řádně podanou ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví specifikovaná rozhodnutí obecných soudů.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle ust. § 250 odst. 1, 4 tr. zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v délce 10 let a trest zákazu činnosti spočívající v působení ve statutárních orgánech obchodních společností všeho druhu a družstvech v trvání 10 let. Trestného činu podvodu se měl stěžovatel dopustit tak, že jako jediný společník a jednatel obchodní společnosti P., s. r. o., předstíral před zástupci B. H., a. s., že P., s. r. o. má dostatek finančních prostředků a dne 6. 6. 1994 pak uzavřel za P., s. r. o., úvěrovou smlouvu, na jejímž základě poskytla B. H., a. s., krátkodobý úvěr ve výši 60 mil. Kč na přechodný nedostatek finančních prostředků s termínem splatnosti 30. 11. 1994, přestože stěžovatel již v době uzavření této smlouvy věděl, že P., s. r. o., nemá dostatek finančních prostředků k splácení úvěru. Úvěr byl společností P., s. r. o. plně vyčerpán, pouze z jedné třetiny byly finanční prostředky použity v souvislosti s podnikatelským záměrem uvedeným v žádosti o poskytnutí úvěru, zbývající finanční prostředky ve výši kolem 40 mil. Kč byly použity přesně nezjištěným způsobem a úvěr nebyl ve lhůtě splatnosti ani později uhrazen. Tímto jednáním měl stěžovatel způsobit B. H., a. s., škodu ve výši nejméně 60 mil. Kč.
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci byl rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušen ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a znovu bylo rozhodnuto tak, že byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi a půl roku a pro výkon trestu byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Usnesením Nejvyššího soudu ČR pak bylo dovolání stěžovatele odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle ust. § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
Jak stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl, má za to, že se stal obětí stávajícího posuzování ekonomické kriminality, které Zemanova vláda v předmětné době prosazovala. Podle stěžovatele byl zcela pominut fakt, že trestní postih nesmí být v rámci přirozené regulace hospodářských vztahů jediným a ani hlavním prostředkem řešení ekonomických problémů, ale že může plnit pouze roli subsidiární. Ve stěžovatelově případě nebylo zásadně přihlédnuto k tomu, zda porušení předpisů v civilněprávní oblasti je zároveň i trestným činem. Stěžovatel se domnívá, že trestným činem může být pouze čin protiprávní, přičemž protiprávnost je nutno vždy dovozovat z celého právního řádu. Jednání, které není protiprávní, pak nemůže ani naplňovat skutkovou podstatu trestného činu.
Stěžovatel má dále za to, že obecné soudy dospěly k nesprávnému zjištění, že stěžovatel již v době uzavření úvěrové smlouvy věděl, že nemá dostatek finančních prostředků na splácení úvěru. Podle stěžovatele je podstatou podnikatelských úvěrů vždy skutečnost, že se podnikatel zavazuje poskytnutou částku zaplatit z výnosů či zisku podnikatelského projektu. Samotný úvěr byl poskytnut na přechodný nedostatek finančních prostředků, resp. k překlenutí nedostatku finančních prostředků. Z toho je patrno, že kdyby měl stěžovatel dostatek prostředků, nejednal by s B. H., a. s., jelikož by úvěr nepotřeboval. Stěžovatel dále zdůraznil, že nikdy neskrýval skutečnost, že společnost P., s. r. o., má další závazky, což bylo pracovníkům banky v době uzavírání úvěrové smlouvy dobře známo. Skutečnosti, které stěžovateli bránily předmětný úvěr splatit, pak nastaly po uzavření smlouvy o úvěru, a to nikoliv z jeho viny. Vznikly tak překážky, které nemohl v době uzavření smlouvy předpokládat.
Pokud bylo stěžovateli vytýkáno, že sjednal úvěr jako velmi krátkodobý, bylo to z důvodu, že samotná banka nedisponovala střednědobými prostředky. Proto ředitel banky po dohodě se stěžovatelem, nechal vypracovat návrh na krátkodobý úvěr s možnou prolongací a následným navýšením až do 200 mil. Kč.
Stěžovatel proto namítl, že v celém řízení nebylo prokázáno, že by uvedl B. H., a. s., v omyl. Navíc trestný čin podvodu má zásadně za následek vznik škody na cizím majetku a je charakterizován úmyslem obohacení sebe nebo někoho jiného. Ve výši škody by se pak měla podle stěžovatele promítat i realizace zástav k nemovitostem. Podle stěžovatele proto nelze souhlasit s tím, jak obecné soudy vyhodnotily dostupnou judikaturu, kterou vyložily v jeho neprospěch.
Stěžovatel pak namítl skutečnost, že obecné soudy odmítly provést jím navrhované důkazy, a to znaleckým posudkem, kterým by byla objasněna reálnost bankovních operací, skutečnost, zda stěžovatel použil prostředky z čerpaného úvěru v rozporu s úvěrovou smlouvou, a konečně zhodnocení majetku společnosti P., s. r. o., včetně předpokladů kapitalizace majetku a reálnosti projektu lázeňského centra a jeho financování.
Stěžovatel proto tvrdí, že jednání, kterého se měl dopustit vůbec nenaplnilo znaky trestného činu, přičemž jeho námitky týkající se nedostatku subjektivní stránky zůstaly soudy nevyslyšeny. Soudy pak navíc určily výši škody způsobené údajně stěžovatelovým podvodným jednáním bez toho, že by byly realizovány zástavy, jejichž hodnota převyšovala výši úvěru. Podle stěžovatele tak nebyl naplněn další znak trestného činu podvodu, tedy způsobená škoda. Tím podle stěžovatele obecné soudy porušily čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) garantující presumpci neviny a čl. 39 Listiny, garantující zásadu
nullum crimen sine lege
,
nulla poena sine lege
. Napadenými rozhodnutími pak byl podle stěžovatele porušen i čl. 8 odst. 2 Listiny.
S ohledem na to stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřili ostatní účastníci řízení.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění všech napadených rozhodnutí.
Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ústavní stížnost je opřena o stejné námitky, kterými bylo odůvodněno odvolání stěžovatele, stejně jako dovolání. Těmito námitkami se obecné soudy zabývaly dostatečně a způsob, jakým se s námitkami vypořádaly, je patrný z obsahu jednotlivých rozhodnutí. Soudy se v průběhu řízení vypořádaly jak s otázkou, zda stěžovatel měl v době uzavření úvěrové smlouvy dostatek finančních prostředků na splácení úvěru, tak rovněž i s otázkou, zda skutečnosti, které mu bránily úvěr splatit, vznikly po uzavření úvěrové smlouvy či nikoliv. S ohledem na finanční situaci stěžovatele jako podnikatele v předmětné době a s ohledem na způsob, jakým prostředky získané z úvěru použil, je evidentní, že nemohl očekávat jejich zhodnocení, a tudíž musel být srozuměn již v době vzniku úvěrového vztahu s tím, že svým závazkům z předmětné smlouvy nebude schopen dostát. Pokud jde o námitku týkající se nesprávného užití judikatury, nelze podle vrchního soudu na ni kvalifikovaně reagovat, neboť ji stěžovatel nijak blíže nekonkretizoval. Jde-li o námitku stran neprovedení důkazů, vrchní soud uvedl, že stěžovatel po mnoha měsících od vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně předložil vlastní znalecký posudek zpracovaný znaleckým ústavem, jímž vrchní soud na veřejném jednání dne 21. 1. 2005 dokazování provedl a s tímto důkazem se vypořádal i v napadeném rozhodnutí. Napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci proto nedošlo k porušení tvrzených základních práv, a proto vrchní soud navrhl, aby byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření poukázal na to, že stěžovatel podal dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l) trestního řádu. Přitom důvody podle písm. h) a l) tr. ř. nebyly opřeny o žádnou konkrétní námitku, subsumovatelnou pod tyto dovolací důvody. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl významně uplatněn v té části dovolání, v níž stěžovatel zpochybnil správnost právního posouzení skutku, což Nejvyšší soud ČR v napadeném usnesení posoudil jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud ČR přitom vyšel z toho, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) nezakládá pravomoc dovolacího soudu přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, ledaže mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a z nich vyvozenými právními závěry existuje extrémní nesoulad. To však v daném případě shledáno nebylo.
Podle Nejvyššího soudu ČR soudy nižších instancí vyložily, na základě jakých důkazů byl stěžovatel uznán vinným, z odůvodnění rozhodnutí je zřejmý i způsob hodnocení provedených důkazů a z odůvodnění pak vyplývá i přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Námitkám stěžovatele, že se obecné soudy nevypořádaly v míře potřebné pro přesvědčivost jejich rozhodnutí se subjektivní stránkou trestného činu, s výší způsobené škody, event. že porušily čl. 8 odst. 2 Listiny, pak nelze podle Nejvyššího soudu ČR přisvědčit. Pokud jde o samotné usnesení Nejvyššího soudu ČR, nebylo jím dotčeno žádné z ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Nejvyšší soud ČR proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl, popřípadě odmítl. Pokud však zjistí, že je nezbytné rozhodnutí krajského soudu a vrchního soudu zrušit, pak je podle Nejvyššího soudu ČR logické, že musí být zrušeno i napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR.
Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatele a účastníků řízení rovněž vyžádal spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 11 T 9/2002.
II.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil následující skutečnosti.
Z odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně Ústavní soud zjistil, že nalézací soud zhodnotil provedené důkazy, jejichž obsah (výpovědi svědků, obsahy listinných důkazů) soud přehledně rekapituloval na str. 2 - 28 rozsudku, tak, že z provedených důkazů vyplynulo, že obžalovaný přestože v podnikatelském záměru, který předložil B. H., a. s., s žádostí o úvěr, uvedl, že má zajištěn úvěr ve výši 1,5 miliardy Kč, neměl žádný reálný důvod předpokládat, že jakýkoliv zahraniční úvěr obdrží. Přitom sám obžalovaný měl dluhy z předchozího podnikatelského období a rovněž P., s. r. o. měla několikamilionové závazky. Podle nalézacího soudu tedy bylo prokázáno, že s ohledem na tyto finanční poměry stěžovatel věděl, že není schopen splatit poskytnuté finanční prostředky včas a řádně, a to včetně úroků.
Přitom stěžovatel v žádosti o úvěr uvedl, že 2/3 poskytnutých finančních prostředků, tedy částku kolem 41 mil. Kč použije na nákup pozemků. Ve skutečnosti, jak vyplynulo z dokazování, zakoupila P., s. r. o. pozemky v celkové hodnotě 2.393.586 Kč. Dále finanční prostředky z poskytnutého úvěru stěžovatel použil tak, že za 2 mil. Kč financoval rekonstrukci objektu v Prušánkách, 2,3 mil. Kč použil na zaplacení části kupní ceny za objekt restaurace, 8 mil. Kč za projektové studie. Na práce a další náklady spojené s projektem lázní v Prušánkách vydal stěžovatel podle zjištění nalézacího soudu částku nepřesahující 16 mil. Kč. Dále předal 5 mil. Kč J. H. jako odměnu za zajištění úvěru a zbývající prostředky kolem 39 mil. Kč stěžovatel použil částečně na zaplacení svých vlastních dluhů a zaplacení dluhů společnosti P., s. r. o. Nalézací soud proto dospěl k závěru, že naprostou většinu finančních prostředků stěžovatel použil odlišným způsobem, než uváděl v žádosti o poskytnutí úvěru.
Skutečnost, že pohledávka banky byla zajištěna zástavním právem k nemovitosti je pak podle nalézacího soudu zcela bezvýznamná a nemá vliv na trestněprávní odpovědnost stěžovatele. Jak nalézací soud uvedl, Nejvyšší soud ČR a rovněž Vrchní soud v Olomouci v rozhodnutí sp. zn. 3 To 125/2000 vyslovil názor, že v případě, kdy je úvěr zajištěn takovou hodnotou zástavy, která umožňuje věřiteli dosáhnout její realizací, ve smyslu příslušných ustanovení občanského zákoníku, resp. obchodního zákoníku, získání dlužné částky zpět, nemůže být naplněna skutková podstata trestného činu podvodu podle § 250 trestního zákona. V současné době (v době rozhodování soudu) však došlo podle nalézacího soudu ke změně právního názoru na tuto problematiku s tím, že zajištění závazku je významné toliko pro rozhodnutí o náhradě škody. Pokud jde o návrhy na rozšíření dokazování, považoval je krajský soud za nadbytečné, neboť trestná činnost byla podle nalézacího soudu v průběhu dokazování u hlavního líčení zcela jednoznačně prokázána (str. 30 rozsudku).
Z odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci se pak podává, že odvolací soud považoval skutková zjištění, skutková hodnocení i právní kvalifikaci jednání učiněná nalézacím soudem za správná (str. 9 rozsudku). Odvolací soud přitom doplnil dokazování znaleckým posudkem předloženým stěžovatelem, který však podle odvolacího soudu nepřinesl žádný konkrétní poznatek, který by ovlivňoval správnost závěrů soudu prvního stupně. Odvolací soud tedy shrnul, že byl prokázán podvodný úmysl stěžovatele, a to přinejmenším ve formě nepřímého úmyslu, neboť stěžovatel byl přinejmenším srozuměn s tím, že nebude schopen splatit řádně a včas poskytnuté finanční prostředky, když takové možnosti se přinejmenším i sám zčásti zbavil tím, že většinu finančních prostředků použil takovým způsobem, který mu žádný zisk přinést nemohl (str. 10 rozsudku). Pokud jde o otázku zajištění úvěru zástavním právem, Vrchní soud v Olomouci připustil, že vzhledem k předchozí judikatuře Nejvyššího soudu ČR obsažené v rozsudcích sp. zn. 8 Tz 164/99 a 7 Tz 181/99, podle které bylo na situaci, kdy byl úvěr zajištěn zástavou, hleděno tak, že nemůže být naplněna skutková podstata podvodu, byl již předchozí rozsudek krajského soudu v této věci zrušen (rozsudek ze dne 5. 4. 2000, sp. zn. 11 T 1/1998). V průběhu doby však došlo ke změně právního názoru na tuto problematiku, když Nejvyšší soud ČR připustil, že zmíněná jeho rozhodnutí neřeší danou problematiku správně, a v následujících rozhodnutích vyložil roli zástav odlišným způsobem. Za těchto okolností a s ohledem na stávající podobu judikatury Vrchní soud v Olomouci uzavřel, že soud prvního stupně správně jednání kvalifikoval jako trestný čin podvodu, neboť existence zástavního práva je zcela irelevantní a nemůže mít na rozhodnutí o vině jakýkoliv vliv (str. 11 rozsudku). S ohledem na to pak postupoval podle odvolacího soudu nalézací soud správně i při vyčíslení škody, neboť hodnotu zástavy nelze v žádném případě od škody způsobené trestným činem podvodu (ke které dojde již v okamžiku čerpání úvěru) odečítat.
V odůvodnění napadeného usnesení Nejvyšší soud ČR k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu uvedl, že skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle trestního řádu. Tato zásada by mohla být prolomena pouze v případě extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, což však není případ stěžovatele. Nejvyšší soud ČR dále uvedl, že skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která podle názoru Nejvyššího soudu ČR naplňují zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona. Tato zjištění vyjadřují vedle následku – škody ve výši nejméně 60 mil. Kč, tj. škody velkého rozsahu na majetku poškozené banky - především podvodné jednání stěžovatele vůči bance, které směřovalo k tomu, aby sebe obohatil.
Nejvyšší soud ČR se pak ztotožnil i se závěry týkajícími se hodnocení existence zástavního práva k nemovitostem. Trestný čin podvodu byl z hlediska vzniku škody na cizím majetku podle Nejvyššího soudu ČR dokonán již tím, že banka vyplatila obviněnému úvěr na podkladě nepravdivých či zamlčených skutečností, přestože stěžovatel poskytl bance za účelem zajištění svých závazků zástavu. Zástavní právo slouží v případě zpeněžení zástavy pouze jako náhrada škody způsobené již dokonaným trestným činem podvodu. Pro výši škody jako znaku objektivní stránky skutkové podstaty proto není podle dovolacího soudu hodnota zástavy
relevantní
. Nejvyšší soud ČR pak v napadeném usnesení poukázal na to, že tento názor nebyl v minulosti zpochybněn ani v rovině ústavněprávní, přičemž odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. III. ÚS 509/04).
III.
Ústavní soud si v souladu s ust. § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), vyžádal od účastníků řízení souhlas s upuštěním od ústního jednání, neboť dospěl k závěru, že od ústního jednání již nelze očekávat další objasnění věci.
IV.
Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1
a contrario
zákona o Ústavním soudu), je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], přistoupil k jejímu meritornímu projednání, přičemž dospěl k závěru, že je z části důvodná.
A) Za klíčovou námitku stěžovatele přitom Ústavní soud považuje otázku kvalifikace jednání jako trestného činu podvodu za situace, kdy je bankovní úvěr zajišťován hodnotovým ekvivalentem v podobě zástavního práva.
Jak uvedeno výše, tato otázka byla důvodem, pro který Vrchní soud v Olomouci zrušil původní odsuzující rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2000, sp. zn. 11 T 1/1998, když odkázal na závěry plynoucí z tehdejší judikatury Nejvyššího soudu ČR obsažené v rozsudku sp. zn. 8 Tz 164/99.
Ačkoliv stěžovatel v dalším řízení s odkazem na stejnou judikaturu Nejvyššího soudu ČR dovozoval, že nemůže být naplněna subjektivní stránka jeho jednání jako trestného činu podvodu, jestliže bylo k zajištění úvěru poskytnuto zástavní právo k nemovitosti, obecné soudy, včetně soudu dovolacího, již tuto námitku odmítly s poukazem na změnu judikatury Nejvyššího soudu ČR, k níž došlo v mezidobí. Obecné soudy tak nově dovodily, že zástavní právo může mít toliko funkci uhrazovací ve vztahu k již způsobené škodě. Je však vyloučeno, aby zástavní právo mohlo mít vliv na posouzení samotných základů trestní odpovědnosti stěžovatele.
Ústavní soud se k této otázce již v minulosti vyjádřil ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 558/01, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31, nález č. 136, v němž otázku kvalifikace určitého jednání jako trestného činu vztáhl mimo jiné i k principu právní jistoty: „Pravidla liberálního demokratického právního státu vyžadují, aby vina pachatele byla autoritativně konstatována jen ohledně takového jednání, o němž mohl pachatel v době, kdy se ho dopouštěl, důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné, a to s ohledem na obsah tehdy účinného trestního zákona, nebo tam kde je to třeba, s ohledem na ustálenou a obecně dostupnou judikaturu obecných soudů.“
V tomto nálezu se pak Ústavní soud také explicitně vyjádřil k ústavněprávním limitům kvalifikace jednání jako trestného činu podvodu podle § 250 tr. zákona za situace, kdy bylo při čerpání bankovního úvěru poskytnuto zajištění v podobě zástavního práva k nemovitosti. Ústavní soud ostatně vyšel z judikatury Nejvyššího soudu ČR, podle které k naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu spáchaného vylákáním úvěru, je - na rozdíl od trestného činu úvěrového podvodu, který byl do trestního zákona vložen až s účinností od 1. 1. 1998 - nutné prokázat, že pachatel již v době uzavření smlouvy o úvěru nejenže jednal klamavě, ale že současně jednal v úmyslu peníze buď vůbec nevrátit, nebo je nevrátit ve smluvené době, popřípadě jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené době nebude moci vrátit a že tím uvádí banku v omyl, aby se ke škodě jejího majetku obohatil. Proto i podle tehdy dostupné judikatury Nejvyššího soudu ČR mohl být trestný čin podvodu podle § 250 tr. zákona spáchán jen za předpokladu, kdyby poskytnutý úvěr – třebaže dlužník od počátku neměl v úmyslu úvěr splácet – byl zajištěn takovou hodnotou zástavy, která nepostačovala k tomu, aby jejím prodejem byl úvěr splacen, a jestliže si byl dlužník této skutečnosti vědom. Dlužník by tedy musel být přinejmenším srozuměn s tím, že hodnota zástavy, kterou byl úvěr zajištěn, je nižší než hodnota poskytnutého úvěru a že v případě nesplacení úvěru banka utrpí škodu odpovídající rozdílu mezi těmito hodnotami (Ústavní soud v citovaném rozhodnutí odkázal na publikované rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 8 Tz 303/2000 a 8 Tz 164/99). Jinak řečeno, tam, kde je poskytnut majetkový ekvivalent plnění plynoucího z úvěru, nelze dovodit úmysl způsobit takovým jednáním škodu a na cizím majetku se takto obohatit.
Ústavní soud v předmětném nálezu pak závěry vyplývající z citované judikatury Nejvyššího soudu ČR podpořil dalšími úvahami stran povahy zástavního práva: „soudy ve svých úvahách týkajících se zástav pominuly povahu tohoto věcného práva, které je věcným právem k věci cizí (toto fundamentální pojetí platné již od dob římského práva ostatně respektuje i občanský zákoník – viz příslušná
marginální
rubrika
). Zpeněžení zástavy je v zásadě možné na základě jednostranného úkonu zástavního věřitele, proti němuž má vlastník zástavy (a tím méně držitel či detendor) jen omezené možnosti právní obrany. [....] Teprve ve vztahu ke spolehlivě vyčíslené minimální výši škody, bylo možno náležitě posuzovat zavinění stěžovatele ve vztahu k tomuto znaku skutkové podstaty. Soudy však takto nepostupovaly, přestože stěžovatel na tuto okolnost opakovaně upozorňoval“. Z toho vyplývá, že Ústavní soud v tomto nálezu akceptoval a z ústavněprávních hledisek (čl. 39 a čl.8 odst.2 Listiny) aproboval právní závěr dříve vyslovený v judikatuře Nejvyššího soudu ČR, že zřízení zástavního práva a jeho hodnota mají vliv nejen na posouzení výše způsobené škody, ale též – za blíže stanovených podmínek – i na naplnění samotné skutkové podstaty podvodu podle § 250 tr. zákona.
Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány a osoby, tedy tím spíše i pro samotný Ústavní soud, resp. jednotlivé senáty Ústavního soudu. Pro senáty ústavního soudu platí, že mohou překonat právní názor vyslovený v nálezu pouze formou stanoviska Pléna, a to procedurou realizovanou podle § 23 zákona o Ústavním soudu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 252/04, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 36, nález č. 16). Samotné plénum Ústavního soudu pak v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 11/02, vyhl. pod č. 198/2003 Sb., přijalo sebeomezující doktrínu, podle které lze v plenárních věcech měnit Ústavním soudem již jednou vyslovený právní názor pouze za určitých podmínek (k její aplikaci srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 50/04, vyhl. pod č. 154/2006 Sb.). Z toho vyplývá, že v nyní projednávané věci je druhý senát Ústavního soudu vázán závěry vyplývajícími ze shora citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 558/01, ledaže by dospěl k názoru, že je třeba se od těchto závěrů odchýlit, a inicioval by proceduru vedoucí k přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu podle § 23 zákona o Ústavním soudu. Druhý senát Ústavního soudu však neshledal důvody, proč se od těchto závěrů odchýlit.
Jestliže tedy obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu ČR, vystavěly svá rozhodnutí na argumentaci, podle které lze existenci zástavního práva k nemovitosti ve prospěch poškozené banky hodnotit pouze jako okolnost směřující k náhradě škody, nikoliv však okolnost, která za splnění dalších podmínek vylučuje trestnost jednání stěžovatele, dopustily se takového výkladu jednoduchého práva (§ 250 trestního zákona), kterým vybočily z ústavněprávních mezí možné kriminalizace jednání jednotlivce, jak jsou vymezeny v čl. 39 Listiny, podle kterého jen zákon (chápaný v materiálním smyslu) stanoví, které jednání je trestným činem. Vzhledem k tomu, že napadenými rozsudky byl vysloven trest odnětí svobody, tedy trest spočívající ve zbavení osobní svobody stěžovatele, došlo v konečném důsledku napadenými rozhodnutími především k porušení čl. 8 odst. 1 Listiny. Jak již Ústavní soud v minulosti vyložil, článek 8 odst. 1 Listiny je tím ustanovením, které v obecné rovině zaručuje jednotlivci osobní svobodu. Ustanovení čl. 8 odst. 2 Listiny, které stanoví, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, tak vytváří prostor a současně stanoví hranice pro omezení osobní svobody (srov. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 767/05, dosud nepublikován, dostupný v el. verzi na www.judikatura.cz).
B) Ústavní soud však současně nemohl přehlédnout, že to byl především dovolací soud, který takto radikálně změnil závěry vyplývající ze své vlastní dříve publikované judikatury. Ústavní soud se proto rovněž musel zabývat tím, zda takový postup není rovněž porušením ústavně zaručených základních práv a zda nevybočuje z mezí ústavně zakotveného principu materiálního právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR).
Materiální právní stát je vystavěn mimo jiné na důvěře občanů v právo a právní řád. Podmínkou takové důvěry je stabilita právního řádu a dostatečná míra právní jistoty občanů. Stabilita právního řádu a právní jistota je ovlivňována nejen legislativní činností státu (tvorbou práva), ale též činností státních orgánů aplikujících právo, neboť teprve aplikace a
interpretace
právních norem vytváří ve veřejnosti vědomí toho, co je a co není právem. Stabilitu práva, právní jistotu jednotlivce a v konečném důsledku též míru důvěry občanů v právo a v instituce právního státu jako takové proto ovlivňuje i to, jakým způsobem orgány aplikující právo, tedy především soudy, jejichž základním úkolem je poskytovat ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR), přistupují k výkladu právních norem. Ostatně na takovém významu judikatury soudů je vystavěna i dosavadní
judikatura
Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, která považuje za zákon v materiálním smyslu právě i judikaturu soudů (srov. rozhodnutí Kruslin proti Francii ze dne 24. 4. 1990, Mueller a další proti Švýcarsku ze dne 24. 5. 1988, Markt Intern Verlag GmbH a Klaus Beermann proti SRN ze dne 20. 11. 1989 a další, a například nálezy sp. zn. IV. ÚS 611/05 a Pl. ÚS 20/05).
Rozhodující roli tedy hraje to, zda je výklad právních norem v čase ustálený, což však na druhou stranu neznamená, že jednou dosažený výklad právní normy je nezměnitelný. Princip právní jistoty a též i princip rovnosti před zákonem totiž vyžadují, aby se
judikatura
soudů za určitých podmínek měnila (změna hodnotového nazírání na právo, změna kulturních představ společnosti o právu, změny ve struktuře právního řádu či změny v těch složkách právního řádu, které leží v hierarchii nad interpretovanou normou atd.), a to určitým předem stanoveným postupem.
Ústavní soud také již k těmto otázkám judikoval, že v obecné rovině ve vztahu k závaznosti soudní judikatury by měl být již jednou učiněný výklad, nedojde-li k následnému shledání dostatečných relevantních důvodů podložených racionálními a přesvědčivějšími argumenty, ve svém souhrnu více konformnějšími s právním řádem jako významovým celkem a svědčícími tak pro změnu judikatury, východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu, a to z pohledu principů právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo (oprávněného legitimního očekávání) a principu formální spravedlnosti (rovnosti) (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 252/04, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 36, nález č. 16).
Princip právní jistoty vede k závěru, že jednotlivec veden důvěrou v právo, by měl mít vždy alespoň rámcovou představu o tom, zda jednání, kterého se dopouští, je jednáním právně dovoleným nebo zakázaným. Jak již uvedeno shora, v nálezu sp. zn. I. ÚS 558/01 Ústavní soud tuto premisu konkretizoval pro oblast trestněprávní kvalifikace tak, že vina pachatele musí být autoritativně konstatována jen ohledně takového jednání, o němž mohl pachatel, v době, kdy se ho dopouštěl, důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné, a to s ohledem na obsah tehdy účinného trestního zákona, nebo tam, kde je to třeba, s ohledem na ustálenou a obecně dostupnou judikaturu obecných soudů.
Princip rovnosti před zákonem pak znamená, že zákon by měl být vykládán pro všechny případy splňující stejné podmínky stejně.
Tyto principy neplatí bezvýjimečně, existuje-li dostatečně legitimní důvod pro jejich omezení, tedy dostatečně legitimní důvod pro změnu
interpretace
právní normy, a byly-li orgánem měnícím interpretaci splněny procedurální postupy za tím účelem stanovené. Pouze takto zdůvodněné okolnosti legitimující změnu v interpretaci a transparentně použité procedurální postupy mohou ospravedlňovat zásah do právní jistoty a rovnosti jednotlivců.
Tyto zásady platí tím spíše v případě orgánů, jejichž funkcí je mimo jiné i sjednocování judikatury, tj. tam, kde přijaté právní závěry mají z povahy sjednocování obecnější dopad na výklad právních norem. V případě takových, zpravidla nejvyšších soudních orgánů, je stanoven pro změnu judikatury, resp. odchýlení se od dosavadní
interpretace
práva, i zvláštní procesní postup, který zajišťuje účast širšího okruhu soudců. To právě i s ohledem na to, že změna judikatury takového soudního orgánu znamená mnohem citelnější zásah do principu právní jistoty a rovnosti před zákonem.
V daném případě je z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR zřejmé, že závěr týkající se vztahu zástavního práva k subjektivní stránce trestného činu podvodu, k němuž příslušný senát Nejvyššího soudu ČR dospěl, je v přímém rozporu s výkladem přijatým Nejvyšším soudem ČR v dřívější zveřejněné judikatuře (rozsudky ve věcech sp. zn. 8 Tz 303/2000, in Sbírka rozhodnutí NS ČR č. 92, roč. 2001 a 8 Tz 164/99, event. též sp. zn. 5 Tz 21/2001, in Sbírka rozhodnutí NS ČR č. 97, roč. 2001).
Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že právní závěr obsažený v tomto rozhodnutí se opírá o usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 8 Tdo 51/2004, v němž bylo odmítnuto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. V tomto usnesení Nejvyšší soud ČR přehodnotil tak zásadní otázku pro kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, aniž by považoval za nutné věc postoupit velkému senátu, a to z důvodu, že dosavadní rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR měla být vydána před nabytím účinnosti zákona č. 6/2002 Sb., který v ust. § 20 stanovil povinnost v případě překonávání dosavadních právních závěrů postoupit věc velkému senátu.
Ústavní soud v řízení o nyní podané ústavní stížnosti není oprávněn hodnotit postup, který vedl k rozhodnutí, jež není touto ústavní stížností napadeno. Na druhou stranu, nyní napadené rozhodnutí se opírá o právní názor vyslovený již v usnesení sp.zn. 8 Tdo 51/2004. Nerespektování shora uvedených limitů týkajících se možnosti změny judikatury lze proto vztáhnout i na usnesení Nejvyššího soudu ČR napadené nyní posuzovanou ústavní stížností.
Jak uvedeno shora, pro jakoukoliv změnu ustálené a veřejně dostupné judikatury musí být dostatečně legitimní důvod, který je třeba v rozhodnutí ozřejmit, a musí být přijata v souladu s procedurou, která zajistí větší míru transparentnosti a objektivity takové změny. Z nyní napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, které toliko
implicite
navazuje na právní závěr obsažený v usnesení sp. zn. 8 Tdo 51/2004, však nevyplývá, že by toto, případně jemu předcházející rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, shora vymezený ústavní rámec pro přehodnocení judikatury respektovala.
Podle Ústavního soudu nelze akceptovat shora uvedený výklad, podle kterého lze dosáhnout změny judikatury Nejvyššího soudu ČR mimo proceduru stanovenou v ust. § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, pokud je tato
judikatura
obsažená v rozhodnutích vydaných před účinností zákona č. 6/2002 Sb. Pokud tato předchozí rozhodnutí již byla vydána v podmínkách demokratického právního státu, a představují tedy legitimní výsledek rozhodovací činnosti nezávislého a nestranného soudu, nelze než trvat na tom, že taková rozhodnutí a v nich obsažená
interpretace
tvoří v materiálním smyslu součást příslušné interpretované zákonné normy. Přehodnocení
interpretace
pak představuje zásah do právní jistoty a rovnosti všech subjektů, které legitimně očekávají, že také v jejich případě bude zákon vykládán stejně. Jak uvedeno shora, zásah do těchto principů je ospravedlnitelný pouze za určitých podmínek, z nichž jednou je i požadavek účasti širšího okruhu soudců na přehodnocení dosavadních závěrů. Z hlediska těchto principů není rozhodující okamžik vydání relevantních rozhodnutí, jejichž právní závěry jsou přehodnocovány, nebo typ řízení (řízení o stížnosti pro porušení zákona, řízení o dovolání), v němž byla rozhodnutí vydána. Podstatné je právě a pouze to, zda měněný právní názor, který sám již byl přijat v podmínkách právního státu, tvořil ustálenou a veřejně publikovanou judikaturu, která v materiálním smyslu dotvářela zákonnou normu.
Ostatně právní názor zaujímaný v usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 8 Tdo 51/2004 nemá podle Ústavního soudu oporu ani v doslovném výkladu, neboť podle § 20 platí, že „dospěl-li senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí věc k rozhodnutí velkému senátu.“ Z tohoto ustanovení nelze ani prostým jazykovým výkladem dovodit, že by se povinnost vztahovala jen na názory vyjádřené v rozhodnutích přijatých po účinnosti zákona č. 6/2002 Sb. Navíc povinnost senátů Nejvyššího soudu ČR překonávat judikaturu skrze rozhodování velkých senátů byla obsažena na základě zákona č. 30/2000 Sb. s účinností od 1. 1. 2001 již v původním zákoně o soudech a soudcích, tedy zákoně č. 335/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Jak Ústavní soud zjistil, je běžnou praxí senátů Nejvyššího soudu ČR, že velkým senátům předkládají k rozhodnutí věci, v nichž se vymezují i vůči rozhodnutím vydaným před nabytím účinnosti zákona č. 6/2002 Sb. (viz např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, usnesení velkého senátu trestního kolegia ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 15 Tz 47/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002 aj.).
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že postup Nejvyššího soudu ČR vedoucí k vydání napadeného usnesení rovněž porušil základní právo stěžovatele na rovnost garantované čl. 1, čl. 3 odst. 1 Listiny a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a princip materiálního právního státu vyplývající z čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR.
S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zčásti vyhověl a napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Pokud jde o návrh na zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, byl za takové situace odmítnut podle ust. § 42 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť nyní bude na Nejvyšším soudu ČR, aby v novém dovolacím řízení rozhodl o dovolání stěžovatele způsobem souladným s ústavně zaručenými základními právy stěžovatele.
Poučení:
Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 20. září 2006