Sdílení poznámky:
Obsah
Typ obsahu
K posuzování ústavnosti právních předpisů přijatých před účinností Ústavy
České republiky
K časovým účinkům derogačních nálezů Ústavního soudu
Pl. ÚS 5/98
Podle § 68 odst. 2 zákona č.
182/1993 Sb.,
o Ústavním
soudu, Ústavní soud při rozhodování v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů
posuzuje
obsah těchto předpisů z hlediska jejich souladu s ústavními zákony, mezinárodními
smlouvami podle
čl. 10
Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), popřípadě zákony, jedná-li se o jiný
právní předpis, a
zjišťuje, zda byly přijaty a vydány v mezích Ústavou stanovené a ústavně
předepsaným
způsobem.
kompetence
Pokud Ústavní soud v rámci kontroly norem posuzuje ústavnost
normotvorného
orgánu a ústavnost normotvorného procesu, vychází z § 66 odst. 2 zákona č.
182/1993 Sb.,
dle něhož
je návrh v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů nepřípustný, jestliže
ústavní zákon
nebo mezinárodní smlouva podle čl.
10
Ústavy, s nimiž jsou podle návrhu přezkoumávané předpisy v rozporu, pozbyly před
doručením návrhu
Ústavnímu soudu platnosti. Z toho vyplývá, že u právních předpisů vydaných dříve,
než nabyla
účinnosti Ústava (ústavní zákon č.
1/1993 Sb.), je
Ústavní soud
oprávněn přezkoumat toliko jejich obsahový soulad se soudobým ústavním pořádkem,
nikoli však
ústavnost procedury jejich vzniku a dodržení normotvorné pravomoci.
kompetence
Právní úprava ústavního soudnictví v České republice stanoví právní
účinky derogačních
nálezů Ústavního soudu při kontrole norem , a nikoli
(§ 70 a
71 zákona č.
182/1993 Sb.).
Smyslem
takto koncipovaného ústavního soudnictví je zabránit vzniku možných protiústavních
právních následků
v případech, kdy posuzovaný právní předpis alespoň hypoteticky předpokládá do budoucna
vznik právní
skutečnosti, jež by takovou protiústavnost mohla vytvořit.
ex nunc
ex tunc
V právní praxi však existuje skupina právních norem, k jejichž naplnění
dochází v
jednom okamžiku (např. §
871 odst. 1 občanského zákoníku, v platném znění, jenž transformoval právo
osobního užívání
bytů na nájem), přičemž u nich ani hypoteticky již v budoucnu nemůže vzniknout právní
skutečnost,
jež by vyvolala právní normou předvídané následky. Posuzování takovýchto případů,
jež je svojí
povahou posuzováním retroaktivním, přesahuje pravomoc Ústavního soudu a plně náleží,
s vědomím
ústavních omezení, do pravomoci demokratického zákonodárce. Z uvedeného důvodu i
veškeré restituční
zákonodárství, s jeho nezbytnými retroaktivními komponenty, bylo uskutečněno demokratickým
zákonodárcem, a nikoli Ústavním soudem.
Usnesení
Ústavního soudu
ze dne 22. dubna 1999 sp. zn. Pl. ÚS 5/98 ve
věci návrhu skupiny
poslanců na zrušení §
14 zákona č.
2/1954 Sb., o státním plánu rozvoje národního hospodářství republiky Československé
na rok
1954, vládního nařízení č. 55/1954
Sb., o chráněné oblasti Pražského hradu, a vyhlášky Ústředního národního výboru
hlavního
města Prahy č. 27/1955 Sbírky nařízení, vyhlášek a instrukcí ÚNV hl. města Prahy,
o vymezení
chráněné oblasti Pražského hradu. I. Výrok
Návrh se odmítá.
II. Odůvodnění
1. Skupina 44 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky podala
dne 2.3.1998 podle
čl. 87 odst.
1 písm. a) a b)
Ústavy České republiky (dále též "Ústava") a
§ 64 odst.
1 písm. b) a odst.
2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh na zrušení
§ 14 zákona č. 2/1954
Sb., o
státním plánu rozvoje národního hospodářství republiky Československé na rok 1954,
vládního nařízení
č. 55/1954 Sb.,
o chráněné
oblasti Pražského hradu, a vyhlášky Ústředního národního výboru hlavního města Prahy
č. 27/1955
Sbírky nařízení, vyhlášek a instrukcí ÚNV hl. města Prahy, o vymezení chráněné oblasti
Pražského
hradu.
Navrhovatelé uvádějí, že všechny tři napadené správní předpisy byly řádně vyhlášeny
ve Sbírce
zákonů nebo ve Sbírce nařízení, vyhlášek a instrukcí ÚNV hl. m. Prahy, staly se platnou
součástí
našeho právního řádu a po vzniku samostatné České republiky jsou jí na jejím území
dodnes. I když se
většina ustanovení zákona č. 2/1954
Sb. již nepoužívá, neplatí to o jeho
§ 14, který
umožňuje právní
existenci nařízení vlády č. 55/1954
Sb. a vyhlášky ÚNV hl. m. Prahy č. 27 z roku 1955, jež byly vydány na jeho
základě.
Důvod, pro nějž skupina poslanců navrhuje zrušení uvedeného ustanovení zákona,
spočívá v tom, že
toto zákonné ustanovení zmocňovalo vládu k přijetí nařízení, a to i v takových případech,
kdy jinak
bylo potřeba zákona. Tím Národní shromáždění přeneslo svou zákonodárnou pravomoc
na jiný orgán, což
nelze připustit. Podle Ústavy Československé republiky č.
150/1948 Sb.
veškerá moc
přísluší lidu, který ji Ústavou svěřuje orgánům moci zákonodárné, výkonné a soudní.
Tyto orgány
nejsou oprávněny se svěřenou mocí nakládat libovolně. Nemohou se jí tedy ani
vzdát. Mají
povinnost ji vykonávat tak, jak lid stanovil v Ústavě. Proto byl
§ 14 zákona č. 2/1954
Sb. v
rozporu s čl. V
a také
§ 57 až 62 Ústavy
č. 150/1948
Sb., které upravovaly postavení Národního shromáždění, a dále s jejím
§ 90, který
upravoval
možnost vydávání vládních nařízení.
ad hoc
Důvod ke zrušení vládního nařízení č.
55/1954 Sb.
navrhovatelé spatřují zejména v tom, že bylo vydáno na základ neústavního zákonného
zmocnění a v
rozporu s § 90
Ústavy č. 150/1948
Sb. Porušovalo také ochranu vlastnického práva zaručenou
§ 9 této Ústavy.
Dále
navrhovatelé uvádějí, že pojem "Pražský hrad" je sporný, neboť na jeho území se nachází
řada právně
samostatných věcí, a tudíž bylo z právního hlediska žádoucí rozhodnout o každé z
nich zvlášť.
V návrhu na zrušení vyhlášky, jíž Rada ÚNV hl. m. Prahy vymezila chráněnou oblast
Pražského
hradu, navrhovatelé namítli, že byla přijata na základě stejného neústavního zákonného
zmocnění a
navíc na základě subdelegace.
2. K návrhu se vyjádřili jednotliví účastníci řízení.
Předseda Senátu Parlamentu České republiky Petr Pithart a předseda Poslanecké
sněmovny téhož
zákonodárného sboru Miloš Zeman ve svých téměř shodných vyjádřeních uvedli, že
§ 14 zákona č. 2/1954
Sb. již
nemůže být aplikován a je na Ústavním soudu, aby zvážil, zda je možné a nutné takové
ustanovení přezkoumávat z hlediska jeho souladu s dnes platnými ústavními předpisy.
obsoletní
Předseda vlády Josef Tošovský vyslovil s návrhem na zrušení
§ 14 zákona č. 2/1954
Sb. a
vládního nařízení č. 55/1954
Sb.
souhlas.
Primátor hlavního města Prahy Jan Koukal sdělil, že návrh na zrušení vyhlášky
Ústředního
národního výboru hlavního města Prahy č. 27 z r. 1955 je nepřípustný, neboť napadená
vyhláška byla
ještě před doručením návrhu Ústavnímu soudu zrušena vyhláškou Národního výboru hlavního
města Prahy
č. 6 z roku 1966 o vymezení chráněné oblasti a zájmových území Pražského hradu.
Vláda, jíž nyní předsedá Miloš Zeman, podala později nové vyjádření, v němž navrhla
zamítnutí
návrhu. Své současné stanovisko odůvodnila tím, že všechny napadené právní normy
byly vydány v
souladu s ústavním pořádkem Československé republiky. Uvedla, že vláda vydáním vládního
nařízení č.
55/1954 Sb.
nepřekročila meze zmocnění daného jí
§ 14 zákona č. 2/1954
Sb. a
poukázala na právní kontinuitu této právní úpravy až k zákonu č.
114/1993 Sb.,
o Kanceláři
prezidenta republiky.
3. Podle §
68 odst. 2 zákona
č. 182/1993 Sb. Ústavní soud při rozhodování v řízení o zrušení zákonů a jiných
právních
předpisů posuzuje obsah těchto předpisů z hlediska jejich souladu s ústavními zákony,
mezinárodními
smlouvami podle čl.
10
Ústavy, popřípadě zákony, jedná-li se o jiný právní předpis, a zjišťuje, zda
byly přijaty a
vydány v mezích Ústavou stanovené a ústavně předepsaným způsobem.
kompetence
Pokud Ústavní soud v rámci kontroly norem posuzuje ústavnost normotvorného
orgánu a
ústavnost normotvorného procesu, vychází z
§ 66 odst. 2
zákona č. 182/1993
Sb., dle něhož je návrh v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů
nepřípustný,
jestliže ústavní zákon nebo mezinárodní smlouva podle
čl. 10 Ústavy,
s nimiž jsou
podle návrhu přezkoumávané předpisy v rozporu, pozbyly před doručením návrhu Ústavnímu
soudu
platnosti. Z toho vyplývá, že u právních předpisů vydaných dříve, než nabyla účinnosti
Ústava České
republiky (ústavní zákon č. 1/1993
Sb.), je Ústavní soud oprávněn přezkoumávat toliko jejich obsahový soulad
se soudobým
ústavním pořádkem, nikoli však ústavnost procedury jejich vzniku a dodržení normotvorné
pravomoci.
Ústava č. 150/1948
Sb., jíž
navrhovatelé argumentují, pozbyla platnosti přijetím Ústavy z 11. července 1960
(čl. 112 odst.
2 ústavního
zákona č. 100/1960 Sb.).
kompetence
Z těchto důvodů byl návrh na zrušení
§ 14 zákona č. 2/1954
Sb.
shledán nepřípustným.
Právní úprava ústavního soudnictví v České republice stanoví právní účinky derogačních
nálezů
Ústavního soudu při kontrole norem , a nikoli
(§ 70 a
71 zákona č. 182/1993
Sb.).
Smyslem takto koncipovaného ústavního soudnictví je zabránit vzniku možných protiústavních
právních
následků v případech, kdy posuzovaný právní předpis alespoň hypoteticky předpokládá
do budoucna
vznik právní skutečnosti, jež by takovou protiústavnost mohla vytvořit.
ex nunc
ex tunc
V právní praxi však existuje skupina právních norem, k jejichž naplnění dochází
v jednom
okamžiku (např. §
871 odst. 1
občanského zákoníku, v platném znění, jenž transformoval právo osobního užívání
bytů na
nájem), přičemž u nichž ani hypoteticky již v budoucnu nemůže vzniknout právní skutečnost,
jež by
vyvolala právní normou předvídané následky. Posuzování takovýchto případů, jež je
svojí povahou
posuzováním retroaktivním, přesahuje pravomoc Ústavního soudu a plně náleží, s vědomím
ústavních
omezení, do pravomoci demokratického zákonodárce. Z uvedeného důvodu i veškeré restituční
zákonodárství, s jeho nezbytnými retroaktivními komponenty, bylo uskutečněno demokratickým
zákonodárcem, a nikoli Ústavním soudem.
Uvedená obecná konstatování plně dopadají na posuzování ústavnosti napadeného
vládního nařízení
č. 55/1954 Sb.,
jež došlo
realizace v jednom okamžiku a na jehož základě v budoucnu, a to ani hypoteticky,
již nemohou
vzniknout právní skutečnosti, jež by založily nové právní následky. Odůvodněnost
další existence
státního vlastnictví k dotčeným nemovitostem, jež uvedené vládní nařízení založilo,
je proto věcí
posouzení demokratického zákonodárce.
Nepřípustnost, tentokrát podle
§ 66 odst. 1
zákona č. 182/1993
Sb., který stanoví, že návrh je nepřípustný, jestliže zákon, jiný právní předpis
nebo jejich
jednotlivá ustanovení, jejichž zrušení je navrhováno, pozbyly před doručením návrhu
Ústavnímu soudu
platnosti, byla zjištěna i u návrhu na zrušení vyhlášky Ústředního národního výboru
hlavního města
Prahy č. 27 z roku 1955, o vymezení chráněné oblasti Pražského hradu, neboť tato
podzákonná právní
norma byla zrušena čl. 4 vyhlášky Národního výboru hlavního města Prahy č. 6 z 27.6.1966,
o vymezení
chráněné oblasti a zájmových území Pražského hradu.
Ústavní soud návrh skupiny poslanců na zrušení
§ 14 zákona č. 2/1954
Sb., o
státním plánu rozvoje národního hospodářství republiky Československé na rok 1954,
vládního nařízení
č. 55/1954 Sb.,
o chráněné
oblasti Pražského hradu, a vyhlášky Ústředního národního výboru hlavního města Prahy
č. 27/1955
Sbírky nařízení, vyhlášek a instrukcí ÚNV hlavního města Prahy, o vymezení chráněné
oblasti
Pražského hradu, odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků pro nepřípustnost
všech jeho
částí.
III. Odlišná stanoviska
1. Odlišné stanovisko soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Ivy Brožové
Zvláštnost nařízení vydávaných na základě zmocnění podle
§ 14 zákona č. 2/1954
Sb.
spočívá mimo jiné v tom, že muselo jít o nařízení nutná ke splnění úkolů státního
plánu, o takový
případ však podle našeho názoru evidentně nejde. Účel zákona č.
2/1954 Sb., o
státním plánu
rozvoje národního hospodářství republiky Československé na rok 1954, je jasně vymezen
v preambuli
tohoto zákona a také v části první vymezující hlavní úkoly státního plánu rozvoje
národního
hospodářství na rok 1954. V §
1 části
první zákona je uvedený cíl blíže specifikován potřebou podstatného zvýšení
životní úrovně
pracujících na základě dalšího zvýšení výroby, růstu produktivity práce a všestranného
zvýšení
hospodárnosti. Za hlavní článek státního plánu je zde považováno zajištění rozvoje
palivové a
energetické základny, za další články zvýšení výroby a produktivity zemědělství a
zajištění
nejpřísnějšího režimu hospodárnosti jako hlavního předpokladu snižování cen spotřebního
zboží.
Výslovně se zde také konstatuje závislost plánu kupř. na zvýšení produktivity práce,
snížení
nadnormativních zásob apod. Vládní nařízení č.
55/1954 Sb.,
o chráněné oblasti
Pražského hradu, jde zcela stranou již konstatovaného účelu zákona, neboť zjednodušeně
řečeno,
mělo-li by obstát toto vládní nařízení, potom by již mohlo obstát cokoli, co by vláda
jako své
nařízení vydala. Je totiž třeba si uvědomit i dobu, kdy napadené vládní nařízení
bylo vydáno, neboť
v této době byl již zcela upevněn nejen politický systém likvidací jeho "nepřátel",
ale také
hospodářský systém etablovaný splněním "prvního pětiletého plánu". Jinak vyjádřeno,
ani z hlediska
etablování a funkcí tehdejšího politického systému nešlo již o dobu nijak mimořádnou,
takže
uvažováno i z tohoto pohledu, napadené vládní nařízení č.
ř5/1954 Sb. nelze
považovat za
nic jiného než za zjevně svévolný akt, za nezhojitelný vlády potvrzující fakt
její omnipotence
i ve sféře zákonodárství a takové hypertrofie exekutivní moci, že odporuje dokonce
i literám dnes
již zrušených ústav. Posléze uvedený závěr ("odporuje dokonce i literám dnes již
zrušených ústav"),
uvádíme však pouze okrajově, neboť úkolem Ústavního soudu bylo v tomto bodě zkoumat
podle
čl. 87 odst.
1 písm. b)
Ústavy soulad citovaného vládního nařízení s
§ 14 zákona č. 2/1954
Sb.,
nikoli jeho ústavnost. Objevuje-li se tedy v usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl.
ÚS 5/98
argumentace, že "uvedená obecná konstatování plně dopadají na posuzování ústavnosti
napadeného
vládního nařízení č. 55/1954
Sb.", jde tato argumentace stranou úkolu, před který Ústavní soud byl v tomto
bodě postaven.
exces
Tímto rozporem je poznamenána i neudržitelnost dalších argumentů uvedených v
usnesení Pl. ÚS
5/98, pokud se vztahují k návrhu skupiny poslanců na zrušení citovaného vládního
nařízení.
Ustanovení §
71 odst. 4 zákona
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, směřuje sice k ochraně práv a povinností
z právních vztahů
vzniklých před zrušením právního předpisu, tedy k ochraně práv a povinností především
třetích osob,
lze připustit i státu - o jehož ochranu zde jde -, pokud však nejednal zjevně svévolně.
Napadené
vládní nařízení vzhledem k tomu, co již bylo konstatováno, nebylo však vůbec způsobilé
jakékoli
právní vztahy založit. Konstatuje-li se tedy v důvodech usnesení, že "odůvodněnost
další existence
státního vlastnictví k dotčeným nemovitostem, jež uvedené vládní nařízení založilo,
je proto věcí
posouzení demokratického zákonodárce", nelze tento argument považovat za nic jiného
než za
přisvědčení, z oblasti právního řádu již vybočujícímu, excesu exekutivy v situaci,
kdy Ústavní soud
měl dostatek prostoru pro to, aby se takového přisvědčení, dokonce výslovně konstatujícího
existenci
státního vlastnictví, vyvaroval.
2. Odlišné stanovisko soudkyň JUDr. Ivany Janů a JUDr. Evy Zarembové
Ve věci Pl. ÚS 5/98 zaujímáme podle
§ 14 zákona č.
182/1993
Sb., o Ústavním soudu, následující odlišné stanovisko:
Nesouhlasíme s většinovým názorem pléna, pokud jde o posouzení zákona č.
2/1954 Sb., o
státním plánu
rozvoje národního hospodářství republiky Československé za rok 1954 (dále jen "zákon")
a vládního
nařízení č. 55/1954
Sb., o
chráněné oblasti Pražského hradu (dále jen "vládní nařízení"). Oba právní předpisy
zůstávají platnou
součástí právního řádu České republiky, a proto nelze ve smyslu
čl. 87 odst.
1 písm. b) Ústavy
České republiky
neposoudit případný rozpor vládního nařízení se zákonem. Zároveň nelze ve smyslu
citovaného
ustanovení Ústavy ani ponechat stranou vlastní obsah tohoto vládního nařízení, posuzovaný
prismatem
platné Ústavy.
Domníváme se, že je třeba vyhovět návrhu v rozsahu, kterým je napadáno vládní
nařízení, a tento
právní předpis zrušit. Své odlišné stanovisko odůvodňujeme takto:
Předmětné vládní nařízení je zcela mimo zmocňování intence
§ 14 zákona,
když vláda
nepostupovala v souladu se svým zmocněním při jeho vydání, a to ani tehdy, pokud
bychom zmocňovací
ustanovení interpretovali značně volně a extenzivně. Podstatou zmocnění obsaženého
v
§ 14 odst. 1 zákona
je
totiž jeho materiální omezení toliko na "opatření nutná ke splnění úkolů státního
plánu, k nimž by
jinak bylo třeba zákona". To znamená, že zákon velice určitě specifikoval, v jakých
případech
takováto vládní nařízení byla přípustná. Nešlo v žádném případě o obecné zmocňovací
ustanovení, v
jehož rámci by bylo pouze předmětem politické úvahy, jaká vládní nařízení je nutno
vydat. Proto je
nutno se zaměřit se na otázku, jakým způsobem byl interpretován (v tehdejší době
a za tehdejších
podmínek) pojem "úkoly státního plánu" v kontextu zákona. Samotný tento zákon se
vztahuje na "státní
plán rozvoje národního hospodářství republiky Československé na rok 1954" a ve svých
jednotlivých
částech pojednává o hlavních úkolech státního plánu rozvoje národního hospodářství
na rok 1954, a to
v oblasti průmyslu, zemědělství, lesnictví, dopravy, spojů, investiční výstavby,
růstu hmotné a
kulturní úrovně obyvatelstva, materiálně-technického zásobování, hospodářského rozvoje
Slovenska a
zahraničního obchodu. Pouze a jenom v rámci takto vymezené zákonné materie a na jejím
základě mohla
být tedy vydána příslušná vládní nařízení, a nikoliv na základě politické úvahy.
Proto jsme
přesvědčeny, že záměr vyvlastnit areál Pražského hradu nebylo možno subsumovat pod
materiální
vymezení zmocňovacího ustanovení §
14 zákona a že šlo o naprostou libovůli vlády.
Dalším důvodem, který podporuje zrušení vládního nařízení, je posouzení jeho
věcného obsahu.
Potřeba zabývat se tímto vládním nařízením obsahově plyne již z té části odůvodnění
usnesení, ve
které se konstatuje, že u právních předpisů vydaných dříve, než nabyla účinnosti
Ústava České
republiky č. 1/1993 Sb.,
je
Ústavní soud oprávněn přezkoumávat toliko jejich obsahový soulad se soudobým ústavním
pořádkem,
nikoliv však ústavnost procedury jejich vzniku a dodržení normotvorné pravomoci.
Z dikce, která byla užita v první větě
§ 1 vládního nařízení
("Pražský hrad, sídlo prezidenta republiky Československé a významná historická památka,
náleží
všemu československému Lidu."), lze bezpečně zjistit pouze to, že jde o politickou
deklaraci, v
žádném případě však nelze z této dikce dovodit, že se jednomu subjektu vlastnické
právo ke
konkrétním věcem odnímá a že jinému subjektu - státu - k těmto věcem vlastnické právo
vzniká. To je
zcela zřejmé z použitého termínu "náleží", který, pokud jde o institut vlastnictví
v jiných tehdy
platných právních předpisech, nenajdeme.
Předmět tohoto vlastnictví, "Pražský hrad", je zcela neurčitý. Je sice vhodný
v hovorové řeči,
avšak nekonkretizuje věc ve smyslu práva vlastnického. Navíc tento pojem, co do rozsahu,
je
redukován na tu část Pražského hradu, která byla od r. 1921 sídlem prezidenta, dříve
panovníka,
přičemž do pojmu "sídlo prezidenta" rozhodně nelze zahrnout nemovitosti, sloužící
k náboženským
účelům, ani nemovitosti, ve kterých sídlil někdo jiný. Vládní nařízení ve své dikci
totiž neříká, co
má být , nýbrž konstatuje to, co jest, neboli faktický stav. Záměrem vlády
však bylo
připojit k rozsáhlému palácovému areálu Pražského hradu další objekty (např. katedrálu
sv. Víta,
kostel Všech svatých, Svatojiřský klášter...).
pro futuro
Z důvodové zprávy k vládnímu nařízení nepochybně vyplývá, že bylo v úmyslu představitelů
komunistického režimu zbavit katolickou církev vlastnického práva ke konkrétním nemovitostem,
avšak
provedení tohoto záměru vládním nařízením bylo natolik pokoutní, že se tento záměr
komunistickému
režimu nepovedl.
Nelze přehlédnout ani to, že v době vydání vládního nařízení
bylo možné
individuální vyvlastnění na bázi §
108 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník. Vyvlastnění podle tohoto zákonného
ustanovení
ovšem předpokládalo řádné řízení, jehož účastníkem by byl také ten, jemuž má být
jeho vlastnické
právo odňato.
Otázku, zda první věta §
1
vládního nařízení představuje vyvlastňovací akt, je třeba posuzovat v souvislosti
s obdobnými
normami, které vládnímu nařízení předcházely, nebo je následovaly.
Základním znárodňovacím právním předpisem byl dekret prezidenta republiky č.
100/1945 Sb.,
o znárodnění dolů
a některých průmyslových podniků, novelizovaný poúnorovým zákonem č.
114/1948 Sb.,
o znárodnění
některých dalších průmyslových a jiných podniků a závodů a o úpravě některých poměrů
znárodněných a
národních podniků. Podle §
4
odst. 1 dekretu č. 100/1945 Sb.
"Znárodněním nabývá stát vlastnictví ke znárodněnému majetku". V podstatě shodná
ustanovení obsahují
také ostatní znárodňovací zákony. Z norem, které následovaly po vládním nařízení,
postačí odkázat na
§ 6 vládního nařízení
č. 15/1959
Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického
sektoru, a na § 6
zákona č. 71/1959
Sb., o opatřeních týkajících se některého soukromého domovního majetku. V
obou těchto
ustanoveních je jasně uvedeno, že na stát přechází vlastnictví k věcem v jiných ustanoveních
konkretizovaných, nikoliv že československému státu něco náleží. Pokud bychom hledali
srovnatelné
případy z dnešní doby, lze odkázat na ústavní zákon č.
496/1990 Sb.,
o navrácení
majetku Komunistické strany Československa lidu České a Slovenské Federativní Republiky.
Pokud
uvedené normy, resp. první z nich, operuje s pojmem "majetek všeho lidu", pak pouze
ve své
části. Normativní část těchto zákonů jednoznačně určuje, které konkrétní
předměty
přecházejí z vlastnictví dotčených komunistických institucí do vlastnictví státu
(srov.
§ 1 ústavního zákona
č. 496/1990
Sb. - vydat státu nemovité a movité věci,
§ 1 ústavního zákona
č. 497/1990
Sb. - podniky... přecházejí... bez náhrady do vlastnictví státu). V závěru
je ještě nutno
zmínit tu okolnost, že nemovitosti spadající pod pojem "Pražský hrad", dříve rezidence
panovníka,
později prezidenta republiky, v době vydání vládního nařízení již ve vlastnictví
státu byly.
Vlastnický titul v tomto případě představuje ustanovení
čl. 208 mírové
smlouvy
Saint-Germainské (č. 507/1921 Sb.). Jaký jiný než význam lze
větě "Pražský hrad,
sídlo prezidenta republiky Československé a významná historická památka, náleží všemu
československému lidu" přiznat za situace, kdy Pražský hrad jako přesně vymezený
soubor nemovitostí
byl již ve vlastnictví státu a záměrem vlády bylo pouze, jak již řečeno, připojit
k němu další,
převážně církevní nemovitosti.
deklaratorní
deklaratorní
Formulace § 1
vládního
nařízení, kromě již uvedeného, vykazuje takovou míru neurčitosti, která brání
závěru o tom,
že ke změně vlastníka Pražského hradu, resp. k němu připojených dalších nemovitostí
došlo, resp.
mohlo dojít. Tato neurčitost právní úpravy odporuje principům právního státu
(čl. 1 Ústavy).
Celková
konstrukce vládního nařízení, zejména pokud jde o delegaci a subdelegaci v souvislosti
se zákony,
které po jeho vydání upravovaly postavení Kanceláře prezidenta republiky a které
ponechávaly toto
nařízení v platnosti, resp. "nedotčené", svědčí pro závěr, že jde o právní předpis
nikoliv mrtvý,
nýbrž o předpis, který svým obsahem koliduje se zákonem a s Ústavou. Konkrétně vyjádřeno,
důvody
zrušení napadeného vládního nařízení spatřujeme jednak v jeho kolizi s
čl. 1 Ústavy,
což odůvodňuje
závěr zrušit předmětný právní předpis jako celek a vyhovět tak návrhu skupiny poslanců
ohledně
vládního nařízení č. 55/1954
Sb.
Závěrem podotýkáme, že §
66
odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o který se opírá odmítavé většinové stanovisko
pléna, se
vztahuje pouze na řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů, a nikoliv na
řízení o
ústavních stížnostech. Proto nic nebrání tomu, aby v budoucnu, na základě podané
ústavní stížnosti,
posoudil Ústavní soud ústavnost každého jednotlivého případu, na který se napadené
vládní nařízení
jako obecný předpis vztahuje.
Zpět na text