I. ÚS 287/04

Právo na soudní a jinou právní ochranu

§  ×
AA  
Sdílení poznámky:
Obsah Typ obsahu
Předpisy ČR (7)
Judikatura (6)
Právo na soudní a jinou právní ochranu
Rovnost účastníků řízení
I. ÚS 287/04
> Není vůbec zřejmé, proč má mlčení přechodných ustanovení zákona vést k závěru o zániku nároku, když může stejně dobře vést k závěru, že nově stanovená
prekluze
se případu netýká. Druhá alternativa pak lépe vystihuje požadavek poslední věty čl. 4 odst. 4 Listiny.
Postup, kdy okresní soud považoval za potřebné zaslat opis stížnosti stěžovateli (§ 146 odst. 2 písm. c) in fine tr. ř.), avšak krajský soud rozhodoval bez znalosti vyjádření, které na stížnost reagovalo, kromě porušení kontradiktornosti, popírá i atributy rozumného výkladu práva, neboť i když byl stěžovatel se stížností seznámen, nemohl se k ní účinně vyjádřit, čímž porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces a zásada rovného postavení účastníků řízení. <
Ústavní soud
rozhodl dne 22. listopadu 2004 v senátu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti JUDr. J. P., právně zastoupeného JUDr. E. Š., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 3. 2004, sp.zn. 4 Tz 27/2004 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 30. 10. 2003, sp.zn. 2 To 881/2003, takto:
I. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 3. 2004, sp.zn. 4 Tz 27/2004, nerespektujícím princip obsažený v čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR, bylo porušeno právo stěžovatele garantované čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo garantované čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
II. Proto se toto usnesení ruší.
III. Návrh na zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 30. 10. 2003, sp.zn. 2 To 881/2003, se odmítá.
Odůvodnění
I.
Stěžovatel se ústavní stížností podanou dne 12. 5. 2004 domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí ve věci, v níž bylo zrušeno usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 11. 9. 2003 (4 T 9/2002-626), které mu určilo odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 82.509,60 Kč, jakožto ustanovenému obhájci, který splnil svou povinnost a poskytl právní pomoc. Stěžovatel tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), právo na rovnost účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny, stejně jako čl. 1 odst. 1 Ústavy. Ústavní stížnost byla ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR podána včas a splňovala všechny náležitosti a podmínky věcného projednání, vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon").
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že stížnostní soudy nesprávně aplikovaly novelu trestního řádu, zákon č. 265/2001 Sb., která sice nově stanovila, že ustanovený obhájce, jehož obhajovací povinnost skončila, musí svůj nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů (dále jen "nárok ustanoveného obhájce") uplatnit nejpozději do jednoho roku poté, co se dozvěděl o skončení své povinnosti (§ 151 odst. 2 tr. řádu ve znění účinném od 1. 1. 2002), avšak takto lze postupovat jen v případě obhájců, jejichž povinnost skončila po 1. 1. 2002, tedy poté, co zákon č. 265/2001 Sb. nabyl účinnosti. Stěžovatel, jehož ustanovení obhájcem bylo Okresním soudem v Šumperku zrušeno dne 12. 9. 2001 (Nt 646/2001) tvrdil, že nabyl tímto dnem právo na uspokojení nároku podle tehdy platné úpravy, která povinnost předložit vyúčtování vázala na pravomocné skončení trestního stíhání obviněného, který je zastupován ustanoveným obhájcem (§ 151 odst. 3 tr. řádu ve znění před 1. 1. 2002). Tímto výkladem byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy ČR, který definuje ČR jako právní stát, protože stěžovateli vznikl dle ust. § 151 odst. 3 tr. řádu ve znění účinném před 1. 1. 2002 hmotně právní nárok na odměnu a náhradu výdajů dle vyhl. č. 177/1996 Sb., přičemž stěžovateli brání domáhat se jeho práva novela tr. ř. Přechodná ustanovení na uvedenou situaci nepamatují. Stěžovatel spatřoval nedostatečnou ochranu práva ve dvojím výkladu citovaného ustanovení - v podání Okresního soudu v Šumperku a ministra spravedlnosti, oproti výkladu, který zaujal Krajský soud v Ostravě a Nejvyšší soud ČR. Stěžovatel upozornil na zákaz retroaktivity, jež je jedním z atributů právního státu a na nerovné postavení advokátů, jejichž obhajovací povinnost skončila před, resp. po nabytí účinnosti novely tr. řádu. Stěžovatel rovněž upozornil, že krajský soud rozhodl bez toho, aniž vzal v úvahu jeho vyjádření ke stížnosti státního zástupce, na základě níž bylo zrušeno usnesení okresního soudu (jímž byl nárok původně uspokojen). Tím byla stěžovateli odňata možnost vyjádřit se a byl znevýhodněn v procesu, v němž bylo rozhodováno jen na základě stížnosti státního zástupce.
II.
Ústavní soud si k důkazu vyžádal spis Okresního soudu v Šumperku, 4 T 9/2002, z něhož zjistil následující skutečnosti. Usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 30. 10. 2003 (2 To 881/2003), jež bylo stěžovateli doručeno dne 12. 11. 2003 (č.l. 640), bylo vyhověno stížnosti státního zástupce proti usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 11. 9. 2003 (4 T 9/2002), kterým byla stěžovateli určena odměna za právní služby a náhrada hotových výdajů, vyúčtovaných dne 8. 8. 2003 stěžovatelem (jenž pomoc poskytl zajištěním tzv.
substituce
). Podle krajského soudu se stěžovatel o skončení povinnosti dozvěděl dne 21. 9. 2001, protože však zákon č. 265/2001 Sb. nabyl účinnosti až 1. 1. 2002, je třeba počátek lhůty k uplatnění nároku počítat od 1. 1. 2002. Lhůta uplynula dne 1. 1. 2003, a protože šlo o lhůtu propadnou, nebylo možno ji navrátit. Nárok stěžovatele tedy již zanikl.
Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 3. 2004 (4 Tz 27/2004) byla zamítnuta stížnost pro porušení zákona podaná ve prospěch stěžovatele, protože Nejvyšší soud ČR neměl pochyby o tom, že dnem 1. 1. 2002 vstoupila v účinnost nová právní úprava, podle níž musel stěžovatel, pod hrozbou zániku, svůj nárok uplatnit ve lhůtě nově stanovené. Protože předchozí úprava pozbyla platnosti a přechodná ustanovení zákona č. 265/2001 Sb., neumožňují posoudit nárok podle dosavadních předpisů (účinných v době skončení povinnosti), bylo třeba podle Nejvyššího soudu ČR dovodit, že stěžovateli začala dnem 1. 1. 2002 běžet lhůta jednoho roku k uplatnění nároku, jejímž marným uplynutím nárok zanikl.
K výzvě se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud ČR, který prostřednictvím předsedkyně senátu JUDr. Danuše Novotné vyjádřil názor, že nelze mít za to, že napadeným rozhodnutím mohla být porušena ústavní práva stěžovatele a že soud postupoval v rozporu s čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR, a proto není přezkoumávání usnesení Nejvyššího soudu ČR z hlediska správnosti v něm vysloveného právního názoru přípustné. Lhůta k uplatnění nároku začala běžet dnem 1. 1. 2002; jejím marným uplynutím nárok zanikl.
Vyjádřil se rovněž Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, prostřednictvím předsedy senátu JUDr. J. B., který s obdobnými argumenty, jež byly použity v napadeném rozhodnutí, navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.
III.
Ústavní stížnost byla podle platného rozvrhu práce přidělena jako soudci zpravodaji JUDr. E. W., která byla v té době, z důvodu neobsazenosti Ústavního soudu, pověřena jako zastupující soudce rozhodováním v prvním senátu Ústavního soudu. Po změně rozvrhu práce, vyvolané doplněním Ústavního soudu o třináctého soudce, byl soudce zpravodaj s účinností od 17. 9. 2004 pověřen rozhodováním jako zastupující soudce ve čtvrtém senátu. Podle ust. § 8b odst. 1 platného rozvrhu práce (srov. www.usoud.cz) musí být předmětná ústavní stížnost projednána v senátu, v němž je zařazen soudce zpravodaj, jemuž byla věc přidělena, přičemž tato věc je nadále vedena pod stejnou spisovou značkou. Z toho důvodu je ústavní stížnost nyní projednávána ve čtvrtém senátu Ústavního soudu.
Podle ust. § 44 odst. 2 zákona může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a proto bylo od ústního jednání upuštěno.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž napadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, důvodná. Ve zbývající části byla ústavní stížnost podána po lhůtě stanovené zákonem pro její podání.
Úkolem Ústavního soudu je jen ochrana ústavnosti a nikoliv kontrola "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů veřejné moci porušena stěžovatelova základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní
interpretace
a aplikace.
Stěžovatel namítl omezení svého práva vyjádřit se ke stížnosti státního zástupce, čímž mělo být porušeno zásadně rovné postavení účastníků řízení, které garantuje pro civilní, trestní i správní řízení soudní čl. 37 odst. 3 Listiny. Jak vyplývá z obsahu spisu, okresní soud zaslal stěžovateli k vyjádření stížnost státního zástupce dne 20. 10. 2003 a stěžovatel ji obdržel dne 23. 10. 2003. Dne 24. 10. 2003 stěžovatel doručil okresnímu soudu vyjádření ke stížnosti, které však okresní soud doručil krajskému soudu až 31. 10. 2003, tedy poté, co krajský soud již rozhodl, aniž by vyčkal, zda se stěžovatel vyjádří. Zde došlo k pochybení, neboť vyjádření stěžovatele neměl krajský soud při rozhodování o stížnosti k dispozici. Rozhodnutí krajského soudu však nemůže být předmětem přezkumu v řízení o této ústavní stížnosti, protože ústavní stížnost byla v této části podána po lhůtě stanovené zákonem pro její podání, neboť stěžovatel ji podal až poté, co uplynula šedesátidenní lhůta (§ 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu v tehdy platném znění). Řízení o stížnosti pro porušení zákona, je řízením samostatným (srov. ust. § 266 a násl. tr. ř.). Proto rozhodnutí v něm učiněné je v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu zkoumáno co do způsobilosti zasáhnout do základních práv stěžovatele i v řízení o ústavní stížnosti samostatně, bez přímého propojení s rozhodnutími přijatými v původním řízení.
Rozhodnutí krajského soudu tedy bylo předmětem přezkumu jen zprostředkovaně, kdy bylo posuzováno, zda Nejvyšší soud nepřehlédl vadu řízení před krajským soudem (§ 267 odst. 3 tr. ř.). Postup, kdy okresní soud považoval za potřebné zaslat opis stížnosti stěžovateli [§ 146 odst. 2 písm. c) in fine tr. ř.], avšak krajský soud rozhodoval bez znalosti vyjádření, které na stížnost reagovalo, kromě porušení zásady kontradiktornosti řízení, popírá i atributy rozumného výkladu práva, neboť i když byl stěžovatel se stížností seznámen, nemohl se k ní účinně vyjádřit, čímž bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, jehož součástí je i zásada rovného postavení účastníků řízení.
Těžiště stížnosti státního zástupce spočívalo v námitce
prekluze
, protože nárok nebyl uplatněn do jednoho roku od nabytí účinnosti zákona č. 265/2001 Sb. Stěžovatel však ve svém vyjádření k této stížnosti namítal, že se zmíněnou novelou nemohl řídit, protože obhajoba skončila před její účinností. Vyjádření argumentovalo právním názorem obsaženým v odborné literatuře (Novotný, F., Růžička, M. a kol.: Komentář trestních kodexů, Praha, Eurounion, 2002, str. 864), podle kterého se nová právní úprava obsažená v ust. § 151 odst. 2 tr. ř. užije jen tam, kde se obhájce dozvěděl o tom, že jeho povinnost obhajovat skončila až za účinnosti trestního řádu ve znění zmíněné novely. Uvedený komentář odkazuje na obsahově shodné výkladové stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství č. 8/2002 Sb. v.s. NSZ (srov. cit. dílo str. 864). Zde se uvádí: "Nastala-li skutečnost, od níž se podle § 151 odst. 2 věty druhé trestního řádu, ve znění novely č. 265/2001 Sb., počítá lhůta pro uplatnění nároku obhájce na odměnu a náhradu hotových výdajů již za účinnosti právní úpravy platné do 31. prosince 2001, nelze se dovolávat úpravy o zániku nároku v důsledku jeho opožděného uplatnění, a to ani v případě, že ke dni 1. ledna 2002 uplynula od doby vzniku této skutečnosti doba delší jednoho roku. Nová právní úprava uvedená v § 151 odst. 2 trestního řádu týkající se zániku nároku obhájce na odměnu a náhradu hotových výdajů pro jeho opožděné uplatnění se užije jen tam, kde se obhájce dozvěděl o tom, že povinnost obhajovat skončila, až za účinnosti trestního řádu, ve znění zmíněné novely." (srov. stanovisko nejvyšší státní zástupkyně ze dne 14. 3. 2002, č. 8/2002, vydané dle ust. § 12 odst. odst. 2 zákona o státním zastupitelství.) Tyto skutečnosti dokládají důvodnost námitky nepřípustného omezení práva vyjádřit se k návrhu protistrany. Podané vyjádření stěžovatele mohlo ovlivnit rozhodnutí krajského soudu. (K obdobné metodě posuzování relevance námitek z hlediska principu rovnosti zbraní a práva na kontradiktorní řízení srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále "ESLP") ze dne 3. 6. 2000 ve věci Krčmář a ost. proti České republice, 35376/97, §§ 39-41 a tam uvedenou judikaturu ESLP). Komentář i výkladové stanovisko podporují závěr, že formulace zákona (tedy přechodných ustanovení zákona č. 265/2001 Sb., ve spojení s ust. § 151 tr. ř.) režim nároku ustanoveného obhájce nevyřešila jednoznačně a nastolila nežádoucí nejistotu, kterou je třeba překlenout ústavně konformním výkladem aplikovaných ustanovení.
Podstatou ústavní stížnosti je totiž námitka zásahu do principu právní jistoty a důvěry právo v důsledku retroaktivní aplikace ustanovení zákona č. 265/2001 Sb. (dále jen "novela tr. ř."), čímž mělo dojít k porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy, který Českou republiku definuje jako demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.
Rozhodne-li se zákonodárce místo ponechání dosavadní úpravy nově stanovit zánik právních nároků, v důsledku nesplnění podmínek pro jejich uplatnění (jež byly stanoveny později), může při obecně uznávaném zákazu pravé zpětné působnosti (retroaktivity), využít pouze tzv. nepravou retroaktivitu, o níž jde i v nyní projednávané věci. Zákonodárce závažnost dopadů tohoto institutu zpravidla reflektuje tím, že v přechodných ustanoveních jednoznačně upraví režim nároků vzniklých za dosavadní úpravy, jež se do budoucna budou řídit úpravou novou (srov. úpravu časové působnosti provedenou v ust. § 763 odst. 2 obchodního zákoníku či v ust. § 278 zákoníku práce). Zákonodárce tak respektuje imperativ ústavní konformity zákonné úpravy, který ostatně pro případy nepravé retroaktivity opakovaně artikuloval i Ústavní soud - např. v nálezu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, v němž mj. uvedl, že: "Obecně v případech časového střetu staré a nové právní normy platí nepravá
retroaktivita
. Vznik právních vztahů existujících před nabytím účinnosti nové právní normy, právní nároky, které z těchto vztahů vznikly, jakož i vykonané právní úkony se (však) řídí zrušenou právní normou (důsledkem opačné
interpretace
střetu právních norem by byla pravá
retroaktivita
). Aplikuje se tady princip ochrany minulých právních skutečností, zejména právních konání .Zrušení staré a přijetí nové právní úpravy je nutně spjato se zásahem do principů rovnosti a ochrany důvěry občana v právo. Dochází k tomu v důsledku ochrany jiného veřejného zájmu či základního práva a svobody. Platí tu zároveň maxima, přikazující v případě omezení základního práva, resp. svobody, šetřit jeho podstatu a smysl (čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod)." (in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, "Sb. n. u.", sv. 7, str. 87, resp. č. 63/1997 Sb.).
V době, kdy obhajovací povinnost stěžovatele skončila, stanovil § 151 odst. 2 tr. řádu, že: "Obhájce, který byl obviněnému ustanoven, má vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů." přičemž třetí odstavec citovaného ustanovení uváděl, že: "O výši odměny a náhradě hotových výdajů rozhodne na návrh obhájce orgán činný v trestním řízení, jehož rozhodnutím bylo trestní stíhání pravomocně skončeno. V řízení před soudem rozhodne předseda senátu soudu prvního stupně. Na návrh obhájce může orgán činný v trestním řízení přijmout opatření, aby obhájci byla poskytnuta ještě před skončením trestního stíhání přiměřená záloha na odměnu a náhradu hotových výdajů, jestliže je to odůvodněno dobou trvání trestního stíhání nebo jinými závažnými důvody." V době pravomocného skončení věci § 151 odst. 2 trestního řádu stanovil, že: "Obhájce, který byl obviněnému ustanoven, má vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů. Nárok je třeba uplatnit do jednoho roku ode dne, kdy se obhájce dozvěděl, že povinnost obhajovat skončila, jinak nárok zaniká." a odst. 3 stanovil, že: "O výši odměny a náhradě hotových výdajů rozhodne na návrh obhájce orgán činný v trestním řízení, který vedl řízení v době, kdy obhájci povinnost obhajovat skončila, a to bez zbytečného odkladu, nejpozději do dvou měsíců od podání návrhu." Přechodná ustanovení novely tr. ř. o režimu nároku ustanoveného obhájce (na odměnu a náhradu hotových výdajů) vzniklém před její účinností nic nestanoví.
Přitom právě přechodná ustanovení stanoví režim (novelou dotčených) právních vztahů, vzniklých před jejím vstupem v účinnost. Existující nároky se řídí právními normami účinnými v době jejich vzniku. Později vydané právní normy mohou právní režim vzniklých nároků změnit, avšak musí se tak mj. stát nepochybným projevem vůle zákonodárce. Viz též nález Ústavního soudu ČSFR ze dne 10. 12. 1992, Pl. ÚS 78/92, v němž je uvedeno, že principy právního státu vyžadují u každého možného případu retroaktivity jeho výslovné vyjádření v Ústavě nebo v zákoně s cílem vyloučit možnost retroaktivní
interpretace
zákona. (in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČSFR, sv. 1, str. 77). Novela tr. ř. jednak změnila okamžik, kdy bylo možno uplatnit vzniklý nárok (z okamžiku pravomocného skončení věci na okamžik skončení obhajoby) a jednak nově stanovila zánik tohoto nároku uplynutím jednoroční prekluzivní doby. Přitom před novelizací ustanovení § 151 tr. ř. zastávaly obecné soudy názor, že není stanovena lhůta k uplatnění nároku a že se tento nárok dokonce ani nepromlčuje podle obecných právních norem občanského práva (srov. Rt 15/2001 in Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek), natož aby prekludoval.
Podle důvodové zprávy k novele tr. ř. byla změna vyvolána případy, kdy nárok nebyl uplatňován po dlouhou dobu od skončení řízení, přičemž převažoval výše uvedený názor, že nárok se nepromlčuje. V nyní projednávaném případě dospěly soudy k závěru, že
prekluze
dopadá i na případy, kdy obhajovací povinnost skončila před účinností novely tr. ř. Aplikovatelnost nové právní úpravy na právní vztahy vzniklé před jejím vstupem v účinnost, dovodily obecné soudy z toho, že: "přechodná a závěrečná ustanovení zákona č. 265/2001 Sb. neumožňují posouzení nároku.podle dosavadních právních předpisů účinných v době, kdy povinnost obhájce.skončila" (str. 4 usnesení Nejvyššího soudu 4 Tz 27/2004). Přechodná ustanovení, jak již bylo konstatováno, nic o nárocích ustanoveného obhájce nestanoví. Tento právní závěr tedy byl vyvozen z mlčení zákona. Ústavní soud dále posuzoval, zda je použitý výklad zákona ústavně konformní, resp. zda není v rozporu s výše uvedenými omezeními, které v zájmu ochrany základních práv limitují užívání zpětné působnosti.
Přijatý výklad aplikoval na dřívější vztahy institut
prekluze
přivozující zánik práva majetkové povahy jeho neuplatněním ve stanovené lhůtě. Jde o typický institut občanského práva hmotného a právní teorie i praxe stojí na stanovisku, že má-li dojít k zániku práva, musí to být v zákoně výslovně stanoveno: "Má-li právo zaniknout prekluzí, musí to být výslovně v právním předpise stanoveno. Zpravidla se používá dovětek 'jinak právo zanikne'. Na jiné než v zákoně uvedené případy nelze ustanovení o prekluzi aplikovat ani analogicky"(srov. Škárová, M. in Kolektiv: Občanský zákoník, komentář, 8. vydání, C.H. Beck, 2003, str. 759), nebo: "Případy, v nichž právo neuplatněním ve stanovené době zaniká, musejí být stanoveny jen zákonem a jejich rozšiřování na případy jiné (např. pomocí smlouvy, analogie nebo jiných výkladových argumentů) není přípustné (srov. Bejček, J. in Eliáš, K. a kol.: Kurs obchodního práva, obchodní závazky, C.H. Beck, 1996, str. 186) nebo: "Případy
prekluze
práva jsou výjimečné. Podle § 583 občanského zákoníku k zániku práva proto, že nebylo ve stanovené době uplatněno, dochází jen v případech v zákoně uvedených" (srov. Plíva, S, in Kolektiv: Obchodní zákoník, komentář, 8. vydání, 2003, str. 1062). Ústavní soud si je vědom, že tyto právní názory se opírají o občanský zákoník, avšak jejich dosah nelze omezit jen na oblast práva explicitně regulovanou občanským zákoníkem. V projednávané věci jde o právo majetkové povahy, a proto jeho úprava, jakož i její
interpretace
musí zohledňovat závažnost následků
prekluze
a vyjadřovat respekt k obecných principům právním, jako je důvěra v právo, právní jistota a předvídatelnost právních aktů, které strukturují právní řád demokratického právního státu. Jinými slovy, požadavek explicitního vyjádření aplikovatelnosti právního institutu
prekluze
přímo v textu
relevantní
právní normy je reflexem závažnosti dopadů
prekluze
. Proto není rozhodná ani skutečnost, že vztah mezi státem a ustanoveným obhájcem nevykazuje atributy soukromoprávního vztahu, ani skutečnost, že právo ustanoveného obhájce na odměnu je upraveno v trestním řádu, který je předpisem procesním. V procesním právu sice platí zásada, že soud koná podle právní úpravy platné v době jeho jednání, není-li stanoveno jinak, avšak ustanovení zavádějící institut zániku práva má povahu hmotněprávní, která vyžaduje, aby zákon výslovně zánik práva stanovil, což ovšem není případ přechodných ustanovení novely tr. ř.
Nutno také přihlédnout k judikatuře ESLP, která se vztahuje k čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva" a "Protokol"). Čl. 1 Protokolu chrání i legitimní očekávání, které je integrální součástí ochrany majetkových práv (srov. např. rozhodnutí velkého senátu ze dne 5. 1. 2000, Beyeler proti Itálii, 33202/96: § 100, nebo rozhodnutí první sekce ze dne 19. 6. 2001, Zwierzynski proti Polsku, 34049/96: § 63 či rozhodnutí velkého senátu ze dne 22. 6. 2004, Broniowski proti Polsku, 31443/96: § 129 aj. dostupné v el. verzi na http://www.echr.coe.int/Hudoc.htm, stejně jako např. nálezy Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publ. pod č. 278/2004 Sb. zákonů, či ve Sb. n. u., sv. 32, str. 331 nebo nález sp. zn. IV. ÚS 525/02, Sb. n. u., sv. 31, str. 173). Pojem "majetek" obsažený v první části článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, má autonomní rozsah, který není omezen na vlastnictví hmotného jmění, a nezávisí na formální kvalifikaci dle vnitrostátního práva (Broniowski proti Polsku). Může zahrnovat jak existující majetek, tak majetkové hodnoty, včetně pohledávek, na jejichž základě stěžovatel může tvrdit, že na jejich splnění má přinejmenším legitimní očekávání (ésperance légitime/legitimate expectation) (obdobně Ústavní soud rozhodl v nálezu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 185/04, dosud nepublikovaném ve Sb. n. u., nicméně tak jako všechny jiné nálezy veřejně dostupném na www.
judikatura
.cz pod uvedenou sp. zn.) S ohledem na čl. 1 odst. 2 Ústavy ČR, jsou všechny soudy povinny zohlednit i tento právní názor, který i při respektování veřejného zájmu omezuje rozhodovací prostor orgánů veřejné moci při vydávání právních aktů mařících uspokojení řádně vzniklých nároků.
Z mlčení přechodných ustanovení novely zákona může být stejně dobře vyvozeno, že novela se nároků vzniklých za staré právní úpravy netýká. Za této situace bylo třeba hledat řešení ve výkladu právní úpravy obecnými soudy, avšak výklad provedený Nejvyšším soudem nelze považovat za ústavně konformní, neboť nerespektuje ústavní ochranu poskytovanou již vzniklému nároku majetkové povahy, čímž porušuje čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, jakož i čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR.
Z odůvodnění napadeného unesení, stejně jako z podaného vyjádření vyplývá, že překážku uspokojení nároku spatřoval Nejvyšší soud v absenci zákonného zmocnění (srov. formulaci: "přechodná ustanovení neumožňují jiný postup"). Z hlediska ústavního však nutno připomenout, že ustanovení o mezích státní moci (čl. 2 odst. 3 Ústavy resp. čl. 2 odst. 2 Listiny) představují ve vztahu k jednotlivci garanci ochrany jeho práv a nelze je používat pro ospravedlnění postupu, který naopak vede k zásahu do práv jednotlivců. Takový aplikační či interpretační postup znamená porušení čl. 4 odst. 4 Listiny, podle kterého "při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena." Jak již bylo řečeno, není vůbec zřejmé, proč má mlčení přechodných ustanovení zákona vést k závěru o zániku nároku, když může stejně dobře vést k závěru, že nově stanovená
prekluze
se případu netýká. Druhá alternativa pak lépe vystihuje požadavek poslední věty čl. 4 odst. 4 Listiny, a její užití také odpovídá svrchu uvedené judikatuře Ústavního soudu ČR i Ústavního soudu ČSFR.
Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl, podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR zrušil, podle ust. § 82 odst. 3 písm. a) cit. zákona. V části, v níž žádala zrušení rozhodnutí krajského soudu, byla ústavní stížnost odmítnuta, neboť byla podána po lhůtě stanovené zákonem k jejímu podání (§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu).
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 22. listopadu 2004