Sdílení poznámky:
Obsah
Typ obsahu
Práva účastníka soudního řízení
III. ÚS 188/04
>
Správní orgán je ze zákona povinen chránit práva a zájmy
občanů (§ 3 odst. 1 správního řádu) a občanům poskytovat pomoc
a poučení, aby pro neznalost právních předpisů neutrpěli v řízení
újmu (§ 3 odst. 2 správního řádu).
Pokud procesní právní úkony občanů jako účastníků správního
řízení obsahují zjevnou nesprávnost, jejichž nedostatek je možno
odstranit, a to poskytnutím poučení či pomoci ze strany správního
orgánu, jsou správní orgány povinny dát účastníkům řízení
příležitost tuto nesprávnost odstranit. Jestliže se této pomoci
občanům jako účastníkům řízení nedostane, a tedy ani ochrana
jejich zájmů není zajištěna, potom činnost správního orgánu
vykazuje zjevné nedostatky a je v rozporu s principy právního
státu založeného na úctě k právům občanů (čl. l Ústavy).
Pokud správní orgány ve správním řízení pouze důsledně
vyžadují plnění povinností ze strany občanů a nedbají přitom
o ochranu jejich zájmů, je výrazem tohoto postupu přepjatý
formalismus, jehož důsledkem je sofistikované zdůvodňování zjevné
nespravedlnosti, a tím dochází k porušení čl. 36 Listiny.
Neobstojí v této souvislosti ani námitka porušení ústavního
principu rovnosti účastníků řízení, protože požadavek
neakceptovatelnosti přepjatého formalismu se vztahuje stejnou
měrou na každého z účastníků.
<
Ústavní soud
rozhodl dne 29. září 2004 mimo ústní jednání bez
přítomnosti účastníků v senátu ve věci ústavní stížnosti
stěžovatele F. M., právně zastoupeného Mgr. H. P., advokátkou,
proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č.
j. 5 Ads 3/2003-127, za účasti Nejvyššího správního soudu jako
účastníka řízení, a za účasti 1) Vrchního soudu v Praze,
2) Městského soudu v Praze a 3) České správy sociálního
zabezpečení v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 5 Ads 3/2003-127, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
16. 10. 2002, č. j. 1 Cao 7/2001-96, a rozsudek Městského soudu
v Praze ze dne 18. 10. 2000, č. j. 26 Ca 121/98-63, se zrušují.
Odůvodnění
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne
25. 3. 2004, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Ads 3/2003-127, a to
pro porušení čl. 30 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina").
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje
všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání
projednání a rozhodnutí věci samé.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze
dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Ads 3/2003-127, Nejvyšší správní soud
podle ust. § 110 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.")
zamítl jako nedůvodnou kasační stížnost (původně dovolání podané
k Nejvyššímu soudu ČR) stěžovatele F. M. (v řízení před Ústavním
soudem "stěžovatel") proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
16. 10. 2002, č. j. 1 Cao 7/2001-96, kterým byl potvrzen rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2000, č. j. 26 Ca
121/98-63, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního
zabezpečení ze dne 3. 3. 1998, č. 420 908 001 o přiznání plného
invalidního důchodu stěžovateli podle ust. § 39 odst. 1 zák. č.
155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších
předpisů, a to od 17. 9. 1998 v částce 5 612 Kč měsíčně.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že rozhodnutím České
správy sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") ze dne 3. 3. 1998
mu byl přiznán plný invalidní důchod od 17. 9. 1998 podle ust. §
39 odst. 1 zák. č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, v částce
5612,- Kč měsíčně. Při stanovení výše plného invalidního důchodu
mu nesprávně nebyla započtena doba pojištění, a to rok 1992
a 1993, přestože byl stěžovatel jako osoba samostatně výdělečně
činná pojištěn a hradil pojištění na účet Okresní správy
sociálního zabezpečení v Ústí nad Orlicí (dále jen "OSSZ
v Ústí nad Orlicí"). V uvedeném období měl stěžovatel jako adresu
trvalého bydliště uvedenu v Praze 9, avšak fakticky bydlel
a provozoval podnikání v Letohradě na základě živnostenského
oprávnění vydaného v Ústí nad Orlicí. U OSSZ v Ústí nad Orlicí
hradil platby sociálního zabezpečení jak za své zaměstnance,
tak i za svoji osobu. Za rok 1993 stěžovatel uhradil za svoji
osobu dne 22. 11. 1993 na pojistné částku 4 752,- Kč, která se
skládala z 12 plateb po 396,- Kč. Dne 23. 9. 1994 byla stěžovateli
shodná částka OSSZ Ústí nad Orlicí poukázána na jeho účet jako
přeplatek na pojistném. Soudy, uvádí stěžovatel, dovodily, že
podle právních předpisů byla příslušná k přijetí platby
pojistného Pražská správa sociálního zabezpečení, protože
stěžovatel měl trvalé bydliště v Praze, a zaplacení pojistného
na účet OSSZ Ústí nad Orlicí nelze považovat za řádné uhrazení
pojistného. Období, za které stěžovatel platbu poukázal, tak
nebylo započítáno pro účely stanovení invalidního důchodu. Tento
závěr soudů shledává stěžovatel v rozporu s čl. 30 Listiny.
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti uvádí, že OSSZ v Ústí nad
Orlicí platbu přijala, a teprve po 10 měsících mu stejnou částku
poukázala na jeho účet jako přeplatek, aniž byl stěžovatel
správním orgánem upozorněn, že poukázáním této částky zpět na účet
stěžovatele fakticky zaniká jeho pojištění v roce 1993, a že tento
úkon správního orgánu bude mít zásadní vliv na stanovení výše
důchodu tak, že tato doba se při stanovení důchodu nezapočítává.
Dle obsahu ústavní stížnosti stěžovatel požaduje, aby mu byla
pro účely stanovení výše plného invalidního důchodu započtena doba
pojištění, a to rok 1993. Ze spisového materiálu bylo zjištěno, že
stěžovatel při ústním jednání vedeném u Městského soudu v Praze
dne 4. 10. 1999 upřesnil svůj původní požadavek, aby mu pro účely
stanovení výše plného invalidního důchodu byla započtena doba
pojištění - rok 1992 a 1993 tak, že trvá pouze na tom, aby mu byl
započten celý rok 1993, když rok 1992 se mu nepodaří zdokumentovat
(č. l. 43 spisu vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 26
Ca 121/98). Další řízení pak bylo vedeno pouze ohledně sporného
roku 1993. V tomto rozsahu byly vedeny všechny další opravné
prostředky, které stěžovatel postupně podával, včetně kasační
stížnosti podané k Nejvyššímu správnímu soudu. Rovněž Ústavní soud
proto mohl provést přezkum pouze v uvedeném rozsahu.
II.
Pro posouzení opodstatněnosti podané ústavní stížnosti si
Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Nejvyššího správního soudu pod
sp. zn. 5 Ads 3/2003, a dále spis, vedený u Městského soudu
v Praze pod sp. zn. 26 Ca 121/1998.
Ústavní soud si dále vyžádal vyjádření Nejvyššího správního
soudu jako účastníka řízení k projednávané věci, jakož i vyjádření
vedlejších účastníků řízení k projednávané věci.
Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření Ústavnímu soudu
doručeném dne 14. 5. 2004 poukázal na to, že úkolem soudů, včetně
Nejvyššího správního soudu, bylo posoudit zákonnost správního aktu
vydaného Českou správou sociálního zabezpečení, totiž, zda tato
postupovala v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č.
582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečením
resp. zákona č. 155/1995 Sb., pokud se hmotného práva dotýká.
Nejvyšší správní soud se proto zabýval argumentací stěžovatele
v celém rozsahu a i když na jedné straně vnímal postup žalovaného
úřadu jako byrokratický a neefektivní, na druhé straně pochybení
ve smyslu porušení zákona neshledal. Tento svůj pohled na věc se
soud snažil podrobně popsat v napadeném rozsudku. Předseda senátu
Nejvyššího správního soudu ve svém vyjádření uvedl, že se nemůže
ztotožnit s názorem, že by soud neposkytl řádnou ochranu
stěžovateli, když věc byla projednána před soudy více stupňů,
naposledy v řízení provedeném podle zák. č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní, soud se zabýval věcnou argumentací stěžovatele, avšak
způsob rozložení práv a povinností, jakož i míra odpovědnosti,
jak ji zákon předvídá, nepředstavují důvod pro úvahy
o neústavnosti takovéto právní úpravy. Rozhodující námitka pak
směřuje do nepřiměřené tvrdosti, odporující přirozenoprávním
hlediskům. Na tento případ, uvádí dále předseda senátu Nejvyššího
správního soudu, však zákon č. 582/1991 Sb., pamatuje v ust. § 4
odst. 3, podle něhož může ministr práce a sociálních věcí
odstraňovat tvrdosti, které by se vyskytly při provádění
sociálního zabezpečení. Soudu nepřísluší ukládat ministru, aby
tvrdost v konkrétním případě odstranil. Závěrem svého vyjádření
předseda senátu uvedl, že je toho názoru, že žalovaná svým
postupem zákon neporušila a ani Nejvyšší správní soud se
vytýkaného porušení nedopustil.
Vedlejší účastníci řízení se ve stanovené lhůtě k podané
ústavní stížnosti nevyjádřili.
Nejvyšší správní soud a Městský soud v Praze souhlasily
s upuštěním od ústního jednání ve smyslu ust. § 44 odst. 2 zák. č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Protože ostatní vedlejší účastníci se ve stanovené lhůtě
nevyjádřili, předpokládal Ústavní soud v souladu s poskytnutým
poučením, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí. S ohledem na
uvedené proto Ústavní soud rozhodoval ve věci bez nařízení ústního
jednání.
III.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že
Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví,
není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou
zákonnost vydaných rozhodnutí, pokud ovšem takové porušení
současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva
nebo svobody. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tedy
Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným
rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva
nebo svobody.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska
stěžovatelem tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv
a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
V projednávané věci napadl stěžovatel rozsudek Vrchního soudu
v Praze dovoláním, o kterém Nejvyšší soud ČR do dne nabytí
účinnosti zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, nerozhodl.
V souladu s ust. § 129 odst. 4 cit. zák. dokončil řízení Nejvyšší
správní soud podle ustanovení části třetí hlavy třetí dílu prvního
cit. zákona, a rozhodl dne 18. 12. 2003 rozsudkem č. j. 5 Ads
3/2003-127, který byl napaden ústavní stížností.
V odůvodnění tohoto rozhodnutí Nejvyšší správní soud shrnul,
že stěžovatel jako osoba samostatně výdělečně činná poukázal na
pojistném za rok 1993 dne 22. 11. 1993 částku 4 752,- Kč, a to na
účet OSSZ v Ústí nad Orlicí a tato částka byla stěžovateli dne
23. 9. 1994 po kontrole tímto orgánem provedené vrácena na jeho
účet jako přeplatek na pojistném, neboť pojistné za svoji osobu
jako osobu samostatně výdělečně činnou byl stěžovatel povinen
platit v místě svého trvalého bydliště v Praze 9. Stěžovatel měl
v rozhodném období adresu trvalého bydliště Drahobejlova 30, Praha
9. Žádná z těchto skutečností nebyla stěžovatelem nikdy
zpochybněna. Odvolací soud, uvádí Nejvyšší správní soud, pak velmi
podrobně právně argumentoval ve prospěch svého názoru, a to
zejména poukazem na příslušná ustanovení zák. č. 589/1992 Sb.,
a zák. č. 582/1991 Sb., ve znění zák. č. 590/1992 Sb. Způsob,
jakým se pojistné a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti má
odvádět, vyplývá z ust. § 13 zák. č. 589/1992 Sb., v původním
znění, totiž osoba samostatně výdělečně činná odvádí pojistné na
důchodové pojištění na účet příslušné okresní správy sociálního
zabezpečení a s ohledem na ust. § 7 písm. b) zák. č. 582/1991 Sb.,
je místní příslušnost dána místem trvalého pobytu osoby samostatně
výdělečně činné (ust. § 6 odst. 4 písm. g) bod 1). Pravomoc
okresní správy sociálního zabezpečení se opírá o ust. § 6 odst.
4 písm. g), r) zák. č. 582/1991 Sb., ust. § 13 zák. č. 589/1992
Sb.
Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí
konstatoval, že stěžovatel zjištěný skutkový stav nerozporuje,
avšak sporným činí právní hodnocení skutkového děje. Nejvyšší
správní soud však považuje právní názor Vrchního soudu v Praze
za správný a plně se s ním ztotožňuje. Odvádět pojistné na
důchodové pojištění na účet příslušné okresní správy sociálního
zabezpečení, uvedl dále Nejvyšší správní soud, je formulováno jako
povinnost plynoucí ze zákona (§ 13 zák. č. 589/1992 Sb.,
o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku
zaměstnanosti). Za daných a nezměněných skutkových okolností pak
podle Nejvyššího správního soudu zaplacení pojistného za rok 1993
u místně nepříslušné okresní správy sociálního zabezpečení nelze
považovat za naplnění dikce ust. § 13 zák. č. 589/1992 Sb.
Jestliže za této situace místně nepříslušná okresní správa
sociálního zabezpečení zaplacenou částku vrátila stěžovateli zpět,
nelze na tomto jejím postupu shledávat porušení zákona. Pro
zápočet doby samostatné výdělečné činnosti jako doby pojištění je
podle Nejvyššího správního soudu významné, zda bylo za tuto dobu
pojistné skutečně zaplaceno a co se týče doby před 1. 1. 1996,
považují se za doby pojištění též doby zaměstnání získané podle
předpisů platných před tímto dnem (ust. § 13 odst. 1 zák. č.
155/1995 Sb.). Podle ust. § 8 odst. 4 zák. č. 100/1988 Sb.,
o sociálním zabezpečení, se činnost osob samostatně výdělečně
činných po 31. 12. 1992 hodnotí jako doba zaměstnání, pokud
zakládala nemocenské pojištění, přičemž k činnosti osob samostatně
výdělečně činných se přihlédne jako k době zaměstnání, bylo-li
zaplaceno pojistné za celou dobu trvání pojištění (zabezpečení).
Pokud tak nebylo učiněno pro příslušný rok, v daném případě rok
1993, nelze podle Nejvyššího správního soudu považovat za
nezákonnost ze strany žalované České správy sociálního
zabezpečení, jestliže nezapočetla dobu od 1. 1. 1993 do 31. 12.
1993. Zákon, uvádí dále Nejvyšší správní soud, jednoznačně stanoví
povinnost zaplatit zcela konkrétnímu subjektu státní správy, totiž
místně příslušné okresní správě sociálního zabezpečení. Zákon
neuvádí číslo účtu České správy sociálního zabezpečení, není
důvod, aby uváděl čísla účtů jednotlivých okresních správ
sociálního zabezpečení. Této povinnosti, uvádí dále Nejvyšší
správní soud, je třeba dostát a je zřejmé, že číslo účtu lze
získat dotazem u příslušného orgánu státní správy a v tom není
třeba hledat podle Nejvyššího správního soudu žádnou nerovnost či
nelogičnost. Rozhodně je třeba podle Nejvyššího správního soudu
odmítnout obrácení celé situace, jak činí stěžovatel, totiž
v úvaze o předpokladu správnosti úkonu správního orgánu. Žalovaná
Česká správa sociálního zabezpečení se podle Nejvyššího správního
soudu nedopustila žádného porušení zákona, nedopustila se jej ani
místně nepříslušná okresní správa sociálního zabezpečení.
Z vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že dne
22. 11. 1993 poukázal stěžovatel jako osoba samostatně výdělečně
činná za svoji osobu na pojistném za rok 1993 částku 4 752 Kč,
a to na účet OSSZ v Ústí nad Orlicí, když uvedená skutečnost byla
v řízení prokázána. Z protokolu o ústním jednání konaném dne
19. 5. 1999 u Městského soudu v Praze (čl. l. 36 a 41 spisu
Městského soudu v Praze vedeného pod sp. zn. 26 Ca 121/98) bylo
zjištěno, že právní zástupce stěžovatele při uvedeném jednání
předložil kopii dopisu ze dne 16. 4. 1994, kterým se stěžovatel
obrátil na OSSZ v Ústí nad Orlicí s žádostí o potvrzení platby
sociálního pojištění ve výši 4 752,- Kč, která byla zaplacena za
jeho osobu za rok 1993. Tento dopis zaslal stěžovatel OSSZ v Ústí
nad Orlicí na základě jeho předchozího jednání s pracovníkem
tohoto úřadu, při kterém mu bylo sděleno, že jako podnikatel má
být přihlášen v Praze 9 podle svého trvalého bydliště a nikoli na
OSSZ v Ústí nad Orlicí. Dle vyjádření právního zástupce
stěžovatele nedostal stěžovatel na tento dopis do dnešního dne
žádnou odpověď. Uhrazená částka pak byla stěžovateli na jeho účet
jako přeplatek na pojistném vrácena (snížena o 2,- Kč z důvodu
nesprávného zaokrouhlení platby ze dne 8. 11. 1993) až dne 23. 9.
1994, tedy až po deseti měsících, a sice po kontrole provedené
tímto orgánem. V přípisu OSSZ v Ústí nad Orlicí ze dne 9. 5.
2000, adresovaného Městskému soudu v Praze, ředitelka OSSZ v Ústí
nad Orlicí nedokázala soudu sdělit, proč nebylo na dopis ze dne
16. 4. 1994 reagováno, protože korespondence z roku 1994 již byla
skartována (č. l. 47 spisu Městského soudu v Praze vedeného pod
sp. zn. 26 Ca 121/98).
Z uvedeného vyplývá, že stěžovatel minimálně do 23. 9. 1994
mohl důvodně předpokládat, že jím uhrazené pojistné bylo OSSZ
v Ústí nad Orlicí přijato, a dále je třeba uvést, že ani po
vrácení přeplatku na účet stěžovatele nebylo zřejmé, zda jde právě
o vrácení pojistného uhrazeného stěžovatelem za jeho osobu za rok
1993, když vrácená částka se zcela neshodovala s provedenou
platbou pojistného (byla snížena o 2,- Kč z důvodu nesprávného
zaokrouhlení platby ze dne 8. 11. 1993).
Dle protokolu o ústním jednání u Městského soudu v Praze,
konaného dne 24. 5. 2000, (č. l. 56 spisu Městského soudu
v Praze) M. P., která u jednání zastupovala žalovanou, uvedla, že
pokud se navrhovatel rozhodne tuto částku znovu jako pojistné
složit za rok 1993 na Pražskou správu sociálního zabezpečení
v Praze 9 (dále je "PSSZ v Praze 9"), přepočte odpůrce jeho
důchod. Na dalším jednání konaném dne 18. 10. 2000, paní B. M.,
která žalovanou ČSSZ v Praze na uvedeném jednání zastupovala,
uvedla, že paní P. nemá tyto věci na starosti a nemohla sama tuto
věc vyřídit, a že zásadně je třeba, aby se navrhovatel obrátil na
PSSZ v Praze 9 s tím, že věc bude vyřízena a pokud zaplatí
skutečně pojistné, ČSSZ nikterak nebude bránit tomu, aby důchod za
rok 1993 dodatečně zvýšila.
Na tomto místě se Ústavní soud ztotožňuje s hodnocením
postupu žalované v průběhu soudního řízení podaným Nejvyšším
správním soudem, který v odůvodnění svého rozhodnutí výstižně
konstatoval, že přístup žalované byl v tomto směru byrokratický ve
smyslu naplnění příslibu, jež byl při nařízeném ústním jednání
stěžovateli dán.
Ustanovení zák. č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění
sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, v ust. §
108 uvádí, že pokud tento zákon nestanoví jinak, platí pro řízení
ve věcech nemocenského pojištění a důchodového pojištění a pro
řízení ve věcech pojistného na sociální zabezpečení a příspěvek
na státní politiku zaměstnanosti obecné předpisy o správním
řízení.
Dle ust. § 3 odst. 1 zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád") postupují
správní orgány v řízení v souladu se zákony a jinými právními
předpisy. Jsou povinny chránit zájmy státu a společnosti, práva
a zájmy občanů a organizací a důsledně vyžadovat plnění jejich
povinností.
V souladu s ust. § 3 odst. 2 cit. zák. jsou správní orgány
povinny postupovat v řízení v úzké součinnosti s občany
a organizacemi a dát jim vždy příležitost, aby mohli svá práva
a zájmy účinně hájit, zejména se vyjádřit k podkladu rozhodnutí,
a uplatnit své návrhy. Občanům a organizacím musí správní orgány
poskytovat pomoc a poučení, aby pro neznalost právních předpisů
neutrpěli v řízení újmu.
Pokud procesní právní úkony občanů jako účastníků správního
řízení (účastníků správně právních vztahů) obsahují zjevnou
nesprávnost, jejichž nedostatek je možno odstranit, a to
poskytnutím poučení či pomoci ze strany správního orgánu, jsou
správní orgány povinny dát účastníkům řízení příležitost tuto
nesprávnost odstranit. Jestliže se této pomoci občanům jako
účastníkům správního řízení nedostane, a tedy ani ochrana jejich
zájmů není zajištěna, potom činnost správního orgánu vykazuje
zjevné nedostatky a je v rozporu s principy právního státu,
založeného na úctě k právům občanů (čl. l Ústavy).
Pokud správní orgány ve správním řízení pouze důsledně
vyžadují plnění povinností ze strany občanů a nedbají přitom
o ochranu jejich zájmů, je výrazem tohoto postupu přepjatý
formalismus, jehož důsledkem je sofistikované zdůvodňování zjevné
nespravedlnosti. Tím dochází k porušení čl. 36 Listiny. Neobstojí
v této souvislosti ani námitka porušení ústavního principu
rovnosti účastníků řízení, protože požadavek neakceptovatelnosti
přepjatého formalismu se vztahuje stejnou měrou na každého
z účastníků (viz k obdobné věci nález Ústavního soudu ze dne 4.
11. 1999, sp. zn. III. ÚS 61/97, Sbírka nálezů a usnesení
Ústavního soudu, sv. 16, č. 154, s. 145).
Ústavní soud je toho názoru, že výše popsaný postup ČSSZ
v Praze a OSSZ v Ústí nad Orlicí trpí přepjatým formalismem.
Ústavní soud proto uzavírá, že pokud orgány veřejné moci,
které v právní věci stěžovatele rozhodovaly, striktně a bez ohledu
na další skutečnosti trvaly na tom, že stěžovatel neuhradil
pojistné za rok 1993, a proto mu nemohla být pro účely stanovení
výše plného invalidního důchodu doba pojištění - rok 1993
- započtena, neposkytly právům stěžovatele dostatečnou ochranu
garantovanou v čl. 6 Listiny, v důsledku toho porušily i právo
stěžovatele zakotvené v čl. 30 Listiny. Ústavní soud v této
souvislosti ovšem zdůrazňuje nutnost postupovat v každém
jednotlivém případě přísně individuálně s ohledem na konkrétní
okolnosti případu.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnosti
stěžovatele podle ust. § 82 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, vyhověl, a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm.
a) zákona č. 182/1993 Sb., cit. zák., ústavní stížností napadený
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j.
5 Ads 3/2003-127, a dále - z důvodů procesní ekonomie - i rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2002, č. j. 1 Cao
7/2001-96, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 10.
2000, č. j. 26 Ca 121/98-63, zrušil.
Poučení:
Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 29. září 2004
Zpět na text