III. ÚS 188/04

Práva účastníka soudního řízení

§  ×
AA  
Sdílení poznámky:
Obsah Typ obsahu
Předpisy ČR (9)
Judikatura (2)
Práva účastníka soudního řízení
III. ÚS 188/04
> Správní orgán je ze zákona povinen chránit práva a zájmy občanů (§ 3 odst. 1 správního řádu) a občanům poskytovat pomoc a poučení, aby pro neznalost právních předpisů neutrpěli v řízení újmu (§ 3 odst. 2 správního řádu).
Pokud procesní právní úkony občanů jako účastníků správního řízení obsahují zjevnou nesprávnost, jejichž nedostatek je možno odstranit, a to poskytnutím poučení či pomoci ze strany správního orgánu, jsou správní orgány povinny dát účastníkům řízení příležitost tuto nesprávnost odstranit. Jestliže se této pomoci občanům jako účastníkům řízení nedostane, a tedy ani ochrana jejich zájmů není zajištěna, potom činnost správního orgánu vykazuje zjevné nedostatky a je v rozporu s principy právního státu založeného na úctě k právům občanů (čl. l Ústavy).
Pokud správní orgány ve správním řízení pouze důsledně vyžadují plnění povinností ze strany občanů a nedbají přitom o ochranu jejich zájmů, je výrazem tohoto postupu přepjatý formalismus, jehož důsledkem je sofistikované zdůvodňování zjevné nespravedlnosti, a tím dochází k porušení čl. 36 Listiny. Neobstojí v této souvislosti ani námitka porušení ústavního principu rovnosti účastníků řízení, protože požadavek neakceptovatelnosti přepjatého formalismu se vztahuje stejnou měrou na každého z účastníků. <
Ústavní soud
rozhodl dne 29. září 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. M., právně zastoupeného Mgr. H. P., advokátkou, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Ads 3/2003-127, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, a za účasti 1) Vrchního soudu v Praze, 2) Městského soudu v Praze a 3) České správy sociálního zabezpečení v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Ads 3/2003-127, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2002, č. j. 1 Cao 7/2001-96, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2000, č. j. 26 Ca 121/98-63, se zrušují.
Odůvodnění
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 25. 3. 2004, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Ads 3/2003-127, a to pro porušení čl. 30 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Ads 3/2003-127, Nejvyšší správní soud podle ust. § 110 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") zamítl jako nedůvodnou kasační stížnost (původně dovolání podané k Nejvyššímu soudu ČR) stěžovatele F. M. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2002, č. j. 1 Cao 7/2001-96, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2000, č. j. 26 Ca 121/98-63, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 3. 3. 1998, č. 420 908 001 o přiznání plného invalidního důchodu stěžovateli podle ust. § 39 odst. 1 zák. č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a to od 17. 9. 1998 v částce 5 612 Kč měsíčně.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") ze dne 3. 3. 1998 mu byl přiznán plný invalidní důchod od 17. 9. 1998 podle ust. § 39 odst. 1 zák. č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, v částce 5612,- Kč měsíčně. Při stanovení výše plného invalidního důchodu mu nesprávně nebyla započtena doba pojištění, a to rok 1992 a 1993, přestože byl stěžovatel jako osoba samostatně výdělečně činná pojištěn a hradil pojištění na účet Okresní správy sociálního zabezpečení v Ústí nad Orlicí (dále jen "OSSZ v Ústí nad Orlicí"). V uvedeném období měl stěžovatel jako adresu trvalého bydliště uvedenu v Praze 9, avšak fakticky bydlel a provozoval podnikání v Letohradě na základě živnostenského oprávnění vydaného v Ústí nad Orlicí. U OSSZ v Ústí nad Orlicí hradil platby sociálního zabezpečení jak za své zaměstnance, tak i za svoji osobu. Za rok 1993 stěžovatel uhradil za svoji osobu dne 22. 11. 1993 na pojistné částku 4 752,- Kč, která se skládala z 12 plateb po 396,- Kč. Dne 23. 9. 1994 byla stěžovateli shodná částka OSSZ Ústí nad Orlicí poukázána na jeho účet jako přeplatek na pojistném. Soudy, uvádí stěžovatel, dovodily, že podle právních předpisů byla příslušná k přijetí platby pojistného Pražská správa sociálního zabezpečení, protože stěžovatel měl trvalé bydliště v Praze, a zaplacení pojistného na účet OSSZ Ústí nad Orlicí nelze považovat za řádné uhrazení pojistného. Období, za které stěžovatel platbu poukázal, tak nebylo započítáno pro účely stanovení invalidního důchodu. Tento závěr soudů shledává stěžovatel v rozporu s čl. 30 Listiny.
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti uvádí, že OSSZ v Ústí nad Orlicí platbu přijala, a teprve po 10 měsících mu stejnou částku poukázala na jeho účet jako přeplatek, aniž byl stěžovatel správním orgánem upozorněn, že poukázáním této částky zpět na účet stěžovatele fakticky zaniká jeho pojištění v roce 1993, a že tento úkon správního orgánu bude mít zásadní vliv na stanovení výše důchodu tak, že tato doba se při stanovení důchodu nezapočítává.
Dle obsahu ústavní stížnosti stěžovatel požaduje, aby mu byla pro účely stanovení výše plného invalidního důchodu započtena doba pojištění, a to rok 1993. Ze spisového materiálu bylo zjištěno, že stěžovatel při ústním jednání vedeném u Městského soudu v Praze dne 4. 10. 1999 upřesnil svůj původní požadavek, aby mu pro účely stanovení výše plného invalidního důchodu byla započtena doba pojištění - rok 1992 a 1993 tak, že trvá pouze na tom, aby mu byl započten celý rok 1993, když rok 1992 se mu nepodaří zdokumentovat (č. l. 43 spisu vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 26 Ca 121/98). Další řízení pak bylo vedeno pouze ohledně sporného roku 1993. V tomto rozsahu byly vedeny všechny další opravné prostředky, které stěžovatel postupně podával, včetně kasační stížnosti podané k Nejvyššímu správnímu soudu. Rovněž Ústavní soud proto mohl provést přezkum pouze v uvedeném rozsahu.
II.
Pro posouzení opodstatněnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 5 Ads 3/2003, a dále spis, vedený u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 26 Ca 121/1998.
Ústavní soud si dále vyžádal vyjádření Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení k projednávané věci, jakož i vyjádření vedlejších účastníků řízení k projednávané věci.
Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 14. 5. 2004 poukázal na to, že úkolem soudů, včetně Nejvyššího správního soudu, bylo posoudit zákonnost správního aktu vydaného Českou správou sociálního zabezpečení, totiž, zda tato postupovala v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečením resp. zákona č. 155/1995 Sb., pokud se hmotného práva dotýká. Nejvyšší správní soud se proto zabýval argumentací stěžovatele v celém rozsahu a i když na jedné straně vnímal postup žalovaného úřadu jako byrokratický a neefektivní, na druhé straně pochybení ve smyslu porušení zákona neshledal. Tento svůj pohled na věc se soud snažil podrobně popsat v napadeném rozsudku. Předseda senátu Nejvyššího správního soudu ve svém vyjádření uvedl, že se nemůže ztotožnit s názorem, že by soud neposkytl řádnou ochranu stěžovateli, když věc byla projednána před soudy více stupňů, naposledy v řízení provedeném podle zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, soud se zabýval věcnou argumentací stěžovatele, avšak způsob rozložení práv a povinností, jakož i míra odpovědnosti, jak ji zákon předvídá, nepředstavují důvod pro úvahy o neústavnosti takovéto právní úpravy. Rozhodující námitka pak směřuje do nepřiměřené tvrdosti, odporující přirozenoprávním hlediskům. Na tento případ, uvádí dále předseda senátu Nejvyššího správního soudu, však zákon č. 582/1991 Sb., pamatuje v ust. § 4 odst. 3, podle něhož může ministr práce a sociálních věcí odstraňovat tvrdosti, které by se vyskytly při provádění sociálního zabezpečení. Soudu nepřísluší ukládat ministru, aby tvrdost v konkrétním případě odstranil. Závěrem svého vyjádření předseda senátu uvedl, že je toho názoru, že žalovaná svým postupem zákon neporušila a ani Nejvyšší správní soud se vytýkaného porušení nedopustil.
Vedlejší účastníci řízení se ve stanovené lhůtě k podané ústavní stížnosti nevyjádřili.
Nejvyšší správní soud a Městský soud v Praze souhlasily s upuštěním od ústního jednání ve smyslu ust. § 44 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Protože ostatní vedlejší účastníci se ve stanovené lhůtě nevyjádřili, předpokládal Ústavní soud v souladu s poskytnutým poučením, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí. S ohledem na uvedené proto Ústavní soud rozhodoval ve věci bez nařízení ústního jednání.
III.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tedy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
V projednávané věci napadl stěžovatel rozsudek Vrchního soudu v Praze dovoláním, o kterém Nejvyšší soud ČR do dne nabytí účinnosti zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, nerozhodl. V souladu s ust. § 129 odst. 4 cit. zák. dokončil řízení Nejvyšší správní soud podle ustanovení části třetí hlavy třetí dílu prvního cit. zákona, a rozhodl dne 18. 12. 2003 rozsudkem č. j. 5 Ads 3/2003-127, který byl napaden ústavní stížností.
V odůvodnění tohoto rozhodnutí Nejvyšší správní soud shrnul, že stěžovatel jako osoba samostatně výdělečně činná poukázal na pojistném za rok 1993 dne 22. 11. 1993 částku 4 752,- Kč, a to na účet OSSZ v Ústí nad Orlicí a tato částka byla stěžovateli dne 23. 9. 1994 po kontrole tímto orgánem provedené vrácena na jeho účet jako přeplatek na pojistném, neboť pojistné za svoji osobu jako osobu samostatně výdělečně činnou byl stěžovatel povinen platit v místě svého trvalého bydliště v Praze 9. Stěžovatel měl v rozhodném období adresu trvalého bydliště Drahobejlova 30, Praha 9. Žádná z těchto skutečností nebyla stěžovatelem nikdy zpochybněna. Odvolací soud, uvádí Nejvyšší správní soud, pak velmi podrobně právně argumentoval ve prospěch svého názoru, a to zejména poukazem na příslušná ustanovení zák. č. 589/1992 Sb., a zák. č. 582/1991 Sb., ve znění zák. č. 590/1992 Sb. Způsob, jakým se pojistné a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti má odvádět, vyplývá z ust. § 13 zák. č. 589/1992 Sb., v původním znění, totiž osoba samostatně výdělečně činná odvádí pojistné na důchodové pojištění na účet příslušné okresní správy sociálního zabezpečení a s ohledem na ust. § 7 písm. b) zák. č. 582/1991 Sb., je místní příslušnost dána místem trvalého pobytu osoby samostatně výdělečně činné (ust. § 6 odst. 4 písm. g) bod 1). Pravomoc okresní správy sociálního zabezpečení se opírá o ust. § 6 odst. 4 písm. g), r) zák. č. 582/1991 Sb., ust. § 13 zák. č. 589/1992 Sb.
Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že stěžovatel zjištěný skutkový stav nerozporuje, avšak sporným činí právní hodnocení skutkového děje. Nejvyšší správní soud však považuje právní názor Vrchního soudu v Praze za správný a plně se s ním ztotožňuje. Odvádět pojistné na důchodové pojištění na účet příslušné okresní správy sociálního zabezpečení, uvedl dále Nejvyšší správní soud, je formulováno jako povinnost plynoucí ze zákona (§ 13 zák. č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti). Za daných a nezměněných skutkových okolností pak podle Nejvyššího správního soudu zaplacení pojistného za rok 1993 u místně nepříslušné okresní správy sociálního zabezpečení nelze považovat za naplnění dikce ust. § 13 zák. č. 589/1992 Sb. Jestliže za této situace místně nepříslušná okresní správa sociálního zabezpečení zaplacenou částku vrátila stěžovateli zpět, nelze na tomto jejím postupu shledávat porušení zákona. Pro zápočet doby samostatné výdělečné činnosti jako doby pojištění je podle Nejvyššího správního soudu významné, zda bylo za tuto dobu pojistné skutečně zaplaceno a co se týče doby před 1. 1. 1996, považují se za doby pojištění též doby zaměstnání získané podle předpisů platných před tímto dnem (ust. § 13 odst. 1 zák. č. 155/1995 Sb.). Podle ust. § 8 odst. 4 zák. č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, se činnost osob samostatně výdělečně činných po 31. 12. 1992 hodnotí jako doba zaměstnání, pokud zakládala nemocenské pojištění, přičemž k činnosti osob samostatně výdělečně činných se přihlédne jako k době zaměstnání, bylo-li zaplaceno pojistné za celou dobu trvání pojištění (zabezpečení). Pokud tak nebylo učiněno pro příslušný rok, v daném případě rok 1993, nelze podle Nejvyššího správního soudu považovat za nezákonnost ze strany žalované České správy sociálního zabezpečení, jestliže nezapočetla dobu od 1. 1. 1993 do 31. 12. 1993. Zákon, uvádí dále Nejvyšší správní soud, jednoznačně stanoví povinnost zaplatit zcela konkrétnímu subjektu státní správy, totiž místně příslušné okresní správě sociálního zabezpečení. Zákon neuvádí číslo účtu České správy sociálního zabezpečení, není důvod, aby uváděl čísla účtů jednotlivých okresních správ sociálního zabezpečení. Této povinnosti, uvádí dále Nejvyšší správní soud, je třeba dostát a je zřejmé, že číslo účtu lze získat dotazem u příslušného orgánu státní správy a v tom není třeba hledat podle Nejvyššího správního soudu žádnou nerovnost či nelogičnost. Rozhodně je třeba podle Nejvyššího správního soudu odmítnout obrácení celé situace, jak činí stěžovatel, totiž v úvaze o předpokladu správnosti úkonu správního orgánu. Žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení se podle Nejvyššího správního soudu nedopustila žádného porušení zákona, nedopustila se jej ani místně nepříslušná okresní správa sociálního zabezpečení.
Z vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že dne 22. 11. 1993 poukázal stěžovatel jako osoba samostatně výdělečně činná za svoji osobu na pojistném za rok 1993 částku 4 752 Kč, a to na účet OSSZ v Ústí nad Orlicí, když uvedená skutečnost byla v řízení prokázána. Z protokolu o ústním jednání konaném dne 19. 5. 1999 u Městského soudu v Praze (čl. l. 36 a 41 spisu Městského soudu v Praze vedeného pod sp. zn. 26 Ca 121/98) bylo zjištěno, že právní zástupce stěžovatele při uvedeném jednání předložil kopii dopisu ze dne 16. 4. 1994, kterým se stěžovatel obrátil na OSSZ v Ústí nad Orlicí s žádostí o potvrzení platby sociálního pojištění ve výši 4 752,- Kč, která byla zaplacena za jeho osobu za rok 1993. Tento dopis zaslal stěžovatel OSSZ v Ústí nad Orlicí na základě jeho předchozího jednání s pracovníkem tohoto úřadu, při kterém mu bylo sděleno, že jako podnikatel má být přihlášen v Praze 9 podle svého trvalého bydliště a nikoli na OSSZ v Ústí nad Orlicí. Dle vyjádření právního zástupce stěžovatele nedostal stěžovatel na tento dopis do dnešního dne žádnou odpověď. Uhrazená částka pak byla stěžovateli na jeho účet jako přeplatek na pojistném vrácena (snížena o 2,- Kč z důvodu nesprávného zaokrouhlení platby ze dne 8. 11. 1993) až dne 23. 9. 1994, tedy až po deseti měsících, a sice po kontrole provedené tímto orgánem. V přípisu OSSZ v Ústí nad Orlicí ze dne 9. 5. 2000, adresovaného Městskému soudu v Praze, ředitelka OSSZ v Ústí nad Orlicí nedokázala soudu sdělit, proč nebylo na dopis ze dne 16. 4. 1994 reagováno, protože korespondence z roku 1994 již byla skartována (č. l. 47 spisu Městského soudu v Praze vedeného pod sp. zn. 26 Ca 121/98).
Z uvedeného vyplývá, že stěžovatel minimálně do 23. 9. 1994 mohl důvodně předpokládat, že jím uhrazené pojistné bylo OSSZ v Ústí nad Orlicí přijato, a dále je třeba uvést, že ani po vrácení přeplatku na účet stěžovatele nebylo zřejmé, zda jde právě o vrácení pojistného uhrazeného stěžovatelem za jeho osobu za rok 1993, když vrácená částka se zcela neshodovala s provedenou platbou pojistného (byla snížena o 2,- Kč z důvodu nesprávného zaokrouhlení platby ze dne 8. 11. 1993).
Dle protokolu o ústním jednání u Městského soudu v Praze, konaného dne 24. 5. 2000, (č. l. 56 spisu Městského soudu v Praze) M. P., která u jednání zastupovala žalovanou, uvedla, že pokud se navrhovatel rozhodne tuto částku znovu jako pojistné složit za rok 1993 na Pražskou správu sociálního zabezpečení v Praze 9 (dále je "PSSZ v Praze 9"), přepočte odpůrce jeho důchod. Na dalším jednání konaném dne 18. 10. 2000, paní B. M., která žalovanou ČSSZ v Praze na uvedeném jednání zastupovala, uvedla, že paní P. nemá tyto věci na starosti a nemohla sama tuto věc vyřídit, a že zásadně je třeba, aby se navrhovatel obrátil na PSSZ v Praze 9 s tím, že věc bude vyřízena a pokud zaplatí skutečně pojistné, ČSSZ nikterak nebude bránit tomu, aby důchod za rok 1993 dodatečně zvýšila.
Na tomto místě se Ústavní soud ztotožňuje s hodnocením postupu žalované v průběhu soudního řízení podaným Nejvyšším správním soudem, který v odůvodnění svého rozhodnutí výstižně konstatoval, že přístup žalované byl v tomto směru byrokratický ve smyslu naplnění příslibu, jež byl při nařízeném ústním jednání stěžovateli dán.
Ustanovení zák. č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, v ust. § 108 uvádí, že pokud tento zákon nestanoví jinak, platí pro řízení ve věcech nemocenského pojištění a důchodového pojištění a pro řízení ve věcech pojistného na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti obecné předpisy o správním řízení.
Dle ust. § 3 odst. 1 zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád") postupují správní orgány v řízení v souladu se zákony a jinými právními předpisy. Jsou povinny chránit zájmy státu a společnosti, práva a zájmy občanů a organizací a důsledně vyžadovat plnění jejich povinností.
V souladu s ust. § 3 odst. 2 cit. zák. jsou správní orgány povinny postupovat v řízení v úzké součinnosti s občany a organizacemi a dát jim vždy příležitost, aby mohli svá práva a zájmy účinně hájit, zejména se vyjádřit k podkladu rozhodnutí, a uplatnit své návrhy. Občanům a organizacím musí správní orgány poskytovat pomoc a poučení, aby pro neznalost právních předpisů neutrpěli v řízení újmu.
Pokud procesní právní úkony občanů jako účastníků správního řízení (účastníků správně právních vztahů) obsahují zjevnou nesprávnost, jejichž nedostatek je možno odstranit, a to poskytnutím poučení či pomoci ze strany správního orgánu, jsou správní orgány povinny dát účastníkům řízení příležitost tuto nesprávnost odstranit. Jestliže se této pomoci občanům jako účastníkům správního řízení nedostane, a tedy ani ochrana jejich zájmů není zajištěna, potom činnost správního orgánu vykazuje zjevné nedostatky a je v rozporu s principy právního státu, založeného na úctě k právům občanů (čl. l Ústavy).
Pokud správní orgány ve správním řízení pouze důsledně vyžadují plnění povinností ze strany občanů a nedbají přitom o ochranu jejich zájmů, je výrazem tohoto postupu přepjatý formalismus, jehož důsledkem je sofistikované zdůvodňování zjevné nespravedlnosti. Tím dochází k porušení čl. 36 Listiny. Neobstojí v této souvislosti ani námitka porušení ústavního principu rovnosti účastníků řízení, protože požadavek neakceptovatelnosti přepjatého formalismu se vztahuje stejnou měrou na každého z účastníků (viz k obdobné věci nález Ústavního soudu ze dne 4. 11. 1999, sp. zn. III. ÚS 61/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 16, č. 154, s. 145).
Ústavní soud je toho názoru, že výše popsaný postup ČSSZ v Praze a OSSZ v Ústí nad Orlicí trpí přepjatým formalismem.
Ústavní soud proto uzavírá, že pokud orgány veřejné moci, které v právní věci stěžovatele rozhodovaly, striktně a bez ohledu na další skutečnosti trvaly na tom, že stěžovatel neuhradil pojistné za rok 1993, a proto mu nemohla být pro účely stanovení výše plného invalidního důchodu doba pojištění - rok 1993 - započtena, neposkytly právům stěžovatele dostatečnou ochranu garantovanou v čl. 6 Listiny, v důsledku toho porušily i právo stěžovatele zakotvené v čl. 30 Listiny. Ústavní soud v této souvislosti ovšem zdůrazňuje nutnost postupovat v každém jednotlivém případě přísně individuálně s ohledem na konkrétní okolnosti případu.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatele podle ust. § 82 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl, a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., cit. zák., ústavní stížností napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Ads 3/2003-127, a dále - z důvodů procesní ekonomie - i rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2002, č. j. 1 Cao 7/2001-96, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2000, č. j. 26 Ca 121/98-63, zrušil.
Poučení:
Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 29. září 2004