V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 24. 10. 2003 napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů.

Žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 4 se stěžovatel, resp. jeho právní předchůdce A. K., domáhal uložení povinnosti vedlejším účastníkům J. T., MUDr. V. T. a O. T. uzavřít dohodu o vydání blíže specifikovaných nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"). Obvodní soud nejprve rozsudkem ze dne 5. 4. 1995 podané žalobě částečně vyhověl. Tento rozsudek byl v odvolacím řízení zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 1995 a obvodní soud v dalším řízení rozhodl tak, že žalobu zcela zamítl. V opětovném odvolacím řízení rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 5 1999 tak, že rozsudek soudu prvního stupně změnil a uložil vedlejším účastníkům povinnost uzavřít dohodu o vydání všech předmětných nemovitostí. K dovolání vedlejších účastníků rozhodoval ve věci Nejvyšší soud ČR, který rozsudkem ze dne 4. 4. 2000 zrušil rozsudky odvolacího a nalézacího soudu.

V dalších řízeních, z nichž vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 tak, že žalobu zamítl, a Městský soud v Praze svým rozhodnutím tento rozsudek potvrdil. Nejvyšší soud ČR rozhodl poté o dovolání stěžovatele tak, že jej posoudil jako nepřípustné a dovolání odmítl.

Stěžovatel se domnívá, že jedinou otázkou poté, co všechny ostatní restituční podmínky byly splněny, bylo rozhodnout, zda jsou vedlejší účastníci povinnými osobami ve smyslu zákona o mimosoudních rehabilitacích. Stěžovatel a před ním právní předchůdce poukazovali na zjevné skutečnosti, z nichž vyplývalo, že vedlejší účastníci byli při nabývání předmětných nemovitostí protiprávně zvýhodněni a nabyli nemovitosti v rozporu s tehdy platnými právními předpisy. Soudy všech stupňů, které opětovně rozhodovaly po zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 4. 2000, se však problémům, na které poukazoval stěžovatel, v zásadě vyhnuly.

Mezi nejzávažnější otázky týkající se problému, zda jsou vedlejší účastníci osobami povinnými, podle stěžovatele náležela skutečnost, že O. T. a MUDr. V. T. se stali vlastníky předmětných nemovitostí, aniž by se jakkoliv účastnili výběrového řízení, dokonce nebyli usnesením rady ONV v Praze 4 ze dne 23. 8. 1977 vůbec určeni jako osoby, kterým má být nemovitost prodána. Odvolací soud tuto otázku vyhodnotil tak, že zcela postačující byl v tomto případě projev vůle původně čtvrtého žalovaného JUDr. V. T., když na žádosti byli uvedeni i ostatní členové rodiny. Dále jde o skutečnost, že předmětné nemovitosti byly do výběrového řízení zařazeny dvakrát. Podruhé, aniž by bylo prvé výběrové řízení vyhodnoceno. Důležité je, že se tak stalo poté, co JUDr. T., který dne 25. 5. 1977 podal žádost o odkoupení jiného domu, nebyl v tomto řízení úspěšný. Jeho původní žádost byla přepsána tak, že bylo škrtnuto datum sepisu původní žádosti a napsáno nové datum 25. 6. 1977, rovněž je přepsán původní dům. Jiné razítko podatelny než s datem 25. 5. 1977 na žádosti není. Z uvedeného je podle stěžovatele zřejmé, že JUDr. T. byl mezi uchazeče včleněn dodatečně, aniž by jeho žádost byla řádně přijata v jedné ze dvou uvedených lhůt.

Dále z důvodové zprávy k usnesení rady ONV v Praze 4 ze dne 23. 8. 1977 mimo jiné vyplývá, že ač bylo podáno pět žádostí, finanční odbor srovnával pouze žádosti tři.

Stěžovatel se proto domnívá, že JUDr. V. T. využil tehdejšího politického vlivu, neboť se jednalo o ředitele generálního ředitelství Č. a. z. a aktivistu ÚV KSČ, oceněného řadou vyznamenání. Právě tyto skutečnosti byly zohledněny a byly určující při jeho výběru. Podle stěžovatele je zřejmé, že se výběr uskutečnil se zřejmým ohledem na stranické a profesní postavení žalovaného, nekorektním způsobem vůči ostatním žadatelům. Povinností rady ONV jako státního orgánu, který tehdy rozhodoval, bylo zachovat pro všechny žadatele rovné podmínky.

Stěžovatel je proto toho názoru, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily ústavně zaručená základní práva, jež garantují spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Rovněž byl podle stěžovatele porušen čl. 37 odst.3 Listiny, podle něhož jsou si účastníci řízení rovni. Stěžovatel namítá, že proces, z něhož napadená rozhodnutí vzešla, nebyl spravedlivý, když soudy nepřihlížely k argumentům stěžovatele, aniž toto své stanovisko v rozsudku řádně odůvodnily. Tedy stručně a jasně vyložily zejména jaké skutečnosti vzaly za prokázané, jakými úvahami se při tom řídily a jak skutkový stav posoudily.

S ohledem na to stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.

K výzvě Ústavního soudu reagovali na podanou ústavní stížnost účastníci řízení. Obvodní soud pro Prahu 4 ve svém vyjádření uvedl, že z odůvodnění rozsudku nalézacího i odvolacího soudu je zřejmé, že tvrzení stěžovatele jsou účelová a nedůvodná, neboť soudy obou stupňů se podrobně zabývaly veškerými argumenty a námitkami, které v řízení vznesl, tyto přezkoumaly z hlediska důkazů, které se účastníkům podařilo opatřit a předložit soudu, a v rozhodnutích pak zdůvodnily, proč dospěly k názoru, že tyto námitky jsou neopodstatněné. Nedošlo tedy k porušení žádného základního práva stěžovatele. Městský soud v Praze uvedl, že stížnost nepovažuje za důvodnou a v podrobnostech odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí. Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření zdůvodnil, jaké skutečnosti vedly k odmítnutí dovolání stěžovatele. Výtky směřující k neúplnosti provedeného dokazování, vadným skutkovým zjištěním nejsou samy o sobě dovolacím důvodem. Institut dovolání není dalším řádným opravným prostředkem, ale prostředkem mimořádným, který připouští, aby vady a omyly při hodnocení důkazů byly jen tehdy, když rozhodnutí soudu vychází ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nebo jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není. Odvolacímu soudu podle vyjádření Nejvyššího soudu ČR nelze vytýkat, že by jeho hodnocení důkazů bylo vadné. Také Nejvyšší soud ČR vyjádřil názor, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a navrhl, aby stížnosti nebylo vyhověno.

Vedlejší účastníci řízení ve svém vyjádření uvedli, že stěžovatel brojí pouze proti skutkovým závěrům či právnímu hodnocení dokazování a ústavní stížností ve skutečnosti nepřípustně žádá Ústavní soud o přehodnocení závěrů obecných soudů.

K jednotlivým námitkám stěžovatele pak vedlejší účastníci uvedli následující skutečnosti. Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, vychází z konstrukce, že za splnění předepsaných podmínek se vydávají věci, které jsou ke dni účinnosti zákona v držení státu nebo právnických osob. Osoby fyzické se stávají povinnými osobami pouze výjimečně, a to jen za přísného splnění uvedených skutečností. Je nepochybné, že speciální zákonnou konstrukcí "povinných osob fyzických" chtěl zákonodárce zabránit novým křivdám spáchaným nyní na lidech, kteří nabyli od státu věci. Tím, kdo poškodil původního vlastníka nebyli vedlejší účastníci, ale stát.

Nejčastějšími důvody protiprávního zvýhodnění nebo nabytí věci v rozporu s tehdy platnými předpisy je obvykle porušení zásadních předpisů úpravy dané oblasti (vyhlášky č. 156/1975 Sb., cenových předpisů, nedostatek nabídky dosavadním uživatelům, absence souhlasu nadřízeného orgánu, zjištění direktivního úkonu). Z řízení i rozhodnutí obecných soudů je podle vedlejších účastníků patrné, že způsob nabytí vyhověl všem platným předpisům. V žádném případě nebylo prokázáno, že by někdo z dalších uchazečů poskytoval výrazněji kvalifikovanější nabídku. Předpisem, který podle stěžovatele měl být porušen, byly tzv. Zásady. Zásady nejenže nebyly součástí tehdy platných předpisů, ale dokonce je nelze ani označit za obecné interní směrnice a je tedy otázkou, zda takové Zásady lze vůbec označit za pravidla objektivního výběru. Ve skutečnosti podstatnou okolností sporu bylo poměřování intenzity podaných žádostí se zřetelem k uvedeným Zásadám. Žádost JUDr. T. byla vybrána právě proto, že nejvíce splňovala požadovaná kritéria v jejich jednotlivostech i v celém souhrnu. V této souvislosti je třeba uvést, že společenská angažovanost nebyla jediným ani dominujícím prokazatelným důvodem pro výběr jeho žádosti. Je třeba dále podle stěžovatelů uvést, že tehdejšími předpisy byla tato skutečnost společně s dalšími skutečnostmi (okolnosti pracovní a bytové) považována za platné a nutné kritérium.

Skutečnost členství JUDr. T. v komunistické straně je nyní záměrně stěžovatelem zvýrazňována, ač je obecně známo, že v oblasti podnikové, státní správy, výzkumu, školství, zdravotnictví, vědy aj. bylo v uvedené době pravidlem, že pokud chtěli pracovníci vykonávat významnější odbornou či řídící práci, nemohlo se tak obvykle stát jinak, než že se stali členy komunistické strany.

Platné znění § 4 odst. 2 restitučního zákona vychází ze zachování právní kontinuity a z toho, že osoby, které se chovají v souladu s právem, nemohou být za takovýto postoj - tehdy ani nyní - persekvovány a trestány. Při výkladu a posuzování rozhodných skutečností je tedy podle vedlejších účastníků třeba zachovávat jak princip vázanosti zákonem, tak princip obecné spravedlnosti, tak i princip toho, že měla být naplněna výjimečná podmínka pro to, že osoby fyzické jsou osobami povinnými, je třeba najisto prokázat rozpor s tehdy platnými předpisy či protiprávní zvýhodnění a konečně i zachovávat princip, že nesmí dojít ke vzniku nové křivdy.

Stejně tak nelze podle vedlejších účastníků shledat porušení ústavních práv v namítané (ale neprokázané) výtce stěžovatele spočívající v údajném nedostatku projevu vůle JUDr. T. či v tom, že byl mezi uchazeče údajně včleněn dodatečně. V průběhu řízení bylo podle vedlejších účastníků jednoznačně zjištěno, že JUDr. T., který se původně ucházel o jiný dům, kde jeho žádosti nebylo vyhověno, učinil nepochybný a určitý projev vůle k zařazení své žádosti dnem 25. 6. 1977 (tedy v otevřené lhůtě 9. 6. - 11. 7. 1977). A konečně porušením ústavních práv nemůže být podle vedlejších účastníků ani námitka, že nebyly korektně hodnoceny žádosti uchazečů. Žadatel A. K. například podle vedlejších účastníků narozdíl od JUDr. T. nesplňoval podmínku uvolnění dosavadního bytu, nesplňoval hledisko udělení státního vyznamenání (zatímco JUDr. T. je splňoval), nesplňoval hledisko toho, že je občanem, který se mimořádným způsobem zapojil ve veřejně prospěšné či politické práci a splňoval pouze hledisko zařazené na posledním místě, tj. to, že jeho nemovitost měla být vykoupena státem. Stejně tak neprokázané a vágní je tvrzení, že byly podány ještě další dvě žádosti, které údajně nebyly posuzovány. Stěžovatel podle vedlejších účastníků neprokázal, že dvě uvedené žádosti nebyly posuzovány proto, aby byla zvýhodněna žádost JUDr. T.

Ze všech těchto důvodů vedlejší účastníci navrhli, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl, resp. zamítl.

Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná, je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], přistoupil k jejímu meritornímu projednání, přičemž dospěl k závěru, že je důvodná.

Ústavní soud již opakovaně judikoval, že otázka hodnocení důkazů obecnými soudy je sférou do níž Ústavnímu soudu přísluší zasahovat pouze ve výjimečných případech, zejména tehdy, pokud jsou skutková zjištění v extrémním rozporu s učiněnými právními závěry (libovůle v rozhodování) nebo pokud je rozhodnutí soudu vystavěné na takovém hodnocení důkazů zjevně nespravedlivé.

V daném případě je jádrem ústavní stížnosti otázka, zda se soudy dostatečným a především ústavně konformním způsobem vypořádaly s tím, zda jsou vedlejší účastníci povinnými osobami podle ust. § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, jinými slovy zda jsou právní závěry, k nimž obecné soudy dospěly dostatečně zdůvodněny a zda vůbec odpovídají učiněným skutkovým zjištěním.

Účelem zákona o mimosoudních rehabilitacích je zmírnění a odčinění následků majetkových a jiných křivd, k nimž došlo v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 v rozporu se zásadami demokratické společnosti respektující práva občanů.

Z dosavadní ustálené judikatury Ústavního soudu a rovněž Nejvyššího soudu ČR vyplývají základní požadavky na interpretaci ustanovení § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Uvedené ustanovení obsahuje dvě skutkové podstaty. V prvém případě se jedná o situace, kdy k nabytí věci došlo v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, tedy na případy, kdy nabytí věci porušovalo tehdy platnou právní úpravu obsaženou v obecně závazných právních předpisech. Jedná se tedy o případy, kdy mocenské složky tehdejšího režimu při převodu majetku státu na fyzické osoby porušovaly dokonce i právní normy, jež si tehdejší stát stanovoval. Jednalo se tedy o převody nelegální i z hlediska tehdy platné právní úpravy.

Druhou skutkovou postatou zakotvenou v ust. § 4 odst. 2 zákona je situace, kdy při nabývání věci byl nabyvatel protiprávně zvýhodněn oproti jiným potenciálním nabyvatelům, a to buď porušením obecně závazných právních předpisů nebo nedodržením pravidel objektivního výběru mezi uchazeči o prodávanou věc. Tato skutková podstata tak pokrývá případy, kdy sice nedošlo přímo k porušení obecně závazných právních norem, nicméně nabyvatel byl zvýhodněn tak, že nebyla dodržena podmínka rovnosti mezi všemi uchazeči o nabytí věci. K takové podmínce však nelze přistupovat čistě formálně, ale je vždy třeba sledovat účel, jehož má být restitucí dosaženo, tedy odčinění majetkové křivdy úkony a akty v rozporu se zásadami demokratické společnosti. Při rozhodování podle ust. § 4 odst. 2 zákona nemůže obecný soud bez dalšího rezignovat na zkoumání toho, zda byla zachována rovnost uchazečů o nabytí věci odkazem na to, že záleželo pouze na úvaze tehdy rozhodujících orgánů, kterému uchazeči bude věc prodána, či konstatováním, že jde sice o hlediska poplatná tehdejšímu režimu, nicméně jejich uplatnění nezakládá zvýhodnění osoby nabyvatele.

Jinými slovy, rozpor s platnými právními předpisy lze konstruovat z jakéhokoliv prvku protiprávnosti při nabývání věci (typicky kupní cena stanovená v rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy), zvýhodnění je kategorií, v níž je třeba přihlížet k uplatnění kritérií při výběru nabyvatele. K tomu již Ústavní soud rovněž judikoval, že zvýhodňující způsob prodeje vyplývá také z toho, že prodej nemovitosti byl uskutečněn se zřejmým ohledem na stranické funkce a funkcionářské zásluhy kupce samého (srov. I. ÚS 146/94, obdobně rozsudek NS ČR 28 Cdo 1535/2000).

V projednávaném případě Ústavní soud ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 7 C 74/2000 zjistil, že v průběhu řízení stěžovatel, resp. jeho právní předchůdce opakovaně vznášel námitky stran zvýhodnění JUDr. T. v příslušném výběrovém řízení tak, jak je ostatně rekapituloval v ústavní stížnosti. Soudy k těmto námitkám provedly řadu důkazů, osvědčujících, že příslušné výběrové řízení proběhlo za okolností vzbuzující pochyby o zachování rovnosti všech zúčastněných osob (dvojí vyhlášení výběrového řízení, dodatečná přihláška JUDr. T., vyzdvihování politické angažovanosti a státních a stranických funkcí JUDr. T. atd.).

Tato zjištění vedla odvolací soud původně k závěru, že podmínka protiprávního zvýhodnění byla naplněna a že vedlejší účastníky je třeba považovat za povinné osoby podle zákona č. 87/1991 Sb. Po zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ČR, podle jehož odůvodnění byla důvodem zrušení toliko absence argumentace stran rozporu s právními předpisy, konkrétně s vyhláškou č. 156/1975 Sb., eventuelně dalšími právními předpisy, se jak nalézací, tak odvolací soud soustředily především na tuto podmínku, aniž by měly na zřetely náležité zkoumání i podmínky druhé, tedy zvýhodnění nabyvatelů oproti ostatním uchazečům o prodej nemovitostí.

Jestliže soudy poté zhodnotily provedené důkazy týkající se naplnění podmínky protiprávního zvýhodnění tak, že vedlejší účastníci nebyli při nabývání předmětných nemovitostí zvýhodněni, přičemž tento závěr odůvodnily tak, že bylo věcí tehdejších orgánů, která kritéria považovaly za rozhodující a v konečném důsledku kterého z uchazečů o nabytí nemovitostí vybraly, nedostály účelu, který sleduje zákon o mimosoudních rehabilitacích tak, jak byl traktován shora a jak ostatně vyplývá z citovaného judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu ČR.

Obecné soudy v podmínkách právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR) nemohou při aplikaci zákona o mimosoudních rehabilitacích zcela přehlížet jeho účel tak, že bez dalšího odkážou na hodnotovou orientaci tehdejších orgánů, jež ve věci nabývání předmětných nemovitostí rozhodovaly, aniž by se zabývaly skutečností do jaké míry tato orientace na straně jedné a tehdejší společenské postavení a postoje žadatele na straně druhé bezprostředně ovlivnily výsledek výběrového řízení.

Jinými slovy, obecné soudy podle Ústavního soudu dostatečně neodůvodnily při posuzování férovosti tehdejšího výběrového řízení, jakou roli měla skutečnost, že JUDr. T. byl prominentním funkcionářem ve státním podniku a v ÚV KSČ na celý průběh (dvojí výběrové řízení, dodatečné zařazení přihlášky) a výsledek výběrového řízení ve vztahu ke všem ostatním účastníkům tohoto řízení, kteří v takovém postavení zřejmě nebyli. Konstatování, že tyto skutečnosti byly jedním z předních kritérií výběru a že bylo zcela na tehdejších orgánech, zda toto kritérium upřednostní, je podle Ústavního soudu v rozporu s účelem, jehož má být v restitučních řízeních dosaženo, a rovněž odporuje dosavadní ustálené judikatuře citované shora. Takové, ve své podstatě cynické zhodnocení důkazů, zcela pomíjí požadavek materiálního právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR) mnohokrát Ústavním soudem vyslovený. Z něj plyne povinnost soudů rozpoznat prozařování ústavních principů do právních norem chápaných materiálně, tedy nejen ve formálně technickém smyslu. A esenciálním požadavkem na každou právní normu je, aby respektovala rovnost adresátů, na které má být aplikována. Za takové právní normy je však třeba považovat i interní právní akty zavazující toliko státní orgány, pokud tato pravidla dále dopadají na ostatní subjekty právních vztahů, jež se nacházejí vně subordinačních státněmocenských vztahů. Má-li právní norma poskytovat určité skupině osob zvýhodnění, musí být takové zvýhodnění věcně podloženo. Věcnost však nelze nalézt ve zvýhodnění plynoucím z angažovanosti v někdejší KSČ. Hodnocení těchto skutečností totiž nemůže být provedeno bez ohledu na dnes platné hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku ČR (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 583/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR. C. H. Beck, Praha 2004, sv. 31, nález č. 146, str. 299). Ústavní soud ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva k tomu judikoval, že jen takto omezeně, hodnotově diskontinuálně, lze chápat kontinuitu se "starým právem" (srov. nález Pl. ÚS 19/93 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 1, č. 1, vyhlášený pod č. 14/1994 Sb., nález Pl. ÚS 42/02 a rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Streletz, Kessler, Krenz v. SRN).

V daném případě soudy přehlédly vyzařování tohoto požadavku materiálního právního státu do hodnocení kritérií použitých ve zmíněném výběrovém řízení. Ústavní soud má zato, že zatímco v předchozích rozsudcích zrušených rozsudkem Nejvyššího soudu ČR se obecné soudy soustředily na otázku zvýhodnění nabyvatelů, v dalších fázích řízení upřednostnily toliko zkoumání rozporu s právními předpisy a k naplnění podmínky zvýhodnění ve shora uvedeném smyslu přihlížely nedostatečně, aniž by srozumitelně takový přístup zdůvodnily.

Takovým postupem však obecné soudy zasáhly do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR, a z toho důvodu Ústavní soud stížnosti vyhověl.

Jedním z principů, jež Ústavní soud uplatňuje ve vztahu k jiným orgánům veřejné moci, je princip minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti. Pokud existuje procesní prostředek, jehož může být využito k nápravě zásahu do základního práva jednotlivce, považuje Ústavní soud využití prostředků, které mu Ústava ČR a zákon o Ústavním soudu svěřují, za nadbytečné. S ohledem na tuto skutečnost a vzhledem k tomu, že v řízení není třeba nikterak doplňovat skutková zjištění soudů, nevyhověl Ústavní soud návrhu stěžovatele na zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, neboť je nyní na Městském soudu v Praze jako soudu odvolacím, aby učinil ve věci ústavně konformní právní závěr. V daném případě se navíc jedná o věc, o níž soudy rozhodují od roku 1992. Ústavní soud má zato, že soudy by si této skutečnosti měly být při svém rozhodování vědomy s ohledem na potenciální vyvolání mezinárodněprávní odpovědnosti ČR z důvodu možných průtahů v řízení, které trvá déle než 12 let.

Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatele, nezbylo Ústavnímu soudu, než toto usnesení zrušit, a to z důvodu, že po kasačním nálezu Ústavního soudu, jímž se ruší rozsudek odvolacího soudu, vzniká zcela nová procesní situace, s níž se bude muset Nejvyšší soud ČR eventuelně znovu vypořádat v případě, že některý z účastníků by po novém rozhodnutí odvolacího soudu toto rozhodnutí opětovně napadl dovoláním. Ústavní soud však k tomu současně poznamenává, že podle čl. 4 Ústavy ČR je úkolem všech soudů poskytovat ochranu základním právům. Obecné soudy by proto měly vždy vážit, pokud jim zákon uděluje možnost připuštění určitého procesního prostředku, zda v konkrétním případě otázku a potřebu "ochrany" objektivního práva (sjednocování právních názorů obecných soudů) lze pojímat zcela odtrženě od ochrany subjektivních základních práv jednotlivce.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, částečně vyhověl a napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Návrh na zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 vzhledem ke shora uvedeným závěrům odmítl podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.