Sdílení poznámky:
Obsah
Typ obsahu
Právo na soudní a jinou právní ochranu
II. ÚS 788/02
>
Práva garantovaná v čl. 38 odst. 2 Listiny se vztahují na
řízení, v němž je rozhodováno o oprávněnosti trestního obvinění ve
smyslu čl. 6 Úmluvy, tj. i na řízení o přestupcích před nalézacím
správním orgánem, a to zejména za situace, kdy v rozhodné době
platná úprava správního soudnictví nezaručovala úplné právo na
přezkoumání rozhodnutí správního orgánu nezávislým a nestranným
soudem v tzv. plné jurisdikci.
Pochybnosti stran řádného předvolání obviněného z přestupku
nutně musí vést k závěru, že řádně předvolán nebyl. I v oblasti
správního trestání platí princip neviny a z něho
vyplývající zásada rozhodování v pochybnostech ve prospěch
obviněného. Vedle toho pochybnosti o tom, zda byl obviněný
k ústnímu projednání přestupku řádně předvolán, tj. zda měl
možnost vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za
vinu, k důkazům o nich, a možnost navrhovat důkazy na svou
obhajobu, postihují ve svém důsledku i zjištěný skutkový stav
věci, který se stal podkladem pro správní rozhodnutí. Vzhledem
k tehdejší nedostatečné úpravě správního soudnictví nemohla tento
zhojit ani přítomnost stěžovatele, resp. jeho právního
zástupce, u jednání před správním soudem, neboť ten se již nemohl
zabývat skutkovým stavem věci v plné jurisdikci.
<
presumpce
deficit
Ústavní soud
rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti
stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. V. K., advokátem, směřující
proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 25. října
2002, sp. zn. 15 C 99/2002, za účasti Okresního soudu v Karlových
Varech jako účastníka řízení a Krajského úřadu Karlovarského kraje
jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
I. Rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 25.
října 2002, sp. zn. 15 C 99/2002, se zrušuje.
II. Rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne
23. dubna 2002, č.j. 493/DP/PT/SP/02, a rozhodnutí Okresního úřadu
v Karlových Varech ze dne 21. března 2002, č.j. RD-1074/01, se
zrušují.
Odůvodnění
I.
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala
podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se
stěžovatel domáhal zrušení výše uvedeného rozsudku Okresního soudu
v Karlových Varech (dále též "správní soud"), jímž byla zamítnuta
žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského
kraje (dále též "odvolací správní orgán") ze dne 23. dubna 2002,
č.j. 493/DP/PT/SP/02. Tímto rozhodnutím odvolací správní orgán
potvrdil rozhodnutí Okresního úřadu v Karlových Varech (dále též
"správní orgán I. stupně") ze dne 21. března 2002, č.j.
RD-1074/01, podle něhož bylo stěžovateli kladeno za vinu spáchání
přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle
ustanovení § 22 odst. 1 písm. c) a e) zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, spočívajícího
v porušení ustanovení § 3 odst. 3, § 11 odst. 1 a § 18 odst. 1
zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve
znění pozdějších předpisů, a to v souvislosti s dopravní nehodou,
k níž došlo dne 20. června 2001 na silnici III/2206 ve směru od
Niv na Otovice cca 1,5 km před Otovicemi (stěžovatel jel na
motocyklu bez řidičského oprávnění, v zatáčce vlivem nepřiměřené
rychlosti přejel do protisměru a střetl se s protijedoucím
vozidlem; došlo k lehkému zranění stěžovatele a hmotné škodě na
vozidlech cca 10 500,- Kč). Za přestupek mu byla uložena pokuta
2000,- Kč, vysloven zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení
všech motorových vozidel po dobu 8 měsíců a uložena povinnost
uhradit náklady správního řízení 1000,- Kč.
Ústavní stížnost stěžovatel konkrétně odůvodňoval tím, že
nebyl nijak informován o ústním jednání o přestupku, které se
konalo dne 21. března 2002 před správním orgánem I. stupně. Nebylo
mu doručeno jakékoliv předvolání na uvedené jednání a nebyl
přizván ani jiným způsobem. Odmítá tvrzení správního orgánu I.
stupně, že byl písemně předvolán na jednání dne 27. února 2002
a ohledně dalšího jednání dne 21. března 2002 již tento způsob
předvolání s ohledem na rychlost a hospodárnost řízení nepovažoval
tento orgán za potřebný. Popírá, že by došlo k jeho telefonickému
předvolání na jeho osobní mobilní telefon. Tvrdí, že mu nebylo nic
známo o údajném telefonním hovoru, z něhož je ve správním spise
pořízen úřední záznam, o který se opřely odvolací správní orgán
i správní soud. Odmítá tvrzení správního soudu, že správní řád
nepředepisuje písemnou formu předvolání. Vychází z ustanovení §
24 odst. 1 správního řádu, podle něhož se důležité písemnosti
doručují do vlastních rukou, a dovozuje, že předvolání je
příkladem takové důležité písemnosti, a to i s ohledem na
ustanovení § 41 odst. 2 správního řádu, kde je řečeno, že
v předvolání správní orgán upozorní na právní následky nedostavení
se. Není tedy pravdou, že by stěžovatel odmítl, ač byl řádně
předvolán, se k projednání přestupku dostavit, nebo se nedostavil
bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu. Poukázal na ustanovení
§ 19 odst. 2 a § 74 odst. 1 zákona o přestupcích, z nichž vyplývá,
že o přestupku s mladistvým (jímž byl i stěžovatel) koná správní
orgán v I. stupni ústní jednání. Podmínky pro projednání přestupku
v nepřítomnosti stěžovatele přitom nebyly splněny, a v důsledku
toho nemohl být skutkový stav věci zjištěn úplným, řádným
a objektivním způsobem.
V řízení před správním orgánem I. stupně a potažmo
rozhodnutím odvolacího správního orgánu a konečně i napadeným
rozsudkem správního soudu bylo podle stěžovatele z výše uvedených
důvodů porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 38
odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"),
podle něhož má každý právo, aby jeho věc byla projednána v jeho
přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům,
jakož i podle čl. 37 odst. 3 Listiny, podle něhož jsou si všichni
účastníci v řízení rovni.
II.
K výzvě Ústavního soudu podal účastník řízení, Okresní soud
v Karlových Varech, své vyjádření datované dnem 30. prosince
2003, v němž odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku s tím, že
podle jeho názoru nelze považovat napadené rozhodnutí ani
předcházející rozhodnutí správních orgánů za nezákonná a za
rozhodnutí vydaná v rozporu s hmotněprávními i procesněprávními
předpisy.
Vedlejší účastník, Krajský úřad Karlovarského kraje, ve svém
vyjádření ze dne 17. prosince 2003 uvedl, že podle jeho názoru
přestupek, kterého se stěžovatel dopustil, byl dostatečně prokázán
a v průběhu správního řízení nedošlo k závažnému procesnímu
pochybení. Odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku správního
soudu. Vyjádřil své přesvědčení, že vzhledem k ustanovení § 34
odst. 2 správního řádu lze i úřední záznam považovat za důkaz.
Popřel tvrzení stěžovatele, že nebyl nijak informován o ústním
jednání dne 21. března 2002. Podle vedlejšího účastníka byl
stěžovatel písemně předvolán k ústnímu jednání za účelem
projednání přestupku na den 27. února 2002. Součástí předvolání
bylo i poučení o právních následcích nedostavení se. Dále bylo
v předvolání uvedeno: "Nemůžete-li se dostavit z vážných důvodů ve
stanovenou dobu, zavolejte na tel. číslo 017/3503285 v pracovní
době 07.00 - 15.30 hodin, abychom si s Vámi mohli dohodnout jiný
termín." Tím byla podle vedlejšího účastníka dána stěžovateli
možnost, aby se telefonicky z jednání omluvil a dohodl náhradní
termín. Tak se i stalo a správní orgán o tomto telefonickém hovoru
pořídil úřední záznam. Vedlejší účastník se proto domnívá, že
nemohlo dojít k porušení čl. 38 odst. 2 ani čl. 37 odst. 3
Listiny.
Ze shromážděného spisového materiálu Ústavní soud zjistil
následující.
Na č.l. 7 správního spisu přestupku je založeno předvolání ze
dne 8. února 2002, které bylo dle doručenky právnímu zástupci
stěžovatele doručeno dne 13. února 2002 s textem: "Dostavte se dne
27. 02. 2002 v 14,00 hodin na detašované pracoviště Okresního
úřadu Karlovy Vary ... za účelem projednání přestupku Vašeho
mandanta pana P. ve věci dopravní nehody ze dne 20. 06. 2001.
Nemůžete-li se dostavit z vážných důvodů ve stanovenou dobu,
zavolejte na tel. číslo 017/3503285 v pracovní dobu 07.00 - 15.30
hodin, abychom si s Vámi mohli dohodnout jiný termín." Následuje
poučení o právních následcích nedostavení se. V dolní polovině
listiny je rukou dopsáno: "27. 02. 2002 omluven, dne 28. 02. 2002
telefonicky na den 21. 03.". Na následujícím č.l. 6 spisu
přestupku je založena kopie potvrzení o pracovní neschopnosti
stěžovatele. Na č.l. 5 spisu přestupku je založena písemná omluva
stěžovatele ze dne 27. února 2002 z nařízeného ústního jednání
z důvodu pracovní neschopnosti. Na č.l. 4 spisu přestupku je
založen úřední záznam datovaný dnem 21. března 2002, podle něhož
bylo na den 21. března 2002, 8:00 hodin nařízeno ústní jednání;
termín jednání byl podle úředního záznamu sjednán s právními
zástupci po prvotní omluvě telefonicky dne 28. února 2002, "čemuž
byla přítomna pracovnice správního orgánu paní A. K. a celý
telefonický hovor s kanceláří právního zástupce pana P. slyšela".
Podle úředního záznamu se k nařízenému jednání dostavila pouze
poškozená a svědkyně, právní zástupce pana P. ani pan P. se
k jednání bez omluvy nedostavili. Na č.l. 1 - 3 spisu přestupku je
založeno rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 21. března
2002, jímž byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání přestupku,
z něhož byl obviněn.
V odůvodnění napadeného rozsudku správní soud konstatoval, že
z prvního ústního jednání o přestupku se stěžovatel (obviněný)
z důvodu nemoci prostřednictvím svého právního zástupce
telefonicky omluvil. Den poté, 28. února 2002, byli telefonicky
kontaktováni právní zástupce obviněného a právní zástupce
poškozené a byl dohodnut nový termín jednání. To je podle
správního soudu prokázáno vyjádřením správního orgánu a svědeckou
výpovědí poškozené a jejího právního zástupce. Soud vyslechl jako
svědka též právního zástupce obviněného, který telefonické
předvolání popřel, avšak soud jeho výpovědi pro rozpor neuvěřil.
Rozpor měl podle správního soudu spočívat v tom, že "nebylo
pravdivé jeho původní tvrzení, že poté, kdy bylo doručeno
potvrzení o pracovní neschopnosti, omluvil svědek žalobce
u jednání dne 27. 2. 2002.". Oním původním tvrzením svědka mělo
být, že dne 27. 2. 2002 nebo den předem byl informován otcem
obviněného o jeho nemoci a následně telefonoval příslušnému
pracovníkovi okresního úřadu. Ten trval na tom, aby mu bylo
předloženo potvrzení o pracovní neschopnosti obviněného, a tak se
i stalo (viz č.l. 6 spisu přestupku).
Stěžovatel, účastník řízení i vedlejší účastník řízení ve
svých písemných vyjádřeních sdělili Ústavnímu soudu, že souhlasí
s upuštěním od ústního jednání (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním
soudu).
III.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje
všechny zákonem stanovené formální náležitosti, a že proto nic
nebrání projednání a rozhodnutí ve věci samé.
Stěžovatel namítal porušení práva na spravedlivý proces,
respektive práva na soudní a jinou právní ochranu podle hlavy páté
Listiny, konkrétně porušení práva, aby jeho věc byla projednána
v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným
důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), a práva na rovnost v řízení
s ostatními účastníky (čl. 37 odst. 3 Listiny). K porušení těchto
práv mělo dojít již ve správním řízení o přestupku před správním
orgánem I. stupně.
Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc
byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem
prováděným důkazům. Ústavní soud musí nejprve odpovědět na otázku,
zda se stěžovatel může čl. 38 odst. 2 Listiny dovolávat v řízení
o přestupku, neboť z něj nevyplývá, zda se vztahuje jen na řízení
před soudem nebo zda se vztahuje i na jiná než soudní řízení.
Ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny obsahově zjevně souvisí se
zárukami práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (vyhlášena pod č. 209/1992 Sb.),
ve znění pozdějších protokolů (dále jen "Úmluva"), které se mimo
jiné uplatní při rozhodování o oprávněnosti jakéhokoli trestního
obvinění. Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku vykládá
pojem trestní obvinění autonomně a vychází z jeho materiálního
chápání. Autonomní obsah pojmu trestní obvinění vyložil např.
v případu Engel proti Nizozemí (1976). Podle jeho rozhodnutí není
formální klasifikace deliktu podle vnitrostátního práva jediným
rozhodujícím kritériem, nýbrž je spíše východiskem pro úvahu
soudu. Dalším faktorem je povaha samotného deliktního jednání
(podle normy a jejího předmětu: zdali má charakter všeobecný nebo
se vztahuje jen na zvláštní, omezenou skupinu osob, zdali má účel
spíše preventivní či represivní, apod.). V úvahu je třeba vzít též
povahu a tvrdost sankce.
V případu Öztürk proti Německu (1984), Evropský soud pro
lidská práva klasifikoval delikt, jehož se stěžovatel dopustil
porušením dopravních předpisů (zavinil dopravní nehodu, při níž
způsobil majetkovou škodu, za což mu byla uložena pokuta ve výši
60 německých marek), jako trestní obvinění ve smyslu čl. 6 odst.
1 Úmluvy, přestože podle německého práva nešlo o trestný čin, ale
o správní delikt (přestupek). Soud v této souvislosti připomněl,
že německé dopravní předpisy a zákon o přestupcích mají všeobecný
charakter a účel sankce (pokuty) je jednak odstrašující, jednak
trestní. Jako trestní obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy
Evropský soud pro lidská práva posoudil též dopravní přestupek
spočívající v nepřipoutání se bezpečnostními pásy [Schmautzer
proti Rakousku (1995)], dopravní přestupek spočívající
v odmítnutí výzvy policie podstoupit dechovou zkoušku [Umlauft
proti Rakousku (1995)], dopravní přestupek spočívající v jízdě pod
vlivem alkoholu a způsobení dopravní nehody s následkem smrti
[Gradinger proti Rakousku (1995)] nebo dopravní přestupek
spočívající v překročení maximální povolené rychlosti na dálnici
[Palaoro proti Rakousku (1995)].
V případech Lauko proti Slovensku (1998) a Kadubec proti
Slovensku (1998) Evropský soud posuzoval charakter přestupku proti
veřejnému pořádku podle § 47 a přestupku proti občanskému soužití
podle § 49 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, tj. stejného
zákona, který byl uplatněn i v právě projednávaném případě.
I v těchto případech Evropský soud posoudil obvinění z přestupku
jako trestní obvinění (pan Lauko se dopustil přestupku proti
občanskému soužití spočívajícího v úmyslném narušení občanského
soužití, za což mu byla uložena pokuta 300 Sk, a pan Kadubec
spáchal přestupek proti veřejnému pořádku tím, že neuposlechl
výzvy veřejného činitele při výkonu jeho pravomoci a vzbudil
veřejné pohoršení, za což byl potrestán pokutou 1000 Sk). Soud
připustil, že zákon o přestupcích formálně není podle
vnitrostátního práva považován za součást trestního práva. Nicméně
vzhledem k tomu, že zákon o přestupcích je všeobecnou normou, jež
dopadá na všechny osoby a nikoli jen na nějakou zvláštní, omezenou
skupinu subjektů, a že pokuta má charakter trestu s cílem odradit
pachatele od páchání přestupků, konstatoval soud, že obvinění
z přestupku je svou povahou obviněním trestním. Na tomto závěru
podle soudu nemohla nic změnit ani relativní mírnost uložené
sankce.
Z hlediska judikatury Evropského soudu pro lidská práva lze
tedy řízení o přestupku, jehož spáchání bylo stěžovateli kladeno
za vinu, považovat za řízení, v němž se rozhodovalo o oprávněnosti
trestního obvinění ve smyslu čl. 6 Úmluvy. Tomuto závěru svědčí
v prvé řadě všeobecná povaha přestupků a řízení o nich: zákon č.
200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, je
obecným právním předpisem pro postih protispolečenských činů
v nejrůznějších odvětvích práva. Pro tento závěr hovoří dále
punitivní povaha i tvrdost sankcí, které za spáchání přestupků
mohou být uloženy; stěžovateli by za jím spáchaný přestupek bylo
možno jako mladistvému uložit pokutu až do výše 2000,- Kč nebo
zákaz činnosti (řízení motorových vozidel) do jednoho roku.
V úvahu je třeba vzít i subsidiární poměr trestných činů
k přestupkům (přestupek a trestný čin se odlišují především
intenzitou újmy způsobené chráněnému společenskému zájmu). Konečně
i pojem správní trestání, jímž je v nauce označován podobor
správního práva, do něhož spadá i přestupkové právo, ospravedlňuje
závěr, že obvinění z přestupku je svou povahou obviněním trestním.
Je-li řízení o přestupku stěžovatele řízením o oprávněnosti
trestního obvinění proti němu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy,
požívá stěžovatel i dalších minimálních práv: mimo jiné práva mít
přiměřený čas a možnosti k přípravě své obhajoby, práva obhajovat
se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo,
pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, práva, aby mu byl
poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují,
a práva vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout
předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek
jako svědků proti sobě [viz čl. 6 odst. 3 písm. b), c) a d)
Úmluvy]. Efektivní uplatnění všech těchto práv samozřejmě
předpokládá, že obviněnému budou vytvořeny podmínky pro to, aby
projednání trestního obvinění mohl být přítomen. Z tohoto důvodu
také čl. 38 odst. 2 Listiny prohlašuje právo každého, aby jeho věc
byla projednána v jeho přítomnosti, za právo základní požívající
ústavněprávní ochrany.
Práva garantovaná v čl. 38 odst. 2 Listiny se proto nutně
musí vztahovat na řízení, v němž je rozhodováno o oprávněnosti
trestního obvinění ve smyslu čl. 6 Úmluvy, tj. i na řízení
o přestupcích před nalézacím správním orgánem, a to zejména
za situace, kdy v rozhodné době platná úprava správního soudnictví
nezaručovala úplné právo na přezkoumání rozhodnutí správního
orgánu nezávislým a nestranným soudem v tzv. plné jurisdikci.
Správní soud, jehož rozhodnutí stěžovatel napadl ústavní
stížností, mohl přezkoumávat jen zákonnost správního rozhodnutí,
jímž byl stěžovatel uznán vinným za spáchání přestupku. Nemohl
však, na rozdíl od správního orgánu, nalézat v otázkách
skutkových.
Aplikovatelnost čl. 38 odst. 2 Listiny na řízení
o přestupcích lze ostatně dovodit i z názvu hlavy páté Listiny
(právo na soudní a jinou právní ochranu) i vzhledem k obecnému
charakteru práv garantovaných v čl. 37 a 38 Listiny (viz též
Pavlíček V. a kol: Ústava a ústavní řád České republiky. Komentář.
2. díl. Práva a svobody, Linde Praha, a.s.: Praha 2002, str. 310).
Ústavní soud tedy uzavírá, že stěžovatel měl v řízení
o přestupku, který mu byl kladen za vinu, základní právo, aby věc
byla projednána v jeho přítomnosti, tj. měl právo být přítomen
ústnímu jednání o přestupku podle § 74 zákona o přestupcích,
ledaže by odmítl, ač byl řádně předvolán, se k projednání
dostavit, nebo se nedostavil bez náležité omluvy nebo důležitého
důvodu. Ústavní soud se tedy nyní musí zabývat tím, zda byl
stěžovatel k ústnímu jednání řádně předvolán. Pokud se ústní
jednání konalo v jeho nepřítomnosti, aniž by byly splněny podmínky
§ 74 zákona o přestupcích, došlo by k porušení jeho základního
práva podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
Stěžovatel ve správní žalobě i v ústavní stížnosti tvrdil, že
k ústnímu jednání o přestupku předvolán nebyl. Správní orgán I.
stupně toto tvrzení popíral, v čemž mu přisvědčil i odvolací
správní orgán a konečně i správní soud. Řídily se úvahou, že zákon
o přestupcích ani správní řád nepředepisují formu předvolání
k ústnímu jednání, a vzaly za prokázané, že stěžovatel byl
k ústnímu jednání předvolán telefonicky.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že ustanovení § 41
správního řádu (ve spojení s § 51 zákona o přestupcích) skutečně
výslovně nestanoví, jakou formu má předvolání k ústnímu jednání
o přestupku mít. Je však zřejmé, že vzhledem ke klíčovému významu
ústního jednání v přestupkovém řízení a vzhledem k závažnosti
následků nedostavení se musí být předvolání učiněno v takové
formě, která nevzbuzuje pochybnosti, zda osoba byla řádně
předvolána. Vhodnou formou je zcela nepochybně písemné předvolání
s vykázaným doručením, popřípadě předvolání učiněné při ústním
jednání do protokolu. Je věcí správního orgánu, jakou formu
předvolání v konkrétním případě zvolí, musí však být schopen řádné
předvolání prokázat.
Ústavní soud považuje za nespornou skutečnost, že k prvnímu
termínu ústního jednání dne 27. února 2002 byl stěžovatel
prostřednictvím svého právního zástupce předvolán písemně na
doručenku (č.l. 7 spisu přestupku). Stěžovatel se z prvního
termínu ústního jednání omluvil. Nařízení druhého termínu jednání
na 21. března 2002 je ze spisu přestupku patrno jen z úředního
záznamu datovaného dnem 21. března 2002, v němž se konstatuje, že
nový termín byl sjednán telefonicky dne 28. února 2002. Tento
úřední záznam je podepsán jen zaměstnanci správního orgánu I.
stupně. Na listině o předvolání stěžovatele k prvnímu termínu
jednání je rukou dopsáno "dne 28. 02. 2002 telefonicky na den 21.
03. 2002 v 8:00", podepsán zaměstnanec správního orgánu I. stupně.
Úřední záznam je jednostranný úkon správního orgánu a nemá
charakter veřejné listiny, která by potvrzovala pravdivost toho,
co je v ní osvědčeno nebo potvrzeno. To platí zejména o úředním
záznamu ze dne 28. 02. 2002, který je vyhotoven značně neurčitě:
je dopsán rukou a není na samostatném listu spisu přestupku, takže
nelze vyloučit, že mohl být do spisu učiněn dodatečně. Nevyplývá
z něj dále, s kým zaměstnanec správního orgánu hovořil (zda se
stěžovatelem, jeho právním zástupcem či s někým z jeho kanceláře,
či zda s ostatními účastníky či svědky), zda telefonoval
účastníkům, na jaká telefonní čísla, či zda účastníci telefonovali
správnímu orgánu. Úřední záznam sepsaný o tři týdny později,
v němž jiná zaměstnankyně správního orgánu prohlašuje, že slyšela
"telefonický hovor s kanceláří právního zástupce pana Palase",
také nemůže být považován za důkaz řádného předvolání: pokud by
Ústavní soud připustil možnost, že svědkyně náhodou či záměrně
u telefonického hovoru svého kolegy byla a dobře si vše
s odstupem času pamatovala, její případné svědectví o tom, s kým
hovořil, by stejně mohlo být jen domněnkou. Z dokazování, které
provedl správní soud, jednoznačně vyplývá pouze to, že telefonicky
byla k jednání předvolána poškozená, resp. její právní zástupce.
To však nedokazuje, že by stejným způsobem byl předvolán
i obviněný, resp. jeho právní zástupce. Údajný rozpor, pro který
správní soud neuvěřil výpovědi právního zástupce stěžovatele, čímž
dal přednost tvrzení správního orgánu, není z odůvodnění
napadeného rozsudku ani ze spisového materiálu zřejmý. Týkal by se
tak jako tak okolnosti, která nemohla být k dokazované skutečnosti
(telefonické předvolání) .
relevantní
Ústavní soud se proto nemůže ztotožnit se závěry správního
soudu, podle něhož správní rozhodnutí (rozhodnutí správních orgánů
obou stupňů posuzovaná jako celek) bylo vydáno po úplném a přesném
zjištění skutkového stavu věci a podle něhož jednání stěžovatele
bylo posouzeno v souladu se zákonem a rozhodnutí bylo vydáno též
v souladu se zákonem. Zejména nemůže souhlasit s tím, že "nebylo
prokázáno, že by [stěžovatel] a jeho právní zástupce nebyl
předvolán k jednání". Skutečnost je zcela opačná: nebylo
prokázáno, že by řádně k ústnímu jednání předvoláni byli.
Pochybnosti stran řádného předvolání totiž nutně musí vést
k závěru, že stěžovatel řádně předvolán nebyl. I v oblasti
správního trestání platí princip neviny a z něho
vyplývající zásada rozhodování v pochybnostech ve prospěch
obviněného. Vedle toho pochybnosti o tom, zda byl obviněný
k ústnímu projednání přestupku řádně předvolán, tj. zda měl
možnost vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za
vinu, k důkazům o nich, a možnost navrhovat důkazy na svou
obhajobu, postihují ve svém důsledku i zjištěný skutkový stav
věci, který se stal podkladem pro správní rozhodnutí. Vzhledem
k tehdejší nedostatečné úpravě správního soudnictví nemohla tento
zhojit ani přítomnost stěžovatele, resp. jeho právního
zástupce, u jednání před správním soudem, neboť ten se již nemohl
zabývat skutkovým stavem věci v plné jurisdikci.
presumpce
deficit
Na tomto místě již Ústavní soud nepovažuje za nutné, aby se
zabýval případným porušením čl. 37 odst. 3 Listiny, na něž
stěžovatel také v ústavní stížnosti poukazoval.
Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že řízení o přestupku před
správním orgánem I. stupně bylo postiženo podstatnou vadou, neboť
nebyly splněny podmínky pro projednání přestupku v nepřítomnosti
stěžovatele a bylo tak porušeno základní právo stěžovatele podle
čl. 38 odst. 2 Listiny, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti
a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Protože správní
soud v rámci své přezkumné činnosti nesjednal nápravu, nezbylo
Ústavnímu soudu, než ústavní stížnosti vyhovět a napadený rozsudek
zrušit podle ustanovení § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona
o Ústavním soudu. Vzhledem k tomu, že k porušení základního práva
došlo již ve stadiu řízení před správním orgánem I. stupně, a také
proto, že již uplynula roční lhůta pro projednání přestupku
a odpovědnost za přestupek zanikla (§ 20 zákona o přestupcích),
zrušuje Ústavní soud z důvodu procesní efektivity též rozhodnutí
správních orgánů, která napadenému rozsudku předcházela.
Poučení:
Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 11. března 2004
Zpět na text