II. ÚS 788/02

Právo na soudní a jinou právní ochranu

§  ×
AA  
Sdílení poznámky:
Obsah Typ obsahu
Předpisy ČR (6)
Právo na soudní a jinou právní ochranu
II. ÚS 788/02
> Práva garantovaná v čl. 38 odst. 2 Listiny se vztahují na řízení, v němž je rozhodováno o oprávněnosti trestního obvinění ve smyslu čl. 6 Úmluvy, tj. i na řízení o přestupcích před nalézacím správním orgánem, a to zejména za situace, kdy v rozhodné době platná úprava správního soudnictví nezaručovala úplné právo na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu nezávislým a nestranným soudem v tzv. plné jurisdikci.
Pochybnosti stran řádného předvolání obviněného z přestupku nutně musí vést k závěru, že řádně předvolán nebyl. I v oblasti správního trestání platí princip
presumpce
neviny a z něho vyplývající zásada rozhodování v pochybnostech ve prospěch obviněného. Vedle toho pochybnosti o tom, zda byl obviněný k ústnímu projednání přestupku řádně předvolán, tj. zda měl možnost vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, k důkazům o nich, a možnost navrhovat důkazy na svou obhajobu, postihují ve svém důsledku i zjištěný skutkový stav věci, který se stal podkladem pro správní rozhodnutí. Vzhledem k tehdejší nedostatečné úpravě správního soudnictví nemohla tento
deficit
zhojit ani přítomnost stěžovatele, resp. jeho právního zástupce, u jednání před správním soudem, neboť ten se již nemohl zabývat skutkovým stavem věci v plné jurisdikci. <
Ústavní soud
rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. V. K., advokátem, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 25. října 2002, sp. zn. 15 C 99/2002, za účasti Okresního soudu v Karlových Varech jako účastníka řízení a Krajského úřadu Karlovarského kraje jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
I. Rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 25. října 2002, sp. zn. 15 C 99/2002, se zrušuje.
II. Rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 23. dubna 2002, č.j. 493/DP/PT/SP/02, a rozhodnutí Okresního úřadu v Karlových Varech ze dne 21. března 2002, č.j. RD-1074/01, se zrušují.
Odůvodnění
I.
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedeného rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech (dále též "správní soud"), jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje (dále též "odvolací správní orgán") ze dne 23. dubna 2002, č.j. 493/DP/PT/SP/02. Tímto rozhodnutím odvolací správní orgán potvrdil rozhodnutí Okresního úřadu v Karlových Varech (dále též "správní orgán I. stupně") ze dne 21. března 2002, č.j. RD-1074/01, podle něhož bylo stěžovateli kladeno za vinu spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle ustanovení § 22 odst. 1 písm. c) a e) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, spočívajícího v porušení ustanovení § 3 odst. 3, § 11 odst. 1 a § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, a to v souvislosti s dopravní nehodou, k níž došlo dne 20. června 2001 na silnici III/2206 ve směru od Niv na Otovice cca 1,5 km před Otovicemi (stěžovatel jel na motocyklu bez řidičského oprávnění, v zatáčce vlivem nepřiměřené rychlosti přejel do protisměru a střetl se s protijedoucím vozidlem; došlo k lehkému zranění stěžovatele a hmotné škodě na vozidlech cca 10 500,- Kč). Za přestupek mu byla uložena pokuta 2000,- Kč, vysloven zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel po dobu 8 měsíců a uložena povinnost uhradit náklady správního řízení 1000,- Kč.
Ústavní stížnost stěžovatel konkrétně odůvodňoval tím, že nebyl nijak informován o ústním jednání o přestupku, které se konalo dne 21. března 2002 před správním orgánem I. stupně. Nebylo mu doručeno jakékoliv předvolání na uvedené jednání a nebyl přizván ani jiným způsobem. Odmítá tvrzení správního orgánu I. stupně, že byl písemně předvolán na jednání dne 27. února 2002 a ohledně dalšího jednání dne 21. března 2002 již tento způsob předvolání s ohledem na rychlost a hospodárnost řízení nepovažoval tento orgán za potřebný. Popírá, že by došlo k jeho telefonickému předvolání na jeho osobní mobilní telefon. Tvrdí, že mu nebylo nic známo o údajném telefonním hovoru, z něhož je ve správním spise pořízen úřední záznam, o který se opřely odvolací správní orgán i správní soud. Odmítá tvrzení správního soudu, že správní řád nepředepisuje písemnou formu předvolání. Vychází z ustanovení § 24 odst. 1 správního řádu, podle něhož se důležité písemnosti doručují do vlastních rukou, a dovozuje, že předvolání je příkladem takové důležité písemnosti, a to i s ohledem na ustanovení § 41 odst. 2 správního řádu, kde je řečeno, že v předvolání správní orgán upozorní na právní následky nedostavení se. Není tedy pravdou, že by stěžovatel odmítl, ač byl řádně předvolán, se k projednání přestupku dostavit, nebo se nedostavil bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu. Poukázal na ustanovení § 19 odst. 2 a § 74 odst. 1 zákona o přestupcích, z nichž vyplývá, že o přestupku s mladistvým (jímž byl i stěžovatel) koná správní orgán v I. stupni ústní jednání. Podmínky pro projednání přestupku v nepřítomnosti stěžovatele přitom nebyly splněny, a v důsledku toho nemohl být skutkový stav věci zjištěn úplným, řádným a objektivním způsobem.
V řízení před správním orgánem I. stupně a potažmo rozhodnutím odvolacího správního orgánu a konečně i napadeným rozsudkem správního soudu bylo podle stěžovatele z výše uvedených důvodů porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož má každý právo, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, jakož i podle čl. 37 odst. 3 Listiny, podle něhož jsou si všichni účastníci v řízení rovni.
II.
K výzvě Ústavního soudu podal účastník řízení, Okresní soud v Karlových Varech, své vyjádření datované dnem 30. prosince 2003, v němž odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku s tím, že podle jeho názoru nelze považovat napadené rozhodnutí ani předcházející rozhodnutí správních orgánů za nezákonná a za rozhodnutí vydaná v rozporu s hmotněprávními i procesněprávními předpisy.
Vedlejší účastník, Krajský úřad Karlovarského kraje, ve svém vyjádření ze dne 17. prosince 2003 uvedl, že podle jeho názoru přestupek, kterého se stěžovatel dopustil, byl dostatečně prokázán a v průběhu správního řízení nedošlo k závažnému procesnímu pochybení. Odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku správního soudu. Vyjádřil své přesvědčení, že vzhledem k ustanovení § 34 odst. 2 správního řádu lze i úřední záznam považovat za důkaz. Popřel tvrzení stěžovatele, že nebyl nijak informován o ústním jednání dne 21. března 2002. Podle vedlejšího účastníka byl stěžovatel písemně předvolán k ústnímu jednání za účelem projednání přestupku na den 27. února 2002. Součástí předvolání bylo i poučení o právních následcích nedostavení se. Dále bylo v předvolání uvedeno: "Nemůžete-li se dostavit z vážných důvodů ve stanovenou dobu, zavolejte na tel. číslo 017/3503285 v pracovní době 07.00 - 15.30 hodin, abychom si s Vámi mohli dohodnout jiný termín." Tím byla podle vedlejšího účastníka dána stěžovateli možnost, aby se telefonicky z jednání omluvil a dohodl náhradní termín. Tak se i stalo a správní orgán o tomto telefonickém hovoru pořídil úřední záznam. Vedlejší účastník se proto domnívá, že nemohlo dojít k porušení čl. 38 odst. 2 ani čl. 37 odst. 3 Listiny.
Ze shromážděného spisového materiálu Ústavní soud zjistil následující.
Na č.l. 7 správního spisu přestupku je založeno předvolání ze dne 8. února 2002, které bylo dle doručenky právnímu zástupci stěžovatele doručeno dne 13. února 2002 s textem: "Dostavte se dne 27. 02. 2002 v 14,00 hodin na detašované pracoviště Okresního úřadu Karlovy Vary ... za účelem projednání přestupku Vašeho mandanta pana P. ve věci dopravní nehody ze dne 20. 06. 2001. Nemůžete-li se dostavit z vážných důvodů ve stanovenou dobu, zavolejte na tel. číslo 017/3503285 v pracovní dobu 07.00 - 15.30 hodin, abychom si s Vámi mohli dohodnout jiný termín." Následuje poučení o právních následcích nedostavení se. V dolní polovině listiny je rukou dopsáno: "27. 02. 2002 omluven, dne 28. 02. 2002 telefonicky na den 21. 03.". Na následujícím č.l. 6 spisu přestupku je založena kopie potvrzení o pracovní neschopnosti stěžovatele. Na č.l. 5 spisu přestupku je založena písemná omluva stěžovatele ze dne 27. února 2002 z nařízeného ústního jednání z důvodu pracovní neschopnosti. Na č.l. 4 spisu přestupku je založen úřední záznam datovaný dnem 21. března 2002, podle něhož bylo na den 21. března 2002, 8:00 hodin nařízeno ústní jednání; termín jednání byl podle úředního záznamu sjednán s právními zástupci po prvotní omluvě telefonicky dne 28. února 2002, "čemuž byla přítomna pracovnice správního orgánu paní A. K. a celý telefonický hovor s kanceláří právního zástupce pana P. slyšela". Podle úředního záznamu se k nařízenému jednání dostavila pouze poškozená a svědkyně, právní zástupce pana P. ani pan P. se k jednání bez omluvy nedostavili. Na č.l. 1 - 3 spisu přestupku je založeno rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 21. března 2002, jímž byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání přestupku, z něhož byl obviněn.
V odůvodnění napadeného rozsudku správní soud konstatoval, že z prvního ústního jednání o přestupku se stěžovatel (obviněný) z důvodu nemoci prostřednictvím svého právního zástupce telefonicky omluvil. Den poté, 28. února 2002, byli telefonicky kontaktováni právní zástupce obviněného a právní zástupce poškozené a byl dohodnut nový termín jednání. To je podle správního soudu prokázáno vyjádřením správního orgánu a svědeckou výpovědí poškozené a jejího právního zástupce. Soud vyslechl jako svědka též právního zástupce obviněného, který telefonické předvolání popřel, avšak soud jeho výpovědi pro rozpor neuvěřil. Rozpor měl podle správního soudu spočívat v tom, že "nebylo pravdivé jeho původní tvrzení, že poté, kdy bylo doručeno potvrzení o pracovní neschopnosti, omluvil svědek žalobce u jednání dne 27. 2. 2002.". Oním původním tvrzením svědka mělo být, že dne 27. 2. 2002 nebo den předem byl informován otcem obviněného o jeho nemoci a následně telefonoval příslušnému pracovníkovi okresního úřadu. Ten trval na tom, aby mu bylo předloženo potvrzení o pracovní neschopnosti obviněného, a tak se i stalo (viz č.l. 6 spisu přestupku).
Stěžovatel, účastník řízení i vedlejší účastník řízení ve svých písemných vyjádřeních sdělili Ústavnímu soudu, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
III.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti, a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí ve věci samé.
Stěžovatel namítal porušení práva na spravedlivý proces, respektive práva na soudní a jinou právní ochranu podle hlavy páté Listiny, konkrétně porušení práva, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), a práva na rovnost v řízení s ostatními účastníky (čl. 37 odst. 3 Listiny). K porušení těchto práv mělo dojít již ve správním řízení o přestupku před správním orgánem I. stupně.
Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Ústavní soud musí nejprve odpovědět na otázku, zda se stěžovatel může čl. 38 odst. 2 Listiny dovolávat v řízení o přestupku, neboť z něj nevyplývá, zda se vztahuje jen na řízení před soudem nebo zda se vztahuje i na jiná než soudní řízení.
Ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny obsahově zjevně souvisí se zárukami práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhlášena pod č. 209/1992 Sb.), ve znění pozdějších protokolů (dále jen "Úmluva"), které se mimo jiné uplatní při rozhodování o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění. Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku vykládá pojem trestní obvinění autonomně a vychází z jeho materiálního chápání. Autonomní obsah pojmu trestní obvinění vyložil např. v případu Engel proti Nizozemí (1976). Podle jeho rozhodnutí není formální klasifikace deliktu podle vnitrostátního práva jediným rozhodujícím kritériem, nýbrž je spíše východiskem pro úvahu soudu. Dalším faktorem je povaha samotného deliktního jednání (podle normy a jejího předmětu: zdali má charakter všeobecný nebo se vztahuje jen na zvláštní, omezenou skupinu osob, zdali má účel spíše preventivní či represivní, apod.). V úvahu je třeba vzít též povahu a tvrdost sankce.
V případu Öztürk proti Německu (1984), Evropský soud pro lidská práva klasifikoval delikt, jehož se stěžovatel dopustil porušením dopravních předpisů (zavinil dopravní nehodu, při níž způsobil majetkovou škodu, za což mu byla uložena pokuta ve výši 60 německých marek), jako trestní obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, přestože podle německého práva nešlo o trestný čin, ale o správní delikt (přestupek). Soud v této souvislosti připomněl, že německé dopravní předpisy a zákon o přestupcích mají všeobecný charakter a účel sankce (pokuty) je jednak odstrašující, jednak trestní. Jako trestní obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy Evropský soud pro lidská práva posoudil též dopravní přestupek spočívající v nepřipoutání se bezpečnostními pásy [Schmautzer proti Rakousku (1995)], dopravní přestupek spočívající v odmítnutí výzvy policie podstoupit dechovou zkoušku [Umlauft proti Rakousku (1995)], dopravní přestupek spočívající v jízdě pod vlivem alkoholu a způsobení dopravní nehody s následkem smrti [Gradinger proti Rakousku (1995)] nebo dopravní přestupek spočívající v překročení maximální povolené rychlosti na dálnici [Palaoro proti Rakousku (1995)].
V případech Lauko proti Slovensku (1998) a Kadubec proti Slovensku (1998) Evropský soud posuzoval charakter přestupku proti veřejnému pořádku podle § 47 a přestupku proti občanskému soužití podle § 49 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, tj. stejného zákona, který byl uplatněn i v právě projednávaném případě. I v těchto případech Evropský soud posoudil obvinění z přestupku jako trestní obvinění (pan Lauko se dopustil přestupku proti občanskému soužití spočívajícího v úmyslném narušení občanského soužití, za což mu byla uložena pokuta 300 Sk, a pan Kadubec spáchal přestupek proti veřejnému pořádku tím, že neuposlechl výzvy veřejného činitele při výkonu jeho pravomoci a vzbudil veřejné pohoršení, za což byl potrestán pokutou 1000 Sk). Soud připustil, že zákon o přestupcích formálně není podle vnitrostátního práva považován za součást trestního práva. Nicméně vzhledem k tomu, že zákon o přestupcích je všeobecnou normou, jež dopadá na všechny osoby a nikoli jen na nějakou zvláštní, omezenou skupinu subjektů, a že pokuta má charakter trestu s cílem odradit pachatele od páchání přestupků, konstatoval soud, že obvinění z přestupku je svou povahou obviněním trestním. Na tomto závěru podle soudu nemohla nic změnit ani relativní mírnost uložené sankce.
Z hlediska judikatury Evropského soudu pro lidská práva lze tedy řízení o přestupku, jehož spáchání bylo stěžovateli kladeno za vinu, považovat za řízení, v němž se rozhodovalo o oprávněnosti trestního obvinění ve smyslu čl. 6 Úmluvy. Tomuto závěru svědčí v prvé řadě všeobecná povaha přestupků a řízení o nich: zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, je obecným právním předpisem pro postih protispolečenských činů v nejrůznějších odvětvích práva. Pro tento závěr hovoří dále punitivní povaha i tvrdost sankcí, které za spáchání přestupků mohou být uloženy; stěžovateli by za jím spáchaný přestupek bylo možno jako mladistvému uložit pokutu až do výše 2000,- Kč nebo zákaz činnosti (řízení motorových vozidel) do jednoho roku. V úvahu je třeba vzít i subsidiární poměr trestných činů k přestupkům (přestupek a trestný čin se odlišují především intenzitou újmy způsobené chráněnému společenskému zájmu). Konečně i pojem správní trestání, jímž je v nauce označován podobor správního práva, do něhož spadá i přestupkové právo, ospravedlňuje závěr, že obvinění z přestupku je svou povahou obviněním trestním.
Je-li řízení o přestupku stěžovatele řízením o oprávněnosti trestního obvinění proti němu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, požívá stěžovatel i dalších minimálních práv: mimo jiné práva mít přiměřený čas a možnosti k přípravě své obhajoby, práva obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, práva, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují, a práva vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě [viz čl. 6 odst. 3 písm. b), c) a d) Úmluvy]. Efektivní uplatnění všech těchto práv samozřejmě předpokládá, že obviněnému budou vytvořeny podmínky pro to, aby projednání trestního obvinění mohl být přítomen. Z tohoto důvodu také čl. 38 odst. 2 Listiny prohlašuje právo každého, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, za právo základní požívající ústavněprávní ochrany.
Práva garantovaná v čl. 38 odst. 2 Listiny se proto nutně musí vztahovat na řízení, v němž je rozhodováno o oprávněnosti trestního obvinění ve smyslu čl. 6 Úmluvy, tj. i na řízení o přestupcích před nalézacím správním orgánem, a to zejména za situace, kdy v rozhodné době platná úprava správního soudnictví nezaručovala úplné právo na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu nezávislým a nestranným soudem v tzv. plné jurisdikci. Správní soud, jehož rozhodnutí stěžovatel napadl ústavní stížností, mohl přezkoumávat jen zákonnost správního rozhodnutí, jímž byl stěžovatel uznán vinným za spáchání přestupku. Nemohl však, na rozdíl od správního orgánu, nalézat v otázkách skutkových.
Aplikovatelnost čl. 38 odst. 2 Listiny na řízení o přestupcích lze ostatně dovodit i z názvu hlavy páté Listiny (právo na soudní a jinou právní ochranu) i vzhledem k obecnému charakteru práv garantovaných v čl. 37 a 38 Listiny (viz též Pavlíček V. a kol: Ústava a ústavní řád České republiky. Komentář. 2. díl. Práva a svobody, Linde Praha, a.s.: Praha 2002, str. 310).
Ústavní soud tedy uzavírá, že stěžovatel měl v řízení o přestupku, který mu byl kladen za vinu, základní právo, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti, tj. měl právo být přítomen ústnímu jednání o přestupku podle § 74 zákona o přestupcích, ledaže by odmítl, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit, nebo se nedostavil bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu. Ústavní soud se tedy nyní musí zabývat tím, zda byl stěžovatel k ústnímu jednání řádně předvolán. Pokud se ústní jednání konalo v jeho nepřítomnosti, aniž by byly splněny podmínky § 74 zákona o přestupcích, došlo by k porušení jeho základního práva podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
Stěžovatel ve správní žalobě i v ústavní stížnosti tvrdil, že k ústnímu jednání o přestupku předvolán nebyl. Správní orgán I. stupně toto tvrzení popíral, v čemž mu přisvědčil i odvolací správní orgán a konečně i správní soud. Řídily se úvahou, že zákon o přestupcích ani správní řád nepředepisují formu předvolání k ústnímu jednání, a vzaly za prokázané, že stěžovatel byl k ústnímu jednání předvolán telefonicky.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že ustanovení § 41 správního řádu (ve spojení s § 51 zákona o přestupcích) skutečně výslovně nestanoví, jakou formu má předvolání k ústnímu jednání o přestupku mít. Je však zřejmé, že vzhledem ke klíčovému významu ústního jednání v přestupkovém řízení a vzhledem k závažnosti následků nedostavení se musí být předvolání učiněno v takové formě, která nevzbuzuje pochybnosti, zda osoba byla řádně předvolána. Vhodnou formou je zcela nepochybně písemné předvolání s vykázaným doručením, popřípadě předvolání učiněné při ústním jednání do protokolu. Je věcí správního orgánu, jakou formu předvolání v konkrétním případě zvolí, musí však být schopen řádné předvolání prokázat.
Ústavní soud považuje za nespornou skutečnost, že k prvnímu termínu ústního jednání dne 27. února 2002 byl stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce předvolán písemně na doručenku (č.l. 7 spisu přestupku). Stěžovatel se z prvního termínu ústního jednání omluvil. Nařízení druhého termínu jednání na 21. března 2002 je ze spisu přestupku patrno jen z úředního záznamu datovaného dnem 21. března 2002, v němž se konstatuje, že nový termín byl sjednán telefonicky dne 28. února 2002. Tento úřední záznam je podepsán jen zaměstnanci správního orgánu I. stupně. Na listině o předvolání stěžovatele k prvnímu termínu jednání je rukou dopsáno "dne 28. 02. 2002 telefonicky na den 21. 03. 2002 v 8:00", podepsán zaměstnanec správního orgánu I. stupně.
Úřední záznam je jednostranný úkon správního orgánu a nemá charakter veřejné listiny, která by potvrzovala pravdivost toho, co je v ní osvědčeno nebo potvrzeno. To platí zejména o úředním záznamu ze dne 28. 02. 2002, který je vyhotoven značně neurčitě: je dopsán rukou a není na samostatném listu spisu přestupku, takže nelze vyloučit, že mohl být do spisu učiněn dodatečně. Nevyplývá z něj dále, s kým zaměstnanec správního orgánu hovořil (zda se stěžovatelem, jeho právním zástupcem či s někým z jeho kanceláře, či zda s ostatními účastníky či svědky), zda telefonoval účastníkům, na jaká telefonní čísla, či zda účastníci telefonovali správnímu orgánu. Úřední záznam sepsaný o tři týdny později, v němž jiná zaměstnankyně správního orgánu prohlašuje, že slyšela "telefonický hovor s kanceláří právního zástupce pana Palase", také nemůže být považován za důkaz řádného předvolání: pokud by Ústavní soud připustil možnost, že svědkyně náhodou či záměrně u telefonického hovoru svého kolegy byla a dobře si vše s odstupem času pamatovala, její případné svědectví o tom, s kým hovořil, by stejně mohlo být jen domněnkou. Z dokazování, které provedl správní soud, jednoznačně vyplývá pouze to, že telefonicky byla k jednání předvolána poškozená, resp. její právní zástupce. To však nedokazuje, že by stejným způsobem byl předvolán i obviněný, resp. jeho právní zástupce. Údajný rozpor, pro který správní soud neuvěřil výpovědi právního zástupce stěžovatele, čímž dal přednost tvrzení správního orgánu, není z odůvodnění napadeného rozsudku ani ze spisového materiálu zřejmý. Týkal by se tak jako tak okolnosti, která nemohla být k dokazované skutečnosti (telefonické předvolání)
relevantní
.
Ústavní soud se proto nemůže ztotožnit se závěry správního soudu, podle něhož správní rozhodnutí (rozhodnutí správních orgánů obou stupňů posuzovaná jako celek) bylo vydáno po úplném a přesném zjištění skutkového stavu věci a podle něhož jednání stěžovatele bylo posouzeno v souladu se zákonem a rozhodnutí bylo vydáno též v souladu se zákonem. Zejména nemůže souhlasit s tím, že "nebylo prokázáno, že by [stěžovatel] a jeho právní zástupce nebyl předvolán k jednání". Skutečnost je zcela opačná: nebylo prokázáno, že by řádně k ústnímu jednání předvoláni byli. Pochybnosti stran řádného předvolání totiž nutně musí vést k závěru, že stěžovatel řádně předvolán nebyl. I v oblasti správního trestání platí princip
presumpce
neviny a z něho vyplývající zásada rozhodování v pochybnostech ve prospěch obviněného. Vedle toho pochybnosti o tom, zda byl obviněný k ústnímu projednání přestupku řádně předvolán, tj. zda měl možnost vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, k důkazům o nich, a možnost navrhovat důkazy na svou obhajobu, postihují ve svém důsledku i zjištěný skutkový stav věci, který se stal podkladem pro správní rozhodnutí. Vzhledem k tehdejší nedostatečné úpravě správního soudnictví nemohla tento
deficit
zhojit ani přítomnost stěžovatele, resp. jeho právního zástupce, u jednání před správním soudem, neboť ten se již nemohl zabývat skutkovým stavem věci v plné jurisdikci.
Na tomto místě již Ústavní soud nepovažuje za nutné, aby se zabýval případným porušením čl. 37 odst. 3 Listiny, na něž stěžovatel také v ústavní stížnosti poukazoval.
Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že řízení o přestupku před správním orgánem I. stupně bylo postiženo podstatnou vadou, neboť nebyly splněny podmínky pro projednání přestupku v nepřítomnosti stěžovatele a bylo tak porušeno základní právo stěžovatele podle čl. 38 odst. 2 Listiny, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Protože správní soud v rámci své přezkumné činnosti nesjednal nápravu, nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnosti vyhovět a napadený rozsudek zrušit podle ustanovení § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k tomu, že k porušení základního práva došlo již ve stadiu řízení před správním orgánem I. stupně, a také proto, že již uplynula roční lhůta pro projednání přestupku a odpovědnost za přestupek zanikla (§ 20 zákona o přestupcích), zrušuje Ústavní soud z důvodu procesní efektivity též rozhodnutí správních orgánů, která napadenému rozsudku předcházela.
Poučení:
Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 11. března 2004