Sdílení poznámky:
Obsah
Typ obsahu
USPrnSO
Právo na soudní a jinou právní
ochranu
USPraUS
Práva účastníka soudního řízení
I. ÚS 546/03
> Základním atributem právního státu
(čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR)
je
ochrana základních práv jednotlivce, do nichž je státní moc oprávněna zasahovat pouze
ve výjimečných
případech zejména tehdy, pokud jednotlivec svými projevy (včetně projevů volních,
které mají odraz v
konkrétním jednání) zasahuje do práv třetích osob nebo pokud je takový zásah ospravedlněn
určitým
veřejným zájmem, který však musí vést v konkrétním případě k proporcionálnímu omezení
příslušného
základního práva. Jinými slovy, podmínkou fungování právního státu je respektování
autonomní sféry
jednotlivce, která také požívá ochrany ze strany státu tak, že na jedné straně stát
zajišťuje
takovou ochranu proti zásahům ze strany třetích subjektů, jednak sám vyvíjí pouze
takovou aktivitu,
kterou do této sféry sám nezasahuje, resp. zasahuje pouze v případech, které jsou
odůvodněny určitým
veřejným zájmem a kdy je takový zásah proporcionální (přiměřený) s ohledem na cíle,
jichž má být
dosaženo. V takových případech musí státní moc takové projevy jednotlivců toliko
respektovat,
případně aprobovat, pokud má toto jednání eventuelně vyvolávat další právní důsledky.
Autonomie vůle a svobodného individuálního jednání je na úrovni ústavní
garantována
čl. 2 odst. 3 Listiny základních
práv a
svobod. Čl. 2 odst.
3
Listiny je třeba chápat ve dvojím smyslu. Ve své první dimenzi představuje
strukturální
princip, podle něhož lze státní moc vůči jednotlivci a jeho autonomní sféře (včetně
autonomních
projevů volních) uplatňovat pouze v případech, kdy jednání jednotlivce porušuje výslovně
formulovaný
zákaz upravený zákonem. Také takový zákaz však musí reflektovat toliko požadavek,
spočívající v
zabránění jednotlivci v zásazích do práv třetích osob a v prosazení veřejného zájmu,
je-li legitimní
a proporcionální takovému omezení autonomního jednání jednotlivce. Takový princip
je pak třeba
chápat jako esenciální náležitost každého demokratického právního státu
(čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR).
Podobný
obsah má také ustanovení čl.
2 odst. 4
Ústavy ČR.
Ve své druhé dimenzi pak působí
čl. 2 odst. 3 Listiny
jako
subjektivní právo jednotlivce na to, aby veřejná moc respektovala autonomní projevy
jeho osobnosti,
včetně projevů volních, které mají odraz v jeho konkrétním jednání, pokud takové
jednání není
zákonem výslovně zakázáno.
Porušení tohoto práva se orgán státní moci dopustí i tehdy, pokud formalistickým
výkladem norem jednoduchého práva odepře autonomnímu projevu vůle smluvních stran
důsledky, které
smluvní strany takovým projevem zamýšlely ve své právní sféře vyvolat.
Čl. 2 odst.
3 Listiny
ve své druhé dimenzi, v níž působí jako základní právo jednotlivce, je pak třeba
aplikovat
bezprostředně a přímo. V této dimenzi se nejedná o pouhé prozařování jednoduchým
právem, nýbrž o
subjektivní právo, které působí bezprostředně vůči státní moci. Orgány státní moci
jsou proto
povinny při aplikaci jednoduchého práva současně normy tohoto práva, v nichž se odráží
čl. 2 odst. 3 Listiny
a
čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR
jako
objektivní ústavní princip, interpretovat rovněž tak, aby nezasáhly do subjektivního
práva
jednotlivce na autonomii vůle, jež garantuje také
čl. 2 odst. 3 Listiny
ve své druhé
dimenzi.
Porušením základního práva podle
čl. 2 odst. 3 Listiny
pak obecný
soud rovněž vyvolal zásah do práva na zákonného soudce podle
čl. 38 odst. 1 Listiny.
V důsledku
toho, že soud odepřel aprobovat autonomní projev vůle prorogující místní příslušnost
soudu podle
§ 89a o. s. ř. ,
zasáhl rovněž do
práva na zákonného soudce. <
Ústavní soud
rozhodl dne 28. ledna 2004 v senátu ve věci ústavní
stížnosti
obchodní společnosti H. C. F. a. s., zastoupené JUDr. V. M., advokátem, proti usnesení
Krajského
soudu v Brně ze dne 28. 8. 2003, sp. zn. 28 Co 187/2003, takto : I. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2003, č. j. 28 Co 187/2003-25,
bylo
zasaženo do základních práv stěžovatelky podle
čl. 2 odst. 3 a
čl. 38 odst. 1 Listiny
základních práv a
svobod a současně byly porušeny čl.
1 odst. 1 a čl.
2 odst. 4 Ústavy
ČR.
II. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2003, č. j. 28 Co 187/2003-25,
se ruší.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 20. 10. 2003 napadla stěžovatelka
v záhlaví
uvedené rozhodnutí obecného soudu. Usnesením Krajského soudu v Brně bylo potvrzeno
usnesení
Městského soudu v Brně, jímž soud prvního stupně vyslovil svou místní nepříslušnost
a postoupil věc
Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci.
Stěžovatelka se domnívá, že napadeným
usnesením
Krajského soudu v Brně byla porušena její ústavně zaručená základní práva, a to právo
jednat v
souladu s principem smluvní volnosti ve smyslu
čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR
a
čl. 2 odst. 3 Listiny základních
práv a
svobod (dále jen "Listina") a právo na rovné postavení v soudním řízení podle
čl. 37 odst. 3 Listiny.
Městský soud podle stěžovatele vyslovil ve svém usnesení názor, že prorogační
dohoda účastníků,
jíž stanovili jako místně příslušný soud k projednání jejich vzájemných sporů soud
v Brně, není
platná. Podle městského soudu totiž není z dohody zřejmé, který ze dvou soudů sídlících
v Brně má
být ve věci místně příslušný (zda Městský soud v Brně nebo Okresní soud Brno - venkov).
Z toho
důvodu považoval soud dohodu za neurčitou, a tedy i neplatnou podle
§ 37 odst. 1 Občanského
zákoníku.
Krajský soud v Brně pak napadeným usnesením tento závěr potvrdil.
V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud jako zásadní argument uvedl, že spatřuje
rozdíl mezi
formulací "místně příslušný soud v Brně", která dle jeho názoru označuje sídlo soudu,
a formulací
"místně příslušný soud pro Brno", která má dle názoru soudu označovat působnost soudu
bez ohledu na
jeho sídlo.
Stěžovatelka se domnívá, že v dané věci byly splněny všechny zákonné podmínky
pro sjednání tzv.
prorogační dohody. Jako místně příslušný sjednali účastníci řízení soud v Brně, který
je věcně
příslušný k projednání věci. Takovým soudem nemůže být podle stěžovatelky v současné
době, resp. v
době podání žaloby (§
11 odst. 1 o. s.
ř.) žádný jiný soud než Městský soud v Brně.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále argumentuje, že u každého soudu je zákonem
stanoven jeho
název, obvod a sídlo. Přímo zákonem je rovněž stanoveno, že v obvodu města Brna vykonává
působnost
okresního soudu Městský soud v Brně (§
9
odst. 2 zákona o soudech a soudcích), sídlem Městského soudu v Brně je město
Brno
(§ 12 zákona o soudech a
soudcích).
Do obvodu Okresního soudu Brno-venkov patří obce v příloze k zákonu o soudech
a soudcích
taxativně vypočtené (je třeba podle stěžovatelky zdůraznit, že tento výčet nezahrnuje
obec, resp.
město Brno) a dále je stanoveno, že sídlem Okresního soudu Brno-venkov je město Brno.
Z uvedeného podle stěžovatelky vyplývá, že jediným soudem, který se podle svého
názvu, obvodu i
sídla vztahuje k Brnu - tj. který je ve znění prorogační dohody "v Brně" - je výlučně
Městský soud v
Brně. Z uvedeného rovněž vyplývá, že Okresní soud Brno-venkov se k městu Brnu přímo
nevztahuje -
samotná skutečnost, že v Brně je sídlo tohoto soudu, není způsobilá žádný takový
kvalifikovaný vztah
založit.
Ve světle výše uvedené argumentace nemůže dle stěžovatelky obstát názor Krajského
soudu v Brně,
podle něhož formulace "místně příslušný soud v Brně" označuje sídlo soudu a formulace
"místně
příslušný soud pro Brno" označuje působnost soudu.
Stěžovatelka považuje
pojem, jakým byla
v prorogační dohodě sjednána příslušnost soudu, za vhodně zvolený za situace, kdy
smluvní strany
chtěly založit místní příslušnost soudu, který projednává a rozhoduje věci v územním
obvodu města
Brna, a současně chtěly tuto dohodu formulovat tak, aby zahrnovala i případné změny,
ke kterým může
v budoucnu dojít.
Stěžovatelka se především domnívá, že lze uvažovat i o jiných pojmech, které
mohly být v textu
prorogační dohody použity. Takovým pojmem může být např. i pojem "soud pro Brno,
který je věcně
příslušný k projednání věci". Tuto formulaci považuje stěžovatelka za významově obdobnou
jako
formulaci použitou v prorogační dohodě. Stěžovatelka se proto domnívá, že pojmy soud
v Brně a soud
pro Brno jsou významově prakticky totožné, takže jejich by správně měla
vést ke
stejnému závěru o jejich určitosti.
interpretace
Stěžovatelka z těchto důvodů považuje závěry obecného soudu za právní formalismus
a domnívá se,
že přehnané nároky na formulaci prorogační dohody nelze akceptovat z hlediska základních
ústavních
principů, neboť evidentně zasahují do smluvní svobody vyplývající z principu priority
občana nad
státem, jak je upraven v čl.
1 Ústavy
ČR (přesněji čl.
1 odst. 1 Ústavy
ČR) a z principu smluvní volnosti ve smyslu
čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR
a v korespondujícím ustanovení čl.
2 odst.
3 Listiny základních práv a svobod (v této souvislosti stěžovatelka poukázala
na rozhodnutí
Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 331/98).
Stěžovatelka se dále domnívá, že napadeným rozhodnutím bylo rovněž porušeno její
ústavně
zaručené právo na zákonného soudce podle
čl. 38 odst. 1 Listiny,
a to právě
v důsledku vyslovení neplatnosti prorogační dohody. Pokud v konkrétním případě soud
nerespektuje
platně uzavřenou prorogační dohodu a rozhodne o místní příslušnosti soudu jinak,
porušil podle
stěžovatelky právo účastníka řízení, aby jeho věc byla projednána soudem místně příslušným,
a tedy i
jeho ústavně zaručené právo na zákonného soudce podle
čl. 38 odst. 1 Listiny.
Stěžovatelka se rovněž domnívá, že Krajský soud v Brně napadeným rozhodnutím
zasáhl do práva na
rovné postavení účastníků řízení podle
čl. 37 odst. 3 Listiny.
Součástí
tohoto práva je i právo účastníka vyjádřit se ke všem skutečnostem důležitým pro
posouzení věci.
Tomuto právu pak koresponduje povinnost soudu relevantním procesním způsobem reagovat
na každé
vyjádření účastníka. Pokud soud na vyjádření nereaguje, může takové procesní pochybení
dosáhnout
intenzity, při které dojde k porušení jeho ústavně zaručeného práva na rovné postavení
v řízení. O
takový případ půjde podle názoru stěžovatelky zejména tehdy, pokud soud ponechá vyjádření
účastníka
řízení zcela bez povšimnutí a stejné důsledky bude mít i případ, kdy soudní rozhodnutí
bude v
příslušné části nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené
usnesení zrušil.
K výzvě Ústavního soudu reagoval na podanou ústavní stížnost účastník řízení,
Krajský soud v
Brně, zastoupený předsedou senátu 28 Co. Ve svém vyjádření uvedl, že je nepochybně
právem
stěžovatelky, aby při uzavírání smluv o poskytnutí úvěru v souladu s předmětem své
podnikatelské
činnosti využila možnosti danou účastníkům občanského soudního řízení v obchodních
věcech
ustanovením § 89a o. s.
ř. Z obsahu
napadeného usnesení však nevyplývá, že by Krajský soud v Brně upíral či zpochybňoval
stěžovatelčino
právo dle čl. 2 odst. 3
Listiny
(každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon
neukládá). Dle
názoru krajského soudu bylo věcí účastníků jako smluvních stran, a to především stěžovatelky,
aby
shora uvedené právo promítli odpovídajícím způsobem i do textu dohody o místní příslušnosti
jiného
soudu a aby v této dohodě bylo ujednáno zcela jednoznačným a nepochybným způsobem,
který konkrétní
soud si účastníci sjednali k rozhodování svých sporů.
I když lze obecně připustit, že jiný soud nemusí být v dohodě označen svým názvem
uvedeným v
zákoně č. 6/2002 Sb.,
o soudech a
soudcích, musí být nepochybně označen takovým jednoznačným způsobem, aby dohoda účastníků
o volbě
tohoto soudu nevzbuzovala pochybnosti o tom, který konkrétní soud byl jako soud místně
příslušný
mezi účastníky sjednán. Pokud si účastníci sjednali výslovně, že tímto soudem je
"místně příslušný
soud v Brně, který je věcně příslušný k projednání věci", lze dle názoru krajského
soudu usuzovat
jednak na Městský soud v Brně, ale rovněž i na Okresní soud Brno-venkov, se sídlem
v Brně, neboť oba
soudy jsou v prvním stupni věcně příslušnými k projednání a rozhodnutí dané věci,
soudy "v Brně".
K namítanému porušení práva na zákonného soudce účastník řízení uvedl, že právě
neurčitost
prorogační dohody má logický dopad i do sféry zákonného soudce, a právě z toho důvodu
vyžadovala
prorogační dohoda zcela jednoznačný projev vůle o volbě jiného konkrétního soudu
místně příslušného.
Právě neurčitost uvedeného ujednání vede k závěru o dotčení
čl. 38 odst. 1 Listiny,
a to ale
nikoli z důvodů na straně soudu, ale samotného stěžovatele.
Pokud jde o argumentaci týkající se porušení rovnosti účastníků řízení, uvedl
Krajský soud v
Brně, že dle jeho názoru byl závěr o neurčitosti prorogační dohody (a v jejím důsledku
o její
neplatnosti) odůvodněn dostatečným a podrobným způsobem.
Odkazem na všechny tyto důvody navrhl Krajský soud v Brně, aby ústavní stížnosti
nebylo
vyhověno.
Vedlejší účastník, J. P., se ve lhůtě stanovené Ústavním soudem, k ústavní stížnosti
nevyjádřila.
Ústavní soud poté, co obdržel souhlasy účastníků s upuštěním od ústního jednání
podle ust.
§ 44 odst. 2 zákona č.
182/1993
Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dospěl v řízení k závěru,
že ústavní
stížnost je důvodná.
Ústavní soud především konstatuje, že představuje
soudní orgán
ochrany ústavnosti (čl.
83 Ústavy
ČR). Není proto součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen.
Úkolem Ústavního
soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy
svými
rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.
To znamená, že
Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů v každém
případě, kdy
dochází k porušení běžné zákonnosti nebo jiným nesprávnostem, které svou podstatou
spočívají v
rovině jednoduchého práva.
Z konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá, za jakých podmínek lze usuzovat
o tom, že
nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy měla za následek porušení základních
práv a
svobod (srov. nález ve věci sp. zn. III.
ÚS 224/98,
in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, č. 98). Základní
práva a svobody
v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově
navazují komplexy
norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole
(např.
nerespektováním normy) anebo v důsledku , jež je v extrémním
rozporu s principy
spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu
a svobodě. Jinými
slovy jednou z podmínek zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů
a do aplikace
jednoduchého práva je vedle flagrantního nerespektování normy také přílišný
formalismus při
výkladu norem jednoduchého práva.
kogentní
interpretace
kogentní
Z obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud dovodil, že v daném případě by bylo lze
o takovém
případu usuzovat, a proto se zabýval otázkou, zda Krajský soud v Brně výkladem a
aplikací
jednoduchého práva nezasáhl do ústavně zaručených základních práv stěžovatelky.
Základním atributem právního státu
(čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR)
je
ochrana základních práv jednotlivce, do nichž je státní moc oprávněna zasahovat pouze
ve výjimečných
případech zejména tehdy, pokud jednotlivec svými projevy (včetně projevů volních,
které mají odraz v
konkrétním jednání) zasahuje do práv třetích osob nebo pokud je takový zásah ospravedlněn
určitým
veřejným zájmem, který však musí vést v konkrétním případě k proporcionálnímu omezení
příslušného
základního práva. Jinými slovy, podmínkou fungování právního státu je respektování
autonomní sféry
jednotlivce, která také požívá ochrany ze strany státu tak, že na jedné straně stát
zajišťuje
takovou ochranu proti zásahům ze strany třetích subjektů, jednak sám vyvíjí pouze
takovou aktivitu,
kterou do této sféry sám nezasahuje, resp. zasahuje pouze v případech, které jsou
odůvodněny určitým
veřejným zájmem a kdy je takový zásah proporcionální (přiměřený) s ohledem na cíle,
jichž má být
dosaženo.
Právo jednotlivce na autonomii vůle, tj. v důsledku svoboda jednotlivce, je jedním
z projevů a
institucionálních garancí těchto principů. Je na státní moci, pokud usiluje o to,
být mocí s
atributy právního státu, aby uznala autonomní projevy vůle jednotlivců a jí odpovídající
jednání,
pokud takové jednání splňuje shora uvedené podmínky (především nezasahuje do práv
třetích osob). V
takových případech musí státní moc takové projevy jednotlivců toliko respektovat,
případně
aprobovat, pokud má toto jednání eventuelně vyvolávat další právní důsledky.
Autonomie vůle a svobodného individuálního jednání je na úrovni ústavní garantována
čl. 2 odst. 3 Listiny základních
práv a
svobod. Závěry, které již Ústavní soud v minulosti použil k aplikaci
čl. 2 odst. 2 Listiny
(např. nález
ve věci sp. zn. I. ÚS 512/02, Ústavní
soud: Sbírka
nálezů a usnesení, sv. 28, č.143), lze analogicky vztáhnout také na
čl. 2 odst. 3 Listiny.
To jest,
čl. 2 odst. 3 Listiny
je třeba
chápat ve dvojím smyslu. Ve své první dimenzi představuje strukturální princip, podle
něhož lze
státní moc vůči jednotlivci a jeho autonomní sféře (včetně autonomních projevů volních)
uplatňovat
pouze v případech, kdy jednání jednotlivce porušuje výslovně formulovaný zákaz upravený
zákonem.
Také takový zákaz však musí reflektovat toliko požadavek, spočívající v zabránění
jednotlivci v
zásazích do práv třetích osob a v prosazení veřejného zájmu, je-li legitimní a proporcionální
takovému omezení autonomního jednání jednotlivce. Takový princip je pak třeba chápat
jako esenciální
náležitost každého demokratického právního státu
(čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR).
Podobný
obsah má také ustanovení čl.
2 odst. 4
Ústavy ČR.
a contrario
Ve své druhé dimenzi pak působí čl.
2
odst. 3 Listiny jako subjektivní právo jednotlivce na to, aby veřejná moc
respektovala
autonomní projevy jeho osobnosti, včetně projevů volních, které mají odraz v jeho
konkrétním
jednání, pokud takové jednání není zákonem výslovně zakázáno.
Porušení tohoto práva se orgán státní moci dopustí i tehdy, pokud formalistickým
výkladem norem
jednoduchého práva odepře autonomnímu projevu vůle smluvních stran důsledky, které
smluvní strany
takovým projevem zamýšlely ve své právní sféře vyvolat.
Po posouzení všech okolností projednávaného případu dospěl Ústavní soud k závěru,
že v daném
případě šlo právě o takovou situaci, kdy obecný soud přílišným formalismem interpretoval
ustanovení
občanského zákoníku,
týkající se
pravidel výkladu právních úkonů a rovněž se dopustil formalismu při výkladu příslušného
ustanovení
Občanského soudního řádu,
jež vyvolávalo
další právní důsledky pro postavení stěžovatelky a vedlejšího účastníka v přístupu
k soudu.
Podle ustanovení §
35 odst. 2
Občanského zákoníku je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejen podle
jejich
jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li
tato vůle v
rozporu s jazykovým projevem. Podle ust.
§ 37 odst. 2 je
neplatným právní úkon, který není učiněn určitě a srozumitelně. Ustanovení § 89a
o. s. ř. pak
umožňuje, aby si účastníci právního vztahu svými volními projevy dohodly, že místně
příslušným
soudem k projednávání jejich sporu bude jiný soud, než je obecný soud účastníků pevně
stanovený
pravidly podle o. s. ř.
a
contrario
Je evidentní, že všemi citovanými ustanoveními prozařuje shora uvedený princip
autonomie vůle,
podle něhož je třeba dát prostor jednotlivcům k tomu, aby sami určovali rozsah svých
práv a
povinností, přičemž jejich projevu vůle je třeba dát přednost před kogentním zněním
zákona.
Čl. 2 odst. 3 Listiny ve své druhé dimenzi, v níž působí jako základní právo
jednotlivce, je pak
třeba aplikovat bezprostředně a přímo. V této dimenzi se nejedná o pouhé prozařování
jednoduchým
právem, nýbrž o subjektivní právo, které působí bezprostředně vůči státní moci. Orgány
státní moci
jsou proto povinny při aplikaci jednoduchého práva současně normy tohoto práva, v
nichž se odráží
čl. 2 odst. 3 Listiny
a
čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR
jako
objektivní ústavní princip, interpretovat rovněž tak, aby nezasáhly do subjektivního
práva
jednotlivce na autonomii vůle, jež garantuje také
čl. 2 odst. 3 Listiny
ve své druhé
dimenzi. Jinými slovy, obecné soudy si při interpretaci shora uvedených ustanovení
jednoduchého
práva musejí počínat tak, aby formalistickým výkladem právních norem nezasáhly do
práva jednotlivce
činit vše, co mu zákon výslovně nezakazuje, a nebýt nucen činit, co zákon výslovně
neukládá. To se
týká i norem, jež upravují interpretaci projevů vůle jednotlivců, kdy formalismus
spočívající toliko
ve výkladu smluvního textu z něj samotného bez ohledu na účel úkonu spočívajícím
ve vůli účastníků
smluvního vztahu uplatněný při výkladu právního úkonu jednotlivce, lze v důsledku
vztáhnout také na
formalismus samotné právní normy.
interpretace
V posuzovaném případě Krajský soud v Brně vyložil projev vůle stěžovatelky a
vedlejšího
účastníka tak, že jej označil za neurčitý bez toho, aby dal účastníkům možnost vyjádření.
Důvod
neurčitosti spatřoval v existenci dvou věcně příslušných soudů, které mají sídlo
v Brně (Městský
soud v Brně a Okresní soud Brno-venkov), přičemž podle obecného soudu taková neurčitost
projevu vůle
zakládá neplatnost prorogační doložky, čímž jí odepřel přiznat důsledky, které strany
projevem vůle
zamýšlely vyvolat.
Jak Ústavní soud z kopie úvěrové smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou a vedlejším
účastníkem
zjistil, sjednali si účastníci této smlouvy, že k řešení sporů vzniklých mezi nimi
v souvislosti s
úvěrovou smlouvou včetně sporů, které vyvstaly v důsledku nároků vzniklých na základě
skončení
úvěrové smlouvy, je "místně příslušný soud v Brně, který je věcně příslušný k projednání
věci". Z
toho je podle Ústavního soudu evidentní, že smluvní strany zamýšleli derogovat účinky
příslušných
ustanovení o. s. ř. o místní příslušnosti obecného soudu a založit místní příslušnost
odlišně, a to
tak, že místně příslušným bude soud situovaný v Brně. To znamená, že oba účastníci
si byli vědomi
skutečnosti, že případné spory mezi nimi bude projednávat věcně příslušný soud v
Brně. Jinými slovy,
oba účastníci byli srozuměni s tím, že prorogují místní příslušnost soudu v Brně.
Takový projev vůle
lze interpretovat i tak, že oba účastníci smluvního vztahu si byli vědomi toho, že
prorogují místní
příslušnost k projednávání vzájemných sporů tak, aby se vždy jednalo o obecný soud
stěžovatelky, bez
ohledu na to, zda v konkrétním sporu bude stranou žalující či žalovanou. Jak Ústavní
soud zjistil ze
spisu Okresního soudu v Jindřichově Hradci sp. zn. 2 C 1012/2003 (původně spis Městského
soudu v
Brně sp. zn. 55 C 121/2003) žalovaná (nyní vedlejší účastník) kdykoliv v průběhu
řízení ani obsah
prorogační doložky nezpochybňovala, a byl to sám toliko obecný soud, který se zabýval
absolutní
neplatností tohoto smluvního ujednání.
Ústavní soud nesdílí formalistický přístup Krajského soudu v Brně, jehož hlavním
cílem je zřejmě
do budoucna vyloučit situace, kdy by k projednávání veškerých sporů vyplývajících
z úvěrových smluv
stěžovatelky, resp. k odvolacímu řízení, byl místně a funkčně příslušný Krajský soud
v Brně. Ústavní
soud nepokládá za podstatné rozlišovat mezi formulací "místně příslušný soud v Brně"
a "místně
příslušný soud pro Brno". Podle Ústavního soudu je především klíčové to, že obě smluvní
strany v
této formulaci odkázaly na místní příslušnost, která je vždy určena příslušným soudním
obvodem,
nikoliv sídlem soudu, a navíc, jak naznačeno shora, projevem vůle strany zamýšlely
konstruovat
místní příslušnost tak, aby se vždy jednalo o obecný soud stěžovatelky. Ústavní soud
však pokládá za
bezpředmětné opakovat postup obecného soudu při výkladu projevu vůle smluvních stran
úvěrové smlouvy
s cílem vyvrátit jím zastávanou interpretaci, neboť takový postup není ani úkolem
Ústavního soudu.
Výkladem, který obecný soud zastává a který je výkladem toliko gramatickým, obecný
soud
nesprávně aplikoval ustanovení jednoduchého práva
(§ 35 odst. 2 OZ
a
§ 89a o. s. ř.),
která rozvádějí a
institucionalizují působení autonomie vůle jednotlivce, čímž zasáhl do práva stěžovatelky
garantovaného čl. 2 odst.
3
Listiny. Takového porušení se Krajský soud v Brně dopustil tím, že nedostatečně
přihlédl ke
shodně projevené vůli účastníků právního vztahu, kterou vyložil toliko formálně z
gramatické
textu smluvního ujednání (§
35 odst. 2 OZ), a současně i výkladem ustanovení
§ 89a o. s. ř. ,
jímž omezil dopad
autonomie vůle na prorogaci místní příslušnosti obecných soudů v civilním řízení.
interpretace
Jako podpůrný argument Ústavní soud uvádí skutečnosti, jež vyplývají ze statistických
údajů,
které si vyžádal od předsedkyně Městského soudu v Brně. Z nich totiž vyplynulo, že
ke dni 17. 12.
2003 vydal tento soud ve věci stěžovatelky jako místně příslušný podle
§ 89a o. s. ř. 8001
platební rozkaz
(rejstřík Ro), z nichž 4478 nabylo právní moci. V rámci projednávání žalob (rejstřík
C) takto soud
rozhodl jako místně příslušný podle §
89a
o. s. ř.
o 99 žalobách (z toho o 40 pravomocně) a vyslovením místní nepříslušnosti o 190 žalobách.
Ústavní soud v dané věci nikterak nezpochybňuje princip nezávislosti soudu a
soudce, přesto se
však domnívá, že principu právní jistoty odpovídá i to, aby tentýž soud postupoval
sice v různých
věcech, které však mají totožný právní základ (prorogační doložka podle
§ 89a o. s. ř. ),
stejně. Případné
hrozící zvýšení nápadu věcí v případě účastníka, který uzavírá smluvní vztahy s velkým
počtem
subjektů a v těchto smlouvách shodně proroguje místní příslušnost odlišně od pevných
pravidel
stanovených o. s. ř., nelze podle Ústavního soudu řešit na úkor zásahů do základních
práv
jednotlivce - účastníka soudního řízení.
Porušením základního práva podle čl.
2
odst. 3 Listiny pak obecný soud rovněž vyvolal zásah do práva na zákonného
soudce podle
čl. 38 odst. 1 Listiny.
V důsledku
toho, že soud odepřel aprobovat autonomní projev vůle prorogující místní příslušnost
soudu podle
§ 89a o. s. ř. ,
zasáhl rovněž do
práva na zákonného soudce.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů pro porušení
čl. 2 odst. 3,
čl. 38 odst. 1 Listiny,
čl. 1 odst. 1 a
čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR
ústavní
stížnosti podle ustanovení §
82 odst.
2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů,
vyhověl a
napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně podle ustanovení
§ 82 odst. 3 písm.
a) citovaného
zákona
zrušil.
Ústavní soud tak rozhodl i s vědomím toho, že Okresní soud v Jindřichově Hradci,
kterému byla
věc jako soudu místně příslušnému podle ust.
§ 84 a
85 odst. 1 o. s. ř.
postoupena,
již vydal rozhodnutí, jímž návrhu stěžovatelky vyhověl. Okresní soud v
Jindřichově Hradci
tak rozhodl přesto, že stěžovatelka podala v průběhu řízení návrh na jeho přerušení
z důvodu, že je
v řízení před Ústavním soudem řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí
soudu (místní
nepříslušnost soudu), a to s odkazem na ekonomii řízení a možné způsobení průtahů.
Takový postup
obecného soudu se jeví Ústavnímu soudu jako těžko pochopitelný, když z jedné strany
v zájmu procesní
ekonomie vede soud věc k meritornímu rozhodnutí, avšak z druhé strany mu z návrhu
účastníka řízení
na jeho přerušení v důsledku podané ústavní stížnosti mohlo být jasné, že rozhodnutí
Ústavního soudu
může v důsledku vést k případně zbytečně vynaloženým nákladům spojeným s řízením
před Okresním
soudem v Jindřichově Hradci.
meritorní
Obecný soud by měl vždy vážit, v jakém poměru je projednávaná věc v řízení před
obecnými soudy k
řízení o ústavní stížnosti a do jaké míry je rozhodnutí Ústavního soudu
pro další řízení
a rozhodování obecného soudu, byť před Ústavním soudem není přímo napaden jeho postup
či rozhodnutí.
relevantní
Poučení :
Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 28. ledna 2004
Zpět na text