V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 20. 10. 2003 napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené rozhodnutí obecného soudu. Usnesením Krajského soudu v Brně bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Brně, jímž soud prvního stupně vyslovil svou místní nepříslušnost a postoupil věc Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci.

Stěžovatelka se domnívá, že napadeným usnesením Krajského soudu v Brně byla porušena její ústavně zaručená základní práva, a to právo jednat v souladu s principem smluvní volnosti ve smyslu čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na rovné postavení v soudním řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.

Městský soud podle stěžovatele vyslovil ve svém usnesení názor, že prorogační dohoda účastníků, jíž stanovili jako místně příslušný soud k projednání jejich vzájemných sporů soud v Brně, není platná. Podle městského soudu totiž není z dohody zřejmé, který ze dvou soudů sídlících v Brně má být ve věci místně příslušný (zda Městský soud v Brně nebo Okresní soud Brno - venkov). Z toho důvodu považoval soud dohodu za neurčitou, a tedy i neplatnou podle § 37 odst. 1 Občanského zákoníku. Krajský soud v Brně pak napadeným usnesením tento závěr potvrdil.

V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud jako zásadní argument uvedl, že spatřuje rozdíl mezi formulací "místně příslušný soud v Brně", která dle jeho názoru označuje sídlo soudu, a formulací "místně příslušný soud pro Brno", která má dle názoru soudu označovat působnost soudu bez ohledu na jeho sídlo.

Stěžovatelka se domnívá, že v dané věci byly splněny všechny zákonné podmínky pro sjednání tzv. prorogační dohody. Jako místně příslušný sjednali účastníci řízení soud v Brně, který je věcně příslušný k projednání věci. Takovým soudem nemůže být podle stěžovatelky v současné době, resp. v době podání žaloby (§ 11 odst. 1 o. s. ř.) žádný jiný soud než Městský soud v Brně.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále argumentuje, že u každého soudu je zákonem stanoven jeho název, obvod a sídlo. Přímo zákonem je rovněž stanoveno, že v obvodu města Brna vykonává působnost okresního soudu Městský soud v Brně (§ 9 odst. 2 zákona o soudech a soudcích), sídlem Městského soudu v Brně je město Brno (§ 12 zákona o soudech a soudcích).

Do obvodu Okresního soudu Brno-venkov patří obce v příloze k zákonu o soudech a soudcích taxativně vypočtené (je třeba podle stěžovatelky zdůraznit, že tento výčet nezahrnuje obec, resp. město Brno) a dále je stanoveno, že sídlem Okresního soudu Brno-venkov je město Brno.

Z uvedeného podle stěžovatelky vyplývá, že jediným soudem, který se podle svého názvu, obvodu i sídla vztahuje k Brnu - tj. který je ve znění prorogační dohody "v Brně" - je výlučně Městský soud v Brně. Z uvedeného rovněž vyplývá, že Okresní soud Brno-venkov se k městu Brnu přímo nevztahuje - samotná skutečnost, že v Brně je sídlo tohoto soudu, není způsobilá žádný takový kvalifikovaný vztah založit.

Ve světle výše uvedené argumentace nemůže dle stěžovatelky obstát názor Krajského soudu v Brně, podle něhož formulace "místně příslušný soud v Brně" označuje sídlo soudu a formulace "místně příslušný soud pro Brno" označuje působnost soudu.

Stěžovatelka považuje pojem, jakým byla v prorogační dohodě sjednána příslušnost soudu, za vhodně zvolený za situace, kdy smluvní strany chtěly založit místní příslušnost soudu, který projednává a rozhoduje věci v územním obvodu města Brna, a současně chtěly tuto dohodu formulovat tak, aby zahrnovala i případné změny, ke kterým může v budoucnu dojít.

Stěžovatelka se především domnívá, že lze uvažovat i o jiných pojmech, které mohly být v textu prorogační dohody použity. Takovým pojmem může být např. i pojem "soud pro Brno, který je věcně příslušný k projednání věci". Tuto formulaci považuje stěžovatelka za významově obdobnou jako formulaci použitou v prorogační dohodě. Stěžovatelka se proto domnívá, že pojmy soud v Brně a soud pro Brno jsou významově prakticky totožné, takže jejich by správně měla vést ke stejnému závěru o jejich určitosti.

Stěžovatelka z těchto důvodů považuje závěry obecného soudu za právní formalismus a domnívá se, že přehnané nároky na formulaci prorogační dohody nelze akceptovat z hlediska základních ústavních principů, neboť evidentně zasahují do smluvní svobody vyplývající z principu priority občana nad státem, jak je upraven v čl. 1 Ústavy ČR (přesněji čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR) a z principu smluvní volnosti ve smyslu čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a v korespondujícím ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (v této souvislosti stěžovatelka poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 331/98).

Stěžovatelka se dále domnívá, že napadeným rozhodnutím bylo rovněž porušeno její ústavně zaručené právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, a to právě v důsledku vyslovení neplatnosti prorogační dohody. Pokud v konkrétním případě soud nerespektuje platně uzavřenou prorogační dohodu a rozhodne o místní příslušnosti soudu jinak, porušil podle stěžovatelky právo účastníka řízení, aby jeho věc byla projednána soudem místně příslušným, a tedy i jeho ústavně zaručené právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.

Stěžovatelka se rovněž domnívá, že Krajský soud v Brně napadeným rozhodnutím zasáhl do práva na rovné postavení účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Součástí tohoto práva je i právo účastníka vyjádřit se ke všem skutečnostem důležitým pro posouzení věci. Tomuto právu pak koresponduje povinnost soudu relevantním procesním způsobem reagovat na každé vyjádření účastníka. Pokud soud na vyjádření nereaguje, může takové procesní pochybení dosáhnout intenzity, při které dojde k porušení jeho ústavně zaručeného práva na rovné postavení v řízení. O takový případ půjde podle názoru stěžovatelky zejména tehdy, pokud soud ponechá vyjádření účastníka řízení zcela bez povšimnutí a stejné důsledky bude mít i případ, kdy soudní rozhodnutí bude v příslušné části nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil.

K výzvě Ústavního soudu reagoval na podanou ústavní stížnost účastník řízení, Krajský soud v Brně, zastoupený předsedou senátu 28 Co. Ve svém vyjádření uvedl, že je nepochybně právem stěžovatelky, aby při uzavírání smluv o poskytnutí úvěru v souladu s předmětem své podnikatelské činnosti využila možnosti danou účastníkům občanského soudního řízení v obchodních věcech ustanovením § 89a o. s. ř. Z obsahu napadeného usnesení však nevyplývá, že by Krajský soud v Brně upíral či zpochybňoval stěžovatelčino právo dle čl. 2 odst. 3 Listiny (každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá). Dle názoru krajského soudu bylo věcí účastníků jako smluvních stran, a to především stěžovatelky, aby shora uvedené právo promítli odpovídajícím způsobem i do textu dohody o místní příslušnosti jiného soudu a aby v této dohodě bylo ujednáno zcela jednoznačným a nepochybným způsobem, který konkrétní soud si účastníci sjednali k rozhodování svých sporů.

I když lze obecně připustit, že jiný soud nemusí být v dohodě označen svým názvem uvedeným v zákoně č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, musí být nepochybně označen takovým jednoznačným způsobem, aby dohoda účastníků o volbě tohoto soudu nevzbuzovala pochybnosti o tom, který konkrétní soud byl jako soud místně příslušný mezi účastníky sjednán. Pokud si účastníci sjednali výslovně, že tímto soudem je "místně příslušný soud v Brně, který je věcně příslušný k projednání věci", lze dle názoru krajského soudu usuzovat jednak na Městský soud v Brně, ale rovněž i na Okresní soud Brno-venkov, se sídlem v Brně, neboť oba soudy jsou v prvním stupni věcně příslušnými k projednání a rozhodnutí dané věci, soudy "v Brně".

K namítanému porušení práva na zákonného soudce účastník řízení uvedl, že právě neurčitost prorogační dohody má logický dopad i do sféry zákonného soudce, a právě z toho důvodu vyžadovala prorogační dohoda zcela jednoznačný projev vůle o volbě jiného konkrétního soudu místně příslušného. Právě neurčitost uvedeného ujednání vede k závěru o dotčení čl. 38 odst. 1 Listiny, a to ale nikoli z důvodů na straně soudu, ale samotného stěžovatele.

Pokud jde o argumentaci týkající se porušení rovnosti účastníků řízení, uvedl Krajský soud v Brně, že dle jeho názoru byl závěr o neurčitosti prorogační dohody (a v jejím důsledku o její neplatnosti) odůvodněn dostatečným a podrobným způsobem.

Odkazem na všechny tyto důvody navrhl Krajský soud v Brně, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno.

Vedlejší účastník, J. P., se ve lhůtě stanovené Ústavním soudem, k ústavní stížnosti nevyjádřila.

Ústavní soud poté, co obdržel souhlasy účastníků s upuštěním od ústního jednání podle ust. § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dospěl v řízení k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud především konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není proto součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů v každém případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině jednoduchého práva.

Z konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá, za jakých podmínek lze usuzovat o tom, že nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy měla za následek porušení základních práv a svobod (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98, in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, č. 98). Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním normy) anebo v důsledku , jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě. Jinými slovy jednou z podmínek zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů a do aplikace jednoduchého práva je vedle flagrantního nerespektování normy také přílišný formalismus při výkladu norem jednoduchého práva.

Z obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud dovodil, že v daném případě by bylo lze o takovém případu usuzovat, a proto se zabýval otázkou, zda Krajský soud v Brně výkladem a aplikací jednoduchého práva nezasáhl do ústavně zaručených základních práv stěžovatelky.

Základním atributem právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR) je ochrana základních práv jednotlivce, do nichž je státní moc oprávněna zasahovat pouze ve výjimečných případech zejména tehdy, pokud jednotlivec svými projevy (včetně projevů volních, které mají odraz v konkrétním jednání) zasahuje do práv třetích osob nebo pokud je takový zásah ospravedlněn určitým veřejným zájmem, který však musí vést v konkrétním případě k proporcionálnímu omezení příslušného základního práva. Jinými slovy, podmínkou fungování právního státu je respektování autonomní sféry jednotlivce, která také požívá ochrany ze strany státu tak, že na jedné straně stát zajišťuje takovou ochranu proti zásahům ze strany třetích subjektů, jednak sám vyvíjí pouze takovou aktivitu, kterou do této sféry sám nezasahuje, resp. zasahuje pouze v případech, které jsou odůvodněny určitým veřejným zájmem a kdy je takový zásah proporcionální (přiměřený) s ohledem na cíle, jichž má být dosaženo.

Právo jednotlivce na autonomii vůle, tj. v důsledku svoboda jednotlivce, je jedním z projevů a institucionálních garancí těchto principů. Je na státní moci, pokud usiluje o to, být mocí s atributy právního státu, aby uznala autonomní projevy vůle jednotlivců a jí odpovídající jednání, pokud takové jednání splňuje shora uvedené podmínky (především nezasahuje do práv třetích osob). V takových případech musí státní moc takové projevy jednotlivců toliko respektovat, případně aprobovat, pokud má toto jednání eventuelně vyvolávat další právní důsledky.

Autonomie vůle a svobodného individuálního jednání je na úrovni ústavní garantována čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Závěry, které již Ústavní soud v minulosti použil k aplikaci čl. 2 odst. 2 Listiny (např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 512/02, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 28, č.143), lze analogicky vztáhnout také na čl. 2 odst. 3 Listiny. To jest, čl. 2 odst. 3 Listiny je třeba chápat ve dvojím smyslu. Ve své první dimenzi představuje strukturální princip, podle něhož lze státní moc vůči jednotlivci a jeho autonomní sféře (včetně autonomních projevů volních) uplatňovat pouze v případech, kdy jednání jednotlivce porušuje výslovně formulovaný zákaz upravený zákonem. Také takový zákaz však musí reflektovat toliko požadavek, spočívající v zabránění jednotlivci v zásazích do práv třetích osob a v prosazení veřejného zájmu, je-li legitimní a proporcionální takovému omezení autonomního jednání jednotlivce. Takový princip je pak třeba chápat jako esenciální náležitost každého demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR). Podobný obsah má také ustanovení čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR.

Ve své druhé dimenzi pak působí čl. 2 odst. 3 Listiny jako subjektivní právo jednotlivce na to, aby veřejná moc respektovala autonomní projevy jeho osobnosti, včetně projevů volních, které mají odraz v jeho konkrétním jednání, pokud takové jednání není zákonem výslovně zakázáno.

Porušení tohoto práva se orgán státní moci dopustí i tehdy, pokud formalistickým výkladem norem jednoduchého práva odepře autonomnímu projevu vůle smluvních stran důsledky, které smluvní strany takovým projevem zamýšlely ve své právní sféře vyvolat.

Po posouzení všech okolností projednávaného případu dospěl Ústavní soud k závěru, že v daném případě šlo právě o takovou situaci, kdy obecný soud přílišným formalismem interpretoval ustanovení občanského zákoníku, týkající se pravidel výkladu právních úkonů a rovněž se dopustil formalismu při výkladu příslušného ustanovení Občanského soudního řádu, jež vyvolávalo další právní důsledky pro postavení stěžovatelky a vedlejšího účastníka v přístupu k soudu.

Podle ustanovení § 35 odst. 2 Občanského zákoníku je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Podle ust. § 37 odst. 2 je neplatným právní úkon, který není učiněn určitě a srozumitelně. Ustanovení § 89a o. s. ř. pak umožňuje, aby si účastníci právního vztahu svými volními projevy dohodly, že místně příslušným soudem k projednávání jejich sporu bude jiný soud, než je obecný soud účastníků pevně stanovený pravidly podle o. s. ř.

Je evidentní, že všemi citovanými ustanoveními prozařuje shora uvedený princip autonomie vůle, podle něhož je třeba dát prostor jednotlivcům k tomu, aby sami určovali rozsah svých práv a povinností, přičemž jejich projevu vůle je třeba dát přednost před kogentním zněním zákona.

Čl. 2 odst. 3 Listiny ve své druhé dimenzi, v níž působí jako základní právo jednotlivce, je pak třeba aplikovat bezprostředně a přímo. V této dimenzi se nejedná o pouhé prozařování jednoduchým právem, nýbrž o subjektivní právo, které působí bezprostředně vůči státní moci. Orgány státní moci jsou proto povinny při aplikaci jednoduchého práva současně normy tohoto práva, v nichž se odráží čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR jako objektivní ústavní princip, interpretovat rovněž tak, aby nezasáhly do subjektivního práva jednotlivce na autonomii vůle, jež garantuje také čl. 2 odst. 3 Listiny ve své druhé dimenzi. Jinými slovy, obecné soudy si při interpretaci shora uvedených ustanovení jednoduchého práva musejí počínat tak, aby formalistickým výkladem právních norem nezasáhly do práva jednotlivce činit vše, co mu zákon výslovně nezakazuje, a nebýt nucen činit, co zákon výslovně neukládá. To se týká i norem, jež upravují interpretaci projevů vůle jednotlivců, kdy formalismus spočívající toliko ve výkladu smluvního textu z něj samotného bez ohledu na účel úkonu spočívajícím ve vůli účastníků smluvního vztahu uplatněný při výkladu právního úkonu jednotlivce, lze v důsledku vztáhnout také na formalismus samotné právní normy.

V posuzovaném případě Krajský soud v Brně vyložil projev vůle stěžovatelky a vedlejšího účastníka tak, že jej označil za neurčitý bez toho, aby dal účastníkům možnost vyjádření. Důvod neurčitosti spatřoval v existenci dvou věcně příslušných soudů, které mají sídlo v Brně (Městský soud v Brně a Okresní soud Brno-venkov), přičemž podle obecného soudu taková neurčitost projevu vůle zakládá neplatnost prorogační doložky, čímž jí odepřel přiznat důsledky, které strany projevem vůle zamýšlely vyvolat.

Jak Ústavní soud z kopie úvěrové smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem zjistil, sjednali si účastníci této smlouvy, že k řešení sporů vzniklých mezi nimi v souvislosti s úvěrovou smlouvou včetně sporů, které vyvstaly v důsledku nároků vzniklých na základě skončení úvěrové smlouvy, je "místně příslušný soud v Brně, který je věcně příslušný k projednání věci". Z toho je podle Ústavního soudu evidentní, že smluvní strany zamýšleli derogovat účinky příslušných ustanovení o. s. ř. o místní příslušnosti obecného soudu a založit místní příslušnost odlišně, a to tak, že místně příslušným bude soud situovaný v Brně. To znamená, že oba účastníci si byli vědomi skutečnosti, že případné spory mezi nimi bude projednávat věcně příslušný soud v Brně. Jinými slovy, oba účastníci byli srozuměni s tím, že prorogují místní příslušnost soudu v Brně. Takový projev vůle lze interpretovat i tak, že oba účastníci smluvního vztahu si byli vědomi toho, že prorogují místní příslušnost k projednávání vzájemných sporů tak, aby se vždy jednalo o obecný soud stěžovatelky, bez ohledu na to, zda v konkrétním sporu bude stranou žalující či žalovanou. Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Okresního soudu v Jindřichově Hradci sp. zn. 2 C 1012/2003 (původně spis Městského soudu v Brně sp. zn. 55 C 121/2003) žalovaná (nyní vedlejší účastník) kdykoliv v průběhu řízení ani obsah prorogační doložky nezpochybňovala, a byl to sám toliko obecný soud, který se zabýval absolutní neplatností tohoto smluvního ujednání.

Ústavní soud nesdílí formalistický přístup Krajského soudu v Brně, jehož hlavním cílem je zřejmě do budoucna vyloučit situace, kdy by k projednávání veškerých sporů vyplývajících z úvěrových smluv stěžovatelky, resp. k odvolacímu řízení, byl místně a funkčně příslušný Krajský soud v Brně. Ústavní soud nepokládá za podstatné rozlišovat mezi formulací "místně příslušný soud v Brně" a "místně příslušný soud pro Brno". Podle Ústavního soudu je především klíčové to, že obě smluvní strany v této formulaci odkázaly na místní příslušnost, která je vždy určena příslušným soudním obvodem, nikoliv sídlem soudu, a navíc, jak naznačeno shora, projevem vůle strany zamýšlely konstruovat místní příslušnost tak, aby se vždy jednalo o obecný soud stěžovatelky. Ústavní soud však pokládá za bezpředmětné opakovat postup obecného soudu při výkladu projevu vůle smluvních stran úvěrové smlouvy s cílem vyvrátit jím zastávanou interpretaci, neboť takový postup není ani úkolem Ústavního soudu.

Výkladem, který obecný soud zastává a který je výkladem toliko gramatickým, obecný soud nesprávně aplikoval ustanovení jednoduchého práva (§ 35 odst. 2 OZ a § 89a o. s. ř.), která rozvádějí a institucionalizují působení autonomie vůle jednotlivce, čímž zasáhl do práva stěžovatelky garantovaného čl. 2 odst. 3 Listiny. Takového porušení se Krajský soud v Brně dopustil tím, že nedostatečně přihlédl ke shodně projevené vůli účastníků právního vztahu, kterou vyložil toliko formálně z gramatické textu smluvního ujednání (§ 35 odst. 2 OZ), a současně i výkladem ustanovení § 89a o. s. ř. , jímž omezil dopad autonomie vůle na prorogaci místní příslušnosti obecných soudů v civilním řízení.

Jako podpůrný argument Ústavní soud uvádí skutečnosti, jež vyplývají ze statistických údajů, které si vyžádal od předsedkyně Městského soudu v Brně. Z nich totiž vyplynulo, že ke dni 17. 12. 2003 vydal tento soud ve věci stěžovatelky jako místně příslušný podle § 89a o. s. ř. 8001 platební rozkaz (rejstřík Ro), z nichž 4478 nabylo právní moci. V rámci projednávání žalob (rejstřík C) takto soud rozhodl jako místně příslušný podle § 89a o. s. ř. o 99 žalobách (z toho o 40 pravomocně) a vyslovením místní nepříslušnosti o 190 žalobách.

Ústavní soud v dané věci nikterak nezpochybňuje princip nezávislosti soudu a soudce, přesto se však domnívá, že principu právní jistoty odpovídá i to, aby tentýž soud postupoval sice v různých věcech, které však mají totožný právní základ (prorogační doložka podle § 89a o. s. ř. ), stejně. Případné hrozící zvýšení nápadu věcí v případě účastníka, který uzavírá smluvní vztahy s velkým počtem subjektů a v těchto smlouvách shodně proroguje místní příslušnost odlišně od pevných pravidel stanovených o. s. ř., nelze podle Ústavního soudu řešit na úkor zásahů do základních práv jednotlivce - účastníka soudního řízení.

Porušením základního práva podle čl. 2 odst. 3 Listiny pak obecný soud rovněž vyvolal zásah do práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. V důsledku toho, že soud odepřel aprobovat autonomní projev vůle prorogující místní příslušnost soudu podle § 89a o. s. ř. , zasáhl rovněž do práva na zákonného soudce.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů pro porušení čl. 2 odst. 3, čl. 38 odst. 1 Listiny, čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Ústavní soud tak rozhodl i s vědomím toho, že Okresní soud v Jindřichově Hradci, kterému byla věc jako soudu místně příslušnému podle ust. § 84 a 85 odst. 1 o. s. ř. postoupena, již vydal rozhodnutí, jímž návrhu stěžovatelky vyhověl. Okresní soud v Jindřichově Hradci tak rozhodl přesto, že stěžovatelka podala v průběhu řízení návrh na jeho přerušení z důvodu, že je v řízení před Ústavním soudem řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu (místní nepříslušnost soudu), a to s odkazem na ekonomii řízení a možné způsobení průtahů. Takový postup obecného soudu se jeví Ústavnímu soudu jako těžko pochopitelný, když z jedné strany v zájmu procesní ekonomie vede soud věc k meritornímu rozhodnutí, avšak z druhé strany mu z návrhu účastníka řízení na jeho přerušení v důsledku podané ústavní stížnosti mohlo být jasné, že rozhodnutí Ústavního soudu může v důsledku vést k případně zbytečně vynaloženým nákladům spojeným s řízením před Okresním soudem v Jindřichově Hradci.

Obecný soud by měl vždy vážit, v jakém poměru je projednávaná věc v řízení před obecnými soudy k řízení o ústavní stížnosti a do jaké míry je rozhodnutí Ústavního soudu pro další řízení a rozhodování obecného soudu, byť před Ústavním soudem není přímo napaden jeho postup či rozhodnutí.