Úřad Městské části Praha 13, odbor občansko-správní, rozhodnutím ze dne 25. 6. 2001, č.j. R 62/01/Ma, uznal Ing. J. Č. (dále jen "stěžovatel") vinným přestupkem na úseku všeobecné vnitřní správy dle § 42 odst. 1 písm. e) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o přestupcích"), jehož se dopouští od 15. 1. 2001 dosud tím, že si dne 15. 1. 2001 nepřevzal nový občanský průkaz č. 085790 PH s úředně přidělenou adresou J. 2370/91, Praha 5 - Stodůlky, a tedy od 15. 1. 2001 dosud nemá občanský průkaz, který je dle § 2 odst. 2 zákona č. 328/1999 Sb., o občanských průkazech (dále jen "zákon o občanských průkazech"), povinen mít, čímž naplnil skutkovou podstatu výše citovaného ustanovení zákona o přestupcích. Za to mu byla jako sankce v souladu s ustanovením § 42 odst. 2 zákona o přestupcích uložena pokuta ve výši 500,- Kč a bylo mu uloženo uhradit dle § 79 odst. 1 zákona o přestupcích a dle vyhlášky Ministerstva vnitra č. 231/1996 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů řízení o přestupcích, náklady řízení v částce 500,- Kč. Údaj o místu trvalého pobytu stěžovatele na adrese K. 1940/1, Praha 5, Úřad městské části Praha 13, odbor občansko-správní, zrušil s odkazem na ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), rozhodnutím ze dne 6. 12. 2000, sp. zn. OOS/00/No, s účinností od data nabytí právní moci rozhodnutí (tj. od 3. 1. 2001), neboť v průběhu řízení zahájeného na návrh stěžovatele, bylo prokázáno, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 5. 1997, č.j. 9 C 257/94-93, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2000, č.j. 16 Co 587/99-169, a na základě usnesení Nejvyššího soudu, č.j. 26 Cdo 1346/2000-189 (kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze), bylo zrušeno užívací právo stěžovatele k bytu č. 48 v K. ulici 1940/1, Praha 5. Stěžovateli byla následně, v souladu s ustanovením § 10 odst. 5 citovaného zákona, určena adresa místa trvalého pobytu v místě ohlašovny, v jejímž územním obvodu mu byl trvalý pobyt úředně zrušen, tj. na adrese J. 2370/91, Praha 5.

Magistrát hlavního města Prahy, odbor občanskoprávních agend, rozhodnutím ze dne 29. 8. 2001, č.j. MHMP 97601/2001, RP 12/2001, odvolání stěžovatele podle ustanovení § 59 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), zamítl a citované rozhodnutí Úřadu městské části Praha 13, odboru občansko-správního, potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí Magistrát hlavního města Prahy, odbor občanskoprávních agend, zejména uvedl, že přestupkové jednání bylo stěžovateli provedeným řízením o přestupku prokázáno. Skutková podstata přestupku (stěžovatel odmítl převzít občanský průkaz s tzv. úřední adresou a občanský průkaz nadále nemá ) vyplývá z oznámení oddělení občanských průkazů a hlášení pobytu obyvatel odboru občansko-správního Úřadu městské části Praha 13 ze dne 17. 1. 2001 o nepřevzetí občanského průkazu, z úředního záznamu sepsaného v témže oddělení se stěžovatelem dne 15. 1. 2001 a z protokolu o projednání jeho přestupku ze dne 11. 6. 2001. Magistrát hlavního města Prahy, odbor občanskoprávních agend, poukázal na to, že argumentace stěžovatele, podle níž se přestupku nedopustil, protože odmítl převzít vadný občanský průkaz, který prý obsahoval nepravdivé údaje o místu jeho trvalého pobytu (poznámka: sídlo ohlašovny Úřadu městské části Praha 13, tj. Praha 5 - Stodůlky, J. 2370/91), nemá na jiné posouzení vliv, neboť předmětný přestupek spáchal. Odbor občansko-správní Úřadu městské části Praha 13 rozhodnutím ze dne 6. 12 2000, č.j. OOS/00/No, v souladu s ustanovením § 12 odst. 1 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel) zrušil údaj o místu trvalého pobytu stěžovatele na adrese K. 1940/1, Praha 5, s účinností od právní moci rozhodnutí (poznámka: rozhodnutí nabylo právní moci 3. 1. 2001). V souladu s ustanovením § 10 odst. 5 věty druhé zákona o evidenci obyvatel se pak místem trvalého pobytu stěžovatele stalo sídlo ohlašovny (viz výše), v jejímž územním obvodu mu byl trvalý pobyt úředně zrušen. Dne 15. 1. 2001 byl stěžovateli vyhotoven občanský průkaz s úředně přidělenou adresou sídla úřadovny, který téhož dne odmítl převzít. Magistrát hlavního města Prahy, odbor občanskoprávních agend, dále v odůvodnění zdůraznil, že ustanovením § 10 odst. 5 věty druhé zákona o evidenci obyvatel "je prolomena nejen zásada volby místa trvalého pobytu občanem, ale i skutečnost, že místo trvalého pobytu občana může být pouze v objektu, který je podle stavebního zákona určen pro bydlení, ubytování nebo individuální rekreaci. Tímto ustanovením se zavádí institut tzv. 'úřední adresy', která nemusí splňovat podmínky kladené na objekt určený k trvalému pobytu podle ust. § 10 odst. 1 zákona o evidenci obyvatel". Odvolací orgán uvedl, že v případě úředního zrušení údaje o místu trvalého pobytu občana se nejedná o volbu místa trvalého pobytu občanem, místem jeho trvalého pobytu bude sídlo ohlašovny, "a to do doby, pokud si sám nezvolí jiné místo trvalého pobytu v souladu s ust. § 10 odst. 1 zákona o evidenci obyvatel. Tomuto výkladu svědčí i ust. § 10 odst. 2 zákona o evidenci obyvatel, podle kterého z přihlášení občana k trvalému pobytu nevyplývají žádná práva k objektu ani k vlastníkovi nemovitosti. Údaj o trvalém pobytu občana je považován za administrativní záležitost a nezakládá žádná užívací práva." Odvolací orgán proto uzavřel s tím, že správní orgán prvního stupně postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o přestupcích a správního řádu a že pro jiné posouzení věci nebyly shledány žádné důvody.

V ústavní stížnosti proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy, odboru občanskoprávních agend a Úřadu Městské části Praha 13, odboru občansko-správního stěžovatel zejména uvedl, že "žádný přestupek nespáchal ani spáchat nemohl, neboť platný občanský průkaz mu do dnešního dne vyhotoven nebyl a tudíž jej nemohl převzít". Uvedenými rozhodnutími bylo prý především porušeno jeho základní právo na svobodu pohybu a pobytu (čl. 14 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, dále byla porušena rovnost občanů (čl. 1 Listiny), zákaz diskriminace (čl. 3 odst. 1 a odst. 3 Listiny), právo na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí (čl. 7 odst. 1 Listiny), právo na osobní svobodu (čl. 8 odst. 1 Listiny), právo na ochranu osobnosti (čl. 10 odst. 1 Listiny) a právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny). Konkrétně stěžovatel poukázal na to, že občanský průkaz s tzv. úředně přidělenou adresou odmítl převzít, neboť obsahuje údaje, které jsou v rozporu se skutečností. (Jako místo trvalého pobytu je zde uvedeno sídlo ohlašovny, což neodpovídá realitě, protože zde nebydlí, nezdržuje se a nemá žádné věci a ani mu pobývání ve smyslu zákona o evidenci obyvatel na této adrese nebylo a není dodnes umožněno.) Stěžovatel dodal, že občanský průkaz je dle § 2 odst. 1 zákona o občanských průkazech veřejnou listinou, která dle § 134 občanského soudního řádupotvrzuje, není-li dokázán opak, pravdivost toho, co je v ní osvědčeno nebo potvrzeno. Nově vydaný občanský průkaz se proto podle stěžovatele v údaji o trvalém pobytu dostává do rozporu s citovaným ustanovením občanského soudního řádu "a jako takový je tento úřední doklad o osobě stěžovatele neplatný a tudíž stěžovatelem neakceptovatelný". V dalším stěžovatel poukázal na to, že dle § 10 odst. 1 zákona o evidenci obyvatel se místem trvalého pobytu rozumí adresa pobytu občana v České republice, kterou si občan zvolí a že může (nikoliv tedy musí) mít jen jedno místo trvalého pobytu, čímž "dává občanovi možnost volby mezi jedním a žádným místem trvalého pobytu. ... ze zákona o evidenci obyvatel nevyplývá povinnost občana mít místo trvalého pobytu". Stěžovatel se proto domnívá, že v jeho situaci (a s přihlédnutím k tomu, že dle § 3 odst. 2 zákona o občanských průkazech je povinným údajem zapisovaným do občanského průkazu trvalý pobyt občana), tj., když mu byl jeho předchozí trvalý pobyt úředně zrušen v souladu s § 12 odst. 1 zákona o evidenci obyvatel, je třeba, aby mu byla "tato skutečnost, tj. zrušení jeho trvalého pobytu, jako jediná pravdivá vyznačena v jeho novém občanském průkazu". Stěžovatel dále považuje za vykonstruovaný ten výrok odvolacího orgánu, podle něhož ustanovením § 10 odst. 5 věty druhé zákona o evidenci obyvatel se zavádí institut tzv. úřední adresy, která nemusí splňovat podmínky kladené na objekt určený k trvalému pobytu dle § 10 odst. 1 citovaného zákona, neboť v textu zákona nic takového uvedeno není. Stejně tak - ve vztahu k tvrzení odvolacího orgánu, že ustanovením § 10 odst. 5 věty druhé zákona o evidenci obyvatel je prolomena zásada volby místa trvalého pobytu občanem - stěžovatel poukazuje na to, že "z textu zákona rovněž nevyplývá, že by tzv. úřední adresa mohla být uvedena v občanském průkazu proti vůli občana" [poznámka: Z ustanovení § 3 odst. 2 písm. a) zákona o občanských průkazech však plyne, že povinným údajem zapisovaným do občanského průkazu je i trvalý pobyt občana.]. V takovém případě by se uvedené ustanovení dostávalo do rozporu s čl. 1 Listiny, neboť právo volby adresy pobytu občana v České republice musí dle čl. 1 Listiny platit pro všechny občany České republiky bez rozdílu a není možné v tomto případě občanovi úředně přidělit adresu jeho trvalého pobytu, když navíc na uvedené adrese pobývat nelze. Stěžovatel konečně uvedl, že z nově vyhotoveného občanského průkazu (v němž je adresa ohlašovny uvedena jako "trvalý pobyt") nebylo nijak patrno, že adresa J. 2370/91, Praha 5 - Stodůlky je pouze "úřední adresou" stěžovatele, nikoliv adresou pobytu občana dle zákona, na níž však skutečně nepobývá, ani mu pobývání není umožněno. Stěžovatel proto konstatuje, že údaje uvedené v nově vyhotoveném občanském průkazu č. 085790 PH jsou v rozporu se skutečností, takto vyhotovený občanský průkaz neodpovídá požadavkům kladeným na veřejnou listinu, a není tedy občanským průkazem ve smyslu zákona. Stěžovatel, který jej odmítl převzít, proto trvá na tom, že se svým jednáním nedopustil žádného přestupku, a je přesvědčen, že nařízení jakékoliv adresy trvalého pobytu (tj. trvalý pobyt) bez jeho souhlasu je v rozporu s Listinou a že se napadená rozhodnutí správních orgánů dotýkají jeho výše uvedených základních práv.

Podle názoru stěžovatele proto došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv v přímé souvislosti s aplikací ustanovení § 10 odst. 5 věty druhé zákona o evidenci obyvatel správními orgány, podle něhož "Je-li údaj o místě trvalého pobytu úředně zrušen (§ 12), je místem trvalého pobytu sídlo ohlašovny, v jejímž územním obvodu byl občanovi trvalý pobyt úředně zrušen". Citované ustanovení není podle názoru stěžovatele v souladu s ústavním pořádkem České republiky, neboť jeho aplikací proti vůli občana dochází k porušování výše uvedených základních práv a svobod a zvláště práva na svobodu pohybu a pobytu ve smyslu čl. 14 odst. 1 Listiny.

Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil ustanovení § 10 odst. 5 věty druhé zákona o evidenci obyvatel, ve znění: "Je-li údaj o místě trvalého pobytu úředně zrušen (§ 12), je místem trvalého pobytu sídlo ohlašovny, v jejímž územním obvodu byl občanovi trvalý pobyt úředně zrušen." a posléze, aby senát Ústavního soudu zrušil rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru občanskoprávních agend ze dne 29. 8. 2001, č.j. MHMP 97601/2001, RP 12/2001, ve spojení s rozhodnutím Úřadu Městské části Praha 13, odboru občansko-správního ze dne 25. 6. 2001, č.j. R 62/01/Ma.

Usnesením I. senátu Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2002, sp. zn. I. ÚS 645/01, bylo řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení § 78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přerušeno a návrh na zrušení citovaného ustanovení zákona o evidenci obyvatel byl postoupen plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

K návrhu na zrušení citovaného ustanovení se vyjádřili účastníci řízení - Poslanecká sněmovna a Senát Parlamentu České republiky (ve smyslu § 69 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) a dále Ministerstvo vnitra (ve smyslu § 48 odst. 2, § 49 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Poslanecká sněmovna především uvedla, že napadené ustanovení § 10 odst. 5 zákona o evidenci obyvatel obsahuje pouze právní úpravu pro administrativní řešení situace, kdy bylo občanu místo trvalého pobytu úředně zrušeno a kdy si občan místo trvalého pobytu nezvolil jinde. Zapsáním místa trvalého pobytu v sídle příslušné ohlašovny není zasahováno do ústavního práva občana na svobodný pohyb, neboť mu právní řád nenařizuje, aby se v tomto místě zdržoval, ani mu nebrání, aby si kdykoli zvolil jiné místo trvalého pobytu v České republice, popřípadě, aby ji opustil. Poslanecká sněmovna dále poukázala na to, že stěžovatel směšuje dvě různé a odlišné věci - evidenční hlášení občana k trvalému pobytu na straně jedné a ústavní právo na svobodný pohyb a svobodnou volbu bydliště na straně druhé. Toto posléze uvedené ústavní právo na svobodu pohybu obsažené v čl. 14 Listiny - které lze podle odstavce 3 téhož článku omezit (je-li to z důvodů tam uvedených nevyhnutelné) pouze zákonem - však stěžovateli zjevně nikdo neupřel a ani jej v nejmenším neomezil. Poslanecká sněmovna nezastává ani názor stěžovatele, že z dikce "Občan může mít jen jedno místo trvalého pobytu" (§ 10 odst. 1 zákona o evidenci obyvatel), lze dovodit skutečnost, že občan nemusí mít místo trvalého pobytu žádné, nebo naopak, že může mít takových míst více než jedno. Poslanecká sněmovna proto poukázala na to, že pokud by zákonodárce chtěl takovouto skutečnost opravdu vyjádřit, použil by odlišnou dikci, jež by předmětnou skutečnost exaktně formulovala. Přístup použitý stěžovatelem proto znamená ryze účelový a neúměrně extenzivní výklad právní normy.

Poslanecká sněmovna poukázala i na to, že s tradičním institutem trvalého pobytu zachází v současné době několik set platných právních předpisů a jedná se o jeden z významných institutů veřejného práva řešícího způsob vzájemného vztahu veřejné správy a občana.

Poslanecká sněmovna konečně konstatovala, že zákon o evidenci obyvatel (včetně jeho novelizace publikované pod č. 2/2002 Sb., jež stěžovatelem napadena nebyla) byl schválen po řádně provedeném normotvorném procesu, podepsali jej příslušní ústavní činitelé a byl vyhlášen ve Sbírce zákonů. Zákonodárný sbor jednal přitom v přesvědčení, že zákon o evidenci obyvatel je v souladu s Ústavou a Listinou.

Poslanecká sněmovna proto zastává názor, že ustanovení § 10 odst. 5 věty druhé zákona o evidenci obyvatel je v souladu s ústavním pořádkem České republiky a je věcí Ústavního soudu, aby podání stěžovatele posoudil a vydal příslušný nález.

Senát ve svém vyjádření k návrhu stěžovatele v prvé řadě konstatoval, že stížností napadené ustanovení bylo Senátem přijímáno v rámci návrhu zákona o evidenci obyvatel, který mu byl postoupen Poslaneckou sněmovnou, a Senát uvedený návrh projednal na své 18. schůzi druhého funkčního období dne 12. 4. 2000. V rozpravě ministr vnitra jako zástupce vlády připomněl spojitost tohoto návrhu s dříve přijatým zákonem o občanských průkazech a zejména upozornil na to, že - na rozdíl od stávající úpravy - nebude uložena povinnost hlásit trvalý pobyt, ale bude možno hlásit pouze změnu adresy. Zpravodaj garančního výboru Senátu mimo jiné uvedl, že problémem zůstává výklad pojmu "trvalý pobyt" a konstatoval, že Poslanecká sněmovna v tomto smyslu přijala usnesení, ve kterém žádá Ministerstvo vnitra o provedení rozboru institutu trvalého bydliště ve vztahu ke státu a ve vztahu k vlastníku ubytovacího objektu. V hlasování Senátu (pořadové číslo 72) z přítomných 67 senátorů hlasovalo pro přijetí doporučení návrhem zákona se nezabývat 36 senátorů (10 senátorů bylo proti) - bylo tedy dosaženo nadpoloviční většiny přítomných senátorů. Výsledkem proto bylo usnesení Senátu č. 331 vyjadřující vůli Senátu návrhem zákona o evidenci obyvatel se nezabývat, což v souladu s čl. 48 Ústavy znamená, že zákon byl přijat.

Senát dále konstatoval, že právní úprava hlášení pobytu podle zákona o evidenci obyvatel nepochybně nijak neomezuje svobodu pohybu a pobytu, neboť má jen evidenční charakter a "fyzická osoba si pouze zřizuje (volí) oficiální adresu pro případnou komunikaci s veřejnou správou. Zákon ani v nejmenším nepodmiňuje rozhodnutí kteréhokoli obyvatele České republiky změnit kdykoliv místo pobytu a pohybovat se podle své vůle, pokud mu v tom nebrání individuální rozhodnutí soudu (zákaz pobytu, vazba apod.)". Odvozenou otázkou je problém vlastního právního charakteru hlášení změny místa trvalého pobytu; nereálnost úkolu legislativně jednoznačně definovat pojem místa trvalého pobytu totiž prý vyloučila pro zákonodárce možnost stanovit povinnost hlášení jeho změny. Senát v této souvislosti poukazuje na to, že pokud sám občan není veden vlastní potřebou měnit zápis v evidenci pobytu (sociální pomoc, obecné volby, úřední doručování apod.), zůstává tento zápis takový, jaký byl před účinností zákona o evidenci obyvatel, popř. jak byl zaznamenán či konstatován při jeho narození (§ 10 odst. 3 a 4), popř. konstatován po zrušení zápisu o zvoleném místě trvalého pobytu (§ 12), tedy "případ od případu údajem zcela fiktivním". Senát v této souvislosti poukazuje na to, že podle ustanovení § 2 odst. 2 zákona o občanských průkazech je občan povinen mít občanský průkaz a podle ustanovení § 3 odst. 2 písm. a) zákona o občanských průkazech povinným údajem zapisovaným do občanského průkazu je trvalý pobyt občana. Z uvedeného je tedy patrno, že tento údaj zapisuje orgán veřejné správy z úřední povinnosti podle pravidel stanovených zákonem, tedy v režimu správnosti. Senát proto dodal, že tato "poněkud spletitá právní konstrukce může jistě vyvolávat pochybnosti nebo nejasnosti" (např. ve vztahu k možnosti osoby "bez domova" změnit adresu ohlašovny, na kterou zní její pobyt), nicméně zápis údaje o místě trvalého pobytu do občanského průkazu stěžovatele "se jeví být úkonem v souladu s platným právem". Senát shrnul, že je na Ústavním soudu, aby posoudil ústavnost návrhem napadených ustanovení a aby rozhodl.

Ministerstvo vnitra ve svém vyjádření v prvé řadě poukázalo na to, že hlášení trvalého pobytu ve smyslu zákona o evidenci obyvatel je evidenčním úkonem veřejného práva (má význam např. v souvislosti s určením místní příslušnosti ve správním řízení, pro výkon volebního práva). V souladu s ustanovením § 10 odst. 2 zákona o evidenci obyvatel trvalý pobyt nezakládá žádná práva k objektu, na jehož adrese je občan hlášen a ani k vlastníkovi nemovitosti. V oblasti soukromoprávních vztahů je oproti tomu toliko právní důvod bydlení (ve smyslu příslušných ustanovení občanského zákoníku) a faktické užívání bytu či domu. Zákon o evidenci obyvatel proto neváže přihlášení k trvalému pobytu na užívání objektu a nestanoví povinnost občana hlásit změnu místa trvalého pobytu. Správní orgán v případě splnění zákonem stanovených podmínek pro přihlašování k trvalému pobytu ani nezkoumá, zda adresa místa trvalého pobytu odpovídá místu, kde se občan skutečně zdržuje. Ministerstvo vnitra proto konstatovalo, že ani řízení o zrušení údaje o místu trvalého pobytu občana z důvodu zániku užívacího práva a současně faktického neužívání objektu občanem ve smyslu § 12 odst. 1 zákona o evidenci obyvatel nemůže být zahájeno z úřední povinnosti, ale je vždy podmíněno návrhem oprávněné osoby (uživatele, provozovatele) a je odůvodněno ochranou práv této oprávněnou osoby. Ministerstvo vnitra poukázalo na to, že občan, jemuž zaniklo užívací právo k objektu a který tento objekt ani fakticky neužívá, má možnost přihlásit se k trvalému pobytu na jiném místě, ohlásit změnu místa trvalého pobytu - za podmínek vyplývajících z ustanovení § 10 odst. 6 zákona o evidenci obyvatel- a uplatnit tak právo volby místa trvalého pobytu v souladu s ustanovením § 10 odst. 1 zákona o evidenci obyvatel.

Ministerstvo vnitra dále prohlásilo, že zákonná úprava určující jako adresu trvalého pobytu ve stanovených případech sídlo ohlašovny (§ 10 odst. 4 a 5 zákona o evidenci obyvatel) byla "vedena snahou umožnit i těm občanům, kteří nemají možnost přihlásit se k trvalému pobytu na jiném místě, mít na území České republiky trvalý pobyt, na nějž je vázáno uplatnění řady práv a být tak zároveň i držiteli občanského průkazu, jehož vydání je podmíněno trvalým pobytem na území České republiky". Ministerstvo vnitra zastává názor, že ustanovení § 10 odst. 5 zákona o evidenci obyvatel je třeba považovat ve vztahu k § 10 odst. 1 zákona o evidenci obyvatel za ustanovení zvláštní. Proto může být v zákonem stanovených případech místem trvalého pobytu občana sídlo ohlašovny, byť se jedná o místo, které si občan nezvolil a jde o objekt, který není určen k bydlení, ubytování nebo k individuální rekreaci. Zákon o evidenci obyvatel ani nepoužívá pojem "úřední adresa" a adresa místa trvalého pobytu v sídle ohlašovny je rovnocennou adresou místa trvalého pobytu a nikoli její zvláštní kategorií.

Ministerstvo vnitra konečně vyjádřilo názor, že ustanovení § 10 odst. 5 věty druhé zákona o evidenci obyvatel není v rozporu s ústavním pořádkem. Ministerstvo se vzhledem k významu institutu trvalého pobytu ve smyslu zákona o evidenci obyvatel, který nezakládá povinnost občana zdržovat se na adrese trvalého pobytu, domnívá, že v důsledku aplikace právní úpravy nedochází k zásahu do práva na svobodu pohybu a pobytu ve smyslu čl. 14 odst. 1 Listiny a nejsou jí dotčena ani jiná ústavně zaručená základní práva a svobody.

Ještě dříve, než se Ústavní soud zabýval podaným návrhem meritorně, zaměřil se na otázku, zda jsou pro takové projednání dány všechny předpoklady formální.

Ústavní soud shledal, že v daném případě důvod k zahájení řízení o tzv. konkrétní kontrole norem ve smyslu ustanovení § 64 odst. 1 písm d) ve spojení s ustanovením § 74 zákona o Ústavním soudu dán byl, neboť napadená zákonná ustanovení byla v souzené věci příslušnými orgány veřejné moci skutečně aplikována, tedy jejich uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti.

Ústavní soud se dále zabýval otázkou, zda zákon o evidenci obyvatel byl přijat a vydán v mezích Ústavou dané a ústavně předepsaným způsobem ve smyslu ustanovení § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. V tomto směru z těsnopisecké zprávy o schůzi Poslanecké sněmovny (3. volební období, sv. 22, 3. díl, str. 1265 - 1266) zjistil, že Poslanecká sněmovna zákon č. 133/2000 Sb. schválila na své schůzi konané dne 9. 3. 2000, kdy ze 153 přítomných poslanců se pro schválení návrhu vyslovilo 150 poslanců a 2 hlasovali proti. Z těsnopisecké zprávy z 18. schůze Senátu konané dne 12. 4. 2000 (2. funkční období, 18. schůze, str. 194) bylo dále prokázáno, že Senát (přítomných 67 senátorů) vyjádřil vůli návrhem zákona č. 133/2000 Sb. se nezabývat; pro hlasovalo 36 senátorů, proti hlasovalo 10 senátorů.

Ústavní soud proto konstatuje, že zákon o evidenci obyvatel byl řádně přijat a vydán Parlamentem České republiky v mezích jeho Ústavou stanovené a ústavně předepsaným způsobem ve smyslu ustanovení § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Po přijetí byl zákon č. 133/2000 Sb. podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášen ve Sbírce zákonů v částce č. 39 rozeslané dne 17. 5. 2000. Tento zákon nabyl účinnosti dnem 1. 7. 2000, ustanovení § 1 písm. b) a c), § 3 odst. 3, § 6 písm. c), § 13 až 17, § 25 písm. b), § 26 a § 28 body 2 a 3 nabývají účinnosti dnem 1. 1. 2003.

Za tohoto stavu přistoupil Ústavní soud k posouzení obsahu napadeného ustanovení zákona z hlediska jeho souladu s ústavním pořádkem.

Stěžovatel se podaným návrhem domáhá zrušení ustanovení § 10 odst. 5 věty druhé zákona o evidenci obyvatel, které zní: "Je-li údaj o místě trvalého pobytu úředně zrušen (§ 12), je sídlem trvalého pobytu sídlo ohlašovny, v jejímž územním obvodu byl občanovi trvalý pobyt úředně zrušen".

Stěžovatel namítá (jak je patrno z ústavní stížnosti), že napadené ustanovení není v souladu s ústavním pořádkem České republiky, neboť jeho aplikací proti vůli občana dochází k porušování především základního práva na svobodu pohybu a pobytu (čl. 14 odst. 1 Listiny), dále k porušení rovnosti občanů (čl. 1 Listiny), zákazu diskriminace (čl. 3 odst. 1 a odst. 3 Listiny), práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí (čl. 7 odst. 1 Listiny), práva na osobní svobodu (čl. 8 odst. 1 Listiny), práva na ochranu osobnosti (čl. 10 odst. 1 Listiny) a práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny). Jde tedy - jak lze z návrhu stěžovatele usuzovat - o údajné porušení ústavního pořádku České republiky, který tvoří i Listina základních práv a svobod.

Tento názor Ústavní soud nesdílí.

Ústavní soud se především zabýval tím, zda je ustanovení § 10 odst. 5 věty druhé zákona o evidenci obyvatel v rozporu s čl. 14 odst. 1 Listiny.

Podle čl. 14 odst. 1 Listiny je svoboda pohybu a pobytu zaručena. Je zřejmé, že svobodou pohybu se rozumí oprávnění nejen občana, ale každého pohybovat se po území České republiky vymezeném jejími státními hranicemi a navštěvovat jednotlivá místa s výjimkou těch, pro která zákon ve smyslu ustanovení čl. 14 odst. 3 Listiny stanoví omezení. Svobodou pobytu se nepochybně rozumí (s právě uvedenou výjimkou odstavce 3) oprávnění svobodně pobývat a usazovat se na kterémkoli místě v České republice, tj. oprávnění svobodně si volit bydliště uvnitř českého státu. Toto ústavní oprávnění svobodně si volit svůj dlouhodobý či krátkodobý pobyt (bydliště) na určitém místě tedy s sebou nepřináší požadavek (nařízení) v daném místě (bydlišti) se skutečně zdržovat nebo o tomto faktickém pobytu (bydlišti) informovat veřejnou moc. Ostatně doktrína tradičně odlišuje svobodu pobytu od tzv. "policejně" evidenčního hlášení pobytu, "v němž jde o fikci - místo ohlášeného pobytu leckdy není místem skutečného bydliště" (viz Pavlíček, V. - Hřebejk, J. - Knapp, V. - Kostečka, J. - Sovák, Z.: Ústava a ústavní řád České republiky. 2. díl.: Práva a svobody, Linde a.s., Praha 1995, str. 136).

Ustanovení § 10 odst. 1 věty první zákona o evidenci obyvatel uvádí, že místem trvalého pobytu se rozumí adresa pobytu občana v České republice, kterou si občan zvolí zpravidla v místě, kde má rodinu, rodiče, byt nebo zaměstnání. Z uvedeného tedy vyplývá, že takovým místem nemusí být jen místa s těmito důvody spojená. Na straně druhé to však neznamená (jak je patrno z dikce věty druhé téhož odstavce), že občan místo trvalého pobytu mít nemusí, nebo naopak, že takových míst může mít více než jedno. Z citované (obecné) právní úpravy je tedy zřejmé, že místem trvalého pobytu se rozumí adresa pobytu, kterou si občan sám zvolí, přičemž takovou adresu (místo) trvalého pobytu může mít jen jedno.

Ustanovení § 10 odst. 5 věty druhé (obdobně jako odstavce 4) zákona o evidenci obyvatel neupravuje společenský vztah založený na volbě občana (jako je tomu v případě ustanovení § 10 odst. 1 zákona o evidenci obyvatel), ale reguluje situaci, která předpokládá předchozí postup podle ustanovení § 12 odst. 1 zákona o evidenci obyvatel (tj. úřední zrušení místa takového pobytu) a řeší pouze důsledky, jež z toho pro místo trvalého pobytu vyplývají. Jedná se proto (stejně jako v případě odstavce 4) o speciální právní úpravu, která dotčenému občanovi nebrání v uplatnění práva volby místa trvalého pobytu (v rámci ustanovení § 10 odst.1 zákona o evidenci obyvatel) nebo v postupu v souladu s ustanovením § 10 odst. 5 a 6 zákona o evidenci obyvatel, tedy v ohlášení změny trvalého pobytu za podmínek tam uvedených. Napadené ustanovení se proto týká pouze jedné z možných - v ustanovení § 10 zákona o evidenci obyvatelstva upravených - forem určení (změny) místa trvalého pobytu a plní především vícekrát již zmíněnou evidenční funkci, z níž žádné důsledky pro výběr místa pobytu nevyplývají.

Ústavní soud proto dochází k závěru, že napadeným ustanovením nedošlo k porušení svobody pohybu a pobytu v intencích článku 14 odst. 1 Listiny ani principu rovnosti v intencích čl. 1 Listiny. Z týchž důvodů nedošlo ani k porušení článku 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Proto Ústavní soud návrh na zrušení ustanovení § 10 odst. 5 věty druhé zákona o evidenci obyvatel ve znění "Je-li údaj o místě trvalého pobytu úředně zrušen (§12), je sídlem trvalého pobytu sídlo ohlašovny, v jejímž územním obvodu byl občanovi trvalý pobyt úředně zrušen", zamítl čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy, § 70 odst. 1 zákona Ústavním soudu.

Pokud jde o ostatní stěžovatelem tvrzená porušení základních práv a svobod [tj. zákazu diskriminace (čl. 3 odst. 1 a odst. 3 Listiny), práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí (čl. 7 odst. 1 Listiny) práva na osobní svobodu (čl. 8 odst. 1 Listiny), práva na ochranu osobnosti (čl. 10 odst. 1 Listiny) a práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny)], stěžovatel neuvádí a nekonkretizuje, v čem je napadené ustanovení § 10 odst. 5 věty druhé zákona o evidenci obyvatel s těmito základními právy v rozporu. K takovému závěru nedospěl ani Ústavní soud.