Stěžovatelka se návrhem podaným k poštovní přepravě 20.11.2000 domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4.10.2000, č.j. 5 Co 2286/2000-45, jakož i jemu předcházejícího rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 14.2.2000 č.j. 6 C 753/99-24, kterými byl pravomocně zamítnut její návrh na uložení povinnosti R. a D.O. vyklidit a odevzdat jí byt č. 5 v prvním poschodí domu v T. ulici v P.. Ve zdůvodnění stížnosti stěžovatelka vyjádřila domněnku, že oba soudy porušily její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož je každému dáno, aby se při obraně svého práva stanoveným způsobem domáhal jeho ochrany před soudy, které jako nezávislé a nestranné orgány jsou k tomu ústavně povolány (čl. 90 úst. zák. č. 1/1993 Sb.). Stěžovatelka dále poukázala na skutečnost, že obecnými soudy byla protiústavním způsobem porušena zásada volného hodnocení výkonu (správně má být "důkazů"), neboť provedené důkazy a závěry podle vyhodnocených důkazů obecnými soudy si výrazně odporují nebo jsou v extrémním rozporu se závěry, k nimž obecné soudy dospěly, a předložila vlastní hodnocení právních skutečností ohledně zániku společného nájmu bytu a následné výměny bytu. V této souvislosti zpochybnila protokol o soudním jednání, neboť jej považuje za dodatečně vypracovaný s ohledem na podíl pronajímatele na celé záležitosti (na tomto místě chybně označuje za pronajímatele Městský úřad v Písku).

Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření k ústavní stížnosti poukázal na okolnost, že se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně nedostatku aktivní legitimace stěžovatelky k podání návrhu. Zdůraznil, že stěžovatelka opustila společnou domácnost ještě za trvání manželství, že se jí nepodařilo prokázat, že by k opuštění společné domácnosti došlo na základě hrubého jednání a násilí ze strany bývalého manžela, ani to, že by násilí čelila za pomoci policie. V další pasáži uvádí, že stěžovatelka nepodala návrh na zrušení společného nájmu bytu v přiměřené době, z čehož lze usuzovat, že se rozvedení manželé o užívání bytu dohodli (o tom také svědčí protokol ze dne 26.2.1998 na č.l. 26 spisu 8 C 898/97 Okresního soudu v Písku). I kdyby k uzavření takové dohody nedošlo, pak podle spisu 6 C 494/93 Okresního soudu v Písku o rozvodu manželství stěžovatelka opustila společnost domácnost ještě před rozvodem manželství. Námitky stěžovatelky proti správnosti protokolu ze dne 26.2.1998 považuje tento soud za nedůvodné a účelové. Proto navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.

Okresní soud v Písku sdělil, že k ústavní stížnosti nemá zásadního vyjádření a odkázal na odůvodnění svého rozsudku.

Vedlejší účastnice se k ústavní stížnosti nevyjádřila, druhému z vedlejších účastníků výzva nebyla doručena, protože se odstěhoval mimo území České republiky.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelčina podání. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka oprávněná k jejímu podání byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou. Věc byla v další fázi řízení hodnocena z hlediska její opodstatněnosti představující v řízení před Ústavním soudem podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatelky. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů, spisu Okresního soudu v Písku sp. zn. 6 C 753/99 a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala vůči vedlejším účastníkům u Okresního soudu v Písku žalobu na vyklizení bytu, a to na základě argumentace, že je společnou nájemkyní předmětného bytu. Tvrdila, že společný nájem vznikl uzavřením manželství a po rozvodu manželství nebylo o něm rozhodnuto soudem ani nebyla uzavřena dohoda rozvedených manželů podle § 705 odst. 1 občanského zákoníku. Pokud její bývalý manžel uzavřel s vedlejšími účastníky dohodu o výměně bytu, jde o dohodu neplatnou, a ona sama je nadále řádnou nájemkyní. Jako jeden z důkazních prostředků k žalobě přiložila také kopii protokolu o jednání uskutečněného dne 26.2.1998 ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 8 C 898/97 (č.l. 26), v němž je zachyceno její prohlášení, že se s bývalým manželem dohodla, že už v tomto bytě bydlet nebude a že tam zůstane jako nájemce pouze on. Šlo o reakci na návrh pronajímatele o přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu. Při jednání konaném dne 26.10.1999 se tento protokol konstatoval a soud dále zjistil, že kopie odpovídá originálu protokolu. Na to stěžovatelka znovu uvedla, že obsah jejího vyjádření v tomto protokolu neodpovídá tomu, co při jednání vypověděla, tedy že neuvedla, že s býv. manželem uzavřeli dohodu, že ona v bytě bydlet nebude a že tam zůstane jako nájemce pouze on. Okresní soud žalobu zamítl na základě zjištění, že byla uzavřena, byť ústní formou, dohoda o zrušení práva společného nájmu bytu. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání založené především na argumentaci, že k zániku společného nájmu nedošlo. Odvolací soud napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Z odůvodnění vyplývá, že se ztotožnil s hodnocením projevů vůle vedoucích k uzavření dohody o zrušení společného nájmu bytu a navíc doplnil, že i kdyby taková dohoda nebyla uzavřena, z rozvodového spisu a výpovědi navrhovatelky ve věci 8 C 898/97 plyne, že opustila společnou domácnost trvale a její právo nájmu zaniklo. Podle názoru odvolacího soudu tudíž stěžovatelka nebyla aktivně legitimována k podání návrhu, a proto další námitky, např. neplatnosti dohody o výměně bytu pro nedostatek písemné formy, nemají pro rozhodování v této věci žádný právní význam.

K tvrzením obsaženým v ústavní stížnosti je třeba především uvést, že stěžovatelka se nedůvodně zaměřuje na argumenty týkající se zániku společného nájmu bytu po rozvodu manželství a stranou ponechává možnost zániku tohoto společného vztahu ještě za trvání manželství. Podle nezpochybnitelné soudní praxe se za zvláštní případ zániku práva společného nájmu bytu manžely za trvání manželství považuje zánik v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti jedním z nich. Jde o důsledek projevu jednání vedeného s úmyslem domácnost zrušit a již ji neobnovit, např. se za trvalé opuštění společné domácnosti ve vztahu mezi manžely považuje takové jednání, kdy za trvání manželství jeden z manželů byt opustí, přičemž lze dovodit, že tak učinil s úmyslem se již nevrátit a neobnovit manželské soužití (srov. R 34/1982), přičemž pouhé opuštění bytu (odstěhování svršků, případně i odhlášení z trvalého pobytu) samo nepostačuje pro závěr, že jde o trvalé opuštění společné domácnosti. Trvalé opuštění společné domácnosti musí být svobodným projevem vůle manžela, který domácnost opouští, což není dáno v případě, kdy je opuštění společné domácnosti motivováno snahou vyhnout se neshodám, ke kterým mezi manžely před opuštěním společné domácnosti docházelo a jejich opakování bylo možné reálně očekávat. Tomu na roveň se klade i jednorázový manželský konflikt takového charakteru a intenzity (např. hrubý fyzický útok), který setrvání jednoho z manželů ve společné domácnosti činil do budoucna neúnosným, (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.9.1999, sp. zn. 2 Cdon 1980/97). V průběhu řízení bylo zjištěno, že stěžovatelka opustila společnost domácnost v roce 1993 a tvrzení ohledně údajného násilného vystěhování nebo že by se domáhala návratu za pomoci policie neprokázala (viz str. 5 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Ústavní soud se neztotožňuje ani s námitkou týkající se protokolu o soudním jednání. Stěžovatelka nebere zřetel na povahu protokolu o jednání, který - obsahuje-li zákonem stanovené náležitosti - je veřejnou listinou podle § 134 občanského soudního řádu. To znamená, že účastník, jenž tvrdí opak oproti údajům v protokolu uvedeným, je povinen svá tvrzení prokázat. Ani v tomto směru neunesla stěžovatelka v řízení před obecnými soudy důkazní břemeno, a proto nemůže namítat porušení svého práva na spravedlivý proces chráněného čl. 36 Listiny. Samotný neúspěch ve sporu, navíc ovlivněný nedostatečným využitím všech prostředků směřujících k ochraně subjektivního práva (§ 705 občanského zákoníku), nemůže být důvodem ústavní stížnosti. Obsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru. V návaznosti na dosavadní vlastní judikaturu Ústavní soud připomíná, že k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, event. by zůstal v řízení delší dobu nečinný). K takové situaci nedošlo, když obecné soudy postupovaly v intencích předpisů upravujících jejich postup, žalobu i odvolání stěžovatelky v přiměřené lhůtě, veřejně, za přítomnosti stran a věcně projednaly, umožnily stranám vznášet návrhy, o návrzích rozhodly, svá rozhodnutí adekvátně odůvodnily a nikterak nepreferovaly postavení některého z účastníků.

Na základě uvedených zjištění senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh, v celém jeho rozsahu, jako zjevně neopodstatněný odmítl.