Sdílení poznámky:
Obsah
Typ obsahu
Svoboda myšlení a svědomí
I. ÚS 671/01
> Svoboda svědomí se projevuje v rozhodnutích jednotlivce učiněných v
určitých konkrétních situacích, tedy "tady a teď", pociťovaných jako hluboce prožitá povinnost.
Strukturálním znakem svědomí je kromě souvztažnosti k normě a zároveň k situaci i osobní prožitek
bezpodmínečné povinnosti.
Svoboda svědomí patří k tzv. základním právům absolutním, která nelze
omezit obyčejným zákonem. V případě konfliktu právní normy s konkrétně uplatňovanou svobodou svědomí
je třeba vážit, zda prosazení se svobody svědomí nezasáhne do základních práv třetích osob, anebo
zda prosazení svobody svědomí nebrání jiné hodnoty či principy obsažené v ústavním pořádku ČR
(ústavně omezení základních práv a svobod). <
imanentní
Ústavní soud České republiky
rozhodl dnešního dne ve veřejném jednání v
senátu ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. N., proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.
10. 2001 sp. zn. 5 Tz 250/2001, takto: Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 10. 2001, sp. zn.
5 Tz 250/2001, se ruší pro rozpor s
čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod.
Odůvodnění
I.
Ústavní stížností, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 20. 11. 2001, se
stěžovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 10. 2001, sp. zn.
5 Tz 250/2001. Ve stížnosti uvádí, že dne 31. 10.
1958 stěžovatel trvale odepřel vykonávat vojenskou službu, neboť mu v tom bránilo jeho svědomí a
náboženské přesvědčení, když stěžovatel je Svědkem Jehovovým. Rozsudkem bývalého Vojenského
obvodového soudu v Brně ze dne 29. 11. 1958, sp. zn. 1 T 439/58, byl stěžovatel uznán vinným
trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle
§ 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950
Sb. a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců a ke ztrátě
čestných práv občanských na dobu 3 let.
Po přijetí zákona č. 119/1990
Sb.
požádal stěžovatel o rehabilitaci a usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 28. 11.
1991, sp. zn. 2 Rtv 72/91, byl výše uvedený rozsudek zrušen ve výroku o trestu. Usnesením téhož
soudu stejné spisové značky ze dne 19. 12. 1991 bylo trestní stíhání proti stěžovateli zastaveno
podle § 223 odst. 1
a § 11 odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Rozsudkem téhož soudu stejné spisové značky ze dne 6. 2. 1992 bylo rozhodnuto, že trest se
stěžovateli neukládá.
Dne 5. 9. 2001 podal ministr spravedlnosti ČR stížnost pro porušení zákona ve
prospěch stěžovatele, přičemž stížnost směřovala proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu
v Brně ze dne 28. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 72/91. Ministr namítal, že soud pochybil, když v
rehabilitačním řízení ponechal beze změny výrok o vině. Svou stížnost odůvodnil odkazem na závěry
rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 12. 3. 2001, sp. zn.
II. ÚS 187/2000. Nejvyšší státní zastupitelství ČR
doporučilo ve svém vyjádření ze dne 1. 10. 2001 ministrově stížnosti vyhovět, napadené rozhodnutí
zrušit a doporučilo dále zrušit všechna další rozhodnutí obsahově navazující na usnesení zrušené,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze
dne 10. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 250/2001, Nejvyšší
soud ČR shora uvedenou stížnost zamítl. Uvedl, že Nejvyšší soud ČR je vázán tím, že stížnost pro
porušení zákona byla podána proti určitému pravomocnému rozhodnutí soudu a že může a musí
přezkoumávat jen rozhodnutí, které bylo stížností pro porušení zákona napadeno, tj. usnesení
bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 28. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 72/91. Stěžovatel
poukazem na § 267 odst. 1 tr. řádu
polemizuje s tímto stanoviskem Nejvyššího soudu, když má zato, že Nejvyšší soud měl zkoumat
správnost všech výroků napadeného rozhodnutí, avšak také i řízení, které mu předcházelo. Tím, že
Nejvyšší soud se odmítl zabývat rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 29. 11.
1958, sp. zn. 1 T 439/58, porušil čl. 6 odst.
1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod. Tímto postupem se Nejvyšší soud dostal do rozporu s nálezem Ústavního soudu ČR ze dne
7. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 285/97. Stěžovatel dále
polemizuje s názorem Nejvyššího soudu ČR, podle kterého v případě trestného činu vyhýbání se
služební povinnosti podle § 270 odst. 1 tr.
zák. z roku 1950, nejde o čin, jehož prohlášení za trestný čin by samo o sobě odporovalo
mezinárodním dokumentům, mezinárodním právním normám a principům demokratické společnosti,
respektující zaručená občanská politická práva a svobody. Stěžovatel považuje za logické, že tento
trestný čin v zákonné podobě zmíněným principům neodporuje (odmítat plnit vojenskou
povinnost je možno i z důvodu např. opilosti), avšak významné je posouzení konkrétního skutku. Dále
stěžovatel polemizuje s názorem Nejvyššího soudu ČR, který se cítí být vázán posuzovat věc podle
skutkového i právního stavu v době, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, popř. kdy bylo konáno
řízení, jež tomuto řízení předcházelo. Namítá, že Nejvyšší soud měl přihlédnout k příslušným
ustanovením zák. č. 198/1993 Sb., a pokud
tak neučinil, porušil shora uvedená základní práva stěžovatele. Dále stěžovatel polemizuje s
tvrzením Nejvyššího soudu ohledně rozsahu dopadu
čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv
a dovozuje, že není sporné to, zda citovaný článek, případně další mezinárodně platné dokumenty,
obsahují právo na odepření vojenské služby, neboť za podstatné považuje posouzení, zda toto právo
měl stěžovatel v době svého odsouzení, tj. v říjnu 1958 v bývalém Československu ovládaném
komunistickým režimem. Podává dále i svůj výklad
čl. 29 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv
a dovozuje, že samotný zákon není dostatečným důvodem k omezení náboženské svobody do té míry, aby
bylo ospravedlnitelné nutit občany k vojenské službě. Především vojenská služba tehdy nesloužila
demokratické společnosti, nýbrž režimu, který systematicky a trvale porušoval lidská práva, byl
zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný, jak deklarují příslušná ustanovení zák. č.
198/1993 Sb. Nejvyšší soud porušil základní
právo stěžovatele podle čl. 18, když
nesprávně interpretoval čl. 29 odst. 2 Všeobecné
deklarace lidských práv, jakož i čl. 9
odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod.
abstraktní
Nejvyšší soud dále pochybil, pokud vyšel z přesvědčení, že stanovisko pléna
Ústavního soudu ČR ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. Pl. ÚS -
st. 14/01, překonalo právní názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 12. 3. 2001
sp. zn. II. ÚS 187/2000. Zmíněné stanovisko se totiž
dle stěžovatele dotýká pouze problému, zda lze provádět rehabilitaci podle zák. č.
198/1993 Sb., jedná-li se o trestný čin, na
který se vztahuje rehabilitace podle zák. č.
119/1990 Sb., na který dalo plénum Ústavního
soudu ČR negativní odpověď. Stěžovatel také odmítá námitku Nejvyššího soudu ČR, podle které, pokud
by byla rušena odsuzující rozhodnutí pro náboženské smýšlení, vedlo by to k diskriminaci osob, které
se takových činů dopustily z jiných důvodů bez odvolání na náboženské nebo jiné přesvědčení. Uvádí,
že ani ministr spravedlnosti ČR, ani stěžovatel se nedomáhali zrušení napadeného rozhodnutí jen
kvůli náboženskému přesvědčení stěžovatele a je nakonec jen věcí soudu, aby každý případ posoudil
individuálně. Ačkoliv se Nejvyšší soud ČR dovolává
čl. 1,
čl. 2 odst. 1 a
čl. 3 odst. 1 Listiny, sám právě tyto
články Listiny porušil, když je aplikoval tak,
jako by se na jejich podkladě stěžovatel domáhal výhod, které mu nepřísluší.
Konečně stěžovatel namítá porušení
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod a práva na řádné projednání věci podle
čl. 36 odst. 1 Listiny
i v samotném řízení o stížnosti pro porušení zákona, neboť senát Nejvyššího soudu rozhodoval v
neveřejném zasedání a stěžovatel nevěděl a neví, kdo byli další členové senátu vedle předsedy, který
rozhodnutí podepsal a nemohl se tedy ve vztahu k nim rozhodnout, zda je namístě uplatnit námitku
podjatosti.
Stěžovatel žádá, aby usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 10. 2001 sp. zn.
5 Tz 250/2001 bylo zrušeno.
Svou ústavní stížnost stěžovatel doplnil podáními z 22. 3. 2002, 9. 4. 2002 a 24.
7. 2002.
II.
K ústavní stížnosti se podáním, které Ústavnímu soudu ČR došlo dne 27. 2. 2002,
vyjádřil účastník řízení Nejvyšší soud ČR, resp. 5. senát trestního kolegia, za který jednal jeho
předseda JUDr. J. U. Ve vyjádření předseda senátu 5 Tz uvedl, že je přesvědčen, že napadeným
rozhodnutím neporušil žádná ústavně zaručená práva stěžovatele. Postupně se ve vyjádření vypořádává
s námitkami stěžovatele a uvádí, že Nejvyšší soud je především vázán tím, že stížnost pro porušení
zákona byla podána proti určitému pravomocnému rozhodnutí soudu. V rámci přezkumné činnosti se
Nejvyšší soud zabýval otázkou posouzení skutku obviněného jako trestného činu vyhýbání se služební
povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b)
zák. č. 86/1950 Sb. Poté provedl rozbor ustanovení
§ 2 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o
soudní rehabilitaci, a dospěl k závěru, že zákonodárce nezamýšlel prohlásit zmíněný trestný čin za
takový, který by odporoval mezinárodním dokumentům, mezinárodním právním normám a principům
demokratické společnosti respektující občanská práva a svobody. Odsouzení za tento trestný čin mohlo
být zrušeno jen v rehabilitačním řízení a pouze v případě, že byla zjištěna vada odsuzujícího
rozhodnutí uvedená v § 14 odst. 1 zákona o
soudní rehabilitaci. Jinak odsuzující soudní rozhodnutí pro uvedený trestný čin je nutno
považovat za zákonná.
Pokud jde o právo na odepření vojenské služby, zabýval se senát 5 Tz touto otázkou
z hlediska čl. 18 Všeobecné deklarace lidských
práv. Ve vyjádření však Nejvyšší soud připomíná, že mezi osmi státy, které se hlasování o ní
zdržely, bylo i tehdejší Československo. Senát 5 Tz také vyšel, dle jeho tvrzení z převažujícího
názoru, že Všeobecná deklarace není pramenem mezinárodního práva veřejného a nemá povahu závazného
dokumentu.
Senát 5 Tz se dle vyjádření zabýval nejen otázkou závaznosti rozhodnutí Ústavního
soudu v dalších věcech, avšak poukázal i na to, že je třeba brát v úvahu odlišnost projednávaných
věcí, přičemž odmítl rozhodovat podle "šablony", tj. vždy ve prospěch tzv. odpíračů a poplatně nyní
panujícímu tendenčnímu politickému náhledu na trestní věci osob, které se vyhýbaly výkonu vojenské
služby z náboženských důvodů.
Stížnost pro porušení zákona byla odůvodněna mimo jiné i nálezem Ústavního soudu
ze dne 12. 3. 2001 sp. zn. II. ÚS 187/2000. Tento
nález byl však dle názoru předsedy senátu 5 Tz překonán stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 26.
6. 2001 sp. zn. Pls ÚS-SB.-15/01 (správně Pl.
ÚS-st.-14/01), podle kterého vztahuje-li se na trestný čin zákon o soudní rehabilitaci, nelze
aplikovat § 6 zák. č. 198/1993 Sb., o
protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu.
Nejvyšší soud je vázán zákonem, soudci jsou při výkonu svých funkcí nezávislí
(čl. 82 Ústavy ČR), v napadeném
rozhodnutí se senát 5 Tz vypořádal i s některými ústavními principy, které musel respektovat, jako
rovnost, zákaz diskriminace i zvýhodňování, zákaz vázanosti státu na ideologii nebo náboženství.
Senát 5 Tz měl k dispozici pouze rehabilitační spis býv. Vojenského obvodového
soudu v Brně a v něm jen kopii rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 29. 11. 1958
sp. zn. 1 T 439/58, neboť příslušný trestní spis byl skartován. Senát 5 Tz vycházel z toho, že
obviněný byl jako odvedenec zařazen do vojska a stal se vojákem ve smyslu tehdy platného branného
zákona a byl též vojenskou osobou v činné službě, a proto podléhal pravomoci tehdejších vojenských
soudů. Je nepředstavitelné, aby tehdejší vojenský soud soudil civilní osobu za vojenský trestný čin.
Pokud stěžovatel namítal, že mu nebyla známa jména soudců, kteří v jeho věci
rozhodovali a tudíž mu bylo odepřeno rozhodnout se, zda proti nim vznese námitku podjatosti, uvedl
předseda senátu 5 Tz, že rozvrh práce Nejvyššího soudu pro rok 2001 byl veřejně přístupný a pokud
jde o písemně vyhotovené rozhodnutí, žádný právní předpis nestanoví povinnost, aby jména soudců byla
uvedena v záhlaví usnesení. Usnesením Ústavního soudu ČR ze dne 11. 12. 2001, sp. zn.
II. ÚS 669/01, byla odmítnuta ústavní stížnost téhož
stěžovatele proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 10. 2001, sp. zn.
5 Tz 250/2001, kterým bylo rozhodnuto, že
předseda senátu 5 Tz Jindřich Urbánek není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v předmětném
řízení.
Ze všech shora uvedených důvodů předseda senátu 5 Tz navrhl, aby ústavní stížnost
byla zamítnuta.
III.
Podáním, které došlo Ústavnímu soudu ČR dne 19. 2. 2002, se k ústavní stížnosti
vyjádřil tehdejší ministr spravedlnosti. Uvedl, že k usnesení Nejvyššího soudu, které bylo napadeno
ústavní stížností, nelze mít výhrady. Změnu názoru ministr odůvodnil poukazem na stanovisko pléna
Ústavního soudu ČR ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. Pl.
ÚS-st.-14/01, kterým byl překonán nález Ústavního soudu ČR ze dne 12. 3. 2001, sp. zn.
II. ÚS 187/2000. Dále ministr spravedlnosti uvedl,
že někdejší Ústava sice zaručovala svobodu
náboženského vyznání, avšak zároveň neumožňovala odmítnutí výkonu vojenské základní služby z
náboženských důvodů. Ani jiné demokratické státy zaručující svobodu náboženského vyznání nezbavovaly
povinnosti vykonat základní službu z důvodu náboženského přesvědčení, a proto nelze dovodit, že
trestní postih za odmítnutí vykonávat vojenskou základní službu z náboženských důvodů by byl v
rozporu s mezinárodním právem či Listinou základních
práv a svobod. Nejvyšší soud ČR správně poukázal na
čl. 3 odst. 1 Listiny, podle něhož se
základní práva a svobody zaručují všem bez rozdílu mimo jiné náboženství, politického či jiného
smýšlení. Tento článek Listiny
vyjadřuje univerzálnost základních práv a svobod a všeobecný zákaz diskriminace či zvýhodňování
některých skupin. Bylo by proto v rozporu s
uvedeným článkem Listiny, kdyby docházelo
ke zrušování odsuzujících soudních rozhodnutí jen u těch obviněných, kteří nenastoupili vojenskou
základní službu z náboženských důvodů, zatímco u obviněných, kteří se takového činu dopustili z
jiných důvodů, by ke zrušení odsuzujících rozhodnutích nedocházelo. Ministr spravedlnosti se
ztotožnil se závěrem vysloveným Nejvyšším soudem o tom, že usnesením Vojenského obvodového soudu v
Brně ze dne 28. 11. 1991 sp. zn. 2 Rtv 72/91
zákon porušen nebyl. Protože ministr spravedlnosti napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu neshledal v
rozporu se zákonem, navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
IV.
1.
Zásadně je věcí Nejvyššího soudu ČR posoudit, zda rozhodnutím napadeným stížností
pro porušení zákona byl porušen zákon. Úkolem Ústavního soudu ČR je posouzení toho, zda Nejvyšším
soudem ČR zvolená zákonných ustanovení neporušuje základní práva a svobody stěžovatele,
resp. posouzení toho, zda lze případně nalézt takovou interpretaci aplikovaných ustanovení zákona,
která by základní práva a svobody stěžovatele neporušovala.
interpretace
2.
Vzhledem k tomu, že v řízení o stížnosti pro porušení zákona měla být
přezkoumávána zákonnost rehabilitačního řízení a rozhodnutí označeného shora ve vztahu k
odsuzujícímu rozsudku (rovněž označeného shora) za trestný čin vyhýbání se služební povinnosti, je
zapotřebí zkoumat, zda napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR nedošlo k porušení základních práv
stěžovatele, včetně jeho základního práva na svobodu svědomí, která je obsažena v
čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod.
a) Svoboda svědomí má význam pro demokratický právní stát
respektující liberální myšlenku přednosti odpovědné důstojné lidské bytosti před státem - tj.
myšlenku úcty (respektu a ochrany) státu k právům člověka a občana
(čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR). Naopak je
příznačné pro totalitní politické režimy, že nerespektují autonomii svědomí jednotlivce, když se
pokoušejí i za pomoci represivní trestní politiky potlačovat svobodu svědomí jednotlivce, a tak jej
nutí k přijetí vůle vládnoucích, která si činí nárok na jediné možné dobré rozhodnutí a v tomto
smyslu jediné etické rozhodnutí. Tento trend lze sledovat i v československé, resp. české ústavní
rovině. Tak ústavní listina č. 121/1920 Sb.,
stejně jako současná Listina základních práv a
svobod, nepředpokládala možnost zákonného omezení svobody svědomí, kterou výslovně
obsahovala. Tzv. Ústava 9. května č. 150/1948
Sb.
sice v čl. 15 svobodu svědomí
deklarovala, avšak zároveň ji negovala tím, že stanovila, že svoboda svědomí nemůže být důvodem k
odepření splnění občanské povinnosti, kterou stanovil obyčejný zákon. Ústava Československé
socialistické republiky č. 100/1960 Sb.
již svobodu svědomí vůbec nezmiňuje.
konstitutivní
Svoboda svědomí se projevuje v rozhodnutích jednotlivce učiněných v určitých
konkrétních situacích, tedy "tady a teď", pociťovaných jako hluboce prožitá povinnost. Nejde tedy o
postoj jednotlivce k abstraktním problémům platný jednou provždy a ve všech situacích. V rozhodnutí
diktovaném svědomím jde o splynutí pro jednotlivce závazné mravní normy s jím vyhodnocenou situací.
Jde tedy o integraci poznané normy s posouzením skutkového stavu. Rozhodnutí diktované svědomím
spočívá na existenci svědomí samotného, nikoliv na specifických náboženských či ideologických
představách. Strukturálním znakem svědomí je kromě souvztažnosti k normě a zároveň k situaci i
osobní prožitek bezpodmínečné povinnosti.
Z uvedeného vyplývá, že svobodu
svědomí nelze zaměňovat se svobodou víry ani se svobodou náboženskou. Na rozdíl od těchto svobod je
rozhodnutí diktované svědomím vždy konkrétním, neboť jeho předmětem je konkrétní chování v konkrétní
situaci. , obecné nebo absolutní mohou být jen důvody nebo maximy, které spoluvytvářejí
normu, již svědomí v daný okamžik akceptuje. Rozhodnutí diktované svědomím v nich může nalézt
normativní odůvodnění, které se uplatní při řešení konfliktu mezi takovým principem či maximou a
právní normou zavazující k opaku. Situace je ovšem vždy individualizovaná časem, místem a
konkrétními okolnostmi. Podstatné je, že jde o "vážné, mravní, na kategorie dobro a zlo orientované
rozhodnutí" [rozhodnutí Ústavního soudu SRN in BVerfGE 12, 45 (55)], které jednotlivec prožívá jako
závaznou povinnost či jako bezpodmínečný příkaz k určitému chování.
Abstraktní
Ve specifickém mravním charakteru a v jeho vztahu k osobní morální pravdivosti či
opravdovosti, která rozhodnutí propůjčuje bezpodmínečnost, spočívá rozlišení mezi rozhodnutím
učiněným toliko poukazem na motivaci politickou či ideologickou (jde o externí veličiny nepromítnuté
do vnitřní morální roviny) nebo na psychický stav (který existuje bez nutnosti činit morální soud).
b) Svoboda svědomí patří k tzv. základním právům absolutním, tj. k takovým, která
nelze omezit obyčejným zákonem, jehož účelem by bylo omezit takové absolutní základní právo, v tomto
případě svobodu svědomí. Každý zákon z jedné strany vyjadřuje veřejný zájem a z druhé strany
formuluje i mravní přesvědčení parlamentní většiny, díky níž byl přijat, a tímto způsobem formuluje
mravní přesvědčení většiny společnosti, jejímž odrazem je složení parlamentu. Je-li individuální
svědomí v rozporu s určitou právní normou, zajisté taková skutečnost nemůže mít za následek
nezávaznost takové právní normy, byť i jen ve vztahu k osobě, jíž svědomí velí konkrétní právní
normu nerespektovat. Svoboda svědomí však může mít vliv na uplatnitelnost či vynutitelnost takové
právní normy ve vztahu k těm, jejichž svědomí se příčí. Při zvažování, zda se v případě takového
konfliktu právní normy s konkrétně uplatňovanou svobodou svědomí má prosadit posléze jmenovaná
svoboda svědomí, je třeba zvážit, zda by takové rozhodnutí nezasáhlo do základních práv třetích
osob, anebo zda prosazení svobody svědomí nebrání jiné hodnoty či principy obsažené v ústavním
pořádku ČR jako celku (ústavně omezení základních práv a svobod).
imanentní
V.
Ústavní stížnost je důvodná, neboť napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nevzalo
přiměřeně v úvahu základní právo stěžovatele plynoucí z
čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod na svobodu svědomí, chápanou ve shora uvedeném smyslu a rozsahu. Ač totiž stěžovatel
poukazoval na své náboženské přesvědčení, odmítnutí (vyhýbání se) služební (vojenské) povinnosti,
bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry
či náboženského přesvědčení stěžovatele toliko podílely.
Dřívější rozhodnutí Ústavního soudu ČR, týkající se povinnosti nastoupit
vojenskou službu se základními právy, se soustředila především na rozpor této povinnosti se svobodou
náboženského vyznání (srov. rozhodnutí ve věcech sp. zn. II.
ÚS 285/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 12, č. 117; a sp. zn.
II. ÚS 187/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního
soudu ČR, sv. 21, č. 40 ). Z důvodu odlišnosti svobody svědomí a svobody náboženského přesvědčení,
vyložené shora, Ústavní soud ČR zkoumal nejprve vztah napadených rozhodnutí ke svobodě svědomí ve
smyslu čl. 15 odst. 1 Listiny. Ústavní
soud je totiž toho názoru, že odmítnutí nastoupit vojenskou službu lze učinit i z důvodů
nesouvisejících s náboženským přesvědčením a že i takovou svobodu
Listina chrání.
kolize
Nejvyšší soud ČR při přezkoumání stížností pro porušení zákona napadeného
rozhodnutí nedostatečně interpretoval ust. §
14 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Nevzal totiž v úvahu dostatečným
způsobem návětí tohoto ustanovení, z něhož plyne, že výčet vad uvedených v odst. 1 pod písm. a) až
f) je toliko příkladmý. Jeho event. doplňování je třeba dotvářet právě s ohledem na respektování
základních práv a svobod, a to za použití ustanovení
§ 1 zákona o soudních rehabilitacích,
který vymezuje účel tohoto zákona. Účelem je zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které
zákon označoval za trestné v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a
politická práva a svobody zaručené Ústavou a
vyjádřené v mezinárodních dokumentech a v mezinárodních právních normách, umožnit rychlé přezkoumání
případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního
řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám
společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit
důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly.
Pro dotváření výčtu vad je ovšem i část druhá
§ 1 zákona o soudních rehabilitacích,
která normativně stanoví, že činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených
Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci
lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, pokud
směřovaly k prosazení takových práv nenásilnou cestou, byly československým trestním zákonem
prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich
trestní stíhání a trestání.
relevantní
Z uvedeného je zřejmé, že jde o autonomní normativní vyjádření národního
zákonodárce k trestnosti a trestání určitých činů, přičemž referenčními normami jsou pouze
Ústava,
Všeobecná deklarace lidských práv
a mezinárodní pakty o občanských a politických právech. Podstatné je, že
Všeobecná deklarace lidských práv v čl. 18
obsahuje právo na svobodu svědomí, stejně jako Mezinárodní pakt o občanských a politických právech,
vyhl. č. 120/1976 Sb., v
čl. 18 odst. 1, kterou nelze omezit
běžným zákonem. Z tohoto důvodu není odkaz Nejvyššího soudu ČR na běžné zákonodárství
demokratických zemí, neboť v první řadě je třeba respektovat vůli projevenou domácím zákonodárcem.
Stejně nepřípadný je i závěr Nejvyššího soudu ČR o tom, že ani Všeobecná deklarace lidských práv ani
další mezinárodní smlouvy o lidských právech, zejména pak Mezinárodní pakt o občanských a
politických právech "nezakládají žádné výslovně uvedené právo odmítnout plnění zákonných povinností
vůči státu, včetně povinnosti vojenské", a to z důvodů, které jsou vyloženy shora.
relevantní
Svoboda svědomí je totiž tou základní svobodou, která je-li ve vztahu ke státu
uplatněna, musí být státem přiměřeně respektována v rozsahu vyloženém vpředu. Například dnešní
institut civilní služby je výrazem přiměřeného respektu státu ke svědomí toho, komu jeho svědomí
brání stát se součástí vojska. Senát Ústavního soudu dodává, že
čl. 15 odst. 1 Listiny
tak působí normativně i ve vztahu k výstavbě a organizaci armády tak, že stanoví hranice, které stát
nesmí překročit.
Pokud Nejvyšší soud ČR přehlédl působení
čl. 15 odst. 1 Listiny
na výklad § 14 zákona o soudní
rehabilitaci, což se stalo, neboť předmětem jeho úvah bylo toliko právo na náboženské
přesvědčení, pokračoval v zásahu do svobody svědomí stěžovatele, který započal odsuzujícím rozsudkem
v roce 1958, pokračoval rehabilitačním usnesením z roku 1991, jež bylo předmětem přezkumu co do
zákonnosti ze strany Nejvyššího soudu ČR, který ovšem svým rozhodnutím tento zásah neodstranil a
nedostál tak své povinnosti poskytnout ochranu základnímu právu, jak mu ukládá
čl. 4 Ústavy ČR.
Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadené usnesení Nejvyššího soudu
ČR ze dne 10. 10. 2001 sp. zn. 5 Tz 250/01 zrušil pro rozpor s
čl. 15 odst. 1 Listiny.
Rozpor s dalšími základními právy, jejichž porušení bylo namítáno, nebylo za této
situace třeba zkoumat.
Poučení:
Proti nálezu Ústavního soudu se nelze
odvolat.
V Brně dne 11. března 2003
Zpět na text