II. ÚS 361/2000

Soudní přezkum rozhodnutí správních orgánů

§  ×
AA  
Sdílení poznámky:
Obsah Typ obsahu
Předpisy ČR (7)
Judikatura (1)
II. ÚS 361/2000
> Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že současná právní úprava podrobuje soudnímu přezkumu po stránce jejich zákonnosti ta rozhodnutí správních orgánů, která správní orgán vydal na základě zákonem povolené volné úvahy (správního uvážení). U těchto správních rozhodnutí přezkoumává soud pouze, zda nevybočila z mezí a hledisek stanovených zákonem [§ 245 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")]. Současně není povinností přezkumného soudu nahradit použité správní uvážení svým vlastním. Součástí přezkoumání soudu je i posouzení, zda správní uvážení je logickým vyústěním řádného hodnocení skutkových zjištění. Pokud byly výše uvedené podmínky splněny, soud nemůže ze stejných skutkových zjištění vyvodit jiné závěry (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2000 sp. zn. II. ÚS 156/2000).
Soud dovodil zcela správně, že posuzuje-li se žadatel společně s dalšími občany podle § 4 odst. 2 zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů, poskytují se jednorázové nebo měsíčně se opakující dávky k doplnění příjmu všech společně posuzovaných osob. Tyto osoby vymezuje zákon č. 463/1991 Sb., o životním minimu, ve znění pozdějších předpisů, když jako podmínku pro splnění této kvalifikace posuzovatelnosti stanoví, že tyto vyjmenované osoby spolu trvale žijí a společně uhrazují své potřeby. V § 1 odst. 2 zákona o sociální potřebnosti je dále stanoveno, že u občanů žijících v domácnosti, jejichž příjmy se posuzují podle zvláštního zákona společně, musí pro naplnění pojmu sociální potřebnosti splňovat stanovené podmínky každý z nich. Pojem sociální potřebnosti je pro občana naplněn tím, že jeho příjmy nedosahují částek životního minima.
Zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, jako základní zákon sociální péče v § 103 vylučuje z nároku na dávky osoby bez trvalého pobytu. Toto ustanovení není podmínkou sociální potřebnosti, nýbrž nároku na dávku sociální péče, vyplývající ze zákona o sociálním zabezpečení.
Ústavní soud neshledal v rozsudku krajského soudu žádné porušení ústavnosti. Je nutno přisvědčit krajskému soudu v tom, že všechny zákony zajišťující sociální péči tvoří jeden celek a vzájemně na sebe navazují. Podle § 248 odst. 3 o. s. ř. jsou však z přezkoumávání soudem vyloučena rozhodnutí správních orgánů vydaná na základě ustanovení uvedených v příloze A o. s. ř. Celá část třetí zákona o sociálním zabezpečení - tj. sociální péče, je tedy z přezkumu, resp. z jednání soudu vyloučena, ale pouze za předpokladu, že nejde o přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny základních práv a svobod (čl. 36 odst. 2 věta druhá).
Podle názoru Ústavního soudu nedošlo v projednávaném případě k porušení ústavnosti tím, že soud ve věci jednal, neboť se současně vypořádával s namítanými porušeními stěžovatelčiných základních práv a prakticky jí poskytl další ochranu jejích práv provedeným soudním přezkumem. <
Ústavní soud
rozhodl dne 4. října 2000 ve věci ústavní stížnosti R. Č. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 29. 3. 2000 sp. zn. 16 Ca 342/99, rozhodnutí Okresního úřadu v Mostě z 22. 7. 1999 sp. zn. Odv 21/99 a rozhodnutí Městského úřadu v Mostě z 25. 6. 1999 sp. zn. 1026-98/212/99/Ky o zamítnutí stěžovatelčiny žádosti o opakovanou dávku sociální péče - doplnění příjmu rodiny do životního minima, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 3. 2000 sp. zn. 16 Ca 342/99, rozhodnutí Okresního úřadu v Mostě ze dne 22. 7. 1999 sp. zn. Odv 21/99 a rozhodnutí Městského úřadu v Mostě ze dne 25. 6. 1999 sp. zn. 1026-98/212/99/Ky.
Namítá, že těmito rozhodnutími byl porušen čl. 10 Ústavy České republiky a čl. 10 odst. 2 a čl. 32 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Městský úřad v Mostě, odbor sociálních věcí, výše zmíněným rozhodnutím zamítl stěžovatelčinu žádost o opakovanou dávku sociální péče - o doplnění příjmu rodiny do životního minima. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že podle § 103 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, je podmínkou nároku na dávky a služby trvalý pobyt hodnocené osoby na území České republiky. Stěžovatelčin manžel a jeho syn z předchozího manželství tuto podmínku nesplňují, neboť jsou občany Ruské federace a mají povolen pouze krátkodobý pobyt na území České republiky. Žádost stěžovatelčina manžela o prominutí této podmínky byla zamítnuta. Rovněž tak byly zamítnuty jeho žádosti o poskytnutí přiznání statutu uprchlíka a o udělení trvalého pobytu. Otec se starším synem jsou posuzováni jako cizí státní příslušníci bez trvalého pobytu. Mohou žádat pouze jednorázovou pomoc z dávek sociální péče, která je jim poskytována. Stěžovatelka uzavřela manželství s J. Č. dne 25. 7. 1998, takže rodinu tvoří ona, manžel J. Č., jeho syn N. a z tohoto manželství narozený syn S.
Odvolání podané proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo potvrzeno Okresním úřadem v Mostě, referátem sociálních věcí, který opakovaně konstatoval nedostatek podmínky pro přiznání souhrnné dávky, jak to již učinil správní orgán prvního stupně.
Krajský soud v Ústí nad Labem stěžovatelkou podanou žalobu zamítl, když se ztotožnil s právními závěry obou správních orgánů a když se současně vypořádal s námitkou o porušení Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, vyhlášeného pod č. 120/1976 Sb., a porušení čl. 30 Listiny.
Ve své ústavní stížnosti se stěžovatelka soustřeďuje hlavně na posouzení podmínky trvalého pobytu u osob společně posuzovaných podle zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu, ve znění pozdějších předpisů, která podle jejího názoru však není v tomto zákoně výslovně uvedena, stejně jako není uvedena ani v zákoně č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů. Proto má za to, že je nutno při výkladu zákona č. 463/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vycházet pouze z jeho ustanovení a z faktického stavu, tj. ze skutečnosti, kolik osob žije ve společné domácnosti, podílí se na úhradě nákladů této domácnosti a potřeb jejich členů. Tento názor je akceptován rovněž platnou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, v níž se uvádí, že otázka existence nebo neexistence rodinného života je v podstatě otázka fakticity závisející na skutečné, praktické existenci úzkých osobních vztahů v rámci rodiny, v rámci společné domácnosti. Se svým manželem žiji, uvádí dále stěžovatelka, v řádném manželství, a to plní svůj hlavní účel ve smyslu zákona o rodině, tzn., že byla založena rodina a snaží se o řádnou výchovu dětí. Při respektování výkladu správních orgánů i obecného soudu dochází tak ke snížení její životní úrovně, tj. ke snížení eventuálních sociálních dávek tím, že takto jsou vypočítávány její příjmy pod společensky uznanou minimální hranicí příjmů občana, a také k porušování jedné z hlavních zásad zákona o rodině, kterou je společná vyživovací povinnost manželů. Znovu zdůrazňuje, že nežádá o sociální dávky pro manžela a pro jeho syna, kteří nejsou státními příslušníky České republiky a nemají povolený trvalý pobyt, ale pouze žádá o sociální dávky pro svou osobu a pro osobu svého syna, jež splňují pro nás všechny zákonem požadované náležitosti pro přiznání těchto dávek.
K dožádání Ústavního soudu se Okresní úřad v Mostě, referát sociálních věcí, vyjádřil k podané ústavní stížnosti dne 8. 9. 2000 pod sp. zn. Odv 21/99 takto: Paní R. Č., roz. H., pobírá opakovanou dávku sociální péče na dorovnání příjmu do hranice sociální potřebnosti s účinností od 1. 3. 1998. Výše dávky je upravována podle změny rozhodných skutečností pro nárok výplaty této dávky. Dne 25. 7. 1998 uzavřela manželství s p. J. L. Č., nar. 28. 8. 1966, státním příslušníkem Ruské federace. Panu Č. a jeho nezletilému synovi N. J. Č., nar. 4. 6. 1990, rovněž příslušníku Ruské federace, nebyl přiznán statut uprchlíka. Poté požádal o udělení trvalého pobytu na území České republiky pro sebe a syna. Jeho žádost byla zamítnuta, poté řešena Ministerstvem vnitra v odvolacím řízení. Rozhodnutím Policejního prezidia České republiky, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, ze dne 23. 12. 1999 č. j. PPR-5899/ROP-c-215-99 bylo jeho odvolání zamítnuto.
Rodina paní Č. se v době podání její žádosti o posuzování všech členů rodiny společně skládala ze čtyř osob. Dne 29. 3. 1999 se narodil syn S. Č., občan České republiky.
V ústavní stížnosti klientka uvádí, že je vdaná, žije ve společné domácnosti po dobu dvou let se svým manželem a dvěma nezletilými dětmi, z nichž jedno pochází z manželství s panem Č. a druhé je jeho vlastní dítě z předchozího manželství (N., občan Ruské federace). K tomuto vyjádření je nutné dodat, že v prosinci 1999 byl nezletilý N. umístěn na základě předběžného opatření Okresního soudu v Mostě do Dětského diagnostického ústavu v Liberci z důvodu útěku z domova kvůli nepřiměřenému trestání otcem. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 12. 1999 č. j. 10 Co 871/99-16 byl nezletilý na základě odvolání otce z ústavu propuštěn s podmínkou návratu do Ruské federace k prarodičům, kterým byl pravomocným rozhodnutím svěřen do výchovy ještě před svým příjezdem do České republiky.
Skutečnost, že některá z těchto osob, které jsou podle zákona o životním minimu společně posuzovány, nesplňuje podmínku trvalého pobytu na území České republiky, nebrání tomu, aby ostatní osoby byly uznány za sociálně potřebné - osoba nesplňující tuto podmínku se nezahrne mezi osoby společně posuzované (přihlédne se však k plnění vyživovací povinnosti touto osobou). Podmínka trvalého pobytu není podmínkou sociální potřebnosti, nýbrž nároku na dávku sociální péče, vyplývající ze zákona o sociálním zabezpečení.
Stěžovatelka byla informována o možnosti jednorázové dávky sociální péče podle § 8a odst. 1 a 3 zákona č. 482/1991 Sb., v platném znění, pro manžela a jeho syna - dávky sociální péče v mimořádných případech, kde se uvádí, že občanu, který nesplňuje podmínky pro poskytování dávek sociální péče podle tohoto zákona a jemuž hrozí vážná újma na zdraví, může být poskytnuta v nezbytném rozsahu pomoc, a to formou věcné nebo peněžité dávky, popř. služby sociální péče.
Nezletilému občanu, který nemá trvalý pobyt na území České republiky, může být poskytnuta v nezbytném rozsahu pomoc, jestliže mu hrozí vážná újma na zdraví nebo je ohrožena jeho řádná výchova a pomoc nelze poskytnout podle zvláštních zákonů. Pomoc lze poskytnout formou věcné nebo peněžité dávky, popř. služby sociální péče. Tuto formu pomoci klientka již několikrát využila s tím, že žádala o finanční pomoc pro celou svoji rodinu. Jejím žádostem bylo většinou vyhověno.
Závěrem konstatujeme, že rodinou paní Č. se velmi podrobně a důsledně zabývá nejenom Městský úřad v Mostě, Okresní úřad v Mostě, Ministerstvo práce a sociálních věcí - pracoviště regionálního oddělení odboru sociální politiky v Ústí nad Labem, ale i další orgány a instituce. Sociální pomoc, která je rodině poskytována, vychází z platných právních předpisů. Žádný z členů rodiny není ze strany správních orgánů krácen na svých právech.
Krajský soud k dožádání Ústavního soudu spolu se spisem sp. zn. 16 Ca 342/99 ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na zdůvodnění svého rozsudku a současně poukázal na závažnou skutečnost, že jsou určité pochybnosti o tom, zda měl soud v daném případě věcně rozhodovat. Podle § 248 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") jsou z přezkoumání soudem vyloučena rozhodnutí správních orgánů, vydaná na základě ustanovení uvedených v příloze A. Ta na úseku sociálního zabezpečení vylučuje zákon č. 100/1988 Sb. kromě rozhodnutí přezkoumatelných podle § 250l o. s. ř. Vzhledem k tomu, že základní nárok na sociální dávky je v obecné poloze upraven § 90 odst. 1 zákona o sociálním zabezpečení a že nejde o rozhodnutí napadnutelné opravným prostředkem u soudu, mohlo by být napadené rozhodnutí považováno za vyloučené ze soudního přezkumu. Některé soudy takto postupují.
Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že současná právní úprava podrobuje soudnímu přezkumu po stránce jejich zákonnosti ta rozhodnutí správních orgánů, která správní orgán vydal na základě zákonem povolené volné úvahy (správního uvážení). U těchto správních rozhodnutí přezkoumává soud pouze, zda nevybočila z mezí a hledisek stanovených zákonem (§ 245 odst. 2 o. s. ř.). Současně není povinností přezkumného soudu nahradit použité správní uvážení svým vlastním. Součástí přezkoumání soudu je i posouzení, zda správní uvážení je logickým vyústěním řádného hodnocení skutkových zjištění. Pokud byly výše uvedené podmínky splněny, soud nemůže ze stejných skutkových zjištění vyvodit jiné závěry (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2000 sp. zn. II. ÚS 156/2000).
V předmětné věci bylo tedy povinností soudu posoudit, zda správní orgány správně aplikovaly zákonná ustanovení o přiznání opakované dávky sociální péče - dorovnání celé stěžovatelčiny rodiny do životního minima podle § 4 odst. 1 zákona č. 482/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a zda odvoláním napadené rozhodnutí je v souladu se zákonem. Porušení zákonnosti nebylo shledáno.
Soud dovodil zcela správně, že posuzuje-li se žadatel společně s dalšími občany podle § 4 odst. 2 zákona o sociální potřebnosti, poskytují se jednorázové nebo měsíčně se opakující dávky k doplnění příjmu všech společně posuzovaných osob. Tyto osoby vymezuje zákon č. 463/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, když jako podmínku pro splnění této kvalifikace posuzovatelnosti stanoví, že tyto vyjmenované osoby spolu trvale žijí a společně uhrazují své potřeby. V § 1 odst. 2 zákona o sociální potřebnostije dále stanoveno, že u občanů žijících v domácnosti, jejichž příjmy se posuzují podle zvláštního zákona společně, musí pro naplnění pojmu sociální potřebnosti splňovat stanovené podmínky každý z nich. Pojem sociální potřebnosti je pro občana naplněn tím, že jeho příjmy nedosahují částek životního minima.
Zákon č. 100/1988 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako základní zákon sociální péče v § 103 vylučuje z nároku na dávky osoby bez trvalého pobytu. Toto ustanovení není podmínkou sociální potřebnosti, nýbrž nároku na dávku sociální péče, vyplývající ze zákona o sociálním zabezpečení.
Ústavní soud neshledal ani v rozsudku krajského soudu žádné porušení ústavnosti. Je nutno také přisvědčit krajskému soudu v tom, že všechny zákony zajišťující sociální péči tvoří jeden celek a vzájemně na sebe navazují. Podle § 248 odst. 3 o. s. ř. jsou však z přezkoumávání soudem vyloučena rozhodnutí správních orgánů vydaná na základě ustanovení uvedených v příloze A o. s. ř. Celá část třetí zákona o sociálním zabezpečení - tj. sociální péče, je tedy z přezkumu, resp. z jednání soudu vyloučena, ale pouze za předpokladu, že nejde o přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny (čl. 36 odst. 2 věta druhá ).
Podle názoru Ústavního soudu nedošlo v projednávaném případě k porušení ústavnosti tím, že soud ve věci jednal, neboť se současně vypořádával s namítanými porušeními stěžovatelčiných základních práv a prakticky jí poskytl další ochranu jejích práv provedeným soudním přezkumem.
S těmito závěry krajského soudu se Ústavní soud plně ztotožňuje. V projednávaném případě nebyl porušen čl. 10 odst. 2 Listiny, neboť se nejedná o neoprávněné zasahování do soukromého a rodinného života tím, že není přiznána dávka sociální péče žadateli pro nesplnění stanovených podmínek. Rovněž tak nepřiznáním této dávky sociální péče nebyla porušena ochrana dětí a mladistvých. Pokud se týká namítaného porušení Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (publikovaného pod č. 120/1976 Sb.), bylo toto stěžovatelčino tvrzení vyvráceno v odůvodnění krajského soudu, se kterým se Ústavní soud ztotožňuje. Pokud se stěžovatelka dovolává platné judikatury Evropského soudu pro lidská práva, podle které otázka existence nebo neexistence rodinného života je v podstatě otázkou fakticity, závisející na skutečné praktické existenci úzkých osobních vztahů v rámci rodiny, v rámci společné domácnosti, je tento odkaz s ohledem na projednávanou věc naprosto irelevantní. Nezapočítání jedné z dávek sociální péče ve vztahu k osobě, nespadající pod režim životního minima, nemůže přece a také nenarušuje fakticitu rodiny, tj. vedení společné domácnosti a společnou úhradu potřeb jejich členů. Stěžovatelka vzájemně přesouvá nesouměrné kategorie.
Ústavní soud byl proto nucen mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení:
Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2000