I. ÚS 249/2000

Koncepce trestního řízení v České republice

§  ×
AA  
Sdílení poznámky:
Obsah Typ obsahu
Předpisy ČR (7)
Judikatura (2)
I. ÚS 249/2000
> Koncepce trestního řízení v České republice - ohledně postavení poškozeného - vychází z toho, že poškozený je samostatnou stranou řízení s poměrně širokými procesními právy (§ 12 odst. 6 trestního řádu). Přitom je třeba mít na zřeteli, že své postavení v trestním řízení neztrácí tím, že mu již byla škoda plně nahrazena (např. před zahájením trestního stíhání nebo v jeho průběhu), a pojem poškozeného je proto širší než pojem subjektu adhezního řízení, neboť zahrnuje i takového poškozeného, který není oprávněn uplatnit nárok na náhradu škody v trestním řízení. Přestože tedy
adhezní řízení
, v němž se projednává nárok poškozeného na náhradu škody, je součástí trestního řízení a splývá s ním (srov. Šámal/Král/Baxa/ Púry: Trestní řád - komentář, 1. vyd., C. H. Beck, 1995, str. 171 a 173), je možno učinit dílčí závěr, že procesní práva poškozeného, jakožto strany trestního řízení, se neredukují toliko na právo na náhradu škody.
Zároveň však platí, že trestní řízení v České republice spadá do oblasti práva veřejného. V rámci trestního řízení neexistuje možnost podání tzv. soukromé žaloby, jak tomu je v některých jiných zemích (srov. např. SRN, Rakousko), nýbrž existují toliko tzv. veřejné žaloby, které podává stát proti obviněnému ze spáchání trestného činu (byť v některých případech se souhlasem poškozeného). Podle čl. 80 Ústavy České republiky zastupuje veřejnou žalobu v trestním řízení státní zastupitelství, které je systematicky zařazeno do oblasti výkonné moci. Výlučné postavení státního zastupitelství v trestním řízení dále vychází ze zásady legality (§ 2 odst. 3 trestního řádu), podle níž je státní zástupce povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví, a ze zásady obžalovací (§ 2 odst. 8 trestního řádu), podle níž trestní stíhání před soudy je možné jen na základě obžaloby podané státním zástupcem.
Poškozený, byť je samostatnou stranou trestního řízení, tedy nemá právo podat obžalobu a tímto "monopolním právem" disponuje pouze stát. Logickým důsledkem výše uvedené koncepce trestního řízení v České republice je proto i napadené ustanovení § 246 odst. 1 písm. d) trestního řádu, podle něhož poškozený může rozsudek odvoláním napadnout pouze pro nesprávnost výroku o náhradě škody, a nikoliv v jeho dalších částech. Celý rozsudek, tzn. včetně části jeho výroku o vině a trestu obžalovaného, je oprávněn napadnout odvoláním pouze státní zástupce [§ 246 odst. 1 písm. a) trestního řádu], a to jak ve prospěch, tak i v neprospěch obžalovaného. Obžalovaný může rozsudek odvoláním napadnout pouze pro nesprávnost výroku, který se ho přímo dotýká [§ 246 odst. 1 písm. b) trestního řádu].
Z ústavněprávního hlediska navíc Ústavní soud připomíná, že charakteristickým znakem moderního právního státu v kontinentálním evropském pojetí je skutečnost, že vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán a kdo jej spáchal (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, str. 345). Ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, totiž neexistuje (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99, tatáž sbírka, svazek 14, str. 291, 293). <
Ústavní soud
rozhodl dne 27. září 2000 ve věci ústavní stížnosti T. T. proti rozsudku Městského soudu v Brně z 22. 10. 1999 sp. zn. 6 T 57/97 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze 14. 2. 2000 sp. zn. 8 To 11/2000, jimiž byl R. J. odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody za trestné činy ublížení na zdraví a výtržnictví, a návrhu na zrušení slov "pro nesprávnost výroku o náhradě škody" v § 246 odst. 1 písm. d) trestního řádu, takto:
1. Návrh na zrušení ustanovení § 246 odst. 1 písm. d) trestního řádu se odmítá.
2. Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 10. 1999 sp. zn. 6 T 57/97 shledal obžalovaného R. J. vinným z toho, že dne 19. 12. 1996 "bezděky odcvrnkl nedopalek cigarety směrem, kde stál poškozený T. T., a tento jej trefil", načež se stěžovatel proti R. J. rozběhl, což R. J. opětoval. Při následném vzájemném "požduchování" prý stěžovatel R. J. udeřil pěstí pod levé oko a poté, co stěžovateli uklouzly nohy, jej R. J. při pádu na zem nejméně jednou kopl botou do obličeje, čímž mu způsobil vážnou poruchu zdraví, spočívající ve vpáčené zlomenině čelní kosti vpravo, v zlomenině spodiny lebky v oblasti přední jámy lební a očnice vpravo, v trhlině tvrdé pleny mozkové, v otřesu mozku, v otřesu sítnice pravého oka, v krevním výronu a otoku víček pravého oka, v tržnězhmožděné ráně dolního rtu, ve vyražení tří řezáků v dolní čelisti a v krvácení z nosu a úst. V důsledku tohoto zranění se stěžovatel stal plně invalidním. Tím se R. J. dopustil trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 trestního zákona a trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona a byl za to odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2,5 let podmíněně odloženému na zkušební dobu v trvání 3 let. V odůvodnění citovaného rozsudku Městský soud v Brně především uvedl, že mezi jednotlivými stěžovatelovými výpověďmi v přípravném řízení trestním a v řízení před soudem shledal značné rozpory a rovněž svědecké výpovědi se při popisu předmětné události navzájem značně rozcházely. Proto Městský soud v Brně dospěl k závěru, že se R. J. sice předmětného trestného jednání dopustil, nicméně při ukládání trestu přihlédl ke všem polehčujícím okolnostem a jako přiměřený shledal trest odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu.
Krajský soud v Brně napadeným usnesením zamítl stěžovatelovo odvolání proti tomuto rozsudku Městského soudu v Brně.
V odůvodnění krajský soud uvedl, že odvolání směřuje do všech výroků rozsudku Městského soudu v Brně včetně řízení, které mu předcházelo. Podle § 246 odst. 1 písm. d) trestního řádu však poškozený může napadnout odvoláním rozsudek toliko pro nesprávnost výroku o náhradě škody. Odvolací soud proto přezkoumal pouze tuto část výroku a řízení se k němu vztahující, "když je zřejmé, že výrok o vině i trestu napadeného rozsudku je v právní moci, a proto zůstal stranou přezkumu". Městský soud v Brně prý provedl důkazy, které stěžovatel navrhl, a v odůvodnění rozsudku podrobně rozvedl, proč z nich nebylo možno při rozhodování o náhradě škody vycházet. S tímto závěrem se odvolací soud ztotožnil, neboť se údajně jednalo pouze o fotokopie 3 kusů příjmových pokladních dokladů bez ověření, přičemž u těchto dokladů chyběly základní identifikační údaje, a nebylo z nich proto možno zjistit, zda tam uvedené částky byly skutečně spojeny s léčbou stěžovatelova zranění, jež mu způsobil R. J. Protože je v tomto případě důkazní břemeno na straně poškozeného (stěžovatele), není povinností soudu obstarávat důkazy k uplatněnému nároku na náhradu škody.
V záhlaví označená rozhodnutí stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní zejména uvedl, že orgány činné v trestním řízení postupovaly protizákonným způsobem, leč těmito námitkami se krajský soud [s poukazem na § 246 odst. 1 písm. d) trestního řádu] odmítl zabývat. Je prý sice pravdou, že stěžovatel byl v řízení u soudu prvního stupně se svými nároky odkázán na náhradu v rámci občanskoprávního řízení, nicméně se domnívá, že jestliže soud v rámci trestního řízení posoudil věc špatně a protiprávně, pak nutně i občanskoprávní řízení musí vycházet "ze špatného a protiprávního stavu". Je prý např. z hlediska náhrady škody rozdíl v tom, jestli se dopustí trestného činu jeden pachatel tak, jak konstatoval Městský soud v Brně, nebo čtyři, resp. pět pachatelů. Osoby, které byly vyslýchány jako svědci, se totiž údajně jednání odsouzeného R. J. zúčastnily tak, že mu páchání trestného činu umožnily a zabránily svědkovi O., aby stěžovateli přišel na pomoc. Z uvedených důvodů se stěžovatel domnívá, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byl porušen čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a to z hlediska délky soudního řízení, špatného hodnocení důkazů a "nemožnosti se účastnit výslechů takzvaných svědků". Výslovně stěžovatel upozorňuje na to, že britská televize dne 29. 1. 2000 odvysílala záběry z jeho napadení, leč Městský soud v Brně tyto záběry nedokázal v předchozím řízení obstarat. Obecné soudy prý porušily rovněž čl. 13 Úmluvy, neboť stěžovateli (poškozenému) nebylo umožněno napadnout rozsudek soudu prvního stupně v jiných výrokových částech, než toliko ve výroku o náhradě škody. Proto stěžovatel v souvislosti s ústavní stížností navrhuje zrušit i část § 246 odst. 1 písm. d) trestního řádu (tedy slova "pro nesprávnost výroku o náhradě škody"). Stěžovatel konečně tvrdí, že nepřiznáním práva na náhradu škody došlo k porušení čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, tzn. práva na pokojné užívání svého majetku, a že k uvedeným zásahům do jeho práv došlo proto, že je romské národnosti. V tom spatřuje porušení čl. 14 Úmluvy, tzn. nepřípustnou diskriminaci své osoby.
Ústavní soud shledal, že podstata ústavní stížnosti směřuje proti údajné protizákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení, přičemž stěžovatel brojí především proti tomu, že se Krajský soud v Brně v napadeném usnesení odmítl zabývat jeho námitkami směřujícími proti průběhu trestního řízení s poukazem na § 246 odst. 1 písm. d) trestního řádu. Jak vyplývá z předmětného soudního spisu, proti rozsudku Městského soudu v Brně podal odvolání pouze stěžovatel (poškozený), a nikoliv státní zástupce nebo obžalovaný R. J. Proto krajský soud v napadeném usnesení zkoumal toliko tu část rozsudku Městského soudu v Brně, která se týkala výroku o náhradě škody, a nikoliv ostatních výroků.
Ústavní soud tedy nejprve musel posoudit stěžovatelův návrh na zrušení části § 246 odst. 1 písm. d) trestního řádu, protože právě proti němu směřuje těžiště argumentace obsažené v ústavní stížnosti. Podle tohoto ustanovení rozsudek může odvoláním napadnout "poškozený, který uplatnil nárok na náhradu škody, pro nesprávnost výroku o náhradě škody".
K postavení poškozeného v českém trestním řízení Ústavní soud uvádí, že určující je zejména § 43 trestního řádu, jenž poškozeného definuje jako osobu, které bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda. Poškozený má právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání a před skončením řízení se k věci vyjádřit. Poškozený, který má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu. Navíc trestní stíhání některých taxativně uvedených skutkových podstat trestných činů lze zahájit a v již zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného, přičemž souhlas s trestním stíháním může poškozený výslovným prohlášením vzít kdykoliv zpět, a to až do doby, než se odvolací soud odebere k závěrečné poradě (§ 163a trestního řádu).
Koncepce trestního řízení v České republice tedy - ohledně postavení poškozeného - vychází z toho, že poškozený je samostatnou stranou řízení s poměrně širokými procesními právy (§ 12 odst. 6 trestního řádu). Přitom je třeba mít na zřeteli, že své postavení v trestním řízení neztrácí tím, že mu již byla škoda plně nahrazena (např. před zahájením trestního stíhání nebo v jeho průběhu), a pojem poškozeného je proto širší než pojem subjektu adhezního řízení, neboť zahrnuje i takového poškozeného, který není oprávněn uplatnit nárok na náhradu škody v trestním řízení. Přestože tedy
adhezní řízení
, v němž se projednává nárok poškozeného na náhradu škody, je součástí trestního řízení a splývá s ním (srov. Šámal/ Král/Baxa/Púry: Trestní řád - komentář, 1. vyd., C. H. Beck, 1995, str. 171 a 173), je možno učinit dílčí závěr, že procesní práva poškozeného, jakožto strany trestního řízení, se neredukují toliko na právo na náhradu škody.
Zároveň však platí, že trestní řízení v České republice spadá do oblasti práva veřejného. V rámci trestního řízení neexistuje možnost podání tzv. soukromé žaloby, jak tomu je v některých jiných zemích (srov. např. SRN, Rakousko), nýbrž existují toliko tzv. veřejné žaloby, které podává stát proti obviněnému ze spáchání trestného činu (byť v některých případech se souhlasem poškozeného, jak již bylo uvedeno). Podle čl. 80 Ústavy České republiky zastupuje veřejnou žalobu v trestním řízení státní zastupitelství, které je systematicky zařazeno do oblasti výkonné moci. Výlučné postavení státního zastupitelství v trestním řízení dále vychází ze zásady legality (§ 2 odst. 3 trestního řádu), podle níž je státní zástupce povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví, a ze zásady obžalovací (§ 2 odst. 8 trestního řádu), podle níž trestní stíhání před soudy je možné jen na základě obžaloby podané státním zástupcem.
Poškozený, byť je samostatnou stranou trestního řízení, tedy nemá právo podat obžalobu a tímto "monopolním právem" disponuje pouze stát. Logickým důsledkem výše uvedené koncepce trestního řízení v České republice je proto i napadené ustanovení § 246 odst. 1 písm. d) trestního řádu, podle něhož poškozený může rozsudek odvoláním napadnout pouze pro nesprávnost výroku o náhradě škody, a nikoliv v jeho dalších částech. Celý rozsudek, tzn. včetně části jeho výroku o vině a trestu obžalovaného, je oprávněn napadnout odvoláním pouze státní zástupce [§ 246 odst. 1 písm. a) trestního řádu], a to jak ve prospěch, tak i v neprospěch obžalovaného. Obžalovaný může rozsudek odvoláním napadnout pouze pro nesprávnost výroku, který se ho přímo dotýká [§ 246 odst. 1 písm. b) trestního řádu].
Z ústavněprávního hlediska navíc Ústavní soud připomíná, že charakteristickým znakem moderního právního státu v kontinentálním evropském pojetí je skutečnost, že vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán a kdo jej spáchal (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, str. 345). Ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, totiž neexistuje (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99, tatáž sbírka, svazek 14, str. 291, 293).
Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené ustanovení § 246 odst. 1 písm. d) trestního řádu s uvedenými ustanoveními Úmluvy v rozporu není, a že se tedy jedná o návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ohledně vlastní ústavní stížnosti, kterou stěžovatel brojí proti napadenému usnesení Krajského soudu v Brně, Ústavní soud dovodil, že její obsah v podstatě směřuje proti tomu, že se krajský soud - s odkazem na § 246 odst. 1 písm. d) trestního řádu - odmítl zabývat namítanou protizákonností trestního řízení. Jak však již Ústavní soud uvedl výše, § 246 odst. 1 písm. d) trestního řádu je ústavně konformní, a tím, že jej krajský soud aplikoval, nemohl uvedená stěžovatelova základní práva porušit. Jinak řečeno, krajský soud nepochybil, když nezkoumal důvodnost jednotlivých stěžovatelových námitek stojících mimo rámec nároku na náhradu škody, a těmito námitkami se proto nezabýval ani Ústavní soud (tzn. např. tím, kolik osob se podílelo na trestném činu, zda v soudním řízení nedošlo k průtahům nebo zda bylo dokazování dostatečné a zda provedené důkazy byly správně vyhodnoceny). Protože tedy stěžovatel v podstatě vůbec nezpochybňuje argumentaci krajského soudu, týkající se napadeného usnesení ve výroku o náhradě škody, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že ústavní stížnost směřující proti tomuto usnesení je zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud proto ze všech zmíněných důvodů usuzuje, že k tvrzenému porušení stěžovatelových základních práv a svobod (v procesním postavení poškozeného) zjevně nedošlo, a zejména neshledal, že by byl diskriminován pro svou příslušnost k romské národnosti.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že stěžovatelovy námitky svojí podstatou lze -
in eventum
- zkoumat v oblasti jiného procesního institutu, než je ústavní stížnost. Tím má Ústavní soud na mysli stížnost pro porušení zákona podle § 266 a násl. trestního řádu, k jejímuž podání mohl dát stěžovatel v zákonem stanovené lhůtě podnět ministru spravedlnosti.
Ústavní soud tedy rekapituluje, že návrh na zrušení části § 246 odst. 1 písm. d) trestního řádu i vlastní ústavní stížnost proti napadenému usnesení Krajského soudu v Brně jsou návrhy zjevně neopodstatněnými, které proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení:
Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2000