Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocné a doručené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 16. června 2000 (usnesení 8 To 237/2000) a spolu s ním také jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 22. dubna 1999 (1 T 69/97) a tvrdila, že oba obecné soudy svými rozhodnutími porušily její ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení toho práva - stručně shrnuto - došlo tím, že obecné soudy vzaly za základ svého rozhodnutí písmoznalecké posudky, ačkoli podkladové materiály k nim (listiny a psací stroj) byly získány při domovní prohlídce, která však byla provedena v rozporu se zákonem (§ 84 tr. ř.), a jako taková je protiústavní. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud obě rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.

Předseda senátu Krajského soudu v Plzni, jako soudu odvolacího, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§ 30 odst. 3 zákona), se k výzvě Ústavního soudu (§ 42 odst. 4 zákona) ke stěžovatelčině ústavní stížnosti vyjádřil tak, že především poukázal na rozhodovací důvody obsažené v jeho původním rozhodnutí (usnesení ze dne 18. srpna 1999), jímž (z podnětu odvolání stěžovatelky) prvostupňový odsuzující rozsudek zrušil a věc vrátil státnímu zástupci k došetření, uvedl, že jakkoli na názoru (právním posouzení) vysloveném v tomto rozhodnutí "nemá a neměl příslušný senát cokoli měnit", cítil se jako odvolací soud v následném řízení vázán (§ 270 odst. 4 tr. ř.) právním názorem Nejvyššího soudu ČR vysloveným v jeho rozsudku ze dne 29. března 2000 (5 Tz 35/2000), jímž toto rozhodnutí, jako (ve prospěch stěžovatelky) porušující zákon, bylo zrušeno a odvolacímu soudu bylo přikázáno věc znovu projednat a rozhodnout. Protože ústavní stížností napadené rozhodnutí je zcela ve shodě s právním názorem nadřízeného soudu, předseda odvolacího senátu navrhl, aby o posuzované ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem.

Předseda senátu Nejvyššího soudu ČR, jehož stanovisko si Ústavní soud vyžádal, ve svém vyjádření vývody ústavní stížnosti odmítl, uvedl, že v ní stěžovatelka "pouze opakuje svou argumentaci použitou již v průběhu jejího trestního stíhání, s níž se však Nejvyšší soud ČR podrobně vypořádal ve svém rozsudku ze dne 29. března 2000", a proto také on s odkazem na odůvodnění toho rozsudku dospěl k závěru, že o takto podané ústavní stížnosti by Ústavní soud měl rozhodnout buď odmítavým nebo zamítavým výrokem, když jinak práv plynoucích z vedlejšího účastenství (§ 76 odst. 3 zákona) dle usnesení Ústavního soudu ze dne 22. ledna 2002 nevyužil.

Krajské státní zastupitelství v Plzni, ač vyrozuměno o konání ústního jednání, v němž ústavní stížnost stěžovatelky byla projednána, svých práv z vedlejšího účastenství (§ 76 odst. 2 zákona) nevyužilo.

Ústavní stížnost je důvodná.

Z obsahu spisu obecného soudu I. stupně (1 T 69/97) se podává, že domovní prohlídka u stěžovatelky byla provedena v jejím obydlí dne 6. února 1997, a to jako neodkladný úkon (§ 160 odst. 4 tr. ř.) a že před jejím provedením nebyl proveden předchozí výslech stěžovatelky (§ 84 tr. ř.), neboť, podle příslušného protokolu (č. l. 6 spisu obecného soudu), její "výslech nešel provést okamžitě". Při této domovní prohlídce byly stěžovatelce bez dostatečné protokolace odňaty písemnosti a psací stroj, které později byly podrobeny znaleckému zkoumání (z oboru písmoznalectví - č. l. 66 až 71 a 75 až 81) a znalecké posudky takto získané byly vzaty za "zásadní důkaz", na jehož podkladě obecné soudy vybudovaly své závěry o vině stěžovatelky trestným činem křivého obvinění (§ 174 odst. 1 tr. z.); sluší však připomenout, že původní rozhodnutí odvolacího soudu (usnesení ze dne 18. srpna 1999), jímž pro procesní vady spojené s provedením domovní prohlídky byl odsuzující rozsudek obecného soudu I. stupně odvolacím soudem zrušen, zjištěné procesní vady spojené s výkonem domovní prohlídky byly v něm podrobně rozebrány a vyhodnoceny jako nezákonné (č. l. 237 až 243), a že toto rozhodnutí bylo, ke stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti v neprospěch stěžovatelky, rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. května 2000 zrušeno (č. l. 248 až 252) a odvolacímu soudu bylo přikázáno věc znovu projednat a rozhodnout.

Podle odůvodnění tohoto rozsudku dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že v průběhu domovní prohlídky v bytě stěžovatelky "sice došlo k určitým nedostatkům v procesním postupu při protokolaci průběhu a výsledku domovní prohlídky, tyto jsou však jen formálního rázu a lze je překlenout s přihlédnutím k dalšímu obsahu spisu"; nejsou tedy "takového charakteru, aby mohly důvodně vést k závěru o nezákonném provedení domovní prohlídky a z toho vyplývající nezákonnosti důkazů, které byly získány při takto provedené domovní prohlídce", a proto opačný závěr Krajského soudu v Plzni "je z výše konkretizovaných důvodů nesprávný".

V intencích tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, a cítě se vázán jeho právním názorem (§ 270 odst. 4 tr. ř.), obecný soud II. stupně jako soud odvolací novým rozhodnutím (usnesením ze dne 16. června 2000) rozhodl ve věci tak, že odvolání stěžovatelky do odsuzujícího rozsudku obecného soudu I. stupně zamítl.

S přihlédnutím k odůvodnění ústavní stížnosti a k obsahu spisu a s uvážením povahy věci III. senát Ústavního soudu usnesením ze dne 26. dubna 2001 řízení o stěžovatelčině ústavní stížnosti přerušil a plénu Ústavního soudu předložil návrh na zrušení ustanovení § 272 zák. č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů.

O takto podaném návrhu plénum Ústavního soudu rozhodlo nálezem ze dne 31. října 2001 (Pl. ÚS 15/01), a to tak, že ustanovení § 272 a § 276 věty čtvrté zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, dnem 31. prosince 2001 zrušilo.

Za takto vzniklé procesní situace a s přihlédnutím k rozhodovacím důvodům vyloženým v odůvodnění plenárního nálezu ze dne 31. října 2001, byl III. senát Ústavního soudu při rozhodování o ústavní stížnosti stěžovatelky veden následujícími úvahami:

Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu se podává, jaký význam je třeba přisuzovat ústavně zaručenému právu na nedotknutelnost obydlí, a také, že podle zákona přípustný průlom do takto ústavně zaručeného práva nelze vykládat extenzivním způsobem (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 486/98 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 13., č. 12, Praha 2000, a další); jestliže trestní řád, jako zákonný předpis upravující v trestních věcech stanovený postup (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), určuje podmínky, za nichž je přípustné ústavně zaručené právo na nedotknutelnost obydlí prolomit výkonem domovní prohlídky (osobní prohlídky nebo prohlídky jiných prostor a pozemků), a jestliže k nim přiřadil také povinnost orgánů veřejné moci před tímto výkonem provést, jako minimalizující faktor, předchozí výslech toho, jehož se domovní prohlídka týká, a také k takovému výslechu upínající se další okolnosti (§ 84 a § 85 tr. ř.), jde nejen o zákonné, ale současně o ústavní limity, které nelze překročit. Pod tímto aspektem ustanovení věty druhé § 84 tr. ř., dle něhož lze od předchozího výslechu upustit, jestliže věc nesnese odkladu a výslech nelze provést okamžitě, nelze z ústavního hlediska chápat jinak, než jako pro ochranu společnosti (§ 1 odst. 1 tr. ř.) - nezbytné omezení ústavně zaručeného práva, které však z takto zákonem stanovených hranic nesmí vykročit, a to ani rozšiřujícím výkladem.

Zákonem stanovený znak, že věc nesnese odkladu a že výslech nelze provést okamžitě, jako kumulativní podmínky stanoveného postupu, musí být podložen skutkovými okolnostmi a nikoli operativně taktickými úvahami orgánu veřejné moci (jak v posuzované věci se podává z výslechu sv. Ing. P. - č. l. 234 spisu obecného soudu), které se již svou povahou dotýkají hranic libovůle ve stanoveném postupu; řečeno jinými slovy, jen tehdy, jestliže sdělení obvinění, nařízení domovní prohlídky a jejímu provedení, včetně předchozího výslechu, byť jako procesním úkonům předsevzatým v úzké časové (a také místní) návaznosti brání takové překážky, které by ohrozily průběh vyšetřování a tedy i samotný účel trestního stíhání (§ 1 odst. 1 tr. ř. - k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 287/96 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 8., č. 62, Praha 1998), má věc povahu věci neodkladné, u níž případně lze od předchozího výslechu upustit; takovéto výjimky podmíněné skutkovým zjištěním musí být také v odůvodnění předsevzatých procesních úkonů přiměřeným způsobem zdůvodněny, přičemž pouhý odkaz na zákonné ustanovení nebo jen přepis zákonného textu (jeho citace) jsou očividně nedostatečné.

Těmto zásadám zákonem stanoveného postupu (zásadám ústavně souladného procesu) postup vyšetřovatele ve stěžovatelčině trestní věci neodpovídal, jak na to ostatně usoudil již odvolací soud ve svém předchozím (později Nejvyšším soudem ČR zrušeném) rozhodnutí, v jehož odůvodnění na protiprávnost postupu vyšetřovatele poukázal a své závěry z něj vyvozené způsobem zákonu odpovídajícím odůvodnil (§ 125 tr. ř.).

Pro důvody takto vyložené shledal Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky důvodnou, aniž by přitom přehlédl, že jí napadené rozhodnutí odvolacího soudu je důsledkem plynoucím z rozsudku Nejvyššího soudu ČR, v němž, v protikladu se zásadami zde vyloženými, Nejvyšší soud ČR jinak zjištěné a zřejmé procesní vady související s provedenou domovní prohlídkou posoudil jen jako pochybení formální. Tento závěr Nejvyššího soudu ČR Ústavní soud nesdílí a z důvodů již vyložených jej pokládá za ústavně nesouladný.

Veden těmito úvahami a přihlédnuv k tomu, že rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. března 2000 (5 Tz 35/2000), není rozhodnutím, jímž by věc pravomocně skončila, v intencích zákona o Ústavním soudu [§ 75 odst. 2 písm. a) per analog., když lhůta tímto ustanovením stanovená je zachována a když důvody v tomto nálezu vyložené pro svou povahu přesahují vlastní zájmy stěžovatelky], zrušil Ústavní soud nejen tento rozsudek, ale také jemu předcházející rozhodnutí obecného soudu I. a II. stupně [§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona], jak ve znělce výroku tohoto nálezu jsou označena, neboť obě jsou postižena týmiž procesními vadami, které Ústavní soud shledal jako vady protiústavní. Jestliže kasační výrok nálezu se dotkl též usnesení odvolacího soudu ze dne 18. srpna 1999, stalo se tak jen z důvodu procesní obezřetnosti, totiž, aby nemohly vzniknout pochybnosti, do jakého procesního stádia se trestní věc stěžovatelky v řízení před obecnými soudy vrací. Na obecných soudech proto bude, aby v následném řízení, v intencích rozhodovacích důvodů tohoto nálezu, od výsledků protiústavně provedené domovní prohlídky v obydlí stěžovatelky dne 6. února 1997 a důkazů z ní odvozených odhlédly a řízení doplnily dalšími důkazy, pokud budou k dispozici nebo budou-li navrženy.