I. ÚS 204/2000

Ukládání povinnosti

§  ×
AA  
Sdílení poznámky:
Obsah Typ obsahu
Předpisy ČR (10)
USPrnSO
Právo na soudní a jinou právní ochranu
USPraUS
Práva účastníka soudního řízení
USUklPo
Ukládání povinnosti
I. ÚS 204/2000
> Ústavní soud se však domnívá, že nelze souhlasit se závěry Vrchního soudu v Praze, že u obcí a měst náleží výkon opatrovnické funkce osob neznámého pobytu do jejich samostatné působnosti (samosprávné činnosti) podle ustanovení § 13 a § 14 zákona o obcích. Ustanovení čl. 100 odst. 1 Ústavy ČR vymezuje právo na samosprávu územně samosprávného celku jako územního společenství občanů. Podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona o obcích obec spravuje své záležitosti (tj. záležitosti územního společenství občanů) samostatně. Ústavní soud má za to, že výkon funkce opatrovníka ve vztahu k občanu obce do takové samostatné působnosti (tj. do - veřejných - samosprávných záležitostí územního společenství občanů) nenáleží a opatrovníka proto s odkazem na výkon samostatné působnosti podle ustanovení § 14 zákona o obcích ustanovit nelze.
V souladu s ustanovením § 29 o.z. soud může mimo jiné ustanovit opatrovníka také tomu, jehož pobyt není znám, jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů. Podmínkou je, aby pobyt osoby, které byl opatrovník ustanoven, nebyl znám a ustanovení opatrovníka bylo třeba k ochraně jejích zájmů. O neznámý pobyt určité osoby však podle ustálené soudní praxe nejde tam, kde je tato osoba nepřítomna jen po určitou omezenou, kratší dobu, a to i když běhen této omezené kratší doby není adresa této osoby přesně známa (srov. Jehlička, O. - Švestka, J. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. 4. vydání. Praha, C.H. Beck 1997, str. 109). <
Ústavní soud
rozhodl dnešního dne v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Městské části Praha 6, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2000, č.j. 9 Cmo 1/2000-19, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2000, č.j. 9 Cmo 1/2000-19, se zrušuje.
Odůvodnění
Krajský obchodní soud v Praze usnesením ze dne 20. 8. 1999, č.j. 34 Cm 495/98-13, rozhodl tak, že žalovanému č. 2 V. K., (dále jen "2. vedlejší účastník") ustanovuje soud opatrovníkem Městskou část Praha 6 (dále jen "stěžovatelka") pro toto řízení [poznámka: v právní věci žalobce Česká spořitelna, a.s.), (dále jen "1. vedlejší účastník"), proti žalovanému: č. 1 Š. M., č. 2 V. K. o zaplacení částky Kč 3.140,- s příslušenstvím]. Krajský obchodní soud v Praze své rozhodnutí odůvodnil tím, že 2. vedlejšímu účastníkovi doručoval písemnosti, které byly vráceny s poznámkou, že adresát na uvedené adrese nebydlí. Krajský obchodní soud ze zprávy Centrální evidence obyvatel Policie ČR zjistil, že 2. vedlejší účastník je na uvedené adrese hlášen. Ze zprávy Vězeňské služby ČR bylo prokázáno, že se nenachází ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody. Vzhledem k tomu, že krajskému obchodnímu soudu nebylo místo pobytu 2. vedlejšího účastníka známo a ani se mu jej nepodařilo zjistit, byl 2. vedlejšímu účastníkovi podle ustanovení § 29 odst. 1 o.s.ř. (v tehdy platném znění) ustanoven opatrovník, s nímž bude soud pokračovat v řízení.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. 2. 2000, č.j. 9 Cmo 1/2000-19, usnesení soudu prvního stupně ze dne 20. srpna 1999 potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na ustanovení § 29 o.s.ř., podle něhož předseda senátu může zřídit opatrovníka m.j. tomu účastníkovi, jehož pobyt není znám. Účelem tohoto institutu je ochrana zájmů toho, kdo se nemůže zúčastnit jednání, přijímat písemnosti a nemůže proto vykonávat práva a povinnosti účastníka. Právní předpisy nestanoví, jaké osoby jimi mají být a je "naprosto obvyklé, že soud ustanoví obec, město nebo městskou část, v jejímž obvodu měl účastník poslední známé bydliště. Jde o volnou úvahu soudu, v níž není omezen. Není rozhodující, že právní předpisy neukládají výslovně městům a obcím povinnost převzít funkci opatrovníka. Výkon opatrovnictví není výkonem státní správy podle § 13 zák. č. 367/1990 Sb., a to ani v rozsahu vymezeném zvláštními zákony (přenesená působnost podle § 21 cit. zákona). Jde o další samostatnou činnost obcí a z okruhu jejich působnosti uvedeného příkladmo v § 14 cit. zák. nelze výkon opatrovnictví vyloučit". Vrchní soud proto dospěl k závěru, že se nejedná o zřízení opatrovníka podle § 27 odst. 2 o.z. (nejedná se o právní služby pro 2. vedlejšího účastníka), ale podle § 29 odst. 2 o.s.ř. pouze pro jediné řízení.
Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podala stěžovatelka ústavní stížnost. V ní poukázala zejména na to, že postavení ustanoveného opatrovníka osobě, jejíž pobyt není znám, nelze zahrnout pod ustanovení § 14 tehdy platného zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (dále jen "zákon o obcích"), tj. pod samostatnou působnost obce. V demonstrativním výčtu skutečností, které náleží do této samostatné působnosti obce, není podle stěžovatelky "ani jediná, pod kterou by byť analogicky bylo možné podřadit povinnost 'domovské obce'poskytovat právní služby svým občanům, ... ostatně přistoupila-li by stěžovatelka na argumentaci Vrchního soudu v Praze, pak by pod příkladný výčet součástí samostatné působnosti obcí mohlo být zahrnuto např. též bezplatné právní zastupování u soudů všech stupňů".
Stěžovatelka dále uvedla, že soud může ustanovit opatrovníka tomu, jehož pobyt není znám podle ustanovení § 29 odst. 2 o.s.ř. (v tehdejším znění), "ovšem pouze za předpokladu, že osoba ustanovená opatrovníkem s převzetím této funkce souhlasí, že je svolná a ochotná takovouto funkci skutečně zastávat". Stěžovatelka je toho názoru, že jí žádný zákon neukládá výkon funkce opatrovníka, a proto považuje napadené usnesení vrchního soudu za rozhodnutí, které je v rozporu s ustanovením čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), podle nichž nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud rozhodl nálezem, že usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2000, č.j. 9 Cmo 1/2000-19, v právní věci žalobkyně Česká spořitelna, a.s., proti žalovanému č. 1 Š. M. a žalovanému č. 2 V. K., o ustanovení opatrovníka žalovanému č. 2, není v souladu s čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a že se zrušuje. Stěžovatelka prohlásila, že s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem souhlasí.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné náležitosti a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí ve věci samé.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Vrchní soud v Praze a dále Krajský obchodní soud v Praze. Vedlejší účastník - Česká spořitelna, a.s., (poznámka: v důsledku organizačních změn v působnosti organizačních složek České spořitelny, a.s., ve středočeském regionu od 1. 8. 1999, kdy došlo ke sloučení okresní pobočky v Benešově s okresní pobočkou v Příbrami, náležejí do působnosti posléze uvedené spořitelny všechny věci, které byly před 1. 8. 1999 v působnosti okresní pobočky v Příbrami a okresní pobočky v Benešově) se postavení 1. vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdala.
V. K. jako 2. vedlejší účastník - aniž (přes upozornění Ústavním soudem) splnil povinnost podle ustanovení § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), být zastoupen advokátem - ve svém vyjádření poukázal na to, že od ledna 1998 do března 1999 pobýval u své bývalé manželky v Benešově, následně pak opět v bydlišti, v němž má trvalý pobyt a po celou dobu pracoval a pracuje u Českých drah v železniční stanici Praha - Vršovice. Proto nezná důvod toho, aby mu Městská část Praha 6 byla ustanovena opatrovníkem, neboť dlužnou částku vůči České spořitelně, a.s., uznává. V. K. využil svého práva a prohlásil, že se účasti na jednání před Ústavním soudem vzdává.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření poukazuje na potíže v rozhodování obecných soudů o pohledávkách věřitelů. Uvádí, že často nelze písemnost doručit i třem ze čtyř žalovaných a upozorňuje, že obecné soudy se dotazují Centrální evidence obyvatel, Policie ČR, Vězeňské služby ČR a případně obecního úřadu v místě uvedeném v žalobě. Podle vyjádření vrchního soudu nelze od soudu vyžadovat, aby prováděl náročnější a rozsáhlejší pátrání. Přerušení řízení podle ustanovení § 109 odst. 2 o.s.ř. (v tehdejším znění) by pak znamenalo odklad projednávaní věci na neúměrně dlouhou dobu a bylo by třeba pátrání po adrese účastníka několikrát opakovat. Jediným vhodným řešením je tedy ustanovení opatrovníka. Vrchní soud uvádí, že příbuzní účastníka striktně odmítají být opatrovníky a k tomu předkládají i lékařská potvrzení. Není příliš vhodné ustanovovat za opatrovníky soudní úředníky nebo justiční čekatele, neboť jde o osoby působící u soudu, který ve věci rozhoduje. Za této situace, kdy jiné vhodné osoby nezbývají, ustanoví soud opatrovníkem většinou obec, město nebo městskou část, v níž měl účastník poslední známé bydliště.
Vrchní soud v Praze dále konstatuje, že právní předpisy výslovně neukládají obcím a městům povinnost vykonávat funkci opatrovníka zletilých a svéprávných osob, ale ani takovou možnost nevylučují. Ustanovení § 27 odst. 3 o.z. týkající se zastupování nezletilých osob nebo osob zbavených způsobilosti k právním úkonům výslovně umožňuje soudu stanovit opatrovníkem "orgán místní správy", takže není správné tvrzení, že obcím není zákonem uložena žádná podobná povinnost. Vrchní soud v Praze nesdílí názor stěžovatelky, že opatrovnictvím se poskytuje bezplatné právní zastupování občanů, neboť se ve skutečnosti jedná o přijímání písemnosti pro účastníka a o účast na jednání před soudem, při kterém je zpravidla ve věci rozhodnuto. Odvolací soud dále konstatuje, že "zákon nepředpokládá, že by se soud musel předem vybraného opatrovníka dotazovat, zda převezme tuto funkci. Ani v dlouholeté soudní praxi se takto nepostupuje. V případech, kdy soud není povinen před vydáním procesního usnesení s účastníky nebo jejich zástupci jednat nebo je vyslechnout, nemůže dojít k porušení jejich práva na spravedlivý proces, ani k porušení jejich jiných ústavou chráněných práv a zájmů".
Vrchní soud v Praze v závěru svého vyjádření uvedl, že problém obsažený v ústavní stížnosti je zásadní povahy a vytyčuje otázky, kterými by bylo žádoucí se zabývat.
Vrchní soud v Praze zastává názor, že postupem obou obecných soudů nebyla porušena Ústava ani jiný zákon a sdělil, že s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem souhlasí.
Krajský obchodní soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že opatrovník byl 2. vedlejšímu účastníkovi ustanoven proto, že se soudu nepodařilo zjistit jeho pobyt. Soud prvého stupně dále konstatuje, že právní předpisy neřeší, kdo má být ustanoven opatrovníkem a nepochybným je, že dostatečně nestranným subjektem je obec, která má i určitý profesionální aparát. Krajský soud odkazuje na ustanovení § 7 zákona o obcích, který vymezuje občanství obce a na § 14 zákona o obcích, jež uvádí, co náleží do samostatné působnosti obce. Krajský soud uznává, že v citovaném zákoně není stanovena povinnost obce převzít funkci opatrovníka, je však - v souladu s ustanovením § 14 odst. 2 zákona o obcích - nepochybným úkolem obce pečovat o občany v jejím obvodu. Pokud by funkci opatrovníka nezastávala obec, soud "nemá" jiný subjekt, který by touto funkcí pověřil a v soudním řízení by nebylo možné pokračovat. Krajský obchodní soud v Praze na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě souhlasí s konstatováním Vrchního soudu v Praze o nutnosti legislativního řešení problematiky plynoucí z ustanovení § 29 odst. 2 o.s.ř. (dnes § 29 odst. 3) pro výkon funkce opatrovníka. Ústavní soud současně uvádí, že ustanovení opatrovníka podle § 29 a násl. o.s.ř. náleží do rubriky "Zástupci účastníků" a pro tento druh zastoupení platí ustanovení § 31 o.s.ř., podle kterého ustanovený zástupce má stejné postavení jako zástupce na základě procesní plné moci. Může jim být ustanoven i advokát, což plyne jednoznačně z ustanovení § 31 odst. 2 o.s.ř. Opatrovník má důsledně hájit zájmy a základní práva nepřítomného účastníka řízení před obecnými soudy, což představuje mimo jiné studium spisu, podávání vyjádření a vedení celého sporu za nepřítomného tak, jak by takovou povinnost byl nucen plnit každý zástupce.
Ústavní soud se však domnívá, že nelze souhlasit se závěry Vrchního soudu v Praze, že u obcí a měst náleží výkon opatrovnické funkce osob neznámého pobytu do jejich samostatné působnosti (samosprávné činnosti) podle ustanovení § 13 a § 14 zákona o obcích. Ustanovení čl. 100 odst. 1 Ústavy ČR vymezuje právo na samosprávu územně samosprávného celku jako územního společenství občanů. Podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona o obcíchobec spravuje své záležitosti (tj. záležitosti územního společenství občanů) samostatně. Ústavní soud má za to, že výkon funkce opatrovníka ve vztahu k občanu obce do takové samostatné působnosti (tj. do - veřejných - samosprávných záležitostí územního společenství občanů) nenáleží a opatrovníka proto s odkazem na výkon samostatné působnosti podle ustanovení § 14 zákona o obcích ustanovit nelze.
Ve vztahu k souzené věci proto Ústavní soud vychází z toho, že v souladu s ustanovením § 29 o.z. soud může mimo jiné ustanovit opatrovníka také tomu, jehož pobyt není znám, jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů. Podmínkou je, aby pobyt osoby, které byl opatrovník ustanoven, nebyl znám a ustanovení opatrovníka bylo třeba k ochraně jejích zájmů. O neznámý pobyt určité osoby však podle ustálené soudní praxe nejde tam, kde je tato osoba nepřítomna jen po určitou omezenou, kratší dobu, a to i když běhen této omezené kratší doby není adresa této osoby přesně známa (srov. Jehlička, O. - Švestka, J. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. 4. vydání. Praha, C.H. Beck 1997, str. 109). V souzené věci se dále nejedná o zvláštní případy zákonného zastoupení podle ustanovení § 27 odst. 3 o.z., u nichž zákonodárce soudní ustanovení obce/města opatrovníkem výslovně - ve vazbě na odst. 2 tohoto ustanovení - upravuje (srov. cit. Komentář, str. 106, též Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR - R 18/93, tamtéž, str. 107).
Ustanovení opatrovníka podle § 29 o.s.ř. je úkonem na základě rozhodnutí soudu. Pokud s ním takto ustanovený opatrovník (tj. také obec) nesouhlasí, může se proti takovému rozhodnutí odvolat a jako odvolací důvod například uvést, že nebyly splněny podmínky zmíněné výše u § 29 o.z., tj. že soud dostatečně spolehlivě neprokázal, že pobyt zastupované osoby nebyl znám.
V souzené věci Ústavní soud konstatuje, že podle obsahu spisu Krajský obchodní soud v Praze sice žádal o sdělení místa pobytu žalovaného (2. vedlejšího účastníka) Ministerstvo vnitra ČR a Vězeňskou službu ČR, avšak od 16. 4. 1999 až do 20. 8. 1999 - kdy bylo vydáno jeho usnesení, č.j. 34 Cm 495/98-13, o ustanovení stěžovatelky opatrovníkem - 2. vedlejšího účastníka nekontaktoval ani si jinak neověřil jeho možný pobyt v místě trvalého bydliště. Z obsahu spisu vyplývá, že stejně tak vyhledávací povinnost neplnil ani odvolací soud.
Proto Ústavní soud došel k závěru, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze došlo k porušení ustanovení čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2000, č.j. 9 Cmo 1/2000-19, zrušil.
Poučení:
Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 25. října 2001