Ústavní stížností, podanou k doručení Ústavnímu soudu dne 2. srpna 2000, se stěžovatelka E. Č., domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. června 2000, sp. zn. 8 To 237/2000, a rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 22. dubna 1999, sp. zn. 1 T 69/97, jimiž byla uznána vinnou trestným činem křivého obvinění podle § 174 odst. 1 tr. zákona a byl jí uložen peněžitý trest. Uvedenými rozhodnutími se cítí být dotčena v základním právu na nedotknutelnost obydlí a základním právu na spravedlivý proces, vyplývajících z čl. 12 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z obsahu spisu Okresního soudu v Rokycanech sp. zn. 1 T 69/97, jejž si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny tyto skutečnosti:

Rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 22. dubna 1999, č. j. 1 T 69/97-17, byla stěžovatelka uznána vinnou trestným činem křivého obvinění podle § 174 odst. 1 tr. zákona a podle téhož zákonného ustanovení byla odsouzena k peněžitému trestu ve výši 11.000,-Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 3 měsíců a dále k trestu propadnutí věci - finanční částky 1.500,-Kč. Uvedeného trestného činu se měla dopustit tím, že v dopise zaslaném Policii České republiky pod smyšleným jménem nepravdivě obvinila policistu z přijetí úplatku.

K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 18. srpna 1999, sp. zn. 8 To 217/99, uvedený rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. řádu zrušil a podle § 260 tr. řádu věc vrátil státnímu zástupci k došetření. Své rozhodnutí krajský soud odůvodnil zejména vadami domovní prohlídky, provedené v domě stěžovatelky, při níž byl zajištěn důkazní materiál, a která trpěla několika vadami. Ty, dle názoru soudu, spočívaly v neprovedení výslechu toho, u koho se měla prohlídka vykonat (§ 84 tr. řádu) a v neuvedení konkrétních důvodů, které k tomuto postupu vedly, dále v protokole o konání domovní prohlídky shledal odvolací soud nedostatečnou konkretizaci toho, které věci byly při domovní prohlídce vydány dobrovolně a které věci byly odňaty (§ 85 odst. 3 tr. řádu). Ze všech uvedených důvodů nepovažoval Krajský soud v Plzni zajištění předmětného důkazního materiálu za zákonné. Pakliže následně po provedení domovní prohlídky stěžovatelka a její obhájce potvrdili dobrovolné vydání důkazního materiálu podle § 78 odst. 1 tr. řádu (a to toho, jenž byl předtím zajištěn při domovní prohlídce), došlo tak, dle názoru soudu, k vydání věci, kterou stěžovatelka (takto obviněná v trestním řízení) ve chvíli vydání neměla ve své dispozici, pročež ani za situace, kdyby tyto věci byly stěžovatelce vráceny procesně perfektním způsobem, nemohl by tento postup zhojit předchozí nezákonné získání věci důležité pro trestní řízení. Jednalo by se tedy o obcházení zákona, o využití stavu, který byl navozen protiprávním jednáním, tj. nezákonným provedením domovní prohlídky.

Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Plzni podal ministr spravedlnosti v neprospěch obviněné (stěžovatelky v řízení před Ústavním soudem) stížnost pro porušení zákona. Napadenému usnesení vytkl porušení zákona v ustanoveních § 254 odst. 1, § 258 odst. 1 písm. a), b), c) a § 260 tr. řádu, a to ve prospěch obviněné. Ve stížnosti dospívá ministr spravedlnosti k závěru, dle něhož krajským soudem uvedená pochybení v protokolaci a průběhu provedení domovní prohlídky nebyla takového rázu, aby mohla vést k závěru o nezákonném provedení domovní prohlídky a z toho vyplývající nezákonnosti důkazů, získaných při takto provedené domovní prohlídce.

Na podkladě uvedené stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. března 2000, sp. zn. 5 Tz 35/2000, rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. řádu a za splnění podmínek podle § 272 tr. řádu tak, že pravomocným usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 18. srpna 1999, sp. zn. 8 To 217/99, byl porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1, § 258 odst. 1 písm. a), b), c) a § 260 tr. řádu ve prospěch obviněné E. Č. (stěžovatelky v řízení před Ústavním soudem), uvedené usnesení zrušil a Krajskému soudu v Plzni, jako soudu odvolacímu, přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V odůvodnění uvedeného rozhodnutí se Nejvyšší soud v podstatě přiklonil k názoru ministra spravedlnosti, když uvedl, že sice došlo k určitým nedostatkům v procesním postupu při protokolaci průběhu a výsledků předmětné domovní prohlídky, ale tyto jsou jen formálního rázu, lze je překlenout s přihlédnutím k dalšímu obsahu trestního spisu, a tedy uvedená pochybení, dle jeho názoru, nejsou takového charakteru, aby mohla důvodně vést k závěru o nezákonném provedení domovní prohlídky a z toho vyplývající nezákonnosti důkazů, které byly při takto provedené domovní prohlídce získány.

Následně usnesením ze dne 16. června 2000, sp. zn. 8 To 237/2000, Krajský soud v Plzni odvolání stěžovatelky proti rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 22. dubna 1999, sp. zn. 1 T 69/97, zamítl.

V ústavní stížnosti je pak zejména poukazováno na porušení podmínek, stanovených pro provedení domovní prohlídky v ustanovení § 84 tr. řádu, a v této souvislosti polemizováno s názorem Nejvyššího soudu, týkajícím se jeho . V nezákonném provedení domovní prohlídky pak stěžovatelka spatřuje dotčení v základním právu na nedotknutelnost obydlí dle čl. 12 Listiny, ve skutečnosti, že odsuzující rozsudek v trestní věci byl, dle přesvědčení stěžovatelky, založen na akceptaci důkazu získaného nezákonným způsobem, pak dotčení v základním právu na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny.

III. senát Ústavního soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, dne 26. dubna 2001 usnesením přerušil řízení o ústavní stížnosti ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 464/2000 a předložil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí návrh na zrušení ustanovení § 272 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů.

Podle § 42 odst. 3 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zaslal Ústavní soud předmětný návrh Poslanecké sněmovně. Ve svém vyjádření ze dne 4. července 2001 předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky prof. Ing. Václav Klaus, CSc., úvodem objasňuje okolnosti přijetí předmětné zákonné úpravy. Uvádí, že institut stížnosti pro porušení zákona byl do našeho právního řádu zaveden v roce 1950 s tím, že později byl přejímán i do dalších trestních řádů, a to včetně platného zákona č. 141/1961 Sb. Předseda Poslanecké sněmovny dále upozorňuje na skutečnost, že již od roku 1990 byly proti tomuto institutu vznášeny především v odborné literatuře námitky, jejichž obsah byl prakticky totožný s argumenty obsaženými v návrhu III. senátu Ústavního soudu. S přihlédnutím k obsahu tohoto institutu se ve vyjádření v zásadě připouští, že není zcela v souladu se zásadou rovnosti účastníků trestního řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť stížnost pro porušení zákona může podat pouze ministr spravedlnosti a nikoli též druhá strana trestního řízení, tj. obžalovaný. Je poukazováno dále na opakované posuzování tohoto problému při dosavadních novelizacích trestního řádu s tím, že v současné době je i z tohoto důvodu novelou další přijato zavedení nového mimořádného opravného prostředku - dovolání, u něhož by byla zaručena rovnost stran trestního řízení s tím, že dovolání by mělo s účinností od 1. ledna 2002 prakticky zcela nahradit stížnost pro porušení zákona, a to včetně § 272. Vlastní institut stížnosti pro porušení zákona však zmíněnou novelou navrhován ke zrušení není, neboť dle názoru předsedy Poslanecké sněmovny až do přijetí rekodifikace trestního řádu by měl řešit některé výjimečné případy, kdy eventuální pochybení nebude napraveno dovoláním nebo jiným způsobem. Na základě výše uvedeného se ve vyjádření konstatuje, že lze v zásadě souhlasit se zrušením ustanovení § 272 trestního řádu, přičemž účinnost příslušného nálezu Ústavního soudu by však měla být odložena alespoň do 1. ledna 2002, kdy nabude účinnosti novela trestního řádu, popřípadě i déle, neboť v návaznosti na tento nález by měla být pravděpodobně přijata odpovídající novela trestního řádu, zejména pokud jde o možnost nápravy pochybení, týkajících se jiných osob než obviněného.

Předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky prof. Ing. Václav Klaus, CSc., dále potvrdil, a to v souladu s požadavky obsaženými v ustanovení § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, že ustanovení § 272 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů, bylo schváleno potřebnou většinou poslanců zákonodárného sboru, samotný zákon (trestní řád), jehož je předmětné ustanovení součástí, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášen.

Podle § 42 odst. 3 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zaslal Ústavní soud předmětný návrh i Senátu Parlamentu České republiky. Ve svém vyjádření ze dne 11. července 2000 jeho předseda doc. JUDr. Petr Pithart úvodem rekapituluje vývoj ustanovení § 272 v trestním řádu. Uvádí, že uvedené ustanovení je součástí trestního řádu ode dne přijetí tohoto zákona Národním shromážděním, tj. ode dne 29. listopadu 1961, přičemž do současnosti doznalo z hlediska sledovaných problémů spíše nevýznamné změny: v ustanovení se odráželo střídání subjektů oprávněných k podání stížnosti - na počátku náleželo generálnímu prokurátorovi a předsedovi Nejvyššího soudu, později vystřídal předsedu soudu ministr spravedlnosti (dle novely tr. řádu, provedené zák. č. 149/1969 Sb.) a po změně uskutečněné před několika lety (zákonem č. 292/1993 Sb.) zůstal jediným oprávněným podavatelem stížnosti ministr spravedlnosti; zákonem č. 30/2000 Sb. bylo pak ustanovení doplněno novým odstavcem 2 intimujícím dosavadní obsah ustanovení.

Ve vyjádření se dále upozorňuje na skutečnost, že Senát Parlamentu České republiky byl ustaven a zahájil své ústavní působení v prosinci roku 1996, v důsledku čehož Senát nemůže Ústavnímu soudu poskytnout vyjádření k věci, které by vycházelo z přímého projednávání a přijetí předmětného ustanovení § 272 trestního řádu, resp. celého institutu stížnosti pro porušení zákona a většiny jeho novelizací. V době existence Senátu byly přijaty pouze novela doplňující ustanovení § 272 tr. řádu jeho druhým odstavcem (zákon č. 30/2000 Sb.) a dále tzv. "velká novela" trestního řádu schválená Senátem dne 29. června 2001, která se úpravy stížnosti pro porušení zákona dotkla obsáhleji. V rámci zákona č. 30/2000 Sb. bylo drobné doplnění § 272 tr. řádu zcela okrajovou záležitostí (hlavním tématem zákona byla rozsáhlá novela občanského soudního řádu), přičemž v rozpravě komory k návrhu zákona nebyla problematika stížnosti pro porušení zákona jmenovitě vůbec zmíněna. Předseda Senátu Parlamentu České republiky doc. JUDr. Petr Pithart dále potvrdil, a to v souladu s požadavky obsaženými v ustanovení § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, že předmětná změna ustanovení § 272 tr. řádu byla schválena Senátem ve znění postoupeném mu Poslaneckou sněmovnou na jeho 15. schůzi (2. funkční období) usnesením č. 249 ze dne 12. ledna 2000, když v hlasování ze 72 přítomných senátorů, při kvoru 37, hlasovalo pro její přijetí 68 senátorů a proti nehlasoval nikdo.

V souvislosti s přijetím tzv. "velké novely" tr. řádu se ve vyjádření uvádí, že změny a doplnění učiněné danou novelou v úpravě stížnosti pro porušení zákona se konkrétně netýkají problémů, které se staly předmětem výtek protiústavnosti ze strany III. senátu Ústavního soudu. V samotném ustanovení § 272 tr. řádu dochází pouze k prodloužení lhůt k rozhodování Nejvyššího soudu o stížnosti. Novelizace institutu stížnosti pro porušení zákona se při projednávání Senátem nestala zvláštním tématem rozpravy, komora dané změny a doplnění akceptovala. Předseda Senátu, obdobně jako i v případě novely tr. řádu, provedené zák. č. 30/2000 Sb., i v případě přijetí zákona č. 265/2001 Sb., konstatoval, že Senát schválil tento zákon ve znění postoupeném mu Poslaneckou sněmovnou a dále potvrdil, v souladu s požadavky obsaženými v ustanovení § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, že tak Senát učinil na své 8. schůzi (3. funkční období) usnesením č. 141 ze dne 29. června 2001, když v hlasování ze 60 přítomných senátorů, při kvoru 31, pro něj hlasovalo 58 senátorů a proti nehlasoval nikdo.

Pro účel posuzování námitek protiústavnosti a návrhu na zrušení ustanovení § 272 tr. řádu upozorňuje předseda Senátu na některé skutečnosti, které by při něm bylo možné vzít ještě v úvahu. Jedná se v první řadě o poukaz na okolnost, že platná úprava vychází spíše z výjimečnosti plného uplatňování § 272 tr. řádu, když ministr spravedlnosti má být při jeho užívání vždy veden úvahou, zda zájem na dodržení zákonnosti převáží nad zájmem na stabilitě pravomocného rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení. Na okraj předmětné zákonné regulace předseda Senátu upozorňuje, že jakkoli je odstranění nezákonného stavu za cenu zhoršení postavení obviněného v platné úpravě omezeno zvláštními podmínkami, naplněním těchto podmínek však není Nejvyšší soud omezen v možnosti vyslovit se ke stížnosti formou akademického výroku o porušení zákona. Dále se ve vyjádření analyzuje dopad tzv. "velké novely" tr. řádu na předmětnou problematiku. Poukazuje se na skutečnost, že tato novela výrazně posiluje garance zásady obžalovací, což činí mimo jiné tím, že opravňuje nejvyššího státního zástupce k přezkumu a zrušení každého nezákonného usnesení nižších státních zástupců o zastavení trestního stíhání nebo o postoupení věci ve lhůtě dvou měsíců od jejich právní moci. Kromě toho nový mimořádný opravný prostředek trestního procesu - dovolání - umožňuje všem stranám přístup k nejvyšší instituci struktury obecných soudů. Oba tyto nové instrumenty přinášené "velkou novelou" tr. řádu, dle názoru předsedy Senátu, relativizují možný dopad vytýkaného nedostatku "rovnosti zbraní" a narušení zásady obžalovací v rámci institutu stížnosti pro porušení zákona. V závěru pak vyjadřuje přesvědčení, dle něhož redukce nápravy porušení zákona ve prospěch obviněného pouze a jen na akademický výrok může být v krajních specifických případech justičního selhání chápáno jako nedostatek, pročež úprava stížnosti pro porušení zákona, jako mimořádného opravného prostředku, nemusí ve všech případech hodnocení spadat vjedno s prostředky sevřenými rámcem standardního trestního stíhání, tedy vázané rigorózně na základní požadavky spravedlivého procesu.

Vycházeje z možnosti dané ustanovením § 49 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a jelikož aplikace ustanovení § 272 tr. řádu se bezprostředně dotýká Nejvyššího soudu a Ministerstva spravedlnosti, obrátil se Ústavní soud na tyto státní orgány se žádosti o vyjádření k návrhu na zrušení uvedeného zákonného ustanovení.

V úvodu svého vyjádření ze dne 29. června 2001 se předsedkyně Nejvyššího soudu JUDr. Eliška Wagnerová, Ph.D. ztotožnila s obsahem usnesení III. senátu Ústavního soudu, jímž bylo přerušeno řízení ve věci sp. zn. III. ÚS 464/2000 a jímž byl plénu Ústavního soudu předložen k projednání a rozhodnutí návrh na zrušení ustanovení § 272 tr. řádu. Nad rámec důvodů, uvedených v daném usnesení se ve vyjádření poukazuje i na další důvody rozporu § 272 tr. řádu s ústavním pořádkem. Uvádí se v něm, že účel institutu stížnosti pro porušení zákona lze hledat ve dvou rovinách - jednak v představě, že zákon, tj. objektivní právo, zasluhuje ochranu, a za druhé v kontrole postupů státních orgánů, podílejících se na trestním řízení (vyšetřovatele, státního zástupce, soudce, příp. soudu - § 266 odst. 1 tr. řádu).

Předsedkyně Nejvyššího soudu v návaznosti na dané východisko konstatuje, že stížnost pro porušení zákona podávaná v neprospěch obviněného je institutem, který zasahuje do práv obviněného na fair proces v širším smyslu, pročež je nezbytné zkoumat takový zásah do uvedeného základního principu (jenž v šíři jdoucí nad konkrétní základní procesní práva a garance obsažené v hlavě páté Listiny je dovoditelný z čl. 1 Ústavy) i z hlediska principu proporcionality (rovněž dovoditelného z čl. 1 Ústavy). V této souvislosti považuje za důležité odpovědět na otázku, zda zkoumaný institut je opatřením v demokratické společnosti nezbytným. Na tuto otázku je ve vyjádření formulována odpověď, dle níž účel, který stížnost pro porušení zákona podaná v neprospěch obviněného sleduje - tj. ochrana dodržování objektivního práva a procesních postupů - je patrně sám problematický, neboť oba prvky, které mají být chráněny, jsou chráněny izolovaně, nikoli ale ve vazbě k subjektivním právům obviněného nebo poškozeného, anebo ve vazbě k ochraně veřejného statku. Chráněn je v konečném důsledku jen produkt státu, tj. objektivní právo v podobě zákona, resp. je sledována náprava chování státních či úředních osob nebo orgánů. Stížnost pro porušení zákona podávaná v neprospěch obviněného je tak, dle názoru předsedkyně Nejvyššího soudu, z hlediska účelu institutem problematickým v demokratickém právním státu, jehož imanentním znakem je úcta k právům a svobodám jednotlivce, jelikož do těch může stát legitimně zasáhnout jen zákonem, avšak jen z důvodu ochrany práv a svobod druhých, anebo ochrany veřejných statků. V této souvislosti se ve vyjádření zejména zdůrazňuje, že zásah však stěží může být odůvodněn pouze nápravou pochybení státu samého, na kterém se pochybením dotčený jednotlivec sám nepodílel. Institut stížnosti pro porušení zákona podávané v neprospěch obviněného může pro uvedené, dle přesvědčení předsedkyně Nejvyššího soudu, porušovat i princip obsažený v čl. 1 Ústavy.

Důvodem druhým, jenž ve svém vyjádření řadí předsedkyně Nejvyššího soudu nad rámec odůvodnění protiústavnosti § 272 tr. řádu, obsaženého v návrhu III. senátu Ústavního soudu, je poukaz na skutečnost, že v některých případech může institut stížnosti pro porušení zákona podávané v neprospěch obviněného představovat i zásah do práva nebýt stíhán dvakrát za tentýž trestný čin, a to v intencích čl. 4 protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Na rozdíl od čl. 40 odst. 5 Listiny, který hovoří v plurálu o možnosti uplatnění mimořádných opravných prostředků (zjevně tak reaguje na platnou zákonnou úpravu), které mohou zmíněný princip prolomit, zná čl. 4 protokolu č. 7 k Úmluvě pouze obnovu řízení, jejíž přípustnost, co do rozsahu, sám definuje. Rozsah přípustnosti totiž váže pouze na nově odhalené skutečnosti, anebo na podstatnou vadu v předešlém řízení, přičemž obě se uplatní pouze tehdy, mohly-li ovlivnit rozhodnutí ve věci. Z uvedeného se pak ve vyjádření dovozuje, že na rozdíl od stížnosti pro porušení zákona, jejímž účelem je ochrana objektivního práva či náprava vadného postupu v řízení tak říkajíc "o sobě", je obnova ve smyslu protokolu č. 7 k Úmluvě přísně vázána k ovlivnění konkrétního individuálního rozhodnutí ve věci. Protože odst. 3 čl. 4 protokolu č. 7 k Úmluvě stanoví, že od tohoto článku nelze ustoupit podle čl. 15 Úmluvy, tj. ani ve výjimečných (např. válečných) situacích, považuje se za zřejmé, že nelze rozšiřovat prostor pro prolamování základního principu nebýt stíhán dvakrát za týž trestný čin, jak zjevně činí zejména stížnost pro porušení zákona podávaná v neprospěch obviněného. Pro uvedené je institut stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného ve vyjádření považován za zasahující v některých případech do základního práva obsaženého v čl. 4 protokolu č. 7 k Úmluvě.

Ze všech uvedených důvodů se předsedkyně Nejvyššího soudu přiklání k návrhu III. senátu Ústavního soudu na zrušení ustanovení § 272 tr. řádu pro jeho rozpor s čl. 1 Ústavy a čl. 4 protokolu č. 7 Úmluvy.

K vyžádání Ústavního soudu předsedkyně Nejvyššího soudu podáními ze dne 31. srpna 2001 a 5. září 2001 předložila pro účely předmětného řízení statistické údaje, týkající se podaných stížností pro porušení zákona v letech 1996 až 2001.

Z předložených údajů zejména vyplývá, že v uvedeném období došlo jednak ke změně poměru stížností pro porušení zákona podaných ve prospěch a v neprospěch obviněného a jednak k celkovému nárůstu podaných stížností pro porušení zákona. Zatímco v roce 1996 bylo ministrem spravedlnosti podáno 174 stížností ve prospěch a toliko 49 v neprospěch obviněného (přičemž 12 bylo podáno zároveň v jeho prospěch i neprospěch), v roce 1997 byl pak poměr sledovaných údajů 88 k 58 (při 3 podaných ve prospěch i neprospěch obviněného), v roce 1998 pak 74 k 98 (při 6 podaných ve prospěch i neprospěch obviněného), tj. poprvé počet stížností podaných v neprospěch převýšil počet stížností podaných ve prospěch obviněného, v roce 1999 pak poměr sledovaných údajů činil 88 k 117 (při 13 podaných ve prospěch i neprospěch), v roce 2000 pak 113 k 166 (při 22 podaných ve prospěch i neprospěch) a konečně v prvních sedmi měsících roku 2001 75 ke 102 (při 10 podaných ve prospěch i neprospěch obviněného). Dále z předložených statistických údajů vyplývá, že zatímco v roce 1996 činil podíl podaných stížností do rozhodnutí v přípravném řízení 14%, v roce 1997 činil již 18%, v roce 1998 22%, v roce 1999 21%, v roce 2000 pak již 26% a v prvních sedmi měsících roku 2001 stoupl na úroveň 29%.

Ministr spravedlnosti JUDr. Jaroslav Bureš v úvodu svého vyjádření k návrhu III. senátu Ústavního soudu na zrušení § 272 tr. řádu zdůrazňuje, že právní institut stížnosti pro porušení zákona byl zaveden do československého právního řádu přijetím zákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), a později přejímán i do dalších zákonů o trestním řízení soudním (č. 64/1956 Sb. a č. 141/1961 Sb.) a zůstal přes dílčí novelizace zachován v právním řádu České republiky po roce 1993 [§ 266 a násl. zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů]. Domnívá se dále, že tento mimořádný opravný prostředek do značné míry navazoval na zmateční stížnost pro zachování zákona, která byla na základě zákona č. 119/1873 ř. z., jímž se uvádí trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (srov. § 33, § 292 a § 479), na našem území používána již za bývalého Československa (v zemi České a Moravskoslezské), byl však o některé prvky typické pro tzv. socialistický právní řád obohacen a doplněn. Ve vyjádření se dále poukazuje na skutečnost, že po roce 1990 byly proti stížnosti pro porušení zákona jako mimořádnému opravnému prostředku zejména v literatuře vznášeny námitky, obsahující podobné argumenty, jako ve zmíněném usnesení Ústavního soudu, a to zejména z hlediska rovnosti stran, neboť novela provedená zákonem č. 292/1993 Sb. sice s účinností od 1. ledna 1994 ponechala oprávnění k podání stížnosti pro porušení zákona pouze ministru spravedlnosti (do té doby mohl podávat stížnost pro porušení zákona i generální prokurátor), ale z hlediska rovnosti základních stran v trestním řízení (stát obviněný) jde stále o orgán státu, přičemž není rozhodující, kdo za stát v konkrétní fázi řízení vystupuje. Ministr spravedlnosti připomíná, že v této souvislosti bylo opakovaně zdůrazňováno, že stížnost pro porušení zákona je v hlubokém rozporu s koncepcí právního státu, protože právo podat stížnost pro porušení zákona, jako tzv. úřední opravný prostředek, ve prospěch odsouzeného je svěřeno jen určitému vrcholnému státnímu funkcionáři, který pak může dokonce podat tento opravný prostředek i v neprospěch obviněného.

Vycházeje z těchto hledisek, ministr spravedlnosti vyjadřuje souhlas s tím, že jestliže stát, za který vystupuje státní orgán, jako procesní strana v trestním řízení (není rozhodné, zda jde v závislosti na stadiu řízení o státního zástupce či ministra spravedlnosti), disponuje ve srovnání s obviněným dalším, byť mimořádným, opravným prostředkem, zakládajícím možnost dosáhnout zrušení pravomocného rozhodnutí v trestní věci, je to v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, když z tohoto ustanovení je vyvozována rovnost procesních stran jak v civilním, tak i v trestním řízení, přičemž tato zásada se netýká jen fyzických a právnických osob, ale i státu, resp. státního orgánu, pokud v daném řízení vystupuje jako procesní strana (nikoli jako nositel státní moci -potentior ). Trestní řízení, jak se dále uvádí ve vyjádření, je totiž řízením kontradiktorním, tj. takovým řízením, ve kterém proti sobě stojí strany jako procesní odpůrci, kdy v trestním řízení jde především o rovnost žalobce a žalovaného, tedy státního zástupce a obžalovaného, ale požadavek rovnosti stran ("rovnosti zbraní") lze vztáhnout, byť s určitou výhradou, i na vztah ministra spravedlnosti a obžalovaného, zejména pokud ministr spravedlnosti podává stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného (obžalovaného).

Při podání stížnosti pro porušení zákona ve prospěch obviněného je třeba, dle ministra spravedlnosti, toto chápat jako určitý prostředek , který je možno z ústavních hledisek akceptovat, poněvadž nemůže zhoršit jeho postavení jak z hmotněprávních, tak i z procesních hledisek, byť rovněž vyvolává určité pochybnosti z hlediska rovnosti zbraní ve smyslu čl. 6 Úmluvy, zejména v případě, kdy se obviněný podnětem domáhá stížnosti pro porušení zákona ve svůj prospěch, ale ministr spravedlnosti ji nepodá, neboť v těchto případech by bylo možno dovozovat rozpor se zásadami právního státu, který by měl zaručovat rovnost prostředků k ochraně práv procesních stran, resp. účastníků řízení, jako součásti práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Dle ministra spravedlnosti platí tyto úvahy tím více, jestliže jde o stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného proti meritornímu rozhodnutí orgánů činných v přípravném řízení, např. proti rozhodnutí vyšetřovatele nebo státního zástupce o zastavení trestního stíhání podle § 172 tr. řádu nebo postoupení věci jinému orgánu podle § 171 tr. řádu, kdy nepochybně jde v případě rozsudku Nejvyššího soudu, kterým vysloví podle § 268 odst. 2 tr. řádu porušení zákona a současně podle § 269 odst. 2 a § 272 tr. řádu takové napadené usnesení zruší a podle § 270 odst. 1 tr. řádu přikáže zpravidla státnímu zástupci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, o nepřípustný zásah do zásady obžalovací (§ 2 odst. 8 tr. řádu), byť Nejvyšší soud nemůže v takovém rozhodnutí státnímu zástupci uložit, aby v této věci podal na obviněného obžalobu. Podle § 270 odst. 4 tr. řádu je totiž orgán, jemuž věc byla přikázána, vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil, čímž Nejvyšší soud významně ovlivňuje právě podklad pro podání obžaloby, a tím i zásadu obžalovací, která má svůj ústavní základ zejména v ustanovení čl. 80 odst. 1 Ústavy, ale i v navazujících ustanoveních čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny.

Ve vyjádření se dále konstatuje, že všemi těmito otázkami se Ministerstvo spravedlnosti opakovaně zabývalo při jednotlivých novelizacích trestního řádu i v souvislosti s připravovanou rekodifikací trestního práva procesního, jež pak došly svého výrazu v tzv. velké novele trestního řádu, kde je zakotvena úprava nového mimořádného opravného prostředku - dovolání, jenž se bude týkat přesně vyjmenovaných soudních rozhodnutí a u něhož je zachována rovnost stran (srov. § 265a až 265s tr. řádu) a který byl v souladu se shora uvedenými názory v průběhu legislativního procesu také z iniciativy Ministerstva spravedlnosti a Nejvyššího soudu doplněn o oprávnění nejvyššího státního zástupce ve velmi krátké lhůtě rušit nezákonná pravomocná usnesení nižších státních zástupců o zastavení trestního stíhání nebo o postoupení věci (srov. § 173a a § 174a tr. řádu). Tyto instituty by měly, dle názoru ministra spravedlnosti, s účinností od 1. ledna 2002 v podstatě nahradit stížnost pro porušení zákona, byť se tato až do přijetí rekodifikace trestního řádu nadále zachovává (včetně ustanovení § 272 tr. řádu) pro určité výjimečné případy, kdy pochybení nebude napraveno dovoláním nebo jiným opravným prostředkem (např. pro zrušení usnesení o zastavení trestního stíhání v trestních věcech osob obviněných z trestných činů spáchaných v dobách totalitního režimu v návaznosti na zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu). Je poukazováno v této souvislosti zejména na některé případy z posledních let, kdy konečně byly trestně stíhány některé osoby odpovědné za trestné činy spáchané ve prospěch komunistického režimu, ale jejich trestní stíhání bylo již v přípravném řízení nebo i v řízení před soudem zastaveno, což vedlo Ministerstvo spravedlnosti i vládu k ponechání institutu stížnosti pro porušení zákona (včetně ustanovení § 272 tr. řádu) nadále v trestním řádu, neboť jinak by tato pochybení nemohla již být napravena. V této souvislosti, ilustruje danou problematiku i na konkrétním případu, upozorňuje ministr spravedlnosti i na ustanovení § 71 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a na problémy spojené s jeho dopadem na uvedené případy.

Ministr spravedlnosti upozorňuje dále na to, že pokud Ústavní soud zruší ustanovení § 272 tr. řádu, bude tím vytvořena velmi nevýhodná situace z hlediska dalších podaných stížností pro porušení zákona, poněvadž ustanovení § 272 tr. řádu neřeší jen případy, kdy Nejvyšší soud zruší podle § 269 odst. 2 tr. řádu a ve lhůtách uvedených v § 272 tr. řádu napadené rozhodnutí na základě stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněného po vyslovení porušení zákona v jeho prospěch, ale i všechny další případy, kdy zákon nebyl porušen v neprospěch obviněného, tedy řeší i případy, které se nedotýkají obviněného, ale týkají se dalších osob, v jejichž prospěch či neprospěch byla stížnost podána a soud shledá, že zákon byl porušen v neprospěch nebo ve prospěch takové jiné osoby než obviněného (např. zúčastněné osoby, znalce v souvislosti se znalečným, obhájce v souvislosti s jeho odměnou a hotovými výdaji apod.). Tyto případy by pak nebyly nadále stížností pro porušení zákona řešitelné, přičemž by je nebylo možno řešit ani dovoláním, které v těchto věcech vzhledem ke konstrukci dovolání a k předpokladu, že stížnost pro porušení zákona bude, byť v omezené podobě, i po účinnosti tzv. velké novely nadále platit, nebude možno podat. Ministr upozorňuje i na skutečnost, že v ustanovení § 272 odst. 2 tr. řádu se řeší případy běhu lhůty 3 měsíců (ve smyslu změny zakotvené tzv. velkou novelou pak lhůty 6 měsíců), platné i pro uvedené další osoby mimo obviněného ve věci předložení stížnosti pro porušení zákona velkému senátu v návaznosti na novelu zákona o soudech a soudcích, účinnou od 1. ledna 2001 (zák. č. 30/2000 Sb.).

V případě, přistoupí-li Ústavní soud ke zrušení § 272 tr. řádu, poukazuje se ve vyjádření na dvě okolnosti. První je spojitost ustanovení § 276 věty čtvrté tr. řádu s ustanovením § 272 tr. řádu, pro kterou by bylo nutné, dle názoru ministra spravedlnosti, spolu s derogací § 272 tr. řádu provést i derogaci uvedeného ustanovení § 276 věty čtvrté tr. řádu. Druhou je pak doporučení odložit účinnost případného derogačního nálezu nejméně do 1. ledna 2002 (tj. do data nabytí účinnosti tzv. velké novely tr. řádu), případně i později, neboť bude nutno zřejmě další novelou trestního řádu na takový nález reagovat, zejména pokud jde o možnost "nápravy pochybení týkajících se jiných osob než obviněného".

Dne 11. července 2001 byl Ústavnímu soudu doručen návrh Nejvyššího soudu na zrušení ustanovení § 272 tr. řádu, podaný podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, § 224 odst. 5 tr. řádu a § 64 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Návrh vychází z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2001, sp. zn. 11 Tz 106/2001, jímž bylo přerušeno řízení o stížnosti pro porušení zákona, podané ministrem spravedlnosti v neprospěch obviněného D. B., proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Děčíně ze dne 19. prosince 2000, č. j. 2 Zt 897/2000-5, o postoupení trestní věci, a dle výše uvedených ústavních a zákonných ustanovení byla věc předložena Ústavnímu soudu.

Podle názoru senátu Nejvyššího soudu je institut stížnosti pro porušení zákona v rozporu s koncepcí demokratického právního státu, protože právo použít tohoto mimořádného opravného prostředku je svěřeno pouze do rukou představitele exekutivy - ministra spravedlnosti. Obviněný se nemůže domoci podání tohoto mimořádného opravného prostředku ve svůj prospěch ani v případech flagrantního závažného porušení zákona a je odkázán na rozhodnutí ministra spravedlnosti. Ten, až na ojedinělé výjimky plynoucí z rehabilitačního zákona, nemá povinnost tento mimořádný opravný prostředek použít. Je na jeho zvážení, zda došlo k porušení zákona a zda se jedná o tak závažné porušení, že vyžaduje zásah do principu stability soudního rozhodování. Senát Nejvyššího soudu pro uvedené konstatuje, že se jedná o institut, který by neměl mít místo v moderním trestním řádu. Všechny uvedené nedostatky, dle jeho přesvědčení, vystupují ještě víc do popředí u stížností pro porušení zákona, podávaných v neprospěch obviněných, a to zejména v případech, kdy jsou tímto opravným prostředkem napadána rozhodnutí orgánů přípravného řízení. Senát Nejvyššího soudu proto dospěl k názoru, že existence tohoto institutu je popřením rovnosti všech účastníků řízení vyjádřené v čl. 37 odst. 3 Listiny a nerespektuje právo na spravedlivý proces garantované čl. 6 Úmluvy. Zákonnou možností Nejvyššího soudu zrušit v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti v neprospěch obviněného pravomocné rozhodnutí vyšetřovatele nebo státního zástupce o zastavení trestního stíhání nebo postoupení věci jinému orgánu a přikázat orgánům činným v přípravném řízení, aby v trestním řízení pokračovaly, je navíc zásadním způsobem prolomena zásada obžalovací, jež je vůdčí zásadou trestního řízení v právním státě. Z uvedených důvodů není možno, podle názoru senátu Nejvyššího soudu, tolerovat institut stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného.

Usnesením ze dne 10. října 2001, č. j. Pl. ÚS 19/01-6, Ústavní soud předmětný návrh senátu Nejvyššího soudu z důvodu dle § 35 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl, a to s tím, že Nejvyšší soud, jako oprávněný navrhovatel, má ve smyslu § 35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu právo účastnit se jako vedlejší účastník jednání o dříve podaném návrhu, tj. návrhu vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 15/01.

Ze stejných důvodů Ústavní soud usneseními ze dne 20. září 2001, č. j. Pl. ÚS 23/01-10, ze dne 28. srpna 2001, č. j. Pl. ÚS 26/01-11, ze dne 18. září 2001, č. j. Pl. ÚS 30/01-11, a 10. října 2001, č. j. Pl. ÚS 32/01-10, odmítl i svým obsahem analogické návrhy Nejvyššího soudu na zrušení ustanovení § 272 tr. řádu, přičemž i v těchto věcech Nejvyšší soud, jako oprávněný navrhovatel, má ve smyslu § 35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu právo účastnit se jako vedlejší účastník jednání o dříve podaném návrhu, tj. návrhu vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 15/01.

Dikce ustanovení § 272 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, jehož ústavnost je Ústavním soudem posuzována v řízení o kontrole norem, je následující: "§ 272

(1) Nebyl-li zákon porušen v neprospěch obviněného, může Nejvyšší soud postupovat podle § 269 odst. 2 až § 271 jen tehdy, navrhl-li to ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona podané do šesti měsíců od právní moci napadeného rozhodnutí a rozhodl-li Nejvyšší soud o této stížnosti do tří měsíců od jejího podání.

(2) Byla-li stížnost pro porušení zákona uvedená v odstavci 1 předložena do tří měsíců od jejího podání k rozhodnutí velkému senátu kolegia, může Nejvyšší soud postupovat podle § 269 odst. 2 až § 271 jen tehdy, rozhodl-li o této stížnosti do tří měsíců od jejího předání velkému senátu kolegia."

Dle § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud při rozhodování v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů posuzuje obsah těchto předpisů z hlediska jejich souladu s ústavními zákony, mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy, popřípadě zákony, jedná-li se o jiný právní předpis, a zjišťuje, zda byly přijaty a vydány v mezích Ústavou stanovené a ústavně předepsaným způsobem. Pokud Ústavní soud v rámci kontroly norem posuzuje ústavnost normotvorného orgánu a ústavnost normotvorného procesu, vychází z ustanovení § 66 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, dle něhož je návrh v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů nepřípustný, jestliže ústavní zákon, nebo mezinárodní smlouva, s nimiž jsou podle návrhu přezkoumávané předpisy v rozporu, pozbyly před doručením návrhu Ústavnímu soudu platnosti. Z uvedeného vyplývá, že u právních předpisů, vydaných před nabytím účinnosti Ústavy České republiky č. 1/1993 Sb., je Ústavní soud oprávněn přezkoumávat toliko jejich obsahový soulad se stávajícím ústavním pořádkem, nikoli však ústavnost procedury jejich vzniku a dodržení normotvorné . (Viz nález sp. zn. Pl. ÚS 9/99, publikovaný ve Sb. n. u., sv. 16, s.13-14).

Vycházeje z uvedené ustanovení § 68 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v případě § 272 tr. řádu zkoumal Ústavní soud, bylo-li napadené zákonné ustanovení přijato a vydáno v mezích Ústavou stanovené a ústavně předepsaným způsobem toliko z pohledu jeho novelizací, provedených po 1. lednu 1993.

Jde o tyto zákony:

- čl. I bod 177 zák. č. 292/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, a zákon č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích: "V § 272 se vypouštějí slova "generální prokurátor nebo"."

- Čl. XI zák. č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony: "V § 272 se dosavadní text označuje jako odstavec 1 a doplňuje se odstavec 2, který zní:

(2) Byla-li stížnost pro porušení zákona uvedená v odstavci 1 předložena do tří měsíců od jejího podání k rozhodnutí velkému senátu kolegia, může Nejvyšší soud postupovat podle § 269 odst. 2 až § 271 jen tehdy, rozhodl-li o této stížnosti do tří měsíců od jejího předání velkému senátu kolegia."."

Z předložených sněmovních tisků a těsnopiseckých zpráv bylo zjištěno, že

- zák. č. 292/1993 Sb. byl přijat na 14. schůzi Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (1. volební období) dne 10. listopadu 1993, když z přítomných 155 poslanců hlasovalo pro jeho přijetí 104, 10 hlasovalo proti a 41 se hlasování zdrželo; předmětný zákon byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a byl řádně vyhlášen v částce 74/1993 Sbírky zákonů, která byla rozeslána dne 10. prosince 1993, účinnosti pak nabyl dne 1. ledna 1994;

- zák. č. 30/2000 Sb. byl schválen na 19. schůzi (3. volební období) Poslanecké sněmovny dne 9. prosince 1999 usnesením č. 670, když z přítomných 187 poslanců hlasovalo pro jeho přijetí 164, a jeden poslanec hlasoval proti; předmětný zákon byl schválen Senátem ve znění postoupeném mu Poslaneckou sněmovnou na 15. schůzi (2. funkční období) usnesením č. 249, dne 12. ledna 2000, když v hlasování ze 72 přítomných senátorů, při kvoru 37, hlasovalo pro jeho přijetí 68 senátorů a proti nehlasoval nikdo; předmětný zákon byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a byl řádně vyhlášen v částce 11/2000 Sbírky zákonů, která byla rozeslána dne 23. února 2000, účinnosti pak nabyl dnem 1. ledna 2001.

Stížnost pro porušení zákona je dle ustanovení § 266 a násl. tr. řádu mimořádným opravným prostředkem, jenž sluší toliko státu a jímž lze dosáhnout zrušení pravomocného rozhodnutí soudu, státního zástupce nebo vyšetřovatele. Nejvyšší soud, jenž je o stížnosti pro porušení zákona příslušný rozhodovat (§ 266 odst. 1 tr. řádu) a kromě oprávnění ve věci přijmout akademický výrok (§ 268 odst. 2 tr. řádu), je nadán i kompetencí kasační, resp. apelační (§ 269 odst. 2, § 271 tr. řádu), a to i v případě stížnosti podané v neprospěch obviněného (§ 272 tr. řádu).

Právní institut stížnosti pro porušení zákona byl zaveden do československého právního řádu přijetím zák. č. 87/1950 Sb., trestního řádu, přejímán pak i do dalších kodifikací trestního procesu (zák. č. 64/1956 Sb. a zák. č. 141/1961 Sb.) a zůstal zachován i v právním řádu České republiky po roce 1993 [§ 266 a násl. zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů].

Zák. č. 87/1950 Sb. přinesl opuštění předchozí koncepce demokratického trestního procesu a představoval převzetí sovětské totalitní koncepce stalinského ražení. Při projednání osnovy zákona Národním shromážděním dne 11. července 1950 v této souvislosti tehdejší ministr spravedlnosti Rais prohlásil: "Bylo-li nám dopřáno přispět k socialistickému budování naší vlasti vypracováním důležitých nových zákonů a mezi nimi trestních předpisů, tak především patří za to naše vřelé poděkování sovětské socialistické právní vědě a vynikajícím sovětským pracovníkům v odboru trestního práva. (Potlesk.) Stejně jako v jiných oborech, rovněž v trestním právu patří sovětské vědě nesporné světové prvenství. Právníci Sovětského svazu pozvedli na nebývalou výšku a zpracovali nepřekonatelným způsobem problémy socialistického trestního práva a obohatili na podkladě učení marxismu-leninismu vědu o trestním právu o nové důležité poznatky, ke kterým měšťácká věda nikdy nedospěla a nemůže dospět a o vyřešení kterých se již dnes ani nepokouší. Znalost sovětských zákonů a sovětské teorie byla nutným a základním předpokladem pro formulaci našich nových trestních zákonů, a bez níž by nám nebylo možné v tak krátkém čase dokončit osnovy, které teď projednává Národní shromáždění. Je samozřejmé, že přitom bylo třeba navázat na náš dosavadní vývoj i na historické zkušenosti našeho pracujícího lidu. Třeba však zdůraznit, že podstata otázek, kterými se zabývá nové trestní právo, byla odhalena a vzorně zpracována ve zkušenostech Sovětského svazu. Výsledky legislativní práce na novém trestním právu jsou proto novým úspěchem nejen naší dělnické třídy, nýbrž i marx-leninského myšlení vůbec a socialistické vědy velikého Sovětského svazu zvláště." (viz www.psp.cz)

Zavedení institutu stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného v tr. řádu z roku 1950 bylo projevem posílení moci exekutivní vůči moci soudní (a to zejména prokuratury jako tzv. "strážce socialistické zákonnosti"). Vycházelo dále z nedůvěry ve spolehlivost justice v pozici represivního aparátu totalitního státu a představovalo instalování možnosti centrálním rozhodnutím dosáhnout revokace jakéhokoli pravomocného trestněprávního rozhodnutí, a to i v neprospěch obviněného.

Lze přisvědčit jak vyjádření Předsedy Poslanecké sněmovny, tak i ministra spravedlnosti, že problém ústavnosti institutu stížnosti pro porušení zákona byl opakovaně posuzován při polistopadových novelizacích tr. řádu, a dále byl výrazně kriticky reflektován i v teorii trestního práva procesního (viz např. P. Šámal, Opravné prostředky v trestním řízení. Stížnost pro porušení zákona. Obnova řízení. Praha 1999, s. 160-161).

K ústavním principům, tvořícím jeden z komponentů základního práva na spravedlivý proces, patří i princip "rovnosti zbraní", resp. princip rovnosti příležitostí (čili princip rovnosti všech účastníků řízení) ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Uvedený princip nabývá zvláštní důležitosti v řízení trestním, v němž je ve vztahu k obviněnému úzce spjat s právem na obhajobu, s právem skutkově i právně argumentovat a s právem vyjadřovat se ke všem prováděným důkazům. Princip rovnosti účastníků trestního řízení kromě funkce ochrany postavení obviněného, jemuž sluší neviny, je dále součástí i celkové koncepce demokratického trestního procesu, jejímž výrazem je zásada kontradiktornosti řízení.

Princip "rovnosti zbraní" v trestním řízení se promítá do všech stadií trestního řízení, jakož i do všech jeho aspektů. Uplatňuje se jak v nalézacím, tak i v přezkumném řízení, v obou pak v celém jejich rozsahu, zejména ale v řízení důkazním (při navrhování důkazů, právu vyjadřovat se k prováděným důkazům, apod.). Princip "rovnosti zbraní" v trestním řízení není absolutní, obecně však platí maxima, dle níž státu ve srovnání s obviněným v žádném kontextu nepřísluší více práv, resp. výhodnější procesní postavení [srov. např. časové omezení oprávnění státního zástupce podat návrh na obnovu řízení v neprospěch obviněného dle § 279 písm. a) tr. řádu].

Princip "rovnosti zbraní" (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) se výrazně promítl v dosavadní judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Lze jej v této souvislosti charakterizovat zejména tím, že dle názoru soudu jeho základem je myšlenka rovnosti, pročež je srovnatelný s principem zákazu diskriminace dle čl. 14 Úmluvy. V trestním procesu nadto slouží ochraně obviněného, jemuž svědčí až do okamžiku jeho odsouzení neviny, a je úzce spjat s kontradiktorní povahou trestního řízení. (Viz zejména případy Bönisch vs. Rakousko a Brandstetter vs. Rakousko - doktrinární analýzu podává např. J. A. Frowein, W. Peukert, Europäische Menschenrechtskonvention. EMRK-Kommentar. Kehl-Straβburg-Arlington 1996, s. 219 a násl., M. de Salvia, Compendium de la CEDH. Kehl-Straβburg-Arlington 1998, s. 147 a násl.)

Na rozdíl od všech ostatních opravných prostředků, upravených v trestním řádu, toliko stížnost pro porušení zákona přísluší pouze jedné procesní straně - státu. Pakliže stát, jako procesní strana v trestním řízení (přičemž nelze považovat za rozhodné, který státní orgán ve kterém stadiu trestního řízení je oprávněn jeho jménem jednat), disponuje ve srovnání s obviněným dalším procesním prostředkem, zakládajícím možnost dosáhnout zrušení pravomocného rozhodnutí v trestní věci, nelze než z této skutečnosti dovodit dotčení práva obviněného na "rovnost zbraní" v trestním procesu, plynoucího z ustanovení čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Pokud by z uvedeného tvrzení bylo vyjmuto oprávnění podat stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného, a to z důvodu jeho chápání jako procesního výrazu určitého "dobrodiní", jenž v oblasti práva hmotného není způsobilý zasáhnout práva obviněného, výtka protiústavnosti se zužuje na institut stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného.

V období před přijetím trestního řádu č. 87/1950 Sb. platný trestní řád (zákon č. 119/1873 ř. z., ve znění pozdějších předpisů) znal v rámci soustavy mimořádných opravných prostředků institut zmateční stížnosti pro zachování zákona, jenž "v zájmu jednotnosti práva" umožňoval "generálnímu prokurátorovi právo z moci úřední nebo z příkazu ministra spravedlnosti dovolati se rozhodnutí nejvyššího soudu o otázce, zda určitým 1. rozsudkem, 2. usnesením nebo 3. postupem trestního soudu (nebo státního zastupitelství) byl porušen zákon" (J. Kallab, Učebnice trestního řízení. Brno 1930, s. 207). Rozhodnutí nejvyššího soudu však zpravidla nemělo účinku na obžalovaného, šlo "jen o autoritativní rozřešení sporné snad právní otázky, aniž soudy by byly vázány mínění nejvyššího soudu vzíti za své" (tamtéž, s. 208). Důsledky pro obviněného ve formě reformace anebo kasace byly právní úpravou zmateční stížnosti pro zachování zákona (§ 292 zákona č. 119/1873 ř. z., ve znění pozdějších předpisů) předvídány výjimečně, a to toliko ve prospěch obviněného v případě jeho odsouzení k trestu. Z naznačené rekapitulace plyne, že právní úprava, obsažená v předúnorovém trestním řádu v řízení o zmateční stížnosti pro zachování zákona podané v neprospěch obviněného, umožňovala přijetí toliko akademického výroku za účelem sjednocování judikatury při řešení dané právní otázky, nepřipouštěla ale nepříznivé kasační, resp. reformační účinky pro obviněného. Takto koncipovaná stížnost pro zachování zákona platí v Rakouské republice až do současnosti.

V základním mezinárodním srovnání k institutu stížnosti pro porušení zákona, jenž je k dispozici toliko jedné procesní straně, státu, a jenž může směřovat v neprospěch obviněného proti pravomocným rozhodnutím soudů, jakož i orgánů přípravného řízení, nelze najít paralelu.

Toliko ilustrativně lze v této souvislosti zmínit kupř. právní úpravu německou. Soustava opravných prostředků, zakotvená v platném trestním řádu (zák. č. 253/1877 RGBl., ve znění pozdějších předpisů) zahrnuje instituty stížnosti, odvolání, revize a obnovy řízení, jež plně odpovídají požadavkům, plynoucím z čl. 6 Úmluvy, tj. i principu "rovnosti zbraní".

Relevance výtky neakceptování principu "rovnosti zbraní" vystupuje pak ještě naléhavěji v případech možného uplatnění stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného proti rozhodnutím orgánů činných v přípravném řízení (kupř. proti rozhodnutí vyšetřovatele, resp. státního zástupce o zastavení trestního stíhání). K vůdčím zásadám trestního řízení v právním státu, a to od dob osvícenství, patří zásada obžalovací, resp. akuzační (§ 2 odst. 8 tr. řádu), jíž byla v trestním procesu překonána a nahrazena zásada inkviziční. Dle zásady obžalovací nezbytnou součástí demokratického trestního procesu, respektujícího hodnoty nezávislosti soudního rozhodování, je institucionální oddělení procesních funkcí přípravy a podání obžaloby a rozhodování o vině a trestu mezi různé procesní subjekty. Z pohledu ústavního pak tato zásada plyne z ustanovení čl. 80 odst. 1, čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny. Je-li Nejvyšší soud v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti v neprospěch obviněného proti pravomocnému rozhodnutí vyšetřovatele, resp. státního zástupce o zastavení trestního stíhání, dle § 272 tr. řádu oprávněn takovéto rozhodnutí zrušit a orgánům činným v přípravném řízení přikázat, aby v trestním stíhání pokračovaly, pak nelze toto oprávnění kvalifikovat jinak, než jako ústavně rozporný průlom do kautel spojených se zásadou obžalovací v trestním řízení. Orgán, jemuž věc byla přikázána, je přitom podle § 270 odst. 4 tr. řádu vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Nejvyšší soud tímto významně ovlivňuje skutečnosti, z nichž podání obžaloby vychází, a tím i zásadu obžalovací. V této souvislosti nutno poukázat i na trvalý nárůst počtu i poměr podaných stížností do rozhodnutí v přípravním řízení.

Poukazuje-li se ve vyjádření ministra spravedlnosti na pozitivní efekty institutu stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného v kontextu vyrovnání se s obdobím totalitní zvůle, nutno konstatovat následující:

Novela tr. řádu č. 265/2001 Sb. zavádí institut dovolání v neprospěch obviněného, jímž lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a jenž je svěřen nejvyššímu státnímu zástupci [§ 265a odst. 1, § 265d odst. 1 písm. a) tr. řádu, ve znění zák. č. 265/2001 Sb.]. Ve vztahu k pravomocným usnesením nižších státních zástupců o zastavení trestního stíhání nebo o postoupení věci pak novela zavádí oprávnění nejvyššího státního zástupce tato rozhodnutí rušit pro jejich rozpor se zákonem (§ 173a, § 174a tr. řádu, ve znění zák. č. 265/2001 Sb.). Ke dni nabytí účinnosti novely tr. řádu, provedené zák. č. 265/2001 Sb., tj. k 1. lednu 2002, se tím vytváří právní mechanismus, jenž umožňuje státu efektivně uplatnit veřejný zájem na dosažení účelu trestního řízení, zároveň ale dostát požadavkům plynoucím pro řádný proces z čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, tj. zejména požadavku rovnosti účastníků řízení (požadavku "rovnosti zbraní"). Odložením derogačního účinku nálezu Ústavního soudu v předmětné věci ke dni 31. prosince 2001 pak v právní úpravě z pohledu analyzovaného účelu mimořádného opravného prostředku nevzniká žádná mezera.

V uvedeném kontextu nutno poukázat na skutečnost, že otázkou rovnosti účastníků trestního řízení a hledisky jejího možného omezení v neprospěch obviněného se Ústavní soud obsáhle zabýval ve věci sp. zn. Pl. ÚS 4/94. V souvislosti s ústavností institutu anonymních svědků v trestním řízení konstatoval: "Smyslem práva na veřejné projednání věci, ve spojení s právem vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, je poskytnout obžalovanému v trestním procesu možnost důkazů, směřujících vůči němu, a to před tváří veřejnosti. Tato v případě svědecké výpovědi obsahuje dva komponenty: prvním je prověření pravdivosti skutkových tvrzení, druhým je potom možnost prověření věrohodnosti svědka. Instituce anonymních svědků tudíž omezuje možnost obžalovaného verifikovat pravdivost vůči němu směřující svědecké výpovědi, protože vylučuje možnost vyjádřit se k osobě svědka a k jeho věrohodnosti. Omezuje tedy jeho práva na obhajobu, je v rozporu s principem kontradiktornosti procesu, s principem rovnosti účastníků. . K omezení základních práv či svobod, i když jejich ústavní úprava omezení nepředpokládá, může dojít v případě jejich . Základní je v této souvislosti maxima, podle které základní právo či svobodu lze omezit pouze v zájmu jiného základního práva či svobody. . Vzájemné poměřování ve vzájemné kolizi stojících základních práv a svobod spočívá v následujících kritériích: Prvním je kritérium vhodnosti, tj. odpověď na otázku, zdali institut, omezující určité základní právo, umožňuje dosáhnout sledovaný cíl (ochranu jiného základního práva). . Druhým kritériem poměřování základních práv a svobod je kritérium potřebnosti, spočívající v porovnávání legislativního prostředku, omezujícího základní právo resp. svobodu, s jinými opatřeními, umožňujícími dosáhnout stejného cíle, avšak nedotýkajícími se základních práv a svobod.

Třetím kritériem je porovnání závažnosti obou v kolizi stojících základních práv."

Z pohledu naznačených kautel principu proporcionality institut stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného, prolamující základní práva, plynoucí z ústavního principu rovnosti, neobstojí. Jakkoli sleduje jako svůj cíl ochranu veřejného zájmu na spravedlivém potrestání pachatele trestného činu, a tím princip panství práva, nesplňuje podmínku potřebnosti, tj. podmínku, spočívající v porovnání legislativního prostředku, omezujícího základní právo resp. svobodu, s jinými opatřeními, umožňujícími dosáhnout stejného cíle, avšak nedotýkajícími se základních práv a svobod. Tato skutečnost vystupuje zvlášť významně do popředí v souvislosti se zavedením mimořádného opravného prostředku - dovolání - v trestním řízení novelou tr. řádu č. 265/2001 Sb.

V souvislosti s proklamovaným účelem výjimečnosti institutu stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného nutno poukázat i na statistickými údaji prokázanou stoupající tendenci zvyšování poměru podaných stížností v neprospěch obviněných.

Dopadá-li zrušení § 272 tr. řádu nejen na případy porušení zákona ve prospěch obviněného, ale i na všechny další případy, kdy zákon nebyl porušen v neprospěch obviněného, ale byl porušen u dalších osob, v jejichž prospěch či neprospěch byla stížnost podána a soud shledá, že zákon byl porušen v neprospěch nebo ve prospěch takové jiné osoby než obviněného (např. zúčastněné osoby, znalce v souvislosti se znalečným, obhájce v souvislosti s jeho odměnou a hotovými výdaji apod.), pak by, dle názoru ministra spravedlnosti, tyto případy nebyly nadále stížností pro porušení zákona řešitelné, přičemž by je nebylo možno řešit ani dovoláním. Tato okolnost na důvodnosti zrušení institutu stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného však nic nemůže změnit. Žádný právní řád není a nemůže být z pohledu soustavy procesních prostředků k ochraně práv, jakož i z pohledu soustavy uspořádání přezkumných instancí budován . Každý právní řád generuje a nutně musí i určitý počet chyb. Účelem přezkumného, resp. přezkumných řízení může reálně být takováto pochybení aproximativně minimalizovat a nikoli bezezbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí je proto výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledu tohoto kritéria je zavedení mimořádných opravných prostředků, čili prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní toliko v případě důvodů výjimečných. Za takové nelze pak označit ty, jež v této souvislosti uvádí ministr spravedlnosti ve svém vyjádření.

Vycházeje ze všech uvedených důvodů, dospěl Ústavní soud k závěru, že § 272 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů, je v rozporu s čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy v souvislosti s jím založenou možností rušit v neprospěch obviněného i pravomocná rozhodnutí v přípravném řízení, rovněž i s čl. 80 odst. 1 a s čl. 90 Ústavy a s čl. 40 odst. 1 Listiny, pročež plénum Ústavního soudu rozhodlo o jeho zrušení. Ústavní soud v tomto kontextu připomíná, že zrušením § 272 tr. řádu se ruší toliko kasační a apelační pravomoc Nejvyššího soudu v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněného, neruší se ale řízení jako takové, tj. neruší se možnost přijmout v dané věci akademický výrok za účelem sjednocování judikatury (§ 268 odst. 2 tr. řádu).

Ustanovení § 272 tr. řádu bylo v průběhu předmětného řízení před Ústavním soudem částečně novelizováno zákonem č. 265/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Dle č. I bodu 199 "V § 272 odst. 1 a 2 se slova "do tří měsíců od jeho podání" nahrazují slovy "do šesti měsíců od jejího podání"." Tato zákonná úprava je platná dnem 31. července 2001, tj. dnem rozeslání částky 102/2001 Sbírky zákonů, v níž byl předmětný zákon publikován, dle čl. XIV pak nabývá účinnosti dnem 1. ledna 2002.

Dle § 67 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je dán důvod zastavení řízení, jestliže zákon, jiný právní předpis, nebo jejich jednotlivá ustanovení, jejichž zrušení je navrhováno, pozbudou platnosti před skončením řízení před Ústavním soudem. K interpretaci uvedeného zákonného důvodu zastavení řízení se Ústavní soud vyjádřil zejména v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 20/99, ze dne 18. dubna 2001. Konstatoval, že v případě, je-li novelou zákona určité ustanovení zrušeno a zároveň ve shodné dikci přijato, avšak v systematice zákona zařazeno odlišně, jedná se o nový projev vůle zákonodárce, tudíž původně navrhovatelem napadené ustanovení pozbylo platnosti před skončením řízení před Ústavním soudem. Za této situace Ústavní soud dospěl k závěru, že nejsou dány ani podmínky připuštění změny návrhu podle ustanovení § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 95 odst. 1 a 2 o. s. ř.

V předmětné věci se však jedná o případ odlišný, na který ustanovení § 67 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nedopadá. Novelou tr. řádu, provedenou zák. č. 265/2001 Sb., byla totiž změněna toliko část ustanovení § 272 tr. řádu (a to prodloužením lhůty pro rozhodování Nejvyššího soudu o stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného). Tato část z hlediska důvodů posuzování ústavnosti celého ustanovení § 272 tr. řádu, dotýkajících se institutu stížnosti pro porušení zákona jako takového, není rozhodná.

Dle ustanovení § 276 věty čtvrté tr. řádu "zajistit osobu obviněného vydáním příkazu k zatčení a vzetím do vazby lze však jen tehdy, navrhne-li to ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněného a považuje-li to Nejvyšší soud za nezbytné vzhledem k závažnosti trestného činu a naléhavosti vazebních důvodů".

Uvedené zákonné ustanovení v předmětné věci ze strany Nejvyššího soudu uplatněno nebylo, a tudíž u něj nebyly dány podmínky postupu dle § 78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Podle ustáleného názoru Ústavního soudu je tento soud při svém rozhodování rozsahem podaného návrhu vázán a ve svém rozhodnutí z jeho hranic (ultra ) vykročit nemůže (viz např. nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 8/95).

Ustanovení § 276 věty čtvrté tr. řádu se v důsledku zrušení ustanovení § 272 tr. řádu (čili v důsledku zrušení kasační, resp. apelační pravomoci Nejvyššího soudu v řízení o stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného) stává ustanovením obsoletním. Derogací skutkové podstaty obsažené v § 272 tr. řádu ztrácí ustanovení § 276 věty čtvrté tr. řádu rozumný smysl: Ruší-li se kasační, resp. apelační pravomoc Nejvyššího soudu v řízení o stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného, a je ponechána možnost přijetí toliko akademického výroku bez konkrétního dopadu na obviněného, pak nelze než ponechání pravomoci Nejvyššího soudu v takovém řízení rozhodnout o zatčení obviněného, resp. o jeho vzetí do vazby považovat za . Jinými slovy: V situaci, kdy v důsledku zrušení určitého zákonného ustanovení derogačním nálezem Ústavního soudu ustanovení jiné, obsahově od předchozího odvislé, ztrácí rozumný smysl, tj. ztrácí opodstatněnost své normativní existence, je tímto dán důvod pro zrušení i tohoto zákonného ustanovení, a to aniž by se jednalo o postup ultra . Platnost takového ustanovení zaniká totiž na základě principu cessante ratione legis cessat ipsa, provedená Ústavním soudem má proto toliko evidenční, technickou povahu.

Pro uvedené plénum Ústavního soudu v návaznosti na zrušení ustanovení § 272 tr. řádu zrušilo rovněž ustanovení § 276 věty čtvrté tr. řádu.

Z důvodů výše vyložených Ústavní soud odložil účinnost derogačního nálezu, i ve vztahu k ustanovení § 276 věty čtvrté trestního řádu, k datu 31. prosince 2001.

Nad rámec rationis decidendi, toliko jako , považuje Ústavní soud za potřebné se vyjádřit i k právním důsledkům tohoto derogačního nálezu.

Důsledkem prvním je dopad ustanovení § 71 odst. 1 zákona o Ústavním soudu na předmětnou věc.

Byl-li na základě právního předpisu, který byl zrušen, vydán soudem v trestním řízení rozsudek, který nabyl právní moci, ale nebyl dosud vykonán, je zrušení takového právního předpisu dle uvedeného zákonného ustanovení důvodem pro obnovu řízení podle ustanovení zákona o trestním řízení soudním. V rozhodované věci však o takový důvod nejde. Porušení principu "rovnosti zbraní" v zákonné úpravě aktivní legitimace k podání mimořádného opravného prostředku se totiž nedotýká ústavnosti, případně zákonnosti samotného řízení před Nejvyšším soudem, případně řízení na ně navazujícího. Zrušení § 272 tr. řádu tudíž důvod obnovy řízení dle § 71 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nezakládá.

Důsledkem druhým je pak otázka intertemporality derogačního nálezu, tj. otázka, zda se případná § 272 tr. řádu vztahuje i na případy, u nichž byla ministrem spravedlnosti podána stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného, avšak ke dni nabytí účinnosti zrušujícího nálezu o nich nebylo Nejvyšším soudem rozhodnuto. Jelikož Ústavní soud není oprávněn, v souvislosti se svou pravomocí rušit zákony a jiné právní předpisy, resp. jejich jednotlivá ustanovení, pozitivním způsobem upravit z toho plynoucí intertemporální důsledky, nelze než v této souvislosti odkázat na obecné principy právní. Pro oblast intertemporality v civilním i trestním procesu platí princip, dle něhož nestanoví-li zákon jinak, soud postupuje podle procesní úpravy platné a účinné v době rozhodování. V rozhodované věci zrušením § 272 tr. řádu se ruší toliko kasační a apelační pravomoc Nejvyššího soudu v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněného, neruší se ale řízení jako takové, tj. neruší se možnost přijmout v dané věci akademický výrok za účelem sjednocování judikatury (§ 268 odst. 2 tr. řádu). Z uvedeného plyne, že v případech, u nichž byla ministrem spravedlnosti podána stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného, avšak ke dni nabytí účinnosti zrušujícího nálezu o nich nebylo Nejvyšším soudem rozhodnuto, lze po nabytí účinnosti derogačního nálezu Ústavního soudu rozhodnout již toliko akademickým výrokem.