Sdílení poznámky:
Obsah
Typ obsahu
USZPPFO
Zrušení práv.
předpisu-návrh fyzické či práv. osoby
Pl. ÚS 15/01
Právní věta
> 1) K ústavním principům, tvořícím jeden z komponentů základního práva
na spravedlivý proces, patří i princip "rovnosti zbraní", resp. princip rovnosti příležitostí (čili
princip rovnosti všech účastníků řízení) ve smyslu
čl. 37 odst. 3 Listiny,
čl. 96 odst. 1 Ústavy
a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Uvedený
princip nabývá zvláštní důležitosti v řízení trestním, v němž je ve vztahu k obviněnému úzce spjat s
právem na obhajobu, s právem skutkově i právně argumentovat a s právem vyjadřovat se ke všem
prováděným důkazům. Princip rovnosti účastníků trestního řízení kromě funkce ochrany postavení
obviněného, jemuž sluší neviny, je dále součástí i celkové koncepce demokratického
trestního procesu, jejímž výrazem je zásada kontradiktornosti řízení.
presumpce
Princip "rovnosti zbraní" v trestním řízení se promítá do všech stadií
trestního řízení, jakož i do všech jeho aspektů. Uplatňuje se jak v nalézacím, tak i v přezkumném
řízení, v obou pak v celém jejich rozsahu, zejména ale v řízení důkazním (při navrhování důkazů,
právu vyjadřovat se k prováděným důkazům, apod.). Princip "rovnosti zbraní" v trestním řízení není
absolutní, obecně však platí maxima, dle níž státu ve srovnání s obviněným v žádném kontextu
nepřísluší více práv, resp. výhodnější procesní postavení [srov. např. časové omezení oprávnění
státního zástupce podat návrh na obnovu řízení v neprospěch obviněného dle
§ 279 písm. a) tr. řádu].
Na rozdíl od všech ostatních opravných prostředků, upravených v
trestním řádu, toliko stížnost pro porušení
zákona přísluší pouze jedné procesní straně - státu. Pakliže stát, jako procesní strana v trestním
řízení (přičemž nelze považovat za rozhodné, který státní orgán ve kterém stadiu trestního řízení je
oprávněn jeho jménem jednat), disponuje ve srovnání s obviněným dalším procesním prostředkem,
zakládajícím možnost dosáhnout zrušení pravomocného rozhodnutí v trestní věci, nelze než z této
skutečnosti dovodit dotčení práva obviněného na "rovnost zbraní" v trestním procesu, plynoucího z
ustanovení čl. 37 odst. 3 Listiny,
čl. 96 odst. 1 Ústavy
a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Relevance výtky neakceptování principu "rovnosti zbraní" vystupuje pak
ještě naléhavěji v případech možného uplatnění stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného
proti rozhodnutím orgánů činných v přípravném řízení (kupř. proti rozhodnutí vyšetřovatele, resp.
státního zástupce o zastavení trestního stíhání). K vůdčím zásadám trestního řízení v právním státu,
a to od dob osvícenectví, patří zásada obžalovací, resp. akuzační
(§ 2 odst. 8 tr. řádu), jíž byla v
trestním procesu překonána a nahrazena zásada inkviziční. Dle zásady obžalovací nezbytnou součástí
demokratického trestního procesu, respektujícího hodnoty nezávislosti soudního rozhodování, je
institucionální oddělení procesních funkcí přípravy a podání obžaloby a rozhodování o vině a trestu
mezi různé procesní subjekty. Z pohledu ústavního pak tato zásada plyne z ustanovení
čl. 80 odst. 1,
čl. 90 Ústavy a
čl. 40 odst. 1 Listiny.
2) Podle ustáleného názoru Ústavního soudu je tento soud při svém
rozhodování rozsahem podaného návrhu vázán a ve svém rozhodnutí z jeho hranic (ultra )
vykročit nemůže (viz např. nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS
8/95).
petitum
V situaci, kdy v důsledku zrušení určitého zákonného ustanovení
derogačním nálezem Ústavního soudu ustanovení jiné, obsahově od předchozího odvislé, ztrácí rozumný
smysl, tj. ztrácí opodstatněnost své normativní existence, je tímto dán důvod pro zrušení i tohoto
zákonného ustanovení, a to aniž by se jednalo o postup ultra . Platnost takového ustanovení
zaniká totiž na základě principu cessante ratione legis cessat ipsa, provedená Ústavním
soudem má proto toliko evidenční, technickou povahu.
petitum
lex
derogace
3) Byl-li na základě právního předpisu, který byl zrušen, vydán soudem v
trestním řízení rozsudek, který nabyl právní moci, ale nebyl dosud vykonán, je zrušení takového
právního předpisu dle uvedeného zákonného ustanovení důvodem pro obnovu řízení podle ustanovení
zákona o trestním řízení soudním. V
rozhodované věci však o takový důvod nejde. Porušení principu "rovnosti zbraní" v zákonné úpravě
aktivní legitimace k podání mimořádného opravného prostředku se totiž nedotýká ústavnosti, případně
zákonnosti samotného řízení před Nejvyšším soudem, případně řízení na ně navazujícího. Zrušení
§ 272 tr. řádu tudíž důvod obnovy
řízení dle § 71 odst. 1 zák. č. 182/1993
Sb., ve znění pozdějších předpisů, nezakládá.
4) Pro oblast intertemporality v civilním i trestním procesu platí
princip, dle něhož nestanoví-li zákon jinak, soud postupuje podle procesní úpravy platné a účinné v
době rozhodování. V rozhodované věci zrušením
§ 272 tr. řádu se ruší toliko kasační a
apelační pravomoc Nejvyššího soudu v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch
obviněného, neruší se ale řízení jako takové, tj. neruší se možnost přijmout v dané věci akademický
výrok za účelem sjednocování judikatury
(§ 268 odst. 2 tr. řádu). Z uvedeného
plyne, že v případech, u nichž byla ministrem spravedlnosti podána stížnost pro porušení zákona v
neprospěch obviněného, avšak ke dni nabytí účinnosti zrušujícího nálezu o nich nebylo Nejvyšším
soudem rozhodnuto, lze po nabytí účinnosti derogačního nálezu Ústavního soudu rozhodnout již toliko
akademickým výrokem. <
pro futuro
Plénum
Ústavního soudu
po ústním jednání dne 31.
října 2001, za účasti vedlejšího účastníka Nejvyššího soudu, rozhodlo ve věci návrhu III. senátu
Ústavního soudu, podaného podle § 78 odst. 2
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, na zrušení
ustanovení § 272 zákona č. 141/1961
Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů, takto: Ustanovení § 272
a § 276 věty čtvrté zákona č. 141/1961
Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, se dnem 31.
prosince 2001 zrušují.
Odůvodnění
I.
Ústavní stížností, podanou k doručení Ústavnímu soudu dne 2. srpna 2000, se
stěžovatelka E. Č., domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. června 2000, sp. zn.
8 To 237/2000, a rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 22. dubna 1999, sp. zn. 1 T 69/97,
jimiž byla uznána vinnou trestným činem křivého obvinění podle
§ 174 odst. 1 tr. zákona
a byl jí uložen peněžitý trest. Uvedenými rozhodnutími se cítí být dotčena v základním právu na
nedotknutelnost obydlí a základním právu na spravedlivý proces, vyplývajících z
čl. 12 a
čl. 36 Listiny základních práv a svobod
(dále jen "Listina").
Z obsahu spisu Okresního soudu v Rokycanech sp. zn. 1 T 69/97, jejž si Ústavní
soud vyžádal, byly zjištěny tyto skutečnosti:
Rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 22. dubna 1999, č. j. 1 T 69/97-17,
byla stěžovatelka uznána vinnou trestným činem křivého obvinění podle
§ 174 odst. 1 tr. zákona
a podle téhož zákonného ustanovení byla odsouzena k peněžitému trestu ve výši 11.000,-Kč s náhradním
trestem odnětí svobody v trvání 3 měsíců a dále k trestu propadnutí věci - finanční částky
1.500,-Kč. Uvedeného trestného činu se měla dopustit tím, že v dopise zaslaném Policii České
republiky pod smyšleným jménem nepravdivě obvinila policistu z přijetí úplatku.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 18. srpna 1999, sp.
zn. 8 To 217/99, uvedený rozsudek soudu prvního stupně podle
§ 258 odst. 1 písm. a),
b),
c) tr. řádu
zrušil a podle § 260 tr. řádu
věc vrátil státnímu zástupci k došetření. Své rozhodnutí krajský soud odůvodnil zejména vadami
domovní prohlídky, provedené v domě stěžovatelky, při níž byl zajištěn důkazní materiál, a která
trpěla několika vadami. Ty, dle názoru soudu, spočívaly v neprovedení výslechu toho, u koho se měla
prohlídka vykonat (§ 84 tr. řádu) a v
neuvedení konkrétních důvodů, které k tomuto postupu vedly, dále v protokole o konání domovní
prohlídky shledal odvolací soud nedostatečnou konkretizaci toho, které věci byly při domovní
prohlídce vydány dobrovolně a které věci byly odňaty
(§ 85 odst. 3 tr. řádu). Ze všech
uvedených důvodů nepovažoval Krajský soud v Plzni zajištění předmětného důkazního materiálu za
zákonné. Pakliže následně po provedení domovní prohlídky stěžovatelka a její obhájce potvrdili
dobrovolné vydání důkazního materiálu podle §
78 odst. 1 tr. řádu
(a to toho, jenž byl předtím zajištěn při domovní prohlídce), došlo tak, dle názoru soudu, k vydání
věci, kterou stěžovatelka (takto obviněná v trestním řízení) ve chvíli vydání neměla ve své
dispozici, pročež ani za situace, kdyby tyto věci byly stěžovatelce vráceny procesně perfektním
způsobem, nemohl by tento postup zhojit předchozí nezákonné získání věci důležité pro trestní
řízení. Jednalo by se tedy o obcházení zákona, o využití stavu, který byl navozen protiprávním
jednáním, tj. nezákonným provedením domovní prohlídky.
Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Plzni podal ministr spravedlnosti v
neprospěch obviněné (stěžovatelky v řízení před Ústavním soudem) stížnost pro porušení zákona.
Napadenému usnesení vytkl porušení zákona v ustanoveních
§ 254 odst. 1,
§ 258 odst. 1 písm. a),
b),
c) a
§ 260 tr. řádu, a to ve prospěch
obviněné. Ve stížnosti dospívá ministr spravedlnosti k závěru, dle něhož krajským soudem uvedená
pochybení v protokolaci a průběhu provedení domovní prohlídky nebyla takového rázu, aby mohla vést k
závěru o nezákonném provedení domovní prohlídky a z toho vyplývající nezákonnosti důkazů, získaných
při takto provedené domovní prohlídce.
Na podkladě uvedené stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud rozsudkem ze dne
29. března 2000, sp. zn. 5 Tz 35/2000, rozhodl
podle § 268 odst. 2,
§ 269 odst. 2 a
§ 270 odst. 1 tr. řádu
a za splnění podmínek podle § 272 tr.
řádu
tak, že pravomocným usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 18. srpna 1999, sp. zn. 8 To 217/99,
byl porušen zákon v ustanoveních § 254 odst.
1, § 258 odst. 1 písm.
a), b),
c) a
§ 260 tr. řádu ve prospěch obviněné E.
Č. (stěžovatelky v řízení před Ústavním soudem), uvedené usnesení zrušil a Krajskému soudu v Plzni,
jako soudu odvolacímu, přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V odůvodnění
uvedeného rozhodnutí se Nejvyšší soud v podstatě přiklonil k názoru ministra spravedlnosti, když
uvedl, že sice došlo k určitým nedostatkům v procesním postupu při protokolaci průběhu a výsledků
předmětné domovní prohlídky, ale tyto jsou jen formálního rázu, lze je překlenout s přihlédnutím k
dalšímu obsahu trestního spisu, a tedy uvedená pochybení, dle jeho názoru, nejsou takového
charakteru, aby mohla důvodně vést k závěru o nezákonném provedení domovní prohlídky a z toho
vyplývající nezákonnosti důkazů, které byly při takto provedené domovní prohlídce získány.
Následně usnesením ze dne 16. června 2000, sp. zn. 8 To 237/2000, Krajský soud v
Plzni odvolání stěžovatelky proti rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 22. dubna 1999, sp.
zn. 1 T 69/97, zamítl.
V ústavní stížnosti je pak zejména poukazováno na porušení podmínek, stanovených
pro provedení domovní prohlídky v ustanovení §
84 tr. řádu, a v této souvislosti polemizováno s názorem Nejvyššího soudu, týkajícím se jeho
. V nezákonném provedení domovní prohlídky pak stěžovatelka spatřuje dotčení v základním
právu na nedotknutelnost obydlí dle čl. 12
Listiny, ve skutečnosti, že odsuzující rozsudek v trestní věci byl, dle přesvědčení
stěžovatelky, založen na akceptaci důkazu získaného nezákonným způsobem, pak dotčení v základním
právu na spravedlivý proces dle čl. 36
Listiny.
interpretace
II.
III. senát Ústavního soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, dne
26. dubna 2001 usnesením přerušil řízení o ústavní stížnosti ve věci vedené pod sp. zn.
III. ÚS 464/2000 a předložil plénu Ústavního soudu
k rozhodnutí návrh na zrušení ustanovení § 272
zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů.
III.
Podle § 42 odst. 3
a § 69 zákona č. 182/1993 Sb., o
Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zaslal Ústavní soud předmětný návrh Poslanecké
sněmovně. Ve svém vyjádření ze dne 4. července 2001 předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České
republiky prof. Ing. Václav Klaus, CSc., úvodem objasňuje okolnosti přijetí předmětné zákonné
úpravy. Uvádí, že institut stížnosti pro porušení zákona byl do našeho právního řádu zaveden v roce
1950 s tím, že později byl přejímán i do dalších trestních řádů, a to včetně platného zákona č.
141/1961 Sb. Předseda Poslanecké sněmovny
dále upozorňuje na skutečnost, že již od roku 1990 byly proti tomuto institutu vznášeny především v
odborné literatuře námitky, jejichž obsah byl prakticky totožný s argumenty obsaženými v návrhu III.
senátu Ústavního soudu. S přihlédnutím k obsahu tohoto institutu se ve vyjádření v zásadě připouští,
že není zcela v souladu se zásadou rovnosti účastníků trestního řízení podle
čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť stížnost
pro porušení zákona může podat pouze ministr spravedlnosti a nikoli též druhá strana trestního
řízení, tj. obžalovaný. Je poukazováno dále na opakované posuzování tohoto problému při dosavadních
novelizacích trestního řádu
s tím, že v současné době je i z tohoto důvodu novelou další přijato zavedení nového mimořádného
opravného prostředku - dovolání, u něhož by byla zaručena rovnost stran trestního řízení s tím, že
dovolání by mělo s účinností od 1. ledna 2002 prakticky zcela nahradit stížnost pro porušení zákona,
a to včetně § 272. Vlastní institut
stížnosti pro porušení zákona však zmíněnou novelou navrhován ke zrušení není, neboť dle názoru
předsedy Poslanecké sněmovny až do přijetí rekodifikace
trestního řádu by měl řešit některé
výjimečné případy, kdy eventuální pochybení nebude napraveno dovoláním nebo jiným způsobem. Na
základě výše uvedeného se ve vyjádření konstatuje, že lze v zásadě souhlasit se zrušením ustanovení
§ 272 trestního řádu, přičemž účinnost
příslušného nálezu Ústavního soudu by však měla být odložena alespoň do 1. ledna 2002, kdy nabude
účinnosti novela trestního řádu, popřípadě i
déle, neboť v návaznosti na tento nález by měla být pravděpodobně přijata odpovídající novela
trestního řádu, zejména pokud jde o možnost
nápravy pochybení, týkajících se jiných osob než obviněného.
Předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky prof. Ing. Václav Klaus,
CSc., dále potvrdil, a to v souladu s požadavky obsaženými v ustanovení
§ 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, že ustanovení §
272 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů, bylo schváleno
potřebnou většinou poslanců zákonodárného sboru, samotný zákon (trestní řád), jehož je předmětné
ustanovení součástí, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášen.
Podle § 42 odst. 3
a § 69 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, zaslal Ústavní soud předmětný návrh i Senátu Parlamentu České republiky. Ve
svém vyjádření ze dne 11. července 2000 jeho předseda doc. JUDr. Petr Pithart úvodem rekapituluje
vývoj ustanovení § 272 v trestním řádu.
Uvádí, že uvedené ustanovení je součástí trestního
řádu ode dne přijetí tohoto zákona Národním shromážděním, tj. ode dne 29. listopadu 1961,
přičemž do současnosti doznalo z hlediska sledovaných problémů spíše nevýznamné změny: v ustanovení
se odráželo střídání subjektů oprávněných k podání stížnosti - na počátku náleželo generálnímu
prokurátorovi a předsedovi Nejvyššího soudu, později vystřídal předsedu soudu ministr spravedlnosti
(dle novely tr. řádu, provedené zák. č.
149/1969 Sb.) a po změně uskutečněné před
několika lety (zákonem č. 292/1993 Sb.)
zůstal jediným oprávněným podavatelem stížnosti ministr spravedlnosti; zákonem č.
30/2000 Sb. bylo pak ustanovení doplněno
novým odstavcem 2 intimujícím dosavadní obsah ustanovení.
Ve vyjádření se dále upozorňuje na skutečnost, že Senát Parlamentu České republiky
byl ustaven a zahájil své ústavní působení v prosinci roku 1996, v důsledku čehož Senát nemůže
Ústavnímu soudu poskytnout vyjádření k věci, které by vycházelo z přímého projednávání a přijetí
předmětného ustanovení § 272 trestního
řádu, resp. celého institutu stížnosti pro porušení zákona a většiny jeho novelizací. V době
existence Senátu byly přijaty pouze novela doplňující ustanovení
§ 272 tr. řádu jeho druhým odstavcem
(zákon č. 30/2000 Sb.) a dále tzv. "velká
novela" trestního řádu schválená Senátem dne
29. června 2001, která se úpravy stížnosti pro porušení zákona dotkla obsáhleji. V rámci zákona č.
30/2000 Sb. bylo drobné doplnění
§ 272 tr. řádu zcela okrajovou
záležitostí (hlavním tématem zákona byla rozsáhlá novela
občanského soudního řádu), přičemž v rozpravě
komory k návrhu zákona nebyla problematika stížnosti pro porušení zákona jmenovitě vůbec zmíněna.
Předseda Senátu Parlamentu České republiky doc. JUDr. Petr Pithart dále potvrdil, a to v souladu s
požadavky obsaženými v ustanovení § 68 odst.
2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, že předmětná změna ustanovení
§ 272 tr. řádu byla schválena Senátem
ve znění postoupeném mu Poslaneckou sněmovnou na jeho 15. schůzi (2. funkční období) usnesením č.
249 ze dne 12. ledna 2000, když v hlasování ze 72 přítomných senátorů, při kvoru 37, hlasovalo pro
její přijetí 68 senátorů a proti nehlasoval nikdo.
V souvislosti s přijetím tzv. "velké novely"
tr. řádu se ve vyjádření uvádí, že změny a
doplnění učiněné danou novelou v úpravě stížnosti pro porušení zákona se konkrétně netýkají
problémů, které se staly předmětem výtek protiústavnosti ze strany III. senátu Ústavního soudu. V
samotném ustanovení § 272 tr. řádu
dochází pouze k prodloužení lhůt k rozhodování Nejvyššího soudu o stížnosti. Novelizace institutu
stížnosti pro porušení zákona se při projednávání Senátem nestala zvláštním tématem rozpravy, komora
dané změny a doplnění akceptovala. Předseda Senátu, obdobně jako i v případě novely
tr. řádu, provedené zák. č.
30/2000 Sb., i v případě přijetí zákona č.
265/2001 Sb., konstatoval, že Senát schválil
tento zákon ve znění postoupeném mu Poslaneckou sněmovnou a dále potvrdil, v souladu s požadavky
obsaženými v ustanovení § 68 odst. 2 zákona
č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, že tak Senát učinil na své 8. schůzi (3.
funkční období) usnesením č. 141 ze dne 29. června 2001, když v hlasování ze 60 přítomných senátorů,
při kvoru 31, pro něj hlasovalo 58 senátorů a proti nehlasoval nikdo.
Pro účel posuzování námitek protiústavnosti a návrhu na zrušení ustanovení
§ 272 tr. řádu upozorňuje předseda
Senátu na některé skutečnosti, které by při něm bylo možné vzít ještě v úvahu. Jedná se v první řadě
o poukaz na okolnost, že platná úprava vychází spíše z výjimečnosti plného uplatňování
§ 272 tr. řádu, když ministr
spravedlnosti má být při jeho užívání vždy veden úvahou, zda zájem na dodržení zákonnosti převáží
nad zájmem na stabilitě pravomocného rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení. Na okraj předmětné
zákonné regulace předseda Senátu upozorňuje, že jakkoli je odstranění nezákonného stavu za cenu
zhoršení postavení obviněného v platné úpravě omezeno zvláštními podmínkami, naplněním těchto
podmínek však není Nejvyšší soud omezen v možnosti vyslovit se ke stížnosti formou akademického
výroku o porušení zákona. Dále se ve vyjádření analyzuje dopad tzv. "velké novely"
tr. řádu na předmětnou problematiku.
Poukazuje se na skutečnost, že tato novela výrazně posiluje garance zásady obžalovací, což činí mimo
jiné tím, že opravňuje nejvyššího státního zástupce k přezkumu a zrušení každého nezákonného
usnesení nižších státních zástupců o zastavení trestního stíhání nebo o postoupení věci ve lhůtě
dvou měsíců od jejich právní moci. Kromě toho nový mimořádný opravný prostředek trestního procesu -
dovolání - umožňuje všem stranám přístup k nejvyšší instituci struktury obecných soudů. Oba tyto
nové instrumenty přinášené "velkou novelou" tr.
řádu, dle názoru předsedy Senátu, relativizují možný dopad vytýkaného nedostatku "rovnosti
zbraní" a narušení zásady obžalovací v rámci institutu stížnosti pro porušení zákona. V závěru pak
vyjadřuje přesvědčení, dle něhož redukce nápravy porušení zákona ve prospěch obviněného pouze a jen
na akademický výrok může být v krajních specifických případech justičního selhání chápáno jako
nedostatek, pročež úprava stížnosti pro porušení zákona, jako mimořádného opravného prostředku,
nemusí ve všech případech hodnocení spadat vjedno s prostředky sevřenými rámcem standardního
trestního stíhání, tedy vázané rigorózně na základní požadavky spravedlivého procesu.
Vycházeje z možnosti dané ustanovením
§ 49 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, a jelikož aplikace ustanovení
§ 272 tr. řádu se bezprostředně dotýká
Nejvyššího soudu a Ministerstva spravedlnosti, obrátil se Ústavní soud na tyto státní orgány se
žádosti o vyjádření k návrhu na zrušení uvedeného zákonného ustanovení.
V úvodu svého vyjádření ze dne 29. června 2001 se předsedkyně Nejvyššího soudu
JUDr. Eliška Wagnerová, Ph.D. ztotožnila s obsahem usnesení III. senátu Ústavního soudu, jímž bylo
přerušeno řízení ve věci sp. zn. III. ÚS 464/2000
a jímž byl plénu Ústavního soudu předložen k projednání a rozhodnutí návrh na zrušení ustanovení
§ 272 tr. řádu. Nad rámec důvodů,
uvedených v daném usnesení se ve vyjádření poukazuje i na další důvody rozporu
§ 272 tr. řádu s ústavním pořádkem.
Uvádí se v něm, že účel institutu stížnosti pro porušení zákona lze hledat ve dvou rovinách - jednak
v představě, že zákon, tj. objektivní právo, zasluhuje ochranu, a za druhé v kontrole postupů
státních orgánů, podílejících se na trestním řízení (vyšetřovatele, státního zástupce, soudce, příp.
soudu - § 266 odst. 1 tr. řádu).
Předsedkyně Nejvyššího soudu v návaznosti na dané východisko konstatuje, že
stížnost pro porušení zákona podávaná v neprospěch obviněného je institutem, který zasahuje do práv
obviněného na fair proces v širším smyslu, pročež je nezbytné zkoumat takový zásah do uvedeného
základního principu (jenž v šíři jdoucí nad konkrétní základní procesní práva a garance obsažené v
hlavě páté Listiny je dovoditelný z
čl. 1 Ústavy) i z hlediska principu
proporcionality (rovněž dovoditelného z čl. 1
Ústavy). V této souvislosti považuje za důležité odpovědět na otázku, zda zkoumaný institut
je opatřením v demokratické společnosti nezbytným. Na tuto otázku je ve vyjádření formulována
odpověď, dle níž účel, který stížnost pro porušení zákona podaná v neprospěch obviněného sleduje -
tj. ochrana dodržování objektivního práva a procesních postupů - je patrně sám problematický, neboť
oba prvky, které mají být chráněny, jsou chráněny izolovaně, nikoli ale ve vazbě k subjektivním
právům obviněného nebo poškozeného, anebo ve vazbě k ochraně veřejného statku. Chráněn je v konečném
důsledku jen produkt státu, tj. objektivní právo v podobě zákona, resp. je sledována náprava chování
státních či úředních osob nebo orgánů. Stížnost pro porušení zákona podávaná v neprospěch obviněného
je tak, dle názoru předsedkyně Nejvyššího soudu, z hlediska účelu institutem problematickým v
demokratickém právním státu, jehož imanentním znakem je úcta k právům a svobodám jednotlivce,
jelikož do těch může stát legitimně zasáhnout jen zákonem, avšak jen z důvodu ochrany práv a svobod
druhých, anebo ochrany veřejných statků. V této souvislosti se ve vyjádření zejména zdůrazňuje, že
zásah však stěží může být odůvodněn pouze nápravou pochybení státu samého, na kterém se pochybením
dotčený jednotlivec sám nepodílel. Institut stížnosti pro porušení zákona podávané v neprospěch
obviněného může pro uvedené, dle přesvědčení předsedkyně Nejvyššího soudu, porušovat i princip
obsažený v čl. 1 Ústavy.
Důvodem druhým, jenž ve svém vyjádření řadí předsedkyně Nejvyššího soudu nad rámec
odůvodnění protiústavnosti § 272 tr.
řádu, obsaženého v návrhu III. senátu Ústavního soudu, je poukaz na skutečnost, že v
některých případech může institut stížnosti pro porušení zákona podávané v neprospěch obviněného
představovat i zásah do práva nebýt stíhán dvakrát za tentýž trestný čin, a to v intencích
čl. 4 protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Na rozdíl od
čl. 40 odst. 5 Listiny, který hovoří v
plurálu o možnosti uplatnění mimořádných opravných prostředků (zjevně tak reaguje na platnou
zákonnou úpravu), které mohou zmíněný princip prolomit, zná
čl. 4 protokolu č. 7 k Úmluvě
pouze obnovu řízení, jejíž přípustnost, co do rozsahu, sám definuje. Rozsah přípustnosti totiž váže
pouze na nově odhalené skutečnosti, anebo na podstatnou vadu v předešlém řízení, přičemž obě se
uplatní pouze tehdy, mohly-li ovlivnit rozhodnutí ve věci. Z uvedeného se pak ve vyjádření dovozuje,
že na rozdíl od stížnosti pro porušení zákona, jejímž účelem je ochrana objektivního práva či
náprava vadného postupu v řízení tak říkajíc "o sobě", je obnova ve smyslu
protokolu č. 7 k Úmluvě
přísně vázána k ovlivnění konkrétního individuálního rozhodnutí ve věci. Protože
odst. 3 čl. 4 protokolu č. 7 k
Úmluvě stanoví, že od tohoto článku nelze ustoupit podle
čl. 15 Úmluvy, tj. ani ve výjimečných
(např. válečných) situacích, považuje se za zřejmé, že nelze rozšiřovat prostor pro prolamování
základního principu nebýt stíhán dvakrát za týž trestný čin, jak zjevně činí zejména stížnost pro
porušení zákona podávaná v neprospěch obviněného. Pro uvedené je institut stížnosti pro porušení
zákona v neprospěch obviněného ve vyjádření považován za zasahující v některých případech do
základního práva obsaženého v čl. 4
protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze všech uvedených důvodů se předsedkyně Nejvyššího soudu přiklání k návrhu III. senátu Ústavního
soudu na zrušení ustanovení § 272 tr.
řádu pro jeho rozpor s čl. 1 Ústavy
a čl. 4 protokolu č. 7 Úmluvy.
K vyžádání Ústavního soudu předsedkyně Nejvyššího soudu podáními ze dne 31. srpna
2001 a 5. září 2001 předložila pro účely předmětného řízení statistické údaje, týkající se podaných
stížností pro porušení zákona v letech 1996 až 2001.
Z předložených údajů zejména vyplývá, že v uvedeném období došlo jednak ke změně
poměru stížností pro porušení zákona podaných ve prospěch a v neprospěch obviněného a jednak k
celkovému nárůstu podaných stížností pro porušení zákona. Zatímco v roce 1996 bylo ministrem
spravedlnosti podáno 174 stížností ve prospěch a toliko 49 v neprospěch obviněného (přičemž 12 bylo
podáno zároveň v jeho prospěch i neprospěch), v roce 1997 byl pak poměr sledovaných údajů 88 k 58
(při 3 podaných ve prospěch i neprospěch obviněného), v roce 1998 pak 74 k 98 (při 6 podaných ve
prospěch i neprospěch obviněného), tj. poprvé počet stížností podaných v neprospěch převýšil počet
stížností podaných ve prospěch obviněného, v roce 1999 pak poměr sledovaných údajů činil 88 k 117
(při 13 podaných ve prospěch i neprospěch), v roce 2000 pak 113 k 166 (při 22 podaných ve prospěch i
neprospěch) a konečně v prvních sedmi měsících roku 2001 75 ke 102 (při 10 podaných ve prospěch i
neprospěch obviněného). Dále z předložených statistických údajů vyplývá, že zatímco v roce 1996
činil podíl podaných stížností do rozhodnutí v přípravném řízení 14%, v roce 1997 činil již 18%, v
roce 1998 22%, v roce 1999 21%, v roce 2000 pak již 26% a v prvních sedmi měsících roku 2001 stoupl
na úroveň 29%.
Ministr spravedlnosti JUDr. Jaroslav Bureš v úvodu svého vyjádření k návrhu III.
senátu Ústavního soudu na zrušení § 272 tr.
řádu zdůrazňuje, že právní institut stížnosti pro porušení zákona byl zaveden do
československého právního řádu přijetím zákona č.
87/1950 Sb., o trestním řízení soudním
(trestní řád), a později přejímán i do dalších zákonů o trestním řízení soudním (č.
64/1956 Sb. a č.
141/1961 Sb.) a zůstal přes dílčí novelizace
zachován v právním řádu České republiky po roce 1993
[§ 266 a násl. zákona č. 141/1961 Sb.,
o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů]. Domnívá se dále, že tento
mimořádný opravný prostředek do značné míry navazoval na zmateční stížnost pro zachování zákona,
která byla na základě zákona č. 119/1873 ř.
z., jímž se uvádí trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (srov.
§ 33,
§ 292 a
§ 479), na našem území používána již
za bývalého Československa (v zemi České a Moravskoslezské), byl však o některé prvky typické pro
tzv. socialistický právní řád obohacen a doplněn. Ve vyjádření se dále poukazuje na skutečnost, že
po roce 1990 byly proti stížnosti pro porušení zákona jako mimořádnému opravnému prostředku zejména
v literatuře vznášeny námitky, obsahující podobné argumenty, jako ve zmíněném usnesení Ústavního
soudu, a to zejména z hlediska rovnosti stran, neboť novela provedená zákonem č.
292/1993 Sb. sice s účinností od 1. ledna
1994 ponechala oprávnění k podání stížnosti pro porušení zákona pouze ministru spravedlnosti (do té
doby mohl podávat stížnost pro porušení zákona i generální prokurátor), ale z hlediska rovnosti
základních stran v trestním řízení (stát obviněný) jde stále o orgán státu, přičemž není
rozhodující, kdo za stát v konkrétní fázi řízení vystupuje. Ministr spravedlnosti připomíná, že v
této souvislosti bylo opakovaně zdůrazňováno, že stížnost pro porušení zákona je v hlubokém rozporu
s koncepcí právního státu, protože právo podat stížnost pro porušení zákona, jako tzv. úřední
opravný prostředek, ve prospěch odsouzeného je svěřeno jen určitému vrcholnému státnímu funkcionáři,
který pak může dokonce podat tento opravný prostředek i v neprospěch obviněného.
versus
Vycházeje z těchto hledisek, ministr spravedlnosti vyjadřuje souhlas s tím, že
jestliže stát, za který vystupuje státní orgán, jako procesní strana v trestním řízení (není
rozhodné, zda jde v závislosti na stadiu řízení o státního zástupce či ministra spravedlnosti),
disponuje ve srovnání s obviněným dalším, byť mimořádným, opravným prostředkem, zakládajícím možnost
dosáhnout zrušení pravomocného rozhodnutí v trestní věci, je to v rozporu se zásadou rovnosti
účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3
Listiny, když z tohoto ustanovení je vyvozována rovnost procesních stran jak v civilním, tak
i v trestním řízení, přičemž tato zásada se netýká jen fyzických a právnických osob, ale i státu,
resp. státního orgánu, pokud v daném řízení vystupuje jako procesní strana (nikoli jako nositel
státní moci -potentior ). Trestní řízení, jak se dále uvádí ve vyjádření, je totiž řízením
kontradiktorním, tj. takovým řízením, ve kterém proti sobě stojí strany jako procesní odpůrci, kdy v
trestním řízení jde především o rovnost žalobce a žalovaného, tedy státního zástupce a obžalovaného,
ale požadavek rovnosti stran ("rovnosti zbraní") lze vztáhnout, byť s určitou výhradou, i na vztah
ministra spravedlnosti a obžalovaného, zejména pokud ministr spravedlnosti podává stížnost pro
porušení zákona v neprospěch obviněného (obžalovaného).
persona
Při podání stížnosti pro porušení zákona ve prospěch obviněného je třeba, dle
ministra spravedlnosti, toto chápat jako určitý prostředek , který je možno z
ústavních hledisek akceptovat, poněvadž nemůže zhoršit jeho postavení jak z hmotněprávních, tak i z
procesních hledisek, byť rovněž vyvolává určité pochybnosti z hlediska rovnosti zbraní ve smyslu
čl. 6 Úmluvy, zejména v případě, kdy se
obviněný podnětem domáhá stížnosti pro porušení zákona ve svůj prospěch, ale ministr spravedlnosti
ji nepodá, neboť v těchto případech by bylo možno dovozovat rozpor se zásadami právního státu, který
by měl zaručovat rovnost prostředků k ochraně práv procesních stran, resp. účastníků řízení, jako
součásti práva na spravedlivý proces ve smyslu
čl. 36 odst. 1 Listiny.
favor defensionis
Dle ministra spravedlnosti platí tyto úvahy tím více, jestliže jde o stížnost pro
porušení zákona v neprospěch obviněného proti meritornímu rozhodnutí orgánů činných v přípravném
řízení, např. proti rozhodnutí vyšetřovatele nebo státního zástupce o zastavení trestního stíhání
podle § 172 tr. řádu nebo postoupení
věci jinému orgánu podle § 171 tr.
řádu, kdy nepochybně jde v případě rozsudku Nejvyššího soudu, kterým vysloví podle
§ 268 odst. 2 tr. řádu
porušení zákona a současně podle § 269 odst.
2
a § 272 tr. řádu takové napadené
usnesení zruší a podle § 270 odst. 1 tr.
řádu přikáže zpravidla státnímu zástupci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl, o nepřípustný zásah do zásady obžalovací
(§ 2 odst. 8 tr. řádu), byť Nejvyšší
soud nemůže v takovém rozhodnutí státnímu zástupci uložit, aby v této věci podal na obviněného
obžalobu. Podle § 270 odst. 4 tr.
řádu je totiž orgán, jemuž věc byla přikázána, vázán právním názorem, který vyslovil ve věci
Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil, čímž
Nejvyšší soud významně ovlivňuje právě podklad pro podání obžaloby, a tím i zásadu obžalovací, která
má svůj ústavní základ zejména v ustanovení
čl. 80 odst. 1 Ústavy, ale i v
navazujících ustanoveních čl. 90 Ústavy a
čl. 40 odst. 1 Listiny.
Ve vyjádření se dále konstatuje, že všemi těmito otázkami se Ministerstvo
spravedlnosti opakovaně zabývalo při jednotlivých novelizacích
trestního řádu i v souvislosti s
připravovanou rekodifikací trestního práva procesního, jež pak došly svého výrazu v tzv. velké
novele trestního řádu, kde je zakotvena
úprava nového mimořádného opravného prostředku - dovolání, jenž se bude týkat přesně vyjmenovaných
soudních rozhodnutí a u něhož je zachována rovnost stran (srov.
§ 265a až 265s tr. řádu) a který
byl v souladu se shora uvedenými názory v průběhu legislativního procesu také z iniciativy
Ministerstva spravedlnosti a Nejvyššího soudu doplněn o oprávnění nejvyššího státního zástupce ve
velmi krátké lhůtě rušit nezákonná pravomocná usnesení nižších státních zástupců o zastavení
trestního stíhání nebo o postoupení věci (srov.
§ 173a a
§ 174a tr. řádu). Tyto instituty by
měly, dle názoru ministra spravedlnosti, s účinností od 1. ledna 2002 v podstatě nahradit stížnost
pro porušení zákona, byť se tato až do přijetí rekodifikace
trestního řádu nadále zachovává (včetně
ustanovení § 272 tr. řádu) pro určité
výjimečné případy, kdy pochybení nebude napraveno dovoláním nebo jiným opravným prostředkem (např.
pro zrušení usnesení o zastavení trestního stíhání v trestních věcech osob obviněných z trestných
činů spáchaných v dobách totalitního režimu v návaznosti na zákon č.
119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve
znění pozdějších předpisů, a zákon č. 198/1993
Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu). Je poukazováno v této
souvislosti zejména na některé případy z posledních let, kdy konečně byly trestně stíhány některé
osoby odpovědné za trestné činy spáchané ve prospěch komunistického režimu, ale jejich trestní
stíhání bylo již v přípravném řízení nebo i v řízení před soudem zastaveno, což vedlo Ministerstvo
spravedlnosti i vládu k ponechání institutu stížnosti pro porušení zákona (včetně ustanovení
§ 272 tr. řádu) nadále v
trestním řádu, neboť jinak by tato pochybení
nemohla již být napravena. V této souvislosti, ilustruje danou problematiku i na konkrétním případu,
upozorňuje ministr spravedlnosti i na ustanovení
§ 71 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, a na problémy spojené s jeho dopadem na uvedené případy.
Ministr spravedlnosti upozorňuje dále na to, že pokud Ústavní soud zruší
ustanovení § 272 tr. řádu, bude tím
vytvořena velmi nevýhodná situace z hlediska dalších podaných stížností pro porušení zákona,
poněvadž ustanovení § 272 tr. řádu
neřeší jen případy, kdy Nejvyšší soud zruší podle
§ 269 odst. 2 tr. řádu a ve lhůtách
uvedených v § 272 tr. řádu napadené
rozhodnutí na základě stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněného po vyslovení
porušení zákona v jeho prospěch, ale i všechny další případy, kdy zákon nebyl porušen v neprospěch
obviněného, tedy řeší i případy, které se nedotýkají obviněného, ale týkají se dalších osob, v
jejichž prospěch či neprospěch byla stížnost podána a soud shledá, že zákon byl porušen v neprospěch
nebo ve prospěch takové jiné osoby než obviněného (např. zúčastněné osoby, znalce v souvislosti se
znalečným, obhájce v souvislosti s jeho odměnou a hotovými výdaji apod.). Tyto případy by pak nebyly
nadále stížností pro porušení zákona řešitelné, přičemž by je nebylo možno řešit ani dovoláním,
které v těchto věcech vzhledem ke konstrukci dovolání a k předpokladu, že stížnost pro porušení
zákona bude, byť v omezené podobě, i po účinnosti tzv. velké novely nadále platit, nebude možno
podat. Ministr upozorňuje i na skutečnost, že v ustanovení
§ 272 odst. 2 tr. řádu se řeší
případy běhu lhůty 3 měsíců (ve smyslu změny zakotvené tzv. velkou novelou pak lhůty 6 měsíců),
platné i pro uvedené další osoby mimo obviněného ve věci předložení stížnosti pro porušení zákona
velkému senátu v návaznosti na novelu zákona o
soudech a soudcích, účinnou od 1. ledna 2001 (zák. č.
30/2000 Sb.).
V případě, přistoupí-li Ústavní soud ke zrušení
§ 272 tr. řádu, poukazuje se ve
vyjádření na dvě okolnosti. První je spojitost ustanovení
§ 276 věty čtvrté tr. řádu
s ustanovením § 272 tr. řádu, pro
kterou by bylo nutné, dle názoru ministra spravedlnosti, spolu s derogací
§ 272 tr. řádu provést i derogaci
uvedeného ustanovení § 276 věty čtvrté tr.
řádu. Druhou je pak doporučení odložit účinnost případného derogačního nálezu nejméně do 1.
ledna 2002 (tj. do data nabytí účinnosti tzv. velké novely
tr. řádu), případně i později, neboť bude
nutno zřejmě další novelou trestního řádu na takový nález reagovat, zejména pokud jde o možnost
"nápravy pochybení týkajících se jiných osob než obviněného".
IV.
Dne 11. července 2001 byl Ústavnímu soudu doručen návrh Nejvyššího soudu na
zrušení ustanovení § 272 tr. řádu,
podaný podle čl. 95 odst. 2 Ústavy,
§ 224 odst. 5 tr. řádu
a § 64 odst. 4 zák. č. 182/1993
Sb., ve znění pozdějších předpisů. Návrh vychází z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
června 2001, sp. zn. 11 Tz 106/2001, jímž bylo
přerušeno řízení o stížnosti pro porušení zákona, podané ministrem spravedlnosti v neprospěch
obviněného D. B., proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Děčíně ze dne
19. prosince 2000, č. j. 2 Zt 897/2000-5, o postoupení trestní věci, a dle výše uvedených ústavních
a zákonných ustanovení byla věc předložena Ústavnímu soudu.
per analogiam
Podle názoru senátu Nejvyššího soudu je institut stížnosti pro porušení zákona v
rozporu s koncepcí demokratického právního státu, protože právo použít tohoto mimořádného opravného
prostředku je svěřeno pouze do rukou představitele exekutivy - ministra spravedlnosti. Obviněný se
nemůže domoci podání tohoto mimořádného opravného prostředku ve svůj prospěch ani v případech
flagrantního závažného porušení zákona a je odkázán na rozhodnutí ministra spravedlnosti. Ten, až na
ojedinělé výjimky plynoucí z rehabilitačního zákona, nemá povinnost tento mimořádný opravný
prostředek použít. Je na jeho zvážení, zda došlo k porušení zákona a zda se jedná o tak závažné
porušení, že vyžaduje zásah do principu stability soudního rozhodování. Senát Nejvyššího soudu pro
uvedené konstatuje, že se jedná o institut, který by neměl mít místo v moderním
trestním řádu. Všechny uvedené nedostatky,
dle jeho přesvědčení, vystupují ještě víc do popředí u stížností pro porušení zákona, podávaných v
neprospěch obviněných, a to zejména v případech, kdy jsou tímto opravným prostředkem napadána
rozhodnutí orgánů přípravného řízení. Senát Nejvyššího soudu proto dospěl k názoru, že
existence tohoto institutu je popřením rovnosti všech účastníků řízení vyjádřené v
čl. 37 odst. 3 Listiny
a nerespektuje právo na spravedlivý proces garantované
čl. 6 Úmluvy. Zákonnou možností
Nejvyššího soudu zrušit v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti v
neprospěch obviněného pravomocné rozhodnutí vyšetřovatele nebo státního zástupce o zastavení
trestního stíhání nebo postoupení věci jinému orgánu a přikázat orgánům činným v přípravném řízení,
aby v trestním řízení pokračovaly, je navíc zásadním způsobem prolomena zásada obžalovací, jež je
vůdčí zásadou trestního řízení v právním státě. Z uvedených důvodů není možno, podle názoru senátu
Nejvyššího soudu, tolerovat institut stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného.
meritorní
Usnesením ze dne 10. října 2001, č. j. Pl. ÚS
19/01-6, Ústavní soud předmětný návrh senátu Nejvyššího soudu z důvodu dle
§ 35 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, odmítl, a to s tím, že Nejvyšší soud, jako oprávněný navrhovatel, má ve
smyslu § 35 odst. 2 zákona o
Ústavním soudu právo účastnit se jako vedlejší účastník jednání o dříve podaném návrhu, tj. návrhu
vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 15/01.
litispendence
in fine
Ze stejných důvodů Ústavní soud usneseními ze dne 20. září 2001, č. j.
Pl. ÚS 23/01-10, ze dne 28. srpna 2001, č. j.
Pl. ÚS 26/01-11, ze dne 18. září 2001, č. j.
Pl. ÚS 30/01-11, a 10. října 2001, č. j.
Pl. ÚS 32/01-10, odmítl i svým obsahem
analogické návrhy Nejvyššího soudu na zrušení ustanovení
§ 272 tr. řádu, přičemž i v těchto
věcech Nejvyšší soud, jako oprávněný navrhovatel, má ve smyslu
§ 35 odst. 2 zákona o Ústavním
soudu právo účastnit se jako vedlejší účastník jednání o dříve podaném návrhu, tj. návrhu vedeném
pod sp. zn. Pl. ÚS 15/01.
in fine
V.
Dikce ustanovení § 272
zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších
předpisů, jehož ústavnost je Ústavním soudem posuzována v řízení o kontrole norem, je následující:
"§ 272
(1) Nebyl-li zákon porušen v neprospěch obviněného, může Nejvyšší soud postupovat
podle § 269 odst. 2 až
§ 271 jen tehdy, navrhl-li to ministr
spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona podané do šesti měsíců od právní moci napadeného
rozhodnutí a rozhodl-li Nejvyšší soud o této stížnosti do tří měsíců od jejího podání.
(2) Byla-li stížnost pro porušení zákona uvedená v odstavci 1 předložena do tří
měsíců od jejího podání k rozhodnutí velkému senátu kolegia, může Nejvyšší soud postupovat podle
§ 269 odst. 2 až
§ 271 jen tehdy, rozhodl-li o této
stížnosti do tří měsíců od jejího předání velkému senátu kolegia."
VI.
Dle § 68 odst. 2 zákona č.
182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud při rozhodování v řízení o zrušení
zákonů a jiných právních předpisů posuzuje obsah těchto předpisů z hlediska jejich souladu s
ústavními zákony, mezinárodními smlouvami podle
čl. 10 Ústavy, popřípadě zákony, jedná-li
se o jiný právní předpis, a zjišťuje, zda byly přijaty a vydány v mezích Ústavou stanovené
a ústavně předepsaným způsobem. Pokud Ústavní soud v rámci kontroly norem posuzuje
ústavnost normotvorného orgánu a ústavnost normotvorného procesu, vychází z ustanovení
§ 66 odst. 2 zákona o Ústavním soudu,
dle něhož je návrh v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů nepřípustný, jestliže
ústavní zákon, nebo mezinárodní smlouva, s nimiž jsou podle návrhu přezkoumávané předpisy v rozporu,
pozbyly před doručením návrhu Ústavnímu soudu platnosti. Z uvedeného vyplývá, že u právních
předpisů, vydaných před nabytím účinnosti Ústavy České republiky č.
1/1993 Sb., je Ústavní soud oprávněn
přezkoumávat toliko jejich obsahový soulad se stávajícím ústavním pořádkem, nikoli však ústavnost
procedury jejich vzniku a dodržení normotvorné . (Viz nález sp. zn.
Pl. ÚS 9/99, publikovaný ve Sb. n. u., sv. 16,
s.13-14).
kompetence
kompetence
kompetence
Vycházeje z uvedené ustanovení
§ 68 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, v případě § 272 tr.
řádu zkoumal Ústavní soud, bylo-li napadené zákonné ustanovení přijato a vydáno v mezích
Ústavou stanovené a ústavně předepsaným způsobem toliko z pohledu jeho novelizací,
provedených po 1. lednu 1993.
interpretace
kompetence
Jde o tyto zákony:
- čl. I bod 177 zák. č.
292/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č.
141/1961 Sb., o trestním řízení soudním
(trestní řád), zákon č. 21/1992 Sb., o
bankách, a zákon č. 335/1991 Sb., o soudech
a soudcích: "V § 272 se vypouštějí slova "generální prokurátor nebo"."
- Čl. XI zák. č. 30/2000
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony: "V § 272 se
dosavadní text označuje jako odstavec 1 a doplňuje se odstavec 2, který zní:
(2) Byla-li stížnost pro porušení zákona uvedená v odstavci 1 předložena do tří
měsíců od jejího podání k rozhodnutí velkému senátu kolegia, může Nejvyšší soud postupovat podle §
269 odst. 2 až § 271 jen tehdy, rozhodl-li o této stížnosti do tří měsíců od jejího předání velkému
senátu kolegia."."
Z předložených sněmovních tisků a těsnopiseckých zpráv bylo zjištěno, že
- zák. č. 292/1993 Sb.
byl přijat na 14. schůzi Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (1. volební období) dne 10.
listopadu 1993, když z přítomných 155 poslanců hlasovalo pro jeho přijetí 104, 10 hlasovalo proti a
41 se hlasování zdrželo; předmětný zákon byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a byl řádně
vyhlášen v částce 74/1993 Sbírky
zákonů, která byla rozeslána dne 10. prosince 1993, účinnosti pak nabyl dne 1. ledna
1994;
- zák. č. 30/2000 Sb. byl
schválen na 19. schůzi (3. volební období) Poslanecké sněmovny dne 9. prosince 1999 usnesením č.
670, když z přítomných 187 poslanců hlasovalo pro jeho přijetí 164, a jeden poslanec hlasoval proti;
předmětný zákon byl schválen Senátem ve znění postoupeném mu Poslaneckou sněmovnou na 15. schůzi (2.
funkční období) usnesením č. 249, dne 12. ledna 2000, když v hlasování ze 72 přítomných senátorů,
při kvoru 37, hlasovalo pro jeho přijetí 68 senátorů a proti nehlasoval nikdo; předmětný zákon byl
podepsán příslušnými ústavními činiteli a byl řádně vyhlášen v
částce 11/2000 Sbírky zákonů, která
byla rozeslána dne 23. února 2000, účinnosti pak nabyl dnem 1. ledna 2001.
VII.
VII/a
Stížnost pro porušení zákona je dle ustanovení
§ 266 a násl. tr. řádu
mimořádným opravným prostředkem, jenž sluší toliko státu a jímž lze dosáhnout zrušení pravomocného
rozhodnutí soudu, státního zástupce nebo vyšetřovatele. Nejvyšší soud, jenž je o stížnosti pro
porušení zákona příslušný rozhodovat (§ 266
odst. 1 tr. řádu) a kromě oprávnění ve věci přijmout akademický výrok
(§ 268 odst. 2 tr. řádu), je nadán i
kompetencí kasační, resp. apelační (§ 269
odst. 2, § 271 tr. řádu), a to i
v případě stížnosti podané v neprospěch obviněného
(§ 272 tr. řádu).
Právní institut stížnosti pro porušení zákona byl zaveden do československého
právního řádu přijetím zák. č. 87/1950 Sb.,
trestního řádu, přejímán pak i do dalších kodifikací trestního procesu (zák. č.
64/1956 Sb. a zák. č.
141/1961 Sb.) a zůstal zachován i v právním
řádu České republiky po roce 1993 [§ 266 a
násl. zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších
předpisů].
Zák. č. 87/1950 Sb. přinesl
opuštění předchozí koncepce demokratického trestního procesu a představoval převzetí sovětské
totalitní koncepce stalinského ražení. Při projednání osnovy zákona Národním shromážděním dne 11.
července 1950 v této souvislosti tehdejší ministr spravedlnosti Rais prohlásil: "Bylo-li nám dopřáno
přispět k socialistickému budování naší vlasti vypracováním důležitých nových zákonů a mezi nimi
trestních předpisů, tak především patří za to naše vřelé poděkování sovětské socialistické právní
vědě a vynikajícím sovětským pracovníkům v odboru trestního práva. (Potlesk.) Stejně jako v jiných
oborech, rovněž v trestním právu patří sovětské vědě nesporné světové prvenství. Právníci Sovětského
svazu pozvedli na nebývalou výšku a zpracovali nepřekonatelným způsobem problémy socialistického
trestního práva a obohatili na podkladě učení marxismu-leninismu vědu o trestním právu o nové
důležité poznatky, ke kterým měšťácká věda nikdy nedospěla a nemůže dospět a o vyřešení kterých se
již dnes ani nepokouší. Znalost sovětských zákonů a sovětské teorie byla nutným a základním
předpokladem pro formulaci našich nových trestních zákonů, a bez níž by nám nebylo možné v tak
krátkém čase dokončit osnovy, které teď projednává Národní shromáždění. Je samozřejmé, že přitom
bylo třeba navázat na náš dosavadní vývoj i na historické zkušenosti našeho pracujícího lidu. Třeba
však zdůraznit, že podstata otázek, kterými se zabývá nové trestní právo, byla odhalena a vzorně
zpracována ve zkušenostech Sovětského svazu. Výsledky legislativní práce na novém trestním právu
jsou proto novým úspěchem nejen naší dělnické třídy, nýbrž i marx-leninského myšlení vůbec a
socialistické vědy velikého Sovětského svazu zvláště." (viz www.psp.cz)
Zavedení institutu stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného v
tr. řádu z roku 1950 bylo projevem posílení
moci exekutivní vůči moci soudní (a to zejména prokuratury jako tzv. "strážce socialistické
zákonnosti"). Vycházelo dále z nedůvěry ve spolehlivost justice v pozici represivního aparátu
totalitního státu a představovalo instalování možnosti centrálním rozhodnutím dosáhnout revokace
jakéhokoli pravomocného trestněprávního rozhodnutí, a to i v neprospěch obviněného.
Lze přisvědčit jak vyjádření Předsedy Poslanecké sněmovny, tak i ministra
spravedlnosti, že problém ústavnosti institutu stížnosti pro porušení zákona byl opakovaně posuzován
při polistopadových novelizacích tr. řádu, a
dále byl výrazně kriticky reflektován i v teorii trestního práva procesního (viz např. P. Šámal,
Opravné prostředky v trestním řízení. Stížnost pro porušení zákona. Obnova řízení. Praha 1999, s.
160-161).
VII/b
K ústavním principům, tvořícím jeden z komponentů základního práva na spravedlivý
proces, patří i princip "rovnosti zbraní", resp. princip rovnosti příležitostí (čili princip
rovnosti všech účastníků řízení) ve smyslu čl.
37 odst. 3 Listiny, čl. 96 odst. 1
Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Uvedený princip nabývá zvláštní důležitosti v řízení trestním, v němž je ve vztahu k obviněnému úzce
spjat s právem na obhajobu, s právem skutkově i právně argumentovat a s právem vyjadřovat se ke všem
prováděným důkazům. Princip rovnosti účastníků trestního řízení kromě funkce ochrany postavení
obviněného, jemuž sluší neviny, je dále součástí i celkové koncepce demokratického
trestního procesu, jejímž výrazem je zásada kontradiktornosti řízení.
presumpce
Princip "rovnosti zbraní" v trestním řízení se promítá do všech stadií trestního
řízení, jakož i do všech jeho aspektů. Uplatňuje se jak v nalézacím, tak i v přezkumném řízení, v
obou pak v celém jejich rozsahu, zejména ale v řízení důkazním (při navrhování důkazů, právu
vyjadřovat se k prováděným důkazům, apod.). Princip "rovnosti zbraní" v trestním řízení není
absolutní, obecně však platí maxima, dle níž státu ve srovnání s obviněným v žádném kontextu
nepřísluší více práv, resp. výhodnější procesní postavení [srov. např. časové omezení oprávnění
státního zástupce podat návrh na obnovu řízení v neprospěch obviněného dle
§ 279 písm. a) tr. řádu].
Princip "rovnosti zbraní"
(čl. 6 odst. 1 Úmluvy) se výrazně
promítl v dosavadní judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Lze jej v této souvislosti
charakterizovat zejména tím, že dle názoru soudu jeho základem je myšlenka rovnosti, pročež je
srovnatelný s principem zákazu diskriminace dle
čl. 14 Úmluvy. V trestním procesu nadto
slouží ochraně obviněného, jemuž svědčí až do okamžiku jeho odsouzení neviny, a je úzce
spjat s kontradiktorní povahou trestního řízení. (Viz zejména případy Bönisch vs. Rakousko a
Brandstetter vs. Rakousko - doktrinární analýzu podává např. J. A. Frowein, W. Peukert, Europäische
Menschenrechtskonvention. EMRK-Kommentar. Kehl-Straβburg-Arlington 1996, s. 219 a násl., M. de
Salvia, Compendium de la CEDH. Kehl-Straβburg-Arlington 1998, s. 147 a násl.)
presumpce
Na rozdíl od všech ostatních opravných prostředků, upravených v
trestním řádu, toliko stížnost pro porušení
zákona přísluší pouze jedné procesní straně - státu. Pakliže stát, jako procesní strana v trestním
řízení (přičemž nelze považovat za rozhodné, který státní orgán ve kterém stadiu trestního řízení je
oprávněn jeho jménem jednat), disponuje ve srovnání s obviněným dalším procesním prostředkem,
zakládajícím možnost dosáhnout zrušení pravomocného rozhodnutí v trestní věci, nelze než z této
skutečnosti dovodit dotčení práva obviněného na "rovnost zbraní" v trestním procesu, plynoucího z
ustanovení čl. 37 odst. 3 Listiny,
čl. 96 odst. 1 Ústavy
a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Pokud by z uvedeného tvrzení bylo vyjmuto oprávnění podat stížnost pro porušení
zákona ve prospěch obviněného, a to z důvodu jeho chápání jako procesního výrazu určitého
"dobrodiní", jenž v oblasti práva hmotného není způsobilý zasáhnout práva obviněného, výtka
protiústavnosti se zužuje na institut stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného.
V období před přijetím trestního řádu č.
87/1950 Sb. platný trestní řád (zákon č.
119/1873 ř. z., ve znění pozdějších
předpisů) znal v rámci soustavy mimořádných opravných prostředků institut zmateční stížnosti pro
zachování zákona, jenž "v zájmu jednotnosti práva" umožňoval "generálnímu prokurátorovi právo z moci
úřední nebo z příkazu ministra spravedlnosti dovolati se rozhodnutí nejvyššího soudu o otázce, zda
určitým 1. rozsudkem, 2. usnesením nebo 3. postupem trestního soudu (nebo státního zastupitelství)
byl porušen zákon" (J. Kallab, Učebnice trestního řízení. Brno 1930, s. 207). Rozhodnutí nejvyššího
soudu však zpravidla nemělo účinku na obžalovaného, šlo "jen o autoritativní rozřešení sporné snad
právní otázky, aniž soudy by byly vázány mínění nejvyššího soudu vzíti za své" (tamtéž, s. 208).
Důsledky pro obviněného ve formě reformace anebo kasace byly právní úpravou zmateční stížnosti pro
zachování zákona (§ 292 zákona č. 119/1873 ř.
z., ve znění pozdějších předpisů) předvídány výjimečně, a to toliko ve prospěch obviněného v
případě jeho odsouzení k trestu. Z naznačené rekapitulace plyne, že právní úprava, obsažená v
předúnorovém trestním řádu v řízení o zmateční stížnosti pro zachování zákona podané v neprospěch
obviněného, umožňovala přijetí toliko akademického výroku za účelem sjednocování judikatury při
řešení dané právní otázky, nepřipouštěla ale nepříznivé kasační, resp. reformační účinky pro
obviněného. Takto koncipovaná stížnost pro zachování zákona platí v Rakouské republice až do
současnosti.
V základním mezinárodním srovnání k institutu stížnosti pro porušení zákona, jenž
je k dispozici toliko jedné procesní straně, státu, a jenž může směřovat v neprospěch obviněného
proti pravomocným rozhodnutím soudů, jakož i orgánů přípravného řízení, nelze najít paralelu.
Toliko ilustrativně lze v této souvislosti zmínit kupř. právní úpravu německou.
Soustava opravných prostředků, zakotvená v platném trestním řádu (zák. č. 253/1877 RGBl., ve znění
pozdějších předpisů) zahrnuje instituty stížnosti, odvolání, revize a obnovy řízení, jež plně
odpovídají požadavkům, plynoucím z čl. 6
Úmluvy, tj. i principu "rovnosti zbraní".
Relevance výtky neakceptování principu "rovnosti zbraní" vystupuje pak ještě
naléhavěji v případech možného uplatnění stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného proti
rozhodnutím orgánů činných v přípravném řízení (kupř. proti rozhodnutí vyšetřovatele, resp. státního
zástupce o zastavení trestního stíhání). K vůdčím zásadám trestního řízení v právním státu, a to od
dob osvícenství, patří zásada obžalovací, resp. akuzační
(§ 2 odst. 8 tr. řádu), jíž byla v
trestním procesu překonána a nahrazena zásada inkviziční. Dle zásady obžalovací nezbytnou součástí
demokratického trestního procesu, respektujícího hodnoty nezávislosti soudního rozhodování, je
institucionální oddělení procesních funkcí přípravy a podání obžaloby a rozhodování o vině a trestu
mezi různé procesní subjekty. Z pohledu ústavního pak tato zásada plyne z ustanovení
čl. 80 odst. 1,
čl. 90 Ústavy a
čl. 40 odst. 1 Listiny. Je-li Nejvyšší
soud v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti v neprospěch obviněného
proti pravomocnému rozhodnutí vyšetřovatele, resp. státního zástupce o zastavení trestního stíhání,
dle § 272 tr. řádu oprávněn takovéto
rozhodnutí zrušit a orgánům činným v přípravném řízení přikázat, aby v trestním stíhání pokračovaly,
pak nelze toto oprávnění kvalifikovat jinak, než jako ústavně rozporný průlom do kautel spojených se
zásadou obžalovací v trestním řízení. Orgán, jemuž věc byla přikázána, je přitom podle
§ 270 odst. 4 tr. řádu
vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní úkony,
jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Nejvyšší soud tímto významně ovlivňuje skutečnosti, z nichž
podání obžaloby vychází, a tím i zásadu obžalovací. V této souvislosti nutno poukázat i na trvalý
nárůst počtu i poměr podaných stížností do rozhodnutí v přípravním řízení.
Poukazuje-li se ve vyjádření ministra spravedlnosti na pozitivní efekty institutu stížnosti pro
porušení zákona v neprospěch obviněného v kontextu vyrovnání se s obdobím totalitní zvůle, nutno
konstatovat následující:
Novela tr. řádu č.
265/2001 Sb. zavádí institut dovolání v
neprospěch obviněného, jímž lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a jenž je svěřen
nejvyššímu státnímu zástupci [§
265a odst. 1, § 265d
odst. 1 písm. a) tr. řádu, ve znění zák. č.
265/2001 Sb.]. Ve vztahu k pravomocným
usnesením nižších státních zástupců o zastavení trestního stíhání nebo o postoupení věci pak novela
zavádí oprávnění nejvyššího státního zástupce tato rozhodnutí rušit pro jejich rozpor se zákonem
(§ 173a,
§ 174a tr. řádu, ve znění
zák. č. 265/2001 Sb.). Ke dni nabytí
účinnosti novely tr. řádu, provedené zák. č.
265/2001 Sb., tj. k 1. lednu 2002, se tím
vytváří právní mechanismus, jenž umožňuje státu efektivně uplatnit veřejný zájem na dosažení účelu
trestního řízení, zároveň ale dostát požadavkům plynoucím pro řádný proces z
čl. 37 odst. 3 Listiny
a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, tj. zejména
požadavku rovnosti účastníků řízení (požadavku "rovnosti zbraní"). Odložením derogačního účinku
nálezu Ústavního soudu v předmětné věci ke dni 31. prosince 2001 pak v právní úpravě z pohledu
analyzovaného účelu mimořádného opravného prostředku nevzniká žádná mezera.
V uvedeném kontextu nutno poukázat na skutečnost, že otázkou rovnosti účastníků
trestního řízení a hledisky jejího možného omezení v neprospěch obviněného se Ústavní soud obsáhle
zabýval ve věci sp. zn. Pl. ÚS 4/94. V souvislosti s
ústavností institutu anonymních svědků v trestním řízení konstatoval: "Smyslem práva na veřejné
projednání věci, ve spojení s právem vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, je poskytnout
obžalovanému v trestním procesu možnost důkazů, směřujících vůči němu, a to před tváří
veřejnosti. Tato v případě svědecké výpovědi obsahuje dva komponenty: prvním je prověření
pravdivosti skutkových tvrzení, druhým je potom možnost prověření věrohodnosti svědka. Instituce
anonymních svědků tudíž omezuje možnost obžalovaného verifikovat pravdivost vůči němu směřující
svědecké výpovědi, protože vylučuje možnost vyjádřit se k osobě svědka a k jeho věrohodnosti.
Omezuje tedy jeho práva na obhajobu, je v rozporu s principem kontradiktornosti procesu, s principem
rovnosti účastníků. . K omezení základních práv či svobod, i když jejich ústavní úprava omezení
nepředpokládá, může dojít v případě jejich . Základní je v této souvislosti maxima, podle
které základní právo či svobodu lze omezit pouze v zájmu jiného základního práva či svobody. .
Vzájemné poměřování ve vzájemné kolizi stojících základních práv a svobod spočívá v následujících
kritériích: Prvním je kritérium vhodnosti, tj. odpověď na otázku, zdali institut, omezující určité
základní právo, umožňuje dosáhnout sledovaný cíl (ochranu jiného základního práva). . Druhým
kritériem poměřování základních práv a svobod je kritérium potřebnosti, spočívající v porovnávání
legislativního prostředku, omezujícího základní právo resp. svobodu, s jinými opatřeními,
umožňujícími dosáhnout stejného cíle, avšak nedotýkajícími se základních práv a svobod.
verifikace
verifikace
kolize
Třetím kritériem je porovnání závažnosti obou v kolizi stojících základních práv."
Z pohledu naznačených kautel principu proporcionality institut stížnosti pro
porušení zákona v neprospěch obviněného, prolamující základní práva, plynoucí z ústavního principu
rovnosti, neobstojí. Jakkoli sleduje jako svůj cíl ochranu veřejného zájmu na spravedlivém
potrestání pachatele trestného činu, a tím princip panství práva, nesplňuje podmínku potřebnosti,
tj. podmínku, spočívající v porovnání legislativního prostředku, omezujícího základní právo resp.
svobodu, s jinými opatřeními, umožňujícími dosáhnout stejného cíle, avšak nedotýkajícími se
základních práv a svobod. Tato skutečnost vystupuje zvlášť významně do popředí v souvislosti se
zavedením mimořádného opravného prostředku - dovolání - v trestním řízení novelou
tr. řádu č.
265/2001 Sb.
V souvislosti s proklamovaným účelem výjimečnosti institutu stížnosti pro porušení zákona v
neprospěch obviněného nutno poukázat i na statistickými údaji prokázanou stoupající tendenci
zvyšování poměru podaných stížností v neprospěch obviněných.
Dopadá-li zrušení § 272 tr.
řádu
nejen na případy porušení zákona ve prospěch obviněného, ale i na všechny další případy, kdy zákon
nebyl porušen v neprospěch obviněného, ale byl porušen u dalších osob, v jejichž prospěch či
neprospěch byla stížnost podána a soud shledá, že zákon byl porušen v neprospěch nebo ve prospěch
takové jiné osoby než obviněného (např. zúčastněné osoby, znalce v souvislosti se znalečným, obhájce
v souvislosti s jeho odměnou a hotovými výdaji apod.), pak by, dle názoru ministra spravedlnosti,
tyto případy nebyly nadále stížností pro porušení zákona řešitelné, přičemž by je nebylo možno řešit
ani dovoláním. Tato okolnost na důvodnosti zrušení institutu stížnosti pro porušení zákona v
neprospěch obviněného však nic nemůže změnit. Žádný právní řád není a nemůže být z pohledu soustavy
procesních prostředků k ochraně práv, jakož i z pohledu soustavy uspořádání přezkumných instancí
budován . Každý právní řád generuje a nutně musí i určitý počet chyb. Účelem
přezkumného, resp. přezkumných řízení může reálně být takováto pochybení aproximativně minimalizovat
a nikoli bezezbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí je proto výsledkem poměřování na straně
jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé efektivity rozhodování a právní jistoty. Z
pohledu tohoto kritéria je zavedení mimořádných opravných prostředků, čili prodlužování řízení a
prolomení principu nezměnitelnosti rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní toliko v
případě důvodů výjimečných. Za takové nelze pak označit ty, jež v této souvislosti uvádí ministr
spravedlnosti ve svém vyjádření.
ad infinitum
generovat
Vycházeje ze všech uvedených důvodů, dospěl Ústavní soud k závěru, že
§ 272 zákona č. 141/1961 Sb., trestního
řádu, ve znění pozdějších předpisů, je v rozporu s
čl. 37 odst. 3 Listiny
a čl. 6 odst. 1 Úmluvy
v souvislosti s jím založenou možností rušit v neprospěch obviněného i pravomocná rozhodnutí v
přípravném řízení, rovněž i s čl. 80 odst.
1
a s čl. 90 Ústavy
a s čl. 40 odst. 1 Listiny, pročež
plénum Ústavního soudu rozhodlo o jeho zrušení. Ústavní soud v tomto kontextu připomíná, že zrušením
§ 272 tr. řádu se ruší toliko kasační a
apelační pravomoc Nejvyššího soudu v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch
obviněného, neruší se ale řízení jako takové, tj. neruší se možnost přijmout v dané věci akademický
výrok za účelem sjednocování judikatury
(§ 268 odst. 2 tr. řádu).
pro futuro
VII/c
Ustanovení § 272 tr.
řádu
bylo v průběhu předmětného řízení před Ústavním soudem částečně novelizováno zákonem č.
265/2001 Sb., kterým se mění zákon č.
141/1961 Sb., o trestním řízení soudním
(trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony. Dle č. I bodu 199 "V § 272 odst. 1 a 2 se slova "do tří
měsíců od jeho podání" nahrazují slovy "do šesti měsíců od jejího podání"." Tato zákonná úprava je
platná dnem 31. července 2001, tj. dnem rozeslání
částky 102/2001 Sbírky zákonů, v níž
byl předmětný zákon publikován, dle čl. XIV pak nabývá účinnosti dnem 1. ledna 2002.
Dle § 67 odst. 1 zákona o
Ústavním soudu je dán důvod zastavení řízení, jestliže zákon, jiný právní předpis, nebo
jejich jednotlivá ustanovení, jejichž zrušení je navrhováno, pozbudou platnosti před skončením
řízení před Ústavním soudem. K interpretaci uvedeného zákonného důvodu zastavení řízení se Ústavní
soud vyjádřil zejména v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 20/99,
ze dne 18. dubna 2001. Konstatoval, že v případě, je-li novelou zákona určité ustanovení zrušeno a
zároveň ve shodné dikci přijato, avšak v systematice zákona zařazeno odlišně, jedná se o nový projev
vůle zákonodárce, tudíž původně navrhovatelem napadené ustanovení pozbylo platnosti před skončením
řízení před Ústavním soudem. Za této situace Ústavní soud dospěl k závěru, že nejsou dány ani
podmínky připuštění změny návrhu podle ustanovení
§ 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení
s § 95 odst. 1 a
2 o. s. ř.
V předmětné věci se však jedná o případ odlišný, na který ustanovení
§ 67 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, nedopadá. Novelou tr.
řádu, provedenou zák. č. 265/2001
Sb., byla totiž změněna toliko část ustanovení
§ 272 tr. řádu (a to prodloužením lhůty
pro rozhodování Nejvyššího soudu o stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného). Tato část
z hlediska důvodů posuzování ústavnosti celého ustanovení
§ 272 tr. řádu, dotýkajících se
institutu stížnosti pro porušení zákona jako takového, není rozhodná.
VII/d
Dle ustanovení § 276 věty
čtvrté tr. řádu "zajistit osobu obviněného vydáním příkazu k zatčení a vzetím do vazby lze
však jen tehdy, navrhne-li to ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona podané v
neprospěch obviněného a považuje-li to Nejvyšší soud za nezbytné vzhledem k závažnosti trestného
činu a naléhavosti vazebních důvodů".
Uvedené zákonné ustanovení v předmětné věci ze strany Nejvyššího soudu uplatněno
nebylo, a tudíž u něj nebyly dány podmínky postupu dle
§ 78 odst. 2 zákona o Ústavním
soudu.
Podle ustáleného názoru Ústavního soudu je tento soud při svém rozhodování
rozsahem podaného návrhu vázán a ve svém rozhodnutí z jeho hranic (ultra ) vykročit nemůže
(viz např. nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 8/95).
petitum
Ustanovení § 276 věty čtvrté
tr. řádu se v důsledku zrušení ustanovení
§ 272 tr. řádu (čili v důsledku zrušení
kasační, resp. apelační pravomoci Nejvyššího soudu v řízení o stížnosti pro porušení zákona v
neprospěch obviněného) stává ustanovením obsoletním. Derogací skutkové podstaty obsažené v
§ 272 tr. řádu
ztrácí ustanovení § 276 věty čtvrté tr.
řádu rozumný smysl: Ruší-li se kasační, resp. apelační pravomoc Nejvyššího soudu v řízení o
stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného, a je ponechána možnost přijetí toliko
akademického výroku bez konkrétního dopadu na obviněného, pak nelze než ponechání pravomoci
Nejvyššího soudu v takovém řízení rozhodnout o zatčení obviněného, resp. o jeho vzetí do vazby
považovat za . Jinými slovy: V situaci, kdy v důsledku zrušení určitého
zákonného ustanovení derogačním nálezem Ústavního soudu ustanovení jiné, obsahově od předchozího
odvislé, ztrácí rozumný smysl, tj. ztrácí opodstatněnost své normativní existence, je tímto dán
důvod pro zrušení i tohoto zákonného ustanovení, a to aniž by se jednalo o postup ultra .
Platnost takového ustanovení zaniká totiž na základě principu cessante ratione legis cessat
ipsa, provedená Ústavním soudem má proto toliko evidenční, technickou povahu.
contradictio in adiecto
petitum
lex
derogace
Pro uvedené plénum Ústavního soudu v návaznosti na zrušení ustanovení
§ 272 tr. řádu zrušilo rovněž
ustanovení § 276 věty čtvrté tr.
řádu.
Z důvodů výše vyložených Ústavní soud odložil účinnost derogačního nálezu, i ve
vztahu k ustanovení § 276 věty čtvrté
trestního řádu, k datu 31. prosince 2001.
VII/e
Nad rámec rationis decidendi, toliko jako , považuje Ústavní soud za
potřebné se vyjádřit i k právním důsledkům tohoto derogačního nálezu.
obiter dictum
Důsledkem prvním je dopad ustanovení
§ 71 odst. 1 zákona o Ústavním soudu
na předmětnou věc.
Byl-li na základě právního předpisu, který byl zrušen, vydán soudem v trestním
řízení rozsudek, který nabyl právní moci, ale nebyl dosud vykonán, je zrušení takového právního
předpisu dle uvedeného zákonného ustanovení důvodem pro obnovu řízení podle ustanovení
zákona o trestním řízení soudním. V
rozhodované věci však o takový důvod nejde. Porušení principu "rovnosti zbraní" v zákonné úpravě
aktivní legitimace k podání mimořádného opravného prostředku se totiž nedotýká ústavnosti, případně
zákonnosti samotného řízení před Nejvyšším soudem, případně řízení na ně navazujícího. Zrušení
§ 272 tr. řádu tudíž důvod obnovy
řízení dle § 71 odst. 1 zák. č. 182/1993
Sb., ve znění pozdějších předpisů, nezakládá.
Důsledkem druhým je pak otázka intertemporality derogačního nálezu, tj. otázka,
zda se případná § 272 tr. řádu
vztahuje i na případy, u nichž byla ministrem spravedlnosti podána stížnost pro porušení zákona v
neprospěch obviněného, avšak ke dni nabytí účinnosti zrušujícího nálezu o nich nebylo Nejvyšším
soudem rozhodnuto. Jelikož Ústavní soud není oprávněn, v souvislosti se svou pravomocí rušit zákony
a jiné právní předpisy, resp. jejich jednotlivá ustanovení, pozitivním způsobem upravit z toho
plynoucí intertemporální důsledky, nelze než v této souvislosti odkázat na obecné principy právní.
Pro oblast intertemporality v civilním i trestním procesu platí princip, dle něhož nestanoví-li
zákon jinak, soud postupuje podle procesní úpravy platné a účinné v době rozhodování. V rozhodované
věci zrušením § 272 tr. řádu
se ruší toliko kasační a apelační pravomoc Nejvyššího soudu v řízení o stížnosti pro porušení zákona
podané v neprospěch obviněného, neruší se ale řízení jako takové, tj. neruší se možnost přijmout v
dané věci akademický výrok za účelem sjednocování judikatury
(§ 268 odst. 2 tr. řádu). Z uvedeného
plyne, že v případech, u nichž byla ministrem spravedlnosti podána stížnost pro porušení zákona v
neprospěch obviněného, avšak ke dni nabytí účinnosti zrušujícího nálezu o nich nebylo Nejvyšším
soudem rozhodnuto, lze po nabytí účinnosti derogačního nálezu Ústavního soudu rozhodnout již toliko
akademickým výrokem.
derogace
pro futuro
Poučení:
Proti rozhodnutí Ústavního soudu
se nelze odvolat.
V Brně dne 31. října 2001
Pl. ÚS 15/01
Odlišné stanovisko
soudce JUDr. V. Š. v plenární věci návrhu III. senátu Ústavního soudu na zrušení
ustanovení § 272 trestního řádu zák. č.
141/1961 Sb.
Odlišným stanoviskem vyjadřuji v této věci svůj nesouhlas s odůvodněním nálezu ze
dne 31. října 2001, pokud
a) plénum Ústavního soudu opírá své závěry o "statistickými údaji prokazovanou
stoupající tendenci zvyšování počtu podaných stížností v neprospěch obviněných (přesněji
odsouzených), a to v absolutní i relativní relaci",
b) protiústavnost nálezem zrušených ustanovení
§ 272 a
§ 276 věty třetí zákona č. 141/1961
Sb., v trestním řízení soudním (trestního řádu), ve znění pozdějších předpisů, vyvozuje
(odkazem na čl. 37 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod, na čl. 96 odst. 1 Ústavy
ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod) též z principu "rovnosti zbraní".
ad a) O statistickými údaji prokázané stoupající tendenci (zvyšování počtu
podaných stížností v neprospěch obžalovaných) bylo by lze hovořit jen tehdy, jestliže by o ní byl v
ústním jednání pléna Ústavního soudu proveden důkaz, a jestliže by tvrzená skutečnost z něj
vyplývala.
Podle dlouhodobě ustálených procesních zásad se jednak dokazování provádí (soudem)
při jednání (§ 48 odst. 1 al. 1 zák. č.
182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona), jednak za důkaz mohou být sice
pokládány různé prostředky, jimiž lze zjistit (prokázat) stav věci
(§ 49 odst. 1 zákona), nicméně
dokazování samo musí být vždy provedeno tak, aby účastníci řízení mohli vůči v řízení provedenému
důkazu uplatnit svá procesní práva (§ 32
zákona, § 123 o. s. ř.).
V posuzované věci však plénum Ústavního soudu dokazování neprovádělo; jestliže
předsedkyně Nejvyššího soudu ČR k žádosti Ústavního soudu (soudce zpravodaje) ve dvou podáních (ze
dne 31. srpna 2001 a 5. září 2001) předložila "pro účely předmětného řízení" vyžádané statické
údaje, šlo - z hlediska ústního jednání pléna Ústavního soudu - jen o předcházející procesní úkon
soudce zpravodaje, jímž zajistil (pro ústní jednání) listinný důkaz
(§ 42 odst. 3 zákona), nikoli však již
o důkaz listinou v ústním jednání pléna Ústavního soudu provedený
(§ 48 odst. 1 al. 1,
2 zákona,
§ 129 o. s. ř.), neboť zprávu soudce
zpravodaje, byť by v ní byl důkazní pramen označen, za důkaz, nadto za důkaz provedený, pokládat
nelze.
Mimo to v odůvodnění nálezu Ústavního soudu citované statistické údaje samy o
sobě ani "v absolutní ani v relativní relaci" nic podstatného a jednoznačného nevypovídají; mohou
být totiž - bez bližšího rozboru (vyhodnocení) - vyloženy jak pro libovůli rozhodujících orgánů
veřejné moci, tak pro stoupající nedostatky v rozhodovací praxi nižších orgánů činných v trestních
věcech a pro z nich vyplývající potřebu ať již sjednocování rozhodovací praxe především obecných
soudů (§ 28,
§ 29 zák. č. 335/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů) nebo nápravy nezákonnosti.
ad b) Rozhodovací důvody nálezu jsou mimo jiné opřeny o tzv. princip rovnosti
zbraní.
Ani Listina základních práv a svobod
(čl. 37 odst. 3, resp.
čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR) ani Úmluva o
ochraně lidských práv a základních svobod
(čl. 6 odst. 1) však takový princip
neznají, jakkoli je v cizí odborné literatuře užíván a jakkoli již také zdomácněl i v odborné
literatuře české.
Rozumí-li se principem základní myšlenka nebo zásada (k tomu srov. např. Sborník
jazyka českého), pak v uvažovaném smyslu a v daných souvislostech jde o rovnost účastníků řízení a
nikoli o výběr procesních prostředků, které oni k uplatnění (prosazení) svého práva "zbraněmi" v
řízení - zpravidla před soudem - užívají. Tzv. "rovnost zbraní" je tak rovnosti účastníků řízení
podřazena (je v něm obsahově zahrnuta) a již proto nemůže být jako její odvozenina pokládána za
základní myšlenku nebo za zásadu, tedy za princip, který by se nadto v dané věci měl "promítat do
všech stádií trestního řízení".
Odepře-li orgán v trestním řízení činný obviněnému (obžalovanému) nedůvodně právo
vyjádřit se k provedenému důkazu nebo omezí-li jej při navrhování důkazů a podobně (viz druhý
odstavec VII/b odůvodnění nálezu) neporušuje tím "princip rovnosti zbraní", ale zcela zřetelně
porušuje buď zásadu nestrannosti řízení nebo, a to zpravidla a především, jde-li takové pochybení ve
prospěch jiného účastníka řízení (v dané věci ve prospěch státního zastupitelství), zásadu rovnosti
účastníků řízení (čl. 96 odst. 1 úst. zák. č.
1/1993 Sb., čl. 37 odst. 3 Listiny
základních práv a svobod).
Pojem "rovnosti zbraní" má svůj původ v odlišných historických i kulturních
podmínkách anglosaského (amerického) práva a jeho vývoje, a jako takový je v našich podmínkách při
nalézání práva (ochraně ústavnosti) jako quasidoktrinální silácký pojem nevhodný a nadto, povýšením
na princip a v záměně za zásadu rovnosti účastníků řízení, nepřípadný; jsem proto přesvědčen, že
odkaz na něj není v rozhodovacích důvodech soudních rozhodnutí včetně nálezů Ústavního soudu (jejich
odůvodnění) na místě.
V Brně dne 13. 11. 2001
Zpět na text
Související dokumenty
Předpisy ČR
141/1961 Sb.: §2 odst.8,
141/1961 Sb.: §266,
141/1961 Sb.: §268,
141/1961 Sb.: §268 odst.2,
141/1961 Sb.: §272,
141/1961 Sb.: §276,
141/1961 Sb.: §279 písm.a),
209/1992 Sb.: čl.6,
209/1992 Sb.: čl.6 odst.1,
1/1993 Sb.: čl.96 odst.1,
1/1993 Sb.: čl.96,
1/1993 Sb.: čl.90,
1/1993 Sb.: čl.80,
2/1993 Sb.: čl.40,
2/1993 Sb.: čl.37,
2/1993 Sb.: čl.37 odst.3,
182/1993 Sb.: §67,
182/1993 Sb.: §68 odst.2,
182/1993 Sb.: §70,
182/1993 Sb.: §71,
182/1993 Sb.: §71 odst.1,
424/2001 Sb.,
Judikatura