II. ÚS 27/2000

Ukládání povinnosti

§  ×
AA  
Sdílení poznámky:
Obsah Typ obsahu
Předpisy ČR (4)
USPrnSO
Právo na soudní a jinou právní ochranu
USUklPo
Ukládání povinnosti
II. ÚS 27/2000
> Ustanovení opatrovníka podle § 29 a násl. spadá v o. s. ř. do rubriky "Zástupci účastníků". Pro tento druh zastoupení platí ustanovení § 31 o. s. ř., podle kterého ustanovený zástupce má stejné postavení jako zástupce na základě procesní plné moci. Může jím být proto ustanoven i advokát.
U obcí a měst nespadá výkon opatrovnické funkce osobě neznámého pobytu do jejich samosprávné činnosti, jmenovitě podle ustanovení § 13 a § 14 zák. č. 367/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Nejde nikdy o výkon funkce veřejnoprávního orgánu místní veřejné správy, nýbrž o výkon funkce vyplývající z toho, že je obec právnickou osobou, tedy osobou soukromoprávní. Musí být proto s ní zacházeno obdobně jako s každou fyzickou osobou, což znamená, že podle současného znění o. s. ř. ji nelze pověřovat funkcí opatrovníka proti její vůli. <
Ústavní soud
rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti města Plzeň., za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a České spořitelny, a. s., jako vedlejšího účastníka řízení, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. listopadu 1999, č. j. 9 Cmo 879/99-35, a ústavní stížnosti Městské části Prahy 6, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a České spořitelny jako vedlejšího účastníka řízení, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 2. 2000, č. j. 9 Cmo 1068/99-37, takto:
I. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. listopadu 1999, č. j. 9 Cmo 879/99-35, se zrušuje.
II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16.2. 2000, č. j. 9 Cmo 1068/99-37, se zrušuje.
Odůvodnění
Řádně a včas podanou ústavní stížností, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 14.1. 2000, se navrhovatel město Plzeň domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. listopadu 1999, č. j. 9 Cmo 879/99-35. Tuto svou stížnost spojil s návrhem na zrušení ustanovení § 214 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Druhý senát Ústavního soudu proto usnesením ze dne 18. dubna 2000 pod sp. zn. II. ÚS 27/2000 řízení o ústavní stížnosti proti výše jmenovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podle ustanovení § 78 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., přerušil a návrh na zrušení ustanovení § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. (před novelou zákona č. 30/2000 Sb.) postoupil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy, kde bylo vedeno pod sp. zn. Pl.ÚS 20/2000. Ústavní soud svým usnesením ze dne 3. ledna 2001, sp. zn. Pl.ÚS 20/2000, řízení zastavil s odůvodněním, že stížností napadené ustanovení § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. bylo dotčeno zákonem č. 30/2000 Sb., který měnil zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel sám podáním, které došlo Ústavnímu soudu dne 25.10. 2000, s ohledem na novelu o. s. ř., vzal návrh zpět v části, ve které se domáhal zrušení ustanovení § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Usnesení Ústavního soudu se stalo vykonatelným dne 10. 1. 2001.
Senát Ústavního soudu mohl proto pokračovat v řízení o navrhovaném zrušení cit. usnesení Vrchního soudu.
Dne 31.3. 2000 byla doručena Ústavnímu soudu ústavní stížnost Městské části Praha 6, ve které se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 2. 2000, č. j. 9 Cmo 1068/99-37. Obě podané stížnosti napadají usnesení Krajského obchodního osudu v Praze ve věci stejné žalobkyně České spořitelny, a. s., ve zcela totožné kauze ustanovení opatrovníka soudem osobě neznámého pobytu podle ustanovení § 29 odst. 2 o. s. ř. V obou právních věcech rozhodoval k podaným odvoláním jako odvolací orgán Vrchní soud v Praze.
Vzhledem k tomu, že obě věci skutkově spolu souvisí, Ústavní soud je usnesením ze dne 16. ledna 2001, sp. zn. II.ÚS 204/2000, spojil ke společnému řízení podle ustanovení § 63 zák. č. 182/1993 Sb. a § 112 o. s. ř. a rozhodl, že řízení v obou věcech bude nadále vedeno pod sp. zn. II.ÚS 27/2000.
V ústavní stížnosti první navrhovatel vytýká Vrchnímu soudu v Praze, že tím, že jej soud ustanovil opatrovníkem Miroslava Klímy v obchodním sporu České spořitelny, a. s., proti opatrovanci o zaplacení 7.492,- Kč s přísl., bylo porušeno jeho ústavní právo na spravedlivý proces podle ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dává Ústavnímu soudu na zváženou, zda nebylo také porušeno ústavní právo opatrovance M. K. na spravedlivý proces, když byla obec město Plzeň ustanovena jeho opatrovníkem v rozporu s jeho zájmy.
Dále město Plzeň vytýká jak prvoinstančnímu soudu, tak i soudu odvolacímu, že ve věci ustanovení opatrovníka rozhodly bez jednání a že mu tak nebyla poskytnuta možnost se proti ustanovení opatrovníkem bránit.
Stěžovatel je rovněž toho názoru, že se soudy vůbec nezabývaly zjišťováním pobytu žalovaného M. K. a že se pouze spokojily s údaji, které obdržely od Ministerstva vnitra - centrální evidence obyvatelstva. Ze zprávy Vězeňské služby ČR stěžovatel dokládá, že M. K. sám udal pro svůj pobyt po propuštění z výkonu trestu jiné adresy, které soudy vůbec nepoužily, neboť si tuto informaci neobstaraly. Protože možnými opatrovníky jsou vždy nejbližší nebo vůbec příbuzní osoby neznámého pobytu, stěžovatel zjistil, že M. K. má jak otce, tak matku žijící v oblasti Plzně, nehledě k tomu, že je ženatý, když dne 18. září uzavřel sňatek. Dotaz na matriční orgán v této věci nebyl rovněž soudy proveden.
První stěžovatel vyslovuje dále svůj názor, že okresní úřad a ani obec, jako subjekty veřejnoprávní, nemohou proti své vůli být ustanoveny opatrovníkem osobě jiné než osobě nezletilce, osobě zbavené způsobilosti k právním úkonům a osobě s omezenou způsobilostí k právním úkonům. Obec, jako osoba soukromoprávní, nemůže být bez svého souhlasu opatrovníkem ustanovena vůbec.
Město Plzeň dále upozorňuje na dvě roviny střetu zájmů při ustanovení jejich obce opatrovníkem. První se dotýká žalobce ve sporu. Je jím Česká spořitelna, a. s., jejíchž služeb opatrovník sám využívá a proto nemá zájem na tom, aby se s ní dostal do rozporu.
Druhá rovina představuje evidentní střet zájmů mezi opatrovníkem a opatrovancem, spočívající v povinnosti opatrovníka (zásada legality) - jako funkčně příslušného orgánu zahájit proti opatrovanci přestupkové řízení pro podezření ze spáchání přestupku podle ustanovení § 42 odst. 1 písm. e) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, pro nesplnění ohlašovací povinnosti o změně jeho trvalého pobytu.
Poukazuje rovněž na své předchozí právní akty, které se vztahovaly proti tehdy ještě nezletilému opatrovanci.
Druhý stěžovatel poukazuje na řízení u Krajského obchodního soudu v Praze v právní věci žalobce Česká spořitelna, a. s., proti žalovanému JUDr. P. V. v obchodním sporu o zaplacení 2.137,- Kč s přísl., ve kterém byl ustanoven opatrovníkem žalovanému, t. č. neznámého pobytu.
V souhrnu opakuje tytéž námitky jako první stěžovatel s výjimkou posledních dvou námitek, představujících střet zájmů. Má však námitky proti usnesení odvolacího soudu, neboť nesouhlasí s tím, že povinnost obcí převzít funkci opatrovníka je možné dovodit z ustanovení § 14 zák. č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), a to jako jednu z činnosti obce v její samosprávné působnosti.
V rozhodnutí obou soudů spatřuje stěžovatelka zejména porušení ustanovení čl. 2 odst. 4 Ústavy a ust. čl. 2 odst. 3 Listiny, podle nichž nikdo nesmí být nucen činit, co mu zákon neukládá.
Na výzvu Ústavního soudu se ke stížnosti vyjádřily jak Krajský obchodní soud v Praze, tak odvolací Vrchní soud v Praze.
Krajský obchodní soud v Praze poukazuje na potíž s ustanovením § 29 odst. 2 o. s. ř., kdyby bylo zapotřebí vyžadovat souhlasu osoby, pověřené funkcí opatrovníka, neboť tím by bylo toto ustanovení prakticky neaplikovatelné. Řešení problému vidí právě v aplikaci ustanovení § 13 a 14 zákona o obcích, z jejichž samostatné působnosti vyplývá i zabezpečování místních záležitostí veřejného pořádku. Pokud se osoba nezdržuje na adrese, kterou udala jako svůj pobyt, podílí se na veřejném nepořádku, protože porušuje veřejnoprávní normu - zákon č. 75/1957 Sb., o občanských průkazech, v jeho ustanoveních § 3 a § 7.
Vyjádření Vrchního soudu v Praze je obsahově k oběma ústavním stížnostem shodné. Upozorňuje na potíže v rozhodování soudů o pohledávkách věřitelů. Uvádí, že často nelze písemnosti doručit třem ze čtyř žalovaných. Upozorňuje, že soudy se dotazují Centrální evidence obyvatel, Policie ČR, popř. obecních úřadů v místě uvedeném v žalobě a konečně Vojenské služby ČR. Nelze, podle jeho vyjádření, na soudu požadovat, aby prováděl náročnější a rozsáhlejší pátrání. Přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. a) o. s. ř. by pak znamenalo odklad v projednávané věci., a to na neúměrně dlouhou dobu. Uvádí, že příbuzní účastníka striktně odmítají být opatrovníky a k tomu předkládají i lékařská potvrzení. Není vhodné ustanovovat za opatrovníky soudní úředníky nebo justiční čekatele. Za této situace, kdy jiné vhodné osoby nezbývají, ustanoví soud opatrovníkem většinou obec, město, nebo městskou část. Kdyby nebyla ani tato možnost, vznikla by neřešitelná situace. Odvolací soud nesdílí názor druhého stěžovatele, že opatrovnictvím se poskytuje bezplatné právní zastoupení občanů, rovněž tak nesouhlasí s tvrzením, že je třeba si vyžádat souhlasu osoby pověřené funkcí opatrovníka.
V závěru svých vyjádření Vrchní soud v Praze konstatuje, že problémy, obsažené v ústavní stížnosti jsou zásadní povahy a vytyčuje otázky, kterými by bylo žádoucí se zabývat.
Ústavní soud k takto vysloveným otázkám výslovně uvádí, že názorově sjednocovací a výkladová funkce zákonů pro soudy přísluší výhradně Nejvyššímu soudu ČR.
Ingerence
Ústavního soudu by nastala teprve v okamžiku, kdyby došlo touto činností Nejvyššího soudu ČR k porušení ústavnosti.
Podanými ústavními stížnostmi, které splňují náležitosti podle ustanovení § 72 a násl. zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se však zabývat musí, neboť v obou je odkazováno na porušení základních práv stěžovatelů.
Ústavní soud shledal, že obě stížnosti jsou oprávněné.
Nutno souhlasit s konstatováním Vrchního soudu v Praze, že problematika ustanovení § 29 odst. 2 o. s. ř.je zásadní povahy a že by vyžadovala legislativní řešení. Problém je obsažen ve správném hodnocení pojmu zákonné funkce a povinnosti obce.
I nepřítomnému účastníkovi musí být zajištěná ochrana jeho zájmů i základních práv. Funkce opatrovníka oproti tomu, jak vyplývá z vyjádření soudů k ústavní stížnosti, nebyla zákonem stanovena, aby usnadňovala činnost soudu tím, že má kam odesílat písemnosti. Byla vytvořena proto, aby do důsledku hájila zájmy nepřítomného, což představuje m. j. studium spisu, podávání vyjádření a vedení celého sporu za nepřítomného tak, jak by takovou povinnost byl nucen plnit smluvní zástupce. Praxe však ukazuje pravý opak. Umožňuje to nedomyšlenost a nekoordinovanost ustanovení § 29 odst. 2 o. s. ř.
Ustanovení opatrovníka podle § 29 a násl. spadá v o. s. ř. do rubriky "Zástupci účastníků". Pro tento druh zastoupení platí ustanovení § 31 o. s. ř., podle kterého ustanovený zástupce má stejné postavení jako zástupce na základě procesní plné moci. Může jím být proto ustanoven i advokát.
Nelze souhlasit se závěry soudu, že u obcí a měst spadá výkon opatrovnické funkce osobě neznámého pobytu do jejich samosprávné činnosti, jmenovitě podle ustanovení § 13 a § 14 zák. č. 367/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Nejde nikdy o výkon funkce veřejnoprávního orgánu místní veřejné správy, nýbrž o výkon funkce vyplývající z toho, že je obec právnickou osobou, tedy osobou soukromoprávní. Musí být proto s ní zacházeno obdobně jako s každou fyzickou osobou, což znamená, že podle současného znění o. s. ř. ji nelze pověřovat funkcí opatrovníka proti její vůli.
Dále je nutno konstatovat, že soud I. stupně nesplnil zákonnou povinnost vyhledávací, neboť ustanovení opatrovníka účastníku řízení, jehož pobyt není znám, musí předcházet šetření o tom, zda jsou dány předpoklady pro postup v řízení, či zda není možno použít jiné opatření. Účastníku, který se zdržuje v cizině, lze vůbec ustanovit opatrovníka jen tehdy, jestliže opatření učiněná ke zjištění jeho adresy zůstala bezvýsledná. Soud musí sám vyžadovat na žalobci, aby svá tvrzení o neznámém pobytu žalovaného náležitě doložil. Obdobná povinnost nastává, jedná-li se i o osobu zdržující se v tuzemsku. První stěžovatel předložil Ústavnímu soudu "oznámení Vězeňské služby ČR ze dne 2.9. 1998", kde M. K. pro dobu po propuštění z výkonu trestu uvedl dvě adresy v Praze. Na těchto adresách kontaktován nebyl. Soud se spokojil pouze s adresou trvalého pobytu před výkonem trestu.
Konečně je nutno při ustanovení opatrovníka osobě, jejíž pobyt není znám, přísně vážit, zda by tímto ustanovením nedošlo ke kolizi zájmů zástupce a zastoupeného (§ 22 odst. 2 občanského zákoníku). Tato
kolize
může být dána i vztahem zástupce - opatrovníka k osobě žalobce. První stěžovatel na podobné
kolize
upozorňuje, avšak soud k nim nepřihlédl. Naopak, kolizi spočívající v povinnosti správního orgánu vůči osobě, která nesplnila řádně ohlašovací povinnost, zavést s ní přestupkové řízení řadí soud do skupiny samosprávné činnosti obce - rušení veřejného pořádku.
Občanský soudní řád v § 29 odst. 2 (před novelou) stanoví možnost soudu, aby ustanovil osobě, jejíž pobyt není znám, opatrovníka. Opatrovníkem může být pouze osoba fyzická nebo právnická. Nic tedy nebrání soudu v tom, aby takové osobě jako opatrovníka ustanovil i obec, t. j. právnickou osobu. Ta ovšem musí s takovým ustanovením souhlasit. V případě jejího nesouhlasu, což se projeví v podaném odvolání, nemůže odvolací soud potvrdit rozhodnutí soudu prvého stupně o jmenování opatrovníka, neboť nemá pro to v žádném zákoně oporu. Listina v čl. 4 odst. 1stanoví, že povinnosti mohou být ukládány pouze na základě zákona a v jeho mezích. Takový zákon pro stanovení povinnosti obce proti její vůli však neexistuje a proto soudy nemohou proti vůli obcí jim tuto povinnost ukládat. Výkon funkce opatrovníka ve smyslu § 29 odst. 2 o. s. ř. je funkcí obce soukromoprávní.
Zcela jiná situace nastává při ustanovení opatrovníka u osob nezletilých, postižených duševní chorobou, resp. neschopných se srozumitelně vyjadřovat. Zde se opírá nutnost převzetí takové povinnosti o zákonné ustanovení.
Tvrdí-li soudy, že není vhodné ustanovovat za opatrovníky osoby neznámého pobytu, soudní úředníky nebo justiční čekatele, potom ustanovení opatrovníka takovým osobám z řad obcí proti jejich vůli je porušením ústavního zákona.
Z ustanovení § 13 a § 14 zákona č. 367/1990 Sb. (platného v době projednávání věcí), takovou samosprávnou povinnost obce vyvozovat nelze.
V činnosti soudů v projednávané věci došlo tak k porušení ustanovení čl. 4 odst. 1, a čl. 36 odst. 1 Listiny.
Posuzovaná otázka je podle názoru Ústavního soudu natolik závažného charakteru, že by si zasloužila legislativního řešení.
Ústavní soud proto podle ustanovení § 82 odst. 1a, odst. 3 písm.a) zákona č. 182/1993 Sb., vyhověl ústavní stížnosti a usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil.
Poučení:
Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 2. července 2001
Odlišné stanovisko JUDr. I. J. k odůvodnění nálezu ve věci
Souhlasím s výrokem nálezu ve věci II. ÚS 27/2000, nesouhlasím však s jeho odůvodněním, a to z následujících důvodů.
Výrok nálezu je argumentačně podložen konstrukcí považující vztah mezi opatrovníkem - obcí a opatrovancem za ryze soukromoprávní vztah a na absenci výslovné právní úpravy ukládající obci povinnost plnit funkci opatrovníka osobě neznámého pobytu.
Podotýkám, že v obou posuzovaných případech využily obecné soudy jednu z možností založenou ustanovením § 29 odst. 2 obč. soudního řádu a účastníkovi, jehož pobyt není znám, ustanovily zákonným postupem opatrovníka, město Plzeň (nyní statutární město Plzeň) a Městskou část Praha 6. K takovému postupu dodávám, že případná tvrzení o tom, že postavení opatrovníka nelze zahrnout pod příkladné ustanovení § 14 zákona č. 367/1990 Sb., není na místě. Toto ustanovení předchozího zákona o obcích v prvním odstavci podávalo jen demonstrativní výčet a bylo třeba respektovat generální klauzuli zařazenou do druhého odstavce tohoto ustanovení. Konečně, Vrchní soud v Praze ani netvrdí, že ustanovení opatrovníka lze zahrnout pod příkladné ustanovení § 14 zákona o obcích, ale uvádí, že "jde o další samostatnou činnost obcí a z okruhu jejich působnosti uvedeného příkladmo v § 14 nelze výkon opatrovnictví vyloučit". Nicméně, byl by mylný názor obecných soudů, podle něhož se výkon opatrovnictví obcemi považuje prakticky za jejich "povinnost" a jediné snadné řešení vedoucí až k požadavku na poskytování právní služby občanům s trvalým pobytem na území obce. Výkon opatrovnictví pro osoby, jejichž pobyt se nepodařilo zjistit a které mají trvalé bydliště na území obce a jsou tudíž jejími občany, považuji za jeden z atributů působení obce na vymezeném teritoriu, zahrnujícím správu všech záležitostí nevyhrazených jiným subjektům, zejména orgánům státní správy (viz též § 14 odst. 2 zák. č. 367/1990 Sb.), resp. správu záležitostí, které jsou v zájmu obce a jejích občanů, pokud nejsou svěřeny zákonem krajům nebo pokud nejde o výkon přenesené působnosti (§ 35 odst. 1 zák. č. 128/2000 Sb., o obcích, s účinností od 12.11.2000). Obce vykonávají ve vztahu k občanům velmi rozmanité činnosti, v některých věcech pomáhají a působí ve prospěch občanů, v jiných jim ukládají povinnosti. Uvedený závěr koresponduje též postavení obce, která není typickou soukromou právnickou osobou, ale zákon ji charakterizuje jako základní územní samosprávné společenství občanů (§ 1 zák. č. 128/2000 Sb.), je veřejnoprávní korporací, pečuje o potřeby svých občanů (§ 2 zák. č. 128/2000 Sb.).
Obci je svěřeno, aby pečovala o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů; při plnění těchto úkolů jí přináleží ochrana veřejného zájmu vyjádřeného v zákonech a jiných právních předpisech. Situace, kdy osoba s trvalým pobytem na území obce, u níž se nedaří zjistit, kde se nalézá, ale jejíž zájmy a potřeby je třeba v konkrétním případě chránit, vytváří nepochybně veřejný zájem na ustanovení opatrovníka ve smyslu § 29 obč. soudního řádu. Postup podle tohoto ustanovení není dvoustranným soukromoprávním ujednáním, ale rozhodnutím soudu, proti němuž se sice ustanovený opatrovník může odvolat, nemůže však tuto funkci "
a priori
" odmítnout.
Takto formulovaný rámec pro ustanovení obce opatrovníkem osoby neznámého pobytu však může nastoupit, za použití principu subsidiarity, až po vyčerpání všech ostatních možností pro ustanovení opatrovníka z okruhu v úvahu přicházejících osob. Především by měly být prošetřeny všechny dostupné informace o pobytu dotčené osoby a navázání přímého kontaktu s ní, dále by soudy měly využívat možnosti ustanovovat opatrovníkem příslušníky užší či širší rodiny. Soudy by dále měly plně respektovat všechny procesní předpoklady, které zákon s ustanovením opatrovníka spojuje, např. zabývat se otázkou, zda mezi opatrovníkem a osobou, jejíž zájmy zastupuje, neexistuje střet zájmů, nebo zda obce nejsou ustanovovány v případech právně náročných, v nichž pro výkon funkce opatrovníka nemají dostatek osobních a věcných předpokladů. Soud se v konečném důsledku nemůže zbavit odpovědnosti za to, aby práva nepřítomného účastníka byla dostatečně hájena.
Z předložených podkladů však vyplývá, že v řešených případech zákonné požadavky pro ustanovení nebyly splněny, čímž došlo k porušení základních práv stěžovatelů - obcí zakotvených v čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Konkrétně je třeba uvést, že soudy nevyužily všech možností ke zjištění pobytu účastníka řízení, a to i pobytu přechodného nebo pobytu zvoleného po propuštění z výkonu trestu, neprovedly dostatečná preventivní šetření případného střetu zájmů stěžovatelů - obcí a opatrovanců. Stěžovatelům - obcím rovněž nebyl vymezen rozsah práv a povinností, které opatrovnictví přináší, a též jim nebyly ani poskytnuty náležité informace nezbytné k řádnému výkonu opatrovnictví ve smyslu hájení práv opatrovance (nebyla jim předem zaslána žaloba a poskytnuta lhůta k přípravě na jednání). Odvolací soud se nevypořádal se všemi námitkami uvedenými v opravných prostředcích a nevyužil možnost nařídit jednání k jejich objasnění. Podle § 214 odst. 2 obč. soudního řádu není zakázáno nařídit jednání, protože zákon pouze stanoví "jednání není třeba nařizovat", ale v případě uvážení soudu o potřebnosti jednání, nezakazuje jeho provedení. V projednávaných případech jsou obsahem odvolání závažné námitky stěžovatelů - obcí, takže mělo podle mého názoru dojít k nařízení veřejného jednání.
Na závěr podotýkám, že problematika § 29 obč. soudního řádu by měla být zákonodárcem nově posouzena tak, aby aplikace tohoto ustanovení, pokud jde o obce, byla jednoznačná.
V Brně 2.7.2001
JUDr. I. J.