Sdílení poznámky:
Obsah
Typ obsahu
USPrnSO
Právo na soudní a
jinou právní ochranu
USUklPo
Ukládání
povinnosti
II. ÚS 27/2000
> Ustanovení opatrovníka podle
§ 29 a násl. spadá v o. s. ř. do
rubriky "Zástupci účastníků". Pro tento druh zastoupení platí ustanovení
§ 31 o. s. ř., podle kterého
ustanovený zástupce má stejné postavení jako zástupce na základě procesní plné moci. Může jím být
proto ustanoven i advokát.
U obcí a měst nespadá výkon opatrovnické funkce osobě neznámého pobytu do
jejich samosprávné činnosti, jmenovitě podle ustanovení
§ 13 a
§ 14 zák. č. 367/1990 Sb., ve znění
pozdějších předpisů.
Nejde nikdy o výkon funkce veřejnoprávního orgánu místní veřejné správy,
nýbrž o výkon funkce vyplývající z toho, že je obec právnickou osobou, tedy osobou soukromoprávní.
Musí být proto s ní zacházeno obdobně jako s každou fyzickou osobou, což znamená, že podle
současného znění o. s. ř. ji nelze pověřovat funkcí opatrovníka proti její vůli. <
Ústavní soud
rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti města
Plzeň., za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a České spořitelny, a. s., jako
vedlejšího účastníka řízení, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. listopadu 1999, č. j.
9 Cmo 879/99-35, a ústavní stížnosti Městské části Prahy 6, za účasti Vrchního soudu v Praze jako
účastníka řízení a České spořitelny jako vedlejšího účastníka řízení, proti usnesení Vrchního soudu
v Praze ze dne 16. 2. 2000, č. j. 9 Cmo 1068/99-37, takto:
I. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. listopadu 1999, č. j. 9 Cmo 879/99-35, se zrušuje.
II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16.2. 2000, č. j. 9 Cmo 1068/99-37,
se zrušuje.
Odůvodnění
Řádně a včas podanou ústavní stížností, která byla doručena Ústavnímu soudu dne
14.1. 2000, se navrhovatel město Plzeň domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22.
listopadu 1999, č. j. 9 Cmo 879/99-35. Tuto svou stížnost spojil s návrhem na zrušení ustanovení
§ 214 odst. 2 písm. c) občanského
soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Druhý senát Ústavního soudu proto usnesením ze dne 18.
dubna 2000 pod sp. zn. II. ÚS 27/2000 řízení o
ústavní stížnosti proti výše jmenovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podle ustanovení
§ 78 odst. 1 zák. č. 182/1993
Sb., přerušil a návrh na zrušení ustanovení
§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.
(před novelou zákona č. 30/2000 Sb.)
postoupil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle
čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy,
kde bylo vedeno pod sp. zn. Pl.ÚS 20/2000.
Ústavní soud svým usnesením ze dne 3. ledna 2001, sp. zn.
Pl.ÚS 20/2000, řízení zastavil s odůvodněním, že
stížností napadené ustanovení § 214
odst. 2 písm. c) o. s. ř.
bylo dotčeno zákonem č. 30/2000 Sb.,
který měnil zákon č. 99/1963 Sb., ve
znění pozdějších předpisů. Stěžovatel sám podáním, které došlo Ústavnímu soudu dne 25.10. 2000, s
ohledem na novelu o. s. ř., vzal návrh
zpět v části, ve které se domáhal zrušení ustanovení
§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.
Usnesení Ústavního soudu se stalo vykonatelným dne 10. 1. 2001.
Senát Ústavního soudu mohl proto pokračovat v řízení o navrhovaném zrušení cit.
usnesení Vrchního soudu.
Dne 31.3. 2000 byla doručena Ústavnímu soudu ústavní stížnost Městské části Praha
6, ve které se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 2. 2000, č. j.
9 Cmo 1068/99-37. Obě podané stížnosti napadají usnesení Krajského obchodního osudu v Praze ve věci
stejné žalobkyně České spořitelny, a. s., ve zcela totožné kauze ustanovení opatrovníka soudem osobě
neznámého pobytu podle ustanovení § 29
odst. 2 o. s. ř. V obou právních věcech rozhodoval k podaným odvoláním jako odvolací orgán
Vrchní soud v Praze.
Vzhledem k tomu, že obě věci skutkově spolu souvisí, Ústavní soud je usnesením ze
dne 16. ledna 2001, sp. zn. II.ÚS 204/2000, spojil ke společnému řízení podle ustanovení
§ 63 zák. č. 182/1993 Sb. a
§ 112 o. s. ř. a rozhodl, že řízení
v obou věcech bude nadále vedeno pod sp. zn. II.ÚS
27/2000.
V ústavní stížnosti první navrhovatel vytýká Vrchnímu soudu v Praze, že tím, že
jej soud ustanovil opatrovníkem Miroslava Klímy v obchodním sporu České spořitelny, a. s., proti
opatrovanci o zaplacení 7.492,- Kč s přísl., bylo porušeno jeho ústavní právo na spravedlivý proces
podle ustanovení čl. 36 odst. 1 a
čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a
svobod (dále jen "Listina"). Dává Ústavnímu soudu na zváženou, zda nebylo také porušeno
ústavní právo opatrovance M. K. na spravedlivý proces, když byla obec město Plzeň ustanovena jeho
opatrovníkem v rozporu s jeho zájmy.
Dále město Plzeň vytýká jak prvoinstančnímu soudu, tak i soudu odvolacímu, že ve
věci ustanovení opatrovníka rozhodly bez jednání a že mu tak nebyla poskytnuta možnost se proti
ustanovení opatrovníkem bránit.
Stěžovatel je rovněž toho názoru, že se soudy vůbec nezabývaly zjišťováním pobytu
žalovaného M. K. a že se pouze spokojily s údaji, které obdržely od Ministerstva vnitra - centrální
evidence obyvatelstva. Ze zprávy Vězeňské služby ČR stěžovatel dokládá, že M. K. sám udal pro svůj
pobyt po propuštění z výkonu trestu jiné adresy, které soudy vůbec nepoužily, neboť si tuto
informaci neobstaraly. Protože možnými opatrovníky jsou vždy nejbližší nebo vůbec příbuzní osoby
neznámého pobytu, stěžovatel zjistil, že M. K. má jak otce, tak matku žijící v oblasti Plzně,
nehledě k tomu, že je ženatý, když dne 18. září uzavřel sňatek. Dotaz na matriční orgán v této věci
nebyl rovněž soudy proveden.
První stěžovatel vyslovuje dále svůj názor, že okresní úřad a ani obec, jako
subjekty veřejnoprávní, nemohou proti své vůli být ustanoveny opatrovníkem osobě jiné než osobě
nezletilce, osobě zbavené způsobilosti k právním úkonům a osobě s omezenou způsobilostí k právním
úkonům. Obec, jako osoba soukromoprávní, nemůže být bez svého souhlasu opatrovníkem ustanovena
vůbec.
Město Plzeň dále upozorňuje na dvě roviny střetu zájmů při ustanovení jejich obce
opatrovníkem. První se dotýká žalobce ve sporu. Je jím Česká spořitelna, a. s., jejíchž služeb
opatrovník sám využívá a proto nemá zájem na tom, aby se s ní dostal do rozporu.
Druhá rovina představuje evidentní střet zájmů mezi opatrovníkem a opatrovancem,
spočívající v povinnosti opatrovníka (zásada legality) - jako funkčně příslušného orgánu zahájit
proti opatrovanci přestupkové řízení pro podezření ze spáchání přestupku podle ustanovení
§ 42 odst. 1 písm. e) zákona č.
200/1990 Sb., o přestupcích, pro nesplnění ohlašovací povinnosti o změně jeho trvalého
pobytu.
Poukazuje rovněž na své předchozí právní akty, které se vztahovaly proti tehdy ještě nezletilému
opatrovanci.
Druhý stěžovatel poukazuje na řízení u Krajského obchodního soudu v Praze v právní
věci žalobce Česká spořitelna, a. s., proti žalovanému JUDr. P. V. v obchodním sporu o zaplacení
2.137,- Kč s přísl., ve kterém byl ustanoven opatrovníkem žalovanému, t. č. neznámého pobytu.
V souhrnu opakuje tytéž námitky jako první stěžovatel s výjimkou posledních dvou
námitek, představujících střet zájmů. Má však námitky proti usnesení odvolacího soudu, neboť
nesouhlasí s tím, že povinnost obcí převzít funkci opatrovníka je možné dovodit z ustanovení
§ 14 zák. č. 367/1990 Sb., o obcích
(obecní zřízení), a to jako jednu z činnosti obce v její samosprávné působnosti.
V rozhodnutí obou soudů spatřuje stěžovatelka zejména porušení ustanovení
čl. 2 odst. 4 Ústavy
a ust. čl. 2 odst. 3 Listiny, podle
nichž nikdo nesmí být nucen činit, co mu zákon neukládá.
Na výzvu Ústavního soudu se ke stížnosti vyjádřily jak Krajský obchodní soud v
Praze, tak odvolací Vrchní soud v Praze.
Krajský obchodní soud v Praze poukazuje na potíž s ustanovením
§ 29 odst. 2 o. s. ř., kdyby bylo
zapotřebí vyžadovat souhlasu osoby, pověřené funkcí opatrovníka, neboť tím by bylo toto ustanovení
prakticky neaplikovatelné. Řešení problému vidí právě v aplikaci ustanovení
§ 13 a
14 zákona o obcích,
z jejichž samostatné působnosti vyplývá i zabezpečování místních záležitostí veřejného pořádku.
Pokud se osoba nezdržuje na adrese, kterou udala jako svůj pobyt, podílí se na veřejném nepořádku,
protože porušuje veřejnoprávní normu - zákon č.
75/1957 Sb., o občanských průkazech, v
jeho ustanoveních § 3
a § 7.
Vyjádření Vrchního soudu v Praze je obsahově k oběma ústavním stížnostem shodné.
Upozorňuje na potíže v rozhodování soudů o pohledávkách věřitelů. Uvádí, že často nelze písemnosti
doručit třem ze čtyř žalovaných. Upozorňuje, že soudy se dotazují Centrální evidence obyvatel,
Policie ČR, popř. obecních úřadů v místě uvedeném v žalobě a konečně Vojenské služby ČR. Nelze,
podle jeho vyjádření, na soudu požadovat, aby prováděl náročnější a rozsáhlejší pátrání. Přerušení
řízení podle § 109 odst. 2 písm. a) o.
s. ř.
by pak znamenalo odklad v projednávané věci., a to na neúměrně dlouhou dobu. Uvádí, že příbuzní
účastníka striktně odmítají být opatrovníky a k tomu předkládají i lékařská potvrzení. Není vhodné
ustanovovat za opatrovníky soudní úředníky nebo justiční čekatele. Za této situace, kdy jiné vhodné
osoby nezbývají, ustanoví soud opatrovníkem většinou obec, město, nebo městskou část. Kdyby nebyla
ani tato možnost, vznikla by neřešitelná situace. Odvolací soud nesdílí názor druhého stěžovatele,
že opatrovnictvím se poskytuje bezplatné právní zastoupení občanů, rovněž tak nesouhlasí s tvrzením,
že je třeba si vyžádat souhlasu osoby pověřené funkcí opatrovníka.
V závěru svých vyjádření Vrchní soud v Praze konstatuje, že problémy, obsažené v
ústavní stížnosti jsou zásadní povahy a vytyčuje otázky, kterými by bylo žádoucí se zabývat.
Ústavní soud k takto vysloveným otázkám výslovně uvádí, že názorově sjednocovací a
výkladová funkce zákonů pro soudy přísluší výhradně Nejvyššímu soudu ČR. Ústavního soudu
by nastala teprve v okamžiku, kdyby došlo touto činností Nejvyššího soudu ČR k porušení ústavnosti.
Ingerence
Podanými ústavními stížnostmi, které splňují náležitosti podle ustanovení
§ 72 a násl. zák. č. 182/1993 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, se však zabývat musí, neboť v obou je odkazováno na porušení
základních práv stěžovatelů.
Ústavní soud shledal, že obě stížnosti jsou oprávněné.
Nutno souhlasit s konstatováním Vrchního soudu v Praze, že problematika ustanovení
§ 29 odst. 2 o. s. ř.je zásadní
povahy a že by vyžadovala legislativní řešení. Problém je obsažen ve správném hodnocení pojmu
zákonné funkce a povinnosti obce.
I nepřítomnému účastníkovi musí být zajištěná ochrana jeho zájmů i základních
práv. Funkce opatrovníka oproti tomu, jak vyplývá z vyjádření soudů k ústavní stížnosti, nebyla
zákonem stanovena, aby usnadňovala činnost soudu tím, že má kam odesílat písemnosti. Byla vytvořena
proto, aby do důsledku hájila zájmy nepřítomného, což představuje m. j. studium spisu, podávání
vyjádření a vedení celého sporu za nepřítomného tak, jak by takovou povinnost byl nucen plnit
smluvní zástupce. Praxe však ukazuje pravý opak. Umožňuje to nedomyšlenost a nekoordinovanost
ustanovení § 29 odst. 2 o. s. ř.
Ustanovení opatrovníka podle
§ 29 a násl. spadá v o. s. ř. do
rubriky "Zástupci účastníků". Pro tento druh zastoupení platí ustanovení
§ 31 o. s. ř., podle kterého
ustanovený zástupce má stejné postavení jako zástupce na základě procesní plné moci. Může jím být
proto ustanoven i advokát.
Nelze souhlasit se závěry soudu, že u obcí a měst spadá výkon opatrovnické funkce
osobě neznámého pobytu do jejich samosprávné činnosti, jmenovitě podle ustanovení
§ 13 a
§ 14 zák. č. 367/1990 Sb., ve znění
pozdějších předpisů.
Nejde nikdy o výkon funkce veřejnoprávního orgánu místní veřejné správy, nýbrž o
výkon funkce vyplývající z toho, že je obec právnickou osobou, tedy osobou soukromoprávní. Musí být
proto s ní zacházeno obdobně jako s každou fyzickou osobou, což znamená, že podle současného znění
o. s. ř. ji nelze pověřovat funkcí opatrovníka proti její vůli.
Dále je nutno konstatovat, že soud I. stupně nesplnil zákonnou povinnost
vyhledávací, neboť ustanovení opatrovníka účastníku řízení, jehož pobyt není znám, musí předcházet
šetření o tom, zda jsou dány předpoklady pro postup v řízení, či zda není možno použít jiné
opatření. Účastníku, který se zdržuje v cizině, lze vůbec ustanovit opatrovníka jen tehdy, jestliže
opatření učiněná ke zjištění jeho adresy zůstala bezvýsledná. Soud musí sám vyžadovat na žalobci,
aby svá tvrzení o neznámém pobytu žalovaného náležitě doložil. Obdobná povinnost nastává, jedná-li
se i o osobu zdržující se v tuzemsku. První stěžovatel předložil Ústavnímu soudu "oznámení Vězeňské
služby ČR ze dne 2.9. 1998", kde M. K. pro dobu po propuštění z výkonu trestu uvedl dvě adresy v
Praze. Na těchto adresách kontaktován nebyl. Soud se spokojil pouze s adresou trvalého pobytu před
výkonem trestu.
Konečně je nutno při ustanovení opatrovníka osobě, jejíž pobyt není znám, přísně
vážit, zda by tímto ustanovením nedošlo ke kolizi zájmů zástupce a zastoupeného
(§ 22 odst. 2 občanského
zákoníku). Tato může být dána i vztahem zástupce - opatrovníka k osobě žalobce. První
stěžovatel na podobné upozorňuje, avšak soud k nim nepřihlédl. Naopak, kolizi spočívající v
povinnosti správního orgánu vůči osobě, která nesplnila řádně ohlašovací povinnost, zavést s ní
přestupkové řízení řadí soud do skupiny samosprávné činnosti obce - rušení veřejného pořádku.
kolize
kolize
Občanský soudní řád
v § 29 odst. 2 (před novelou)
stanoví možnost soudu, aby ustanovil osobě, jejíž pobyt není znám, opatrovníka. Opatrovníkem může
být pouze osoba fyzická nebo právnická. Nic tedy nebrání soudu v tom, aby takové osobě jako
opatrovníka ustanovil i obec, t. j. právnickou osobu. Ta ovšem musí s takovým ustanovením souhlasit.
V případě jejího nesouhlasu, což se projeví v podaném odvolání, nemůže odvolací soud potvrdit
rozhodnutí soudu prvého stupně o jmenování opatrovníka, neboť nemá pro to v žádném zákoně oporu.
Listina v
čl. 4 odst. 1stanoví, že povinnosti
mohou být ukládány pouze na základě zákona a v jeho mezích. Takový zákon pro stanovení povinnosti
obce proti její vůli však neexistuje a proto soudy nemohou proti vůli obcí jim tuto povinnost
ukládat. Výkon funkce opatrovníka ve smyslu
§ 29 odst. 2 o. s. ř.
je funkcí obce soukromoprávní.
Zcela jiná situace nastává při ustanovení opatrovníka u osob nezletilých,
postižených duševní chorobou, resp. neschopných se srozumitelně vyjadřovat. Zde se opírá nutnost
převzetí takové povinnosti o zákonné ustanovení.
Tvrdí-li soudy, že není vhodné ustanovovat za opatrovníky osoby neznámého pobytu, soudní úředníky
nebo justiční čekatele, potom ustanovení opatrovníka takovým osobám z řad obcí proti jejich vůli je
porušením ústavního zákona.
Z ustanovení
§ 13 a
§ 14 zákona č. 367/1990 Sb.
(platného v době projednávání věcí), takovou samosprávnou povinnost obce vyvozovat nelze.
V činnosti soudů v projednávané věci došlo tak k porušení ustanovení
čl. 4 odst. 1, a
čl. 36 odst. 1 Listiny.
Posuzovaná otázka je podle názoru Ústavního soudu natolik závažného
charakteru, že by si zasloužila legislativního řešení.
Ústavní soud proto podle ustanovení
§ 82 odst. 1a, odst. 3 písm.a) zákona
č. 182/1993 Sb., vyhověl ústavní stížnosti a usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil.
Poučení:
Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze
odvolat.
V Brně dne 2. července 2001
Odlišné stanovisko JUDr. I. J. k odůvodnění nálezu ve věci
Souhlasím s výrokem nálezu ve věci II. ÚS
27/2000, nesouhlasím však s jeho odůvodněním, a to z následujících důvodů.
Výrok nálezu je argumentačně podložen konstrukcí považující vztah mezi
opatrovníkem - obcí a opatrovancem za ryze soukromoprávní vztah a na absenci výslovné právní úpravy
ukládající obci povinnost plnit funkci opatrovníka osobě neznámého pobytu.
Podotýkám, že v obou posuzovaných případech využily obecné soudy jednu z možností
založenou ustanovením § 29 odst. 2 obč.
soudního řádu a účastníkovi, jehož pobyt není znám, ustanovily zákonným postupem opatrovníka,
město Plzeň (nyní statutární město Plzeň) a Městskou část Praha 6. K takovému postupu dodávám, že
případná tvrzení o tom, že postavení opatrovníka nelze zahrnout pod příkladné ustanovení
§ 14 zákona č. 367/1990 Sb., není
na místě. Toto ustanovení předchozího zákona o
obcích v prvním odstavci podávalo jen demonstrativní výčet a bylo třeba respektovat
generální klauzuli zařazenou do druhého odstavce tohoto ustanovení. Konečně, Vrchní soud v Praze ani
netvrdí, že ustanovení opatrovníka lze zahrnout pod příkladné ustanovení
§ 14 zákona o obcích, ale uvádí, že
"jde o další samostatnou činnost obcí a z okruhu jejich působnosti uvedeného příkladmo v
§ 14 nelze výkon opatrovnictví
vyloučit". Nicméně, byl by mylný názor obecných soudů, podle něhož se výkon opatrovnictví obcemi
považuje prakticky za jejich "povinnost" a jediné snadné řešení vedoucí až k požadavku na
poskytování právní služby občanům s trvalým pobytem na území obce. Výkon opatrovnictví pro osoby,
jejichž pobyt se nepodařilo zjistit a které mají trvalé bydliště na území obce a jsou tudíž jejími
občany, považuji za jeden z atributů působení obce na vymezeném teritoriu, zahrnujícím správu všech
záležitostí nevyhrazených jiným subjektům, zejména orgánům státní správy (viz též
§ 14 odst. 2 zák. č. 367/1990
Sb.), resp. správu záležitostí, které jsou v zájmu obce a jejích občanů, pokud nejsou svěřeny
zákonem krajům nebo pokud nejde o výkon přenesené působnosti
(§ 35 odst. 1 zák. č. 128/2000
Sb., o obcích, s účinností od 12.11.2000). Obce vykonávají ve vztahu k občanům velmi
rozmanité činnosti, v některých věcech pomáhají a působí ve prospěch občanů, v jiných jim ukládají
povinnosti. Uvedený závěr koresponduje též postavení obce, která není typickou soukromou právnickou
osobou, ale zákon ji charakterizuje jako základní územní samosprávné společenství občanů
(§ 1 zák. č. 128/2000 Sb.), je
veřejnoprávní korporací, pečuje o potřeby svých občanů
(§ 2 zák. č. 128/2000 Sb.).
Obci je svěřeno, aby pečovala o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých
občanů; při plnění těchto úkolů jí přináleží ochrana veřejného zájmu vyjádřeného v zákonech a jiných
právních předpisech. Situace, kdy osoba s trvalým pobytem na území obce, u níž se nedaří zjistit,
kde se nalézá, ale jejíž zájmy a potřeby je třeba v konkrétním případě chránit, vytváří nepochybně
veřejný zájem na ustanovení opatrovníka ve smyslu
§ 29 obč. soudního řádu.
Postup podle tohoto ustanovení není dvoustranným soukromoprávním ujednáním, ale rozhodnutím soudu,
proti němuž se sice ustanovený opatrovník může odvolat, nemůže však tuto funkci ""
odmítnout.
a priori
Takto formulovaný rámec pro ustanovení obce opatrovníkem osoby neznámého pobytu
však může nastoupit, za použití principu subsidiarity, až po vyčerpání všech ostatních možností pro
ustanovení opatrovníka z okruhu v úvahu přicházejících osob. Především by měly být prošetřeny
všechny dostupné informace o pobytu dotčené osoby a navázání přímého kontaktu s ní, dále by soudy
měly využívat možnosti ustanovovat opatrovníkem příslušníky užší či širší rodiny. Soudy by dále měly
plně respektovat všechny procesní předpoklady, které zákon s ustanovením opatrovníka spojuje, např.
zabývat se otázkou, zda mezi opatrovníkem a osobou, jejíž zájmy zastupuje, neexistuje střet zájmů,
nebo zda obce nejsou ustanovovány v případech právně náročných, v nichž pro výkon funkce opatrovníka
nemají dostatek osobních a věcných předpokladů. Soud se v konečném důsledku nemůže zbavit
odpovědnosti za to, aby práva nepřítomného účastníka byla dostatečně hájena.
Z předložených podkladů však vyplývá, že v řešených případech zákonné požadavky
pro ustanovení nebyly splněny, čímž došlo k porušení základních práv stěžovatelů - obcí zakotvených
v čl. 36 a
čl. 38 odst. 2 Listiny. Konkrétně
je třeba uvést, že soudy nevyužily všech možností ke zjištění pobytu účastníka řízení, a to i pobytu
přechodného nebo pobytu zvoleného po propuštění z výkonu trestu, neprovedly dostatečná preventivní
šetření případného střetu zájmů stěžovatelů - obcí a opatrovanců. Stěžovatelům - obcím rovněž nebyl
vymezen rozsah práv a povinností, které opatrovnictví přináší, a též jim nebyly ani poskytnuty
náležité informace nezbytné k řádnému výkonu opatrovnictví ve smyslu hájení práv opatrovance (nebyla
jim předem zaslána žaloba a poskytnuta lhůta k přípravě na jednání). Odvolací soud se nevypořádal se
všemi námitkami uvedenými v opravných prostředcích a nevyužil možnost nařídit jednání k jejich
objasnění. Podle § 214 odst. 2 obč.
soudního řádu není zakázáno nařídit jednání, protože zákon pouze stanoví "jednání není třeba
nařizovat", ale v případě uvážení soudu o potřebnosti jednání, nezakazuje jeho provedení. V
projednávaných případech jsou obsahem odvolání závažné námitky stěžovatelů - obcí, takže mělo podle
mého názoru dojít k nařízení veřejného jednání.
Na závěr podotýkám, že problematika
§ 29 obč. soudního řádu
by měla být zákonodárcem nově posouzena tak, aby aplikace tohoto ustanovení, pokud jde o obce, byla
jednoznačná.
V Brně 2.7.2001
JUDr. I. J.
Zpět na text