Sdílení poznámky:
Obsah
Typ obsahu
USRehab
Rehabilitace
II. ÚS 187/2000
(Poznámka redakce ASPI: překonáno stanoviskem pléna Pl. ÚS - st. 14/01 - 1 ze dne 26. června 2001)
> Záměrům rehabilitace nelze bránit pozitivněprávním dogmatismem při
výkladu právních norem. Rehabilitační předpisy je zapotřebí s ohledem na jejich smysl a účel
interpretovat extenzivně ve prospěch postižených osob. Na rozdíl od restitucí majetku takový výklad
nemůže vést k nepřípustným zásahům do práv jiných osob. <
Ústavní soud
rozhodl v senátě o ústavní stížnosti J. M., proti usnesením Okresního soudu v
Litoměřicích z 9.2.2000 č.j. Ntr 3/99 - 7 a Krajského soudu v Ústí nad Labem z 1.3.2000 č.j. 6 To
144/2000 - 13 takto: Usnesení Okresního soudu v Litoměřicích z 9. února 2000 č.j. Ntr 3/99 - 7 a
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem z 1. března 2000 č.j. 6 To 144/2000 - 13 se ruší.
Odůvodnění
I.
Navrhovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že z důvodu svědomí a náboženského
přesvědčení odmítl nastoupit vojenskou službu, již měl podle povolávacího rozkazu vykonávat od 29.
března 1983, a byl za to odsouzen rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích z 18. května
1983 sp. zn. 4 T 129/83 pro spáchání trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle
§ 269 odst. 1 trestního zákona k
nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Usnesením Vojenského obvodového soudu v
Litoměřicích z 12. září 1991 sp. zn. 2 Rtv 32/91 ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu v
Příbrami z 15. října 1991 sp. zn. 3 Rtvo 39/91 byl původní rozsudek kvůli nepřiměřené přísnosti
zrušen ve výroku o trestu. Rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze 14. listopadu
1991 sp. zn. 2 Rtv 32/91 zůstal výrok o vině nedotčen, ale podle
§ 24 odst. 1 písm. a) trestního
zákona bylo upuštěno od potrestání.
Po vyhlášení nálezu Ústavního soudu ze 7. října 1998 sp. zn.
II.ÚS 285/97 ve věci L. K., který se na navrhovatelův
případ vztahuje a podle něhož měli občané právo na odepření vojenské služby podle
čl. 18 Všeobecné deklarace lidských
práv již před rokem 1990, navrhovatel dal podnět ministru spravedlnosti k podání stížnosti
pro porušení zákona z toho důvodu, že ani v rehabilitačním řízení nebylo uznáno jeho právo na
odepření vojenské služby. Ačkoliv v obdobných případech K. B. a P. H. ministr spravedlnosti stížnost
pro porušení zákona podal, v navrhovatelově věci tak odmítl učinit. Posléze se navrhovateli
nepodařilo dosáhnout ani obnovy řízení.
Nakonec se navrhovatel dne 5.12.1999 obrátil na Okresní soud v Litoměřicích s
návrhem na přezkumné řízení podle zákona č.
198/1993 Sb., o protiprávnosti
komunistického režimu a o odporu proti němu. Okresní soud v Litoměřicích návrh zamítl usnesením z 9.
února 2000 sp. zn. Ntr 3/99 a Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením z 1. března 2000 sp. zn. 6 To
144/2000 zamítl navrhovatelovu stížnost proti tomuto usnesení. Návrh i stížnost byly zamítnuty
proto, že podle názoru soudů obou stupňů lze podle zákona č.
198/1993 Sb. zrušit pouze uložený
trest, čímž je míněna sankce, nikoli výrok o vině. Vzhledem k tomu, že v rehabilitačním řízení bylo
od potrestání upuštěno, nepřichází zrušení či zmírnění trestu v úvahu. Také podle názoru soudů nejde
o věc, na niž se nevztahuje rehabilitace podle zákona č.
119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve
znění pozdějších předpisů, ale naopak podle tohoto zákona bylo o věci pravomocně rozhodnuto.
Navrhovatel uvedl, že jak v původním trestním, tak potom v rehabilitačním řízení
soudy rozhodly chybně, když v původním řízení byl vysloven a v rehabilitačním řízení potom ponechán
beze změny výrok o jeho vině. Tento závěr je podpořen obecnými zásadami vyloženými v nálezu
Ústavního soudu ze 7. října 1998 sp. zn. II.ÚS 285/97
a posléze v rozsudcích Nejvyššího soudu ze 4. března 1999 sp. zn.
6 Tz 144/98 v téže věci Ladislava K., z 25.
května 1999 sp. zn. 7 Tz 17/99 ve věci Juraje K., ze 16. září 1999 sp. zn. 7 Tz 125/99 ve věci K.
B., ze 16.listopadu 1999 sp. zn. 4 Tz 166/99 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře z
11. ledna 2000 sp. zn. 1 T 114/99 ve věci Karla N. a z 10. února 2000 sp. zn. 7 Tz 208/99 ve věci
Radomíra W. V těchto rozhodnutích je řečeno, že občané měli již před rokem 1990 právo na odepření
vojenské služby z důvodu svědomí nebo náboženského vyznání. Všech pět jmenovaných osob bylo plně
rehabilitováno a zproštěno obžaloby. Všechna uvedená rozhodnutí se k navrhovatelovu případu
vztahují, neboť i on byl odsouzen za trvalé odepření vojenské služby před rokem 1990. Z toho
vyplývá, že v původním i rehabilitačním řízení bylo popřeno navrhovatelovo základní právo na
odepření vojenské služby.
Při řešení věci podle zákona č.
198/1993 Sb. je rozhodující výklad
pojmu "trest" v § 6 tohoto zákona.
Podle uvedeného ustanovení může být zrušen či zmírněn trest v případech, kdy nelze dosáhnout
rehabilitace podle zákona č. 119/1990
Sb.
a přitom jednání odsouzeného směřovalo k ochraně základních lidských a občanských práv a svobod ne
zjevně nepřiměřenými prostředky. Pro účely řízení podle
§ 6 zákona č. 198/1993 Sb.
mají být přiměřeně použita ustanovení § 4 a
násl. zákona č. 119/1990 Sb. Slovo "trest" v
§ 6 zákona č. 198/1993 Sb.
je proto třeba interpretovat ve smyslu zákona č.
119/1990 Sb. jako
- odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci (
§ 4 zákona č. 119/1990 Sb.)
- nezákonné zbavení osobní svobody nebo majetku
(§ 33 odst. 2 zákona č. 119/1990
Sb.)
- jiné porušení zákona, k němuž došlo z důvodů uvedených v
§ 1 zákona č. 119/1990 Sb.
(§ 30 odst. 2 zákona č. 119/1990
Sb.).
Je tedy zřejmé, že v řízení podle zákona č.
198/1993 je třeba posuzovat "trest" v
širším smyslu a že se tento "trest" netýká jen výroku o trestu, ale i dalších opatření státní moci,
která působí občanovi nezákonnou újmu na svobodě, majetku a cti. Proto navrhovatel nesouhlasí s
tvrzením, že se domáhá něčeho, čemu už bylo vyhověno podle zákona č.
119/1990 Sb., když bylo upuštěno od
potrestání, neboť na něm stále ulpívá vina, což považuje za újmu na cti a pociťuje jako porušení
svých základních občanských práv. Napadená rozhodnutí jsou odůvodněna také tím, že nejde o trestný
čin, na který se nevztahuje rehabilitace podle zákona č.
119/1990 Sb. Je nesporné, že ke dni
účinnosti zákona č. 119/1990 Sb. se
tento zákon na navrhovatelův případ vztahoval, nyní tomu tak však již není, a to z toho důvodu, že
opětovný postup podle uvedeného zákona už nepřichází v úvahu, neboť jde o věc podle tohoto zákona
rozhodnutou. Navíc podání nového návrhu podle zákona
č.119/1990 Sb. brání uplynutí lhůty
podle jeho § 6.
Odvolací soud ve svém usnesení uvádí, že by se sice dalo souhlasit s případným
širším výkladem ustanovení § 6 zákona č.
198/1993 Sb., zároveň však tvrdí, že navrhovatelovu výkladu jako příliš extenzivnímu nelze
přisvědčit.
Podle navrhovatele soudy při svém rozhodování porušily
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod a čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť mu nepřiznaly právo na soudní ochranu a právo
na spravedlivý proces. Došlo také k porušení
čl. 9 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod,
čl. 15 odst. 1 a 3 Listiny základních
práv a svobod, čl. 18
a čl. 29 odst. 2 Všeobecné deklarace
lidských práv a č. 18 odst. 1 až
3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Navrhovatel byl nucen k výkonu
vojenské služby v rozporu se svým svědomím a náboženským vyznáním. Náboženská svoboda výslovně
zahrnuje právo na odepření vojenské služby z náboženských důvodů. Tato svoboda je chráněna uvedenými
ustanoveními, z nichž zároveň vyplývá, že nejde o svobodu absolutní, ale že ji lze podrobit určitým
omezením, jež jsou specifikována. Může jít o omezení, jaká předepisuje zákon a jež jsou nutná k
ochraně veřejné bezpečnosti, pořádku, zdraví nebo morálky či základních práv a svobod jiných. Tento
rámec nesmějí omezení překročit, což však odsuzující rozsudek z roku 1983 učinil. Vojenská služba
byla sice vyžadována tehdejším zákonem, rozhodně však nebyla nutná k ochraně uvedených hodnot.
Naopak povinná vojenská služba byla v té době přímým mocenským nástrojem k podpoře režimu, který byl
podle § 2 odst. 1 zákona č. 198/1993
Sb. zločinný a nelegitimní a je zavrženíhodný. Také rozhodnutí z roku 1991 vydaná v
rehabilitačním řízení vycházela pouze z toho, že v roce 1983 byla vojenská služba povinná a
nezabývala se kolizemi této povinnosti se svobodou vyznání a svědomím. Podobně napadená rozhodnutí z
roku 2000 nevyhověla návrhu kvůli navrhovatelovu výkladu
§ 6 zákona č. 198/1993 Sb., který se
soudům jevil jako příliš extenzivní, aniž při vlastním výkladu přiměřenosti tohoto ustanovení vzaly
v úvahu, že se věc týká náboženské svobody, která byla nepřípustně omezena.
Konečně navrhovatel namítl porušení
čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a
svobod a připomněl, že 1.12.1999 nabyl účinnosti zákon č.
223/1999 Sb., kterým byl zrušen
§ 269 trestního zákona,
podle něhož byl navrhovatel uznán vinným. Tento zákon přináší také novelu
§ 270 trestního zákona, pod nějž
je možné zařadit i některá jednání doposud kvalifikovaná podle
§ 269 trestního zákona.
Novelizované ustanovení postihuje bez bližšího rozlišení ty, "kdo nenastoupí, byť z nedbalosti,
službu v ozbrojených silách do 24 hodin po uplynutí lhůty v povolávacím rozkaze". Toto ustanovení je
ovšem třeba vykládat v souladu s Listinou
základních práv a svobod, která v
článku 15 odst. 3
garantuje právo na odepření vojenské služby z důvodu svědomí a náboženského vyznání. Podle
novelizovaného § 270 trestního
zákona
může tedy být odsouzena pouze osoba, která tyto důvody nemá. Navrhovatel je ovšem měl. Vojenskou
službu odepřel na základě hlubokého vnitřního přesvědčení, kvůli němuž byl ochoten strpět i
perzekuci. Navrhovatel má podle čl. 40
odst. 6 Listiny základních práv a svobod právní nárok, aby jeho případ byl přezkoumán podle
nového zákona, je-li to pro něho příznivější. Zrušením
§ 269 trestního zákona
k takové situaci právě došlo. Přesto se v napadených rozhodnutích soudy odmítly věcí zabývat.
II.
Předseda senátu Okresního soudu v Litoměřicích JUDr. J. H. ve vyjádření k návrhu
odkázal na napadené rozhodnutí soudu I. stupně a vyslovil přesvědčení, že jiné řešení této věci
nepřicházelo v úvahu, neboť by došlo k nepřiměřeně volnému výkladu
§ 6 zákona č. 198/1993 Sb.
Uvedl však, že z hlediska porušení navrhovatelových práv podle uvedených předpisů,
především Listiny základních práv a
svobod, je situace složitější v tom, že nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu,
je-li to v rozporu s jeho svědomím nebo náboženským vyznáním. I když nenastoupení služby v
ozbrojených silách je trestné také v současnosti, jsou dány možnosti jí nahradit jinou službou a
podobná možnost existovala i dříve, např. při závazku práce v dolech. Předseda senátu pro případ, že
navrhovatel o tuto možnost usiloval, leč neuspěl, doporučil, aby ústavní stížnosti bylo vyhověno a
aby v opačném případě byla zamítnuta. Předseda senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem JUDr. F. M.
ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že argumentaci v ní použité nelze upřít kvalifikovanost, což
bylo výslovně konstatováno v napadeném rozhodnutí soudu II. stupně, a že tento návrh nesporně
vystihuje předmět právního názoru týkající se použitelnosti
§ 6 zákona č. 198/1993 Sb.
na jinak správně zrekapitulovanou navrhovatelovu trestní věc. Sdělil, že se soud však s
navrhovatelovými názory, konkrétně s jeho výkladem pojmu "trest", neztotožňuje a setrvává na
stanovisku, že výklad § 6 zákona č.
198/1993 Sb.
podaný v ústavní stížnosti je nepřiměřeně rozšiřující. Vyjádřil nesouhlas i s navrhovatelovým
výkladem účinků uvedené novely trestního zákona, neboť pravomocný rozsudek Vojenského obvodového
soudu v Litoměřicích ze 14.11.1991 č.j. 2 Rtv 32/91- 24 nelze již podrobit revizi v přezkumném
řízení podle zákona č. 198 /1993 Sb.
a vedle toho právní mocí tohoto rozsudku nastaly účinky neodsouzení
(§ 24 odst. 2 trestního zákona).
Vzhledem k tomu, že odvolací soud vydal své rozhodnutí podle zákona a neporušil tím navrhovatelova
práva, navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
kolize
Okresní státní zastupitelství v Litoměřicích jako vedlejší účastník (
§ 76 odst. 2 zákona č. 182/1993
Sb., o Ústavním soudu) uvedlo, že spisy bývalé Vojenské obvodové prokuratury v Litoměřicích
už nemá k dispozici, neboť byly předány Vojenskému ústřednímu archivu v Olomouci a bez jejich
znalosti nelze ve věci zaujmout stanovisko, nicméně však sdělilo, že je nutno přisvědčit argumentaci
Krajského soudu v Ústí nad Labem v tom, že pojem "trest" uvedený v
§ 6 zákona č. 198/1993 Sb.
je navrhovatelem v ústavní stížnosti vykládán příliš široce. I ostatní úvahy soudu považuje okresní
státní zástupce JUDr. Z. H. za správné.
Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem se postavení vedlejšího účastníka v
řízení před Ústavním soudem v této věci podle
§ 28 odst. 2 zákona č. 182/1993
Sb. vzdalo.
III.
Z návrhu na zahájení řízení, vyjádření účastníků, listin, které předložil
navrhovatel, a spisu Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. Ntr 3/99 Ústavní soud zjistil, že
rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích z 18. května 1983 sp. zn. 4 T 129/83 byl
navrhovatel uznám vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle
§ 269 odst. 1 trestního zákona a
odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků.
Usnesením Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích z 12.9.1991 sp. zn. 2 Rtv
32/91 byl podle § 14 odst. 1 písm. f)
a odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb. v trestní věci odsouzeného navrhovatele zrušen v rozsudku
Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích z 18.5.1983 sp. zn. 4 T 129/83 výrok o trestu a zároveň
byla zrušena všechna další rozhodnutí na výrok o trestu obsahově navazující. Výrok o trestu, který
navrhovatel celý vykonal, byl zrušen, neboť soud v rehabilitačním řízení po posouzení případu pojal
pochybnost, byl-li trest uložen v souladu s jeho účelem a zda byl přiměřený vzhledem k stupni
nebezpečnosti činu pro společnost a tuto pochybnost vyložil ve prospěch odsouzeného. Navrhovatel
podal proti tomuto usnesení stížnost, kterou Vyšší vojenský soud v Příbrami usnesením z 15.10. 1991
sp. zn. 3 Rtvo 39/91 jako neodůvodněnou zamítl a v odůvodnění rozhodnutí uvedl zejména, že v
případech, kdy se přezkoumává rozsudek ve vztahu k trestnému činu nenastoupení služby v ozbrojených
silách, nelze paušálně rozhodovat tak, že by byla zrušena vina bez ohledu na řádné zkoumání
pohnutky, která odsouzeného vedla k tomuto trestnému činu, a že v projednávané věci nebyly zjištěny
takové důvody, které by umožnily zrušit i výrok o vině.
Rozsudkem ze
14.11.1991 sp. zn. 2 Rtv 32/91 potom Vojenský obvodový soud v Litoměřicích rozhodl, že u
navrhovatele pravomocně uznaného vinným rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích z
18.5.1983 sp. zn. 4 T 129/83 trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle
§ 269 odst. 1 trestního zákona
se podle § 24 odst. 1 písm. a)
trestního zákona
upouští od potrestání. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že odsuzující rozsudek nabyl právní moci
18.5.1983. Odsouzený trest nastoupil a celý v trvání dvou roků jej vykonal. Rozhodnutí o
navrhovatelově rehabilitaci, jímž byly zrušeny výrok o trestu a zároveň všechna další rozhodnutí na
výrok o trestu obsahově navazující, nabylo právní moci 15.10.1991. Soud svůj rozsudek o upuštění od
potrestání, který nabyl právní moci dnem vyhlášení, tedy 14.11.1991, odůvodnil všemi okolnostmi
tohoto případu, mimo jiné i příslušností navrhovatele k Svědkům Jehovovým a splněním všech zákonných
podmínek. Výrok o vině zůstal nedotčen.
Navrhovatel podal 21.12.1999 u Okresního soudu v Litoměřicích návrh na přezkumné
řízení podle zákona č. 198/1993 Sb., v
němž se domáhal vydání usnesení o zrušení rozsudku Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích z
18.5.1983 sp. zn. 4 T 129/83 ve výroku o vině a zrušení usnesení Vojenského obvodového soudu v
Litoměřicích z 12.9.1991 sp. zn. 2 Rtv 32/91 a usnesení Vyššího vojenského soudu v Příbrami z
15.10.1991 sp. zn. 3 Rtvo 39/91 a rozsudku Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze 14.11.1991
sp. zn. 2 Rtv 32/91 v celém rozsahu. Tento návrh podle
§ 6 zákona č. 198/1993 Sb.
navrhovatel odůvodnil stejně jako tuto ústavní stížnost.
Okresní státní zastupitelství navrhlo zamítnutí návrhu s odůvodněním, že v daném
případě bylo upuštěno od potrestání a není zde tedy žádný trest, který by mohl být v řízení podle
§ 6 zákona č. 198/1993 Sb.
zrušen či zmírněn.
Okresní soud v Litoměřicích usnesením z 9.2.2000 č.j. Ntr 3/99-7 navrhovatelovu
žádost - návrh na přezkumné řízení podle §
9 zákona č. 119/1990 Sb. a § 6
zákona č. 198/1993 Sb. - zamítl. V odůvodnění rozhodnutí je uvedeno, že pro účely řízení
podle zákona č. 198/1993 Sb. se
přiměřeně použijí ustanovení § 4 a násl.
zákona č. 119/1990 Sb. Podle § 6
zákona č. 198/1993 Sb. se na návrh zruší či zmírní trest uložený za trestný čin, na který se
nevztahuje rehabilitace podle zákona č.
119/1990 Sb., prokáže-li se během
řízení, že jednání odsouzeného směřovalo k ochraně základních lidských a občanských práv a svobod ne
zjevně nepřiměřenými prostředky. V této věci musel být návrh zamítnut, neboť k přezkoumání už došlo
v rehabilitačním řízení a nebyl uložen žádný trest, když bylo upuštěno od potrestání a nelze tedy
již trest zmírnit nebo zrušit. Navrhovatel už nemůže pro sebe dosáhnout příznivějšího
rozhodnutí.
Navrhovatel podal proti zamítavému rozhodnutí stížnost, kterou Krajský soud v Ústí
nad Labem usnesením z 1.3.2000 č.j. 6 To 144/2000-13 podle
§ 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu
zamítl. V odůvodnění svého usnesení soud uvedl, že sám navrhovatel v původním návrhu uznává
nedosažitelnost zprošťujícího výroku postupem podle zákona č.
119/1990 Sb. jednak pro překážku věci v
řízení podle tohoto zákona již pravomocně rozhodnuté, jednak z důvodu uplynutí lhůty stanovené v
§ 6 tohoto zákona, avšak považuje
jej za dosažitelný aplikací § 6 pozdějšího
zákona č. 198/1993 Sb. Navrhovateli lze sice v obecné rovině přisvědčit v tom, že zákon č.
198 /1993 Sb. je normou navazující na
zákon č. 119/1990 Sb.
a soud souhlasí i s případným širším výkladem ustanovení, jehož se navrhovatel dovolává (vztahovalo
by se tedy např. i na ochranná opatření), nicméně podle dikce i kontextu tohoto ustanovení, jež jsou
jednoznačné ("trest uložený za trestný čin"), zákonodárce měl nepochybně na mysli sankci uloženou v
návaznosti na výrok o vině § 120 odst.
3 trestního řádu), nikoli i výrok o vině samostatný. Proto nelze s navrhovatelovým výkladem
jako nepřiměřeně extenzivním souhlasit. Naopak bylo nutno dát za pravdu závěru soudu prvního stupně
o neaplikovatelnosti § 6 zákona č. 198/1993
Sb., neboť v navrhovatelově případě nejde o trestný čin, na který se nevztahuje rehabilitace
podle zákona č. 119/1990 Sb.
[ § 4 písm. e)
ve znění redakčního sdělení o opravě chyb], nýbrž přezkumné řízení na jeho návrh proběhlo a bylo
vydáno pravomocné rozhodnutí a nadto při výroku o upuštění od potrestání podle
§ 24 odst. 1 písm. a) trestního
zákona v tomto řízení vysloveném nepřichází zrušení či zmírnění trestu již v úvahu.
IV.
Při posuzování tohoto případu Ústavní soud vycházel ze svého dřívějšího rozhodnutí, na něž
navrhovatel poukázal, ve věci Ladislava K. Jde o nález ze 7.10.1998 sp. zn.
II. ÚS 285/97 (sv. 12 Sbírky rozhodnutí Ústavního
soudu, str. 159 a násl.), v němž Ústavní soud uvedl, že mezinárodní standardy lidských práv, na něž
se zákon č. 119/1990 Sb.
ve svém § 1 odvolává, odepření
vojenské služby z důvodu svědomí a náboženského přesvědčení připouštějí (
čl. 18 Všeobecné deklarace lidských
práv, čl. 9 odst. 2 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod). Právní úprava za minulého režimu, na rozdíl od
dnešní doby, kdy existuje zákon o civilní
službě, odmítnutí vojenské služby z důvodu svědomí a náboženského přesvědčení nepřipouštěla.
Ústavní soud proto uvedeným nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu, který zamítl stížnost pro
porušení zákona, kterou podala ve prospěch Ladislava K. ministryně spravedlnosti z úřední povinnosti
(§ 30 odst. 2 zákona č. 119/1990
Sb. ). Je třeba uvést, že trestný čin, pro který byl stěžovatel v roce 1983 odsouzen, je svou
podstatou podobný trestnému činu, pro nějž byl v roce 1959 odsouzen Ladislav K., jehož ústavní
stížnosti Ústavní soud uvedeným nálezem vyhověl. Zde je zapotřebí připomenout zásadu, jíž se Ústavní
soud při svém rozhodování řídí, podle níž neposkytne-li obecný soud účastníkům ochranu jejich
základních práv a svobod, ač již v obdobných případech byla ústavním soudem přiznána, je nutno v
tomto postupu spatřovat porušení principu rovnosti v právech (např. nález Ústavního soudu z 3.8.2000
sp. zn. II. ÚS 467/97 publikovaný zatím v Soudních
rozhledech č. 5/2000 ).
Soudy odmítly rehabilitovat Ladislava K. podle zákona č.
119/1990 Sb. a Ústavní soud z pozice
posledního vnitrostátního orgánu ochrany ústavně a mezinárodně garantovaných práv a svobod ve věci
II.ÚS 285/97 zformuloval takový ústavní výklad
úvodních ustanovení rehabilitačního zákona, který rehabilitaci odsouzeného umožnil. Navrhovatel je
sice v jiné procesní situaci, neboť soudy o jeho návrhu na rehabilitaci jednaly a pravomocně
rozhodly, z hlediska ochrany základních práv a svobod jsou však tyto případy srovnatelné a kdyby
soud v navrhovatelově věci nevycházel z názorů, které Ústavní soud vyslovil ve věci Ladislava K.,
mohl by dospět ke krajně nespravedlivému závěru. Po zvážení všech aspektů Ústavní soud usoudil, že
řešení navrhovatelova případu podle § 6
zákona č. 198/1993 Sb. je možné, ale vzhledem ke všem okolnostem případu i správné. I když
tento zákon byl přijat kvůli těm případům, na které se obecný rehabilitační předpis nevztahoval a
§ 4 písm. e) zákona č. 119/1990
Sb., ve znění redakčního sdělení o opravě chyb publikovaného na str. 1480 Sbírky zákonů z
roku 1990, byl trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle
§ 169 odst. 1 trestního zákona č.
140/1961 Sb. uveden, podřaditelnost případů osob, které byly odsouzeny pro odepření vojenské
služby z důvodu svědomí a náboženského vyznání, čímž byla porušena jejich lidská práva zaručená
mezinárodními smlouvami, tak jak je tomu u navrhovatele, pod rehabilitační zákon č.
119/1990 Sb., nebyla jednoznačná, jak o
tom svědčí dřívější rozhodování soudů, a jasno do této otázky vnesl až Ústavní soud.
Při hodnocení tohoto případu Ústavní soud musí brát v úvahu smysl a účel
rehabilitačních zákonů a morální motiv, který vedl zákonodárce k jejich vydání, zřetelně vyjádřený v
preambuli a v úvodních ustanoveních. V navrhovatelově věci jde konkrétně o
§ 1 odst. 1 písm. b) zákona č. 198/1993
Sb., který upozorňuje na potlačování náboženských společností. Záměrům rehabilitace nelze
bránit pozitivněprávním dogmatismem při výkladu právních norem. Ustanovení rehabilitačních předpisů
je právě s ohledem na jejich smysl a účel zapotřebí interpretovat extenzivně ve prospěch postižených
osob. Na rozdíl od restitucí majetku takový výklad nemůže vést k nepřípustným zásahům do práv jiných
osob.
Ústavní soud se neztotožňuje ani se zužujícím výkladem pojmu "trest" obsaženého v
§ 6 zákona č. 198/1993 Sb., který
podaly ve svých usneseních a ve vyjádřeních k ústavní stížnosti obecné soudy. Podle názoru Ústavního
soudu nelze rehabilitaci zužovat na výrok o trestu a ponechat bez povšimnutí výrok o vině. Smyslem
zákona č. 198/1993 Sb.
je rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně, co nejvíce těch, kteří v období totalitního
režimu trpěli a byli pronásledováni a odsouzeni za to, že se chovali podle svého svědomí,
projevovali svobodně své názory a přesvědčení a hájili tak svá základní práva a svobody. Ústavní
soud má za to, že i samotný výrok o vině, aniž je už vázán na trest podle trestního práva,
představuje sám o sobě určitý více či méně citelný trest, i když ne ve smyslu ryze trestněprávním,
ale ve významu, který je mu obecně přikládán. Člověk, kterého se výrok o vině týká, je jím nesporně
postižen ve sféře své osobní cti a pověsti.
Ústavní soud nepovažuje za úvahu Okresního soudu v Litoměřicích o
možnosti náhrady za vojenskou službu např. prací v dolech, neboť na ni nebyl právní nárok. Nelze
říci, že státní orgány nikdy v minulém režimu netolerovaly nenastoupení služby v ozbrojených silách
osobám, které se vyhýbaly vojenské povinnosti z důvodu svědomí a náboženského přesvědčení, pokud
tito občané projevili zájem o neatraktivní práci. Tento postoj však byl pouhou pragmaticky
motivovanou benevolencí státu a nikoliv projevem ochrany základních lidských práv.
relevantní
Na druhé straně nelze souhlasit se stěžovatelovým návrhem na použití
čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a
svobod
v navrhovatelově věci vzhledem ke zrušení
§ 269 trestního zákona,
neboť uvedené ustanovení se vztahuje na jiné situace. V řízení o rehabilitaci totiž soud neposuzuje
trestnost činu a neukládá trest podle
trestního zákona, ale hodnotí případ z
hlediska ochrany lidských práv podle rehabilitačních zákonů, což se v navrhovatelově věci stalo, i
když ne zatím v plné míře.
Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily
navrhovatelova základní práva a proto obě jejich napadená usnesení zrušil podle
§ 82 odst. 3 písm. a) zákona č.
182/1993 Sb.
Poučení:
Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze
odvolat.
V Brně dne 12. března 2001