II. ÚS 187/2000

(p) - překonáno stanoviskem pléna Pl. ÚS - st. 14/01 - 1 ze dne 26. června 2001 Rehabilitace

§  ×
AA  
Sdílení poznámky:
Obsah Typ obsahu
Předpisy ČR (3)
Judikatura (1)
USRehab
Rehabilitace
II. ÚS 187/2000
(Poznámka redakce ASPI: překonáno stanoviskem pléna Pl. ÚS - st. 14/01 - 1 ze dne 26. června 2001)
> Záměrům rehabilitace nelze bránit pozitivněprávním dogmatismem při výkladu právních norem. Rehabilitační předpisy je zapotřebí s ohledem na jejich smysl a účel interpretovat extenzivně ve prospěch postižených osob. Na rozdíl od restitucí majetku takový výklad nemůže vést k nepřípustným zásahům do práv jiných osob. <
Ústavní soud
rozhodl v senátě o ústavní stížnosti J. M., proti usnesením Okresního soudu v Litoměřicích z 9.2.2000 č.j. Ntr 3/99 - 7 a Krajského soudu v Ústí nad Labem z 1.3.2000 č.j. 6 To 144/2000 - 13 takto:
Usnesení Okresního soudu v Litoměřicích z 9. února 2000 č.j. Ntr 3/99 - 7 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem z 1. března 2000 č.j. 6 To 144/2000 - 13 se ruší.
Odůvodnění
I.
Navrhovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že z důvodu svědomí a náboženského přesvědčení odmítl nastoupit vojenskou službu, již měl podle povolávacího rozkazu vykonávat od 29. března 1983, a byl za to odsouzen rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích z 18. května 1983 sp. zn. 4 T 129/83 pro spáchání trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 trestního zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Usnesením Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích z 12. září 1991 sp. zn. 2 Rtv 32/91 ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu v Příbrami z 15. října 1991 sp. zn. 3 Rtvo 39/91 byl původní rozsudek kvůli nepřiměřené přísnosti zrušen ve výroku o trestu. Rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze 14. listopadu 1991 sp. zn. 2 Rtv 32/91 zůstal výrok o vině nedotčen, ale podle § 24 odst. 1 písm. a) trestního zákona bylo upuštěno od potrestání.
Po vyhlášení nálezu Ústavního soudu ze 7. října 1998 sp. zn. II.ÚS 285/97 ve věci L. K., který se na navrhovatelův případ vztahuje a podle něhož měli občané právo na odepření vojenské služby podle čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv již před rokem 1990, navrhovatel dal podnět ministru spravedlnosti k podání stížnosti pro porušení zákona z toho důvodu, že ani v rehabilitačním řízení nebylo uznáno jeho právo na odepření vojenské služby. Ačkoliv v obdobných případech K. B. a P. H. ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona podal, v navrhovatelově věci tak odmítl učinit. Posléze se navrhovateli nepodařilo dosáhnout ani obnovy řízení.
Nakonec se navrhovatel dne 5.12.1999 obrátil na Okresní soud v Litoměřicích s návrhem na přezkumné řízení podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Okresní soud v Litoměřicích návrh zamítl usnesením z 9. února 2000 sp. zn. Ntr 3/99 a Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením z 1. března 2000 sp. zn. 6 To 144/2000 zamítl navrhovatelovu stížnost proti tomuto usnesení. Návrh i stížnost byly zamítnuty proto, že podle názoru soudů obou stupňů lze podle zákona č. 198/1993 Sb. zrušit pouze uložený trest, čímž je míněna sankce, nikoli výrok o vině. Vzhledem k tomu, že v rehabilitačním řízení bylo od potrestání upuštěno, nepřichází zrušení či zmírnění trestu v úvahu. Také podle názoru soudů nejde o věc, na niž se nevztahuje rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, ale naopak podle tohoto zákona bylo o věci pravomocně rozhodnuto.
Navrhovatel uvedl, že jak v původním trestním, tak potom v rehabilitačním řízení soudy rozhodly chybně, když v původním řízení byl vysloven a v rehabilitačním řízení potom ponechán beze změny výrok o jeho vině. Tento závěr je podpořen obecnými zásadami vyloženými v nálezu Ústavního soudu ze 7. října 1998 sp. zn. II.ÚS 285/97 a posléze v rozsudcích Nejvyššího soudu ze 4. března 1999 sp. zn. 6 Tz 144/98 v téže věci Ladislava K., z 25. května 1999 sp. zn. 7 Tz 17/99 ve věci Juraje K., ze 16. září 1999 sp. zn. 7 Tz 125/99 ve věci K. B., ze 16.listopadu 1999 sp. zn. 4 Tz 166/99 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře z 11. ledna 2000 sp. zn. 1 T 114/99 ve věci Karla N. a z 10. února 2000 sp. zn. 7 Tz 208/99 ve věci Radomíra W. V těchto rozhodnutích je řečeno, že občané měli již před rokem 1990 právo na odepření vojenské služby z důvodu svědomí nebo náboženského vyznání. Všech pět jmenovaných osob bylo plně rehabilitováno a zproštěno obžaloby. Všechna uvedená rozhodnutí se k navrhovatelovu případu vztahují, neboť i on byl odsouzen za trvalé odepření vojenské služby před rokem 1990. Z toho vyplývá, že v původním i rehabilitačním řízení bylo popřeno navrhovatelovo základní právo na odepření vojenské služby.
Při řešení věci podle zákona č. 198/1993 Sb. je rozhodující výklad pojmu "trest" v § 6 tohoto zákona. Podle uvedeného ustanovení může být zrušen či zmírněn trest v případech, kdy nelze dosáhnout rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb. a přitom jednání odsouzeného směřovalo k ochraně základních lidských a občanských práv a svobod ne zjevně nepřiměřenými prostředky. Pro účely řízení podle § 6 zákona č. 198/1993 Sb. mají být přiměřeně použita ustanovení § 4 a násl. zákona č. 119/1990 Sb. Slovo "trest" v § 6 zákona č. 198/1993 Sb. je proto třeba interpretovat ve smyslu zákona č. 119/1990 Sb. jako
- odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci ( § 4 zákona č. 119/1990 Sb.)
- nezákonné zbavení osobní svobody nebo majetku (§ 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb.)
- jiné porušení zákona, k němuž došlo z důvodů uvedených v § 1 zákona č. 119/1990 Sb. (§ 30 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb.).
Je tedy zřejmé, že v řízení podle zákona č. 198/1993 je třeba posuzovat "trest" v širším smyslu a že se tento "trest" netýká jen výroku o trestu, ale i dalších opatření státní moci, která působí občanovi nezákonnou újmu na svobodě, majetku a cti. Proto navrhovatel nesouhlasí s tvrzením, že se domáhá něčeho, čemu už bylo vyhověno podle zákona č. 119/1990 Sb., když bylo upuštěno od potrestání, neboť na něm stále ulpívá vina, což považuje za újmu na cti a pociťuje jako porušení svých základních občanských práv. Napadená rozhodnutí jsou odůvodněna také tím, že nejde o trestný čin, na který se nevztahuje rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb. Je nesporné, že ke dni účinnosti zákona č. 119/1990 Sb. se tento zákon na navrhovatelův případ vztahoval, nyní tomu tak však již není, a to z toho důvodu, že opětovný postup podle uvedeného zákona už nepřichází v úvahu, neboť jde o věc podle tohoto zákona rozhodnutou. Navíc podání nového návrhu podle zákona č.119/1990 Sb. brání uplynutí lhůty podle jeho § 6.
Odvolací soud ve svém usnesení uvádí, že by se sice dalo souhlasit s případným širším výkladem ustanovení § 6 zákona č. 198/1993 Sb., zároveň však tvrdí, že navrhovatelovu výkladu jako příliš extenzivnímu nelze přisvědčit.
Podle navrhovatele soudy při svém rozhodování porušily čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť mu nepřiznaly právo na soudní ochranu a právo na spravedlivý proces. Došlo také k porušení čl. 9 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 15 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 18 a čl. 29 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv a č. 18 odst. 1 až 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Navrhovatel byl nucen k výkonu vojenské služby v rozporu se svým svědomím a náboženským vyznáním. Náboženská svoboda výslovně zahrnuje právo na odepření vojenské služby z náboženských důvodů. Tato svoboda je chráněna uvedenými ustanoveními, z nichž zároveň vyplývá, že nejde o svobodu absolutní, ale že ji lze podrobit určitým omezením, jež jsou specifikována. Může jít o omezení, jaká předepisuje zákon a jež jsou nutná k ochraně veřejné bezpečnosti, pořádku, zdraví nebo morálky či základních práv a svobod jiných. Tento rámec nesmějí omezení překročit, což však odsuzující rozsudek z roku 1983 učinil. Vojenská služba byla sice vyžadována tehdejším zákonem, rozhodně však nebyla nutná k ochraně uvedených hodnot. Naopak povinná vojenská služba byla v té době přímým mocenským nástrojem k podpoře režimu, který byl podle § 2 odst. 1 zákona č. 198/1993 Sb. zločinný a nelegitimní a je zavrženíhodný. Také rozhodnutí z roku 1991 vydaná v rehabilitačním řízení vycházela pouze z toho, že v roce 1983 byla vojenská služba povinná a nezabývala se kolizemi této povinnosti se svobodou vyznání a svědomím. Podobně napadená rozhodnutí z roku 2000 nevyhověla návrhu kvůli navrhovatelovu výkladu § 6 zákona č. 198/1993 Sb., který se soudům jevil jako příliš extenzivní, aniž při vlastním výkladu přiměřenosti tohoto ustanovení vzaly v úvahu, že se věc týká náboženské svobody, která byla nepřípustně omezena.
Konečně navrhovatel namítl porušení čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a připomněl, že 1.12.1999 nabyl účinnosti zákon č. 223/1999 Sb., kterým byl zrušen § 269 trestního zákona, podle něhož byl navrhovatel uznán vinným. Tento zákon přináší také novelu § 270 trestního zákona, pod nějž je možné zařadit i některá jednání doposud kvalifikovaná podle § 269 trestního zákona. Novelizované ustanovení postihuje bez bližšího rozlišení ty, "kdo nenastoupí, byť z nedbalosti, službu v ozbrojených silách do 24 hodin po uplynutí lhůty v povolávacím rozkaze". Toto ustanovení je ovšem třeba vykládat v souladu s Listinou základních práv a svobod, která v článku 15 odst. 3 garantuje právo na odepření vojenské služby z důvodu svědomí a náboženského vyznání. Podle novelizovaného § 270 trestního zákona může tedy být odsouzena pouze osoba, která tyto důvody nemá. Navrhovatel je ovšem měl. Vojenskou službu odepřel na základě hlubokého vnitřního přesvědčení, kvůli němuž byl ochoten strpět i perzekuci. Navrhovatel má podle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod právní nárok, aby jeho případ byl přezkoumán podle nového zákona, je-li to pro něho příznivější. Zrušením § 269 trestního zákona k takové situaci právě došlo. Přesto se v napadených rozhodnutích soudy odmítly věcí zabývat.
II.
Předseda senátu Okresního soudu v Litoměřicích JUDr. J. H. ve vyjádření k návrhu odkázal na napadené rozhodnutí soudu I. stupně a vyslovil přesvědčení, že jiné řešení této věci nepřicházelo v úvahu, neboť by došlo k nepřiměřeně volnému výkladu § 6 zákona č. 198/1993 Sb. Uvedl však, že z hlediska porušení navrhovatelových práv podle uvedených předpisů, především Listiny základních práv a svobod, je situace složitější v tom, že nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, je-li to v rozporu s jeho svědomím nebo náboženským vyznáním. I když nenastoupení služby v ozbrojených silách je trestné také v současnosti, jsou dány možnosti jí nahradit jinou službou a podobná možnost existovala i dříve, např. při závazku práce v dolech. Předseda senátu pro případ, že navrhovatel o tuto možnost usiloval, leč neuspěl, doporučil, aby ústavní stížnosti bylo vyhověno a aby v opačném případě byla zamítnuta. Předseda senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem JUDr. F. M. ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že argumentaci v ní použité nelze upřít kvalifikovanost, což bylo výslovně konstatováno v napadeném rozhodnutí soudu II. stupně, a že tento návrh nesporně vystihuje předmět
kolize
právního názoru týkající se použitelnosti § 6 zákona č. 198/1993 Sb. na jinak správně zrekapitulovanou navrhovatelovu trestní věc. Sdělil, že se soud však s navrhovatelovými názory, konkrétně s jeho výkladem pojmu "trest", neztotožňuje a setrvává na stanovisku, že výklad § 6 zákona č. 198/1993 Sb. podaný v ústavní stížnosti je nepřiměřeně rozšiřující. Vyjádřil nesouhlas i s navrhovatelovým výkladem účinků uvedené novely trestního zákona, neboť pravomocný rozsudek Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze 14.11.1991 č.j. 2 Rtv 32/91- 24 nelze již podrobit revizi v přezkumném řízení podle zákona č. 198 /1993 Sb. a vedle toho právní mocí tohoto rozsudku nastaly účinky neodsouzení (§ 24 odst. 2 trestního zákona). Vzhledem k tomu, že odvolací soud vydal své rozhodnutí podle zákona a neporušil tím navrhovatelova práva, navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Okresní státní zastupitelství v Litoměřicích jako vedlejší účastník ( § 76 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) uvedlo, že spisy bývalé Vojenské obvodové prokuratury v Litoměřicích už nemá k dispozici, neboť byly předány Vojenskému ústřednímu archivu v Olomouci a bez jejich znalosti nelze ve věci zaujmout stanovisko, nicméně však sdělilo, že je nutno přisvědčit argumentaci Krajského soudu v Ústí nad Labem v tom, že pojem "trest" uvedený v § 6 zákona č. 198/1993 Sb. je navrhovatelem v ústavní stížnosti vykládán příliš široce. I ostatní úvahy soudu považuje okresní státní zástupce JUDr. Z. H. za správné.
Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem se postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem v této věci podle § 28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. vzdalo.
III.
Z návrhu na zahájení řízení, vyjádření účastníků, listin, které předložil navrhovatel, a spisu Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. Ntr 3/99 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích z 18. května 1983 sp. zn. 4 T 129/83 byl navrhovatel uznám vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 trestního zákona a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků.
Usnesením Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích z 12.9.1991 sp. zn. 2 Rtv 32/91 byl podle § 14 odst. 1 písm. f) a odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb. v trestní věci odsouzeného navrhovatele zrušen v rozsudku Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích z 18.5.1983 sp. zn. 4 T 129/83 výrok o trestu a zároveň byla zrušena všechna další rozhodnutí na výrok o trestu obsahově navazující. Výrok o trestu, který navrhovatel celý vykonal, byl zrušen, neboť soud v rehabilitačním řízení po posouzení případu pojal pochybnost, byl-li trest uložen v souladu s jeho účelem a zda byl přiměřený vzhledem k stupni nebezpečnosti činu pro společnost a tuto pochybnost vyložil ve prospěch odsouzeného. Navrhovatel podal proti tomuto usnesení stížnost, kterou Vyšší vojenský soud v Příbrami usnesením z 15.10. 1991 sp. zn. 3 Rtvo 39/91 jako neodůvodněnou zamítl a v odůvodnění rozhodnutí uvedl zejména, že v případech, kdy se přezkoumává rozsudek ve vztahu k trestnému činu nenastoupení služby v ozbrojených silách, nelze paušálně rozhodovat tak, že by byla zrušena vina bez ohledu na řádné zkoumání pohnutky, která odsouzeného vedla k tomuto trestnému činu, a že v projednávané věci nebyly zjištěny takové důvody, které by umožnily zrušit i výrok o vině.
Rozsudkem ze 14.11.1991 sp. zn. 2 Rtv 32/91 potom Vojenský obvodový soud v Litoměřicích rozhodl, že u navrhovatele pravomocně uznaného vinným rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích z 18.5.1983 sp. zn. 4 T 129/83 trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 trestního zákona se podle § 24 odst. 1 písm. a) trestního zákona upouští od potrestání. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že odsuzující rozsudek nabyl právní moci 18.5.1983. Odsouzený trest nastoupil a celý v trvání dvou roků jej vykonal. Rozhodnutí o navrhovatelově rehabilitaci, jímž byly zrušeny výrok o trestu a zároveň všechna další rozhodnutí na výrok o trestu obsahově navazující, nabylo právní moci 15.10.1991. Soud svůj rozsudek o upuštění od potrestání, který nabyl právní moci dnem vyhlášení, tedy 14.11.1991, odůvodnil všemi okolnostmi tohoto případu, mimo jiné i příslušností navrhovatele k Svědkům Jehovovým a splněním všech zákonných podmínek. Výrok o vině zůstal nedotčen.
Navrhovatel podal 21.12.1999 u Okresního soudu v Litoměřicích návrh na přezkumné řízení podle zákona č. 198/1993 Sb., v němž se domáhal vydání usnesení o zrušení rozsudku Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích z 18.5.1983 sp. zn. 4 T 129/83 ve výroku o vině a zrušení usnesení Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích z 12.9.1991 sp. zn. 2 Rtv 32/91 a usnesení Vyššího vojenského soudu v Příbrami z 15.10.1991 sp. zn. 3 Rtvo 39/91 a rozsudku Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze 14.11.1991 sp. zn. 2 Rtv 32/91 v celém rozsahu. Tento návrh podle § 6 zákona č. 198/1993 Sb. navrhovatel odůvodnil stejně jako tuto ústavní stížnost.
Okresní státní zastupitelství navrhlo zamítnutí návrhu s odůvodněním, že v daném případě bylo upuštěno od potrestání a není zde tedy žádný trest, který by mohl být v řízení podle § 6 zákona č. 198/1993 Sb. zrušen či zmírněn.
Okresní soud v Litoměřicích usnesením z 9.2.2000 č.j. Ntr 3/99-7 navrhovatelovu žádost - návrh na přezkumné řízení podle § 9 zákona č. 119/1990 Sb. a § 6 zákona č. 198/1993 Sb. - zamítl. V odůvodnění rozhodnutí je uvedeno, že pro účely řízení podle zákona č. 198/1993 Sb. se přiměřeně použijí ustanovení § 4 a násl. zákona č. 119/1990 Sb. Podle § 6 zákona č. 198/1993 Sb. se na návrh zruší či zmírní trest uložený za trestný čin, na který se nevztahuje rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., prokáže-li se během řízení, že jednání odsouzeného směřovalo k ochraně základních lidských a občanských práv a svobod ne zjevně nepřiměřenými prostředky. V této věci musel být návrh zamítnut, neboť k přezkoumání už došlo v rehabilitačním řízení a nebyl uložen žádný trest, když bylo upuštěno od potrestání a nelze tedy již trest zmírnit nebo zrušit. Navrhovatel už nemůže pro sebe dosáhnout příznivějšího rozhodnutí.
Navrhovatel podal proti zamítavému rozhodnutí stížnost, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením z 1.3.2000 č.j. 6 To 144/2000-13 podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. V odůvodnění svého usnesení soud uvedl, že sám navrhovatel v původním návrhu uznává nedosažitelnost zprošťujícího výroku postupem podle zákona č. 119/1990 Sb. jednak pro překážku věci v řízení podle tohoto zákona již pravomocně rozhodnuté, jednak z důvodu uplynutí lhůty stanovené v § 6 tohoto zákona, avšak považuje jej za dosažitelný aplikací § 6 pozdějšího zákona č. 198/1993 Sb. Navrhovateli lze sice v obecné rovině přisvědčit v tom, že zákon č. 198 /1993 Sb. je normou navazující na zákon č. 119/1990 Sb. a soud souhlasí i s případným širším výkladem ustanovení, jehož se navrhovatel dovolává (vztahovalo by se tedy např. i na ochranná opatření), nicméně podle dikce i kontextu tohoto ustanovení, jež jsou jednoznačné ("trest uložený za trestný čin"), zákonodárce měl nepochybně na mysli sankci uloženou v návaznosti na výrok o vině § 120 odst. 3 trestního řádu), nikoli i výrok o vině samostatný. Proto nelze s navrhovatelovým výkladem jako nepřiměřeně extenzivním souhlasit. Naopak bylo nutno dát za pravdu závěru soudu prvního stupně o neaplikovatelnosti § 6 zákona č. 198/1993 Sb., neboť v navrhovatelově případě nejde o trestný čin, na který se nevztahuje rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb. [ § 4 písm. e) ve znění redakčního sdělení o opravě chyb], nýbrž přezkumné řízení na jeho návrh proběhlo a bylo vydáno pravomocné rozhodnutí a nadto při výroku o upuštění od potrestání podle § 24 odst. 1 písm. a) trestního zákona v tomto řízení vysloveném nepřichází zrušení či zmírnění trestu již v úvahu.
IV.
Při posuzování tohoto případu Ústavní soud vycházel ze svého dřívějšího rozhodnutí, na něž navrhovatel poukázal, ve věci Ladislava K. Jde o nález ze 7.10.1998 sp. zn. II. ÚS 285/97 (sv. 12 Sbírky rozhodnutí Ústavního soudu, str. 159 a násl.), v němž Ústavní soud uvedl, že mezinárodní standardy lidských práv, na něž se zákon č. 119/1990 Sb. ve svém § 1 odvolává, odepření vojenské služby z důvodu svědomí a náboženského přesvědčení připouštějí ( čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 9 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Právní úprava za minulého režimu, na rozdíl od dnešní doby, kdy existuje zákon o civilní službě, odmítnutí vojenské služby z důvodu svědomí a náboženského přesvědčení nepřipouštěla. Ústavní soud proto uvedeným nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu, který zamítl stížnost pro porušení zákona, kterou podala ve prospěch Ladislava K. ministryně spravedlnosti z úřední povinnosti (§ 30 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. ). Je třeba uvést, že trestný čin, pro který byl stěžovatel v roce 1983 odsouzen, je svou podstatou podobný trestnému činu, pro nějž byl v roce 1959 odsouzen Ladislav K., jehož ústavní stížnosti Ústavní soud uvedeným nálezem vyhověl. Zde je zapotřebí připomenout zásadu, jíž se Ústavní soud při svém rozhodování řídí, podle níž neposkytne-li obecný soud účastníkům ochranu jejich základních práv a svobod, ač již v obdobných případech byla ústavním soudem přiznána, je nutno v tomto postupu spatřovat porušení principu rovnosti v právech (např. nález Ústavního soudu z 3.8.2000 sp. zn. II. ÚS 467/97 publikovaný zatím v Soudních rozhledech č. 5/2000 ).
Soudy odmítly rehabilitovat Ladislava K. podle zákona č. 119/1990 Sb. a Ústavní soud z pozice posledního vnitrostátního orgánu ochrany ústavně a mezinárodně garantovaných práv a svobod ve věci II.ÚS 285/97 zformuloval takový ústavní výklad úvodních ustanovení rehabilitačního zákona, který rehabilitaci odsouzeného umožnil. Navrhovatel je sice v jiné procesní situaci, neboť soudy o jeho návrhu na rehabilitaci jednaly a pravomocně rozhodly, z hlediska ochrany základních práv a svobod jsou však tyto případy srovnatelné a kdyby soud v navrhovatelově věci nevycházel z názorů, které Ústavní soud vyslovil ve věci Ladislava K., mohl by dospět ke krajně nespravedlivému závěru. Po zvážení všech aspektů Ústavní soud usoudil, že řešení navrhovatelova případu podle § 6 zákona č. 198/1993 Sb. je možné, ale vzhledem ke všem okolnostem případu i správné. I když tento zákon byl přijat kvůli těm případům, na které se obecný rehabilitační předpis nevztahoval a § 4 písm. e) zákona č. 119/1990 Sb., ve znění redakčního sdělení o opravě chyb publikovaného na str. 1480 Sbírky zákonů z roku 1990, byl trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 169 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb. uveden, podřaditelnost případů osob, které byly odsouzeny pro odepření vojenské služby z důvodu svědomí a náboženského vyznání, čímž byla porušena jejich lidská práva zaručená mezinárodními smlouvami, tak jak je tomu u navrhovatele, pod rehabilitační zákon č. 119/1990 Sb., nebyla jednoznačná, jak o tom svědčí dřívější rozhodování soudů, a jasno do této otázky vnesl až Ústavní soud.
Při hodnocení tohoto případu Ústavní soud musí brát v úvahu smysl a účel rehabilitačních zákonů a morální motiv, který vedl zákonodárce k jejich vydání, zřetelně vyjádřený v preambuli a v úvodních ustanoveních. V navrhovatelově věci jde konkrétně o § 1 odst. 1 písm. b) zákona č. 198/1993 Sb., který upozorňuje na potlačování náboženských společností. Záměrům rehabilitace nelze bránit pozitivněprávním dogmatismem při výkladu právních norem. Ustanovení rehabilitačních předpisů je právě s ohledem na jejich smysl a účel zapotřebí interpretovat extenzivně ve prospěch postižených osob. Na rozdíl od restitucí majetku takový výklad nemůže vést k nepřípustným zásahům do práv jiných osob.
Ústavní soud se neztotožňuje ani se zužujícím výkladem pojmu "trest" obsaženého v § 6 zákona č. 198/1993 Sb., který podaly ve svých usneseních a ve vyjádřeních k ústavní stížnosti obecné soudy. Podle názoru Ústavního soudu nelze rehabilitaci zužovat na výrok o trestu a ponechat bez povšimnutí výrok o vině. Smyslem zákona č. 198/1993 Sb. je rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně, co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni a odsouzeni za to, že se chovali podle svého svědomí, projevovali svobodně své názory a přesvědčení a hájili tak svá základní práva a svobody. Ústavní soud má za to, že i samotný výrok o vině, aniž je už vázán na trest podle trestního práva, představuje sám o sobě určitý více či méně citelný trest, i když ne ve smyslu ryze trestněprávním, ale ve významu, který je mu obecně přikládán. Člověk, kterého se výrok o vině týká, je jím nesporně postižen ve sféře své osobní cti a pověsti.
Ústavní soud nepovažuje za
relevantní
úvahu Okresního soudu v Litoměřicích o možnosti náhrady za vojenskou službu např. prací v dolech, neboť na ni nebyl právní nárok. Nelze říci, že státní orgány nikdy v minulém režimu netolerovaly nenastoupení služby v ozbrojených silách osobám, které se vyhýbaly vojenské povinnosti z důvodu svědomí a náboženského přesvědčení, pokud tito občané projevili zájem o neatraktivní práci. Tento postoj však byl pouhou pragmaticky motivovanou benevolencí státu a nikoliv projevem ochrany základních lidských práv.
Na druhé straně nelze souhlasit se stěžovatelovým návrhem na použití čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod v navrhovatelově věci vzhledem ke zrušení § 269 trestního zákona, neboť uvedené ustanovení se vztahuje na jiné situace. V řízení o rehabilitaci totiž soud neposuzuje trestnost činu a neukládá trest podle trestního zákona, ale hodnotí případ z hlediska ochrany lidských práv podle rehabilitačních zákonů, což se v navrhovatelově věci stalo, i když ne zatím v plné míře.
Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily navrhovatelova základní práva a proto obě jejich napadená usnesení zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.
Poučení:
Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 12. března 2001