Pl. ÚS 33/2000

Ukládání povinnosti (78/2001 Sb.)

§  ×
AA  
Sdílení poznámky:
Obsah Typ obsahu
Předpisy ČR (9)
USZPPPo
Zrušení práv.předpisu-návrh poslanců
USUklPo
Ukládání povinnosti
Pl. ÚS 33/2000
< Soudce obecného soudu je při rozhodování vázán zákonem a posuzuje soulad jiného právního předpisu se zákonem. Dojde-li však k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito (tedy nikoli pouze v té době platný, ale také v té době již neplatný, avšak ještě aplikovatelný zákon), je v rozporu s ústavním zákonem, je povinen předložit věc Ústavnímu soudu (čl. 95 odst. 2) Ústavy. Z tohoto ustanovení Ústavní soud dovodil svou povinnost o návrhu rozhodnout.
Kdyby i Ústavní soud odmítl poskytnout obecnému soudu svým rozhodnutím o ústavnosti či protiústavnosti aplikovatelného zákona pomoc, vznikla by neřešitelná situace umělého právního vakua, protože v samotné věci okresním soudem souzené nelze požadovat, aby soud vyhověl požadavku žaloby (Dopravního podniku) na zaplacení částky, určené jako postih za černou jízdu, jestliže je přesvědčen, že se tento postih opírá o protiústavní ustanovení zákona. Kdyby však obecný soud sám o sobě rozhodl na základě svého přesvědčení o protiústavnosti aplikovaných ustanovení, jednal by v rozporu s Ústavou. Ústava se opírá o čl. 83 a čl. 95 odst. 1 a odst. 2, vyjadřující náležitost k takové koncepci kontroly ústavnosti, jež je koncentrována v jediné instituci, totiž v Ústavním soudu.
Okresnímu soudu v Karviné proto nezbylo, než se řídit svou ústavní povinností (čl. 95 odst. 2) a předložit otázku ústavnosti aplikovatelných ustanovení zákona Ústavnímu soudu.
Meritorně vychází Ústavní soud z toho, že v současné době není soukromé a veřejné právo odděleno "čínskou zdí". Dochází k častějšímu a užšímu prolínání prvků soukromoprávních a veřejnoprávních. Základním znakem soukromého práva je rovnost subjektů, čemuž odpovídá princip smluvní volnosti s preferencí dispozitivnosti. Rovnost jejich postavení znamená především, že zde není vztah podřízenosti a nadřízenosti a to, že žádný z účastníků tohoto vztahu nemůže v zásadě jednostranným úkonem vnutit jinému nějakou povinnost. Rovnost postavení účastníků soukromoprávních vztahů však nevylučuje ani zásah státu. >
Plénum
Ústavního soudu
, rozhodlo dnešního dne ve věci návrhu Okresního soudu v Karviné na vyslovení protiústavnosti § 18a odst. 1 písm. c), § 18a odst. 2 písm. b) věty za středníkem a § 18a odst. 3 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění zákona č. 304/1997 Sb., za účasti Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu České republiky, takto:
Návrh se zamítá.
Odůvodnění
I.
Dne 29. 6. 2000 obdržel Ústavní soud návrh Okresního soudu v Karviné na zrušení některých ustanovení zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění zákona č. 304/1997 Sb. Konkrétně se jedná o § 18a odst. 1 písm. c) ve znění: "uložit cestujícímu, který se neprokázal platným jízdním dokladem, zaplatit přirážku nebo vyžadovat od cestujícího osobní údaje potřebné na vymáhání přirážky", § 18a odst. 2 písm. b) věty za středníkem ve znění: "neprokáže-li se platným jízdním dokladem, zaplatit přirážku nebo se prokázat osobními údaji potřebnými na vymáhání zaplacení přirážky" a § 18a odst. 3 zákona ve znění: "Výši přirážky stanoví dopravce v přepravních podmínkách. Výše přirážky nesmí přesáhnout částku 1000 Kč". Předseda senátu 27 C jednající za Okresní soud v Karviné Mgr. M. P. v návrhu uvedl, že žalobou podanou u Okresního soudu v Karviné se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovaného zavázal zaplatit žalobci částku ve výši 408,- Kč s příslušenstvím. V žalobě bylo tvrzeno, že žalovaný se v Praze dne 26. 6. 1998 na lince č. 113 hromadné dopravy provozované žalobcem nemohl prokázat přepravnímu kontrolorovi platným jízdním dokladem a naplnil tak podmínky pro to, aby na něm žalobce požadoval úhradu částky ve výši 408,- Kč. K důkazu byla žalobcem předložena listina označená jako "Hlášení o zjištění totožnosti cestujícího a přestupku proti MPŘ" č. 2100500, ze které bylo zjištěno, že žalovaný se dne 26. 6. 1998 v 13.50 hodin na lince č. 113 při kontrole v úseku od zastávky Zálesí do zastávky Kačerov neprokázal žádným jízdním dokladem. Listina dále obsahuje údaj o typu přestupku označeného jako "A", osobní údaje žalovaného, údaj o postihu ve výši 400,- Kč, údaj o jízdném ve výši 8,- Kč a údaje o kontrolorovi a jeho podpis. Hlášení bylo zpracováno dne 28. 6. 1998.
Při právním posuzování výše popsaného skutkového stavu Okresní soud v Karviné vycházel zejména z čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), § 1 odst. 2, § 2, §3, §488, § 760 a § 772 občanského zákoníku , § 1, § 2 odst. 2, § 18a odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. b) a odst. 3 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě ve znění zákona č. 304/1997 Sb. účinného od 1. 4. 1998 (dále jen "zákon o silniční dopravě").
Ve svém návrhu soud uvedl, že podle čl. 1 Listiny lidé jsou svobodní a rovní v důstojnostech i v právech. Tato rovnost v právech je základním právem, které je nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Listina sice výslovně nestanoví, že se vztahuje i na právnické osoby, soud má však za to, že pokud v občanskoprávních vztazích vystupuje právnická osoba, pak se čl. 1 Listiny vztahuje i na vztah vzniklý mezi touto osobou a fyzickou osobou. Čl. 1 Listiny se pak podle názoru soudu přenáší i do normy nižší právní síly, a to do § 2 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého v občanskoprávních vztazích mají účastníci rovné postavení.
Smlouva o přepravě osob podléhá právnímu režimu občanského zákoníku. Podle § 760 smlouvou o přepravě osob vzniká cestujícímu, který za stanovené jízdné použije dopravní prostředek, právo, aby ho dopravce přepravil do místa určení řádně a včas. Cestující vstupem do dopravního prostředku uzavírá s dopravcem konkludentně smlouvu o přepravě. Norma předložená ke zrušení, jejíž ustanovení by v tomto případě soud musel použít, je podle názoru Okresního soudu v Karviné svým charakterem normou veřejnoprávní, nepřípustně zvýhodňující žalobce v poměru soukromoprávním a tedy je v rozporu s čl. 1 Listiny (a § 2 odst. 2 občanského zákoníku). Jednostranné zvýhodnění na straně dopravce spočívá v možnosti ukládat sankci a stanovit její výši v podobě tzv. přirážky v případě, že se cestující neprokáže platným jízdním dokladem. O uložení sankce a tedy o tom, že byla porušena povinnost, rozhoduje pověřená osoba druhé smluvní strany, té, která by měla být v rámci vzniklého vztahu ve stejném postavení, jako strana žalovaná. Na uvedeném dle názoru soudu nemění nic ani odkaz na zvláštní právní předpisy (§ 772 občanského zákoníku). Soud má za to, že v soukromoprávních vztazích jsou účastníci oprávněni sankci za případné porušení smluvní povinnosti mezi sebou sjednat, a to na rozdíl od veřejnoprávních vztahů, kde sankce jsou k tomu, aby chránily veřejný zájem. Takováto ochrana v uvedeném případě není dle soudu odůvodněná a ani v jiných případech není poskytována podnikajícím právnickým osobám v podobě takto koncipované právní normy.
Právní norma, jejíž zrušení soud navrhl, je - dle jeho názoru soudu - svým obsahem jednoznačně normou veřejnoprávní. Je nepochybné, že stát může zmocnit osobu nestátního charakteru (subjekt soukromého práva) k výkonu veřejné moci v rámci "zbývající veřejné moci" ke správě veřejných záležitostí, pokud jsou k tomu dány důvody. Soud v daném případě dospěl k závěru, že se jedná o občanskoprávní vztah podléhající institutům občanského zákoníku a jedna či druhá strana je oprávněna se domáhat svých práv (náhrady škody, vydání bezdůvodného obohacení apod.). Možnost uložení přirážky dle shora uvedených ustanovení zákona není podle názoru soudu normou soukromoprávního charakteru.
Jak dále v návrhu okresní soud uvádí, vycházel při svých úvahách z členění právních vztahů na vztahy soukromoprávní a na vztahy veřejnoprávní. Předpokladem pro vydání normy zasahující do poměru soukromoprávního je veřejný zájem s tím, že případné sankce budou ukládány pověřenými osobami v rámci procesní úpravy stanovené pro příslušnou část veřejnoprávní odpovědnosti tak, aby byla dodržena řádná ochrana práv subjektu nerovného právního postavení. Podle soudu je třeba zvážit, do jaké míry se jedná o veřejný zájem, zejména za situace, kdy dopravce je za současného stavu techniky schopen zajistit přepravu osob tak, aby předem vyloučil osoby bez platné jízdenky.
Jak soud uvádí v návrhu, usnesením ze dne 24. 11. 1999, sp. zn. 27 C 186/99, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2000, sp. zn. 13 Co 297/2000, řízení podle ust. § 109 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu přerušil a v souladu s ust. § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), předkládá Ústavnímu soudu návrh na zrušení jednotlivých ustanovení zákona, neboť je přesvědčen, že jsou v rozporu s čl. 1 Listiny.
II.
Po přezkoumání formálních náležitostí návrhu byl návrh v souladu s ustanovením § 69 zákona o Ústavním soudu zaslán Poslanecké sněmovně a Senátu Parlamentu České republiky s výzvou k písemnému vyjádření k jeho obsahu.
Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém vyjádření ze dne 8. 8. 2000 uvedla, že povinnosti, které zákon o silniční dopravě přiznává v § 18a jedné ze stran smlouvy o přepravě osob, jsou opřeny o čl. 4 odst. 1 Listiny, který stanoví, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních lidských práv a svobod. Listina ani Ústava České republiky (dále jen "Ústava") přitom nestanoví, že by se povinnosti uložené po splnění výše uvedených podmínek nemohly aplikovat v oblasti aktů povahy soukromoprávní nebo naopak, že by povinnosti stanovené zákonem mohly být aplikovány jen ve vztazích čistě veřejnoprávních. Právní vztahy vznikající v jednotlivých druzích dopravy jsou již tradičně upravovány zákony a podzákonnými právními předpisy jak z oblasti práva soukromého, tak i práva veřejného, a tato skutečnost se pak zřetelně projevuje i ve smluvních vztazích o přepravě osob, zvířat nebo věcí. Z povahy dopravy totiž vyplývá, že jedna ze smluvních stran, kterou je dopravce, je pokaždé nadána větším množstvím oprávnění, než strana druhá. To je důsledkem potřeby zajistit především bezpečnost provozu a tím i přepravy a rovněž z potřeby ochránit další veřejné zájmy, které s dopravou a přepravou souvisejí.
Proti pojímání smluv uzavíraných ve veřejné autobusové linkové dopravě osob jako vztahů čistě soukromoprávních dále hovoří skutečnost, že přepravní služby jsou jednotlivými dopravci poskytovány v režimu závazků veřejné služby k zajištění základní dopravní obslužnosti (dle § 19, 19a, 19b) nebo ostatní dopravní obslužnosti (§ 19c zákona o silniční dopravě), který se odehrává na základě objednávky a
dotace
státu nebo orgánu územní samosprávy. Smluvní přepravní vztah se tedy děje za spoluúčasti některého veřejného rozpočtu, čímž se do něj dostává výrazný a zcela zřetelný veřejnoprávní prvek a je tudíž pochopitelné, že v této situaci právní řád obsahuje právní instituty, kterými lze chránit hospodaření dopravců před zcela běžným jevem, jakým je neplacení jízdného cestujícími. Celý model závazků veřejné služby je podle názoru Poslanecké sněmovny kompatibilní s komunitárním právem, konkrétně pak s nařízením Rady 1191/69 EHS o akcích členských států vztahujících se k závazkům vyplývajícím z koncepce veřejné služby v železniční, silniční, a vnitrozemské vodní dopravě, ve znění nařízení Rady č. 1893/91 EHS. Ve svém vyjádření předseda Poslanecké sněmovny dále upozorňuje, že § 18a zákona o silniční dopravě, jenž je návrhem Okresního soudu v Karviné napaden, byl již předmětem další novelizace, a to zákonem č. 150/2000 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 7. 2000. Zákon č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, a jeho novelizace provedené zákony č. 38/1995 Sb., č. 304/1997 Sb. a č. 150/2000 Sb. byly schváleny potřebnou většinou poslanců Poslanecké sněmovny, podepsány příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášeny ve Sbírce zákonů.
Senát Parlamentu České republiky se k obsahu návrhu vyjádřil dne 11. 8. 2000. Návrh zákona, kterým se mění a doplňuje zákon č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění zákona č. 38/1995 Sb., předložila k projednání Parlamentu České republiky vláda a po jeho schválení Poslaneckou Sněmovnou byl postoupen Senátu. Jedním z hlavních důvodů předložení tohoto návrhu zákona byl podle předkladatele i záměr blíže upravit vztahy mezi cestujícím a dopravcem ve veřejné linkové dopravě. Zákon zejména nově zakotvil oprávnění pověřených osob dopravce vůči cestujícím včetně oprávnění ve stanovených případech cestujícího z přepravy vyloučit, uložit mu zaplacení zvýšeného tarifu nebo vyžadovat od něho osobní údaje potřebné na vymáhání zvýšeného tarifu. Senát návrh zákona projednal na své 9. schůzi dne 13. 11. 1997 a schválil jej ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Ze 65 přítomných senátorů a senátorek se pro vyslovilo 64, proti nebyl nikdo.
K námitkám navrhovatele, týkajícím se napadených ustanovení zákona, Senát uvedl, že dopravu občanů prostředky městské hromadné dopravy je možno charakterizovat jako službu, v rámci které je na straně dopravního podniku nabízeno zajištění dopravy po stanovené trase a na straně druhé je občanem tato nabídka akceptována, a to ve formě konkludentního jednání spočívajícího v nastoupení do příslušného dopravního prostředku. Tím, že cestující nastoupí do prostředku městské hromadné dopravy, konkludentně přistupuje na celý rozsah poskytované služby, včetně ceny za přepravu. Mlčky však přistupuje i na vedlejší ujednání této smlouvy, a to na závazek mít při sobě platnou jízdenku a tuto předložit ke kontrole oprávněné osobě dopravce. Všechny tyto podrobnosti smlouvy musí být uvedeny v přepravních podmínkách dopravce, které jsou vydány na základě a v souladu se zákonem o silniční dopravě, případně jeho prováděcích předpisů. Možnost zavést konkrétní přirážku k tarifu v případě nezaplacení jízdného a její konkretizaci v přepravních podmínkách, lze považovat za druh smluvní pokuty. Na provozování veřejné hromadné dopravy je nesporně veřejný zájem, kterým je odůvodněna i specifická úprava vztahů mezi dopravcem a cestujícím.
Ústavní soud se s žádostí o stanovisko obrátil rovněž na Ministerstvo dopravy a spojů, do jehož působnosti legislativní úprava silniční dopravy spadá.
Ministerstvo ve svém vyjádření ze dne 13. 10. 2000 kromě jiného uvedlo, že obecně platí, že právní vztahy vznikající při přepravě osob mezi účastníky přepravních vztahů, tj. mezi cestujícím a dopravcem, jsou upraveny občanským zákoníkem, který obsahuje pouze základní ustanovení, jež ve své obecnosti spadají na všechny druhy dopravy. Vzhledem ke zvláštnostem jednotlivých druhů dopravy však pro úpravu přepravních práv mají zásadní význam i další právní předpisy, kterými jsou zákony, v daném případě zákon o silniční dopravě. Z hlediska účastníků přepravních vztahů mají zásadní význam rovněž přepravní řády, které jako prováděcí předpisy doplňují obecnou úpravu občanského zákoníku a zákonů o jednotlivých druzích dopravy tím, že podrobněji vymezují vztahy účastníků přepravních smluv. Přepravní řády tedy v mezích zákonných zmocnění upravují základní přepravní podmínky pro jednotlivé druhy dopravy. K uložení sankce za nezaplacení jízdného, tj. zaplacení přirážky k jízdnému, je oprávněna podle zákona o silniční dopravě pověřená osoba dopravce. Podle názoru ministerstva však nejde o zásah do rovnosti účastníků soukromoprávního vztahu, ale stát zde pouze upravuje některé povinnosti jedné ze stran, a to kogentně, aniž by tím ovlivňoval to, zda druhá strana na takto formulované podmínky smlouvy přistoupí. Ministerstvo namítá, že navrhovatel nijak konkrétně neuvádí, čím takto pojatá právní úprava konkrétně zasahuje do práv chráněných Listinou, a naopak zjevně přehlíží, že přijatá právní úprava cestujícího ve skutečnosti chrání. Pokud by se totiž vycházelo důsledně z principu rovnosti vztahů a neomezeného dispozičního práva, pak by dopravce mohl neomezeně rozhodovat, za jakých podmínek bude cestující přepravovat a podmínky přepravy by musely být vždy obsahem konkrétní smlouvy o přepravě. Tím, že dopravce vyhlašuje své smluvní přepravní podmínky uveřejněním jejich plného znění na místech určených pro styk s cestujícími a dále pak jejich podstatnou část zveřejňuje v přepravním řádu a ve vozidle, je cestujícímu umožněno, aby se s výší přirážky k jízdnému seznámil.
Jak dále uvádí ministerstvo ve svém stanovisku k návrhu, proti pojímání smluv o přepravě uzavíraných ve veřejné linkové přepravě jako vztahů výhradně soukromoprávních, hovoří skutečnost, že přepravní služby jsou jednotlivými dopravci poskytovány v režimu závazku veřejné služby k zajištění základní dopravní obslužnosti nebo ostatní dopravní obslužnosti. Smluvní přepravní vztah se děje za spoluúčasti některého veřejného rozpočtu, čímž se do něj dostává výrazný a zcela zřetelný veřejnoprávní prvek a je tudíž pochopitelné, že v této situaci právní řád obsahuje právní instituty, kterými lze chránit hospodaření dopravců před zcela běžným jevem, jako je neplacení jízdného cestujícími. Ministerstvo proto zastává názor, že veřejný zájem, jehož existenci Okresní soud v Karviné zpochybňuje, je zde dán v dostatečné míře.
III.
Ústavní soud se musel především vypořádat s otázkou, zda návrh podaný Okresním soudem v Karviné je přípustný z hlediska ustanovení § 66 zákona o Ústavním soudu, či zda existují důvody pro zastavení řízení podle § 67 téhož zákona. Zákon č. 111/1994 Sb. o silniční dopravě, ve znění zákona č. 38/1995 Sb. a zákona č. 304/1997 Sb., byl totiž později novelizován zákonem č. 150/2000 Sb. ze dne 16. 5. 2000, který nabyl účinnosti dne 1. 7. 2000. Ústavní soud zjistil, že ustanovení zákona napadená návrhem, byla cit. zákonem novelizována, i když pouze částečně, a to v některých slovech, konkrétně v § 18a odst. 1 se v návětí slovo "nebo" nahrazuje slovem "a", v § 18a odst. 1 písm. c) se slova "osobní údaje potřebné na vymáhání přirážky" nahrazují slovy "prokázání totožnosti", v § 18a odst. 2 se vkládá nové písmeno a), které zní: a) dodržovat přepravní řád, smluvní přepravní podmínky a tarif", a v § 18a odst. 2 písm. c) se slova "se prokázat osobními údaji potřebnými na vymáhání zaplacení přirážky" nahrazují slovy "prokázat svoji totožnost" a za slovo "zaplatit" se vkládají slova "jízdné a". Je třeba poznamenat, že uvedená novelizace v podstatě nezměnila ani obsah ani smysl napadených ustanovení.
Okresní soud v Karviné sice navrhl zrušení těch ustanovení zákona, která byla později novelizací nepatrně pozměněna, avšak z celkové souvislosti a z odkazu na čl. 95 odst. 2 Ústavy, zcela zřetelně vyplývá, že žádá o rozhodnutí o ústavnosti těch částí původního zákona, jichž má být v souzené věci skutečně použito. Vzhledem k neobvyklosti dané situace volil soud zpočátku formulaci, která není zcela adekvátní sledovanému záměru, neboť se dovolával ustanovení oddílu prvého hlavy druhé zákona č. 182/1993 Sb. o "Řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů", jež jsou však použitelná pouze u návrhu na zrušení ustanovení zákona platného.
Později upřesnil Okresní soud v Karviné svým přípisem z 16. 11. 2000 návrh tak, že pro případ nepřípustnosti zrušení oněch napadených ustanovení, jež byla převzata novelizací, žádá Ústavní soud, aby na základě čl. 95 odst. 2 Ústavy ve svém rozhodnutí posoudil, zda napadená ustanovení zákona o silniční dopravě ve znění zákona č. 304/1997 Sb. jsou z hlediska ústavnosti aplikovatelná. V dalším pak upozorňuje na to, že obecné soudy budou rozhodovat po dobu ještě několika příštích let na základě právního stavu, který byl účinný ke dni závazku, tedy vycházet ze stavu před novelizací zákona. Z toho vyplývá, že závazky tehdy vzniklé budou obecnými soudy posuzovány podle právních předpisů v té době účinných, tedy dle zákona č. 304/1997 Sb. Vzhledem k tomu pokládá Okresní soud v Karviné za nutné obrátit se na Ústavní soud s návrhem na posouzení ústavnosti aplikovaného zákona.
Návrh v dané věci není spojen s ústavní stížností, ale jde o přímý podnět obecného soudu dle čl. 95 odst. 2 Ústavy. V tomto případě není § 66 odst. 1 ani § 67 odst. 1 zákona o Ústavním soudu použitelný, neboť nejde o řízení o zrušení zákonů, ale o přímou aplikaci čl. 95 odst. 2 Ústavy.
A limine
je třeba vyjít z toho že:
a) Ústava je přímo aplikovatelná, nestanoví-li sama jinak,
b) dále z toho, že dle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti Ústavní soud a žádný jiný soudní orgán, tedy ani Nejvyšší soud (čl. 92 Ústavy), a tím méně pak nižší obecné soudy,
c) konečně pak z toho, že do působnosti Ústavního soudu spadá to, co mu Ústava na kterémkoli místě svého textu svěřuje, tedy nejen pravomoci dle č. 87 Ústavy ale i dle čl. 95 odst. 2.
Z Ústavy samé je zřejmé, že obecný soud včetně Nejvyššího soudu nesmí rozhodnout o protiústavnosti zákona. Čl. 95 odst. 1 stanoví, že soudce obecného soudu je při rozhodování vázán zákonem a že posuzuje soulad jiného právního předpisu se zákonem. Dojde-li však k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito (tedy nikoli pouze v té době platný, ale také v té době již neplatný, avšak ještě aplikovatelný zákon), je v rozporu s ústavním zákonem, je povinen předložit věc Ústavnímu soudu (čl. 95 odst. 2). Z tohoto ustanovení pak Ústavní soud dovodil svou povinnost o návrhu rozhodnout.
Kdyby i Ústavní soud odmítl poskytnout obecnému soudu svým rozhodnutím o ústavnosti či protiústavnosti aplikovatelného zákona pomoc, vznikla by neřešitelná situace umělého právního vakua, protože v samotné věci okresním soudem souzené nelze od tohoto soudu požadovat, aby vyhověl požadavku žaloby (Dopravního podniku) na zaplacení částky, určené jako postih za černou jízdu, jestliže je soud přesvědčen, že se tento postih opírá o protiústavní ustanovení zákona. Kdyby však obecný soud sám o sobě rozhodl na základě svého přesvědčení o protiústavnosti aplikovaných ustanovení, jednal by v rozporu s Ústavou. Ústava se opírá o čl. 83 a čl. 95 odst. 1 a odst. 2, vyjadřující náležitost k takové koncepci kontroly ústavnosti, jež je koncentrována v jediné instituci, totiž v Ústavním soudu.
Okresnímu soudu v Karviné proto nezbylo, než se řídit svou ústavní povinností (čl. 95 odst. 2) a předložit otázku ústavnosti aplikovatelných ustanovení zákona Ústavnímu soudu.
Pokud by pak Ústavní soud odmítl ústavnost napadeného ustanovení posoudit, došlo by paradoxně k zablokování rozhodovací činnosti soudů přímo a právě opomenutím Ústavního soudu samého plnit svou základní povinnost dle čl. 95 odst. 2 Ústavy. V daném případě by pak nemohl ani účastník předchozího řízení úspěšně podat ústavní stížnost, pokud by namítala protiústavnost aplikovaného zákona, protože s ústavní stížností může být spojen pouze návrh na zrušení zákona platného.
Ústavní soud dospěl po úvaze k závěru, že ani výkladem zákona o Ústavním soudu nelze popřít Ústavou uloženou povinnost obecných soudů obrátit se na Ústavní soud, mají-li aplikovat zákon, který pokládají za protiústavní. Jestliže Ústava jako norma nejvyšší právní síly v čl. 95 odst. 2 ukládá soudu povinnost předložit Ústavnímu soudu každou věc, při níž "dojde k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním zákonem", pak z povahy těchto ustanovení vyplývá i důvod předložení takového návrhu Ústavnímu soudu a tím i smysl úkolu, který má Ústavní soud řešit. Ustanovení čl. 95 odst. 2 Ústavy obsahuje implicitně povinnost Ústavního soudu poskytnout obecnému soudu svým rozhodnutím o ústavnosti či protiústavnosti zákona, jehož má být použito pomoc, a to bez ohledu na to, zda byl zákon později pozměněn.
Argument, že Ústava nezná právo Ústavního soudu podávat závazný výklad Ústavy, je zcestný. Ústavní soud sice není oprávněn podávat závazný výklad Ústavy obecně, kdykoli a komukoli, avšak tam, kde jedná na základě své
kompetence
, není jeho činnost koneckonců obsahově ničím jiným, než právě závazným výkladem Ústavy. Proto zabývá-li se z podnětu obecného soudu ústavností zákona, zabývá se i výkladem Ústavy.
Protože novelou zákona se nepatrně pozměněné znění napadených ustanovení obsahově a významově neliší od tehdejšího, shledal Ústavní soud rozhodnutí nálezem na místě i se zřetelem na to, že podobné problémy s placením přirážky k jízdnému se vyskytují i na jiných místech a v pozdější době.
IV.
Po přezkoumání návrhu dospěl Ústavní soud k závěru, že nelze vyhovět návrhu na zrušení § 18a odst. 1 písm. c), § 18a odst. 2 písm. b) věty za středníkem a § 18a odst. 3 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění zákona č. 304/1997 Sb., jak v petitu návrhu požaduje Okresní soud v Karviné, jestliže došlo ke změně těchto ustanovení novým zákonem. Ústavní soud proto pouze zvážil, zda ta ustanovení tehdy platného zákona, jež má Okresní soud v Karviné pro řešení konkrétního případu použít, jsou či nejsou v rozporu s ústavním zákonem (čl. 95 odst. 2 Ústavy) a po úvaze dospěl k závěru, že jde o zákonnou úpravu, která v rozporu s Ústavou není.
Především je nutné konstatovat, že argumentace navrhovatele směřující ke zrušení jím napadených ustanovení zákona o silniční dopravě se opírá pouze o ustanovení čl. 1 odst. 1 Listiny, podle něhož lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Navrhovatel dochází ve svých úvahách k závěru, že zákonným zásahem státu do vztahů mezi dopravci a cestujícími dochází k nepřípustnému zvýhodnění jednoho smluvního partnera, v daném případě dopravce. Navrhovatel se v odůvodnění návrhu pouští do vymezení rozdílu mezi vztahem soukromoprávním a vztahem veřejnoprávním a na základě rozboru těchto pojmů dochází k závěru, že vztah mezi dopravcem a cestujícím je vztahem ryze soukromoprávním, do něhož může stát zasáhnout pouze v případě veřejného zájmu, o jehož existenci však v tomto případě navrhovatel pochybuje.
Smlouva o přepravě osob je upravena v § 760 a násl. občanského zákoníku. Jedná se o úpravu obecnou, vztahující se na všechny druhy dopravy. Společná ustanovení ke smlouvám o přepravě uvedená v § 772 občanského zákoníku pak umožňují, aby podrobnější úprava osobní a nákladní přepravy byla stanovena zvláštními předpisy, a to zejména přepravními řády a tarify. Přeprava osob je poskytována dopravcem na základě smlouvy o přepravě, která je u hromadných dopravních prostředků uzavírána obvykle konkludentním jednáním. Vzhledem k tomu, že na provozování veřejné hromadné dopravy má pochopitelný a významem přepravy osob odůvodněný zájem i stát, reguluje některé otázky přepravy osob zákonem. Uvedený způsob regulace umožňuje státu čl. 4 odst. 1 Listiny, podle něhož povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Tuto ústavněprávní úpravu ukládání povinností navrhovatel ve svých úvahách o protiústavnosti napadených ustanovení zákona o silniční dopravě přehlíží. Přitom tato úprava je obecná a vztahuje se na povinnosti jak osob právnických, tak osob fyzických, a to jak ve vztazích soukromoprávních, tak ve vztazích veřejnoprávních. Právní řád České republiky je sice založen na dualismu veřejného a soukromého práva, toto rozlišování práva na dvě velké oblasti vycházející z klasického římského práva nelze však pojímat dogmaticky, ale s přihlédnutím k moderním tendencím vývoje práva a také k vlivu evropského komunitárního práva. V současné době není soukromé a veřejné právo odděleno "čínskou zdí". Dochází k častějšímu a užšímu prolínání, kombinaci i vzájemnému intenzivnímu ovlivňování prvků soukromoprávních a veřejnoprávních. Základním znakem soukromého práva je rovnost subjektů, čemuž odpovídá princip smluvní volnosti s preferencí dispozitivnosti. Účastníky občanskoprávních vztahů jsou jak fyzické osoby, tak osoby právnické nebo stát. Rovnost jejich postavení znamená především, že zde není vztah podřízenosti a nadřízenosti a to, že žádný z účastníků tohoto vztahu nemůže v zásadě jednostranným úkonem vnutit jinému nějakou povinnost. Rovnost postavení účastníků soukromoprávních vztahů nemůže však sama o sobě vyloučit stát z možnosti (nebo dokonce povinnosti) zákonem do soukromoprávního vztahu zasáhnout. Ústavněprávní regulace takový zásah státu v principu nevylučuje, samozřejmě za předpokladu, že se jedná jednak o zásah odůvodněný veřejným zájmem, jednak o zásah přiměřený. V případě zákona o silniční dopravě nelze vytrhovat jednotlivá ustanovení z kontextu, neboť zákon jako celek neurčuje pouze napadené povinnosti cestujícího a oprávnění dopravce, nýbrž celý je koncipován tak, aby práva a povinnosti obou stran smluvního vztahu byla zachována v určité rovnováze (viz např. § 18 zákona).
Jak již Ústavní soud výše uvedl, smlouva o přepravě v městské hromadné dopravě je uzavírána konkludentním jednáním spočívajícím na straně cestujícího v nástupu do příslušného dopravního prostředku. Zvláštnost této smlouvy spočívá ve formě úhrady ceny za přepravu, která může být paušálně zálohová (síťové jízdenky), nebo přímá (platba řidiči anebo stanovený způsob znehodnocení předem zakoupené jízdenky při nástupu do vozidla). Tím, že cestující nastoupí do dopravního prostředku, pak konkludentně přistupuje na celý rozsah poskytované služby. Mlčky přistupuje i na další, obecně známé vedlejší ujednání smlouvy, totiž mít u sebe platnou jízdenku a na vyzvání ji předložit ke kontrole. Pokud však cestující nezaplatí před zahájením přepravy řádně a včas jízdné, které je cenou za poskytované služby, mlčky souhlasí i s tím, že mu bude účtována smluvní pokuta stanovená a vymáhaná pověřeným pracovníkem dopravce. Použití prostředku městské hromadné dopravy tak i nadále zůstává v plné dispozici občana jako cestujícího a je na jeho úvaze, zda za takto stanovených podmínek do dopravního prostředku nastoupí a smlouvu o přepravě uzavře.
Sankce, kterou zákon o silniční dopravě umožňuje pověřenou osobou dopravce uložit cestujícímu, který se neprokáže platným jízdním dokladem, je svou povahou smluvní sankcí za nesplnění povinnosti zaplatit jízdné za poskytované služby. Není na místě pouštět ze zřetele, že stát v daném případě nejenže zákonem uložil povinnost cestujícímu, ale na druhé straně jej stanovením horní hranice této smluvní pokuty chrání před svévolí dopravce. Výše přirážky k jízdnému totiž podle ust. § 18a odst. 3 zákona o silniční dopravě nesmí přesáhnout částku 1000 Kč. Zákon rovněž ukládá dopravci, aby výši přirážky stanovil ve svých přepravních podmínkách. Tyto přepravní podmínky je dopravce povinen zveřejnit na místech určených pro styk s cestujícími a jejich podstatnou část rovněž v každém vozidle. Tím je zajištěno, že cestující, který se rozhodne cestovat veřejnou dopravou a tedy uzavřít s dopravcem smlouvu o přepravě, je dopředu obeznámen s jejími podmínkami. Nastoupením do vozidla je smlouva uzavřena s tím, že cestující přistoupil na podmínky dopravce, včetně výše a způsobu uložení přirážky k jízdnému.
K úvahám navrhovatele, podle něhož je dopravce schopen za současného stavu techniky zajistit přepravu tak, aby se předem vyloučily z přepravy osoby bez platné jízdenky, Ústavní soud s ohledem na stanovisko Ministerstva dopravy a spojů uvádí, že systém, na jehož základě je cestujícím umožněno nastupovat do dopravního prostředku všemi dveřmi s podmínkou, že budou mít u sebe platnou jízdenku, je ve světě obvyklý a především ve velkých městech osvědčený. Rovněž tak jsou v zahraničí obvyklé sankce v případě, že cestující u sebe platnou jízdenku nemá, ať již jsou nazývány pokutou, přirážkou nebo zvýšeným jízdným. V dnešní době při velkém počtu přepravovaných osob je již zcela nemyslitelné vracet se do dob usměrněného nástupu cestujících pouze jedněmi dveřmi nebo k prodeji jízdenek ve vozidle průvodčím. Za současné přepravní kapacity veřejné dopravy by zavedení takového systému znamenalo prodloužení jízdních dob, mnohonásobné zdržení cestujících na zastávkách a ve svých důsledcích zřejmě i kolaps celé městské hromadné dopravy ve velkých městech.
Za daného stavu věci dospěl Ústavní soud k závěru, že navrhovatel nepředložil takové argumenty, které by odůvodňovaly závěr, že § 18a odst. 1 písm. c), § 18a odst. 2 písm. b) věta za středníkem a § 18a odst. 3 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění zákona č. 304/1997 Sb., je protiústavní, a proto návrh zamítl.
Poučení:
Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně 10. ledna 2001
Odlišné stanovisko k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/2000
Podle mého názoru měl být návrh odmítnut, a to z následujících důvodů:
Nález Ústavního soudu zakládá jakýsi nový typ rozhodnutí, vycházející z názoru, že je povinností Ústavního soudu vyjádřit se na žádost obecného soudu k ústavnosti předpisu, který má být aplikován v konkrétním soudním řízení, a to bez ohledu na to, zda právní předpis, ke kterému dotaz soudu směřuje, byl v mezidobí zrušen. Jinak řečeno, že v tomto případě nelze postupovat podle § 66 odst. 1, resp. § 67 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, tedy návrh odmítnout, případně řízení zastavit. Kromě toho z odůvodnění nálezu vyplývá, že není podstatné, zda zrušené ustanovení právního předpisu bylo nahrazeno jiným obdobným zněním (jak tomu bylo v projednávaném případě) či zda napadené ustanovení bylo zrušeno bez náhrady. Z toho pak zřejmě plyne, že Ústavní soud se cítí být kompetentní vyslovit se i k ústavnosti právních předpisů zrušených před mnoha roky, mají-li být v řízení aplikovány. Nález navíc postrádá vyjádření se k tomu, co má být rozuměno pod pojmem, který je použit v čl. 95 odst. 2 Ústavy "zákon, jehož má být při řešení věci použito", neboť při rozhodování konkrétních věcí jsou právní předpisy vždy aplikovány ve více rovinách (plánech).
Takto pojatým nálezem si tedy Ústavní soud osobuje právo rozhodovat způsobem, který nezná ani čl. 87 odst. 1 Ústavy ani zákon o Ústavním soudu. Jakkoli lze pochopit dobré úmysly těch, kteří pro výrok hlasovali, domnívám se, že tímto postupem nastoupil Ústavní soud cestu, která povede k těžko předvídatelným problémům.
V Brně dne 10. ledna 2001
JUDr. P. V.
Pl. ÚS 33/2000
Odlišné stanovisko
soudce JUDr. V. Š. ve věci návrhu obecného soudu I. stupně (Okresního soudu v Karviné) na vyslovení protiústavnosti jím označených ustanovení zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění zákona č. 304/1997 Sb.
Právní názor, přijatý většinou pléna Ústavního soudu, je založen na třech předpokladech, totiž, že Ústava je v posuzované věci přímo aplikovatelná, že obecné soudy nejsou orgány ochrany ústavnosti a že pravomoc Ústavního soudu je vymezena nejen čl. 87 Ústavy, ale (ve vztahu k obecným soudům) také čl. 95 odst. 2 Ústavy, což ve svých důsledcích znamená, že obecné soudy "nejsou oprávněny rozhodnout o protiústavnosti zákona", že "odmítnutím pomoci obecnému soudu" (sc. ústavněprávním výkladem předloženého zákona) by "vznikla neřešitelná situace umělého právního vakua", který by "opomenutím Ústavního soudu. paradoxně vedl k zablokování rozhodovací činnosti soudů", když poukaz menšinového stanoviska na nedostatek pravomoci Ústavního soudu k podávání závazného výkladu ústavnosti té které právní normy pokládá za "argument zcestný".
Tato (zestručněně shrnutá) východiska pokládám za současného stavu za ústavně nesouladná.
Jakkoli je správné, že obecným soudům nepřísluší rozhodování o zrušení zákona a jiných právních předpisů (čl. 95 odst. 2 úst. zák. č. 1/1993 Sb. - hlava druhá oddíl prvý zákona o Ústavním soudu), nelze pojem rozhodování (o neústavnosti zákona) zaměňovat za jeho interpretaci v aplikační praxi, jak to činí většinový právní názor, což s "
a limine
" přijatým předpokladem, že "Ústava je přímo aplikovatelná" a že "do pravomoci Ústavního soudu spadá vše, co mu Ústava na kterémkoli místě svého textu svěřuje", vede ke zřetelnému vykročení z pravomocí Ústavního soudu ústavně mu přikázaných (čl. 87 úst. zák. č. 1/1993 Sb.).
Pravomoci Ústavního soudu jsou taxativně stanoveny a každé z nich je (zákonem o Ústavním soudu) přikázáno samostatné (zvláštní) řízení, přizpůsobené procesně i jinak té které materii, která by v něm měla být projednána (část druhá zákona o Ústavním soudu); pro ústavní imperativ, obsahově směřující ostatně vůči obecným soudům, však takové řízení dáno není, takže - jen mimochodem poznamenáno - není ku příkladu z odůvodnění nálezu patrno, na základě jakých úvah dospěl většinový právní názor k závěru, že pro rozhodnutí o tom, zda napadená ustanovení zákona jsou "z hlediska ústavnosti aplikovatelná", je příslušné právě plénum Ústavního soudu a za jakých (procesních) podmínek rozhodnutí má být vůbec přijato (§ 13 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů); plénum Ústavního soudu tak rozhodovalo
praeter legem
a co do merita věci proti taxativně vymezeným pravomocím.
Obdobně nepřípadné je tvrzení většinového názoru, že jiným rozhodnutím Ústavního soudu (ku příkladu odmítnutím návrhu) by vznikla "neřešitelná situace umělého právního vakua"; odhlédnuto od toho, že přijatý nález, byť patrně ne obecně závazným způsobem, od obecného soudu vyžaduje, "aby přes (jím) vyslovené výhrady vyhověl požadavku žaloby", "právní vakuum" v procesní oblasti je nejen povahou věci, ale i uspořádáním procesního postupu vyloučeno. Nadto obecný soud I. stupně "nerozhodoval na základě svého přesvědčení o protiústavnosti aplikovaných ustanovení", ale měl (má) rozhodnout o nároku uplatněném žalobou, byť za těch okolností, že dotčenou právní normu pokládal za nesouladnou nikoli s Ústavou (správně s ústavním pořádkem státu - čl. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 112 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.). Imperativ plynoucí z čl. 95 odst. 2 Ústavy nelze ratione constitucionis chápat jinak, než že "předložením věci Ústavnímu soudu" se rozumí jen návrh na zrušení z protiústavnosti podezírané právní normy, jak také zněl původní
petit
návrhu obecného soudu. Jeho výklad podaný Ústavním soudem, směřující posléze k závěru, že jím obecný soud vlastně "žádá o rozhodnutí o ústavnosti těch (před novelou platných) ustanovení (posuzovaného) zákona", totiž zda jsou "z hlediska ústavnosti (spíše však z hlediska ochrany ústavnosti) aplikovatelná", není za současného stavu v souladu s pravomocí (kompetencemi) Ústavního soudu a již zmíněnou záměnou procesních pojmů
petit
návrhu a posléze i odůvodnění nálezu posouvá k jen lehce zastřenému ústavnímu výkladu obecným soudem předložených ustanovení zákona.
Jestliže zákonodárce nikoli opomenutím, ale záměrně Ústavnímu soudu nesvěřil pravomoc podávat výklad ústavního pořádku, je-li věc sporná, a jestliže pro otázky tohoto druhu nevytvořil (v zákoně o Ústavním soudu) procesní podmínky, není v pravomoci Ústavního soudu zákonodárcovu vůli překonat v podstatě násilnou konstrukcí
a limine
vytvořených předpokladů.
Jsem proto přesvědčen, že návrh (žádost) Okresního soudu v Karviné měl být odmítnut [§ 43 odst. 1 písm. d) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
V Brně dne 13. 2. 2001
JUDr. V. Š.
Pl. ÚS 33/2000
Odlišné stanovisko
K nálezu pléna Ústavního soudu z 10. ledna 2001, sp. zn. Pl. ÚS 33/2000, kterým byl zamítnut návrh Okresního soudu v Karviné na zrušení § 18a odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. b) za středníkem a odst. 3 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění zákona č. 304/1997 Sb., zaujímám podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, toto odlišné stanovisko:
Řízení bylo zahájeno podáním návrhu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy a § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. předaného k poštovní přepravě 28. června 2000 a doručeného Ústavnímu soudu 29. června 2000, v němž Okresní soud v Karviné navrhl zrušení uvedených ustanovení zákona. Dne 13. června 2000 byl vyhlášen ve Sbírce zákonů a nabyl platnosti zákon č. 150/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti 1. července 2000. Tohoto dne pozbyla platnosti ustanovení § 18a odst. 1 písm. c) odst. 2 písm. b) za středníkem, jichž se novelizace mimo jiné týkala. Plénum Ústavního soudu mělo podle mého názoru v tomto rozsahu usnesením řízení zastavit podle § 67 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. a zamítavý výrok nálezu měl platit jen pro § 18a odst. 3, který změněn nebyl. Není totiž v pravomoci Ústavního soudu rozhodovat o návrzích na zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, které pozbyly před skončením řízení u Ústavního soudu platnosti. Úvahu o přímé aplikaci čl. 95 odst. 2 Ústavy považuji za irelevantní neboť tato norma stanoví pouze, že dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním zákonem, předloží věc Ústavnímu soudu. Tento ústavní předpis upravuje postup obecného soudu, nikoli Ústavního soudu, který při posuzování návrhů na zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení musí vycházet z obsahu a rozsahu své rozhodovací pravomoci [ čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ] a nemůže přehlížet zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (čl. 88 odst. 1 a 2 Ústavy).
Uznávám argumenty většiny pléna, mám však za to, že by se měly promítnout v příslušné legislativní úpravě zákona o Ústavním soudu. Tato činnost je však vyhrazena moci zákonodárné. Za současného stavu je povinností Ústavního soudu i v případě předložení věci soudem podle čl. 95 odst. 2 Ústavy postupovat podle § 67 ( za jiné situace podle § 66) zákona o Ústavním soudu.
V Brně dne 10. ledna 2001
JUDr. M. H.
Pl. ÚS 33/2000
Odlišné stanovisko
K nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 10. ledna 2001, sp. zn. Pl. ÚS 33/2000, kterým byl zamítnut návrh Okresního soudu v Karviné na zrušení § 18a odst. l písm. c), odst. 2 písm. b) za středníkem a odst. 3 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění zákona č. 304/1997 Sb., zaujímáme dle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, toto odlišné stanovisko :
Přesto, že souhlasíme s argumentací nálezu, směřující k závěru, že ustanovení § 18a odst. l písm. c), § 18a odst. 2 písm. b) věty za středníkem, a § 18a odst. 3 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění zákona č. 304/1997, nelze považovat za protiústavní, máme za to, že v poměru k ustanovením § 18a odst. 1 písm. c) a § 18a odst. 2 písm. b) mělo být řízení zastaveno. Věcnému posuzování těchto dvou ustanovení totiž bránila překážka řízení, stanovená v ustanovení § 67 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a to s ohledem na to, že návrh na jejich zrušení byl Ústavnímu soudu podán dne 29. 6. 2000, účinností zákona č. 150/2000, jímž byla provedena jejich novelizace, tedy dnem 1. 7. 2000, však tato ustanovení ve znění navrhovaném ke zrušení pozbyla platnosti. V takovém případě je Ústavní soud povinen podle § 67 zákona č. 182/1993 Sb. řízení zastavit.
Ústavní soud je jistě povolán k posuzování ústavnosti zákonů, může tak však činit jen v mezích Ústavou ČR mu svěřených kompetencí taxativně uvedených v čl. 87 odst. 1 Ústavy ČR, tedy jako orgán soudního typu pouze v rámci jednotlivých typů řízení, jejichž pravidla řízení (čl. 88 odst. l Ústavy ČR) v návaznosti na zmíněný čl. 87 odst. 1 Ústavy ČR blíže upravuje zákon č. 182/1993 Sb. Tímto zákonem je Ústavní soud také ve smyslu čl. 88 odst. 2 Ústavy ČR vázán.
Čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR zakládá sice povinnost obecného soudu předložit věc Ústavnímu soudu, dospěje-li k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním zákonem, může tak však dle našeho názoru činit jen v poměru k zákonům či jejich jednotlivým ustanovením, jež jsou "živou" součástí právního řádu. I při tomto způsobu řešení totiž v konkrétních případech konečné slovo k otázce aplikace či výkladu jakéhokoliv zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení podaného obecným soudem zůstává zachováno Ústavnímu soudu, a to v rámci případného řízení o ústavní stížnosti. Výklad, ke kterému dospěla většina soudců Ústavního soudu v této věci v rámci jejího projednání je výrazně extenzivní a představuje neodůvodněný aktivismus s ohledem na již řečené shora. Pokud by měl zákonodárce možnost postupu užitého většinou pléna Ústavního soudu na mysli, jistě by takový postup naznačil v zákoně o Ústavním soudu. I s ohledem na ustanovení čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR, zmíněným (extenzivním) výkladem, však k takovému závěru, dle našeho přesvědčení, nelze dospět.
Pokud tedy v daném případě na základě později obecným soudem upřesněného návrhu, jímž se domáhal posouzení toho, zda napadená ustanovení jsou z hlediska ústavnosti aplikovatelná, se Ústavní soud tímto návrhem věcně zabýval, překročil rozsah svých kompetencí, neboť oprávnění podávat výklad zákonů mimo řízení, na která zákon o Ústavním soudu pamatuje, mu podle platné právní úpravy nepřísluší.
JUDr. V. J.
JUDr. E. Z.
JUDr. V. Č.