Okresní úřad H.B. okresní pozemkový úřad, (dále jen "pozemkový úřad"), rozhodnutím ze dne 10. 3. 1998, č.j. PÚ 10337/93-Ji/2/BZ, podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 229/1991 Sb."), a podle § 2 odst. 2 písm. c) zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb.(dále jen "zákon č. 243/1992 Sb."), rozhodl, že oprávněná osoba S. H. (dále jen "stěžovatel") není vlastníkem - v rozhodnutí dále konkrétně vyjmenovaných - nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu v H.B. (dále jen "nemovitosti").

Své rozhodnutí pozemkový úřad odůvodnil tím, že stěžovateli není možno, podle § 3 zákona č. 243/1992 Sb. a s přihlédnutím k ustanovení § 11a odst. 1 téhož zákona, nemovitosti vydat. Podle pozemkového úřadu bylo nepochybně zjištěno, že stěžovatel ve lhůtě podle § 11a zákona č. 243/1992 Sb., tj. do 31. prosince 1992, nárok na vydání nemovitostí u příslušného úřadu, tj. podle § 3 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. a § 9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. u příslušného pozemkového úřadu neuplatnil a jeho právo zaniklo. V odůvodnění rozhodnutí pozemkový úřad dále uvedl, že místem pro uplatnění nároku v daném případě nebyl Městský úřad H.B. kam bylo příslušné podání stěžovatele doručeno dne 21. 12. 1992, nýbrž Okresní úřad Havlíčkův Brod - referát pozemkového úřadu, o čemž prý byl nepochybně řádně poučen pracovníkem pozemkového úřadu a tato skutečnost vyplývala "i z předtištěného formuláře, na kterém nárok uplatnil, a který si zřejmě, tak jako velké množství dalších občanů, obstaral spolu s příslušnými písemnými informacemi na pozemkovém úřadu". Pozemkový úřad také podotkl, že v případě jiné formy podání k pozemkovému úřadu (ústním podáním do protokolu, telegraficky nebo při jednání s pracovníkem pozemkového úřadu) mohl tak "učinit za potřebné součinnosti pracovníků pozemkového úřadu, které by se mu bylo dostalo". Pozemkový úřad dále poukázal na to, že podání týkající se uplatnění nároku bylo učiněno u Městského úřadu H. B. dne 21. 12. 1992, tedy dříve než pozemkový úřad - při návštěvě stěžovatele u něho dne 22. 12. 1992 - ověřil údaje čestného prohlášení o trvalém bydlišti a státním občanství ČSFR a kopii rodného listu stěžovatele. Pozemkový úřad v odůvodnění konečně uvedl, že pokud bylo předmětné písemné podání učiněno u "orgánu místně a věcně nepříslušného a tímto orgánem nebylo ve smyslu ust. § 20 zák. č. 71/1967 Sb. neprodleně postoupeno pozemkovému úřadu, tj. správnímu orgánu příslušnému k uplatnění nároku dle ust. § 9 odst. 1 zákona o půdě, tj. dle zvláštního předpisu tak, aby bylo k příslušnému správnímu orgánu doručeno nejpozději poslední den lhůty, ve které bylo možno nárok uplatnit, tj. do 31. 12. 1992", je nutné považovat podání doručené pozemkovému úřadu dne 25. 2. 1993 za podání doručené po lhůtě pro uplatnění nároku na vydání nemovitosti stanovené zvláštním předpisem. Pozemkový úřad proto při rozhodování musel postupoval ve smyslu ustanovení § 11a zákona č. 243/1992 Sb. a konstatovat, že neuplatněním práva na vydání nemovitostí ve lhůtě stanovené zákonem právo oprávněné osoby zaniklo.

Proti tomuto rozhodnutí pozemkového úřadu podal stěžovatel odvolání ke Krajskému soudu v Hradci Králové, který rozsudkem ze dne 27. 4. 1999, č.j. 30 Ca 66/98-27, rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 10. 3. 1998, č.j. PÚ 10337/93-Ji/2/BZ, potvrdil a dále rozhodl, že navrhovatel (stěžovatel) nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud vycházel především z toho, že odpůrce (pozemkový úřad) musel při rozhodování vyjít z ustanovení § 11a zákona č. 243/1992 Sb., ze kterého vyplývá, že neuplatněním práva (nároku) ve lhůtě do 31. 12. 1992 právo zaniká. Jedná se o lhůtu prekluzívní (propadnou) a na její běh proto neměla vliv skutečnost, že stěžovatel omylem neuplatnil nárok u orgánu k tomu (podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.) příslušnému. Krajský soud k tomu navíc dodal, že ani zákon č. 229/1991 Sb., ani zákon č. 243/1992 Sb. neobsahují žádná ustanovení o prominutí zmeškání lhůty a proto rozhodnutí pozemkového úřadu musel posoudit jako zákonné.

Citovaná rozhodnutí pozemkového úřadu a Krajského soudu v Hradci Králové napadl stěžovatel ústavní stížností.

V ní v prvé řadě namítl, že zejména rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 1999, sp. zn. 30 Ca 66/98, byl vydán "za porušení" ústavou zaručeného základního práva zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), zaručujícího právo na soudní ochranu, tedy práva na spravedlivý proces a spravedlivé rozhodnutí. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil přesvědčení, že citovaným rozhodnutím byl porušen zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen "správní řád"), a že daná rozhodnutí jsou v rozporu s principy právního státu.

Stěžovatel nejdříve poukázal na to, že při rozhodování bylo zcela pominuto ustanovení § 19 odst. 4 správního řádu, "jehož výklad je mu nejasný". V této souvislosti uvedl, že dotčené ustanovení v části věty za středníkem doposud používá pojem "národní výbor" a umožňuje podání v řízení před národními výbory učinit i u městského či místního národního výboru [poznámka - správně text zní: "u místního (městského) národního výboru"], v jehož obvodu má účastník trvalé bydliště [poznámka - správně: "účastník řízení trvalý pobyt nebo pracoviště"]. Stěžovatel dále dovozuje, že vzhledem k tomu, že obecní, městské a okresní úřady jako správní orgány plní v podstatě stejné správní úkoly jako soustava bývalých národních výborů, lze mít za to, že zmíněné ustanovení je třeba vykládat tak, že "i pro dané řízení před Okresním úřadem bylo možné předmětné podání učinit u Městského úřadu v Havlíčkově Brodě, kde má stěžovatel trvalé bydliště". Stěžovatel je proto přesvědčen, že své podání učinil ve lhůtě a citovaná rozhodnutí "nerespektují platný zákon".

Stěžovatel dále konstatuje, že i "bez ohledu na právě uvedenou problematiku" zůstává skutečností, že městský úřad porušil v ustanovení § 20 správního řádu mu uloženou povinnost, když (poznámka - jako správní orgán nepříslušný) podání stěžovatele nepostoupil příslušnému orgánu neprodleně a učinil tak téměř po dvou měsících. Pokud ústavní stížností napadaná rozhodnutí důsledky tohoto porušení zákona přičítají k tíži stěžovatele, nelze podle jeho názoru než dovozovat, že se jedná o hrubé porušení principů právního státu vycházejícího z úcty k právům občanů. Za daného stavu měl tedy Krajský soud v Hradci Králové poskytnout porušeným právům soudní ochranu. Vzhledem k tomu, že tak neučinil, došlo podle stěžovatelova přesvědčení k porušení jeho základního práva zakotveného v čl. 36 Listiny.

Stěžovatel má konečně za to, že souzená věc je zcela totožná s rozhodnutím Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 30/97 (In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 11. Vydání 1. Praha, C.H.Beck 1999, str. 139 a násl.). Stěžovatel proto dále odkázal na argumentaci obsaženou v citovaném nálezu a navrhl, aby rozhodnutí Okresního úřadu H.B. okresního pozemkového úřadu, ze dne 10. 3. 1998, č.j. PÚ 10337/93-Ji/2/BZ, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 1999, sp. zn. 30 Ca 66/98, byly zrušeny.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné náležitosti a předpoklady a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí ve věci samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřily Krajský soud v Hradci Králové a vedlejší účastníci řízení - Okresní úřad H.B. okresní pozemkový úřad, a Okresní úřad H.B. finanční referát.

Pozemkový fond České republiky - územní pracoviště H.B. Městský úřad v Havlíčkově Brodě - hospodářský odbor a Lesy České republiky, s.p. - Oblastní inspektorát Havlíčkův Brod se postavení vedlejšího účastníka řízení před Ústavním soudem vzdaly. Zemědělskému družstvo Mírovka v likvidaci nemohlo být doručeno z důvodu jeho likvidace.

Krajský soud v Hradci Králové se ve svém vyjádření v plném rozsahu odvolal na rozsudek ze dne 27. 4. 1999, sp. zn. 30 Ca 66/98, a odkázal na právní hodnocení souzené věci podané v jeho odůvodnění. Krajský soud navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a prohlásil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.

Pozemkový úřad ve svém vyjádření v prvé řadě odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 10. 3. 1998, č.j. PÚ 10337/93-Ji/2/BZ. Pozemkový úřad dále vyjádřil nesouhlas se stěžovatelovým odkazem na ustanovení § 19 odst. 4 správního řádu a s jeho názorem, že podání, kterým byl dne 21. 12. 1992 uplatněn u Městského úřadu v H.B. nárok na vydání předmětných nemovitostí, bylo i pro řízení před pozemkovým úřadem učiněno ve lhůtě podle ustanovení § 11a zákona č. 243/1992 Sb. Poukázal především na to, že po nabytí účinnosti zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, a zákona č. 425/1990 Sb., o okresních úřadech, prý již nelze aplikovat v ustanovení § 19 odst 4 část věty za středníkem. Pozemkový úřad dále provedl rekapitulaci právní úpravy postupu při uplatnění nároku na vydání nemovitosti u věcně příslušného pozemkového úřadu podle zákona č. 243/1992 Sb. a zákona č. 229/1991 Sb. a uvedl, že (v důsledku doručení uplatněného nároku na vydání předmětných nemovitostí dne 25. 2. 1993, tedy po lhůtě stanovené v ustanovení § 11a zákona č. 243/1992 Sb.) mu nezbylo než ve věci tohoto nároku rozhodnut negativně. Pozemkový úřad dále prohlásil, že není věcně příslušným k tomu, aby se zabýval problematikou postupu Městského úřadu v H.B. podle ustanovení § 20 správního řádu, podle něhož je nepříslušný správní orgán povinen podání neprodleně postoupit příslušnému správnímu orgánu a uvědomit o tom účastníka řízení. Pozemkový úřad konečně navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl a sdělil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.

Okresní úřad H.B. finanční referát (dále jen "finanční referát"), ve svém vyjádření zejména poukázal na to, že majetku získaného státem na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., je řešena zákonem č. 243/1992 Sb., který v ustanovení § 3 odst. 2 (týkajícího se postupu při uplatňování nároku oprávněných osob) odkazuje na ustanovení § 9 zákona č. 229/1991 Sb. To "zcela jednoznačně uvádí, že oprávněná osoba uplatní své nároky u pozemkového úřadu a zároveň vyzve povinnou osobu k vydání nemovitosti". Podle ustanovení § 11a zákona č. 243/1992 Sb. je lhůta pro uplatnění nároku, která končila 31. 12. 1992, lhůtou prekluzívní a neuplatněním zaniká. Pokud jde o stěžovatelem uváděné ustanovení § 19 odst. 4 správního řádu, finanční referát namítl, že lze aplikovat pouze část věty před středníkem, neboť působnost dřívějších národních výborů přešla nejen na obce a okresní úřady, ale také na další orgány, "mezi nimiž již nejsou vazby, které byly typické pro dřívější soustavu národních výborů". Nelze proto souhlasit s tím, že "obecní, městské a okresní úřady plní stejné správní úkoly jako soustava bývalých národních výborů. Obecní a městské úřady vykonávají samosprávu a pouze v přenesené působnosti státní správu. Okresním úřadům je svěřen zákonem výkon státní správy". Stanoví-li ustanovení § 19 odst. 4 v části věty před středníkem, že se podání činí u orgánu věcně a místně příslušného, je v souzené věci věcně příslušný orgán vymezen speciálním zákonem, tj.zákonem č. 229/1991 Sb. a lhůta k uplatnění nároku je určena zákonem č. 243/1992 Sb. Finanční referát, vzhledem k tomu, že stěžovatel ve lhůtě uplatnil svůj nárok na vydání nemovitosti u věcně nepříslušného Městského úřadu v H.B. a pozemkovému úřadu jako věcně příslušnému orgánu byla výzva doručena až 25. 2. 1993 (tedy po lhůtě stanovené zákonem), navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a sdělil, že na ústním jednání před Ústavní soudem netrvá.

Ústavní stížnost je důvodná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že zejména napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové byl vydán "za porušení" ústavou zaručeného základního práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 Listiny. Podle názoru stěžovatele došlo k porušení práva na spravedlivý proces a spravedlivé rozhodnutí. Tím má zřejmě na mysli ustanovení odstavce prvního a odstavce druhého věty první článku 36 Listiny. Podle odstavce prvého tohoto článku každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle odstavce druhého, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, se může obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak.

Ústavní soud v prvé řadě dovozuje, že pokud jde o námitku porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny, stěžovateli - jak vyplývá z příslušného správního a soudního spisu - nebylo nijak bráněno v tom, aby se svého práva u příslušného Krajského soudu v Hradci Králové domáhal. Této námitce proto přisvědčit nelze.

Ze soudního spisu však současně vyplývá, že postupem samotného soudu jako orgánu aplikujícího právo - při posuzování problému zachování právních účinků podání učiněného stěžovatelem podle zákona č. 229/1991 Sb. u věcně a místně nepříslušného správního orgánu - nedošlo přes snahu stěžovatele, k zajištění spravedlivé ochrany jeho práv a oprávněných zájmů jako účastníka řízení (srov. též § 1 o.s.ř.). Proto Ústavnímu soudu nezbylo než se zabývat především touto otázkou.

Ústavnímu soudu, který není součástí soustavy obecných soudů, sice v zásadě nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazu provedeného obecnými soudy, pokud jím nedojde k porušení základních práv a svobod, zaručených ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud vyslovil, že zpravidla není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, že není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 ústavního zákona č. 1/1993 Sb.) a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 ústavního zákona č. 1/1993 Sb.). Podrobněji srov. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H.Beck Praha 1994, str. 41 a násl. Ústavní soud však ve své judikatuře připouští, že právních předpisů obecnými soudy, která se opticky jeví jako na první pohled zákonná, může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí ústavnosti. Tak tomu bude zejména tehdy, jestliže bude např. výklad předpisu natolik extenzivní, že zasáhne do některého ústavně garantovaného základního práva, a tím poruší čl. 4 odst. 4 Listiny, který ukládá orgánům aplikujícím právo šetřit podstatu a smysl základních práv [srov. IV. ÚS 188/94 (I.ÚS 12/95) In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3. Vydání 1. Praha, C.H.Beck 1995, str. 284].

V návaznosti na stěžovatelovu námitku, že při rozhodování bylo zcela pominuto ustanovení § 19 odst. 4 správního řádu, "jehož výklad je mu nejasný", Ústavní soud uvádí, že podle tohoto ustanovení - část věty před středníkem - se podání činí u orgánu věcně a místně příslušného (§ 5 až 7). Podle ustanovení § 5 odst. 1 správního řádu jsou k řízení věcně příslušné správní orgány, které určuje zvláštní zákon a teprve "nestanoví-li zvláštní zákon, který orgán je věcně příslušný, rozhoduje národní výbor" (§ 5 odst. 1 část věty za středníkem). To v souzené věci znamená, že v souladu s ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. je věcně příslušným správním orgánem pozemkový úřad. Soustavu pozemkových úřadů podle ustanovení § 11 zákona č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění pozdějších předpisů, tvoří jednak okresní pozemkové úřady, kterými jsou samostatné referáty okresních úřadů, a jednak - na území hlavního města Prahy a měst Brna, Plzně a Ostravy - samostatné odbory magistrátů těchto měst, které vykonávají působnost okresního pozemkového úřadu, a jednak ústřední pozemkový úřad, kterým je ministerstvo.

Podle ustanovení § 1 odst. 1 správního řádu se tento řád vztahuje na řízení, v němž o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech občanů a organizací (poznámka: roz. fyzických a právnických osob) rozhodují v oblasti státní správy vedle ministerstev, jiných ústředních orgánů státní správy a jiných orgánů státní správy (tj. také příslušných pozemkových úřadů) také národní výbory. Působnost bývalých národních výborů v oblasti státní správy přešla na obce zákonem č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, [dále jen "zákon o obcích"], diferencovaným způsobem (§ 21 a násl. zákona o obcích). Jestliže tedy ustanovení § 1 odst. 3 správního řádu uvádí, že pokud se dále hovoří (poznámka: roz. ve správním řádu) o správních orgánech, rozumějí se tím orgány uvedené v odstavcích 1 (a 2), znamená to, že jde také o orgány obce při rozhodování v oblasti přenesené působnosti. Orgány obcí tedy - obecně vzato - sice nejsou orgány státní správy [a ani právní úprava (čl. 99 Ústavy ČR, zákon o obcích a jednotlivé speciální zákony upravující přenesenou působnost obcí) je tak nevymezuje], leč v uvedených souvislostech jako správní orgány nepochybně fungují a je třeba je za ně považovat.

Městský úřad v H. B., jemuž bylo příslušné podání stěžovatele doručeno dne 21. 12. 1992, nenáleží do soustavy pozemkových úřadů (viz výše) a není tedy v souzené věci věcně příslušným správním orgánem. Správním orgánem však Městský úřad v H.B. nepochybně je v oblasti přenesené působnosti, v níž vykonává státní správu s výjimkou věcí, které patří do působnosti komise nebo zvláštního orgánu [srov. ustanovení § 21 a násl. a § 58 odst. 3 písm. b) zákona obcích].

Ústavní soud se proto domnívá, že Městský úřad v H.B. jako správní orgán měl s ohledem na ustanovení odst. 1 věta druhá a odst. 2 věta druhá § 3 správního řádu - podle nichž je správní orgán povinen mimo jiné chránit práva a zájmy občanů (fyzických osob) a také jim poskytovat pomoc a poučení, aby pro neznalost právních předpisů neutrpěli v řízení újmu - postupovat v souladu s ustanovením § 20 správního řádu a jako věcně nepříslušný správní orgán stěžovatelovo podání neprodleně postoupit příslušnému pozemkovému úřadu a stěžovatele o tom uvědomit. Pokud tak Městský úřad v H.B. nepostupoval a stěžovatelem učiněné podání příslušnému pozemkovému úřadu postoupil až dopisem ze dne 24. 2. 1993 (doručeném 25. 2. 1993), bylo by - podle názoru Ústavního soudu - v rozporu se zásadami správního řízení vykládat tento postup správního orgánu v neprospěch a k tíži stěžovatele. Ostatně Ústavní soud již judikoval (srov. sp. zn. IV. ÚS 30/97 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 11. Vydání 1. Praha, C.H.Beck 1999, str. 139 a násl.), že by bylo v rozporu s principy právního státu založeného na úctě k právům (čl. 1 Ústavy ČR) přičítat k tíži a v neprospěch oprávněné osoby fakt, že k postoupení včas uplatněného restitučního nároku podle zákona o půdě došlo ze strany věcně a místně nepříslušného správního orgánu příslušnému po uplynutí zákonem stanovené lhůty k uplatnění nároku.

Za tohoto stavu se Ústavní soud domnívá, že v souzené věci zůstaly zachovány právní účinky uplatněného nároku na vydání předmětných nemovitostí podáním doručeným Městskému úřadu v H.B. dne 21. 12. 1992, které bylo dopisem městského úřadu postoupeno pozemkovému úřadu až dne 24. 2. 1993. Ústavní soud je přesvědčen, že pokud orgány veřejné moci zamítly - za této situace - stěžovatelův návrh toliko s odůvodněním, že nebyl uplatněn ve lhůtě do 31. 12. 1992 u příslušného pozemkového úřadu, neposkytly dostatečnou ochranu jeho právům garantovaným čl. 36 Listiny. Je tedy zřejmé, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 1999, sp. zn. 30 Ca 66/98, bylo stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, vyplývající především z čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, porušeno.

Proto Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 1999, sp. zn. 30 Ca 66/98, zrušil.

Z důvodů procesní ekonomie současně zrušil i rozhodnutí Okresního úřadu H.B. okresního pozemkového úřadu, ze dne 10. 3. 1998, č.j. PÚ 10337/93-Ji/2/BZ.