Navrhovatel podal dne 21. 1. 1999 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 22. 1. 1999. Ústavní stížnost směřovala proti rozhodnutí Policejního prezídia, ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie v Praze, čj. PPR-8507/RCP-c-217-98, ze dne 6. 11. 1998, kterým bylo zamítnuto odvolání navrhovatele a potvrzeno rozhodnutí Odboru cizinecké policie Správy hl. m. Prahy Policie ČR, čj. PSP-12 804/OCP-p-98, ze dne 9. 9. 1998, jímž byla zamítnuta žádost o udělení trvalého pobytu na území ČR. Podle názoru navrhovatele bylo napadeným rozhodnutím porušeno jeho právo na rodinný život zahrnující i vazby mezi rodičem a dospělým potomkem a orgány Policie ČR svým rozhodnutím porušily ust. čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 4 odst. 4, čl. 7, čl. 32 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní stížnost byla podána včas.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spisový materiál Odboru cizinecké policie Správy hl. m. Prahy Policie ČR i vyjádření Policejního prezídia, ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie v Praze (dále jen "Policejní prezídium"). Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatel žádal o udělení trvalého pobytu na území ČR, protože chtěl žít u svého syna, který má české státní občanství a žije trvale v Praze. Výše uvedeným rozhodnutím odboru cizinecké policie byla jeho žádost zamítnuta s tím, že příslušný správní orgán neshledal v jeho žádosti důvody pro povolení trvalého pobytu. Dále tento orgán uvedl, že navrhovatel chce žít u syna, tj. argumentuje sloučením rodiny, ale jeho manželka trvale žije v Bělorusku a on sám by bydlel nikoliv se synem, ale na adrese jiné. Protože není splněn účel, který má povolení trvalého pobytu na území ČR za účelem sloučení rodiny zajistit, a protože žádost nelze posoudit ani jako jiný humanitární případ a protože není povolení žádosti odůvodněno ani zahraničně politickým zájmem ČR, rozhodl správní orgán tak, jak bylo výše uvedeno.

K odvolání navrhovatele, v němž byly uvedeny jeho připomínky týkající se jeho bydlení spolu se synem i další údaje podporující jeho žádost, rozhodovalo ve věci Policejní prezídium, které rozhodnutím, čj. PPR-8507/RCP-c-217-98, ze dne 6. 11. 1998, zamítlo odvolání a potvrdilo rozhodnutí odboru cizinecké policie. V odůvodnění pak odvolací orgán uvedl, že na udělení trvalého pobytu není právní nárok a správní orgán má právní úpravou vytvořen prostor pro správní uvážení, v jehož rámci má posoudit všechny skutečnosti, které jsou významné pro meritum věci. Rozhodnutí orgánu I. stupně nebylo v rozporu s příslušnou právní úpravou, tj. se zák. č. 123/1992 Sb., o pobytu cizinců na území ČSFR, ve znění pozdějších předpisů, a proto bylo odvolacím orgánem potvrzeno.

Proti rozhodnutí Policejního prezídia podal navrhovatel ústavní stížnost, kterou žádal ochranu svých základních práv, a to práva na rodinný život společně se svým synem. Napadeným rozhodnutím správního orgánu bylo podle názoru navrhovatele porušeno ust. čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 4, čl. 7, čl. 32 a čl. 36 odst. 2 Listiny, čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V odůvodnění ústavní stížnosti pak navrhovatel uvedl, že splnil všechny zákonem stanovené podmínky, orgán cizinecké policie neuvedl v žádném rozhodnutí, že by zjistil jiné skutečnosti, které by odůvodňovaly odmítnutí žádosti, a přesto nedosáhl vyhovění své žádosti. Podle jeho názoru byla žádost zamítnuta neodůvodněně. Zamítnutí povolení k trvalému pobytu poškodilo rodinné vazby navrhovatele, neboť nemá jinou možnost, jak se legálně zdržovat a žít na území ČR. Orgány cizinecké policie doporučovaly dlouhodobý pobyt, pro jehož povolení nejsou stanoveny důvody, avšak z praxe je zřejmé, že i pro dlouhodobý pobyt se vyžaduje prokázání jeho účelu (zaměstnání nebo podnikání), který však navrhovatel doložit nemůže. Zamítavým rozhodnutím a nemožností dovolat se přezkoumání rozhodnutí soudem byl poškozen i syn navrhovatele, který je českým státním občanem a má trvalý pobyt v Praze, protože i jemu byl znemožněn rodinný život. Přitom za sloučení rodiny lze jistě soužití otce a syna považovat, i když nebudou spolu žít v jednom bytě. Navrhovatel proto žádal, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí Policejního prezídia.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud dále vyžádal vyjádření Policejního prezídia jako účastníka řízení. Ve vyjádření Policejní prezídium uvedlo, že při rozhodování o udělení trvalého pobytu je v zákoně obsažen institut správního uvážení, který vytváří prostor pro posouzení každého jednotlivého případu ve všech souvislostech. Navíc je problematickým výklad pojmu společné soužití, tedy zda lze za něj považovat život ve společné domácnosti, tato úvaha by odůvodňovala i zamítavé rozhodnutí prvostupňového orgánu. Z napadených rozhodnutí nelze vyvozovat, že by udělení dlouhodobého pobytu bylo podmínkou pro udělení pobytu trvalého, avšak, pokud již žadatel o trvalý pobyt se po určitou dobu zdržuje na území republiky, lze k této skutečnosti při rozhodování přihlédnout. Zamítavé rozhodnutí ve věci trvalého pobytu v žádném případě neznamená omezení svobod a práv žadatele, spíše lze mluvit o jejich "nerozšíření". Navíc v současné době má navrhovatel povolen dlouhodobý pobyt na území ČR za účelem sloučení rodiny. Policejní prezídium proto navrhlo, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost zamítl.

Ústavní soud již mnohokrát konstatoval ve svých rozhodnutích, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto nahrazovat činnost soudů při přezkoumávání pravomocných rozhodnutí správních orgánů. Vzhledem k tomu, že v době, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí správního orgánu, byl příslušnou tehdy platnou právní úpravou vyloučen soudní přezkum tohoto rozhodnutí, a protože se navrhovatel dovolává ochrany základních práv zaručených ústavním zákonem a mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí správního orgánu i řízení mu předcházející.

Ústavní soud posoudil předmětnou ústavní stížnost z hlediska namítaných porušení Listiny a Evropské úmluvy o lidských právech a dospěl k závěru, že v tomto bodě je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Při této úvaze vycházel Ústavní soud z názoru, že rozhodování o tom, komu bude povolen trvalý pobyt na území státu, přísluší pouze státu samotnému, který pro toto rozhodování také vytváří příslušné mechanismy, samozřejmě s respektováním svých mezinárodních závazků. Je proto zcela na místě, že při rozhodování o udělení trvalého pobytu je příslušnému orgánu dána možnost posoudit všechny okolnosti individuálního případu s opřením se o institut správního uvážení. Lze samozřejmě souhlasit s navrhovatelem, že by jedinec, o jehož právech je ve správním řízení rozhodováno, neměl být zbaven možnosti soudního přezkumu daného správního rozhodnutí, jak tomu bylo v případě rozhodování o udělení trvalého pobytu. Vzhledem k tomu, že nálezem Ústavního soudu (Pl. ÚS 27/97) bylo zrušeno ust. § 32 odst. 2 zák. č. 123/1992 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů, nelze již v současné době považovat uvedenou situaci za porušení práva na soudní přezkum. Navíc v předmětné věci byl tento nedostatek zhojen samotným řízením o ústavní stížnosti. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutím správního orgánu o zamítnutí udělení trvalého pobytu nebylo porušeno právo navrhovatele na rodinný život.

Při rozhodování o udělení trvalého pobytu je však příslušný správní orgán vedle výše uvedeného zákona o pobytu cizinců na území ČR povinen řídit se také obecnými předpisy o správním řízení, zejména pokud jde o možnost účastníků řízení uvádět různá tvrzení a důkazy a povinnost správních orgánů se těmito tvrzeními a důkazy zabývat a hodnotit je z hlediska jejich významu pro předmětnou otázku [§ 34, 46, 47 zák. č. 71/1967 Sb. (správní řád)]. Při bližším zkoumání správního řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, dospěl Ústavní soud k závěru, že správní orgán I. stupně i správní orgán, který rozhodoval v odvolacím řízení, uvedená procesní pravidla nedodržel, čímž bylo porušeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Porušení tohoto práva spatřuje Ústavní soud v tom, že oba správní orgány, které ve věci rozhodovaly, argumentovaly při zamítnutí žádosti o udělení trvalého pobytu tím, že navrhovatel má větší část rodiny, zejména manželku, v Bělorusku a trvalým pobytem v ČR by došlo k rozpadu této rodiny. Dále argumentovaly v podtextu i tím, že navrhovatel nemá v úmyslu bydlet ve společné domácnosti se svým dospělým synem a nelze tak ani z tohoto pohledu hovořit o rodinném životě. Za spisového materiálu, který byl Ústavnímu soudu postoupen příslušným správním orgánem, je však zcela jednoznačně patrno, že navrhovatel vysvětloval okolnosti týkající se manželky i bydlení se synem (podání navrhovatele ze dne 10. 8. 1998, které tvořilo přílohu k žádosti o udělení trvalého pobytu). Ve svém rozhodnutí se však správní orgány těmito tvrzeními vůbec nezabývaly a naopak rozhodly s argumentací výše uvedenou. Takto odvolací orgán (nejen ve správním řízení) je povinen přezkoumat napadané rozhodnutí v celém rozsahu a je-li to nutné, řízení doplnit, popřípadě zjištěné vady odstranit (§ 59 odst. 1 spr. řádu). Tomuto požadavku zákona neodpovídá, převezme-li odvolací orgán argumenty orgánu prvního stupně obsažené v předkládací zprávě. Rozhodnutí, jehož odůvodnění obsahuje toliko odkaz na to, že napadené rozhodnutí bylo přezkoumáno a jeho důvody shledány správnými, je neúplné a tedy i nepřezkoumatelné, pokud podstatná a závažná část důvodů zmíněná v řízení, v odůvodnění konečného rozhodnutí chybí, a takto je vlastně rozhodující orgán pomíjí. Naznačené požadavky je na místě vztáhnout nejenom na řízení před soudy, ale i na řízení před orgány správními, zejména ovšem co se týče základních lidských práv a svobod. V uvedeném postupu správních orgánů Ústavní soud spatřuje porušení práva na spravedlivý proces, a proto rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno a napadené rozhodnutí zrušil.