III. ÚS 61/97

Právo na soudní a jinou právní ochranu

§  ×
AA  
Sdílení poznámky:
Obsah Typ obsahu
Předpisy ČR (7)
USPrnSO
Právo na soudní a jinou právní ochranu
III. ÚS 61/97
> Pokud procesní právní úkony účastníků řízení obsahují zjevnou nesprávnost, odstranění které umožňuje rovněž odstranit nedostatek podmínek v řízení, přičemž konstatování této zjevnosti nevyžaduje procesní aktivitu soudu (např. dokazování), nutno účastníkům řízení dát příležitost tuto nesprávnost odstranit. Opakem tohoto postupu je přepjatý formalismus, jehož důsledkem je sofistikované zdůvodňování zjevné nespravedlnosti, a tím dotčení smyslu § 1 o. s. ř. a čl. 36 odst. 1 Listiny. Neobstojí v této souvislosti ani námitka porušení ústavního principu rovnosti účastníků řízení, protože požadavek neakceptovatelnosti přepjatého formalismu se vztahuje stejnou měrou na každého z účastníků. <
Ústavní soud
rozhodl po ústním jednání dne 4. listopadu 1999 v senátě ve věci ústavní stížnosti F. R, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. prosince 1996, sp. zn. 17 Co 342/95, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 30. ledna 1995, č. j. 6 C 337/92-34, o zastavení řízení, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. prosince 1996, sp. zn. 17 Co 342/95, a usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 30. ledna 1995, č. j. 6 C 337/92-34, se zrušuje.
Odůvodnění
I.
Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 18. února 1997, podaným ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. prosince 1996, sp. zn. 17 Co 342/95, a usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 30. ledna 1995, č. j. 6 C 337/92-34. Oběma uvedenými rozhodnutími se stěžovatel cítí být dotčen na svých základních právech a svobodách vyplývajících čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina).
Ze spisu Okresního soudu ve Znojmě ve věci vedené pod sp. zn. 6 C 337/92, jejž si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:
Stěžovatel společně s dalšími navrhovateli se žalobou u Okresního soudu ve Znojmě domáhal vydání rozsudku, ukládajícího odpůrci označenému Sklostroj-Přímětice vydání přesně určených nemovitostí. Usnesením Okresního soudu ve Znojmě ze dne 30. ledna 1995, č. j. 6 C 337/92-34, bylo řízení v uvedené věci zastaveno. V odůvodnění svého rozhodnutí soud odkázal na opakovaná podání odpůrce, v nichž se poukazuje na skutečnost, že subjekt označený jako "Sklostroj-Přímětice" nelze považovat za subjekt, který by mohl být účastníkem občanskoprávního řízení, když se jedná pouze o závod, jenž je součástí subjektu "Sklostroj, s. p. Turnov". Uvádí dále, že je povinností soudu v souladu s ustanovením § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlížet, zda jsou splněny podmínky řízení, mezi něž patří i způsobilost být účastníkem řízení (§ 19 o. s. ř.) a procesní způsobilost (§ 20 o. s. ř.). Z provedeného dokazování, zejména z výpisu z obchodního a podnikového rejstříku Okresního soudu v Hradci Králové, z výpisu z katastru nemovitostí, výňatku organizačního řádu odpůrce, vzal soud za prokázané, že odpůrce, i když nepřesně označen jako "Sklostroj-Přímětice" existuje, je ovšem pouze složkou státního podniku Sklostroj Turnov, přičemž je to tento subjekt, jenž je vlastníkem a držitelem předmětného majetku, tudíž z hlediska hmotněprávních předpisů také povinnou osobou a pouze takto označený a žalovaný subjekt může být účastníkem občanského soudního řízení. Jelikož navrhovatelem označený odpůrce nepochybně existuje a byl označen způsobem vylučujícím možnost jeho záměny s jiným subjektem, soud považoval za vyloučenou možnost postupu dle § 43 o. s. ř.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. prosince 1996, sp. zn. 17 Co 342/95, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí se ztotožnil s argumentací Okresního soudu ve Znojmě, když nad její rámec konstatoval, že důvod nemožnosti postupu dle § 43 odst. 1 o. s. ř. v předmětné věci lze spatřovat i v dodržení zásady rovnosti účastníků občanskoprávního řízení, jelikož v opačném případě by soud vedl účastníky řízení k tomu, aby žaloba ve sporu obstála, ať už z hlediska procesněprávních předpisů nebo z hlediska předpisů hmotného práva.
Do rozhodnutí soudu odvolacího podal stěžovatel kromě ústavní stížnosti i dovolání, jež bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. února 1999, č. j. 2 Cdon 657/97-59, z důvodu nepřípustnosti odmítnuto.
V ústavní stížnosti stěžovatel odkazuje zejména na judikaturu Ústavního soudu v případech meritem shodných s případem rozhodovaným (II. ÚS 79/94, IV. ÚS 6/95, III. ÚS 41/95), ve které byl odmítnut formalistický postup soudů při posuzování označení povinné osoby v restitučních věcech, jenž hrozí vznikem případné další křivdy. Stěžovatel je si vědom skutečnosti, že rozhodnutí Ústavního soudu nemají precedenční povahu, nicméně dle jeho názoru by právní názory Ústavního soudu měly být obecnými soudy respektovány, což je základní podmínkou sjednocování judikatury a vytváření jednotnosti aplikace právního řádu. Na okraj námitky rovnosti účastníků řízení se pak ve stížnosti připomíná, že požadavek neakceptovatelnosti přepjatého formalismu se vztahuje stejnou měrou na každého z účastníků řízení. Z uvedených důvodů, jak bylo již konstatováno, se stěžovatel cítí být dotčen na svých základních právech a svobodách plynoucích z čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud si podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyžádal od Krajského soudu v Brně vyjádření k předmětné ústavní stížnosti. Ve svém vyjádření ze dne 20. července 1999 předsedkyně senátu 17 Co Krajského soudu v Brně odkazuje v celém rozsahu na odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení krajského soudu a navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
II.
V dosavadní činnosti rozhodoval Ústavní soud řadu případů meritem věci shodných s posuzovaným případem.
V nálezu ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 79/94 se ztotožnil se závěrem Ústavního soudu ČSFR k interpretaci zákona č. 87/1991 Sb., vyjádřené v nálezu ze dne 21. prosince 1992, sp. zn. I. ÚS 597/92, podle níž se jedná o zákon restituční, kterým se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky majetkových i jiných křivd, spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. Stát a jeho orgány jsou tedy povinny postupovat v řízení podle předmětného zákona v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na základních lidských právech a svobodách má býti alespoň částečně kompenzována. Podle stanoviska Ústavního soudu České republiky jsou tudíž v restitučním řízení soudy povinny poučovat účastníky o jejich procesních právech a povinnostech. Soud tedy nemůže řízení zastavit, pokud nesplní tuto svou zákonnou poučovací povinnost. Při záměně subjektů "obec - obecní úřad" není proto možno bez dalšího zastavit řízení v projednávané věci podle ustanovení § 104 odst. 1 věta první o. s. ř. Je nutno postupovat v souladu s ustanovením § 43 odst. 1 a § 104 odst. 2 o. s. ř., tj. učinit vhodná opatření, směřující k odstranění takového nedostatku návrhu.
Shodně konstatoval Ústavní soud i v rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. IV ÚS 6/95: Neznalosti či pochybení navrhovatelů by nemělo být využíváno proti cílům restitucí. Snaha státu o alespoň částečnou kompenzaci křivd by se proto měla odrazit i v přístupu soudů k chybám v označení účastníků řízení. Z těchto hledisek proto nepovažuje Ústavní soud označení povinné osoby "městský úřad" namísto "město" za nedostatek neodstranitelný.
Příkladem konstantnosti judikatury Ústavního soudu v dané problematice je i rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 74/94: V restitucích je namístě postupovat ve věci tak, aby nedocházelo k nevstřícnému, formalistickému postupu soudu, který hrozí případnou další křivdou. Restituční nároky jsou nároky mimořádnými, a to do té míry, že to odůvodňuje i mimořádný postup soudů, co se poučení účastníků týče. Nerespektováním uvedeného hrozí porušení § 43 odst. 1 o. s. ř. a následně čl. 36 odst. 1 Listiny.
Shodně uvedl Ústavní soud i v rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 108/93: Označí-li žalobce v restitučním řízení podle § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nesprávně jako žalovaného obecní úřad, není možno zastavit řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. Takový postup je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Namístě je postupovat podle § 5, § 43 odst. 1a § 104 odst. 2 o. s. ř., a učinit tak vhodná opatření k odstranění nedostatku návrhu.
V rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 41/95 Ústavní soud konstatoval, že není věcí obecného soudu, aby žalobce poučoval o hmotném právu, a tedy ani v otázce věcné legitimace, to však neznamená, že by soud neměl žalobce poučit ve věci správného označení účastníků, tj. i tehdy, je-li žalován někdo, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení. Tento názor zastává Ústavní soud proto, že způsobilost být účastníkem řízení je procesní podmínkou řízení, kterou zkoumá soud z úřední povinnosti a jejíž nedostatek vede k zastavení řízení. Měl by tedy soud před tím, než řízení zastaví, dát žalobci možnost věc napravit.
K otázce
interpretace
§ 5 a § 43 odst. 1 o. s. ř. v řízení podle restitučních zákonů vyjádřil svůj náhled i Nejvyšší soud. Ve stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 15. července 1992, Cpnj 50/93, publikovaném pod č. 34, sešitu 7-8, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, 1993, se v souvislosti s aplikací zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, uvádí, že bude-li to v případě konkrétních žalob třeba, poučí a vyzve žalobce k opravě (popřípadě k doplnění) žaloby z hlediska pasivně legitimovaného subjektu.
Nejvyšší soud publikuje ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek vybraná rozhodnutí nižších soudů za účelem sjednocování judikatury. Tak pod č. 29/1995 byl ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek zveřejněn rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. října 1993, sp. zn. 6 Co 1010/93, podle něhož v řízení o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v případě nedostatku způsobilosti být účastníkem občanského soudního řízení na straně žalovaného soud postupuje podle ustanovení § 43 odst. 1 a 2 o. s. ř. Soud tu vyzve žalobce k opravě nebo k doplnění žalobního návrhu anebo k jinému odstranění jeho nedostatků.
Ve věci sp. zn. III. ÚS 127/96 pak Ústavní soud zdůraznil princip, dle něhož pokud procesní právní úkony účastníků řízení obsahují zjevnou nesprávnost, odstranění které umožňuje rovněž odstranit nedostatek podmínek v řízení, přičemž konstatování této zjevnosti nevyžaduje procesní aktivitu soudu (např. dokazování), nutno účastníkům řízení dát příležitost tuto nesprávnost odstranit. Opakem tohoto postupu je přepjatý formalismus, jehož důsledkem je sofistikované zdůvodňování zjevné nespravedlnosti, a tím dotčení smyslu § 1 o. s. ř. a čl. 36 odst. 1 Listiny.
V návaznosti na závěry obsažené v uvedených nálezech Ústavního soudu, vydaných v obdobných případech, od nichž ani v posuzované věci nemá Ústavní soud důvodu se odchylovat, lze uvést následující.
Jádrem argumentace obsažené v obou napadených rozhodnutích je teze, podle níž v případě, kdy žalobce označí za žalovaného někoho, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, přičemž označený žalovaný je jasně identifikován existujícím názvem a sídlem, soud bez dalšího řízení zastaví podle § 104 odst. 1 o. s. ř, a to aniž by žalobce předem jakkoli upozorňoval na daný nedostatek podmínky řízení nebo činil jiná opatření, tj. označí-li žalobce účastníky přesně (jak tomu má být v případě označení "Sklostroj-Přímětice"), problémem se stává otázka, zdali se v dané věci jedná o správné označení nekvalifikovaného účastníka nebo nesprávné označení účastníka právně kvalifikovaného. Odpověď nutno dovodit aplikací principu proporcionality a poměřováním principů řádného procesu.
Jak již Ústavním soudem bylo konstatováno, pokud procesní právní úkony účastníků řízení obsahují zjevnou nesprávnost, odstranění které umožňuje rovněž odstranit nedostatek podmínek v řízení, přičemž konstatování této zjevnosti nevyžaduje procesní aktivitu soudu (např. dokazování), nutno účastníkům řízení dát příležitost tuto nesprávnost odstranit. Opakem tohoto postupu je přepjatý formalismus, jehož důsledkem je sofistikované zdůvodňování zjevné nespravedlnosti, a tím dotčení smyslu § 1 o. s. ř. a čl. 36 odst. 1 Listiny. Neobstojí v této souvislosti ani námitka porušení ústavního principu rovnosti účastníků řízení, protože požadavek neakceptovatelnosti přepjatého formalismu se vztahuje stejnou měrou na každého z účastníků.
Uvedená obecná konstatování plně dopadají i na posuzovanou věc, když od samého počátku řízení soudu prvního stupně bylo zřejmé, že "Sklostroj-Přímětice" je organizační součástí s. p. Sklostroj Turnov (jak plyne z vyjádření právního zástupce žalovaného ze dne 15. září 1992, dále ze dne 16. prosince 1994 a konečně ze dne 20. ledna 1995 (č. l. 7-8, 26, 32 spisu Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 6 C 337/92), a zejména z plné moci, jíž Sklostroj s. p. Trutnov zmocňuje právního zástupce k zastupování před soudem v předmětné věci (č. l. 26 spisu Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 6 C 337/92). Za této situace konstatování zjevnosti nedostatku podmínky řízení ze strany soudu nevyžadovalo jeho procesní aktivitu a bylo tudíž jeho povinností dát účastníku řízení příležitost postupem dle § 43 o. s. ř. tuto nesprávnost odstranit. Kromě uvedeného nutno zmínit i tu skutečnost, že v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně (č. l. 38 spisu Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 6 C 337/92) stěžovatel již označil odpůrce názvem "Sklostroj, s. p. se sídlem Turnov".
Argumentace soudu I. stupně trpí konečně i vnitřní nekonzistentností. Pokud totiž dochází k závěru, že Sklostroj s. p. Turnov se v předmětné věci nestal nikdy účastníkem řízení, a ani jako účastník řízení navrhovatelem nebyl označen, v rozporu s tímto závěrem s ním jednal v průběhu řízení jako s účastníkem řízení, včetně doručování rozhodnutí (č. l. 36 spisu Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 6 C 337/92), v důsledku čehož porušil ustanovení § 168 odst. 2 o. s. ř., když doručoval usnesení subjektu, jenž se dle předmětných rozhodnutí účastníkem řízení nestal, a ani jako účastník nebyl označen.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům s poukazem na porušení principů spravedlivého procesu, plynoucích čl. 36 odst. 1 Listiny, a jelikož důvody protiústavnosti byly založeny již v rozhodnutí soudu prvního stupně, Ústavní soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. prosince 1996, sp. zn. 17 Co 342/95, i usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 30. ledna 1995, č. j. 6 C 337/92-34, zrušil [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení:
Proti tomuto nálezu není odvolání přípustné.
V Brně 4. listopadu 1999