II. ÚS 285/97

Rehabilitace

§  ×
AA  
Sdílení poznámky:
Obsah Typ obsahu
Předpisy ČR (16)
USPrnSO
Právo na soudní a jinou právní ochranu
USVyVoj
Výkon vojenské služby
II.ÚS 285/97
> Zákon č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci ve svém úvodním ustanovení § 1 neváže ochranu základních lidských práv a svobod výlučně na Českou republiku vyhlášené a ratifikované mezinárodní smlouvy. Odkazuje na principy demokratické společnosti a na občanská politická práva a svobody, vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách. Všeobecně, ale nikoli nad rámec čl. 10 Ústavy.
Proto kromě výše citovaného čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv z roku 1948 je nutno mít na vědomí i ustanovení čl. 9 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, kdy svoboda projevovat náboženství a přesvědčení může podléhat jen omezením, která jsou stanovena zákony a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.
O naléhavosti případného restitučního odstranění represivních opatření svědčí i ustanovení § 30 odst.2 zák. č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podle kterého je podání stížností pro porušení zákona uloženo ministrovi spravedlnosti jako povinnost. <
Ústavní soud
rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudců ve věci ústavní stížnosti L. K., zastoupeného JUDr. L. M. za účasti vedl. účastníka ministra spravedlnosti ČR, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. července 1997, sp. zn. 2 Tzn 43/97,
takto:
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. července 1997, sp. zn. 2 Tzn 43/97, se zrušuje.
Odůvodnění.
Ministryně spravedlnosti ČR podáním ze dne 6. 5. 1997, sp. zn. 5 Tp 25/97 podala Nejvyššímu soudu ČR stížnost pro porušení zákona proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Pardubicích ze dne 7. 2. 1959, sp. zn. 1 T 10/59, ve prospěch stěžovatele.
Napadeným rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným že dne 4. 1. 1959 po nástupu vojenské základní služby u vojenského útvaru 8039 v Jemnici, odmítl převzít stejnokroj a účastnit se vojenského výcviku s tím, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení. Tím měl spáchat trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst.1 písm.b) tr. zák. č. 86/1950 Sb., ve znění zák. č. 63/1956 Sb. a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců nepodmíněně.
Tento rozsudečný výrok byl založen na skutkovém zjištění, že při odmítnutí konání vojenské služby stěžovatel prohlásil, že mu v tom brání jeho náboženské přesvědčení, neboť je členem náboženské sekty Jehovistů. Na tomto svém rozhodnutí setrval i po rozhovoru s nadřízeným důstojníkem. V odůvodnění rozsudku se dále uvádí, že postoj stěžovatelův byl založen nesprávnou výchovou v rodině, neboť k tomuto fanatickému náboženskému přesvědčení byl již vychováván od dětství a pod vlivem těchto nesprávných ideologických předsudků se pak dopustil trestné činnosti. Nepodmíněnost trestu byla odvozena ze zarputilosti, se kterou stěžovatel setrvával na svých fanatických názorech, a tak neskýtal záruku, že by se napravil.
V podané stížnosti pro porušení zákona ministryně spravedlnosti rozebírá ustanovení § 270 odst.1 písm. b) cit. zákona a současně upozorňuje na § 24 odst.1 téhož zákona, který umožňoval trest odnětí svobody podmíněně odložit, nepřevyšoval-li jeden rok a pokud by se to nepříčilo obecnému zájmu a pokud by pachatel i bez výkonu trestu vedl řádný život pracujícího člověka. V kvalifikační souvislosti cituje také § 17 odst.1 stejného trestního zákona, podle něhož bylo účelem trestu zneškodnit nepřítele pracujícího lidu, zabránit pachateli v dalším páchání trestné činnosti a vychovávat ho k dodržování pravidel socialistického soužití. Poukazuje také na znění § 1 citovaného trestního zákona, kdy jako základní účel je vytýčena ochrana lidově demokratické republiky, její socialistické výstavby, zájmy pracujícího lidu a jednotlivce a výchova k dodržování pravidel socialistického soužití.
Výše uvedená zákonná ustanovení, jak dovozuje ministryně spravedlnosti, byla ve vztahu k stěžovateli aplikována nepřiměřeně a tendenčně a tím byl v jeho neprospěch porušen zákon.
Tento čin, kterého se stěžovatel dopustil, byl soudem označen v rozporu se zásadami platnými v demokratické společnosti, neboť v takové společnosti je svoboda náboženského vyznání zaručena i v tom směru, že nikdo nemůže být donucován vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím a náboženským vyznáním. Jde tedy o čin, na který se vztahuje ustanovení § 1 odst.2 zák. č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Stížnost pro porušení zákona podle § 266 odst.2 tr. zák. je podána kromě jiného i tehdy, je-li trest ve zřejmém rozporu s jeho účelem. Účelem trestu v demokratické společnosti nemůže být odveta za jiný názor, myšlení, svědomí a vyznání. Proto ministryně spravedlnosti požádala Nejvyšší soud ČR o vyslovení, že napadeným rozsudkem byl porušen zákon v neprospěch obviněného, aby byl tento rozsudek zrušen, včetně dalších rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující a dále aby bylo postupováno podle ustanovení § 271 odst.1 tr. ř.
Nejvyšší soud ČR, stížnost pro porušení zákona zamítl.
V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud ČR nejprve uvedl, že zcela nemohl splnit svou zákonnou povinnost, vyplývající z ustanovení § 267 odst.1 tr. ř. a pro absenci spisového materiálu nemohl přezkoumat správnost řízení předcházejícího napadenému rozsudku. Mohl o podané stížnosti pro porušení zákona rozhodnout pouze na podkladě opisu pravomocného rozsudku, který se dochoval.
Obecně proto dovodil, že jednání spočívající v realizaci úmyslu vyhnout se výkonu vojenské služby nebo plnění vojenských povinností, stejně jako jejich odpírání je trestné i podle nyní platného trestního zákona, a to podle ustanovení § 280 odst.2 tr. zák. Základní rozdíl mezi situací v r. 1959 a současnou dobou pro pachatele takového jednání spatřuje v tom, že pokud v minulosti (až do 14. 3. 1990) bránilo občanovi jeho svědomí nebo náboženské vyznání ve výkonu vojenské služby, neměl legální možnost výkon této služby odmítnout a zvolit alternativní službu beze zbraně.
Zákon o civilní službě č. 73/1990 Sb. (nyní zák. č. 18/1992 Sb.) zabezpečuje nyní možnost realizace svobody svědomí a náboženského vyznání v souladu s čl. 15 odst.3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Toto znění citovaného článku Listiny však neznamená bez dalšího absolutní zbavení povinnosti konat vojenskou službu u občanů, kterým v tom brání jejich svědomí nebo náboženské vyznání, ale může se tak stát při splnění podmínek § 2 zák. č. 18/1992 Sb. o civilní službě. Kdo při nesplnění těchto podmínek a úmyslném nenastoupení služby v ozbrojených silách po obdržení povolávacího rozkazu nenastoupí, dopouští se trestného činu podle § 269 odst.1 tr. zák.
Nejvyšší soud ČR cituje dále Úmluvu o ochraně základních práv a svobod ze dne 4. 11. 1950 a vyvozuje z ní, že ani samotná Úmluva jednoznačně nevyžaduje, aby právní řád členské země Rady Evropy uznával právo na odmítnutí vojenské služby z důvodu svědomí, resp., že není porušením této Úmluvy, jestliže takové právo právní řád členské země svým občanům neposkytuje. Současná platná právní úprava v ČR jde tedy nad rámec Úmluvy, z níž vyplývá, že právo na odmítnutí vojenské služby, resp. právo na náhradní službu beze zbraně dosud není součástí kodexu mezinárodně uznávaných lidských práv.
Proto se Nejvyšší soud ČR neztotožnil s názorem ministryně spravedlnosti, že popisovaný čin, kterého se stěžovatel dopustil, byl jako trestný čin soudem označen v rozporu se zásadami platnými v demokratické společnosti, a proto nejde o čin, na který se vztahuje ustanovení § 1 odst.2 zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů. Stejně tak se Nejvyšší soud ČR neztotožnil s námitkou, že trest uložený obviněnému byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Nejvyšší soud ČR je toho názoru, že trest nebyl stěžovateli uložen jako odveta za jiný názor, myšlení, svědomí a vyznání, nýbrž proto, že odmítl splnit svoji povinnost, vyplývající ze zákona, čímž se dopustil protiprávního jednání naplňujícího všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 270 odst. 1 písm. b) tehdy platného trestního zákona. Naopak pachateli tohoto trestného činu hrozil trest odnětí svobody až na 5 let, byl mu však uložen pouze v prvé pětině zákonné sazby. Nelze proto považovat tento trest za trest, který je ve zřejmém nepoměru ke stupni společenské nebezpečnosti činu.
Úvaha Nejvyššího soudu ČR o názoru Ústavního soudu, vyjádřeného v jeho nálezu č. 32/1997 Sb., je pro posouzení projednávaného případu irelevantní, neboť řeší jinou problematiku).
Stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu ČR podal řádně a včas ústavní stížnost, ve které se plně ztotožnil s právními názory ministryně spravedlnosti. Porušení svého ústavního práva spatřuje potom v níže uvedených článcích Listiny.
a) čl. 15 odst.3 - neboť neměl jinou zákonnou možnost odmítnutí výkonu vojenské služby b) čl. 40 odst. 6 - neboť i když nebyla v době odsouzení stěžovatele Listina účinná, měl Nejvyšší soud ČR při přezkoumávání případu posoudit podle čl. 40 odst. 6 Listiny právní poměry v době stěžovatelova odsouzení s nynější právní úpravou a postupovat podle toho, co je pro pachatele příznivější c) čl. 38 odst. 2 - zde stěžovatel vytýká Nejvyššímu soudu ČR, že věc neprojednal ve veřejném zasedání a že tak neumožnil stěžovateli, aby se vyjádřil k prováděným důkazům.
Žádá proto, aby ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR bylo Ústavním soudem zrušeno.
Ústavní soud, při včasném podání ústavní stížnosti, se byl nucen nejprve zabývat otázkou, zda je stěžovatel oprávněn stížnost podat, když ze strany Nejvyššího soudu ČR se jedná o rozhodnutí, kterým je řešena stížnost ministryně spravedlnosti pro porušení zákona. Toto oprávnění nutno stěžovateli přiznat, neboť stížnost pro porušení zákona byla podána v jeho prospěch. Je tedy účastníkem tohoto řízení a může se domnívat, že pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci bylo porušeno jeho základní právo nebo svoboda. Splňuje tedy podmínku aktivní legitimace podle ustanovení § 72 odst.1 zák. č. 182/1993 Sb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu).
Podaná ústavní stížnost je důvodná, i když z jiných důvodů, než uvádí stěžovatel.
Nelze souhlasit s právním názorem Nejvyššího soudu ČR, že se na projednávaný čin nevztahuje ustanovení § 1 odst.2 zák. č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci. Zmíněné ustanovení § 1 odst.2 cit. zákona nutno posuzovat souhrnně s jeho ustanovením § 1 odst.1, pojednávajícím o celkovém účelu zákona o soudní rehabilitaci a s přihlédnutím k ustanovení § 4 písm. c) cit. zákona, kde je tento trestný čin podle ustanovení § 270 tr. zák. č. 86/1950 Sb., ve znění zákonů jej měnících a doplňujících výslovně jmenován.
Jedná se tedy o čin, který směřoval k uplatnění základního práva občana, zaručeného mu Ústavou a vyhlášeného ve Všeobecné deklaraci lidských práv, který byl v rozporu s mezinárodním právem prohlášen za trestný. Odsouzení stěžovatele za čin jím spáchaný bylo tedy provedeno v rozporu s principy demokratické společnosti, a to nerespektováním občanských a politických práv, zaručených Ústavou a vyjádřených v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách.
Samotný odsuzující rozsudek VOS Pardubice staví své rozhodnutí na účelovém zaměření trestu, stanoveném v § 17 odst.1 trest. zákona č. 86/1950 Sb., podle kterého je prvořadým účelem trestu znehodnotit nepřítele pracujícího lidu. Nepoužil proto ani ustanovení § 24 odst.1 cit. zákona o předmětném odložení výkonu trestu, neboť nedospěl k názoru, že vzhledem k předchozímu životu pachatele a k okolnostem případu by mohlo být dosaženo účelu trestu i bez jeho výkonu.
Předchozí život stěžovatele VOS kvalifikoval tak, že již od útlého dětství byl vychováván k fanatickému náboženskému přesvědčení a že tak si vštípil ideologické předsudky.
U stěžovatele se jednalo o uplatnění práva na svobodu myšlení, svědomí i náboženství, jak to má na mysli čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv z 10. 12. 1948. Ústava z roku 1948, platná v roce 1959, tuto svobodu svědomí a vyznání sice formálně zaručovala, ovšem norma nižší právní síly (zákon), aby takovéto právo občan mohl realizovat, vydána nebyla a praktická ustanovení jiných norem nižší právní síly tuto svobodu prakticky likvidovala. Stěžovatel tedy neměl vůbec žádnou možnost, aby mohl dostát svým povinnostem, uloženým mu zákonem, aniž by se dostal do rozporu se svým vlastním svědomím. Je proto nutno chápat člověka, který na základě svého nezvratného náboženského přesvědčení je ochoten na sebe vzít následky, vyplývající z odsouzení.
Takto nazíraný čin jednotlivce není možno chápat jako úmyslný trestný čin. Pokud trestní právo chránilo v té době společnost i jednotlivce, nutno společnost chápat jako společnost výlučně socialistickou se znaky protidemokratičnosti, vůči níž ochrana jednotlivce s jeho základními právy byla v totálním nepoměru. O základní svobodě jedince nebylo možno již hovořit vůbec, neboť byla vytěsňována potřebami režimu.
Pokud Nejvyšší soud ČR uvádí v odůvodnění svého usnesení paralelu mezi ustanovením § 270 odst.1 písm.b) tr. zák. z r. 1950 a současným ustanovením § 280 tr. zák., pojednávajícího o stejné skutkové podstatě, potom nelze přehlédnout skutkové znaky tohoto trestného činu.
V obou případech se jedná o úmyslný trestný čin. Podle ustanovení § 270 odst.1 písm.b) býv. trestního zákona, je skutkový znak naplněn již tím, že se občan odvolává na své náboženské přesvědčení. Současný § 280 tr. zák. tuto odvolávku na náboženské přesvědčení již nemá.
Stěžovatel se na základě povolávacího rozkazu včas dostavil do jemu určených kasáren, kde teprve se snažil vysvětlit a uplatnit své základní právo. Nelze tedy jeho čin kvalifikovat jako úmyslné vyhýbání se vojenské povinnosti, když předvolávací rozkaz splnil.
Zákon č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci ve svém úvodním ustanovení § 1 neváže ochranu základních lidských práv a svobod výlučně na Českou republiku vyhlášené a ratifikované mezinárodní smlouvy. Odkazuje na principy demokratické společnosti a na občanská politická práva a svobody, vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách. Všeobecně, ale nikoli nad rámec čl. 10 Ústavy.
Proto kromě výše citovaného čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv z roku 1948 je nutno mít na vědomí i ustanovení čl. 9 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, kdy svoboda projevovat náboženství a přesvědčení může podléhat jen omezením, která jsou stanovena zákony a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.
V posuzovaném případě nejen, že se nejednalo o omezení tohoto základního práva občana, ale šlo o jeho popření.
Stěžovateli nebylo možno přisvědčit v jeho námitce o porušení čl. 38 odst.2 Listiny, neboť jak uvedl Nejvyšší soud ČR - trestní kolegium ve svém vyjádření ze dne 20. 8. 1997, v řízení o stížnosti pro porušení zákona se před Nejvyšším soudem ČR žádné důkazy neprováděly, a proto také nebylo třeba věc projednat ve veřejném zasedání. Pokud se týká odkazu stěžovatele na porušení ustanovení čl. 15 odst.3 Listiny, podle kterého nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo s jeho náboženským vyznáním, jedná se ve vztahu k projednávanému rozsudku z r. 1959 o srovnávací, resp. výkladové ustanovení se současným ústavním demokratickým pořádkem České republiky.
O naléhavosti případného restitučního odstranění represivních opatření svědčí i ustanovení § 30 odst.2 zák. č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podle kterého je podání stížností pro porušení zákona uloženo ministrovi spravedlnosti jako povinnost.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 7. 1997, sp. zn. 2 Tzn 43/97, podle ustanovení § 82 odst.1, odst.3 písm.a) zákona o Ústavním soudu zrušit, a to pro porušení čl. 90 - věty prvé Ústavy a čl. 36 odst.1 Listiny.
Poučení:
Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 7. října 1998