IV. ÚS 114/96

Právo na soudní a jinou právní ochranu

§  ×
AA  
Sdílení poznámky:
Obsah Typ obsahu
Předpisy ČR (9)
USPrnSO
Právo na soudní a jinou právní ochranu
IV. ÚS 114/96
> Právo plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, totiž právo na řádný a spravedlivý proces, zahrnuje v sobě nejen právo na spravedlivý způsob vedení procesu, ale také právo na trvání procesu až do jeho ukončení zákonem předpokládaným způsobem. <
Ústavní soud ČR
rozhodl v senátě o ústavní stížnosti R.C. proti postupu Ministerstva vnitra ČR, za účasti Ministerstva vnitra ČR jako účastníka řízení,
t a k t o :
Ústavní stížnosti se v y h o v u j e . Ministerstvu vnitra se zakazuje, aby svou nečinností ve věci stěžovatele, vedené pod sp. zn. II/s-OSOM/51/5403/94, pokračovalo v porušování práva zaručeného čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod.
O d ů v o d n ě n í:
Stěžovatel se svou ústavní stížností směřující proti Ministerstvu vnitra České republiky domáhá vydání nálezu, jímž by Ústavní soud rozhodl, že bylo porušeno základní právo stěžovatele podle čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zakázal Ministerstvu vnitra, aby svojí nečinností pokračovalo v porušování tohoto práva. V odůvodnění stížnosti stěžovatel uvádí, že dne 13. 11. 1945 požádal jeho otec E. C. ve smyslu ustanovení § 2 dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. o zachování československého státního občanství. Jak plyne z rejstříku žádostí o státní občanství, bylo dne 17. 11. 1945 zřejmě žadateli podle § 2 odst. 2 citovaného dekretuvydáno osvědčení, a tudíž měl být až do konečného vyřízení žádosti považován za československého státního občana. V prosinci roku 1945 odešel E. C. mimo území republiky, neboť se obával ve stávajících poměrech o svoji osobní svobodu i život - byl vězněn na Pankráci orgány NKVD a GPU - nadále měl však zájem na tom, aby československé státní občanství mu bylo zachováno, o čemž svědčí fakt, že ještě 16. 3. 1947 vyřízení své žádosti urgoval. V roce 1955 pak ve Vídni zemřel, přitom do té doby nebylo o jeho žádosti rozhodnuto žádnou z právně relevantních forem, jaké měl na mysli tehdy platný správní řád - vládní nařízení č. 8/1928 Sb. Pouze poznámkou ve spise ze dne 22. 10. 1947 bylo konstatováno, že žádost nutno považovat za bezpředmětnou tím, že "žadatel byl dobrovolně odsunut do Rakouska", a spis byl založen. Řízení tedy nebylo ani zastaveno ani přerušeno. Dne 19. 1. 1995 požádal stěžovatel, jako jediný syn a dědic E. C., Okresní úřad v Jindřichově Hradci o pokračování v řízení ve věci státního občanství E. C. Učinil tak, jak v ústavní stížnosti uvádí, proto, že rozhodnutím o státním občanství E. C. mohou být přímo dotčena jeho práva, právem chráněné zájmy nebo povinnosti. Dne 27. 1. 1995 mu Okresní úřad v Jindřichově Hradci sdělil, že v současné době již řízení nemůže pokračovat a že žádost o zachování či vrácení státního občanství byla s konečnou platností vyřešena zákonem č. 34/1953 Sb. a že věc se odkládá. Dne 22. 2. 1995 pak Okresní úřad v Jindřichově Hradci dále stěžovateli sdělil, že nelze vést řízení o státním občanství osoby zemřelé a že pro sebe považuje řízení za uzavřené. Stěžovatel se pak s odvoláním na § 50 správního řádu obrátil na odvolací instanci - Ministerstvo vnitra - se žádostí, aby ve věci rozhodlo. Ani Ministerstvo vnitra tak však neučinilo, pouze sdělením, čj. II/s-OSOM/51/5403/95, ze dne 22. 2. 1996, podepsaném ministrem, konstatovalo, že "rozhodnutí o žádosti je pro stěžovatele nepříznivé". V tomto postupu, jak dále stěžovatel v ústavní stížnosti i v jejích doplňcích uvádí, spatřuje porušení práva na spravedlivý proces zaručovaný čl. 36 odst. l Listiny o čl. 6 odst. l Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Uvádí dále, že žádný orgán od roku 1945 do podání ústavní stížnosti nevydal rozhodnutí ve věci, přitom správní řád z roku 1928 nepočítal s tím, že by řízení mohlo být ukončeno pouhou poznámkou ve spise. Ani vládní nařízení č. 91/1960 Sb. tuto možnost neobsahovalo. Pokud jde o platnou právní úpravu ustanovení § 29 správního řádu, možnost přerušení řízení připouští, avšak jen za podmínek, bylo-li řízení zahájeno o předběžné otázce nebo jestliže byl účastník řízení vyzván, aby ve stanovené lhůtě odstranil nedostatky podání, případně také na návrh účastníka řízení. Tento předpis pak počítá v § 30 s možností zastavení řízení, to však jen tehdy, vzal-li účastník návrh zpět, anebo odpadl-li důvod řízení zahájeného z podnětu správního orgánu. Žádný z těchto důvodů v daném případě v úvahu nepřichází. Správní řád také nikde výslovně neuvádí, jak postupovat v případě úmrtí účastníka řízení. Stanovisko, které zastává část teorie, že by mělo dojít k zastavení řízení, lze podle názoru stěžovatele sotva akceptovat, zejména v případě, kdy právní nástupce účastníka řízení, z jehož podnětu bylo řízení zahájeno, může být rozhodnutím přímo dotčen. Jen výjimečně lze v důsledku smrti navrhovatele řízení ukončit, to však jen v případě, že se jedná o čistě osobní zájem, osobní právo, které nemá dopad na jiné právní vztahy. Avšak i kdyby tomu tak nebylo, musí se správní orgán vypořádat s návrhem tak, aby o něm bylo rozhodnuto. Dále stěžovatel v důvodech ústavní stížnosti v podstatě z rozdílné dikce ustanovení § 2 a § 3 dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. dovozuje, že rozhodnutí v řízení podle § 2 uvedeného dekretu má
deklaratorní
právní účinky. V závěru pak uvádí, že práva E. C. byla již za jeho života poškozována, v současné době jsou poškozována základní práva stěžovatele, jemuž je postupem orgánů státní správy upíráno právo na spravedlivý proces, neboť stav, v němž se ocitá, je možno označit jako odmítání spravedlnosti. Zdůrazňuje, že tím, že žádný z orgánů státní správy nevydává rozhodnutí a odkazuje na procesní překážky, je současně stěžovateli odnímána možnost, aby se domáhal svých případných hmotněprávních nároků. Podle něj je nepochybné, že rozhodnutí musí být učiněno podle platného procesního předpisu, vzhledem k všeobecně uznávané a platné zásadě, podle níž je nutno postupovat podle předpisu platného v době, kdy je o věci jednáno, stejně tak jako hmotněprávní nároky se posuzují podle předpisu platného v době jeho vzniku. Jak okresní úřad, tak Ministerstvo vnitra vydávají akty nejasné povahy, z nichž není patrno, zda se jedná o rozhodnutí ve smyslu správního řádu. Zřejmě se tedy jedná o jiný zásah orgánů veřejné moci § 87 odst. l písm. d) Ústavy, a proto stěžovatel navrhl, aby jeho ústavní stížnosti bylo vyhověno.
Ministerstvo vnitra ve svém písemném vyjádření k obsahu ústavní stížnosti zastává stanovisko, že rozhodující pro danou věc je skutečnost, že řízení o státním občanství je řízením o osobním stavu fyzické osoby, které je vázáno na právní subjektivitu této osoby, která jejím úmrtím zaniká. Zemřelá osoba nemůže být subjektem práv a nemůže proto být zastoupena jinou osobou, nestanoví-li zákon jinak. V případě smrti fyzické osoby přiznává § 15 o.z. pozůstalému manželovi a jeho dětem pouze právo na ochranu osobnosti. Pokračování v řízení o zachování československého státního občanství E.C. odmítlo i Ministerstvo vnitra, které rovněž zpochybnilo možnost pokračování v řízení i proto, že dle jeho názoru bylo možno příslušný hmotněprávní předpis, tj. dekret č. 33/1945 Sb., použít pouze ve lhůtách stanovených příslušnými prováděcími předpisy s tím, že zákonem č. 34/1953 Sb. byly otázky státního občanství, pokud jde o osoby národnosti německé, definitivně uzavřeny. Dále pak zdůrazňuje, že okresní úřad je oprávněn rozhodovat pouze v rozsahu zmocnění, jež mu dává zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon jej však k projednání žádosti o vydání osvědčení o zachování občanství podle uvedeného dekretu prezidenta republiky nezmocňuje. Podle názoru zde uvedeného také stěžovatel nevyužil možnosti, kterou mu současná platná právní úprava státního občanství České republiky přiznává. Mohl totiž požádat o zjištění státního občanství svého otce a vydání potvrzení o existenci českého občanství podle § 20 a 24 zákona č. 40/1993 Sb. Příslušný okresní úřad by v souladu s ustanovením § 1 odst. 2 citovaného zákona byl povinen provést důkladné šetření ve věci, když při posuzování, zda před svým úmrtím byl E.C. československým občanem, byl nucen postupovat podle předpisů platných v době, kdy mělo dojít k nabytí nebo pozbytí státního občanství. Tak v případě, že by na základě výsledků provedeného šetření dospěl k závěru, že E.C. pozbyl čsl. občanství podle výše citovaného dekretu a opětně je před svým úmrtím nenabyl, vydal by rozhodnutí o zamítnutí žádosti v souladu s ustanovením § 46 správního řádu. Poté mohl stěžovatel využít řádných i mimořádných opravných prostředků k přezkoumání takového rozhodnutí. Toto však stěžovatel neučinil, této možnosti nevyužil, a proto je také podle ministerstva vnitra sporné, zda se vůbec může obracet na Ústavní soud, když nevyčerpal všechny právní prostředky k uplatnění svých nároků. Z obou podání stěžovatele je patrno, že hodlá docílit toho, aby Okresní úřad v Jindřichově Hradci, resp. Ministerstvo vnitra, pokračovalo ve správním řízení o žádosti o zachování čsl. státního občanství osoby zemřelé, které bylo zahájeno před více než 50 lety, přitom se odvolává mimo jiné na to, že Česká republika je signatářem mezinárodních smluv o lidských právech, a proto musí zásady plynoucí z těchto smluv dodržovat. S tímto názorem stěžovatele se účastník řízení ztotožňuje, přesto se domnívá, že okamžikem přistoupení České republiky k příslušným mezinárodním smlouvám nelze s retroaktivními důsledky řešit nebo novelizovat právní předpisy, které byly přijaty ještě před tímto přistoupením a jsou nyní neplatné. Zastává proto názor, že zpětně nelze s právními důsledky z toho plynoucími zpochybňovat právní postupy a rozhodnutí učiněná v minulosti, tj. před přijetím mezinárodních závazků, jen proto, že s nimi nemusejí být plně v souladu, ale byly v souladu s vnitrostátními předpisy. Ministerstvo vnitra proto navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.
Ze spisu Ministerstva vnitra, čj. II/s-OSOM/51/5403/94, který si Ústavní soud připojil, je patrno, že údaje uváděné stěžovatelem v důvodech jeho ústavní stížnosti, týkající se žádosti E. C. o zachování čsl. občanství, o jeho urgenci i způsobu jejího "vyřízení", jakož i údaje týkající se žádosti samotného stěžovatele a navazujícího postupu orgánů státní správy, odpovídají skutečnosti.
Na podkladě zjištění učiněných z připojeného spisu pak dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Především je třeba uvést, že Ústavní soud si je vědom toho, že žádost podaná otcem stěžovatele správnímu orgánu se týká práva ryze osobního, avšak s ohledem na to, že rozhodnutí vydávaná k žádostem podaným podle § 2 dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. zněla na zachování čsl. státního občanství (případně na její zamítnutí), výrokem takového rozhodnutí se tedy zjišťoval určitý právní stav již existující a měla tedy, jak ostatně judikoval i bývalý Nejvyšší správní soud nález č. 1680, ročník XXVIII (1947, sešit 6 Bohuslavovy sbírky nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních), účinky pouze
deklaratorní
, upravující právní sféru žadatele s účinky
ex tunc
, pak nelze vyloučit legitimaci stěžovatele - jako syna a dědice žadatele o zachování státního občanství - k podání návrhu na pokračování v řízení včas a řádně zahájeném a neskončeném, a to s ohledem na možné dopady takového rozhodnutí na majetková práva žadatele. Že se jedná o řízení neskončené pak Ústavní soud dovozuje ze zjištění učiněných ze správního spisu, z nichž plyne, že žádost otce stěžovatele podaná podle § 2 dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., byla pouhou poznámkou ve spise založena
ad acta
. Samotné uplynutí času od doby podání žádosti nemohlo mít za následek ukončení řízení, když všechny správní řády (vládní nařízení č. 20/1955 Sb., vládní nařízení č. 91/1960 Sb. a zákon č. 71/1967 Sb.) vydávané postupně po správním řádu č. 8/1928 Sb., za jehož platnosti bylo řízení zahájeno, vycházely ve svých přechodných ustanoveních z kontinuity dříve zahájeného řízení. Ani písemná sdělení současných správních orgánů, na které se stěžovatel se žádostí o pokračování v řízení obrátil, za rozhodnutí ve smyslu dnes platného správního řádu považovat nelze. K obsahu těchto sdělení odvolávajících se na zákon č. 34/1953 Sb. je třeba uvést, že ani tento zákon nemohl způsobit ukončení řízení o žádosti otce stěžovatele o zachování státního občanství, když tento zákon řešil otázku znovunabytí čsl. státního občanství navíc pouze v poměru k osobám, na které se vztahoval, tedy v poměru k osobám, které měly v den jeho účinnosti bydliště na území Československé republiky, tak tomu však v případě otce stěžovatele, který v té době již žil v Rakousku, nebylo. S ohledem na uvedené proto Ústavní soud sdílí názor stěžovatele, že dosavadním postupem správních orgánů bylo porušeno jeho právo, plynoucí z čl. 36 odst. l Listiny, totiž právo na řádný a spravedlivý proces, zahrnující v sobě nejen právo na spravedlivý způsob vedení procesu, ale také právo na trvání procesu až do jeho ukončení zákonem předpokládaným způsobem. V daném případě totiž měly orgány veřejné správy, na které se stěžovatel obrátil a v jejichž pravomoci je o otázkách státního občanství rozhodovat, o jeho žádosti vydat rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 47 správního řádu a dát tak stěžovateli možnost využít všech procesních prostředků k ochraně jeho práv, nehledě již k tomu, že pokud se ministerstvo vnitra domnívalo, že v daném případě měl stěžovatel volit postup podle zákona č. 40/1993 Sb., pak při dodržení zásad základních pravidel správního řízení obsažených v ustanovení § 3 správního řádu a při respektování pravidla stanoveného v ustanovení § 19 odst. 3 správního řádu (jehož smyslem je především to, aby účastník neutrpěl újmu v důsledku nesprávného nebo nepřesného označení podání) mohlo podání stěžovatele, posuzováno podle obsahu, považovat za žádost o zjištění státního občanství otce stěžovatele ve smyslu ustanovení § 20 a 24 zákona č. 40/1993 Sb., na která ve svém vyjádření odkazuje. Pokud tedy správní orgány o stěžovatelově návrhu doposud žádné rozhodnutí nevydaly, je možno tuto jejich nečinnost kvalifikovat jako jiný zásah orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení § 72 odst. l písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., jehož důsledkem je porušení čl. 36 odst. l Listiny, a z toho důvodu bylo proto ústavní stížnosti stěžovatele Ústavním soudem vyhověno a Ministerstvu vnitra podle § 82 odst. 3 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb. zakázáno svou nečinností v porušování práv stěžovatele pokračovat.
P o u č e n í:
Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 25. září 1997