Ve své ústavní stížnosti napadá stěžovatel shora uvedené rozhodnutí správního orgánu a navrhuje zrušení pouze tohoto rozhodnutí, ačkoli na základě žaloby na přezkoumání rozhodnutí zmíněného správního orgánu rozhodoval ve věci, a to pod sp. zn. 28 Ca 239/95, Městský soud v Praze, jenž žalobu zamítl. Právě toto rozhodnutí Městského soudu v Praze je nepochybně tím pravomocným rozhodnutím, jež ústavní stížností musí být v prvé řadě napadeno [§ 72 odst. 1 písm. a), odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je totiž náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu], k této nápravě nemůže však dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, poskytovaném zákonem k ochraně práva. Rozhodnutí o ústavní stížnosti, směřující jen proti rozhodnutí správního orgánu, by totiž v projednávané věci vedlo k tomu, že rozhodnutím Ústavního soudu by rozhodnutí Městského soudu v Praze zůstalo nedotčeno, což by bylo nepochybně v rozporu s principem právní jistoty.

Všechny uvedené skutečnosti, byť procesní povahy, jsou, podle názoru Ústavního soudu, natolik evidentní a pro rozhodnutí o ústavní stížnosti , že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout.