Svou ústavní stížností napadá navrhovatelka rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 7 Co 1179/94, ze dne 28. 9. 1994, vydaný na základě ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě, tj. zák. č. 229/1991 Sb., v platném znění. Navrhovatelka tvrdí, že toto rozhodnutí je z hlediska svého potvrzujícího výroku zásahem do základního práva navrhovatelky zakotveného v článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tedy do práva vlastnit majetek. Současně je podle navrhovatelky toto rozhodnutí v rozporu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod vyhlášenou pod č. 209/1992 Sb., konkrétně s jejím dodatkovým protokolem, podle něhož má každá osoba právo svůj majetek pokojně užívat. Nikdo také nemůže být svého majetku zbaven, s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.

Citované rozhodnutí potvrdilo zamítavý výrok prvostupňového soudu, Okresního soudu v Písku, sp. zn. 4 C 668/92, ze dne 3. 3. 1994. Tímto prvostupňovým rozhodnutím byla zamítnuta žaloba navrhovatelky na určení, že na ni ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě přešlo vlastnictví k pozemku v k. ú. P., a to par. č. 976 (zahrada) o výměře 1115 m2.

Právní podstata návrhu spočívá v tom, že dne 5. 12. 1979 byla uzavřena kupní smlouva o prodeji uvedené parcely mezi prodávajícími manžely S. a bývalým MěNV P.. Na základě dohod z 18. 6. 1985 o zřízení práva osobního užívání pozemků, registrovaných 28. 8. 1985 poté, co došlo k rozdělení parcely č. 976 na tři části, byly přiděleny tyto jednotlivé části původní parcely č. 976 do osobního užívání jednak ing. F. a V. U. (par. č. 976/1), jednak F. U. mladšímu (par. č. 976/2) a jednak S. U. a D. U. (par. č. 976/3).

Ústavní stížnost splňuje formální náležitosti stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Z hlediska své obsahové náplně ústavní stížnost polemizuje s právními závěry obecných soudů, pokud zamítavým výrokem nevyhověly žalobě na určení přechodu vlastnického práva k pozemku na navrhovatelku dle § 8 odst. 1 zákona o půdě. Konkrétně je i v ústavní stížnosti vytýkáno, že prodej parcely č. 976 v k. ú. P. byl proveden z důvodu uvažovaného vybudování podchodu pro pěší pod hrozbou vyvlastnění na základě veřejného zájmu. Proto navrhovatelka dovozuje stav tísně při uzavírání kupní smlouvy ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě. Dále navrhovatelka vytýká soudu nesprávné hodnocení provedených důkazů, když soud v rámci hodnocení svědeckých výpovědí upřednostnil osobní vazby svědků s účastníky řízení před zákonem. V tomto směru pak podle navrhovatelky zejména soud prvního stupně svědecké výpovědi ve svém rozhodnutí účelově zkreslil.

Navrhovatelka poukazuje na skutečnost, že bývalá tajemnice MěNV P., J. S., přislíbila při prodeji zahrady, že až do zahájení výstavby podchodu budou moci navrhovatelka a její manžel zahradu užívat. Nástupem nové tajemnice V. U. v roce 1981 byl tento slib porušen. Rozhodnutím rady bývalého MěNV P. z 5. 5. 1982 byla totiž zahrada přidělena do dočasného bezplatného užívání na dobu neurčitou rodině U. Přitom navrhovatelka a její manžel žádali o koupi svého pozemku zpět, když ke stavbě podchodu nedošlo. Tento prodej jim byl ze strany bývalého MěNV P. odmítnut s poukazem na platnost nařízení, podle něhož nesměli vlastnit větší rozlohu pozemků, než v té době vlastnili.

Z toho stěžovatelka dovozuje, že byla poškozena na svých vlastnických právech a že rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), bližší zdůvodnění porušení tohoto článku Listiny však ústavní stížnost postrádá.

Navrhovatelka tvrdí, že k prodeji v roce 1979 došlo v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, neboť bývalá tajemnice MěNV P., J. S., sdělila jí a jejímu zemřelému manželovi, že v místech par. č. 976 je uvažováno o výstavbě podchodu pro pěší, a tedy, pokud by parcelu neprodali, muselo by se uvažovat o jejím vyvlastnění ve veřejném zájmu. Dále dovozuje, že poté, co nastoupila na místo tajemnice bývalého MěNV P. V. U., využila svého postavení k prosazení dohod o zřízení práva osobního užívání parcely č. 976, rozdělené pro ten účel na tři části. Podle navrhovatelky došlo v roce 1979 k uzavření kupní smlouvy ve stavu tísně za nápadně nevýhodných podmínek a je tedy dán důvod k aplikaci ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě: stěžovatelka se dožaduje určení, že na ni přechází vlastnické právo k nemovitosti ve vlastnictví fyzických osob, které je nabyly od státu za okolností uvedených v § 6 odst. 1 zákona o půdě, a to za předpokladu, že tyto fyzické osoby nabyly nemovitost buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění.

Pokud jde o argumentaci nápadně nevýhodných podmínek, spatřuje je navrhovatelka v podhodnocení ceny prodávané nemovitosti. V tomto směru se v řízení domáhala nového znaleckého ocenění nemovitosti.

Podání ústavní stížnosti předcházelo složité a opakované soudní jednání u Okresního soudu v Písku a u Krajského soudu v Českých Budějovicích.

Prvým rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 18. 2. 1993, sp. zn. 4 C 668/92, podepsaným samosoudkyní JUDr. H., byl zamítnut návrh na určení vlastnického práva navrhovatelky k výše uvedené parcele.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl pak na základě odvolání navrhovatelky usnesením z 11. 6. 1993 pod sp. zn. 5 Co 706/93 tak, že rozsudek soudu prvého stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Své rozhodnutí opřel o závěr, že existence tísně při prodeji parcely manžely S. je průkazná. Vyšel přitom z výpovědi svědkyně J. S. Z její výpovědi okresní soud zjistil, že sama hovořila s původními vlastníky v době, kdy hodlali svůj pozemek oplotit, a to v tom smyslu, že je třeba, aby pozemek státu prodali, protože se na něm bude stavět podchod, a kdyby k prodeji nesvolili, byl by pozemek stejně vyvlastněn. Je tedy zřejmé, že na původní vlastníky bylo naléháno s argumentací vyvlastnění, ač pro takový postup nebyly podmínky, neboť podchod, jak vyplynulo z důkazního řízení, byl v podstatě jen pouhým přáním či zatím nekonkrétním plánem, jehož realizace si zdaleka nevyžadovala vyvlastnění pozemku navrhovatelky a jejího manžela. Za takové situace se jevil odvolacímu soudu stav, ve kterém původní vlastníci pozemek prodávali státu, jako stav jejich tísně, neboť neviděli jiného východiska než právě prodej státu, když jako jediná další alternativa jim bylo předkládáno vyvlastnění. Tomuto posouzení dle odvolacího soudu nebránil ani obsah výpovědi samotné navrhovatelky, která hovořila o tom, že nebyl vyvíjen ze strany státního orgánu žádný nátlak a nebylo z jeho strany žádné přemlouvání a výhrůžky. Původním vlastníkům stačila samotná vědomost o tom, že jiné cesty není, protože je zde státem tvrzený veřejný zájem, kterému musí být jejich zájem podřízen. Musel je o tom přesvědčit i postoj státního orgánu k jejich žádosti o opravu plotu, při jejímž vyřizování k naléhání na prodej pozemku došlo. Skutečnost, že MěNV P. tehdy argumentoval vyvlastněním, je prokázána výpovědí svědkyně, která prodej s původními vlastníky domlouvala. Odvolací soud dospěl tehdy k názoru, že i když v tomto případě bylo jednáno s původními vlastníky ze strany státního orgánu tak, jak sama navrhovatelka dnes hovoří (nebyl vyvíjen zjevný nátlak, nebylo přemlouvání a výhrůžky), přesto objektivně šlo o stav tísně. Ze strany státního orgánu bylo záměrně použito argumentu možného vyvlastnění, ač pro něj podmínky nebyly, a právě tím se navrhovatelka se svým manželem ocitli ve stavu tísně.

Nápadně nevýhodné podmínky odvolací soud spatřoval v okolnosti, která byla nezvratně v celém důkazním řízení zjištěna, totiž v tom, že původní vlastníci prodávali svou nemovitost pro účely podchodu, aniž tato stavba byla již konkrétněji plánována a aniž byla konkrétním stavebním záměrem, jehož realizace by byla podmíněna právě vykoupením pozemku navrhovatelů. Jinými slovy, navrhovatelé byli pohnuti k prodeji pozemku zbytečně předčasně, aniž bylo jisté, že jejich pozemek bude na stavbu podchodu nutný. Svého vlastnického práva tak byli zbaveni předčasně a bezúčelně, přičemž i státnímu orgánu vystupujícímu na straně kupujícího muselo být jasné, že o předčasný a tím ničím neodůvodněný postup jde. Krajský soud dále uvedl, že jediné, co mohlo ospravedlnit postup státu, bylo pozdější dodržení vedlejší úmluvy o tom, že původní vlastníci budou moci pozemek nadále užívat až do té doby, než bude použit k účelu, ke kterému jej prodávali. Tuto dohodu však stát nedodržel a neumožnil původním vlastníkům získat ani část svého původního pozemku do osobního užívání. I tato okolnost svědčí - dle tehdejšího stanoviska odvolacího soudu - o uzavření kupní smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek, které nemusí spočívat vždy jen v nesprávně stanovené ceně.

Konečně byla dle názoru odvolacího soudu splněna i podmínka protiprávního zvýhodnění odpůrců. Z důkazního řízení provedeného okresním soudem krajský soud vyvodil, že parcela, která byla vykoupena ve výměře 1115 m2, byla rozdělena záměrně na tři části a přidělena do osobního užívání ve výměrách sice nepřesahujících 400 m2, tedy nepřesahujících maximum stanovené § 200 odst. 1 tehdy platného o. z., avšak v podstatě do dvou rodin, a to za situace, že již předtím bylo zřízeno právo dočasného užívání pozemku v roce 1982, navíc obsahující ve smlouvě ujednání o tom, že se zřizuje na dobu neurčitou. Tím vlastně byla zablokována možnost přidělit pozemek jiným zájemcům.

Zrušovací usnesení krajského soudu obsahovalo závazný právní názor pro soud prvého stupně, totiž že došlo k uzavření kupní smlouvy ve stavu tísně a za nápadně nevýhodných podmínek.

Následovalo nové projednání věci soudem prvního stupně. V rámci doplnění důkazního řízení byla vyslechnuta řada svědků, které protistrana navrhla. Při hodnocení výsledků dokazování okresní soud shledal svědectví svědkyně J. S. nevěrohodným, pokud jde o tvrzení, že prodej v roce 1979 byl učiněn pod tíhou jinak možného vyvlastnění ve veřejném zájmu. Toto svědectví pokládal soud za vyvrácené zejména výpovědí svědka J. B., jemuž zemřelý manžel navrhovatelky údajně sdělil, že zahradu prodává, protože potřebuje peníze na svatbu své dcery. Dále svědectvím B. L., jemuž zemřelý pan S. naznačil, že zahradu chtěl prodat, protože na její obhospodařování nestačil. Tento svědek jako bývalý předseda Městského národního výboru P. také vyloučil nátlak na S. při prodeji zahrady. Zdůraznil, že otázka výstavby podchodu byla pouhým výmyslem J. S. a že ve skutečnosti nebyl na úrovni obce takový návrh nikdy předmětem jednání. Sdělil soudu rovněž, že navrhovatelka byla s J. S. v dobrém přátelském vztahu.

Na tomto základu dospěl soud prvého stupně po doplnění dokazování ke změně ve skutkovém hodnocení sporu a uzavřel opětovně jednání zjištěním, že nebyl prokázán stav tísně a nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání kupní smlouvy v roce 1979.

Po odvolání navrhovatelky ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích potvrdil tento soud svým dalším rozhodnutím z 28. 9. 1994 toto prvostupňové rozhodnutí jako věcně správné. Zdůraznil v odůvodnění, že pokud se změnil skutkový základ natolik, že byla vyloučena aplikace závazného právního názoru odvolacího soudu na nový skutkový základ, nebránilo to soudu prvního stupně ve vynesení stejného rozhodnutí, jako bylo jeho předchozí rozhodnutí z února 1993. V tomto směru odvolací soud akceptoval hodnocení nevěrohodnosti svědectví svědkyně S., která poukazovala na hrozbu vyvlastnění a stav tísně při uzavírání kupní smlouvy. Protože - dle usnesení krajského soudu - nebyl stav tísně prokázán, nepokládal soud již za nutné zkoumat splnění druhé podmínky, tj. nápadně nevýhodných podmínek koupě a pořizovat nové znalecké ocenění pozemku, jehož se domáhala navrhovatelka. S poukazem na skutková zjištění vyvodily obecné soudy právní závěr, že nelze vyhovět žalobě na určení přechodu vlastnického práva k nemovitosti nacházející se ve vlastnictví fyzických osob na navrhovatelku.

Navrhovatelka pak ve své ústavní stížnosti namítla, že ani druhé projednání věci u Okresního soudu v Písku neproběhlo korektně, neboť - jak uvádí - výpovědi svědků byly účelově zkresleny a závažná sdělení ignorována, takže skutečnost, že k prodeji pozemku došlo v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, jakož i způsob, kterým se později dostal pozemek do rukou rodiny U. přednostně, jak vůči původním majitelům tak i jiným žadatelům, nebyly náležitě ozřejměny.

K ústavní stížnosti se vyjádřil jak Krajský soud v Českých Budějovicích, a to přípisem z 16. 2. 1995, tak soud prvního stupně, tj. Okresní soud v Písku, přípisem ze dne 15. 2. 1995. Oba soudy poukázaly na výsledky svých řízení a závěry svých rozhodnutí. Oba navrhly zamítnutí ústavní stížnosti. Přípisem ze dne 12. 2. 1996 se k ústavní stížnosti vyjádřili i vedlejší účastníci, ing. F. U., V. U. a F. U. mladší, kteří rovněž navrhli zamítnutí ústavní stížnosti s poukazem na závěry, které vyvodily obecné soudy z výsledků dokazování. Stejný obsah má i vyjádření vedlejších účastníků, S. a D. U. ze dne 21. 5. 1996. Všech pět vedlejších účastníků pak písemně sdělilo, že se nehodlají osobně jednání u Ústavního soudu ČR zúčastnit, a proto si ani nezvolili právní zástupce.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice navrhovatelky s právními závěry rozsudků obecných soudů. V daném případě dospěly obecné soudy ve svých zjištěních k závěru, že k naplnění ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě, č. 229/1991 Sb., v platném znění, nedošlo. Obecné soudy mají za to, že nebyl prokázán prodej ve stavu tísně a za nápadně nevýhodných podmínek a že v důsledku toho nevznikl prostor k aplikaci ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě.

Ze spisového materiálu obecných soudů Ústavní soud zjistil, že doplnění důkazního řízení bylo zaměřeno na okolnosti, za kterých bylo rozhodnuto o přidělení sporné parcely do užívání rodiny U. V tomto směru napadla stěžovatelka ve své ústavní stížnosti způsob a průběh důkazního řízení u okresního soudu.

Základní otázce, totiž objasnění stavu tísně a nápadně nevýhodných podmínek, nebyla při doplnění důkazního řízení věnována náležitá pozornost. Ze spisu Okresního soudu v Písku a Krajského soudu v Českých Budějovicích Ústavní soud zjistil, že oba soudy shledaly věrohodnou výpověď paní S., která ve své dobromyslnosti vyzařovala natolik respekt před veřejným zájmem a před tehdejším nárokem vrchnostenského státu, že zřejmě pod tímto tlakem jednala, aniž bylo třeba vůči manželům S. uplatnit drastičtější metody nátlaku. V tomto ohledu poukazuje Ústavní soud na hodnocení výpovědi paní S. krajským soudem v jeho prvém rozhodnutí.

Pozdější odmítnutí důvodů tísně při uzavření kupní smlouvy spočívá ve zpochybnění výpovědi svědkyně S. Je pravda, že při výslechu svědků, povolaných na návrh protistrany, byly uváděny i jiné důvody prodeje: zdravotní stav pana S., který nechtěl údajně dále na pozemku hospodařit, jakož i potřeba peněz na svatbu dcery. S tím však není plně v souladu skutečnost, že k prodeji parcely došlo teprve poté, když S. chtěli postavit nový plot a žádali národní výbor o souhlas. Tato okolnost nesvědčí o tom, že by nechtěli dále na pozemku hospodařit, spíše naopak.

Pokud pak jde o důvody prodeje, uvedl ve své svědecké výpovědi před Okresním soudem v Písku dne 12. 10. 1992 i odpůrce ing. F. U., že S. na jeho otázku, proč prodali pozemek, tehdy odpověděl: "...že mu bylo řečeno, že bude zřízen podchod pro pěší". Odpůrci opírají svá tvrzení zejména o svědectví B. L., který označil úvahu o podchodu za výmysl svědkyně S., výmysl, o kterém se nikdy nejednalo. To je však v rozporu s výpovědí svědka J. J., vedoucího odboru výstavby Městského úřadu P., ze 17. 2. 1993, který uvedl: "...vím o tom, že byl záměr zhruba v roce 1978 o tom, že by se zbudoval podchod...O tomto záměru bylo hovořeno v přípravné fázi, jednalo se o ústní plánování." O prodeji "z veřejného zájmu" svědčí i výpověď svědkyně N.. I když se připustí přátelské vztahy mezi tehdejší tajemnicí národního výboru paní S. a S., zdá se být přirozené, že S., která o záměru stavět podchod věděla, S. na tuto okolnost upozornila a zřejmě je i uvědomila o případném vyvlastnění, k němuž by v případě odporu mohlo dojít. Je možné, ale není rozhodné, že toto varování uskutečnila vzhledem k přátelským vztahům k rodině také přiměřeně přátelskou formou.

O zájmu manželů S. na užívání tohoto pozemku svědčí i ta okolnost, že jim bylo slíbeno bezplatné užívání parcely až do stavby podchodu. Protože ke stavbě podchodu nedošlo, domáhali se manželé S. navrácení předmětné parcely.

Když byl záměr postavit podchod opuštěn, nebyl S. jejich pozemek vrácen zpět, přestože se navrácení tohoto pozemku dožadovali. Ve své výpovědi před Okresním soudem v Písku dne 6. 10. 1993 uvedl J. B. (někdejší předseda národního výboru), že S. poté, co záměr postavit podchod padl, chtěli tento pozemek zpět odkoupit, ale MNV jim nemohl vyhovět, protože v té době pozemek svou výměrou přesahoval tehdy předepsanou maximální hranici. Uvedený pozemek se místo původního majitele pak dostal do užívání rodiny V. U., tehdejší tajemnice národního výboru, a to tak, že vzhledem ke své výměře byl rozdělen na tři části, z nichž jednu získali manželé F. a V. U., druhou F. U. mladší a třetí S. a D. U. Rozdělením pozemku na tři díly byla překonána překážka, pro kterou nebyla parcela vrácena původním majitelům.

Ústavní soud po zvážení všech okolností dospěl k těmto závěrům:

1. Námitka stěžovatelky, že postupem obou soudů došlo k porušení článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, není důvodná, protože tímto ustanovením je chráněno vlastnictví již konstituované a tudíž již existující a nikoli tvrzený nárok na ně.

2. Ústavní soud však uznal námitku stěžovatelky, že věc nebyla obecnými soudy řádně projednána a všestranně zvážena, čímž došlo k porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud respektuje zásadu volného hodnocení důkazů obecnými soudy. Na základě § 81 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, není však při posuzování ústavní stížnosti vázán skutkovým zjištěním učiněným v předchozích řízeních. Zejména pak nesmí být vázán, má-li za to, že v důsledku neúplného důkazního řízení a nedostatečného skutkového zjištění došlo k porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod anebo práva na spravedlivé soudní řízení podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

K tomuto závěru nedospěl Ústavní soud pouze již výše uvedenými nejasnostmi a mezerami ve zjišťování skutkového stavu a při provádění důkazního řízení, ale zejména též - a v neposlední řadě - v důsledku další okolnosti.

Navrhovatelka (resp. její právní zástupkyně) ve svém odvolání proti prvnímu rozsudku Okresního soudu v Písku označila tento rozsudek za "právní zmetek". Tato skutečnost spolu s vyjádřeními tehdejší právní zástupkyně navrhovatelky, tj. JUDr. T., v tisku měla později soudní dohru ve dvou směrech. Okresní soud v Písku předně předložil Krajskému soudu v Českých Budějovicích k rozhodnutí námitku podjatosti vůči JUDr. V. H., která v první instanci jako samosoudkyně rozhodovala. Tato námitka byla vznesena JUDr. T. s odůvodněním, že JUDr. H. podala na JUDr. T. trestní oznámení, což by se mohlo projevit i ve výsledku tohoto sporu. Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém usnesení, č. j. 5 Nc 318/94-29, konstatoval, že "...z vyjádření JUDr. V. H. zjistil, že se necítí být podjatá v této věci, T. zná jako advokátku bez osobního vztahu."

V následném trestním řízení, vyvolaném JUDr. H., se přiklonil rovněž trestní soud na stanovisko nezávadného výkonu pravomoci JUDr. H. a odmítl námitku JUDr. T., která vytkla soudu zcela apriorní obhajobu úřední autority soudce bez věcného posouzení konkrétního chování. Trestní řízení proti JUDr. T. bylo posléze zastaveno.

I když v řízení o vyloučení soudce a v trestním řízení, vyvolaném trestním oznámením soudkyně, která věc opětovně rozhodovala u soudu prvního stupně, byl shledán výkon její pravomoci nezávadným a i když byla odmítnuta námitka její podjatosti, přiklonil se Ústavní soud k názoru, že v daném případě byla splněna podmínka § 14 odst. 1 o. s. ř., která zakládá vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci nikoli pouze pro jejich skutečně prokázanou podjatost, ale již tehdy, jestliže "lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti". Nejde tudíž pouze o hodnocení subjektivního pocitu soudkyně, zda se cítí nebo necítí být podjatá, anebo hodnocení osobního vztahu k účastníkům řízení, ale o objektivní úvahu, zda - s ohledem na okolnosti případu - lze mít za to, že by soudce podjatý mohl být. V daném případě šlo o takový konflikt mezi rozhodující soudkyní a právní zástupkyní navrhovatelky, který svou povahou a intenzitou (označení rozhodnutí soudkyně za "právní zmetek") je nepochybně dostatečným důvodem k tomu, aby v zájmu soudkyně samé o věci rozhodovala jiná osoba. To se v daném případě nestalo a po vrácení věci odvolacím soudem opětovně rozhodovala jako samosoudkyně osoba, jejíž rozhodnutí bylo tak ostře napadeno. Za takových okolností lze pochybovat o tom, že soudce není dotčen takovým úsudkem o výkonu své rozhodovací pravomoci. Bylo tudíž na místě soudkyni z rozhodování v dané věci vyloučit. Pro úplnost budiž řečeno, že za této situace je dána možnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. g) o. s. ř.

Z uvedených důvodů pokládá Ústavní soud ústavní stížnost v podstatné části za důvodnou. Proto nezbylo Ústavnímu soudu než rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 3. 3. 1994, č. j. 4 C 668/92-87, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích z 28. 9. 1994, č. j. 7 Co 1179/94-114, z r u š i t .