Pl. ÚS 8/95

Rovnoprávnost a záruky v základních právech a svobodách (29/1996 Sb.)

§  ×
AA  
Sdílení poznámky:
Obsah Typ obsahu
Předpisy ČR (21)
Judikatura (1)
USRnpPS
Rovnoprávnost a záruky v zákl. právech a svob.
USSvPaP
Svoboda pohybu a pobytu
Pl. ÚS 8/95
> 1. Článek 11 odstavec 2 Listiny základních práv a svobod neumožňuje rozlišovat mezi občany České republiky (do 31. 12. 1992 občany České a Slovenské Federativní Republiky) s trvalým pobytem na území České republiky (do 31. 12. 1992 na území České a Slovenské Federativní Republiky) a mimo toto území.
2. Pokud je existence práva spojena s lhůtou, v případě zjištění, že právo bylo omezeno neústavním způsobem, je nutno odstranit i překážku, která by bránila v jeho ústavním uplatnění ať již osobě oprávněné, která byla neústavně zkrácena na svých právech, nebo vlastníkovi, kterým se stane na základě úspěšně uplatněného nároku na vydání nemovitosti. <
Ústavní soud České republiky
rozhodl ve věci návrhu ing. W. M. a skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky t a k t o :
Dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů se z r u š u j í :
a) ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, část prvé věty za čárkou ve slovech "který má trvalý pobyt na jejím území a",
b) ustanovení § 4 odst. 2 téhož zákona ve slovech "a mají trvalý pobyt na jejím území",
c) ustanovení § 6 odst. 2 téhož zákona ve slovech "kteří mají trvalý pobyt na území České a Slovenské Federativní Republiky a",
d) ustanovení § 7 odst. 2 téhož zákona ve slovech "trvale žijících na území České republiky",
e) věta druhá § 8 odst. 1 téhož zákona znějící "Návrh musí být uplatněn do 31. prosince 1992 nebo do 6 měsíců od právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu o nevydání nemovitosti, jinak právo zanikne",
g) ustanovení § 13 odst. 2 téhož zákona ve slovech "uplatněné ve lhůtě uvedené v odstavci 1" a ve slovech "ode dne skončení lhůty uvedené v odstavci 1",
h) ustanovení § 22 odst. 6 téhož zákona ve slovech "od účinnosti tohoto zákona",
i) ustanovení § 22 odst. 8 téhož zákona ve slovech "ve lhůtě do konce roku 1993",
j) ustanovení § 26 odst. 2 téhož zákona ve slovech "od účinnosti tohoto zákona",
k) ustanovení čl. II zákona č. 183/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 229/1991 Sb.
l) ustanovení § 2 odst. 1 zákona ČNR č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve slovech "trvale žijící na území České republiky",
m) v ustanovení § 2 odst. 2 téhož zákona ČNR ve slovech "a trvale žijí v České republice",
O d ů v o d n ě n í
I.A
Dne 19.12.1994 obdržel Ústavní soud ČR ústavní stížnost stěžovatele ing. W. M. proti rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu Plzeň-sever ze dne 28.4.1994, č.j. PÚ-3457/92. Ústavní stížnost byla spojena s návrhem na zrušení:
a) ustanovení § 4 odst. 1 a 2 a § 13 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, část prvé věty za čárkou ve slovech "který má trvalý pobyt na jejím území" a ustanovení § 4 odst. 2 téhož zákona ve slovech "a mají trvalý pobyt na jejím území" a
b) ustanovení § 13 odst. 1 téhož zákona, pokud stanoví přesné lhůty k uplatnění nároků.
Stěžovatel se domáhá ke dni 1. 2 1995 zrušení uvedených částí ustanovení § 4 odst.1 a 2 citovaného zákona, neboť podle jeho názoru jsou jimi porušena ustanovení čl. 1 a 10 Ústavy ČR, čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 2 a čl. 14 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a konečně i čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Svůj návrh blíže nezdůvodňuje, poukazuje však souhlasně na nález Ústavního soudu ze dne 12.7.1994, který byl vyhlášen pod č. 164/1994 Sb. a na jeho odůvodnění.
Vzhledem k tomu, že již uplynula lhůta pro uplatnění těchto nároků podle § 13 odst. 1 a 2 citovaného zákona, bylo by podle stěžovatele odstranění překážky spočívající ve zrušení podmínky trvalého pobytu na území ČR zbytečné, pokud by "současně nedošlo ke zrušení přesně stanovených lhůt pro uplatnění nároků, vyplývajících z tohoto zákona a stanovení nového dne účinnosti, od něhož bude možno tyto nároky uplatnit."
Skutková stránka případu je následující. Dne 28.12.1992, tedy v zákonem stanovené lhůtě, uplatnili stěžovatel ing. W. M. a dále J. M., osobní data nezjištěna, a G. L., roz. M., osobní data nezjištěna, podle § 9 odst. 1 citovaného zákona nárok k blíže specifikovaným nemovitostem.
Pozemkový úřad Okresního úřadu Plzeň-sever došel k závěru, že ani u jednoho z navrhovatelů nejsou splněny podmínky § 4 citovaného zákona, tzn. že nejsou občany ČR a nemají trvalý pobyt na jejím území. Proto již další dokazování neprováděl. S ohledem na nesplnění uvedených podmínek podle § 4 zákona č. 229/1991 Sb. rozhodnutím, č.j. PÚ-3457/92, ze dne 28.4.1994, určil, že uvedené osoby včetně stěžovatele nejsou vlastníky předmětných nemovitostí a nepřísluší jim za ně poskytnutí náhrady. Stěžovatel byl současně poučen o možnosti přezkoumání rozhodnutí krajským soudem. Této možnosti však nevyužil. Předmětné rozhodnutí proto nabylo dne 3.6.1994 právní moci. Dne 19.12.1994 obdržel Ústavní soud stížnost spojenou s návrhem na zrušení uvedených ustanovení zákona č. 229/1991 Sb.
Stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 15.12.1994. Její součástí je i předložení listiny, která dokazuje, že v době uplatnění nároku byl stěžovatel na základě rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, č.j. VSP/3-53/1239/90-786, ze dne 26.7.1990, občanem České republiky. II. senát Ústavního soudu došel s přihlédnutím k ustanovení § 75 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu k závěru, že navrhovatel splňuje podmínky ustanovení § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, řízení přerušil a návrh na zrušení předmětných ustanovení postoupil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR v části týkající se návrhu na zrušení podmínky trvalého pobytu v ustanovení § 4 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb. Svým doplňujícím usnesením, ze dne 15. června 1995, postoupil k rozhodnutí pléna Ústavního soudu i zbývající část návrhu požadující zrušení ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 39/1993 Sb. Dne 15. června 1995 soudce zpravodaj odmítl část návrhu požadující zrušení ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
I.B
V době přípravy jednání ve věci Pl. ÚS 8/95 obdržel Ústavní soud dne 2. června 1995 návrh skupiny 69 poslanců na zrušení výše uvedených ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., zákona ČNR č. 243/1992 Sb. a zákona č. 183/1993 Sb.
Svůj návrh skupina poslanců odůvodňuje tím, že podstata, charakter i právní důsledky napadených částí ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. jsou zcela totožné se zrušenými ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Podle jejich přesvědčení by bylo nejen nelogické, ale i v rozporu s Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod, kdyby dva zákony, řešící stejnou problematiku, upravovaly zcela odlišně právní nároky fyzických osob, totiž jen v závislosti na tom, zda mají nebo nemají trvalé bydliště na území České republiky. Ze stejného důvodu skupina poslanců navrhuje zrušení výše uvedených ustanovení zákona ČNR č. 243/1992 Sb., omezujících možnost nápravy křivd na ty, kteří trvale žijí na území České republiky.
Podle skupiny poslanců je rovněž nutné zrušit ustanovení § 13 odst. 1, poslední větu § 8 odst. 1 a příslušné části ustanovení § 13 odst. 2, § 22 odst. 6 a 8 a § 26 odst. 2 a čl. II zákona č. 183/1993 Sb. a § 11 zákona ČNR č. 243/1992 Sb. Tato ustanovení zakotvují dnes již prošlé lhůty k uplatnění nároků podle zákona č. 229/1991 Sb. a zákona ČNR č. 243/1992 Sb. Tento svůj návrh skupina poslanců nijak blíže nezdůvodňuje. Poukazuje pouze na to, že tak bude oprávněným osobám umožněno uplatnit nárok zákonem stanoveným způsobem a že tato ustanovení jsou v rozporu se stejnými ustanoveními Ústavy, Listiny základních práv a svobod a Dodatkového protokolu k Evropské konvenci, jak je uvádí odůvodnění nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb.
Protože návrh Pl.ÚS 16/95 splňoval podmínky uvedené v § 64 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a byl přípustný podle § 66 téhož zákona, zahájil Ústavní soud řízení a požádal podle § 69 téhož zákona Parlament České republiky, aby se v zákonné lhůtě k návrhu písemně vyjádřil.
Dne 20. června 1995 se na Ústavní soud obrátil navrhovatel ve věci Pl. ÚS 8/95 ing. M. s podáním, ve kterém bere zpět svůj návrh na přezkoumání ústavnosti výše uvedených ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Toto zpětvzetí však Ústavní soud svým usnesením ze dne 12. července 1995 nepřipustil.
V návaznosti na to soudce zpravodaj ve věci Pl.ÚS 16/95 svým usnesením, sp. zn. Pl.ÚS 16/95-27, ze dne 26.7.1995 odmítl návrh skupiny poslanců v části požadující zrušení ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, část prvé věty za čárkou ve slovech "který má trvalý pobyt na jejím území a" a ustanovení 4 odst. 2 téhož zákona ve slovech "a mají trvalý pobyt na jejím území". Skupině poslanců se v této části návrhu zachovalo ve smyslu ustanovení § 35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu právo účastnit se jednání jako vedlejší účastník.
I.C
V době již zahájeného řízení ve věci Pl.ÚS 16/95 napadla Ústavnímu soudu ústavní stížnost stěžovatele A. J., která byla spojena s návrhem na přezkoumání ústavnosti ustanovení § 7 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů a § 2 odst. 1 a 2 zákona ČNR č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Rovněž v tomto případě soudce zpravodaj návrh v této části odmítl s tím, že stěžovateli se zachovává právo účastnit se řízení ve spojené věci Pl. ÚS 8/95 jako vedlejší účastník.
I.D
S ohledem na to, že návrh stěžovatele ing. M. na zrušení ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. týkajících se trvalého pobytu směřoval k řešení téže otázky jako návrh skupiny poslanců, byť byl úžeji formulován, rozhodl Ústavní soud o spojení věcí sp. zn. Pl. ÚS 8/95 a sp zn. Pl. ÚS 16/95 ke společnému řízení ve smyslu § 112 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 63 zákona o Ústavním soudu.
II.A
Pokud jde o meritum věci, bylo třeba vyřešit otázku, zda jsou návrhy na zrušení výše uvedených ustanovení věcně odůvodněné a zda je možno vyjít z právního názoru Ústavního soudu ve věci zrušení obdobných ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, (Pl. ÚS 3/94), popř. zda bude třeba tento názor změnit postupem podle ustanovení § 13 zákona o Ústavním soudu anebo zda jde o odlišný problém.
Podle § 69 zákona o Ústavním soudu zaslal předseda Poslanecké sněmovny dne 3.5.1995 její stanovisko k návrhu ing. M.. Uvádí se v něm, že zákon č. 229/1991 Sb. byl schválen ústavně předepsaným způsobem. Obsahově potom podle názoru Poslanecké sněmovny zákon respektuje skutečnost, že není možné napravit všechny křivdy, ke kterým v rozhodném období došlo. Stanovení podmínek trvalého pobytu a státního občanství podle zákonodárného sboru plně odpovídá mezinárodním zvyklostem. V stanovisku je zcela pominuta jakákoli zmínka o přijetí nálezu Pl. ÚS 3/94 k zákonu č. 87/1991 Sb. a jeho důsledcích.
Taktéž předseda Poslanecké sněmovny PhDr. M. U. zaslal dne 13.7.1995 stanovisko k návrhu skupiny 69 poslanců, který se rovněž týká ustanovení § 4 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb., navíc však požaduje zrušení řady dalších ustanovení téhož zákona, dále čl. II zákona č. 183/1993 Sb. a výše uvedená ustanovení zákona ČNR č. 243/1992 Sb. Ve svém stanovisku uvádí, že zákony, ústavnost jejichž ustanovení je předmětem řízení, byly schváleny potřebnou většinou poslanců zákonodárných sborů, byly podepsány příslušnými ústavními činiteli a byly řádně vyhlášeny.
Z hlediska obsahového uvádí, že zákon č. 229/1991 Sb. je základním právním předpisem upravujícím restituci zemědělského majetku, který přijalo Federální shromáždění. Smyslem jeho úpravy bylo v souvislosti se zahájenou ekonomickou reformou nezbytně nutně v první řadě urychleně upravit vlastnické vztahy k půdě tak, aby vlastníci mohli v plném rozsahu realizovat své vlastnické právo a aby byla zároveň umožněna privatizace státní půdy. Pokud jde o podmínky státního občanství a trvalého pobytu, vycházely ze stejného principu jako v zákoně o mimosoudních rehabilitacích. Zákony, které zákon č. 229/1991 Sb. mění a doplňují, reagují na situaci, která vznikla poté, co zákon začal být realizován v praxi a byly přijaty další související zákony. Obsahem zákona ČNR č. 243/1992 Sb. je odstranění některých dalších majetkových křivd, k nimž došlo na území České republiky použitím některých právních předpisů a je zcela v souladu se zmocněním obsaženým v § 7 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 93/1992 Sb.
Předseda Poslanecké sněmovny ve svém stanovisku považuje za nadbytečné opakovat argumentaci, která byla obsažena ve vyjádřeních Poslanecké sněmovny k jiným návrhům (naposled k návrhu ing. M. ve věci Pl. ÚS 8/95) a zejména s ohledem na nález Ústavního soudu Pl. ÚS 3/94 publikovaný pod č. 164/1994 Sb. "Jsme však přesvědčeni, že soulad tohoto zákonného řešení s ústavní garancí základních práv a svobod je nutné posoudit zejména s ohledem na dobu, ve které byly uvedené zákony přijaty", uvádí předseda Poslanecké sněmovny. Vyjádřil dále stanovisko, že zákonodárné sbory jednaly v přesvědčení, že přijaté zákony jsou v souladu s Ústavou a naším právním řádem a je na Ústavním soudu, aby posoudil ústavnost těchto zákonů a vydal příslušné rozhodnutí.
II.B
(ústavnost podmínky pobytu)
Pokud jde o ústavnost podmínky pobytu, popř. trvalého žití na území České republiky, byly předloženy následující návrhy.
Stěžovatel ing. M. navrhuje zrušení těchto ustanovení:
a) ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, část prvé věty za čárkou ve slovech "který má trvalý pobyt na jejím území",
b) ustanovení § 4 odst. 2 téhož zákona ve slovech "a mají trvalý pobyt na jejím území",
Skupina 69 poslanců navrhuje v této části svého návrhu zrušení následujících ustanovení:
c) ustanovení § 6 odst. 2 téhož zákona ve slovech "kteří mají trvalý pobyt na území České a Slovenské Federativní Republiky",
d) ustanovení § 7 odst. 2 téhož zákona ve slovech "trvale žijících na území České republiky",
e) ustanovení § 2 odst. 1 zákona ČNR č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve slovech "trvale žijící na území České republiky",
f) v ustanovení § 2 odst. 2 téhož zákona ČNR ve slovech "a trvale žijí v České republice".
Předmětem probíhajícího řízení proto bylo v této části návrhů posouzení:
- zda je ústavním zúžení okruhu osob, na které se vztahuje možnost zmírnění některých majetkových křivd vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v rozsahu § 1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.,
- zda mezi zemědělským a lesním majetkem restituovaným podle zákona č. 229/1991 Sb. a jiným majetkem restituovaným podle zákona č. 87/1991 Sb. není rozdíl, který by zachování podmínky trvalého pobytu, popř. trvalého žití na území ČR odůvodňoval,
- a zda je proto možno přidržet se právního názoru, který byl podrobně vyložen v odůvodnění již zmíněného nálezu Pl. ÚS 3/94 (č. 164/1994 Sb.).
V otázce posouzení, zda je ústavním zúžení okruhu osob, na které se vztahuje možnost zmírnění následků některých majetkových křivd vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v rozsahu § 1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., zaujal Ústavní soud stanovisko, které se opírá o jeho právní názor, který byl podrobně vyložen v odůvodnění již zmíněného nálezu Pl. ÚS 3/94 (č. 164/1994 Sb.). V nyní posuzovaném případě již proto šlo jen o posouzení, zda mezi zemědělským a lesním majetkem restituovaným podle zákona č. 229/1991 Sb. a jiným majetkem restituovaným podle zákona č. 87/1991 Sb. není rozdíl, který by zachování podmínky trvalého pobytu, popř. trvalého žití na území ČR odůvodňoval. Takový rozdíl ale Ústavní soud neshledal a setrval na svém původním stanovisku z těchto důvodů:
1. Odlišný režim pro
restituce
zemědělského a lesního majetku na jedné straně a ostatního majetku na straně druhé vznikl pouze v důsledku postupného přijímání zákonů č. 87/1991 Sb. a č. 229/1991 Sb. Stejně tak nález Ústavního soudu č. 3/94 (č. 164/1994 Sb.) se týkal pouze ostatního majetku proto, že zrušení obdobných ustanovení ohledně zemědělského a lesního majetku nebylo navrženo a Ústavní soud nemohl postupovat ultra
petitum
.
V tomto rozhodnutí se tedy v podstatě jedná pouze o sjednocení úpravy určitého institutu v celém právním řádu tak, aby byla v souladu s normami vyšší právní síly. Neodůvodněná fragmentace ustáleného pojmu "nemovitost", která by byla jedním z důsledků zachování dosavadního rozlišování zemědělských, resp. lesních a ostatních nemovitostí, by byla v rozporu s požadavkem odstraňování kazuističnosti práva. Zachovávání osvědčených abstraktních pojmů tvoří základ právního řádu a patří k základům právního řádu každé svobodné společnosti.
2. Ústavní soud proto konstatuje, že obsah pojmu "některé majetkové křivdy" použitý v preambuli zákona č. 229/1991 Sb. směřuje k vymezení obsahu a rozsahu napravovaných křivd, nikoli bezprostředně k vymezení jejich subjektů. To plyne již z toho, že preambule hovoří o "některých křivdách", nikoli však o křivdách vůči "některým vlastníkům" zemědělského a lesního majetku.
3. Čl. 11 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") neumožňuje rozlišovat mezi občany ČR (do 31.12.1992 občany ČSFR) s trvalým pobytem na území ČR (do 31.12.1992 na území ČSFR) a mimo toto území, jak již konstatoval Ústavní soud v nálezu č. 164/1994 Sb. Čl. 4 odst. 2 Listiny přitom umožňuje omezit základní právo nebo svobodu jen zákonem a za podmínek stanovených Listinou, přičemž podle čl. 4 odst. 4 Listiny musí být při takovém zásahu šetřeno jejich podstaty a smyslu. Tyto požadavky Listiny nebyly v případě stanovení podmínky trvalého pobytu nebo trvalého žití na území České republiky (ČSFR do 31.12.1992) dodrženy a došlo proto k omezení základních práv nepřípustným způsobem. Zákonodárce je při stanovení zásahů do ústavně zaručených základních práv a svobod vázán ústavními zákony, Listinou a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR a omezení může stanovit jen tam, kde mu to uvedené předpisy vyšší právní síly umožňují.
4. Stejně tak Ústavní soud potvrzuje své stanovisko o vazbě ustanovení čl. 11 odst. 2 na čl. 14 Listiny, který zaručuje svobodu pobytu a pohybu jako základní lidské právo. Zákon č.229/1991 Sb. však v napadených ustanoveních realizaci tohoto práva spojuje se ztrátou možnosti nabývat do vlastnictví určité věci. To však ustanovení čl. 14 odst. 3 Listiny neumožňuje. Na jeho základě nelze občana ČR nutit k trvalému pobytu na jejím území a podmiňovat tím možnost nabytí určitých věcí podle čl. 11 odst. 2 Listiny do jeho vlastnictví. Tím současně došlo k porušení ustanovení čl. 3 odst. 3 Listiny, podle kterého nesmí být "nikomu" způsobena újma pro uplatňování jeho základních práv a svobod.
Ústavní soud proto potvrdil svůj názor vyslovený ve výše citovaném nálezu a dospěl k závěru, že návrh na zrušení uvedených ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. a zákona ČNR č. 243/1992 Sb., týkajících se podmínky trvalého pobytu, popř. trvalého žití na území ČSFR, popř. České republiky je důvodný, zejména pokud poukazuje na rozpor s čl. 1 Ústavy ČR, čl. 1, čl. 4 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 2, čl. 14 odst. 2 Listiny a dále čl. 3 odst. 3 Listiny. V dalším se v tomto bodě odkazuje na odůvodnění nálezu Pl. ÚS 3/94 uveřejněné pod č. 164/1994 Sb. Ústavní soud proto z tam uvedených důvodů považuje návrh skupiny poslanců na zrušení ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a zákona ČNR č. 243/1992 Sb. týkajících se podmínky trvalého pobytu, popř. trvalého žití na území ČSFR (od 1.1.1993 na území ČR) za odůvodněný.
Stejně tak Ústavní soud nevidí z hlediska účelu návrhu rozdílu v použitých pojmech "trvalý pobyt" a "trvale žijí". Poukazuje zde na své stanovisko k této otázce v nálezu č. 164/1994 Sb. (Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 1, Praha 1994, s. 283). Tyto pojmy, stejně jako pojmy "bydliště", "zdržování se" apod. používají naše právní předpisy v různém významu, podle toho, zda se jedná o předpisy veřejnoprávní nebo soukromoprávní. Pojem "trvale žijí(cí)" použitý v ustanovení § 7 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. a v § 2 odst. 1 a 2 zákona ČNR č. 243/1992 Sb. proto jen blíže určují povahu takového pobytu. Protože Ústavní soud z výše uvedených důvodů podmínku trvalého pobytu považuje za neústavní, je nutno ze stejných důvodů za neústavní označit podmínku "trvalého žití" na území ČR (do konce roku 1992 na území ČSFR). Třeba přitom podotknout, že vysvětlivka č. 1 v zákoně ČNR č. 243/1992 Sb. uvádí jako příslušný předpis zákon č. 135/1982 Sb., o evidenci pobytu občanů (správně o hlášení a evidenci pobytu občanů). Vysvětlivky pod čarou ovšem nelze považovat za závaznou část právního předpisu (srov. nález sp. zn. Pl.ÚS 16/93, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, s. 201) a nemohou proto měnit soukromoprávní pojetí pobytu zahrnující
animus
domicilandi za jeho veřejnoprávní, politickou a evidenční podobu. To ovšem v tomto případě není rozhodující. Tato vysvětlivka jen ukazuje na záměr českého zákonodárce (na rozdíl od ne zcela jasně vyjádřeného záměru federálního zákonodárce) upravit tuto otázku pojmově stejně jako zákon č. 229/1991 Sb. v ustanovení § 4 odst. 1 a 2.
II.C
(ústavnost lhůt spojených s podmínkou pobytu)
Ve druhé části svého návrhu skupina poslanců Poslanecké sněmovny navrhla zrušení následujících ustanovení, stanovících lhůty pro uplatnění nároků z přezkoumávaných právních předpisů:
- § 8 odst. 1 věty druhé znějící: "Návrh musí být uplatněn do 31. prosince 1992 nebo do 6 měsíců od právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu o nevydání nemovitosti, jinak právo zanikne",
- ustanovení § 13 odst. 1 téhož zákona jako celku,
- ustanovení § 13 odst. 2 téhož zákona ve slovech "uplatněné ve lhůtě uvedené v odstavci 1" a ve slovech "ode dne skončení lhůty uvedené v odstavci 1",
- ustanovení § 22 odst. 6 téhož zákona ve slovech "od účinnosti tohoto zákona",
- ustanovení § 22 odst. 8 téhož zákona ve slovech "ve lhůtě do konce roku 1993",
- ustanovení § 26 odst. 2 téhož zákona ve slovech "od účinnosti tohoto zákona",
- ustanovení čl. II zákona č. 183/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 229/1991 Sb., které stanoví dvouměsíční prekluzivní lhůtu pro uplatnění nároků, které z tohoto zákona vyplývají,
- a konečně zrušení ustanovení § 11 zákona ČNR č. 243/1992 Sb., které stanoví prekluzivní lhůtu pro uplatnění nároků, které vyplývají z tohoto zákona.
K tomu je třeba uvést, že zákonem č. 39/1993 Sb. byly v ustanovení § 13 odst. 1 tyto lhůty posunuty, popř. nově stanoveny. Konkrétně byla lhůta k uplatnění výzvy na vydání nemovitosti podle § 6 citovaného zákona posunuta z 31.12.1992 na 31.1.1993 a zcela nově byla stanovena lhůta pro uplatnění náhrady za mrtvý a živý inventář podle § 20 na 31.3.1993. Skupina poslanců žádá zrušení těchto a dalších lhůt obdobným způsobem jako v případě nálezu k obdobným ustanovením zákona č. 87/1991 Sb.
Ústavní soud tyto otázky posoudil a ve vztahu k návrhu na zrušení výše uvedených lhůt rovněž potvrzuje svůj právní názor, který vyslovil v nálezu Pl. ÚS 3/94 (č. 164/1994 Sb.). Pokud je existence práva spojena se lhůtou, tak v případě zjištění, že právo bylo omezeno neústavním způsobem, je nutno odstranit i překážku, která by bránila v jeho ústavním uplatnění ať již osobě oprávněné, která byla neústavně zkrácena na svých právech, nebo vlastníkovi, kterým se stane na základě úspěšně uplatněného nároku na vydání nemovitosti. Ústavní soud taktéž setrval na svém původním stanovisku, pokud jde o nepřiměřenou krátkost lhůt ve vztahu k občanům žijícím v zahraničí. Ti tak měli ztíženou možnost provést opatření k tomu, aby nespravedlivě odňatý zemědělský majetek mohli získat zpět ať již návratem do vlasti nebo napadením neústavních ustanovení zákonů, které jim restituci majetku znemožňovaly. Taktéž Ústavní soud znovu připomíná své stanovisko o nutnosti dostatečného respektování rovných práv občanů v souvislosti s úpravou lhůt a své stanovisko k pojetí retroaktivity a právní jistoty (Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 1, Praha 1994, s. 286-288).
Pokud jde o rozdíl mezi lhůtami stanovenými časovým úsekem (
dies a quo
) a lhůtami stanovenými datem (
dies ad quem
), jedinou odlišnost nutno spatřovat v tom, že lhůty stanovené časovým úsekem (
dies a quo
) se znovu ve stejné délce otevřou pro osoby, které se stanou vykonatelností nálezu osobami oprávněnými, kdežto v případě lhůt stanovených datem (
dies ad quem
) nebude uplatnění restitučních nároků časově omezeno, pokud se neuplatní obecné lhůty.
Zde Ústavní soud očekává, že zákonodárce sám uvede právní úpravu do takového stavu, aby bylo zcela jasné, že nároky mohou uplatnit pouze ty osoby, kterým to zrušená ustanovení přezkoumávaných zákonů neumožňovala a který zároveň stanoví nové lhůty tam, kde jsou v důsledku nálezu Ústavního soudu zcela vypuštěny, přičemž je stanoví v takové délce, která bude přiměřená rušené úpravě a současné situaci nově oprávněných osob. Ústavní soud prostředky, kterými by takové lhůty sám stanovil a upravil, podle našich ústavních předpisů, kterými je vázán, nemá.
P o u č e n í:
Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 1995
ODLIŠNÉ STANOVISKO
soudce JUDr. V.Š., ve věci navrhovatele ing. W. M. - Pl. ÚS 8/95, pokud nálezem Ústavního soudu ČR byla zrušena ve výroku nálezu blíže označená ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů o lhůtách (body e, f, g, h, i, j, k, n výroku nálezu ze dne 13. prosince 1995); pokud jde o takto označenou část nálezu, zaujal jsem oproti většinovému názoru pléna Ústavního soudu odlišné stanovisko (§ 14 zák. č. 182/1993 Sb.), a to v podstatě z těchto důvodů:
Odůvodnění příslušné části nálezu Ústavního soudu s odkazem na shodnost posuzované materie vychází z právního názoru vysloveného již dříve v nálezu ze dne 12. července 1994 (Pl. ÚS 3/94; 164/1994 Sb.; rozhodnutí č. 38 Sbírky nálezů a usnesení, sv. 1, C. H. Beck Praha, 1994) a na rozhodovací důvody tohoto předchozího nálezu výslovně odkazuje; již vůči tomuto nálezu zaujal jsem odlišné stanovisko, které jsem také přiměřeným způsobem zdůvodnil (Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, str. 289 - 291, C. H. Beck Praha, 1994). Vzhledem k tomu, že uvažovaná materie je v obou věcech skutečně shodná, a že při projednávání návrhu ing. M. nevyšlo najevo nic, co by bylo s mým přesvědčením (odlišným právním názorem) v rozporu, setrvávám na svých výhradách vyslovených již dříve a odkazuji na důvody, jimiž jsem tyto výhrady podložil, včetně doplňků k němu, jak v této věci vyplývají z odlišného stanoviska soudců JUDr. I.J. a JUDr. P. V., případně které v předchozí věci (Pl. ÚS 3/94) se podávají z odlišného stanoviska soudce JUDr. V. Č.
Plénum Ústavního soudu ve svém většinovém názoru v této věci dospělo - mimo jiné - k závěru, že "Pokud je existence práva spojena se lhůtou, tak v případě zjištění, že právo bylo omezeno neústavním způsobem, je nutno odstranit i překážku, která by bránila (těm kterým subjektům) v jeho ústavním uplatnění"; zde je jen poněkud jinými slovy vyjádřena myšlenka předchozího nálezu, totiž, že (v jistých případech) je třeba "reparovat následky legalizace neústavnosti"; k výhradám vysloveným již v předchozím odlišném stanovisku (in: cit. Sbírka str. 291) jeví se mi na místě dodat, že v zásadě jsou si všechny složky moci ve státě (při respektu k obecně uznávané nauce o její dělbě) rovny, a že, i když (na rozdíl od klasické nauky) v současné společnosti lze připustit jisté jejich přesahy, nemůže a nesmí ani tato skutečnost narušovat žádoucí rovnováhu mezi nimi; řečeno jinými slovy, vzájemných hranic (a z nich vyplývajících pravomocí) mezi mocí zákonodárnou, výkonnou a soudní je stále co nejúzkostlivěji dbát, a to tím spíše, jestli - jak řečeno již v předchozím odlišném stanovisku - způsob "reparace následků neústavnosti v zákoně", "musí být nezbytně podložen politickou vůlí", jejíž projevy však v moci soudní nemají místa.
Z téhož důvodu a při respektu ke zmíněné již rovnosti všech složek moci ve státě, jeví se mi i formulace "apelu na zákonodárce", jak tato vyplývá z odůvodnění nálezu, problematická, neboť vyvolává dojem jakoby ústavní postavení Ústavního soudu bylo moci zákonodárné nadřízeno.
Z těchto důvodů - obdobně jako ve věci Pl. ÚS 3/94 - mám proto za to, že v uvažované části měl být návrh skupiny poslanců zamítnut.
ODLIŠNÉ STANOVISKO
soudců JUDr. I.J. a JUDr. P. V. podané podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Podepsaní soudci nesouhlasí s většinovým stanoviskem k těm bodům nálezu, kterými se zrušují lhůty k uplatnění práv (body e, f, g, h, i, j, k, n výroku), a to z těchto důvodů:
Poslání Ústavního soudu ČR spočívá v kontrole ústavnosti. V tomto rámci tento soud může pouze rušit neústavní předpisy, případně jejich části, není však jeho úkolem reparovat následky, které nastaly tím, že došlo ke zrušení neústavní podmínky pro vznik nároku. Lze zajisté pochopit důvody, které navrhovatele vedly k tomu, že kromě zrušení podmínky trvalého pobytu na území republiky se domáhali též zrušení ustanovení, která stanoví lhůty k uplatnění práv. Tím, že byl tento návrh většinovým stanoviskem pléna akceptován, postavil se Ústavní soud do role, která ústavnímu soudnictví nepřísluší a dosti dobře ani příslušet nemůže. Jestliže preambule Ústavy a její článek 1 deklarují Českou republiku jako demokratický právní stát, pak tato zásada především vyžaduje, aby Ústavní soud respektoval
status
moci zákonodárné. Neústavnost lze odstranit, resp. přispět k jejímu odstranění, pouze těmi specifickými prostředky, které jsou Ústavnímu soudu dány. Zrušení lhůt pak navíc porušuje zásady právního státu i tím, že významným způsobem zasahuje do právních jistot fyzických i právnických osob.
Názor, že samotný výrok o neústavnosti podmínky trvalého pobytu by byl výrokem čistě akademickým či pouhým prázdným gestem, podepsaní soudci nesdílejí. Takovýto "holý" výrok není pro zákonodárnou moc o nic menším podnětem k pozitivní úpravě, nežli výrok doprovozený současně zrušením lhůt, v daném případě navíc lhůt již prošlých. Jestliže navrhující skupina poslanců ústy svého zástupce konstatovala, že se jedná o návrh dosud největšího počtu poslanců, a jestliže navíc jsou v této skupině velkým počtem zastoupeni poslanci vládní
koalice
, pak o to víc lze předpokládat, že nic nebrání tomu, aby o změnu ve lhůtách a jejich běhu bylo usilováno způsobem ústavně obvyklým - tedy na půdě Poslanecké sněmovny.
Lhůta sama o sobě nemůže být protiústavní. Může se však jako taková jevit s ohledem na konkrétní okolnosti, např. tehdy, jestliže určitou skupinu oprávněných osob evidentně diskriminuje, či v jiných extrémních případech. V posuzovaném případě plynuly hlavní lhůty k uplatnění nároku od 24. 6. 1991 do 31. 1., resp. 31. 3. 1993. Délku této doby je třeba posuzovat i s ohledem na veřejný zájem, kterým v tomto případě bylo urychlení privatizace zemědělské a jiné půdy. Poměřování zájmu restituentů (resp. vlastníků, kteří nemohli svoji půdu normálně užívat) a oprávněného zájmu společnosti na urychlené privatizaci, rozhodně nevyznívá tak, že by zde došlo k porušení zásady rovnosti, resp. k neodůvodněné diskriminaci určité skupiny oprávněných osob. V tomto směru se jeví odůvodnění nálezu, pokud jde o nepřiměřeně krátké lhůty ve vztahu k občanům žijícím v zahraničí, jako nepřesvědčivé a účelové.
Většinový názor pléna Ústavního soudu navíc nepřihlédl k rozdílům ve způsobu stanovení lhůt pro uplatnění nároku. Některé lhůty jsou určeny jejím koncem (
dies ad quem
). Zrušením napadeného ustanovení nastává situace, kdy nároky jsou buď časově zcela neomezené, příp. se na ně použijí obecné občanskoprávní lhůty pro uplatnění nároků. Jiné lhůty jsou určeny počátkem běhu lhůty a délkou (
dies a quo
). Zrušením počátku zůstává zachována délka, navozuje se však stav právní nejistoty, kdy tato lhůta počíná běžet pro osoby, které se v důsledku zrušení podmínky trvalého pobytu stávají osobami oprávněnými. Ústavní soud nemůže při svém rozhodování pominout i praktické důsledky, které jeho rozhodnutí přinese. Zrušením lhůt ve smyslu návrhu se vytváří situace, ve které jakékoliv výklady a závěry v odůvodnění nálezu nemohou zabránit pokusům o nejrůznější interpretaci otázky, komu a v jaké délce se lhůty otevírají.
V závěru odůvodnění nálezu vyjadřuje Ústavní soud očekávání, "že zákonodárce sám uvede právní úpravu do takového stavu, aby bylo zcela jasné, že nároky mohou uplatnit pouze ty osoby, kterým to zrušená ustanovení přezkoumávaných zákonů neumožňovala a která zároveň stanoví nové lhůty tam, kde jsou v důsledku nálezu Ústavního soudu zcela vypuštěny, přičemž je stanoví v takové délce, která bude přiměřená rušené úpravě a současné situaci nově oprávněných osob" (poslední odstavec odůvodnění nálezu). Takto formulovaný apel na zákonodárce je - v obecné rovině - akceptovatelným vyjádřením vztahu Ústavního soudu ČR a Parlamentu ČR, jenž vychází ze zásady demokratického právního státu zakotvené v preambuli a v čl. 1 Ústavy. Naprosto stejným způsobem mohl být zákonodárný sbor vyzván k regulaci nových lhůt i tehdy, pokud by k jejich zrušení nedošlo. Takový postup by zcela evidentně zabránil jakýmkoliv spekulativním úvahám o tom, komu a v jaké délce se lhůty pro uplatnění nároků otevírají. Vzhledem k tomu, že nález Ústavního soudu je vykonatelný dnem vyhlášení ve Sbírce zákonů, jakož i s přihlédnutím k pravidlům legislativního procesu platným pro Parlament ČR, zcela nepochybně vznikne po vykonatelnosti nálezu období, v němž naznačené otázky nebudou regulovány. Následnou úpravou, pokud bude Parlamentem přijata, mohou být vyvolány i nežádoucí retroaktivní účinky.
Z uvedených důvodů měl být návrh skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR v té části, v níž se domáhá zrušení lhůt, zamítnut.
V Brně dne 13. 12. 1995