Sdílení poznámky:
Obsah
Typ obsahu
USNaMaR
Navrácení majetku,
restituce
USUklPo
Ukládání povinnosti
Pl. ÚS 16/93
> 1. Rozdíl mezi restitucí a vyvlastněním lze obecně vymezit následovně:
a) je odstraněním protiprávnosti při převodu vlastnictví,
případně
protiprávního zásahu do vlastnického práva, a to navrácením věci do původního právního
vztahu s
právními účinky .
Restituce
ex tunc
b) Vyvlastnění je nuceným odejmutím vlastnického práva ve veřejném
zájmu, a to na
základě zákona a za náhradu a s právními účinky .
ex nunc
c) Důvodem je výlučně protiprávnost, zatímco důvodem vyvlastnění
je veřejný
zájem, tj. pojem odlišný. Z požadavku náhrady, který je definičním znakem vyvlastnění,
plyne, že
důvodem vyvlastnění odstranění protiprávnosti být nemůže, protože poskytování náhrady
vyvlastněnému, jehož právní pozice je spojena s protiprávností, by bylo .
restituce
absurdní
d) Právní účinky nastávají , právní účinky vyvlastnění
.
tudíž není nuceným odejmutím vlastnictví, nýbrž povinností obnovit původní
právní stav.
Zákonná úprava může však v ústavně odůvodněných případech vyloučit zpětné
nároky osob
oprávněných žádat vydání věci.
restituce
ex tunc
ex nunc
Restituce
restituce
e) Právní účinky jsou také odlišné od právních účinků vyvlastnění
z hlediska
obsahu zápisu do katastru nemovitostí.
restituce
2. Zákonodárce v rozporu s principy legislativní techniky a zároveň
se zásadami
jasnosti a určitosti zákona, které představují součást principu právní jistoty, a
tudíž principu
právního státu (čl. 1 Ústavy České republiky),
dvěma
různými způsoby upravil začátek plynutí lhůt, navazujících na právní skutečnosti,
založené účinností
zákona č. 183/1993 Sb. Učinil tak jednak
v novelizujících
ustanoveních a jednak v ustanovení nenovelizujícím, tvořícím součást výlučně zákona
č.
183/1993 Sb.
Za správný lze považovat toliko postup druhý. Novelizující ustanovení se stávají
součástí
novelizovaného zákona. Z tohoto důvodu nutno ve slovních spojeních "ke dni účinnosti
tohoto zákona"
obsažený termín "tohoto zákona" interpretovat ve významu zákona novelizovaného a
nikoli
novelizujícího. V daném případě proto výklad vede k závěru o retroaktivitě předmětných
ustanovení.
3. Ustanovení § 8 odst. 5
zákona č. 229/1991
Sb., ve znění zákona č. 183/1993 Sb.,
konstruuje
veřejnoprávní sankci za perfektní právní úkon bez jakéhokoli objasnění důvodu takového
postupu.
Dochází tím k retroaktivnímu postihu právně dovoleného jednání. Tato skutečnost je
opět v rozporu s
principy ochrany důvěry občanů v právo, zákazu retroaktivity a tím v rozporu s
čl. 1 Ústavy České republiky.
4. Ustanovení § 120 odst. 2 občanského
zákoníku, podle kterého "stavba není součástí pozemku", nutno interpretovat
v návaznosti na
odstavec 1, tudíž stavba není součástí pozemku tehdy, jestliže jde o stavbu, která
je věcí nemovitou
nebo jestliže jde o stavbu, která je věcí movitou, a která není funkčně nebo fyzicky
spojena s
pozemkem a lze ji od něho oddělit, aniž by došlo k znehodnocení pozemku. Meliorační
zařízení
,umístěná pod povrchem pozemku, tedy nejsou stavbou ve smyslu §
120 odst. 2 občanského zákoníku, nýbrž součástí pozemku dle
§ 120 odst. 1 občanského zákoníku.
5. Při posuzování souladu, resp. rozporu zákona, resp. jeho ustanovení
s ústavou a
ústavními zákony je Ústavní soud České republiky vázán toliko petitem, nikoliv však
jeho
odůvodněním. Z § 68 odst. 2 zákona č.
182/1993
Sb., plyne povinnost soudu u napadeného ustanovení se zabývat i dalšími okolnostmi,
důležitými pro posouzení jeho ústavnosti. <
Plénum
Ústavního soudu České republiky
rozhodlo o návrhu návrhu
skupiny
poslanců na zrušení zákona č. 183/1993
Sb.
t a k t o : Dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů zrušují se tato ustanovení
zákona č.
229/1991 Sb.,
o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č.
42/1992 Sb.,
zákona č.
93/1992 Sb.,
zákona č.
39/1993 Sb. a
zákona č.
183/1993 Sb.:
1. ustanovení
vyjádřené v §
8 odst. 3
slovy "ke dni účinnosti tohoto zákona", 2. ustanovení
§ 8 odst. 4,
3. ustanovení
vyjádřené v §
8 odst. 5
slovy "vlastník pozemku daroval své pozemky fyzické osobě nebo je bezúplatně převedl
v souvislosti s
uzavřením kupní smlouvy na budovu, k níž pozemky patřily, a" a výrazem "-li" a slovy
"ke dni
účinnosti tohoto zákona", 4. ustanovení vyjádřené v
§ 20 odst. 2
větě třetí a
čtvrté slovy: "poskytne náhradu podle odstavce 1 právnická osoba, která ke dni 24.
června 1991
užívala pozemky oprávněné osoby. Nelze-li takto určit povinnou osobu,". 5. ustanovení
§ 24 odst. 1.
Ve
zbývající části se návrh zamítá.
O d ů v o d n ě n í
I.
Dne l0. 9. 1993 obdržel Ústavní soud České republiky návrh skupiny 41 poslanců
Poslanecké
sněmovny Parlamentu České republiky na zahájení řízení o zrušení zákona č.
183/1993 Sb.,
kterým se mění a
doplňuje zákon č. 229/1991
Sb.,
o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona
č.
42/1992 Sb.,
zákona č.
93/1992 Sb. a
zákona České
národní rady č. 39/1993
Sb.
Podle ustanovení
§ 42 odst.
3 a § 69
cit. zákona
zaslal Ústavní soud České republiky předmětný návrh k vyjádření Poslanecké sněmovně.
Její předseda
potvrdil stanovisko Poslanecké sněmovny, vyjádřené jejím hlasováním o návrhu zákona,
a závažnost
přijaté novely zákona č. 229/1991
Sb. zdůvodnil následující argumentací:
"Zákon o úpravě vlastnických
vztahů k
půdě a jinému zemědělskému majetku je základním právním předpisem, upravujícím
restituci
zemědělského majetku, který přijalo Federální shromáždění. Schválený zákon reaguje
na situaci, která
vznikla poté, co tento zákon začal být realizován v praxi a byly přijaty některé
další zákony, jako
například zákon o transformaci družstev,
zákon o pozemkových
úpravách.
Smyslem úpravy je urychlení procesu vrácení odňatého zemědělského majetku, přičemž
zásadní změna je
řešení vztahů, vzniklých mezi fyzickými osobami při uzavírání kupních smluv na budovy,
a v
souvislosti s tím nuceného darování pozemků, patřících k budovám. Tato změna spočívá
v možnosti
požádat způsobem stanoveným v zákoně o vrácení pozemků, případně zaplacení ceny za
pozemky, které
byly takto darovány. Dále zákon stanoví jako povinnou osobu při náhradách oprávněným
osobám, tam kde
tuto povinnost má, obec nebo stát nebo pozemkový fond. Zákon sjednocuje postup při
vypořádávání
náhrad za trvalé porosty u lesních pozemků, a to jak při vrácení práva vlastnického,
tak i práva
užívacího. Zákon má zavedením institutu dražeb zamezit pomalému vyrovnávání restitučních
nároků
oprávněných osob, ke kterému dochází zejména při transformaci zemědělských družstev
podle zákona č.
42/1992 Sb.,
a při kterém je
nesporná oprávněnost restitučních nároků oprávněných osob." Podle
§ 42 odst. 2
zákona č. 182/1993
Sb. si Ústavní soud České republiky vyžádal jako listinné důkazy od Poslanecké
sněmovny
příslušné tisky a záznamy sněmovního projednávání zákona č.
183/1993 Sb.,
jakož i zákona č.
229/1991 Sb.
(parlamentní tisk
FS č. 1047, tisk FS č. 928, tisk FS 1106, tisk FS č. 1104, tisk FS č. 393, zpráva
zpravodajů č.
tisku 547, návrh výborů č. tisku 643, tisk ČNR č. 108, společná zpráva k němu č.
109, tisk č. 212,
společná zpráva tisk č. 344, těsnopisecká zpráva o schůzi Poslanecké sněmovny, I.
volební období, 9.
schůze, 18.-21. 5. 1993), a od ministerstva spravedlnosti a ministerstva zemědělství
"Směrnice o
postupu při registraci smluv u státních notářství a při udělování souhlasu k převodům
a nájmům
některých druhů nemovitostí okresními národními výbory", vydané dne 15. 5. 1964 ministerstvem
spravedlnosti a ministerstvem zemědělství, lesního a vodního hospodářství (č. j.
61
516/64-MZ-práv.). Ústavní soud České republiky si dále za účelem získání přehledu
o skutečném
praktickém dopadu napadených ustanovení zákona č.
229/1991 Sb.,
ve znění
pozdějších předpisů, vyžádal od Ministerstva spravedlnosti České republiky informaci
o počtu
napadených věcí podle §
8 odst. 3
až 5 citovaného zákona. Ve svém vyjádření ze dne 16. 3. 1994 Ministerstvo
spravedlnosti České
republiky Ústavnímu soudu České republiky sdělilo počet těchto věcí, napadlých v
obvodu působnosti
jednotlivých krajských soudů, včetně Městského soudu v Praze, přičemž k uvedenému
datu v celé České
republice z celkového počtu 4.186 věcí nebylo skončeno 3.025.
II.
II/a
V souvislosti s ustanovením §
8 odst. 3 až 5 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, navrhovatelé
namítají
jeho rozpor s čl.
11 odst. 4
Listiny základních práv a svobod.
Podle názoru navrhovatelů citovaná ustanovení umožňují "odejmutí vlastnictví fyzické
osobě a omezení
výkonu vlastnického práva bez náhrady", a to nejenom těm, kteří "nabyli vlastnických
práv na základě
režimních výhod", nýbrž i těm, "kteří vlastnických práv nabyli v dobré víře".
V první řadě proto nutno řešit otázku, zdali ustanovení
§ 8 odst. 3 až
5 zákona č.
229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, upravuje institut vyvlastnění,
a tudíž se na něj
vztahují podmínky, stanovené v
čl. 11 odst. 4
Listiny základních
práv a svobod.
Ústava ani
právní předpisy
pojem vyvlastnění výslovně nedefinují. Jeho obsah možno proto vymezit jednak induktivně
na základě
pozitivně právní úpravy institutu vyvlastnění v různých právních předpisech a jednak
doktrinárně,
tj. na základě definic, podaných právní vědou.
Problematiky vyvlastnění se kromě ustanovení
čl. 11 odst. 4
Listiny základních
práv a svobod dotýkají zejména také ustanovení
§ 128 odst. 2
obč. zák.,
§ 25 obch. zák.,
§ 108 až 114
a
§ 141 odst. 4
stavebního
zákona, §
25 zákona č.
40/1961 Sb., o obraně státu, ve znění pozdějších předpisů. Ze všech citovaných
předpisů lze
dovodit, že právní řád pod pojmem vyvlastnění rozumí nucené odejmutí vlastnického
práva ve veřejném
zájmu, a to na základě zákona a za náhradu (nutno podotknout, že právní řád zná i
jiný druh nuceného
odejmutí vlastnického práva ve veřejném zájmu a na základě zákona, ne však za náhradu,
a to institut
konfiskace podle trestního
zákona, přípustnost kterého je stanovena
čl. 39 Listiny základních
práv a
svobod).
V teorii se vyvlastnění "obvykle definuje jako zásah do majetkových práv, zvláště
práva
vlastnického, ve prospěch všeužitečného díla, kterým se práva ruší nebo omezují a
současně pro
jiného se práva zakládají, a to zpravidla za náhradu ... Cílem vyvlastnění je, aby
byla zřízena pro
podnikatele všeužitečného díla práva, jež by mu umožnila provedení toho díla ...
Zásadního významu
je nález Boh. adm. 14.224, že veřejný zájem je dán, podniká-li se dílo za tím účelem,
aby bylo
vyhověno životním potřebám nějakého širšího celku, státního, územního, sociálního
a p." (J. Hoetzel,
Vyvlastnění. In: Slovník veřejného práva československého. Sv. V., Brno 1948, s.
487, 493)
Z porovnání §
8 odst. 3 až 5
zákona č. 229/1991 Sb.
s pozitivně-právní indukcí, jakož i s doktrinou, možno dovodit, že se v citovaném
ustanovení o
institut vyvlastnění nejedná, a to zejména z těchto dvou důvodů:
Podle preambule citovaného zákona je jeho účelem "zmírnit následky některých
majetkových křivd,
k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až
1989". Právní
institut, který naplnění uvedeného účelu v zákoně sleduje, je institut ,
tj. institut
odstranění protiprávnosti při převodu vlastnictví, případně protiprávního zásahu
do vlastnického
práva, a to navrácením věci do původního právního vztahu. Tato protiprávnost je dvojího
druhu.
restituce
Prvním druhem je protiprávnost, která pozitivně-právně existovala již v čase
převodu vlastnictví
(např. uzavření kupní smlouvy v tísni za nápadně nevýhodných podmínek). Zákon č.
229/1991 Sb.,
ve znění
pozdějších předpisů, v těchto případech představuje ve vztahu k
občanskému zákoníku.
Umožňuje
totiž domáhat se neplatnosti převodu vlastnictví a následně vydání věci i v případě
uplynutí
vydržecí lhůty u nabyvatele (v uvedeném příkladě také po uplynutí promlčecí lhůty
pro odstoupení od
smlouvy.
lex specialis
Druhou je protiprávnost, způsobená právním řádem, platným v období roků 1948
až 1989,
umožňujícím uskutečňování majetkových křivd, a stanovená zákonem č.
229/1991 Sb.,
ve znění
pozdějších předpisů. V těchto případech jde opět o speciální ustanovení k
občanskému zákoníku,
určující
další důvody protiprávnosti při uplatnění vlastnické žaloby na vydání věci, jakož
i vylučující v
těchto případech nabytí vlastnického práva vydržením.
Právním důsledkem naplnění podmínek, obsažených v ustanovení
§ 8 odst. 3 zákona
č. 229/1991
Sb., ve znění pozdějších předpisů, je možnost oprávněné osoby domáhat se soudního
zrušení
smlouvy o převodu pozemků. Z termínu "zrušení smlouvy" nutno dovodit analogicky k
§ 457 občanského
zákoníku,
že jde o rozhodnutí soudu (totožné stanovisko při interpretaci termínu
"zrušení
smlouvy" zastává i soudní judikatura: R
26/75).
deklaratorní
Rozdíl mezi restitucí a vyvlastněním lze obecně vymezit následovně:
a) je odstraněním protiprávnosti při převodu vlastnictví, případně
protiprávního
zásahu do vlastnického práva, a to navrácením věci do původního právního vztahu s
právními účinky .
Restituce
ex
tunc
b) Vyvlastnění je nuceným odejmutím vlastnického práva ve veřejném zájmu, a to
na základě zákona
a za náhradu a s právními účinky .
ex nunc
c) Důvodem je výlučně protiprávnost, zatímco důvodem vyvlastnění je
veřejný zájem, tj.
pojem odlišný. Otázkou v této souvislosti je, zdali odstranění protiprávnosti může
být veřejným
zájmem v případě vyvlastnění. Z podstaty vyvlastnění plyne následující závěr: Vyvlastněným
(expropriátem) jsou "všichni majitelé práv, která jsou nesrovnatelná s právy, jež
mají být
expropriací založena, a proto musí být zrušena neb omezena. Z toho plyne, že všichni
expropriáti by
měli mít přímý nárok proti vyvlastniteli na odškodnění." K odmítnutí možnosti podřadit
odstranění
protiprávnosti pod pojem veřejný zájem při vyvlastnění lze dospět argumentem . Z
požadavku náhrady, který je definičním znakem vyvlastnění, tudíž plyne, že důvodem
vyvlastnění
odstranění protiprávnosti být nemůže, protože poskytování náhrady vyvlastněnému,
kterého právní
pozice je spojena s protiprávnosti, by bylo .
restituce
reductio
ad absurdum
absurdní
d) Právní účinky nastávají , právní účinky vyvlastnění .
tudíž
není nuceným odejmutím vlastnictví, nýbrž povinností obnovit původní právní stav.
Zákonná úprava
může však v ústavně odůvodněných případech vyloučit zpětné nároky osob,
oprávněných žádat
vydání věci. Uvedená úprava platí právě v případě zákona č.
229/1991 Sb.,
ve znění
pozdějších předpisů. Podle §
28
citovaného zákonaoprávněná osoba, které byla věc vydána, nemůže proti povinné
osobě
uplatňovat jiné nároky, související s vydávanou věcí, než jsou uvedeny v tomto zákoně
(§ 14 odst. 3,
§ 15 odst. 2
až 4). V
této souvislosti nutno zkoumat, zdali tímto založená nerovnost vůči jiným reivindikacím
je v souladu
s ústavou. Protože podle čl.
3
Ústavy České republiky je Listina
základních práv a svobod
součástí jejího ústavního pořádku, lze z uvedeného dovodit i závaznost rozhodnutí
Ústavního soudu
ČSFR, která byla na jejím základě vydána. Ve svém rozhodnutí č.
11/1992 Sbírky usnesení a nálezů
Ústavní soud ČSFR
vyjádřil své chápání principu rovnosti takto: "Je věcí státu, aby v zájmu zabezpečení
svých funkcí
rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod než jiné. Ani zde však nesmí postupovat
zcela
libovolně. ... Pokud zákon určuje prospěch jedné skupiny a zároveň tím stanoví neúměrné
povinnosti
jiné, může se tak stát pouze s odvoláním na veřejné hodnoty." V daném případě nutno
za důvod omezení
nároků oprávněné osoby vůči osobě povinné, obsažené v citovaném ustanovení
§ 28, považovat
účel
zákona, spočívající ve zmírnění (a nikoli v odstranění) některých (a nikoli všech)
křivd, spáchaných
v období let 1948 - 1989
restituce
ex tunc
ex nunc
Restituce
restituce
e) Právní účinky jsou také odlišné od právních účinků vyvlastnění z
hlediska obsahu
zápisu do katastru nemovitostí.
restituce
Porovnáním institutů vyvlastnění a nutno tudíž odmítnout námitku navrhovatelů,
podle
které ustanovení §
8 odst. 3 až 5
zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, upravují vyvlastnění
a jsou v rozporu s
čl. 11 odst. 4
Listiny základních
práv a svobod.
restituce
Při posuzování souladu ustanovení
§ 8 odst. 3 až
5 zákona č.
229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, s
Ústavou České republiky,
ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle
čl. 10 Ústavy České
republiky nutno poukázat i na další souvislosti.
Zákony o majetkové rehabilitaci (restituci) vycházejí z myšlenky, že majetkové
křivdy páchal
stát prostřednictvím svých právních nebo faktických opatření a jednání. Jde přitom
o nemovité i
movité věci, které v rozhodném období "přešly" na stát, popř. na "organizace socialistického
sektoru", jež se státem fakticky tvořily hospodářský celek.
Povinnými osobami jsou proto:
1) stát nebo právnické osoby, které věc držely v den, kdy jednotlivé zákony nabyly
účinnosti
(§ 4 odst. 1 zákona
č. 403/1990
Sb., ve znění pozdějších předpisů;
§ 3 a
6 zákona č. 87/1991
Sb., ve
znění pozdějších předpisů; §
4 a 6 zákona
č. 229/1991
Sb., ve znění pozdějších předpisů),
2) fyzické osoby pak jen tehdy, jestliže věc nabyly od státu (popř. jiné právnické
osoby), který
by jinak byl povinen tuto věc vydat, a to za právně nebo morálně neregulérních podmínek:
v rozporu s
tehdy platnými právními předpisy, na základě protiprávního zvýhodnění, popř. za cenu
nižší než byla
cena podle tehdy platných předpisů
(§ 4 odst. 2 zákona
č. 403/1990
Sb., ve znění pozdějších předpisů;
§ 4 odst. 2 zákona
č. 87/1991
Sb., ve znění pozdějších předpisů;
§ 8 odst. 1 zákona
č. 229/1991
Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Z této ideové koncepce napadená ustanovení
§ 8 odst. 3 až
5 zákona č.
229/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vybočují a zakládají restituční
nároky mezi
fyzickými osobami. Z uvedeného vyplývá, že cit. ustanovení je v zákoně ustanovením
speciálním a v
něm obsažené pojmy jsou ve vztahu k obecným pojmům zákona pojmy speciálními. Jde
především o pojem
"oprávněné osoby" podle §
8 odst.
3 a 5, který je ve vztahu k pojmu "oprávněná osoba" podle
§ 4 zákona
pojmem
speciálním. Práva a povinnosti "oprávněných osob" podle zákona se proto vztahují
na obecný pojem
"oprávněné osoby" a ne na pojem speciální. Způsob uplatnění nároků "oprávněné osoby"
podle
§ 8 odst. 3 až
5 je
upraven přímo v cit. ustanovení, lhůta na jejich uplatnění v
čl. II odst.
1 zákona č.
183/1993 Sb.
Rozšíření koncepce restitučních zákonů zákonodárce v důvodové zprávě k návrhu
zákona č.
183/1993 Sb.
zdůvodňuje takto:
"Návrh novely řeší rovněž právní problém bezúplatného převodu pozemků z jedné fyzické
osoby na
druhou v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na budovu, k níž pozemky patřily.
Fyzické osoby,
které koupily budovu, měly v kupní smlouvě uvedenu darovací doložku na zemědělské
pozemky. V
současné době se vlastníci těchto pozemků domáhají práva na vydání těchto pozemků,
ačkoliv je nabyli
na základě protiprávního zvýhodnění a bez úhrady. Uvedená právní praxe byla prováděna
na základě
"Směrnice o postupu při registraci smluv u státních notářství a při udělování souhlasu
k převodům a
nájmům některých druhů nemovitostí okresními národními výbory", vydané dne 15. 5.
1964 ministerstvem
spravedlnosti a ministerstvem zemědělství, lesního a vodního hospodářství (č. j.
61 516/64-MZ-práv.).
Je
tedy možno spravedlivě požadovat, aby ten, kdo přijal pozemky, které jiný daroval
v tísni a na
základě donucení, aby tyto pozemky vrátil původnímu vlastníkovi nebo aby za ně zaplatil.
... Při
registraci kupních smluv na obytné a hospodářské budovy byl na vlastníky činěn nátlak
(pod sankcí
nezaregistrování kupní smlouvy), aby do kupní smlouvy bylo zahrnuto i darování pozemků,
které k
budovám patřily. Navrhuje se tedy, aby soud rozhodl, že současný vlastník (fyzická
osoba) takto
bezplatně získané pozemky uhradil, případně aby byla zrušena ta část smlouvy, kterou
byly pozemky
darovány."
Podle preambule citovaného zákona je jeho účelem "zmírnit následky některých majetkových
křivd, k
nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989".
Povaha
předmětného období (charakterizovaného zákonodárcem v zákoně č.
48O/1991 Sb.
a v zákoně č.
198/1993 Sb.)
mohla způsobit
majetkové křivdy nejen mezi fyzickými osobami a státem, nýbrž i mezi fyzickými osobami
navzájem.
Protiprávnost, vedoucí k restituci (nebo ji nahrazujícímu plnění), nutno proto interpretovat
výlučně
v návaznosti na účel zákona. V případě
§ 8 odst. 3 zákona
č. 229/1991
Sb., ve znění pozdějších předpisů, to znamená: interpretovat pojem tísně v
souvislosti s
politickým nátlakem, spojeným s obdobím let 1948 až 1989 (jiná by zakládala
nerovnost
právních následků ve vztahu k jiným, v tísni uzavřeným právním úkonům, a tím rozpor
s ústavním
principem rovnosti),
interpretace
- důvod protiprávnosti při bezúplatném převodu pozemk v souvislosti s uzavřením
kupní smlouvy na
budovu, k níž pozemky patřily, spatřovat ve skutečnosti, že při registraci kupních
smluv na obytné a
hospodářské budovy byl na vlastníky činěn nátlak (pod sankcí nezaregistrování kupní
smlouvy), aby do
kupní smlouvy bylo zahrnuto i darování pozemků, které k budovám patřily, tudíž byla
omezena jejich
smluvní svoboda.
V doplněných ustanoveních
zákona o půdě
(§ 8 odst. 3 až
5
- čl. I bod
11. zákona č.
183/1993 Sb.) se mluví o "dni účinnosti tohoto zákona". Protože je tento výraz
použit v
ustanoveních zákona
o půdě,
nelze tím rozumět nic jiného, než den, kdy nabyl účinnosti zákon č.
229/1991 Sb.,
tj. 24. červen
1991 (obdobně platí uvedený závěr i pro plynutí subjektivní lhůty podle
§ 13 odst. 3
zákona č. 229/1991
Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. podle
čl. I bodu 21.
zákona č.
183/1993 Sb.). Tuto interpretaci potvrzuje i ustanovení
čl. II odst.
1 zákona č.
183/1993 Sb., které stanoví lhůtu na uplatnění nároků, obsažených v zákoně
č.
183/1993 Sb.
(tj. v
čl. I cit. zákona).
Případný úmysl zákonodárce vyjádřit tímto výrazem, že jde o den, kdy nabyl účinnosti
zákon č.
183/1993 Sb.,
tj. 1. červenec
1993, na právních důsledcích úpravy nic nemění, protože rozhodující je v zákoně skutečně
použitá
formulace. Takovému úmyslu nasvědčuje např. ustanovení
čl. I bodu 54.
zákona č.
183/1993 Sb. V novém §
33c odst. 1 zákona o půdě se totiž stanoví, že způsob vyhlášení a provedení
dražby stanoví
vláda nařízením, které vydá "do 30 dnů od účinnosti tohoto zákona", čímž byla zřejmě
míněna lhůta
počítaná od 1. července 1993.
Z uvedeného plyne, že zákonodárce v rozporu s principy legislativní techniky
a zároveň v rozporu
se zásadami jasnosti a určitosti zákona, které představují součást principu právní
jistoty, a tudíž
principu právního státu (čl.
1
Ústavy České republiky) dvěma různými způsoby upravil začátek plynutí lhůt,
navazujících na
právní skutečnosti, založené účinností zákona č.
183/1993 Sb.
Učinil tak jednak
v novelizujících ustanoveních a jednak v ustanovení nenovelizujícím, tvořícím součást
výlučně zákona
č. 183/1993 Sb.
Za správný lze
považovat toliko postup druhý. Novelizující ustanovení se stávají součástí novelizovaného
zákona. Z
tohoto důvodu nutno ve slovních spojeních "ke dni účinnosti tohoto zákona" obsažený
termín "tohoto
zákona" interpretovat ve významu zákona novelizovaného a nikoli novelizujícího ("tímto
zákonem" je
totiž zákon č. 229/1991
Sb., ve
znění pozdějších předpisů, a nikoliv zákon č.
183/1993 Sb.).
V daném případě
proto výklad vede k závěru o retroaktivitě předmětných ustanovení.
Otázkou je, zdali ustanovení
§ 8 odst. 3 až
5 zákona č.
229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je protiústavní nebo ne.
retroaktivita
V ústavním pořádku České republiky výslovný zákaz retroaktivity pro oblast trestního
práva
hmotného zakotvuje čl.
40 odst. 6
Listiny základních práv a svobod, všeobecný zákaz retroaktivity lze dovodit
z
čl. 1 Ústavy České
republiky,
podle něhož je Česká republika právním státem. K definičním znakům právního státu
patří také princip
právní jistoty a ochrany důvěry občanů v právo, jejichž součástí je také zákaz retroaktivity
právních norem. Obdobně na margo principu retroaktivity konstatoval i Ústavní soud
ČSFR ve věci sp.
zn. Pl. ÚS 78/92: "Principy právního
státu, právní
jistoty, které možno vyvodit z požadavku demokratického uspořádání státu, vyžadují
každý ústavně
možný případ retroaktivity zakotvit v ústavě, resp. zákoně, a vyřešit
s tím spojené
případy tak, aby nabytá práva byla řádně chráněna." (Ústavní soud ČSFR, Sbírka usnesení
a nálezů,
1992, č. 15) V případě ustanovení
§ 8 odst. 3 až
5 zákona č.
229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jsou se zpětnou účinností (tj.
od 1. července
1993, termínu nabytí účinnosti zákona č.
183/1993 Sb.
k termínu nabytí
účinnosti zákona č. 229/1991
Sb., 24. červnu 1991) neplatné všechny převody pozemků, na které se citovaná
ustanovení
vztahují. Tímto jsou dotčena nabytá práva právních subjektů, která již nestojí v
příčinném vztahu k
protiprávnosti, vyjádřené v účelu zákona č.
229/1991 Sb.,
ve znění
pozdějších předpisů. citovaných ustanovení je proto narušením nabytých
práv,
přesahující účel zákona č. 229/1991
Sb., ve znění pozdějších předpisů, a tím je i narušením principu ochrany důvěry
občanů v
právo a v důsledku toho citovaná ustanovení nutno považovat za rozporná s
čl. 1 Ústavy České
republiky.
Uvedený závěr vyplývá rovněž z §
8 odstučních nároků vůči třetím osobám a pro případy převodu vlastnictví na
třetí osoby
stanoví povinnému subjektu uhradit "cenu, za kterou byly pozemky převedeny na třetí
osobu".
expressis verbis
Retroaktivita
Zrušením ustanovení, obsaženého v
§ 8 odst. 3 zákona
č. 229/1991
Sb., ve znění pozdějších předpisů, a vyjádřeného slovy "ke dni účinnosti tohoto
zákona", se
vylučuje jakákoli pochybnost ohledně možné retroaktivity. Lhůta na uplatnění nároku
oprávněné osoby
je dána ustanovením čl.
II zákona
č. 183/1993 Sb., přičemž podmínkou existence práva, založeného ustanovením
§ 8 odst. 3 zákona
č. 229/1991
Sb., ve znění pozdějších předpisů, je skutečnost, zda jsou předmětné pozemky
v době uplatnění
nároku (vymezené již uvedenou lhůtou v
čl. II zákona
č. 183/1993
Sb.) ve vlastnictví osoby, jíž byly darovány nebo bezúplatně převedeny, nebo
ve vlastnictví
osoby této osobě blízké.
Ustanovení §
8 odst. 4
napadeného zákona z okruhu případů podle odst. 3 vyjímá darování v tísni nebo
bezúplatný
převod v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na budovu na osoby blízké. Zákonodárce
tímto
znevýhodňuje jednu skupinu právních subjektů, přičemž ani z daného ustanovení ani
z obecných
ustanovení zákona pro takovou nerovnost nelze dovodit žádný důvod. V důsledku tohoto
konstatování
nutno označit předmětné ustanovení za rozporné s ústavním principem rovnosti, vyjádřeným
v
čl. 11 odst. 1
Listiny základních
práv a svobod.
Kromě již uvedeného zvláštní ústavní analýzu vyžaduje ustanovení
§ 8 odst. 5 zákona
č. 229/1991
Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Tím, že zákonodárce v dikci §
8 odst. 5 jako podmínku nastoupení veřejnoprávní sankce "úhrady ceny, za kterou
byly pozemky
převedeny na třetí osobu" vynechal při darování pozemků tíseň, v citovaném ustanovení
zkonstruoval
zmatečné ustanovení: Nárok vyplývající z citovaného ustanovení může uplatnit každý
vlastník pozemku,
který "daroval své pozemky fyzické osobě", a jenom "jsou-li tyto pozemky ... ve vlastnictví
jiné
osoby než osoby uvedené v odstavci 3", přičemž osobou podle odstavce 3 je toliko
osoba, které byly
pozemky darovány v tísni. Takovouto osobou proto může být i osoba, které byly řádně
pozemky
darovány. Ustanovení tudíž konstruuje veřejnoprávní sankci za perfektní právní úkon
bez jakéhokoli
objasnění důvodu takovéhoto postupu. Dochází tím k retroaktivnímu postihu právně
dovoleného jednání.
Tato skutečnost je opět v rozporu s principy ochrany důvěry občanů v právo, zákazu
retroaktivity, a
tím v rozporu s čl.
1 Ústavy České
republiky. Uvedenými argumenty je zdůvodněn závěr o zrušení části ustanovení
§ 8 odst. 5 zákona
č. 229/1991
Sb., ve znění pozdějších předpisů.
II/b
V souvislosti s ustanovením
§ 11 odst. 7
zákona č. 229/1991
Sb., ve znění pozdějších předpisů, navrhovatelé namítají jeho rozpor s
čl. 11 odst. 1
Listiny základních
práv a svobod: "Rozpor spočívá ve zvýhodnění vlastníka pozemku oproti vlastníku
stavby
stojící na pozemku tím, že zákon umožňuje vydat pozemek i se stavbou. Vlastník pozemku
tedy požívá
větší právní ochrany než vlastník stavby." Navrhovatelé na podporu svého stanoviska
uvádějí citaci
odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn.
3 Cdo 45/92: "Rovná ochrana všech
forem
vlastnictví ... neumožňuje na posuzovanou věc nahlížet tak, jakoby žalobce coby vlastník
pozemků měl
víc práv, a jako by se žalované družstvo, coby vlastník staveb na těchto pozemcích
stojících, muselo
podřídit panujícímu vlastnictví k půdě. Bývalá zásada 'superficies solo cedit' není
součástí našeho
právního řádu již od účinnosti tak zvaného
středního občanského
zákoníku (zákon
č. 141/1950 Sb.)
navíc režim zcela opačný je nyní výslovně vyjádřen v ustanovení
§ 120 odst. 2
obč. zák."
Při posouzení argumentace navrhovatelů je nutno připomenout obsah pojmu vyvlastnění,
které se
"obvykle definuje jako zásah do majetkových práv, zvláště práva vlastnického, ve
prospěch
všeužitečného díla, kterým se práva ruší nebo omezují a zároveň pro jiného se práva
zakládají, a to
zpravidla za náhradu ... Cílem vyvlastnění je, aby byla zřízena pro podnikatele všeužitečného
díla
práva, jež by mu umožnila provedení toho díla" (J. Hoetzel, Vyvlastnění. In: Slovník
veřejného práva
československého. Sv. V., Brno 1948, s. 487), přičemž vyvlastnitelem (expropriantem)
může být
"podnikatel všeužitečného díla, bez zřetele na to, je-li to stát (jako fiskus), veřejnoprávní
subjekt nebo soukromého práva a soukromník" (tamtéž, s. 495). Porovnáním
předmětného
ustanovení s uvedenou tezí, vymezující pojem vyvlastnění, nutno tudíž dospět k závěru,
že ustanovení
§ 11 odst. 7
zákona č. 229/1991
Sb., ve znění pozdějších předpisů, zakotvuje institut vyvlastnění, a to v
souladu s
podmínkami, stanovenými v čl.
11
odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Všeužitečným dílem, čili veřejným
zájmem,
sledovaným daným ustanovením, je jeden z účelů zakotvených v preambuli zákona č.
229/1991 Sb.,
ve znění
pozdějších předpisů: "upravit vlastnické vztahy k půdě v souladu se zájmy hospodářského
rozvoje
venkova". Konstrukce, obsažená v ustanovení
§ 11 odst. 7
zákona č. 229/1991
Sb., ve znění pozdějších předpisů, umožňuje dosáhnout účelu zákona nuceným
odejmutím
vlastnictví, na základě zákona a za náhradu. Tuto konstrukci nutno proto označit
za vyvlastnění, a
tudíž mít zato, že je v souladu s podmínkami, stanovenými v
čl. 11 odst. 4
Listiny základních
práv a svobod.
korporace
Argumentace Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. 3
Cdo 45/92 se vztahuje na aplikaci ustanovení
§ 126 a
§ 135c odst.
1 obč.
zák., vychází tudíž z odlišného normativního základu: týká se institutu .
Jak již
bylo konstatováno, ustanovení §
11 odst. 7 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nutno považovat
nikoli za
ustanovení restituční, nýbrž za ustanovení, zakotvující podmínky vyvlastnění. Z toho
vyplývá, že
navrhovatelem uváděné rozhodnutí Vrchního soudu v Praze není možno vztáhnout na ustanovení
§ 11 odst. 7
zákona č. 229/1991
Sb., ve znění pozdějších předpisů.
restituce
Z hlediska namítané nerovnosti mezi tržní cenou stavby a cenou stavby podle předpisu,
obsaženého
ve vysvětlivce č. 13a (vyhláška č.
182/1988 Sb.,
o cenách staveb,
pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách
za dočasné
užívání pozemků, ve znění vyhlášky č.
316/1990 Sb.)
nutno
konstatovat, že vysvětlivka není součástí právního předpisu, a tudíž nemůže zakládat
jako svůj
důsledek právní nerovnost. Z uvedených důvodů neshledal Ústavní soud rozpor citovaného
ustanovení s
Ústavou ČR.
II/c
U ustanovení §
15 odst. 1 a
4 a § 24
zákona č. 229/1991
Sb., ve znění pozdějších předpisů, namítají navrhovatelé jejich rozpor s
čl. 11 odst. 4
Listiny základních
práv a svobod: "Tato skutečnost se týká melioračních zařízení umístěných pod
povrchem
pozemku, která přecházejí do vlastnictví oprávněné osoby, aniž by za ně byla stanovena
náhrada
(§ 15 odst. 1
zákona) a
povinnosti povinné osoby zalesnit pozemek na své náklady za podmínek, uvedených v
§ 15 odst. 4.
Totéž se
týká i trvalých staveb a melioračních zařízení, které přecházejí do vlastnictví vlastníka
pozemku
podle nového znění §
24 daného
zákonem."
Důvodová zpráva k návrhu zákona č.
183/1993 Sb.
k ustanovení
§ 15 odst. 1
uvádí: "Při
vracení zemědělských pozemků často povinné organizace vyžadují od oprávněných osob
náhradu za
zhodnocení pozemku meliorační stavbou, např. vybudováním drenáží. Oprávněné osoby
pak namítají, že
odvedení podzemních vod změnilo původní biosystém natolik, že jde spíš o znehodnocení.
Jednoznačný
názor nemají ani půdní odborníci. Nová právní úprava vychází z toho, že péče o půdu,
včetně
meliorací, pokud byly provedeny, byla prováděna jako péče řádného hospodáře, a že
tedy nejde o
zhodnocení, pokud se meliorační stavby, např. závlahové systémy, nenalézají nad úrovní
půdy, ale o
běžnou péči o půdu, byť byla finančně nákladná."
Navrhovatelé opětovně argumentují rozporem citovaného ustanovení s ústavními
podmínkami
vyvlastnění. Z hlediska již podané argumentace k bodu I. by takový rozpor přicházel
do úvahy jen v
tom případě, pokud by "meliorační zařízení umístěné pod povrchem pozemku" nebylo
považováno za
součást věci (pozemku), nýbrž za samostatnou věc.
Takový výklad by bylo možno opřít o vyhlášku č.
34/1960 Sb.,
o povinnostech
vlastníků (uživatelů) meliorovaných pozemků při provozu a udržování rozvodné závlahové
sítě a
odvodňovací, drenážní a drobné odpadové sítě melioračních staveb zrušených vodních
družstev a o
provozu a udržování těchto částí melioračních staveb. Podle
§ 2 odst. 1 písm.
a) citované
vyhlášky se částí meliorační stavby rozumí také "soustavná síť trubkové a
krtčí drenáže".
Podle ustanovení §
38 odst. 1
písm. e) vodního zákona (č. 138/1973 Sb.) mezi vodohospodářská díla patří
stavby, určené k
odvodňování pozemků. Podle
§ 1
odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení
a stavebního
řádu, se za stavbu považují také podzemní vedení.
Při řešení dané otázky je nutno v první řadě zodpovědět zda jsou pojmy stavba
a nemovitá věc
ekvivalenty, a tudíž meliorační stavba je samostatnou nemovitou věcí, která není
součástí pozemku.
Podle §
119 odst. 2
obč. zák. "nemovitosti jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem".
Z uvedeného
lze dovodit, že ne každá stavba je nemovitou věcí, nýbrž jenom ta, která je spojena
se zemí pevným
základem. "Meliorační zařízení umístěné pod povrchem pozemku" nutno proto považovat
za stavbu, která
není spojena se zemí pevným základem a není tudiž nemovitou věcí. Otázkou je, zdali
v tomto případě
jde o věc movitou, a tudíž o příslušenství věci, nebo o součást pozemku.
Z ustanovení §
119 obč.
zák. "vyplývá, že všechny ... věci, které nelze podřadit pod pojem nemovitosti,
mají povahu
věci movité" (J. Bičovský, M. Holub, Občanský zákoník. Praha 1991, s. 91). "Meliorační
zařízení
umístěné pod povrchem pozemku" by tedy bylo movitou věcí v případě, jestliže jej
není možno vymezit
jako věc nemovitou nebo součást nemovité věci (pozemku).
Podle § 120
odst. 1 obč.
zák. "součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být
odděleno, aniž by
se tím věc znehodnotila." citované ustanovení v analyzovaném kontextu
interpretuje
následovně: "Zákonným předpokladem součástí věci je její neoddělitelnost bez současného
znehodnocení
věci hlavní; je přitom nerozhodné, zda se při oddělení znehodnotí součást. Znehodnocení
věci nelze
však chápat pouze v úzkém slova smyslu, tedy jako zničení či alespoň podstatné poškození
věci hlavní
při oddělení součásti; oddělením součásti pozemku se pozemek jako věc hlavní zpravidla
fyzicky
nepoškodí (neznehodnotí), ale sníží se jeho cena; znehodnocení lze tedy chápat rovněž
ve smyslu
snížení hodnoty a tedy zpravidla i ceny věci. Znehodnocení může znamenat i to, že
věc bude na nižší
úrovni plnit svoji funkci (znehodnocení funkční), a konečně lze uvažovat o znehodnocení
z hlediska
vzhledu věci (tzv. znehodnocení estetické. ... součástí pozemku ve smyslu ustanovení
§ 120 o. z.
jsou rovněž venkovní úpravy (opěrné zdi, dlažby a obruby, vodovodní a kanalizační
přípojky,
květinová jezírka, venkovní předložené schody, ploty o výšce menší než 100 cm a další)."
(R 4/1992) Citované rozhodnutí bylo
přitom vydáno v
době, kdy nebylo pochybnosti o tom, že zásada v občanském
právu neplatí (viz
např. odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn.
3 Cdo 45/92: "Bývalá zásada 'superficies
solo
cedit' není součástí našeho právního řádu již od účinnosti tak zvaného středního
občanského zákoníku
(zákon č. 141/1950
Sb.) navíc režim zcela opačný je nyní výslovně vyjádřen v ustanovení
§ 120 odst. 2
obč. zák."
Judikatura
superficies solo cedit
Podstatnými definičními znaky součásti věci je její funkční a fyzická spojitost
s věcí
hlavní a nemožnost jejího oddělení, aniž by se tím věc znehodnotila. "Meliorační
zařízení umístěné
pod povrchem pozemku" tyto znaky splňuje: je funkčně a fyzicky spojeno s pozemkem
a platí pro ně
nemožnost jeho oddělení, aniž by nedošlo k znehodnocení pozemku, a tedy je nutno
jej chápat ve
významu součásti věci - pozemku.
Z uvedeného tudíž vyplývá, že ustanovení
§ 120 odst. 2
občanského
zákoníku, podle kterého "stavba není součástí pozemku", nutno interpretovat
v návaznosti na
odstavec 1, tudíž stavba není součástí pozemku tehdy, jestliže jde o stavbu, která
je věcí nemovitou
nebo jestliže jde o stavbu, která je věcí movitou, a která není funkčně nebo fyzicky
spojena s
pozemkem, a lze ji od něho oddělit, aniž by došlo k znehodnocení pozemku. Meliorační
zařízení,
umístěná pod povrchem pozemku, tedy nejsou stavbou ve smyslu
§ 120 odst. 2
obč.
zákona, nýbrž součástí pozemku dle
§ 120 odst. l
obč.
zákona.
Pro uvedený závěr lze uvézt i argument právní: Smysl principu, podle kterého
vlastnictví stavby
automaticky nenásleduje vlastnictví pozemku, se týká především staveb, které jsou
nemovitostmi. Tyto
představují právně samostatnou věc, k převodu vlastnictví které se vyžaduje naplnění
zvláštních
podmínek (písemná forma, vklad do katastru). Stavby, které jsou věcmi movitými, nutno
rozlišovat z
hlediska jejich účelu, tj. zdali splňují znaky příslušenství, anebo součásti pozemku.
Součást věci,
na rozdíl od příslušenství, je funkčně a fyzicky integrální součástí věci, kterou
není možno od této
oddělit, aniž by se znehodnotila. (Tak např. rezervní kolo na automobilu je jeho
příslušenstvím,
avšak kolo na přední či zadní nápravě je jeho součástí.) Takovou integrální součástí
pozemku může
být také stavba, která je věcí movitou, jejíž oddělení by pozemek znehodnotilo (např.
meliorační
zařízení, opěrné zídky apod.).
Přijetí námitky, týkající se náhrady za zabudované zařízení, a případně vydání
bezdůvodného
obohacení (podle §
451 a násl.
obč. zák.), by vedlo k soudním sporům o povahu melioračních zařízení z hlediska
zhodnocení
nebo znehodnocení pozemků. Současně určení povinnosti oprávněné osobě poskytnout
náhradu za
zabudované zařízení může založit její oprávnění požadovat od povinné osoby uvedení
pozemku do
původního stavu. Obě tyto možnosti vedou ke zmaření účelu zákona: "zmírnit následky
některých
majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v
období let 1948 až
1989, dosáhnout zlepšení péče o zemědělskou a lesní půdu obnovením původních vlastnických
vztahů k
půdě a upravit vlastnické vztahy k půdě v souladu se zájmy hospodářského rozvoje
venkova i v souladu
s požadavky na tvorbu krajiny a životního prostředí."
V již citovaném rozhodnutí č. 11/1992
Sbírky usnesení
a nálezů Ústavní soud ČSFR vyjádřil své chápání principu rovnosti: "Je věcí
státu, aby v
zájmu zabezpečení svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod než
jiné. Ani zde však
nesmí postupovat libovolně. ... Pokud zákon určuje prospěch jedné skupiny a zároveň
tím stanoví
neúměrné povinnosti jiné, může se tak stát pouze s odvoláním na veřejné hodnoty."
V předmětné věci
je tato "veřejná hodnota" vyjádřena účelem zákona č.
229/1991 Sb.,
ve znění
pozdějších předpisů, zakotveným v jeho preambuli.
V § 15 odst.
4 zákona č.
229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je plně respektován účel restitučního
zákona, a
to tím, že zákon umožňuje, aby oprávněná osoba obdržela pozemek spolu s tím, co bylo
jeho
příslušenstvím v době jeho odejmutí, příp. aby došlo k majetkovému vypořádání (obdobně
řeší nárok
poškozeného i §
442 odst. 2 obč.
zák.).
Uvedené argumenty platí obdobně i v případě
§ 24 zákona č.
229/1991
Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Z porovnání §
15 odst.
1 a §
24 odst. 1
napadeného zákona
vyplývá nerovnost vymezení melioračního zařízení, které je předmětem právní úpravy
v citovaných
ustanoveních. Podle §
15 odst.
1 je předmětem vydání současně s pozemkem také meliorační zařízení, umístěné
pod povrchem
pozemku, s výjimkou hlavních melioračních zařízení, podle
§ 24 odst. 1
jsou
předmětem vydání všechna meliorační zařízení, umístěná pod povrchem země (tudíž včetně
hlavních).
Pro uvedenou nerovnost, vztahující se k stejnému právu na vydání pozemku, ani
z obecných ani
zvláštních ustanovení zákona nelze dovodit žádný důvod. Nutno tudíž konstatovat rozpor
této úpravy s
ústavním principem rovnosti, vyjádřeným v
čl. 11 odst. 1
Listiny základních
práv a svobod.
Při posuzování souladu, resp. rozporu zákona, resp. jeho ustanovení, s ústavou
a ústavnímu
zákony je Ústavní soud České republiky vázán toliko petitem, nikoliv však jeho odůvodněním.
Z
uvedeného plyne povinnost soudu u napadeného ustanovení se zabývat i dalšími okolnostmi,
důležitými
pro posouzení jeho ústavnosti.
Ustanovením §
24 odst. 1
zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, včetně zákona č.
183/1993 Sb.,
došlo k významné
změně původní právní úpravy, obsažené v novelizovaném zákoně č.
229/1993 Sb.
Původní ustanovení
citovaného zákona vázalo přechod vlastnického práva k trvalým porostům s termínem
zániku užívacích
vztahů k pozemkům podle předcházejících předpisů. Naproti tomu novelizované ustanovení
změnilo
vlastnické poměry k trvalým porostům v tom smyslu, že u pozemků, navrácených původním
vlastníkům, u
kterých byl zřízen nájem s dosavadním uživatelem, přechází vlastnictví k trvalým
porostům až
momentem ukončení nájmu (a rovněž meliorační zařízení pod povrchem pozemku a stavby
související s
trvalými porosty). Zákonodárce tímto, v rozporu s podmínkami stanovenými v
čl. 11 odst. 4
Listiny základních
práv a svobod, nuceně odejmul vlastnické právo k trvalým porostům osobám,
kterým již toto
právo vzniklo podle původního znění
§ 24 odst. 1
zákona č. 229/1991
Sb. Uvedené důvody vedou k závěru o zrušení ustanovení
§ 24 odst. 1
zákona č.
229/1993, ve znění pozdějších předpisů.
Zrušením uvedeného ustanovení se vlastnická práva k trvalým porostům také v případech
nájmů podle
§ 22 zákona č.
229/1991 S.,
ve znění pozdějších předpisů, řídí ustanovením
§ 2 odst. 2 citovaného
zákona. Moment přechodu vlastnického práva k melioračním zařízením je v případě
vlastníků
těch pozemků, u kterých zanikají majetková práva podle
§ 22 odst. 1
zákona č. 229/1991
Sb., ve znění pozdějších předpisů, dán ustanoveními
§ 22 odst. 1
a
§ 1 odst. 1
písm. c) citovaného
zákona, tj. dnem nabytí jeho účinnosti; rozsah melioračních zařízení, která
nutno považovat
za součást pozemku, je vymezen v
§ 15 odst. 1
zákona č. 229/1991
Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Vlastnické poměry k trvalým porostům, vzniklým po dobu nájmu, se řídí ustanoveními
občanského zákoníku.
II/d
Podle § 20
odst. 2 věta
třetí zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nelze-li zjistit
právnickou
osobukterá věci (tj. živý a mrtvý inventář a zásoby, které původnvlastník vnesl do
zemědělského
družstva nebo mu byly odňaty nebo jinak bezúplatně převedeny) převzala, nebo jejího
právního
nástupce nebo jestliže tato právnická osoba zanikla, poskytne náhradu za tyto věci
právnická osoba,
která ke dni 24. června 1991 užívala pozemky oprávněné osoby.
V daném případě se křivda odstraňuje tím způsobem, že se právnické osobě ukládá
povinnost
poskytnout náhradu za újmu, přičemž tuto újmu sama nezpůsobila, a ani není právním
nástupcem
právnické osoby, která tuto újmu způsobila.
Čl. 1,
čl. 3 odst. 1,
čl. 11 odst. 1
Listiny základních
práv a svobod zakotvují ústavní princip rovnosti. Podle
čl. 4 odst. 1 Listiny
základních
práv a svobod povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho
mezích a jen
při zachování základních práv a svobod. Z uvedeného vyplývá, že povinnost, založená
§ 20 odst. 2
věta třetí zákona
č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, musí také zachovávat základní
práva,
vyplývající z ústavního principu rovnosti ve vztahu k subjektům podle
§ 18a odst.
1 citovaného
zákona. Jak již bylo uvedeno "pokud zákon určuje prospěch jedné skupiny a
zároveň tím stanoví
neúměrné povinnosti jiné, může se tak stát jenom na základě odvolání se na veřejné
hodnoty."
(rozhodnutí č. 11/1992 Sbírky usnesení a
nálezů
Ústavního soudu ČSFR) V případě
§ 20 odst. 2
věty třetí zákona
č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zákonodárce takové odvolání
se na veřejné
hodnoty ve vztahu k subjektům, uvedeným v citovaném ustanovení, nevyjádřil a takové
odvolání není
možno dovodit ani z jiných ustanovení zákona, především z preambule, a to z toho
důvodu, že zákonem
stanovená povinnost v daném případě nesměřuje vůči subjektům, spojeným s uplatněním
účelu zákona
II/e
V souvislosti s ustanovením §
33a zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, navrhovatelé namítají
jeho rozpor s
čl. 11 odst. 1
Listiny základních
práv a svobod: "Jeho obsah velmi hrubým způsobem zvýhodňuje určitou skupinu
oprávněných osob
(ty osoby, které se sdruží za účelem vymáhání svých nároků) oproti ostatním oprávněným
osobám."
(str. 2 návrhu)
Z argumentace navrhovatelů možno dovodit, že v ní namítají nerovnost skupiny
oprávněných osob,
které se sdružily podle §
33a
odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to ve vztahu
jednak k
ostatním oprávněným osobám a jednak k oprávněným osobám podle zákona č.
42/1992 Sb.,
o úpravě
majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších
předpisů.
Pokud navrhovatelé namítají, že "není vůbec respektována skutečnost, že schválením
transformačního projektu byl majetek družstva rozdělen na majetkové podíly oprávněných
osob" (str. 2
návrhu), nutno poukázat na ustanovení
§ 7 odst. 1, 2
zákona č. 42/1992
Sb., ve znění pozdějších předpisů, podle kterých do čistého jmění družstva
není zahrnut
majetek, na který byl uplatněn nárok podle zákona č.
229/1991 Sb.,
jakož i majetkový
vklad, kterým se podle §
16
písm. b) zákona č. 42/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, rozumí movitý
a nemovitý
majetek, vnesený členem. Dále se od čistého jmění odečte částka, která bude použita
pro uspokojení
dalších restitučních nároků po účinnosti zákona č.
42/1992 Sb. Podle
§ 7 odst. 4 zákona
č. 42/1992
Sb., ve znění pozdějších předpisů, majetkový podíl oprávněné osoby na transformovaném
družstvu tvoří součet základního podílu a dalšího podílu na majetku družstva. Základní
podíl tvoří
také výše vymezený majetkový vklad
(§ 7 odst. 3 cit.
zákona).
Z uvedeného plyne, že oprávněné osoby podle zákona č.
42/1992 Sb.,
ve znění pozdějších
předpisů, není možno považovat za znevýhodněny ve vztahu k oprávněným osobám podle
zákona č.
229/1991 Sb.,
ve znění
pozdějších předpisů: Obě skupiny oprávněných osob mají nárok na navrácení majetku.
Rozhodnutí o
výhodnosti postupu podle zákona č.
229/1991 Sb.,
ve znění
pozdějších předpisů, nebo podle zákona č.
42/1992 Sb.,
ve znění pozdějších
předpisů, zákonodárce svěřuje oprávněnému subjektu (pokud je oprávněnou osobou podle
obou citovaných
zákonů). Rozdílnost právních následků je dána účelem obou zákonů. Tuto rozdílnost
není možno
považovat za porušení čl.
11
odst. 1 Listiny základních práv a svobod, protože zákonodárce osobě oprávněné
podle obou
citovaných zákonů poskytuje možnost volby, tj. osobní posouzení výhodnosti jedné
z obou možných
zákonných úprav.
Ani sdružení věřitelů podle
§ 33a odst.
3 zákona č.
229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, není možno považovat za zvýhodnění
ve vztahu k
ostatním věřitelům. Obsah a rozsah takto sdružených pohledávek odpovídá jednak součtu
nároků
jednotlivých věřitelů a jednak možnost sdružit pohledávky umožňuje uspokojení práv
věřitelů vydáním
věci vyšší hodnoty, jíž by nebylo možno uspokojit pohledávku jednoho věřitele.
II/f
V odůvodnění svého návrhu navrhovatelé namítají protiústavnost ustanovení
§ 8 odst. 3 až
5,
§ 11 odst. 7,
§ 15 odst. 1
a 4,
§ 20 odst. 2,
§ 24,
§ 33a zákona č.
229/1991
Sb., ve znění pozdějších předpisů, přičemž "vzhledem k tomu, že rušení pouze
citovaných
ustanovení zákona by nesplnilo svůj účel díky různým vnitřním návaznostem v zákoně",
žádají
navrhovatelé v petitu zrušení celého zákona č.
183/1993 Sb.
Vzhledem ke skutečnosti, že navrhovatelé uvedené "vnitřní návaznosti" neprokázali,
jakož i
vzhledem k tomu, že Ústavní soud České republike shledal protiústavními toliko část
ustanovení
§ 8 odst. 3,
dále
ustanovení § 8
odst. 4,
část ustanovení §
8 odst.
5, část ustanovení §
20
odst. 2 a ustanovení §
24
odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, byl návrh ve
zbývající části
zamítnut.
Poučení:
Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky
se nelze
odvolat.
V Brně 24. května 1994
Zpět na text
Související dokumenty
Předpisy ČR
40/1964 Sb.: §120 odst.1,
40/1964 Sb.: §120 odst.2,
229/1991 Sb.: §8 odst.3,
229/1991 Sb.: §8 odst.5,
229/1991 Sb.: §8 odst.4,
229/1991 Sb.: §15 odst.4,
229/1991 Sb.: §15 odst.1,
229/1991 Sb.: §20 odst.2,
229/1991 Sb.: §24 odst.1,
229/1991 Sb.: §33a,
1/1993 Sb.: čl.1,
2/1993 Sb.: čl.11 odst.4,
2/1993 Sb.: čl.4,
2/1993 Sb.: čl.11 odst.1,
182/1993 Sb.: §68 odst.2,
131/1994 Sb.,