5 Afs 147/2004 - 89

Dokazování ve správním soudnictví

§  ×
AA  
Sdílení poznámky:
Obsah Typ obsahu
Předpisy ČR (3)
Judikatura (2)
Ej 216/2005
Řízení před soudem: dokazování
k § 31 odst. 9 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (v textu též „daňový řád“, „d. ř.“)
I. Soud rozhodne, které z navržených důkazů provede a které nikoli (§ 52 odst. 1 s. ř. s.); to jej však nezbavuje povinnosti takový postup odůvodnit.
II. Ustanovení § 77 s. ř. s. zakládá nejenom pravomoc soudu dokazováním upřesnit, jaký byl skutkový stav, ze kterého správní orgán ve svém rozhodnutí vycházel, ale také pravomoc dalšími důkazy provedenými a hodnocenými nad tento rámec zjistit nový skutkový stav jako podklad pro rozhodování soudu v rámci plné
jurisdikce
. Přitom soud zváží rozsah doplňování dokazování tak, aby nenahrazoval činnost správního orgánu.
III. Podle § 31 odst. 9 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, leží v daňovém řízení důkazní břemeno na daňovém subjektu; jestliže ten nesplnil svou zákonnou povinnost již v řízení před správním orgánem, nemůže taková skutečnost být k tíži správního orgánu.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28.4.2005, čj. 5 Afs 147/2004-89)
Prejudikatura:
srov. č. 94/2004 a 551/2005 Sb. NSS.
Věc:
Společnost s ručením omezeným S. v B., v likvidaci, proti Finančnímu ředitelství v Brně o daň z příjmů právnických osob, o kasační stížnosti žalobce.
Rozhodnutím ze dne 3.7.1997 Finanční úřad Brno I žalobci dodatečně vyměřil daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období 1995 ve výši 9 897 810 Kč. Odvolání žalobce zamítl žalovaný dne 4.2.2002. Žalobu, jíž žalobce napadl rozhodnutí žalovaného, pak Krajský soud v Brně zamítl rozsudkem ze dne 31.3.2004.
V kasační stížnosti proti tomuto rozsudku namítá žalobce (stěžovatel) zejména nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí soudu [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Na základě výzvy soudu ze dne 25.11.2003 stěžovatel navrhl řadu důkazů (jak čtením listinných důkazů, tak slyšením svědků), včetně zdůvodnění, k čemu mají směřovat a co mají objasnit. Při jednání dne 31.3.2004 však soud konstatoval, že dokazování ve věci nebude prováděno, neboť není nezbytné pro rozhodnutí soudu. Je možné přijmout závěr, že soud nebyl povinen provést všechny navrhované důkazy v souladu se zásadou vyjádřenou v § 77 s. ř. s., byl však povinen vypořádat se s tím, proč žádný navržený důkaz neprovedl. Soud naproti tomu v odůvodnění napadeného rozsudku vyslovil skutkový závěr, že žalobce ovládl společnost F. pouze formálně, neboť akcionáři, kteří společnost skutečně hospodářsky ovládli, se staly jiné osoby, a odůvodnil jej jedinou větou, a to tak, že tento skutkový děj je nepochybně doložen nákupy a prodeji akcií, realizovanými v průběhu roku 1996.
Soud neprovedl navrhované důkazy, a znemožnil tak stěžovateli prokázat, že v rozhodném zdaňovacím období r. 1995 existoval deklarovaný podnikatelský záměr (ovládnutí společnosti F. a přesun výroby mražených krémů do výrobního závodu v B., ulice M.), který byl i naplňován. Pokud by soud připustil provedení navržených důkazů, musel by dospět k závěru, že nejpozději ke dni 22.3.1996 došlo k naplnění podnikatelského záměru: stěžovatel tehdy ve shodě s Ing. Milošem J. jako dalším akcionářem získal kontrolní balík akcií společnosti F., a tuto společnost tak nejpozději k tomuto datu ovládl; v polovině roku 1996 pak byla mlékárenská výroba přesunuta do uvedené provozovny. Soud tím, že vzal v úvahu výlučně údaj o struktuře akcionářů společnosti F. v závěru roku 1996 a z této struktury na konci roku 1996 posoudil jednání (příjmy) v roce 1995, pochybil, neboť z přehledu o nákupech a prodejích akcií společnosti F. lze zjistit nejvýše to, kdo a za jaké částky prodával akcie, nelze však zjistit, kdo byl a s jakým podílem na hlasovacích právech akcionářem. Návrh na důkaz o struktuře akcionářů a důkaz zápisy z jednání představenstva společnosti F. z roku 1995, které obsahují zmínky o podnikatelském záměru stěžovatele a jeho postupném prosazování ve společnosti F., soud neprovedl, ani nevysvětlil proč.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti připomněl, že správní soud provádí dokazování podle § 77 odst. 1 s. ř. s. při jednání; je ovšem na jeho uvážení, který z navržených důkazů provede, a může provést i důkazy jiné (§ 52 s. ř. s.). To nicméně neznamená, že by měl nebo mohl zcela nahradit správní orgány za situace, kdy v daňovém řízení důkazní břemeno zásadně spočívá na daňovém subjektu (§ 31 odst. 9 d. ř.). K důkazům, jejichž provedení stěžovatel navrhl v soudním řízení, žalovaný uvádí, že byly dílem provedeny v daňovém řízení a jsou součástí předloženého spisu; dílem se jedná o důkazy, které stěžovatel nepředložil ani nenavrhl k prokázání jím tvrzených skutečností v průběhu daňového řízení.
Z dikce § 77 odst. 2 s. ř. s. vyplývá, že je na soudu, zda zopakuje nebo doplní důkazy provedené správním orgánem. Zopakování důkazů, které jsou oběma stranám sporu a rovněž soudu z předloženého rozsáhlého spisu materiálu známy, a to jejich přečtením, resp. provedením dalšího výslechu osob vyslechnutých již v daňovém řízení, není s ohledem na obsažnost a časovou náročnost podle názoru žalovaného na místě. V průběhu jednání soud mj. konstatoval, že k dispozici je obsáhlý spis, obsahující vše to, o čem hovoří napadené rozhodnutí. V rozsudku pak soud uvedl, že v odůvodnění rozhodnutí je rovněž dostatečně specifikováno, jaké skutečnosti jsou z obsahu jednotlivých důkazů dovozovány a jaké je hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 3 daňového řádu z hlediska právně významných okolností daného případu. Jakkoliv lze mít jistě výhrady ke stručnému závěru soudu, že dokazování nebude prováděno, neboť není nezbytné pro rozhodnutí soudu, touto formulací soud nepochybně vyjádřil, že skutkový stav, z něhož správní orgány vycházely, je doložen důkazy obsaženými v předložených spisech správce daně a odvolacího orgánu.
Jak bylo zjištěno ze soudního spisu, stěžovatel v žalobě namítal mj., že žalovaný neunesl důkazní břemeno (§ 31 odst. 8 d. ř.), neboť nevyhodnotil stěžovatelova skutková tvrzení učiněná do protokolu a týkající se ceny, za niž byl balík akcií prodán, jako důkaz, aniž prokázal jejich opak. Žalovaný dále porušil § 31 odst. 9 d. ř., požadoval-li po stěžovateli vysvětlení vztahující se ke skutečnostem, které mu nebyly a ani nemohly být známy, a z jejich neuvedení dovodil, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno. Oprávněn k takovému závěru nebyl žalovaný ani za situace, kdy přes opakovaný návrh neprovedl důkaz výpisem ze Střediska cenných papírů Praha.
Nejvyšší správní soud stěžovateli přisvědčil, zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Za rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost lze považovat zejména rozhodnutí postrádající základní zákonné náležitosti, rozhodnutí, z něhož nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo o věci rozhodnuto, rozhodnutí zkoumající správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), rozhodnutí, jehož výrok je v rozporu s odůvodněním, rozhodnutí neobsahující vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jehož důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné atd. Skutkovými důvody, pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí soudu zrušit pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny.
Z hlavy páté Listiny základních práv a svobod vyplývá obecný požadavek, podle něhož jsou soudy povinny svá rozhodnutí řádně zdůvodnit. Absence řádného odůvodnění napadeného rozhodnutí tak vede k nepřezkoumatelnosti; takové rozhodnutí nedává dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (II. ÚS 686/02).
Soud má bezesporu právo posoudit a rozhodnout, které z navržených důkazů provede a které nikoli; toto právo jej však nezbavuje povinnosti odůvodnit, co jej vedlo k takovému závěru a z jakého důvodu považuje provedení důkazu za nadbytečné. Této povinnosti však v projednávané věci krajský soud nedostál, konstatoval-li v protokolu o jednání pouze to, že dokazování nebude prováděno, neboť není nezbytné pro rozhodnutí soudu, a tento svůj postup nikterak neospravedlnil ani v odůvodnění napadeného rozsudku.
Ustanovení § 77 s. ř. s. zakládá právo soudu dokazováním ujasnit nebo upřesnit, jaký byl skutkový stav, ze kterého správní orgán ve svém rozhodnutí vycházel, ale také právo soudu důkazy provedenými a hodnocenými nad rámec zjistit nový či jiný skutkový stav jako podklad pro rozhodování soudu v rámci plné
jurisdikce
a porovnat jej s užitou právní kvalifikací, kdy soud není vázán ani důkazními návrhy a může provést i další důkazy k úplnému přezkoumání i co do stavu skutkového. Podle § 52 odst. 1 s. ř. s. soud rozhodne, které z navržených důkazů provede.
V případech, kdy soud bude opakovat důkazy, které byly již uplatněny v předchozím řízení, tyto důkazy zhodnotí, tedy vyjádří se ke správnosti či nesprávnosti hodnocení důkazů správním orgánem. Bude-li soud dokazování doplňovat, tzn. provádět důkazy nové, v předchozím řízení neprovedené, musí dbát především toho, aby jím prováděné důkazy směřovaly ke skutkovému stavu, který zde byl v době rozhodování správního orgánu. Stanovení hranice, kdy je dokazování doplňováno a kdy je dokazováno, je nutno odvozovat od procesního předpisu, podle kterého je vedeno řízení, v němž je přezkoumávané rozhodnutí vydáno. Soud rovněž musí zvažovat rozsah doplňování dokazování, aby svou činností nenahrazoval činnost správního orgánu. Co se týče dokazování, je procesní postavení účastníků řízení daňového, které je ovládáno zásadou formální pravdy, odlišné od postavení účastníků v řízení vedeném podle správního řádu a založeném na zásadě materiální pravdy.
V dané věci probíhalo daňové řízení podle daňového řádu. Podle § 31 odst. 9 d. ř. leží v tomto správním řízení důkazní břemeno na stěžovateli jakožto daňovém subjektu, který je povinen prokázat jím tvrzené skutečnosti. K tíži žalovaného proto nemůže jít, nesplnil-li stěžovatel svoji důkazní zákonnou povinnost již v řízení před správním orgánem. Takový závěr však z rozhodnutí soudu nelze seznat, neboť ten se příslušnými žalobními námitkami nezabýval; otázka, zda stěžovatel unesl důkazní břemeno ohledně jím tvrzených skutečností či nikoli, přitom byla ve věci dokazování stěžejní. Nejvyšší správní soud tak nemůže posoudit, zda se jednalo o nové důkazy, o důkazy, které již provedeny byly, resp. provedeny nebyly, přestože stěžovatel takový postup – a to i před soudem – opakovaně navrhoval, anebo o důkazy, které vzhledem ke skutkovým pochybnostem provedeny před soudem být měly. V této části je tak rozhodnutí krajského soudu nepřezkoumatelné.
Zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by soud ve svém rozhodování měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry opře a které opomene. Neakceptování návrhu na provedení důkazů lze založit pouze argumentem, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá
relevantní
souvislost s předmětem řízení. Dále lze užít argument, dle kterého důkaz není způsobilý vyvrátit nebo potvrdit tvrzenou skutečnost, tzn. nedisponuje vypovídací potencí. Odmítnout provedení důkazu lze konečně pro jeho nadbytečnost, a to tehdy, byla-li již skutečnost, která má být dokazována, v dosavadním řízení bez důvodných pochybností postavena najisto. Žádný z těchto argumentů však napadený rozsudek ani protokol z jednání neobsahuje a ani ho z nich nelze dovodit.
Povinností soudu v řízení o žalobě je přezkoumat rozhodnutí v celém rozsahu uplatněných žalobních námitek (§ 75 odst. 2 s. ř. s.); této povinnosti však krajský soud nedostál, a Nejvyšší správní soud proto jeho rozhodnutí zrušil. V dalším řízení se bude Krajský soud v Brně zabývat veškerými žalobními body a náležitě se vypořádá s otázkou navrhovaného provedení důkazů.
(aty)