1 As 53/2011 - 109

Řízení před soudem: přezkum rozhodnutí mateřské školy o ukončení předškolního vzdělávání

§  ×
AA  
Sdílení poznámky:
Obsah Typ obsahu
Předpisy ČR (1)
Judikatura (4)
Řízení před soudem: přezkum rozhodnutí mateřské školy o ukončení předškolního vzdělávání Školství: rozhodnutí mateřské školy o ukončení předškolního vzdělávání
k § 35 odst. 1 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon)
I. Rozhodnutí mateřské školy o ukončení předškolního vzdělávání podle § 35 odst. 1 zákona č. 561/2004 Sb., školský zákon, podléhá přezkumu ve správním soudnictví bez ohledu na zřizovatele mateřské školy.
II. Rozhodnutí o ukončení předškolního vzdělávání podle § 35 odst. 1 zákona č. 561/2004 Sb., školský zákon, vydává mateřská škola jako subjekt veřejné správy, nikoliv její ředitel, jenž je pouze vykonavatelem veřejné správy.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2011, čj. 1 As 53/2011-109)
Prejudikatura:
č. 1717/2008 Sb. NSS.
Věc:
a) Ondřej M. a b) Monika S. proti Mateřské škole Sion o ukončení předškolního vzdělávání, o kasační stížnosti žalobců.
Mateřská škola Sion je školskou právnickou osobou ve smyslu § 8 odst. 6 a § 124 až § 140 školského zákona. Jejím zřizovatelem je v souladu s § 8 odst. 6 školského zákona ve spojení s § 7 odst. 1 písm. e) zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech), Sbor Jednoty bratrské v Hradci Králové - Sion jako organizační jednotka registrované církve, jíž bylo přiznáno oprávnění k výkonu zvláštního práva zřizovat církevní školy.
Dne 1. 5. 2007 podala žalobkyně b) přihlášku svého syna - žalobce a) do Mateřské školy Sion a zároveň podepsala "
dohodu o podmínkách školky Sion
". V dohodě potvrdila, že byla seznámena a souhlasí s křesťanským zaměřením školky Sion, v níž jsou děti vedeny k důležitým životním hodnotám jako je zájem o druhého, láska k pravdě, čestnost, upřímnost atd., které vycházejí z křesťanských hodnot. Součástí programu jsou biblické chvilky a další křesťanské prvky. Dále souhlasila s finančními podmínkami školky Sion a zavázala se je řádně dodržovat (zejména včasné a úplné placení poplatků). V dohodě rovněž potvrdila, že byla seznámena s "
řádem školky Sion
" a souhlasí s ním. Následně začal žalobce a) počínaje 1. 9. 2008 do mateřské školy docházet.
V září 2009 byli rodiče dětí navštěvujících Mateřskou školu Sion informováni o změnách ceníku s platností od 1. 10. 2009. Došlo ke zvýšení rodičovského příspěvku s možností požádat o dotovaný (nižší) příspěvek. Dne 30. 9. 2009 se ohledně této otázky konalo setkání rodičů, na něž rodiče žalobce a) nepřišli. V průběhu následujících dvou měsíců probíhala poměrně rozsáhlá písemná i ústní komunikace mezi žalovanou (její ředitelkou a zástupcem ředitelky) a rodiči žalobce a), zejména s jeho otcem. Podstatou této diskuse byl nesouhlas rodičů žalobce a) se změnou výše rodičovského příspěvku v průběhu školního roku. Dopisem datovaným 9. 12. 2009 oznámila ředitelka žalované a její zástupce rodičům žalobce a) ukončení předškolního vzdělávání žalobce a) k 31. 12. 2009. Z dopisu vyplývá, že důvodem pro tento akt byla jednak špatná komunikace a nedostatečná spolupráce mezi mateřskou školou a rodiči žalobce a), jednak neuhrazení dlužných plateb rodičovského příspěvku za měsíce říjen a listopad.
Žalobci napadli předmětný dopis jako správní rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové. Krajský soud usnesením ze dne 25. 1. 2011 žalobu odmítl dle § 46 odst. 2 s. ř. s. V odůvodnění na základě přiměřeného použití rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2008, čj. 3 As 39/2007-80, konstatoval, že školský zákon při definici postavení, práv a povinností ředitele školy důrazně rozlišuje, zda se jedná o ředitele školy, která má tzv. veřejného zřizovatele, a ředitele školy založené zřizovatelem neveřejným. Ustanovení § 165 odst. 2 školského zákona pak vymezuje případy, kdy je ředitel školy zmocněn vykonávat státní správu ve školství; mezi tyto případy náleží i ukončení předškolního vzdělávání podle § 35 školského zákona. Úprava § 165 odst. 2 školského zákona však zmocňuje k výkonu státní správy výhradně ředitele škol a školských zařízení zřízených veřejným zřizovatelem: mezi ty žalovaná nepatří. Podle názoru krajského soudu rozhodnutí ředitelky církevní mateřské školy o ukončení předškolního vzdělávání dle § 35 školského zákona není rozhodnutím v oblasti státní správy. O žalobě proti takovému rozhodnutí je příslušný rozhodnout soud v občanském soudním řízení.
Usnesení krajského soudu napadli žalobci (stěžovatelé) kasační stížností. Uvedli, že ředitelka mateřské školy postupovala dle § 35 školského zákona; ten přitom v tomto případě nijak nerozlišuje, zda jde o ředitele školy zřízené veřejným zřizovatelem či zřizovatelem neveřejným. Ve vztahu k § 4 s. ř. s. vymezujícímu pravomoc správních soudů pak stěžovatelé dovozovali, že ředitel mateřské školy je fyzickou osobou, které bylo v § 35 školského zákona svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických osob - dětí. Toto rozhodování se rovněž závažným způsobem dotýká práv a povinností dalších osob, v tomto případě matky dítěte. Rovněž se jedná o rozhodování v oblasti veřejné správy, což vyplývá jak z charakteru rozhodnutí, tak i ze skutečnosti, že vzdělávání je významnou oblastí veřejného zájmu a stát podle školského zákona vystupuje jako garant úrovně vzdělání bez ohledu na typ zřizovatele. Každá škola zapsaná do rejstříku musí splňovat zákonné standardy poskytovaného vzdělávání.
Podle stěžovatelů nebylo rozhodné, že školský zákon pravomoc ředitele ukončit předškolní vzdělávání následně v § 165 odst. 2 kvalifikuje jako výkon státní správy, přičemž tak činí v užším rozsahu jen v případě škol zřízených státem, krajem, obcí nebo svazkem obcí.
Ad absurdum
by pak bylo možné tvrdit, že pokud zákonodárce na jednom místě právního předpisu založí vykonavateli veřejné správy kompetenci ukládat sankce za správní delikt, nebude se jednat o výkon veřejné správy kontrolovatelný ve správním soudnictví, pokud tentýž zákon na jiném místě uvede, že ukládání sankce za část správních deliktů není výkonem veřejné správy. Krajský soud podle stěžovatelů nesprávně z § 165 odst. 2 školského zákona dovodil, že, rozhoduje-li ředitel školy zřízené neveřejným zřizovatelem o otázkách v tomto ustanovení upravených, nejedná se o rozhodnutí v oblasti státní správy. Pro posouzení charakteru takového rozhodnutí je třeba použít kritérium vrchnostenského, resp. mocenského rozhodování, jak je vymezil Ústavní soud např. v nálezu ze dne 1. 12. 1998, sp. zn. I. ÚS 41/98, č. 147/1998 Sb. ÚS.
Stěžovatelé shrnuli, že rozhodnutí o ukončení vzdělávání, byť realizovaného v nestátní škole, zasahuje právo na vzdělání v jeho samé podstatě. Stěžovatel a) byl pro zbytek daného školního roku zcela vyloučen z reálné možnosti účastnit se vzdělávání v mateřské škole, a to včetně mateřských škol státních, neboť v průběhu školního roku již rodiče neměli možnost zajistit svému synovi možnost navštěvovat jinou mateřskou školu. Jeho právo účastnit se předškolního vzdělávání, byť v mateřské škole zřízené státem, se stalo právem hypotetickým a iluzorním. Podle stěžovatelů je proto rozhodnutí ředitele mateřské školy, kterým bylo ukončeno předškolní vzdělávání, rozhodnutím o veřejných subjektivních právech ve smyslu § 65 s. ř. s., a jako takové podléhá přezkumu ve správním soudnictví.
Nejvyšší správní soud usnesení Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
(...)
IV.B Soudní přezkum rozhodnutí církevní mateřské školy o ukončení předškolního vzdělávání
[26] Rozsah přezkumné pravomoci soudů ve správním soudnictví je na zákonné úrovni vymezen soudním řádem správním, konkrétně v § 4 ve spojení s § 2 s. ř. s. Pro soudní přezkum aktů správních orgánů pak podle ustálené judikatury zdejšího soudu musí být kumulativně splněny tyto tři podmínky: 1) jde o orgán moci výkonné [či jiný typ orgánu uvedený v § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]; 2) tento orgán rozhoduje o právech a povinnostech fyzických a právnických osob; 3) rozhodování se děje v oblasti veřejné správy (srov. rozsudek NSS ze dne 21. 5. 2008, čj. 4 Ans 9/2007-197, č. 1717/2008 Sb. NSS). Naproti tomu pravomoc civilních soudů je specifikována v § 7 odst. 1 o. s. ř., podle něhož v občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.
[27] Ohledně typu orgánu vydávajícího soudně napadnutelné rozhodnutí je třeba vyjít z toho, že v projednávaném případě by tímto orgánem mohla být pouze žalovaná jakožto školská právnická osoba s právní subjektivitou, nikoliv její ředitelka. V oblasti správního práva je totiž třeba rozlišovat subjekt veřejné správy a vykonavatele veřejné správy, tj. toho, kdo jménem subjektu jako nositele veřejné správy jedná (Hendrych, D. a kol.
Správní právo. Obecná část
. 5. vyd. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 376). Ředitel je přitom ve smyslu § 130 a § 131 školského zákona statutárním orgánem školské právnické osoby. Ředitel jedná za školskou právnickou osobu dovnitř i navenek, a je tudíž jejím výkonným orgánem. Ačkoliv školský zákon v řadě případů stanoví přímo řediteli pravomoc k rozhodování, jedná se fakticky o stanovení působnosti školské právnické osoby prostřednictvím vymezení pravomoci jejího funkčně příslušného orgánu. To plyne především z § 7 odst. 1 školského zákona, podle nějž tvoří vzdělávací soustavu školy a školská zařízení a nikoliv jejich ředitelé (Vedral, J.
K otázce, zda správním orgánem podle školského zákona je ředitel školy nebo škola jako právnická osoba.
ASPI, 2011). Z tohoto pohledu lze o subjektu veřejné správy uvažovat pouze ve vztahu ke školské právnické osobě, neboť její ředitel by mohl zastávat pozici pouhého vykonavatele veřejné správy. V tomto ohledu Nejvyšší správní soud nesouhlasí s názorem stěžovatelů, že ředitel mateřské školy je fyzickou osobou, které bylo v § 35 školského zákona svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických osob; takové rozhodování by mohlo být svěřeno pouze samotné mateřské škole jako školské právnické osobě coby subjektu veřejné správy.
[28] Zbývá tedy posoudit, zda školská právnická osoba spadá pod rozsah orgánů vyjmenovaných v § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Školská právnická osoba je zvláštním typem právnické osoby, jejíž zřízení, vznik, činnost i zánik upravuje § 124 až § 140 školského zákona a jejíž hlavní činností je poskytování vzdělávání podle vzdělávacích programů uvedených v § 3 a školských služeb podle tohoto zákona. Z hlediska přípustnosti přezkumu aktů právnické osoby ve správním soudnictví nerozhoduje, zda se jedná o právnickou osobu založenou podle veřejného nebo soukromého práva, ani kdo je jejím vlastníkem, zřizovatelem či co je předmětem její činnosti. Z tohoto pohledu je první podmínka soudního přezkumu naplněna.
[29] Pro naplnění druhé podmínky pravomoci správních soudů je třeba posoudit skutečnost, zda rozhodnutí mateřské školy o ukončení předškolního vzdělávání je rozhodnutím o právech a povinnostech fyzických nebo právnických osob. Nejvyšší správní soud o věci uvážil takto. Předškolní vzdělávání podle § 33 školského zákona "
podporuje rozvoj osobnosti dítěte předškolního věku, podílí se na jeho zdravém citovém, rozumovém a tělesném rozvoji a na osvojení základních pravidel chování, základních životních hodnot a mezilidských vztahů. Předškolní vzdělávání vytváří základní předpoklady pro pokračování ve vzdělávání. Předškolní vzdělávání napomáhá vyrovnávat nerovnoměrnosti vývoje dětí před vstupem do základního vzdělávání a poskytuje speciálně pedagogickou péči dětem se speciálními vzdělávacími potřebami
." Přijetím dítěte do mateřské školy vzniká dítěti subjektivní veřejné právo na to, aby bylo vzděláváno v souladu s citovaným § 33 a se školním vzdělávacím programem vydaným ředitelem mateřské školy, jenž musí být v souladu s rámcovým vzdělávacím programem vydávaným příslušným ministerstvem (§ 3 odst. 2 a 3, § 4 odst. 3, § 5 školského zákona). Současně dítěti vzniká i řada povinností stanovených zpravidla školním nebo vnitřním řádem (srov. § 30 školského zákona). Rozhodnutí o ukončení předškolního vzdělávání proto ani nemůže být vnímáno jinak, než jako rozhodnutí o právech a povinnostech dítěte jako fyzické osoby. Tento závěr podporuje též důvodová zpráva ke školskému zákonu, jež uvádí, že "[u]
končení předškolního vzdělávání dítěte ze strany ředitele mateřské školy je vážným zásahem do práv dítěte i jeho zákonného zástupce, a je proto upraveno zákonem. Posouzení, zda byly naplněny podmínky pro ukončení vzdělávání v mateřské škole, náleží řediteli; vlastnímu rozhodnutí musí předcházet písemné upozornění alespoň jednoho zákonného zástupce dítěte, že tento krok ředitel hodlá učinit
" (tisk č. 602/0, Poslanecká sněmovna, IV. volební období, digitální repozitář, www.psp.cz). Nejvyšší správní soud proto shledal naplnění i druhé podmínky pravomoci správních soudů.
[30] Poslední podmínka stanoví, že rozhodování se musí dít v oblasti veřejné správy. V projednávaném případě se jedná o mateřskou školu zřízenou registrovanou církví, které bylo přiznáno oprávnění k výkonu zvláštního práva zřizovat církevní školy. Vzniká proto otázka, zda se v tomto případě rozhodnutí žalované o ukončení předškolního vzdělávání stěžovatele odehrálo ve sféře veřejné správy, nebo zda se jednalo o sféru soukromoprávní.
[31] Krajský soud toto dilema ve svém rozsudku vyřešil poukazem na § 165 odst. 2 školského zákona; s tímto přístupem se ovšem Nejvyšší správní soud neztotožňuje. Citované ustanovení uvádí, že ředitel školy a školského zařízení, které zřizuje stát, kraj, obec nebo svazek obcí, rozhoduje o právech a povinnostech v oblasti státní správy v dále vyjmenovaných případech, mezi nimiž je i rozhodnutí o ukončení předškolního vzdělávání podle § 35 školského zákona. Úvaha krajského soudu, že žalovaná není školou, která by byla zřízena státem, krajem, obcí nebo svazkem obcí, a proto se v jejím případě nemůže jednat o rozhodování v oblasti státní správy, je logickou chybou, neboť tato skutečnost z citovaného ustanovení nevyplývá. Argumentem
a contrario
, jejž patrně krajský soud použil, lze dospět pouze k tomu, že o rozhodování v oblasti státní správy nejde u jiných než vyjmenovaných rozhodnutí učiněných ředitelem školy a školského zařízení, které zřizuje stát, kraj, obec nebo svazek obcí (ke správnosti a zákonnosti této úvahy se kasační soud nijak nevyjadřuje). Žalovaná jako církevní mateřská škola však subjektem této právní normy není, a nelze ji proto na ni vztahovat ani důkazem opaku. Jinými slovy řečeno, § 165 odst. 2 školského zákona neříká nic o tom, zda se rozhodování církevní mateřské školy o ukončení předškolního vzdělávání dítěte odehrává v oblasti státní (veřejné) správy.
[32] Obecně nelze přistoupit na názor, že uvede-li zákonodárce v určité právní úpravě, že některé druhy činností (rozhodování) se dějí v oblasti státní správy, implicitně tím říká, že jiné druhy rozhodování se v rámci státní (veřejné) správy neodehrávají. Pro úvahu o tom, zda se činnost určitého subjektu odehrává ve veřejné správě, je rozhodný charakter této samotné činnosti a jeho úprava v právních předpisech, nikoliv to, kdo tento subjekt zřídil. Z tohoto pohledu je možno naopak § 165 odst. 2 školského zákona použít jako podpůrný argument pro názor, že rozhodování mateřské školy o ukončení předškolního vzdělávání se odehrává v oblasti státní (veřejné) správy, neboť to u tohoto typu rozhodnutí zákonodárce výslovně deklaroval. Na tento závěr nemůže mít žádný vliv skutečnost, že je tato deklarace provedena u mateřských škol zřízených jen některými typy zřizovatelů.
[33] Dále je třeba se zaměřit přímo na úpravu § 35 odst. 1 školského zákona: "
Ředitel mateřské školy může po předchozím upozornění písemně oznámeném zákonnému zástupci dítěte rozhodnout o ukončení předškolního vzdělávání, jestliže a) se dítě bez omluvy zákonného zástupce nepřetržitě neúčastní předškolního vzdělávání po dobu delší než dva týdny, b) zákonný zástupce závažným způsobem opakovaně narušuje provoz mateřské školy, c) ukončení doporučí v průběhu zkušebního pobytu dítěte lékař nebo školské poradenské zařízení, d) zákonný zástupce opakovaně neuhradí úplatu za vzdělávání v mateřské škole nebo úplatu za školní stravování (§ 123) ve stanoveném termínu a nedohodne s ředitelem jiný termín úhrady
." Nejvyšší správní soud opakuje, že tato úprava je úpravou
kogentní
, od níž se církevní mateřská škola nemůže odchýlit. Není proto možné přijmout názor žalované, že tímto ustanovením, resp. dle vyznění jejího vyjádření patrně jakýmkoliv ustanovením, školského zákona není vázána. Zákon zde nerozlišuje školu či školské zařízení podle jejich zřizovatele, a proto je nutno přijmout závěr, že i církevní mateřská škola je oprávněna ukončit předškolní vzdělávání pouze při naplnění zákonných důvodů uvedených v § 35 odst. 1 školského zákona.
[34] Disponuje-li mateřská škola pravomocí rozhodovat o ukončení předškolní docházky podle § 35 odst. 1 školského zákona, přičemž zákonné podmínky tohoto rozhodování nelze smluvně upravit odlišně, není možné hovořit o tom, že by účastníci předmětného vztahu (mateřská škola a dítě) měli rovné postavení. Naopak mateřská škola autoritativně a mocensky určuje, co je právem a povinností dítěte, aniž dítě má možnost (prostřednictvím svých zákonných zástupců) sjednat si s mateřskou školou podrobné podmínky tohoto rozhodování, jiné důvody ukončení vzdělávání, výjimky ze zákonných důvodů nebo oboustranné a vyvážené smluvní sankce v této oblasti. Rozhodnutí mateřské školy nevyplývá ze soukromoprávní dohody (smlouvy) mezi mateřskou školou a dítětem a ani nemůže být předmětem takové smlouvy.
[35] Rovněž je nutno vzít v úvahu i skutečnost, že poskytování vzdělání, jímž je i vzdělání předškolní, je podle školského zákona veřejnou službou. Tato skutečnost svědčí o zvláštním charakteru činnosti škol a školských zařízení a vyplývá z vnímání vzdělání jako jednoho z veřejných statků garantovaných Listinou základních práv a svobod. Jestliže chce určitý subjekt vzdělávání jako veřejnou službu poskytovat, musí tak učinit v souladu se školským zákonem a musí být zapsán příslušným orgánem do školského rejstříku (do rejstříku škol a školských zařízení a případně též do rejstříku školských právnických osob, hodlá-li vzdělání poskytovat v této formě, viz § 141 až § 159a školského zákona). Pro zápis do rejstříku musí žadatel splnit řadu podmínek a doložit je podklady; orgán provádějící zápis přitom může žádost zamítnout též proto, že žádost není v souladu s dlouhodobým záměrem vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy České republiky a současně příslušného kraje, nebo že nejsou dány předpoklady pro řádnou činnost školy nebo školského zařízení po stránce personální, materiální a finanční, případně že žádost obsahuje nepravdivé údaje nebo činnost školy nebo školského zařízení by nebyla v souladu s právními předpisy (§ 148 odst. 3 školského zákona). K výmazu z rejstříku škol a školských zařízení může dojít též z úřední povinnosti např. proto, že škola nebo školské zařízení neposkytuje vzdělávání v souladu se zásadami a cíli uvedenými v § 2 nebo vzdělávacími programy uvedenými v § 3 školského zákona, nebo že právnická osoba, která vykonává činnost školy nebo školského zařízení, závažným způsobem nebo opakovaně poruší právní předpisy související s poskytováním vzdělávání a školských služeb. Jak již bylo zmíněno, v průběhu poskytování vzdělání je škola bez ohledu na zřizovatele vázána rámcovým vzdělávacím programem a podléhá státní kontrole České školní inspekce (§ 174 školského zákona). Uvedené dosvědčuje rozsáhlou veřejnoprávní regulaci poskytování veřejného statku, jímž vzdělávání je. Na základě této regulace může jednotlivci vzniknout veřejné subjektivní právo; je-li mu pak toto právo ze zákonných důvodů odebráno, děje se tak nepochybně ve sféře veřejné správy. Mezi tyto případy lze podle názoru Nejvyššího správního soudu zařadit i ukončení předškolního vzdělávání podle § 35 odst. 1 školského zákona.
[36] Přiléhavým v dané věci nemůže být odkaz krajského soudu na dřívější rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2008, čj. 3 As 39/2007-80. V prvé řadě se tento rozsudek týkal předchozí právní úpravy [zákon č. 29/1984 Sb., o soustavě základních škol, středních škol a vyšších odborných škol (školský zákon), zákon č. 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství, a správní řád z roku 1967], a jeho aplikace v projednávaném případě proto musí být již z tohoto ohledu omezená. Přesto nelze zcela pominout, že se soud v tomto rozsudku zabýval obdobnými otázkami jako v projednávaném případě. Jeho závěry ovšem nejsou s nyní vyslovenými principy v rozporu: Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí obecně nevyloučil, že by škola zřízená soukromým zřizovatelem nemohla rozhodovat v oblasti veřejné správy, nýbrž výslovně uvedl, že soukromá škola může být správním orgánem tehdy, byla-li jí zákonem svěřena pravomoc a působnost v oblasti veřejné správy. Rovněž nyní učiněné závěry nejsou v rozporu s tvrzením Nejvyššího správního soudu v citovaném rozsudku, že ředitele soukromé školy nelze považovat za orgán státní správy (to nelze ani při současné právní úpravě). Jestliže pak Nejvyšší správní soud ve zmíněném rozsudku usoudil, že v konkrétním případě rozhodnutí o žádosti žáka o individuální studijní plán se nejedná o rozhodnutí v oblasti veřejné správy, nelze z toho dovozovat jakékoliv závěry ohledně charakteru a soudní přezkoumatelnosti typově odlišného rozhodnutí o ukončení předškolního vzdělávání, jež je předmětem sporu v nyní řešené věci.
[37] Nejvyšší správní soud na základě těchto úvah dospěl k závěru, že rozhodování mateřské školy zřízené registrovanou církví nebo náboženskou společností o ukončení předškolního vzdělávání podle § 35 odst. 1 školského zákona se odehrává v oblasti veřejné správy, přičemž důvody pro tento závěr lze shrnout následovně. 1) Relativně striktní regulace poskytování vzdělávání je ústavně aprobovaná; nestátní školy ve smyslu Listiny nemohou zákonem stanovená pravidla ignorovat. 2) Rozhodování o ukončení předškolního vzdělávání je upraveno veřejnoprávními normami školského zákona
kogentní
povahy. 3) Jednotná úprava práv a povinností škol a školských zařízení bez ohledu na zřizovatele, jež je pro školský zákon příznačná, se plně uplatňuje i na rozhodování ředitele mateřské školy podle § 35 odst. 1 školského zákona. 4) Právní úprava důvodů ukončení předškolního vzdělávání je
taxativní
a nelze se od ní odchýlit. 5) Mateřská škola a dítě nejsou při rozhodování o ukončení předškolního vzdělávání v rovném postavení, mateřská škola rozhoduje autoritativně, mocensky. 6) Zákonodárce sám v § 165 odst. 2 školského zákona uvádí, že rozhodování podle § 35 odst. 1 téhož zákona je rozhodováním v oblasti státní (veřejné) správy;
status
zřizovatele v tomto ohledu nemůže hrát žádnou roli. 7) Vzdělávání včetně předškolního je veřejnou službou, je svázáno přísnou regulací a kontrolováno státem; rozhodování o jeho ukončení proto nelze považovat za akt odehrávající se ve sféře soukromoprávní.
[38] Jelikož všechny tři podmínky přezkumné pravomoci soudů ve správním soudnictví shledal Nejvyšší správní soud za naplněné, nemůže usnesení krajského soudu o odmítnutí žaloby obstát. Ochranu případnému nezákonnému zásahu do ústavně zaručeného práva na vzdělání, jež záleží v rozhodnutí o ukončení předškolního vzdělávání, musí poskytnout správní soudy.