III. ÚS 3606/10 - 1

K povinnosti soudu vypořádat se se všemi námitkami účastníka řízení; k rozhodování soudu o nákladech řízení

§  ×
AA  
Sdílení poznámky:
Obsah Typ obsahu
Předpisy ČR (5)
Judikatura (5)
III. ÚS 3606/10
Jedním principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 odst. 1 Ústavy) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 z. č. 99/1963 Sb. v platném znění, dále jen o. s. ř.), a to způsobem zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř.. Z judikatury Ústavního soudu plyne, že právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem, vypořádat se všemi důkazy i s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení, přičemž v opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů (sp. zn. I. ÚS 113/02). Je takto povinností obecných soudů vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci (sp. zn. IV. ÚS 563/03, I. ÚS 301/02, I. ÚS 593/04, III. ÚS 961/09).
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Pavla Rychetského mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Tafonco a.s., se sídlem Areál Tatry 1448/5, Kopřivnice, zastoupené JUDr. Jiřím Rakem, advokátem, se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova 58/31, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. srpna 2010 č. j. 66 Co 586/2010-24, usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 15. března 2010 č. j. 48 E 14/2010-14, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně jako účastníků řízení, takto:
Usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 15. března 2010 č. j. 48 E 14/2010-14 ve výroku II. se zrušuje. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. srpna 2010 č. j. 66 Co 586/2010-24 ve výroku II. se zrušuje.
 
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka svou včas podanou ústavní stížností napadá, s tvrzením o porušení základních práv zaručených čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Protokolu č. 1 k této Úmluvě, v záhlaví označená rozhodnutí.
2. Tato rozhodnutí, jak je patrno z obsahu spisu Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 48 E 14/2010, byla vydána ve věci stěžovatelky, mající v ní postavení povinné. Oprávněná FOKR Czech s.r.o. (dále jen"oprávněná") podala dne 14. ledna 2010 návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech povinné, zapsaných na LV č. 3024 pro k. ú. Kopřivnice, obec Kopřivnice, okres Nový Jičín u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Nový Jičín, pro pohledávku 1 924 586,80 Kč s přísl. K zpětvzetí oprávněné soud řízení zastavil usnesením ze dne 15. března 2010 (48 E 14/2010-14) a rozhodl, že stěžovatelka je povinna nahradit oprávněné náklady řízení ve výši 46 560,- Kč k rukám právního zástupce oprávněné.
3. Krajský soud v Ostravě o odvolání stěžovatelky rozhodl usnesením ze dne 27. srpna 2010 (66 Co 586/2010-24). Tímto rozhodnutím bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně a stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit oprávněné na náhradě nákladů odvolacího řízení 960,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám právního zástupce.
4. Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatelka s podrobným popisem okolností dané věci a s poukazem na judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 189/06) tvrdí porušení shora označených základních práv, k němuž došlo - stručně shrnuto - v podstatě tím, že obecné soudy shledaly zavinění stěžovatelkou na zastavení řízení a uložily stěžovatelce povinnost nahradit náklady řízení. Odvolací soud se vůbec nezabýval tvrzeními, které stěžovatelka uvedla v odvolání a vyjádření oprávněné k jejímu odvolání stěžovatelce nezaslal na vědomí. Stěžovatelka se v odvolacím řízení nemohla účinně bránit argumentaci oprávněné i přesto, že ji odvolací soud převzal jako správnou, aniž by provedl dokazování. Odvolací soud zamítl odvolání bez nařízení jednání a zavázal stěžovatelku i k náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud rozhodoval pouze podle dikce zákona dle § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., aniž by přitom blíže zkoumal okolnosti, za kterých byl návrh na nařízení výkonu rozhodnutí podáván. Stěžovatelka tvrdila, že oprávněná v řízení úmyslně oddalovala sdělení čísla účtu, na který mělo být plnění poskytnuto. Soud nepřihlédl k tomu, že stěžovatelka byla ochotna mimosoudně plnit, ale nedošlo k tomu pro nedostatek součinnosti ze strany oprávněné a že záměrně byla uváděna v omyl.
5. V ústavní stížnosti vyslovila přesvědčení, že chování jednatele společnosti mělo za cíl poškodit stěžovatelku. Jednatel společnosti dne 13. ledna 2010 sdělil právnímu zástupci stěžovatelky, že je v zahraničí a věc bude řešit až po svém návratu dne 18. ledna 2010. Následně sdělil právnímu zástupci stěžovatelky dne 14. ledna 2010 (v den podání žaloby) elektronickou poštou bankovní spojení, avšak až v 21:30 hod. Jednatel oprávněné tedy sdělil stěžovatelce údaje o bankovním spojení, nezbytné pro splnění dluhu, až po podání návrhu na výkon rozhodnutí. Dále stěžovatelka poukázala i na to, že oprávněná účelově změnila právního zástupce pro exekuční řízení. Chováním oprávněné došlo k účelovému jednání s cílem poškodit stěžovatelku povinností hradit další náklady mimo základní povinnosti určené rozsudkem. Tímto jednáním v rozporu s čl. 17 Úmluvy, garantujícím zákaz zneužití základních práv a svobody za účelem způsobení újmy jiné osobě, došlo k poškození stěžovatelky. Splnění závazku složením částky do soudní či notářské úschovy bylo odmítnuto a samotné zaslání takto vysoké částky prostřednictvím poštovní poukázky je ze zákona vyloučeno.
II.
6. Podle ustanovení § 42 odst. 4 a § 76 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení Okresní soud v Novém Jičíně a Krajský soud v Ostravě, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
7. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti vyslovil přesvědčení, že ústavní stížnost stěžovatelky nepovažuje za důvodnou a že v její věci bylo právo na spravedlivý proces plně respektováno. Za podstatné pro vydání rozhodnutí odvolací soud shledal zjištění, že k zaplacení pohledávky došlo až po podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí. Dále vznesl návrh, aby Ústavní soud odmítl, popřípadě zamítl ústavní stížnost stěžovatelky a současně udělil souhlas s upuštěním od ústního jednání dle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
8. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil předseda senátu Okresního soudu v Novém Jičíně, který v plném rozsahu odkázal na obsah napadeného usnesení. Nevyužil svého práva vyjádřit se k ústavní stížnosti a sdělil, že souhlasí s tím, aby Ústavní soud rozhodl bez nařízení jednání.
9. Vyjádření účastníků řízení byla stěžovatelce zaslána na vědomí. Stěžovatelka v následné replice setrvala na výhradách proti napadeným rozhodnutím, která nereflektují její námitky, dle nichž v daném případě nešlo o účelně vynaložené náklady ze strany oprávněné. Stěžovatelka poukázala na vyjádření odvolacího soudu, ze kterého vyplývá, že nezkoumal skutečnosti, které podání návrhu předcházely. Pokud by se jimi dostatečně důkladně zabýval, nemohl by posoudit návrh oprávněné za účelné podání. Stěžovatelka byla ochotna plnit, ale oprávněná jí to neumožnila, a tímto se věřitelka dopustila prodlení. Stěžovatelka udělila souhlas s upuštěním od ústního jednání dle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
10. Za splnění podmínek obsažených v § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu bylo upuštěno od konání veřejného ústního jednání.
III.
11. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem spisu Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 48 E 14/2010, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
12. Již ve své starší judikatuře Ústavní soud deklaroval, že nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývá z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 odst. 1 Ústavy.
13. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 odst. 1 Ústavy) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 93/99, I. ÚS 60/01). I z další judikatury Ústavního soudu plyne, že právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem, vypořádat se všemi důkazy i s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení, přičemž v opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů (sp. zn. I. ÚS 113/02). Je takto povinností obecných soudů vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci (sp. zn. IV. ÚS 563/03, I. ÚS 301/02, I. ÚS 593/04, III. ÚS 961/09).
14. Pod aspektem uvedeného dospěl Ústavní soud v posuzované věci k závěru, že napadené rozhodnutí exekučního soudu co do náležitostí obsahu odůvodnění ve vztahu k výroku neobstojí.
15. Z předložených listin je zřejmé, že obecný soud se skutečně nezabýval námitkami stěžovatelky, které uvedla v odůvodnění odvolání, omezil se jen na jejich pouhé konstatování v odůvodnění napadeného usnesení. Oprávněná vzala návrh na výkon rozhodnutí zpět podáním ze dne 25. ledna 2010 (č. l. 11) a uvedla, že ke zpětvzetí návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí dochází pro chování povinné, která dlužnou částku zaplatila až po podání žaloby a vyčíslila náklady řízení. Soud prvního stupně, aniž by zaslal stěžovatelce návrh zpětvzetí k vyjádření, v rozporu s čl. 38 Listiny, vydal dne 15. března 2010 usnesení (48 E 14/2010-14), kterým řízení zastavil. Stěžovatelce uložil povinnost nahradit náklady řízení ve výši 46 560,- Kč. K odvolání stěžovatelky se vyjádřila oprávněná a uvedla, že stěžovatelka mohla závazek uhradit i bez součinnosti oprávněné.
16. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud se skutečně nezabýval námitkami stěžovatelky, které uvedla v odůvodnění odvolání a omezil se na jejich pouhé konstatování v usnesení. Rozhodnutí soudu je tedy založeno výhradně na výše popsaném tvrzení oprávněné, přičemž odvolací soud se nijak nevypořádal s námitkami stěžovatelky. Nevyvrátil tvrzení stěžovatelky, že byla ochotna plnit, ale oprávněná jako věřitelka ji to neumožnila a tím zapříčinila prodlení. Za podstatné pro vydání rozhodnutí odvolací soud shledal zjištění, že k zaplacení pohledávky došlo až po podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí a neposuzoval, zda chování oprávněné mohlo mít vliv na splnění vykonatelného rozsudku.
17. Ústavní soud je však přesvědčen, že samotné tvrzení oprávněné nemůže bez dalšího obstát, že stěžovatelka mohla bez její součinnosti splnit závazek. Odvolací soud zcela pominul projednat důkazní návrhy stěžovatelky, popřípadě se vypořádat s nimi v odůvodnění usnesení tak, aby objasnil, proč jejich provedení považuje za nadbytečné. Bez provedení takového důkazu, a to bez ohledu na jeho výsledek, se jedná o zásah do práva na fair proces, konkrétně do práva na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
18. Jak je již výše uvedeno, stěžovatelka předložila důkazy, a to ve formě výpisů z elektronické komunikace s oprávněnou, kde prokázala bezúspěšnou snahu o zaplacení dluhu, neboť jí oprávněná neposkytla nezbytné informace k splacení dluhu, a proto navrhovala, aby soud při rozhodování o nákladech řízení k těmto okolnostem přihlédl. Odvolací soud však přiznal náhradu nákladů řízení v obou stupních, aniž by se vypořádal s námitkami ohledně chování oprávněné.
19. Ústavní soud, aniž by se tedy jakkoliv mohl za uvedeného stavu sám zabývat otázkou, zda byl návrh na nařízení výkonu rozhodnutí podán důvodně či komu lze dávat za vinu, že řízení bylo zastaveno a komu svědčí povinnost k úhradě nákladů řízení, napadená rozhodnutí soudu shledal z tohoto důvodu za porušující právo stěžovatelky na spravedlivý proces a práva na rovnost účastníků řízení (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 Listiny) a proto je zrušil [§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 29. března 2011
Jiří Mucha
předseda senátu