Sdílení poznámky:
Obsah
Typ obsahu
Daňové řízení: prominutí daně
Řízení před soudem: přezkum rozhodnutí o prominutí daně
I. Ačkoliv zde není veřejné subjektivní právo daňového dlužníka na poskytnutí daňové
úlevy ve formě „prominutí daně“, je rozhodnutí příslušného správce daně vydané podle
§ 55a zákona č. 337/1992
Sb., o správě daní a poplatků, přezkoumatelné ve správním soudnictví.
II. Správní soud pak při přezkoumávání takového rozhodnutí o prominutí daně, které
vychází toliko ze správního uvážení rozhodujícího orgánu, zkoumá, zda bylo vydáno v řádném řízení
vymezeném normami hmotného i procesního daňového práva s vyloučením případné svévole rozhodujícího
orgánu.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2010, čj.
7 Afs 15/2007-106)
Prejudikatura: č. 841/2006 Sb. NSS, č. 1472/2008 Sb. NSS a č. 1889/2009 Sb. NSS ;
nález Ústavního soudu č. 11/2007 Sb. ÚS (sp. zn. IV. ÚS
2323/07).
Věc: Společnost s ručením omezeným REPOS - Montáže proti Finančnímu úřadu v Jablonci nad
Nisou o prominutí daně, o kasační stížnosti žalobkyně.
Správce daně k žádosti žalobkyně rozhodl dne 6. 2. 2006 podle
§ 55a zákona o správě daní a
poplatků, o částečném prominutí penále ve výši 40 386 Kč, jež vzniklo v souvislosti s
opožděnou úhradou daně z přidané hodnoty za zdaňovací období 7/2000 až 12/2002. Žalobkyně se žalobou
domáhala zrušení tohoto rozhodnutí.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, usnesením ze dne 25. 10. 2006, čj. 59 Ca
55/2006-40, žalobu odmítl, protože dospěl k závěru, že napadeným správním rozhodnutím nebyla
zkrácena veřejná subjektivní práva žalobkyně. Správní žalobou se totiž lze podle
§ 65 s. ř. s. domáhat zrušení
pouze takových rozhodnutí správního orgánu, jimiž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva
nebo povinnosti, nestanoví-li soudní
řád správní nebo zvláštní zákon jinak. V dané věci tomu tak nebylo. Napadené správní
rozhodnutí je založené na zákonem poskytnutém oprávnění k „absolutní volné úvaze“, která zásadně
není předmětem soudního přezkumu. S ohledem na dikci uvedeného ustanovení
zákona o správě daní a poplatků,
jakož i s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2006, sp. zn.
IV. ÚS 49/04, proto nutno dovodit, že rozhodnutí
o prominutí příslušenství daně není rozhodnutím o věci samé, nezasahuje se jím do hmotněprávní
pozice žalobkyně, a jako takové jej nelze podřadit legislativní zkratce „rozhodnutí“ ve smyslu
§ 65 s. ř. s. Jeho
přezkoumání soudem ve správním soudnictví je podle
§ 70 písm. a) s. ř. s.
vyloučeno, a proto krajský soud žalobu podle
§ 46 odst. 1 písm. d) s. ř.
s. ve vazbě na § 68 písm.
e) s. ř. s. usnesením odmítl jako nepřípustnou.
Proti tomuto usnesení krajského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost.
Stěžovatelka namítla, že rozhodnutí o prominutí daně či jejího příslušenství, z důvodů nesrovnalostí
vyplývajících z uplatňování daňových zákonů, není pouhým dobrodiním zákona. V jejím případě má na
prominutí daně či jejího příslušenství právní nárok. Nelze akceptovat úvahu krajského soudu o tom,
že správní orgán měl možnost absolutního správního uvážení. Takovýto závěr je v prostředí
demokratického právního státu zcela nepřijatelný. Správní orgán musí v právním státě při realizaci
své diskreční pravomoci vycházet mimo jiné z ústavních principů zákazu libovůle, principu rovnosti a
proporcionality. Krajský soud měl žalobu meritorně projednat a postup správního orgánu podrobit
soudnímu přezkumu. Nelze souhlasit ani se závěrem krajského soudu, že rozhodnutí správního orgánu
nemuselo být odůvodněno. Rozhodnutí správního orgánu nebylo dostatečně odůvodněno, a proto je v
důsledku této vady nepřezkoumatelné. Postupem správního orgánu byla dotčena i její dobrá víra v to,
že řádně plní své daňové povinnosti. Na tuto výtku krajský soud vůbec nereagoval. Stěžovatelka proto
navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení krajského soudu a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje s posouzením věci krajským
soudem. Nesouhlasí se závěry stěžovatelky, že by správní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné pro
absenci odůvodnění a že by byla dotčena dobrá víra stěžovatelky v to, že řádně plní své daňové
povinnosti. Podle § 55a odst. 4
zákona o správě daní a poplatků totiž rozhodnutí vydané podle tohoto ustanovení nemusí být
odůvodněno. Přesto správní orgán nad rámec zákona své rozhodnutí částečně odůvodnil. Pokud jde o
dobrou víru stěžovatelky, stěžovatelce byla právem dodatečně doměřena daň z přidané hodnoty ve výši
141 600 Kč a bylo jí sděleno penále. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatelka ostatně nepodala ani
odvolání, a nelze proto dovozovat porušení její dobré víry. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní
soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti rozsudkem ze dne 28. 6. 2007, čj.
7 Afs 15/2007-76, tak, že ji jako nedůvodnou
zamítl a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Tento rozsudek
Nejvyššího správního soudu byl na základě ústavní stížnosti stěžovatelky zrušen nálezem Ústavního
soudu ze dne 22. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS
2556/07, který je dostupný na
http://nalus.usoud.cz.
Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
V odůvodnění tohoto nálezu Ústavní soud především vyložil, z jakých důvodů má za to, že
stěžovatelkou napadené správní rozhodnutí je přezkoumatelné ve správním soudnictví a proč se nemůže
prosadit důvod nepřípustnosti podané žaloby ve smyslu
§ 46 odst. 1 písm. d) s. ř.
s. Pokud jde o rozhodnou materii, opřel se o své dřívější rozhodnutí ze dne 22. 1. 2007, sp.
zn. III. ÚS 103/06, ze dne 13. 11. 2007, sp. zn.
IV. ÚS 2323/07, ze dne 17. 4. 2009 (č. 11/2007
Sb. ÚS), sp. zn. IV. ÚS 1136/08, a ze dne 17. 6.
2009, sp. zn. I. ÚS 398/09. Zdůraznil, že
soudní řád správní oproti právní
úpravě uvedené v § 248 odst. 2
písm. i) o. s. ř. již výslovně nevylučuje ze soudního přezkumu správní rozhodnutí, jež jsou
založena na „správním uvážení“. Vyhovění žádosti daňového dlužníka o prominutí daně (jejího
příslušenství) pak zásadně spočívá na správním uvážení správního orgánu, jímž je Ministerstvo
financí, a v případech vymezených vyhláškou Ministerstva financí č.
299/1993 Sb., kterou se zmocňují
územní finanční orgány k promíjení příslušenství daně, i finanční úřady. Pokud jde o dřívější právní
názor, že rozhodnutí založená na absolutní volné úvaze správního orgánu nepodléhají přezkumu ve
správním soudnictví, pak tento názor byl již překonán. Institut prominutí daně či jejího
příslušenství v sobě zahrnuje kombinaci neurčitého právního pojmu (důvody nesrovnalostí) a správního
uvážení. Za této situace je pak ve správním soudnictví oprávněným požadavek účastníka řízení domáhat
se, aby bylo přezkoumáno, zda bylo rozhodnutí vydáno v řádném řízení vymezeném normami hmotného i
procesního (daňového) práva s vyloučením případné svévole rozhodujícího orgánu. I když zde není
veřejné subjektivní právo na poskytnutí posuzované úlevy, nelze vyloučit, zda nebylo zasaženo do
práva stěžovatelky na řádný proces, jež mohlo být dotčeno, resp. porušeno a jehož ochrany se lze u
soudu domáhat. Byl to konečně i Nejvyšší správní soud, který v poslední době připustil přezkum
rozhodnutí o prominutí daně (příslušenství). Stalo se tak např. ve věci sp. zn.
2 Afs 207/2005 (č. 1472/2008 Sb. NSS),
2 Afs 159/2005 (č. 1889/2009 Sb. NSS),
2 Afs 4/2006 a
8 Afs 127/2005 (vše dostupné na
www.nssoud.cz). Ústavní soud
proto konstatoval - oproti názoru Nejvyššího správního soudu obsaženého v ústavní stížností
napadeném rozsudku - že stěžovatelkou napadené rozhodnutí správce daně je přezkoumatelné ve správním
soudnictví. Nejvyšší správní soud tak porušil právo stěžovatelky na přístup k soudu ve smyslu
čl. 36 odst. 1 a
čl. 2 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod a čl. 2
odst. 3 Ústavy. Nejvyšší správní soud však zatížil své řízení i vadou nesprávně obsazeného
soudu, když ve věci sám rozhodl. Pokud se totiž hodlal odchýlit od dřívějšího právního názoru
obsaženého v rozhodnutí ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 2
Afs 4/2005 (č. 841/2006 Sb. NSS), měl věc správně postoupit rozšířenému senátu. Zasáhl tak
rovněž do ústavního práva stěžovatelky na zákonného soudce ve smyslu
čl. 38 odst. 1 Listiny a
ve svém důsledku porušil i čl.
90 a čl. 94 odst. 1
Ústavy.
Nejvyšší správní soud je povinen ve své další rozhodovací činnosti respektovat „zřetelně
argumentačně“ vyjádřený právní názor Ústavního soudu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu ze dne 11. 6. 2009, čj. 7 Afs 115/2008-80,
a ze dne 12. 6. 2009, čj. 7 Afs 114/2008-92).
Nejvyšší správní soud proto vázán právním názorem Ústavního soudu, vysloveným ve zrušujícím nálezu
ze dne 22. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 2556/07,
přezkoumal napadené usnesení krajského soudu v souladu s
§ 109 odst. 2,
odst. 3 s. ř. s. v rozsahu
a z důvodů uplatněných v kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost je opodstatněná.
Stěžovatelkou podaná kasační stížnost směřuje proti usnesení krajského soudu, jímž byla žaloba
stěžovatelky odmítnuta pro nepřípustnost (absence rozhodnutí ve smyslu
§ 65 s. ř. s.). Rozhodnutí
správce daně o prominutí daně podle
§ 55a zákona o správě daní a
poplatků je ve skutečnosti přezkoumatelné ve správním soudnictví, a stěžovatelka proto
oprávněně namítala nezákonnost tohoto rozhodnutí ve smyslu
§ 103 odst. 1 písm. e) s. ř.
s. (...)
Zpět na text