7 Afs 15/2007 - 106

Daňové řízení: prominutí daně; řízení před soudem: přezkum rozhodnutí o prominutí daně

§  ×
AA  
Sdílení poznámky:
Obsah Typ obsahu
Předpisy ČR (3)
Judikatura (4)
Daňové řízení: prominutí daně
Řízení před soudem: přezkum rozhodnutí o prominutí daně
I. Ačkoliv zde není veřejné subjektivní právo daňového dlužníka na poskytnutí daňové úlevy ve formě „prominutí daně“, je rozhodnutí příslušného správce daně vydané podle § 55a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, přezkoumatelné ve správním soudnictví.
II. Správní soud pak při přezkoumávání takového rozhodnutí o prominutí daně, které vychází toliko ze správního uvážení rozhodujícího orgánu, zkoumá, zda bylo vydáno v řádném řízení vymezeném normami hmotného i procesního daňového práva s vyloučením případné svévole rozhodujícího orgánu.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2010, čj. 7 Afs 15/2007-106)
Prejudikatura: č. 841/2006 Sb. NSS, č. 1472/2008 Sb. NSS a č. 1889/2009 Sb. NSS ; nález Ústavního soudu č. 11/2007 Sb. ÚS (sp. zn. IV. ÚS 2323/07).
Věc: Společnost s ručením omezeným REPOS - Montáže proti Finančnímu úřadu v Jablonci nad Nisou o prominutí daně, o kasační stížnosti žalobkyně.
Správce daně k žádosti žalobkyně rozhodl dne 6. 2. 2006 podle § 55a zákona o správě daní a poplatků, o částečném prominutí penále ve výši 40 386 Kč, jež vzniklo v souvislosti s opožděnou úhradou daně z přidané hodnoty za zdaňovací období 7/2000 až 12/2002. Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení tohoto rozhodnutí.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, usnesením ze dne 25. 10. 2006, čj. 59 Ca 55/2006-40, žalobu odmítl, protože dospěl k závěru, že napadeným správním rozhodnutím nebyla zkrácena veřejná subjektivní práva žalobkyně. Správní žalobou se totiž lze podle § 65 s. ř. s. domáhat zrušení pouze takových rozhodnutí správního orgánu, jimiž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti, nestanoví-li soudní řád správní nebo zvláštní zákon jinak. V dané věci tomu tak nebylo. Napadené správní rozhodnutí je založené na zákonem poskytnutém oprávnění k „absolutní volné úvaze“, která zásadně není předmětem soudního přezkumu. S ohledem na dikci uvedeného ustanovení zákona o správě daní a poplatků, jakož i s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. IV. ÚS 49/04, proto nutno dovodit, že rozhodnutí o prominutí příslušenství daně není rozhodnutím o věci samé, nezasahuje se jím do hmotněprávní pozice žalobkyně, a jako takové jej nelze podřadit legislativní zkratce „rozhodnutí“ ve smyslu § 65 s. ř. s. Jeho přezkoumání soudem ve správním soudnictví je podle § 70 písm. a) s. ř. s. vyloučeno, a proto krajský soud žalobu podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve vazbě na § 68 písm. e) s. ř. s. usnesením odmítl jako nepřípustnou.
Proti tomuto usnesení krajského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost. Stěžovatelka namítla, že rozhodnutí o prominutí daně či jejího příslušenství, z důvodů nesrovnalostí vyplývajících z uplatňování daňových zákonů, není pouhým dobrodiním zákona. V jejím případě má na prominutí daně či jejího příslušenství právní nárok. Nelze akceptovat úvahu krajského soudu o tom, že správní orgán měl možnost absolutního správního uvážení. Takovýto závěr je v prostředí demokratického právního státu zcela nepřijatelný. Správní orgán musí v právním státě při realizaci své diskreční pravomoci vycházet mimo jiné z ústavních principů zákazu libovůle, principu rovnosti a proporcionality. Krajský soud měl žalobu meritorně projednat a postup správního orgánu podrobit soudnímu přezkumu. Nelze souhlasit ani se závěrem krajského soudu, že rozhodnutí správního orgánu nemuselo být odůvodněno. Rozhodnutí správního orgánu nebylo dostatečně odůvodněno, a proto je v důsledku této vady nepřezkoumatelné. Postupem správního orgánu byla dotčena i její dobrá víra v to, že řádně plní své daňové povinnosti. Na tuto výtku krajský soud vůbec nereagoval. Stěžovatelka proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení krajského soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje s posouzením věci krajským soudem. Nesouhlasí se závěry stěžovatelky, že by správní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné pro absenci odůvodnění a že by byla dotčena dobrá víra stěžovatelky v to, že řádně plní své daňové povinnosti. Podle § 55a odst. 4 zákona o správě daní a poplatků totiž rozhodnutí vydané podle tohoto ustanovení nemusí být odůvodněno. Přesto správní orgán nad rámec zákona své rozhodnutí částečně odůvodnil. Pokud jde o dobrou víru stěžovatelky, stěžovatelce byla právem dodatečně doměřena daň z přidané hodnoty ve výši 141 600 Kč a bylo jí sděleno penále. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatelka ostatně nepodala ani odvolání, a nelze proto dovozovat porušení její dobré víry. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti rozsudkem ze dne 28. 6. 2007, čj. 7 Afs 15/2007-76, tak, že ji jako nedůvodnou zamítl a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Tento rozsudek Nejvyššího správního soudu byl na základě ústavní stížnosti stěžovatelky zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 2556/07, který je dostupný na http://nalus.usoud.cz.
Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
V odůvodnění tohoto nálezu Ústavní soud především vyložil, z jakých důvodů má za to, že stěžovatelkou napadené správní rozhodnutí je přezkoumatelné ve správním soudnictví a proč se nemůže prosadit důvod nepřípustnosti podané žaloby ve smyslu § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Pokud jde o rozhodnou materii, opřel se o své dřívější rozhodnutí ze dne 22. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 103/06, ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 2323/07, ze dne 17. 4. 2009 (č. 11/2007 Sb. ÚS), sp. zn. IV. ÚS 1136/08, a ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 398/09. Zdůraznil, že soudní řád správní oproti právní úpravě uvedené v § 248 odst. 2 písm. i) o. s. ř. již výslovně nevylučuje ze soudního přezkumu správní rozhodnutí, jež jsou založena na „správním uvážení“. Vyhovění žádosti daňového dlužníka o prominutí daně (jejího příslušenství) pak zásadně spočívá na správním uvážení správního orgánu, jímž je Ministerstvo financí, a v případech vymezených vyhláškou Ministerstva financí č. 299/1993 Sb., kterou se zmocňují územní finanční orgány k promíjení příslušenství daně, i finanční úřady. Pokud jde o dřívější právní názor, že rozhodnutí založená na absolutní volné úvaze správního orgánu nepodléhají přezkumu ve správním soudnictví, pak tento názor byl již překonán. Institut prominutí daně či jejího příslušenství v sobě zahrnuje kombinaci neurčitého právního pojmu (důvody nesrovnalostí) a správního uvážení. Za této situace je pak ve správním soudnictví oprávněným požadavek účastníka řízení domáhat se, aby bylo přezkoumáno, zda bylo rozhodnutí vydáno v řádném řízení vymezeném normami hmotného i procesního (daňového) práva s vyloučením případné svévole rozhodujícího orgánu. I když zde není veřejné subjektivní právo na poskytnutí posuzované úlevy, nelze vyloučit, zda nebylo zasaženo do práva stěžovatelky na řádný proces, jež mohlo být dotčeno, resp. porušeno a jehož ochrany se lze u soudu domáhat. Byl to konečně i Nejvyšší správní soud, který v poslední době připustil přezkum rozhodnutí o prominutí daně (příslušenství). Stalo se tak např. ve věci sp. zn. 2 Afs 207/2005 (č. 1472/2008 Sb. NSS), 2 Afs 159/2005 (č. 1889/2009 Sb. NSS), 2 Afs 4/2006 a 8 Afs 127/2005 (vše dostupné na www.nssoud.cz). Ústavní soud proto konstatoval - oproti názoru Nejvyššího správního soudu obsaženého v ústavní stížností napadeném rozsudku - že stěžovatelkou napadené rozhodnutí správce daně je přezkoumatelné ve správním soudnictví. Nejvyšší správní soud tak porušil právo stěžovatelky na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy. Nejvyšší správní soud však zatížil své řízení i vadou nesprávně obsazeného soudu, když ve věci sám rozhodl. Pokud se totiž hodlal odchýlit od dřívějšího právního názoru obsaženého v rozhodnutí ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 2 Afs 4/2005 (č. 841/2006 Sb. NSS), měl věc správně postoupit rozšířenému senátu. Zasáhl tak rovněž do ústavního práva stěžovatelky na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny a ve svém důsledku porušil i čl. 90 a čl. 94 odst. 1 Ústavy.
Nejvyšší správní soud je povinen ve své další rozhodovací činnosti respektovat „zřetelně argumentačně“ vyjádřený právní názor Ústavního soudu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2009, čj. 7 Afs 115/2008-80, a ze dne 12. 6. 2009, čj. 7 Afs 114/2008-92). Nejvyšší správní soud proto vázán právním názorem Ústavního soudu, vysloveným ve zrušujícím nálezu ze dne 22. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 2556/07, přezkoumal napadené usnesení krajského soudu v souladu s § 109 odst. 2, odst. 3 s. ř. s. v rozsahu a z důvodů uplatněných v kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost je opodstatněná. Stěžovatelkou podaná kasační stížnost směřuje proti usnesení krajského soudu, jímž byla žaloba stěžovatelky odmítnuta pro nepřípustnost (absence rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s.). Rozhodnutí správce daně o prominutí daně podle § 55a zákona o správě daní a poplatků je ve skutečnosti přezkoumatelné ve správním soudnictví, a stěžovatelka proto oprávněně namítala nezákonnost tohoto rozhodnutí ve smyslu § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. (...)