Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod dovolání (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně požitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný stav věci nesprávně aplikoval.

V posuzované věci jde o spornou otázku, zda žalovaný vypůjčitel má povinnost zaplatit žalobkyni (půjčiteli) částku odpovídající hodnotě sbírky historických zbraní, kterou převzal na základě smlouvy o výpůjčce, v důsledku jejího odcizení předmět výpůjčky nevrátil, přičemž se brání i platební povinnosti, k níž se smluvně zavázal. Není přitom sporu o tom, že žalovaný na základě smlouvy o výpůjčce ze dne 30.3.1998 převzal historicky cennou sbírku zbraní a zavázal se ji vrátit do určitého data s tím, že „ručí za exponáty po všech stránkách, odpovídá za jejich vrácení v původním stavu a počtu a v případě ztráty hradí plnou výši finanční hodnoty předmětu“ (skutková zjištění v tomto směru dovolatelka nezpochybňuje jejich správnost, proto nepodléhá dovolacímu přezkumu). V dovolacím řízení je tak nutno vyřešit právní otázku, zda popsané smluvní ujednání zakládá povinnost žalovaného vypůjčitele k plnění náhrady hodnoty věcí, které nebyl schopen po skončení výpůjčky vrátit půjčiteli (žalobkyni).

Podle § 659 obč. zák. smlouvou o výpůjčce vznikne vypůjčiteli právo věc po dohodnutou dobu bezplatně užívat.

Podle § 661 odst. 1 obč. zák. vypůjčitel je oprávněn užívat věc řádně a v souladu s účelem, ,který byl ve smlouvě dohodnut, nebo kterému obvykle slouží; je povinen chránit ji před poškozením, ztrátou nebo zničením.

Podle § 662 odst. 1 obč. zák. vypůjčitel je povinen věc vrátit, jakmile ji nepotřebuje, nejpozději však do konce stanovené doby zapůjčení.

Z uvedené úpravy vyplývá, že podstatnými náležitostmi smlouvy o výpůjčce je ujednání o tom, jakou věc a po jakou dobu je vypůjčitel oprávněn bezplatně užívat. Protože zákon výslovně vypůjčiteli ukládá, aby se o předmět výpůjčky náležitě staral, tj. pečoval o něj tak, aby půjčitel neutrpěl majetkovou újmu, lze přisvědčit odvolacímu soudu v tom, že část smluvního ujednání ve smlouvě ze dne 30.3.1998 pouze poněkud nadbytečně zdvojuje povinnost vyplývající vypůjčiteli již přímo ze zákona. Nelze se ale ztotožnit se závěrem, že takovéto smluvní ujednání je v rozporu se zákonem (§ 39 obč. zák.), resp. že ú)prav obecné odpovědnosti za škodu odporuje ujednání o povinnosti vypůjčitele zaplatit půjčitel hodnotu předmětu výpůjčky v případě jeho ztráty (nevrácení). Základním pochybením odvolacího sudu v tomto směru je závěr, že právní vztah odpovědnosti za škodu předchází závazkovému vztahu sjednanému přímo v příslušné smlouvě.

Podle § 488 obč. zák. závazkovým vtahem je právní vztah, ze kterého věřiteli vzniká právo na plnění (pohledávka) od dlužníka a dlužníkovi vzniká povinnost splnit závazek.

Podle § 489 obč. zák. závazky vznikají z právních úkonů, zejména ze smluv, jakož i ze způsobené škody, z bezdůvodného obohacení nebo z jiných skutečností uvedených v zákoně.

Obecně lze říci, že závazky, jejichž podstatou je povinnost dlužníka něco dát, konat, něčeho se zdržet nebo něco trpět a oprávnění věřitele to od něj požadovat (§ 494 obč. zák.), podle citovaných ustanovení vznikají v občanskoprávních vztazích především na základě právního úkonu (dvoustranným právním úkonem je i smlouva). charakter závazku má vedle toho i povinnost k náhradě škody, která se odvíjí buď od porušení právní (např. smluvní) povinnosti či od naplnění právem kvalifikované skutečnosti, jíž je škodná událost. Jestliže jde o porušení smluvní povinnosti, má závazkový odpovědnostní vztah sekundární charakter, tj. vzniká jako nový závazkový vztah vedle smluvního závazkového vztahu původního.

Pro daný případ je z toho třeba dovodit, že prvotním právním důvodem vzniku povinnosti žalovaného k náhradě hodnoty nevráceného předmětu výpůjčky žalobkyni není odpovědnost za škodu podle § 420 obč. zák., jak dovodil odvolací soud, nýbrž smluvní ujednání účastníků (srov. § 489 obč. zák.), zakotvené ve smlouvě o výpůjčce ze dne 30.3.1998. Ujednáním o tom, že v případě ztráty předmětu výpůjčky zaplatí žalovaný vypůjčitel žalobkyni jako vlastnici věcí plnou hodnotu věci, byl mezi účastníky smlouvy v rámci závazkového právního vztahu výpůjčky založen závazek vypůjčitele, z něhož vyplývá půjčiteli nárok na plnění pro případ porušení povinnosti vrátit předmět výpůjčky. Stejně jako si účastníci smlouvy mohou sjednat zajištění závazků či smluvní pokutu, nebrání jim žádné ustavení občanského zákoníku, aby si sjednali též způsob řešení situace, kdy nedojde k vrácení předmětu výpůjčky. Zákonná úprava odpovědnosti za škodu takové ujednání nevylučuje, resp. okolnost, že odpovědnostní vztahy se řídí zákonem, aniž by účastníci bez dalšího mohli odpovědnost předem vyloučit, omezit či naopak založit, nezpůsobuje neplatnost smluvního ujednání, jehož smyslem je vypořádat vztahy účastníků smlouvy o výpůjčce. Občanskoprávní odpovědnost za škodu při porušení smluvní povinnosti vrátit vypůjčenou věc nastupuje - podobně jako například oprávnění půjčitele požadovat vydání věci vlastnicko žalobou podle § 126 obč. zák. - teprve tehdy, neřeší-li smlouva důsledky tohoto porušení a je-li jím zároveň způsobena škoda. Z toho je zřejmé, že zavázal-li se v dané věci žalovaný k úhradě hodnoty předmětu výpůjčky, dojde-li k jeho ztrátě, je uplatněný nárok po právní stránce nárokem na plnění ze závazkového právního vztahu založeného smlouvou. Je tudíž nadbytečné zabývat se věcí i z hlediska odpovědnosti žalovaného za škodu způsobenou žalobkyní podle § 420 obč. zák., která - při splnění podmínek stanovených v zákoně - vzniká mimosmluvně. I když nesplnění smluvní povinnosti (jakožto porušení právní povinnosti) může být také jedním z předpokladů obecné odpovědnosti za škodu ve smyslu § 420 obč. zák., nepřichází aplikace tohoto ustanovení v úvahu v případě, že na účastníku závazkového právního vztahu je požadováno splnění jeho povinnosti ze smlouvy, tedy jestliže uplatněný nárok na plnění v požadované výši vyplývá přímo ze smluvního závazku (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. srpna 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, publikovaný pod C 686 v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H. Beck).

Vzhledem k tomu, že dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je naplněn, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 1, část věty za středníkem, o. s. ř.); protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, byl i tento rozsudek zrušen a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Nymburce k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).