1 Ans 2/2008 - 52

Řízení před soudem: ochrana proti nečinnosti správního orgánu

§  ×
AA  
Sdílení poznámky:
Obsah Typ obsahu
Předpisy ČR (7)
Judikatura (2)
Řízení před soudem: ochrana proti nečinnosti správního orgánu. Správní řízení: doručování; vydání rozhodnutí
I. O vydání rozhodnutí ve správním řízení za právního stavu do konce roku 2005 (správní řád z roku 1967) se jednalo teprve tehdy, pokud stejnopis písemného vyhotovení rozhodnutí byl předán k doručení, popřípadě byl učiněn jiný úkon směřující k jeho doručení za situace, kdy ústní vyhlášení rozhodnutí nemělo účinky oznámení nebo rozhodnutí nebylo v souladu se zákonem vyhlášeno veřejnou vyhláškou.
II. Žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podanou podle § 79 a násl. s. ř. s. se nelze domáhat pouhého doručení již vydaného rozhodnutí správního orgánu.
III. Pokud je rozhodnutí vydáno, eventuální nedostatek oznámení rozhodnutí některému z účastníků není nedostatkem vydání rozhodnutí, nýbrž je nedostatkem v oznámení již vydaného rozhodnutí tomuto účastníkovi řízení. Ochrany svých práv se takovýto účastník mohl domáhat ve správním řízení podle správního řádu z roku 1967 podáním odvolání ve správním řízení, neboť samotné rozhodnutí doposud nenabylo právní moci, a lhůta k podání odvolání tak byla ve vztahu k takovémuto účastníkovi zachována.
IV. Za situace, kdy jinak nestanovil zvláštní zákon, musel správní orgán podle správního řádu z roku 1967 oznámit rozhodnutí doručením do vlastních rukou známým účastníkům řízení, ledaže takovéto osoby byly neznámého pobytu. Veřejnou vyhláškou mohl správní orgán doručit rozhodnutí vůči všem ostatním účastníkům řízení, a to například i tehdy, pokud účastníkem řízení mohl být v podstatě kdokoliv, ovšem vyjma těch osob, které správní řízení samy iniciovaly.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2008, čj. 1 Ans 2/2008-52)
Prejudikatura:
nález Ústavního soudu č.
127/2001 Sb., Boh. A. 2740/23.
Věc:
MUDr. Lubomír K. proti Městskému úřadu v Jičíně o vydání rozhodnutí, o kasační stížnosti žalobce.
Žalobce se v řízení započatém před žalovaným dne 3. 4. 2003 na základě podání ze dne 24. 3. 2003 domáhal společně s dalšími osobami vydání rozhodnutí o tom, zda pozemní komunikace umístěná na pozemku v k. ú. Jičín (ve vlastnictví osob zúčastněných na řízení Pavla a Jaroslavy Š.) je veřejně přístupnou či veřejně nepřístupnou účelovou komunikací ve smyslu § 7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, v tehdy platném znění. Žalovaný jako silniční správní úřad nejprve rozhodnutím odboru dopravy ze dne 16. července 2003 žádost žalobce a dalších osob (z nichž jedna je osobou zúčastněnou na řízení o této kasační stížnosti) zamítl. Po zrušení tohoto rozhodnutí Krajským úřadem Královéhradeckého kraje žalovaný svým druhým rozhodnutím ze dne 5. května 2004 řízení zastavil, když dospěl k závěru, že odpadl důvod řízení. Po dalším zrušení tohoto rozhodnutí Krajským úřadem Královéhradeckého kraje žalovaný rozhodl dne 10. ledna 2006 tak, že tato pozemní komunikace je veřejně nepřístupnou účelovou komunikací. Toto rozhodnutí, na rozdíl od předchozích dvou rozhodnutí, doručoval jen veřejnou vyhláškou (v obou případech doručoval rozhodnutí společné právní zástupkyni stěžovatele a dalších osob a manželům Š. jako vlastníkům pozemku). Postup žalovaného při vydání třetího rozhodnutí se stal základem žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podle § 79 násl. s. ř. s. Žalobce v ní namítal, že doručení veřejnou vyhláškou bylo překvapivé, neboť se zcela odchýlilo od předchozího doručování rozhodnutí žalovaného v téže věci, a bylo i v rozporu se zákonem. Protože rozhodnutí ve vztahu k žalobci vydáno doposud nebylo, domáhal se vydání a doručení rozhodnutí.
Krajský soud v Hradci Králové žalobu odmítl podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., protože nebyla splněna jedna z podmínek řízení, a to nevydání rozhodnutí ve věci samé podle 79 s. ř. s. Rozhodnutí ve věci samé vydáno bylo, a není myslitelné, aby bylo vydáno znovu pro žalobce či další účastníky. Jinou otázku podle krajského soudu představuje to, zda rozhodnutí, které nebylo žalobci doručeno podle § 24 odst. 1 starého správního řádu, vůbec nabylo právní moci; tuto otázku se však krajský soud necítil oprávněn v tomto typu řízení řešit.
Ve včas podané kasační stížnosti napadl žalobce (stěžovatel) uvedené usnesení krajského soudu o odmítnutí návrhu pro jeho nezákonnost podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Stěžovatel opakuje, že rozhodnutí žalovaného mu nebylo nikdy doručeno, když zjistil, že rozhodnutí
"prý bylo možno nalézt na nástěnce (ve formě veřejné vyhlášky), resp. ve spisu".
Doručení veřejnou vyhláškou v tomto typu řízení možné nebylo, neboť účastníci byli žalovanému známi. Navíc šlo o negativní rozhodnutí navazující na návrh. Žalovaný nepředvídatelně změnil způsob doručování (a postup vydávání rozhodnutí), když vždy doručoval do vlastních rukou, a teprve své třetí rozhodnutí doručil veřejnou vyhláškou. I sám krajský soud zpochybnil otázku právní moci rozhodnutí žalovaného. Jinou cestu než žalobu podle § 79 a násl. s. ř. s. stěžovatel nemá, neboť nemůže podat opravný prostředek s ohledem na to, že rozhodnutí ve vztahu k němu nebylo vydáno. Stěžovatel shrnuje, že klíčovou otázkou v dané věci je, co se rozumí "vydáním" rozhodnutí.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti především uvedl, že jiné doručení než doručení veřejnou vyhláškou by bylo v rozporu s rovností všech účastníků řízení, jejichž počet není dán s ohledem na povahu řízení jakožto řízení o užívání pozemní komunikace, které se vztahuje na každého. Jiné doručení než doručení veřejnou vyhláškou by bylo v rozporu se zákonem. Žalovaný odmítá, že by nepředvídatelně měnil způsob doručování. Předchozí rozhodnutí se netýkala veřejného přístupu, a proto nebyla veřejnou vyhláškou vydána.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
(...)
III/a
Základem této věci, jak správně uvádí stěžovatel, je v prvé řadě spor o výklad pojmu "vydání" rozhodnutí. Předpokladem žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podle § 79 násl. s. ř. s. je právě to, že rozhodnutí správního orgánu nebylo "vydáno". To plyne již z doslovného výkladu ustanovení § 79 odst. 1 s. ř. s., podle něhož se lze touto žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost
"vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení."
Pokud by tedy rozhodnutí správním orgánem vydáno bylo, není vůbec dána pravomoc soudu a žaloba musí být pro nedostatek této podmínky řízení krajským soudem odmítnuta podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.; tak ostatně také postupoval krajský soud v usnesení napadeném kasační stížností.
Na rozdíl od dřívější právní situace nový správní řád (zákon č. 500/2004 Sb., dále jen "nový správní řád") v § 71 odst. 2 vymezuje, co se vydáním rozhodnutí rozumí. Podle tohoto ustanovení se "vydáním" rozhodnutí rozumí
"a) předání stejnopisu písemného vyhotovení rozhodnutí k doručení podle § 19, popřípadě jiný úkon k jeho doručení, provádí-li je správní orgán sám; na písemnosti nebo poštovní zásilce se tato skutečnost vyznačí slovy: ,Vypraveno dne:', b) ústní vyhlášení, pokud má účinky oznámení (§ 72 odst. 1), c) vyvěšení veřejné vyhlášky, je-li doručováno podle § 25, nebo d) poznamenání usnesení do spisu v případě, že se pouze poznamenává do spisu".
Na nyní posuzovaný případ je nicméně aplikována dřívější právní úprava, přičemž starý správní řád platný do konce roku 2005 pojem vydání rozhodnutí nijak nedefinoval. Je tedy otázkou, zda lze definici vydání rozhodnutí tak, jak je uvedena v novém správním řádu, podpůrně využít též pro aplikaci téhož pojmu v podmínkách působnosti starého správního řádu, případně zda za dřívější právní úpravy na "vydání" rozhodnutí nahlížet jinak.
Právní doktrína se k problému vydání rozhodnutí za platnosti starého správního řádu vyjadřovala tak, že v případě správního aktu, který nebyl ústně vyhlášen, může být sporné, zda projev vůle je učiněn navenek již samotným vypravením k doručení (vydáním) nebo až doručením adresátovi, resp. prvnímu z více adresátů (Hendrych D.
Správní právo, obecná část.
6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 218, obdobně táž práce, 2. vydání, Praha, 1996, str. 80). K tomuto názoru se v podstatě hlásí též V. Sládeček (
Obecné správní právo
. Praha: ASPI, 2004, str. 99). Naproti tomu byly vysloveny i názory, že u rozhodnutí, které správní orgán ústně nevyhlašuje,
"k vydání dojde okamžikem podpisu písemného vyhotovení rozhodnutí k tomu oprávněným zaměstnancem nebo členem ... správního orgánu; ... platí přitom zřejmě vyvratitelná právní domněnka, že rozhodnutí bylo vydáno dne, který je v písemném vyhotovení rozhodnutí uveden jako datum vydání"
(viz Mikule, V., Kopecký, M., Staša, J.
Správní řízení ve věcech stavebních.
ABF Praha, 1997, str. 121).
Systematickou interpretací relevantních ustanovení starého správního řádu a souvisejících předpisů nutno dospět k prve uvedenému závěru. Správní řízení je totiž ovládáno zásadou rychlosti a hospodárnosti vyjádřenou v § 3 odst. 3. V souladu s § 49 je správní orgán povinen rozhodnout v jednoduchých věcech bezodkladně, v ostatních případech do 30 dnů od zahájení řízení, přičemž u zvlášť složitých případů je tato lhůta prodloužena na 60 dnů. Pokud správní orgán nerozhodne v této lhůtě, byl oprávněn o této věci rozhodnout nadřízený orgán na základě § 50 v rámci ochrany jednotlivce před nečinností správního orgánu. Jsou to v převážné většině právě budoucí adresáti správního rozhodnutí, kteří směřují podněty nadřízenému správnímu orgánu k zajištění ochrany před nečinností.
Pokud by se pod pojmem "vydání" rozhodnutí rozuměl okamžik jeho vyhotovení, podepsání a založení do spisu, aniž by bylo rozhodnutí vypraveno k doručení účastníkům řízení, pak by došlo k silnému oslabení efektivity výše popsaného mechanismu ochrany účastníků před nečinností správního orgánu. Byl by tak vyloučen přístup účastníků řízení k uvedeným prostředkům nápravy; účastníci by byli v krajním případě nuceni průběžně nahlížet do správního spisu za účelem zjišťování, zda a kdy bylo rozhodnutí vydáno.
V neposlední řadě možno argumentovat též významem slova "vydat", resp. "vydání", v obecné češtině. V té má slovo "vydat" význam "dát ze sebe", "zevnitř ven", resp. "vypravit ze sebe", případně "uveřejnit" nebo "vyhlásit", což jsou vše významy spojené s pohybem "zevnitř ven", jakkoliv neimplikují dosažení adresáta vydání (srov.
Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost.
4. vydání. Praha:
Academia
, 2007, str. 505). Výraz "vydat rozhodnutí" navíc implikuje úkon ve vztahu k někomu, tedy k adresátovi rozhodnutí, pročež nepostačí pouhý úkon uvnitř úřadu. Výklad, podle něhož vydání je úkon uvnitř úřadu bez jakéhokoliv dopadu navenek, je tedy rozporný též se samotným významem sousloví "vydat rozhodnutí".
Nejvyšší správní soud proto zaujal v této věci právní názor, že správný je závěr, podle něhož o vydání správního rozhodnutí, které se nevyhlašuje, nelze mluvit, pokud rozhodnutí doposud nebylo učiněno navenek vůči svým adresátům. Nejvyšší správní soud jen na okraj podotýká, že zákon pochopitelně může tuto otázku upravit odlišně [srov. např. judikaturu NSS k § 32 odst. 2 písm. b) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, např. rozsudek NSS ze dne 27. 8. 2004, čj. 5 Afs 88/2004-89, nebo rozsudek NSS dne 12. 4. 2005, čj. 2 Afs 162/2004-123; srov. také odlišné
interpretace
okamžiku "vydání" rozhodnutí v režimu zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, dané ovšem tam vytvořenou specifickou konstrukcí
fikce
rozhodnutí v případě pasivity povinného subjektu a možností obrany proti takto "vydanému" fiktivnímu rozhodnutí - srov. k tomu v detailech např. rozsudek NSS ze dne 28. 3. 2007, čj. 1 As 15/2006-73]**), nicméně pokud tak zákon neučiní, platí nutně úvahy zde podané.
Tento právní závěr Nejvyššího správního soudu nutno podpořit též smyslem řízení na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podle § 79 násl. s. ř. s. Správní soud má v tomto řízení ochránit účastníka, který se neúspěšně domáhá vydání rozhodnutí ve věci samé nebo vydání osvědčení. K tomu, aby takovéto ochrany nebylo třeba, je přinejmenším nutné, aby stejnopis písemného vyhotovení rozhodnutí byl předán k doručení, popřípadě byl učiněn jiný úkon směřující k jeho doručení za situace, kdy ústní vyhlášení rozhodnutí nemá účinky oznámení nebo se v souladu se zákonem rozhodnutí nevyhlašuje veřejnou vyhláškou. Řízení podle § 79 násl. s. ř. s. by v podstatě ztratilo svůj význam, pokud by snad pro jeho účely postačilo, aby správní orgán rozhodnutí "vydal" podpisem písemného vyhotovení rozhodnutí k tomu oprávněným zaměstnancem, a takto "vydané" rozhodnutí by bylo založeno do spisu, aniž by se toto "vydání" navenek ve vztahu k jeho adresátovi projevilo.
III/b
Právní závěr krajského soudu obdobně jako právní závěr žalovaného stojí na tom, že rozhodnutí bylo vydáno, a není proto myslitelné, aby bylo vydáno znovu pro stěžovatele či další účastníky. K tomu konkrétně krajský soud uvádí s odkazem na správní spis, že rozhodnutí
"bylo vydáno dne 10. 1. 2006 a doručeno vyvěšením na úřední desce Městského úřadu Jičín (vyvěšení 11. 1. 2006, sejmutí 27. 1. 2006)".
Takovýto právní závěr krajského soudu je s ohledem na výše podané jistě nesprávný v tom, že rozhodnutí bylo vydáno dne 10. 1. 2006. Jak vyplývá ze správního spisu, rozhodnutí bylo dne 10. 1. 2006 sice vyhotoveno a podepsáno oprávněnou osobou, zveřejněno formou veřejné vyhlášky však bylo o den později. Ten den bylo tedy také, ve smyslu shora uvedeného, rozhodnutí vydáno.
Otázkou, kterou musí Nejvyšší správní soud nyní vyřešit, je, zda vydání rozhodnutí veřejnou vyhláškou zakládá nemožnost stěžovatele domáhat se, aby rozhodnutí bylo "vydáno vůči němu", tedy aby mu byl zaslán stejnopis rozhodnutí. Stěžovatel totiž upozorňuje na nezákonnost doručení rozhodnutí veřejnou vyhláškou v daném případě, pročež za vydání rozhodnutí takovýto nezákonný způsob považovat nelze.
Nejvyšší správní soud především upozorňuje, že v daném případě bylo vydání rozhodnutí veřejnou vyhláškou namístě (k tomu viz níže). Pokud je správní rozhodnutí vydáno, nelze již pojmově hovořit o tom, že by jej správní orgán mohl vydat znovu pro jiného účastníka. Rozhodnutí je vydáno tím, že správní orgán učinil úkon navenek směřující k jeho oznámení (viz shora) přinejmenším prvému z adresátů. Eventuální nedostatek v oznámení některému z účastníků není nedostatkem vydání rozhodnutí, nýbrž je toliko nedostatkem v oznámení již vydaného rozhodnutí účastníkovi řízení (k tomu níže).
Judikatura
Nejvyššího správního soudu v tomto smyslu důsledně rozlišuje mezi nečinností ve vztahu k vydání rozhodnutí (osvědčení) ve věci samé, na straně jedné, a nečinností ve vztahu k určitému faktickému úkonu správního orgánu, na straně druhé (viz rozsudek NSS ze dne 29. 6. 2005, čj. 6 Ans 1/2004-70)***)).
Základním důvodem této úvahy Nejvyššího správního soudu je zejména to, že datum vydání rozhodnutí musí být jednotné pro všechny účastníky, a to bez ohledu na to, kdy byl vůči kterému účastníkovi učiněn úkon směřující k oznámení rozhodnutí. Vydání rozhodnutí je vyvrcholením předchozího řízení před správním orgánem. Teprve od okamžiku, kdy správní orgán "vydá" rozhodnutí, tedy učiní ve smyslu shora podaných úvah úkon směřující k jeho oznámení účastníkům, lze hovořit o existenci rozhodnutí, o jeho vydání. Nicméně výklad připouštějící různá data vydání téhož rozhodnutí podle toho, kdy byly učiněny úkony směřující k oznámení rozhodnutí jednotlivým účastníkům, by vážně zpochybnil například aplikovatelnost procesních předpisů, kde datum vydání rozhodnutí může mít eventuálně význam pro určení aplikovatelné procesní normy (obdobně to ovšem může platit co do aplikovatelnosti hmotného práva, zejména co se týče intertemporálních otázek střetu staré a nové hmotněprávní úpravy). Okamžik vydání rozhodnutí je rozhodný ve smyslu řady souvisejících otázek, například pro příslušnost a pravomoc orgánu, který rozhodnutí vydal (§ 46 starého správního řádu), může mít význam pro posouzení otázky vyloučení pracovníka správního orgánu [podle § 9 ve vztahu k § 62 odst. 1 písm. d) nelze zpravidla o vyloučení pojmově uvažovat, pokud by důvody vyloučení nastaly po vydání rozhodnutí] atd.
Ještě větší problémy by odlišná data vydání správního rozhodnutí vyvolala co se týče procesních důsledků pro dané řízení a pro dané rozhodnutí. Nutno si uvědomit, že vydáním rozhodnutí v podstatě končí etapa správního řízení na úrovni správního orgánu, který rozhodnutí vydává, přičemž správní orgán je počínaje okamžikem vydání svého rozhodnutí tímto rozhodnutím vázán (srov. k tomu rozsudek NSS ze dne 24. 2. 2004, čj. 6 Azs 50/2003-89)****)). Pokud by ovšem bylo vydání rozhodnutí chápáno vždy jen ve vztahu k jeho individuálnímu adresátovi, tedy vůči individuálnímu účastníkovi řízení, ke kterému úkon správního orgánu navenek směřuje, nic by nebránilo dalšímu účastníkovi řízení, vůči kterému úkon směřující k oznámení rozhodnutí doposavad učiněn nebyl, aby podával další (například důkazní) návrhy, a bylo by povinností správního orgánu o takovémto návrhu rozhodnout, event. dokonce provést důkaz, tentokrát ovšem v řízení pokračujícím proti účastníkovi, vůči němuž doposavad rozhodnutí "nevydal". Logickým důsledkem by pak bylo, že by takové posléze "vydané" rozhodnutí bylo jinak odůvodněné, event. by dokonce s ohledem na nově provedený důkaz nebo s ohledem na změnu skutkového nebo i právního stavu musel být dokonce odlišný výrok rozhodnutí. I tyto úvahy ukazují na absurdnost výkladu, kterého se domáhá stěžovatel, a podle něhož rozhodnutí je vydáno vždy jen proti takovému účastníkovi, vůči němuž byl učiněn úkon k doručení, přičemž proti jinému účastníkovi je vydáváno pokaždé znovu.
Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že pokud je správní rozhodnutí vydáno, nelze již pojmově hovořit o tom, že by jej správní orgán mohl vydat znovu, a to pro jiného účastníka téhož řízení. Skutečným důvodem žaloby, kterou podal stěžovatel, tedy není nečinnost žalovaného co do vydání rozhodnutí, ale nečinnost žalovaného co do oznámení již vydaného rozhodnutí stěžovateli. Eventuální nedostatek oznámení rozhodnutí některému z účastníků tedy není nedostatkem vydání rozhodnutí, nýbrž je toliko nedostatkem v oznámení již vydaného rozhodnutí určitému účastníkovi řízení.
V tomto kontextu možno podotknout, že na rozdíl od starého správního řádu nový správní řád výslovně rozlišuje mezi vydáním a oznámením rozhodnutí, když na případy tzv. opomenutých účastníků (kterým nebylo rozhodnutí oznámeno) pamatuje v ustanovení § 84 (které se ovšem na stěžovatelovu kauzu s ohledem na intertemporální ustanovení správního řádu neuplatní - viz § 179). Pokud by Nejvyšší správní soud připustil, že žalobou podle § 79 s. ř. s. se lze (kdykoliv) domáhat doručení rozhodnutí, popřel by v podstatě jakýkoliv smysl ustanovení § 84 nového správního řádu, které pro nová správní řízení v zásadě stanoví ve vztahu k účastníkům, kterým nebylo rozhodnutí oznámeno, subjektivní i objektivní lhůtu na možnost podání odvolání.
III/c
(...) V daném případě se žalovaný odvolává na to, že věc byla řízením o veřejném přístupu na účelovou komunikaci, které se ze své podstaty týkalo neurčitého počtu osob, a proto byly dány podmínky pro aplikaci § 26 odst. 1. Individuální doručení jednotlivým účastníkům, kteří byli žalovanému známi, by podle žalovaného narušilo rovnost účastníků stanovenou § 4 odst. 2 správního řádu.
K tomu Nejvyšší správní soud uvádí následující. Za platnosti předchozího správního řádu, ostatně obdobně jako v situaci současné, bylo doručení formou veřejné vyhlášky výjimkou z pravidla, že se rozhodnutí doručovala do vlastních rukou. Tato
premisa
je v českém právu tradiční a sahá až do doby rakouské a prvorepublikové (srov. Hoetzel, J.
Československé správní právo. Část všeobecná.
2. vydání. Praha: Melantrich, 1937, str. 336, kde se hovoří o tom, že "řízení
ediktální
" je výjimkou z pravidla).
Doručení veřejnou vyhláškou je v podstatě fikcí, a může se tedy uplatnit jen tam, kde běžná forma doručení účastníkům není možná, neboť mu účastníci řízení nejsou vůbec známi. Konkrétně podle § 26 odst. 1 starého správního řádu doručení veřejnou vyhláškou použije správní orgán v případě, kdy mu účastníci řízení nebo jejich pobyt nejsou známi nebo pokud tak stanoví zvláštní právní předpis. Institut doručování veřejnou vyhláškou tedy správní řád konstituuje a vždy konstituoval jako
"výjimečnou a mezní možnost správního úřadu v případě, kdy mu nejsou známi všichni účastníci řízení nebo jejich pobyt. Veřejné vyhlášky k doručení lze použít pouze tehdy, pokud jsou vyčerpány všechny momentálně dostupné prostředky ke zjištění rozsahu účastníků nebo jejich pobytu a další šetření by bylo na újmu rychlosti řízení. Hlavním důvodem, proč je tento institut zaveden, je řízení zrychlit."
(takto komentář k § 26 správního řádu, Ondruš, R., a kol.
Správní řád č. 71/1967 Sb.
Praha: LINDE, 2003, str. 229 - 230).
S argumentací žalovaného principem rovnosti, který podle něj znemožňuje odlišné formy doručování v závislosti na tom, zda jde o účastníka správnímu orgánu známého či nikoliv, se nelze ztotožnit. Není totiž porušením zásady rovných procesních práv a povinností, pokud jednak vůči známým účastníkům je rozhodnutí oznámeno adresně (tedy doručením písemného vyhotovení rozhodnutí známým účastníkům do vlastních rukou), jednak vůči jiným, správnímu orgánu neznámým osobám nebo osobám neznámého pobytu, je stejná písemnost oznámena veřejnou vyhláškou. Žalovaný sice formálně odkazuje na to, že svým postupem dodržel princip rovnosti vyjádřený v § 4 odst. 2 starého správního řádu, takovýto výklad principu rovnosti je však zcela absurdní; pohledem stěžovatele a dalších žalovanému známých účastníků řízení musí takovýto právní názor činit nástroj odcizení a absurdity nejen z principu rovnosti, ale z právního řádu jako celku. Hlavním smyslem takto svébytně pojímaného principu rovnosti totiž není chránit subjektivní práva účastníků řízení, ale naopak usnadňovat činnost správních orgánů, a to třebas právě i na úkor ochrany subjektivních práv účastníků.
Právní řád je založen na relativním konceptu rovnosti, dle něhož je přípustný odlišný postup vůči různým skupinám jednotlivců, jestliže se tak děje dle kritérií racionálních a objektivních (viz např. nález ÚS ČR ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 5/2000, publikován též pod č. 127/2001 Sb.). Je tedy nejen zcela akceptovatelné, ale dokonce nutné, aby správní orgán doručoval skupině známých účastníků osobně a jednotlivě a skupině známých účastníků neznámého pobytu a neznámých účastníků prostřednictvím veřejné vyhlášky. Není dost dobře možné adresné vydání rozhodnutí vůči druhé skupině účastníků řízení, neboť nejsou individuálně identifikováni či není znám jejich pobyt. Rozlišování mezi těmito dvěma skupinami spočívá na objektivních znacích a je racionální, mj. s ohledem na zásadu hospodárnosti a rychlosti správního řízení, s cílem vyhnout se paralyzování správního řízení kvůli nemožnosti osobně doručit druhé skupině účastníků řízení.
Opačný závěr by byl v rozporu se zjevným smyslem zákona, který formu doručování veřejnou vyhláškou konstituoval jako výjimečnou s povahou
fikce
(srov. k tomu např. Ondruš, R., cit. práce, str. 229). Ostatně takovéto pojímání je i v souladu s náhledem současného zákonodárce, když např. důvodová zpráva k novému správnímu řádu počítala jako s přirozeným jevem, že se
"některým adresátům doručuje písemnost osobně (poštou), a zároveň se doručuje též veřejnou vyhláškou"
, pročež důvodová zpráva podotýká, že
"v takovém případě je pro tyto adresáty rozhodující den, kdy jim byla písemnost doručena individuálně"
(viz tisk č. 201, důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona - správní řád ze dne 6. 2. 2003, přístupné v depozitáři Poslanecké sněmovny na www.psp.cz). Již prvorepubliková nauka a
judikatura
správního práva jako s pravidlem (nikoliv ovšem nezbytně obligatorním) počítala s kombinací ediktálního řízení a
"osobního obeslání známých stran"
(Hoetzel, cit. dílo, str. 337).
Nejvyšší správní soud proto zaujímá s ohledem na subsidiární povahu možnosti doručení veřejnou vyhláškou právní názor, podle něhož za situace, kdy jinak nestanovil zvláštní zákon, musel za právního stavu do konce roku 2005 správní orgán podle tehdy platného správního řádu oznámit rozhodnutí všem správnímu orgánu známým účastníkům řízení, ledaže takovéto osoby byly neznámého pobytu. Veřejnou vyhláškou mohl správní orgán oznámit rozhodnutí všem ostatním účastníkům řízení například tehdy, pokud účastníkem mohl být v podstatě kdokoliv. Tak tomu bylo i v nyní posuzovaném případě, kde ve vztahu k takovýmto osobám žalovaný správně vydal rozhodnutí veřejnou vyhláškou.
Je nepochybné, že stěžovatel jako účastník řízení byl žalovanému jako správnímu orgánu znám, neboť řízení před ním ostatně sám inicioval, a tedy s ohledem na § 26 v jeho vztahu k § 24 starého správního řádu mělo být rozhodnutí - za situace, že žádný zákon nestanovil jinak - doručeno též stěžovateli a dalším známým účastníkům řízení. Současně mělo být rozhodnutí vydáno a doručeno též veřejnou vyhláškou, neboť, jak žalovaný správně uvádí, rozhodnutí se dotýká s ohledem na povahu věci neurčitého okruhu osob, které tak nemohou být správnímu orgánu známy ve smyslu dikce § 26 odst. 1 starého správního řádu.
Nejvyšší správní soud nepřehlédl těžko vysvětlitelné skutečnosti tohoto případu, které nejenom že narušily oprávněná očekávání žalovanému známých účastníků správního řízení, ale jsou také v zásadním rozporu se základní maximou české ústavy, podle níž státní moc slouží všem občanům (čl. 2 odst. 3 Ústavy). Výklad práva je v tomto smyslu nutno činit tak, aby reflektoval potřeby ekonomické a společenské reality, a nikoliv naopak, tedy že ekonomická a společenská realita toliko slouží potřebám práva, jeho formalit, a musí se proto podřídit přirozeným tendencím orgánů veřejné moci o maximální usnadnění rozhodovacího procesu. Jak si povšimla současná právní literatura, v praxi
"mohou existovat případy, kdy se správní úřad snaží vyhnout faktickému doručení písemnosti všem účastníkům řízení s cílem minimalizovat počet opravných prostředků. Za tímto účelem vyhlásí své rozhodnutí veřejnou vyhláškou předpokládaje, že se ne všichni účastníci s rozhodnutím seznámí."
(Ondruš, R., cit. práce, str. 230). Ve světle účelu oznámení rozhodnutí doručením jeho písemného vyhotovení (§ 51 starého správního řádu) je proto zcela nepřijatelný postup, kdy správní orgán v téže věci několik let komunikuje s účastníky řízení pouze formou doručení do vlastních rukou, jen aby v pořadí již třetím řízení vyvolaným opakovaným rušením jeho předchozích rozhodnutí odvolacím správním orgánem zvolil překvapivě postup doručování veřejnou vyhláškou, aniž by o tom známé účastníky jakkoliv uvědomil, navíc tak učinil dne 12. prosince 2005 veřejnou vyhláškou oznamující probíhající řízení, a poté, co k výzvě již nedostal žádné další podněty, své další rozhodnutí "oznámil" vůči "všem" účastníkům (včetně účastníků správnímu orgánu známých z jeho předchozí rozhodovací činnosti v této věci, navíc účastníků, kteří celé řízení iniciovali) formou veřejné vyhlášky dne 10. ledna 2006.
IV.
Nejvyšší správní soud konečně posoudil, zda tímto rozsudkem, kterým zamítá kasační stížnost stěžovatele, se současně nedopustil legalisticky ospravedlňovaného odmítnutí spravedlnosti, tedy
denegatio iustitiae
. S ohledem na to, že právní řád poskytuje stěžovateli možnosti, jak se domoci svého práva, Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že tomu tak není.
Již podle prvorepublikové doktríny bylo nepochybné, že to jsou právě strany řízení, které určují
"pro koho a proti komu platí správní akt"
(Hoetzel, cit. dílo, str. 323).
Judikatura
prvorepublikového československého Nejvyššího správního soudu k tomuto problému uvádí, že "
podstatnou náležitostí úředního rozhodnutí, které se dotýká zájmů stran, jest, aby se stranou bylo sděleno. Dokud sdělení takové se nestalo, nelze proti straně mluviti o rozhodnutí".
Z toho pak vyplývá též právní věta téhož nálezu, podle níž
"dokud úřední rozhodnutí, dotýkající se zájmů strany, nebylo straně sděleno, nelze proti straně mluviti o rozhodnutí"
(nález NSS ze dne 8. 10. 1923 č. 13525, publ. jako Boh. adm. 2740/23). Z uvedeného tedy plyne, že není vyloučeno, aby rozhodnutí bylo sice vydáno (zde veřejnou vyhláškou), ovšem doposud nebylo některým známým účastníkům oznámeno (zde vůči všem osobám v řízení známým, o nichž je znám i jejich pobyt, a kteří ostatně řízení před žalovaným iniciovali - viz k tomu shora podaný výklad § 26 správního řádu). Nejvyšší správní soud tedy opakuje, že v daném případě se stěžovatel nedomáhá vydání rozhodnutí, ale toliko oznámení již vydaného rozhodnutí ve vztahu ke své osobě; k tomuto účelu již ovšem žalobu podle § 79 a násl. s. ř. s. využít nelze.
Nejvyšší správní soud shrnuje, že v daném případě dává starý správní řád ve světle
interpretace
provedené Nejvyšším správním soudem možnosti, jak se domoci přezkoumání vydaného rozhodnutí, pokud se vskutku prokáže ve světle shora podaných argumentů, že stěžovateli nebylo v rozporu se zákonem rozhodnutí vydané formou veřejné vyhlášky oznámeno doručením do vlastních rukou. V takovémto případě rozhodnutí nenabylo právní moci, a lhůta k podání odvolání tak mohla být (se zřetelem na
relevantní
okolnosti, které jsou již mimo rámec tohoto řízení před Nejvyšším správním soudem) zachována. Nejvyšší správní soud opětovně upozorňuje, že § 84 nového správního řádu se na stěžovatelovu kauzu s ohledem na intertemporální ustanovení nového správního řádu neuplatní (§ 179 nového správního řádu). S ohledem na to, že správní orgán i nadále odmítá oznámit rozhodnutí známým účastníkům řízení, čímž způsobil, že těmto účastníkům řízení nezačala plynout lhůta k podání odvolání a rozhodnutí nevstoupilo v právní moc, budou moci účastníci podat odvolání k nadřízenému správnímu orgánu prostřednictvím žalovaného kdykoliv. Bude pak na odvolacím orgánu, aby posoudil včasnost podaného odvolání. V případě, že posoudí odvolací orgán odvolání jako opožděné a odvolatel se s tímto závěrem neztotožní, otevře se stěžovateli cesta domáhat se ochrany svých práv ve správním soudnictví v režimu žaloby proti rozhodnutí správního orgánu (zde odvolacího orgánu).
S obsahem rozhodnutí žalovaného se může stěžovatel či další účastníci správního řízení seznámit nahlédnutím do správního spisu, jehož nezbytnou součástí musí být rozhodnutí správního orgánu, a učinit si z něj výpis (§ 23 starého správního řádu, stejně též § 38 nového správního řádu). V návaznosti na seznámení se s obsahem rozhodnutí pak bude stěžovatel moci formulovat své případné odvolání. V této souvislosti je nezbytné zdůraznit, že seznámení se s obsahem rozhodnutí, popř. pořízení výpisu ze správního rozhodnutí založeného ve správním spisu nelze ztotožňovat s oznámením rozhodnutí dle § 51 správního řádu, k němuž je nezbytný formální úkon doručení jakožto projev iniciativy správního orgánu. (...)
*) S účinností od 1. 1. 2006 nahrazen zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád.
**) Dostupné na www.nssoud.cz.
***) Dostupný na www.nssoud.cz.
****) Dostupný na www.nssoud.cz.