182/1993 Sb.

x xxxx xxxxxxxxxxx xxx xxxxxxx xxxx xxxxxxxx xx xxxxxxxx xxxxxxxxxxx xx xxxxxx xxxxxxxx x xxxxxxxxxxxxx xxxxx xx xxxx xxx xxxxxxxxxx xx xxxxxxxx xxstup soudce (podobně jako je tomu v případě jmenování předsedou senátu), a proto by ani předseda a místopředseda soudu neměl být odvolatelný jinak, než xxx xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx x xxxxxxxx x xxxxxx xxxxxxx xxx xxxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxx xxx xxxxxxxxxx x xxxxxxxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxí i činnosti, jež jsou svou povahou činností správní, aniž by však z tohoto důvodu tyto osoby ztrácely kvalitu postavení nezávislého soudce, a dostávalx xx xxx xxxxx xx xxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xx xxxxx xxxxxxxxxxxx x xxxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxb, je v řadě vyspělých zemí Evropy (např. Rakousko, Německo, Švédsko, Norsko, Nizozemí, Velká Británie, Irsko, Itálie, Portugalsko) považována za inxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxx xxxxx xxxxxxxxx x xxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxx x x xxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xakož i principu nerušeného výkonu osobního nezávislého soudcovského mandátu.

Ústava, jak plyne z předchozíhxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xx xxxxx xxx xxxxxxxxxx xxx xxxx xxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxx xxxávislosti i v průběhu výkonu funkce a jejího zániku, zvláště pak při zániku odvoláním. Je-li prezidentu republiky svěřena pravomoc jmenovat předsedu xxxxxxxxxx xxxxx xxx xxxxxxxxxxx xxxxxxx x xxx xxxxxxxxxxx x xxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxx xxxxxxx xxx xxxxxx xxxxxx xxxxx xxxxxxxxxx xravomoc k odvolání předsedy Nejvyššího soudu. Za situace, kdy pravomoc k odvolání předsedy Nejvyššího soudu není Ústavou výslovně zmíněna, by přijexx xxxxxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xx xxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxx xxxxxxx xxxx xxxxxxxxx xxxx x xxxxxxx x xxxxxxx xxxxxxxxx xodnotou nezávislosti moci soudní a jejího oddělení od moci výkonné. Prezidentu republiky je tak svěřena v systému, který neodděluje soudní moc od moci xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxx xxxxxxx xxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxx x xxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxx x xxxxxx xx x xxxxxx xxxxxní kompetencí prezidenta republiky nepočítá. Při posuzování postavení předsedů soudů jako soudních xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxxxx x xxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xx xxxxx xxxxxxxxxxxx xx xxxxxx xxxxxxxxxx xx xxxxxx xxxxxx xx xxxxxxx xxxhodovací činnosti jako soudce. Je třeba potom vyjít z premisy, že funkce předsedů soudů, jakož i předsedy Nejvyššího soudu je neoddělitelná od funkce sxxxxxx xxxxx xxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxx xxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxx xx xxxxxx xxxxx x xxxxxx xx xxxxxx xxxxxx xxxxbuty nezávislosti soudní moci, resp. nezávislosti soudců je tak nutno vztahovat ve shora naznačeném směru i k předsedům soudů, včetně předsedy Nejvyšxxxx xxxxxx xxxxx xxxxx xxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxx xxxxxxx xxxx xxxxxxx xxxxx xxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxx xxxxxxxxx xxchování výše uváděných požadavků.

Naopak, platové poměry soudců v širokém smyslu mají být stabixxx xxxxxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx x xxxx xxxxxxxxx xx xx xxx xxxxxx xxxxxxxx xxxxx xxxxxx xx xx xx xxxxx xxxxx xxxxxx xxxxxx xysoké ve srovnání s platy státních zaměstnanců nebo ve srovnání s jinou profesní skupinou. Jinými slovy, lze-li akceptovat aplikaci principu rovnostx xx xxxxxx xxxxxxxx xxxxxx xx xx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxxx xxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxni jako cílovou kategorii) co do konečné výše platů. Usilování o takovou rovnost vybočuje z kategorie ústavnosti, jde o politický cíl, který nemá oporu x xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx

Definici poxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxx xxxxx x xxxxxxx x xxxxxxxx xxx xxxxxxx xxx xxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx xxhož naplnění je nezbytnou podmínkou přechodu všech oprávnění předsedy Nejvyššího soudu na jeho místopředsedu, je tedy třeba obvyklými výkladovými mxxxxxxx xxxxxxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxx x xxxxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxx xxxxxxxxx xx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxxxx xxxvu, tedy od stavu právním předpisem předpokládaného. Jde o stav, kdy po dlouhou dobu nemohou být uskutečňována oprávnění udělená předsedovi Nejvyššíxx xxxxxx xxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxxxx xxxxxxxx xx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxx xxx xxxxxx xxx xxxxxxxxxx xxxkce předsedy Nejvyššího soudu. Tato dlouhodobá nemožnost vykonávat funkci předsedy Nejvyššího soudu musí být tedy založena objektivními podmínkamxx xxxxxxxxx xxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxxxxx xxx xxx xxxxxxx xxxxxxxxxxxxx xxxxx xxx xxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx x xxxxxx xxxxxxx xxxx funkce. Z pohledu systematické metody výkladu lze poznamenat, že obecně platnou legální definici pojmu „dlouhodobá nemožnost vykonávat funkci“ či axxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxxxxx xxxxx xxxxx x xxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxx xxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xxxxx xxxxxxxxxxxxx x xx xxx ve vztahu ke konkrétním právním institutům pro účely konkrétního právního předpisu (např. § 26 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění). Je tedx xxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx x xxxxxxx xx xxxx xxxxxx xxxxx x x xxxxxxxxxxxx x xxxxxxxxxx xxxxxxxxxxx případu. Účelem zakotvení oprávnění místopředsedy Nejvyššího soudu v době nepřítomnosti předsedy Nejvyššího soudu je zájem na zachování řádného fuxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx x xxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxx xxxx xx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxx xxxxx xx xx xxxx x x xxxých situacích ujímat místopředseda oprávnění, jež jinak náležejí ze zákona výlučně předsedovi. Představa, že by tak mohl místopředseda konat napříkxxx x xxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxx xx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxx xx xxxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxx xxxxxxxxxx xx xxxxx xxxxxxx xxxxnění naznačeného účelu k chaosu a rozvratu funkčnosti Nejvyššího soudu, nehledě na to, že by takovýmto postupem mohl místopředseda Nejvyššího soudu hxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxxx x xx xxxxxx x xxxxxxx x xxxxxxxxx xx xxxxxxxxxx xxxxxxx xejvyššího soudu.

Ústavní soud zastává názor, že projexxxxxxxx xxx xx xxxxx xxxxxxxx xx xxxxxx xxxx x xxxxxxx xxxxx x xxxx xxxxx x xxxx xx xxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxx xxx xxx xx xxxxxxx x xxx xx xxxxxx xx. od července roku 2000 do dnešní doby. Byť Ústavní soud posuzoval zákon vydaný v roce 2001, je při posouzení jeho ústavnosti vázán maximou, že pro soud, txx x xxxxxxx xxxx xx xxxxxxxxxxx xxxx x xxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxx x xxxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxxxx xxxxxx x xxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxx x xxxtný stav právního řádu ke dni vyhlášení nálezu.

Uvedená reálná nezávislost soudů je specifickým a xxxxxxxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxx x xxxx xxxxxxxxxxx xxx x xxxxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxx x xxxxxxx xxxx xxx xxxxxxxx xxxxxx moci, jakož i čl. 81 a čl. 82 Ústavy, podle kterých soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy s tím, že soudci jsou při výkonu své funkce nezxxxxxx x xxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxx xxxxx xxxxxxxxxx xxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxx x xxxxx xxxxxx xxxx xxxxxx xxx xxxxx xxxxxxxxxxxxx x xxxxx xxx xxxx základní funkce nejsou slučitelné se žádným způsobem infiltrace jiné státní moci, kterážto byla v Ústavní listině Československé republikx xxxxxxx xxxxxxx xx xxxxxxxx xxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxx x xx xxxxx xx xxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxx xx xxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx xx xxxxxxx x xxxxxxxx xstavě pak v čl. 82 odst. 3, podle kterého funkce soudce není slučitelná s funkcí prezidenta republiky, člena parlamentu ani s jakoukoliv funkcí veřejné xxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxx xx xxxx x xxxxx xxxxxx xxx xxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxxx xxžadavku však napadená zákonná úprava nevyhovuje. Pro jeho posouzení je určující obsah článku xx xxxxx x xxxxxxx x xxxx xx xxxxxx xx xxxxxx xxxxxx xxxx xxxxxxxxxx x xxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxx xxx x xxxxxxxxxx xxxxxx xx xxxxxxx správě; zákon stanoví, se kterými dalšími činnostmi je výkon soudcovské funkce neslučitelný. Ústava tak stanoví, které funkce jsou s funkcí soudce zxxxxxx xxxxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxx xxxxx xxxx xx xxxxx xxxxxx xxxx xxxxxxxxxxxxxx xxxxxx xxxxx xxxxxxxx xxx xxxx x xxxxxxx x xxxxx xxxxxx xx xxxxxxxxxx rozšířit, nikoliv však zúžit tak, jak to činí ustanovení § 74 odst. 3 zákona. Zákonodárci takto zmocněnému k rozšíření uvedeného výčtu, nikoliv však k jxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxx xxxxxx xxxxxx xxx xxxxx xxxxxx x xxxxxxxx xxx x xxx xxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxelnosti funkcí, vyjádřená ve shora citovaném článku Ústavy, pak nemůže být porušována ani tím, že by zákon připouštěl možnost působení soudců v orgánexx xxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxx xxxxxxxxxxx xxxx xxx xx xxxx xxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx x xx xxxxx x xxxxxxx xxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxxxxxx xxxxxx xx xxxxou z dalších záruk soudcovské nezávislosti. Jako zásadu ústavní je třeba ji striktně dodržovat, a nemůže být obcházena ani takovým řešením, jaké obsahxxx xxxxxxxxxx x xx xxxxx x xxxxx xx xxxxxxx xxxxx xxxxx xx xxxxxx xx xxxx xxxxx xxxxxxxx x xxxxxxxx xxxxx x xxxxxxxxxxxx x xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxx xxnkce. Imanentním rysem této funkce je totiž její kontinuálnost. Členství v poradních orgánech ministerstva, vlády i obou komor Parlamentu pak jistě zxxxxxxx x xxxxxx xxxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxx xxxxx x xxxxxxxx xxxxxx x xxxxxxxxx xxxxxxxx xx xxx x xxxxxxx x xxxxxxxxx xxxxx xxxxx nehledě k tomu, že osobní a mimosoudní vazby, k nimž při takové činnosti dochází, nevyhnutelně zvyšují pravděpodobnost možného střetu zájmů, a činí tax xxxxxxxxxxx x xxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxxxxxxx

xxxxxxxxx xxx xx xxxxxxx xx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxx x xxxxx xxxva smyslu, které lze charakterizovat právem účasti na správě věcí veřejných. Jedná se v tomto smyslu o univerzální právo konkretizované jednotlivými xxxxxxxx xxx xxx xxxxxxx xxxxxxxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxxxx xxxxx xx xxxx xxx xxxxx x xxxxx xx xxxxxxx x xxxxxxx x xxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxavní soud konstatuje, že čl. 21 odst. 4 Listiny se nevztahuje pouze na přístup k veřejné funkci ve smyslu vzniku funkce, ale zahrnuje i právo na její neruxxxx xxxxx xxxxxx xxxxx xx xxxxxxx xxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxx xxxxxxx xxxxx xx xxxxxx xxxx xxxxxxxxxx xxxxx xx xxxxxxx xxxxxx xxxxxx xxx xx xxxxxxrpává pouhým získáním funkce, nýbrž logicky trvá po celu dobu výkonu této funkce. Pokud je tedy tímto článkem Listiny sledováno umožnit občanům správx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxx xxx xxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxx xxxxx xxxxxx xxxxxxxx xxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxx xx xx xxxxx xxxxxx xx xxxxxx xxxxxxx xxnkce. Samotné právo na přístup k veřejným funkcím by nemělo smysl, pokud by neobsahovalo i ochranu v průběhu výkonu funkce. V této souvislosti je možno pxxxxxxx xxx xx xxxxxx xxxxxxx xxxxxx xxx xxx xx xxxxxx xxxxxxxxxx xxxx xx xxxxx x xxxxxxxx xxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxx xx x xxxxxx xxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxvat) a v případě jejich nabytí je také nerušeně vykonávat, tzn. právo si takovou funkci po stanovenou dobu podržet, pokud nenastanou podmínky pro ukončxxx xxxxxx xxxxxx xxxx xxxxxx xxxxxx xxx xxxxxxx xxxxxxxx xx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxx xxxxx xx xxxxx

xxxxvní soud je si přitom dobře vědom toho, že poznámky pod čarou nejsou součástí právního předpisu, a že tudíž se jedná o informaci k výkladu .

Funkce prezidenta v rámci legislativního procesu jistě není pxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxx x xxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxx xx xxxxxx x xxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxx xx xxxxxxx xx xxncipován jako mimostranický ústavní orgán. Z hlediska koncepce Ústavy ČR, bez ohledu na realitu, je touto svou charakteristikou předurčen ke kontrolx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxx xx xxxxxx xx xxxxxxxx xxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxxxxx xxxxx

Ústava České republiky není založena na hodnotové neutralitě, není jen pouhým vymezením institucí a procesůx xxx xxxxxxxx xx xxxxx xxxxx x xxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxx x xespektuje princip legality jako součást celkové koncepce právního státu, neváže však pozitivní právo jen na formální legalitu, ale výklad a použití pxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxečnosti a těmito hodnotami také užití právních norem měří. To znamená i při kontinuitě se „starým právem“ hodnotovou diskontinuitu se „starým režimemxx xxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxx x xxxxxxxx xxxxxx xxxxx xx xxxx xxxxxx xxxxx xxxxxxxxxx xx xxxxxx xxxxx xx označuje za demokratický a proklamuje princip svrchovanosti lidu, nemůže být legitimní žádný jiný režim než režim demokratický.

xxxxxxx xxxxxxx xx xxxxxx xxx xxxxxxxxxxxx xxxxxx xxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx odpovědné důstojné lidské bytosti před státem - tj. myšlenku úcty (respektu a ochrany) státu k právům člověka a občana (čl. x xxxxx x xxxxxx xxxx xxxxxx xx xxxxxxxxx xxx xxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxx xx xxxxxxxxx x xx xxxxxx represivní trestní politiky potlačovat svobodu svědomí jednotlivce, a tak jej nutí k přijetí vůle vládnoucích, která si činí nárok na jediné možné dobxx xxxxxxxxxx x x xxxxx xxxxxx xxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxx xxxxx xxx xxxxxxxx x x xxxxxxxxxxxxxxx xxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxxx xxx xxxxxxx xxxxxxx x. 121/1920 Sb., stejně jako současná Listina základních práv a svobod, nepředpokládala možnost zákonného omezení svobody svědomí, kterou výslovně oxxxxxxxxxx xxxx xxxxxx xx xxxxxx xx xxxxxxxx xxx xxxx x x xx xxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxx xx xxxxxxxx xxxx xx xxxxxxxxxx xx xxxxxxx xxxxomí nemůže být důvodem k odepření splnění občanské povinnosti, kterou stanovil obyčejný zákon. Ústava Československé socialistické republiky č. 1xxxxxxx xxx xxx xxxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxx xx xxxxxxxxx x xxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxx x xxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxch, tedy „tady a teď“, pociťovaných jako hluboce prožitá povinnost. Nejde tedy o postoj jednotlivce k abstraktním problémům platný jednou provždy a ve xxxxx xxxxxxxxxx x xxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxx x xxxxxxxx xxx xxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxx xxxxx x xxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxx xxxx x xxxxxxxxi poznané normy s posouzením skutkového stavu. Rozhodnutí diktované svědomím spočívá na existenci svědomí samotného, nikoliv na specifických nábožxxxxxxx xx xxxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxx xx xxxxx xxxxxxxxxxxxx x xxxxx x xxxxxxx x xxxxxxx x xxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxxné povinnosti. Z uvedeného vyplývá, že svobodu svědomí nelze zaměňovat se svobodou víry ani se svobodou náboženskou. Narozdíl od těchto svobod je rozhxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx xxxx xxxxxxxxxxx xxxxx xxxx xxxxxxxxx xx xxxxxxxxx xxxxxxx x xxxxxxxxx xxxxxxxx x xxxxxx xxxx xxxxxxxxx xxxxx xýt jen důvody nebo maximy, které spoluvytvářejí normu, již svědomí v daný okamžik akceptuje. Rozhodnutí diktované svědomím v nich může nalézt normatixxx xxxxxxxxxxx xxxxx xx xxxxxxx xxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xx xxxxxxx x xxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxx x xxxxxx xxxxxxx xx xxxxx xxxx xxxxxidualizovaná časem, místem a konkrétními okolnostmi. Podstatné je, že jde o vážné, mravní, na kategorie dobro a zlo orientované rozhodnutí (srovnej nxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxx xx xxxxxxx xxx xx xxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xx xxxx xxxxxxxxxxxxx xxxxxx x xxxxxxxu chování. Ve specifickém mravním charakteru a v jeho vztahu k osobní morální pravdivosti či opravdovosti, která rozhodnutí propůjčuje bezpodmínečnxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxx xx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xx xxxxxxxxxxxx xxxx x xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xx xxxtřní morální roviny) nebo na psychický stav (který existuje bez nutnosti činit morální soud).

xxx x xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxx x xxxxxx xxxrie i praxe stojí na stanovisku, že má-li dojít k zániku práva, musí to být v zákoně výslovně stanoveno (...), a proto jeho úprava, jakož i její xxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx x xxxxxxxxxx xxxxxxx x xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx xxxx xx xxxxxx x xxxxxx xxxxxx xxxxxxx x xxxxxxxxtelnost právních aktů, které strukturují právní řád demokratického právního státu. Jinými slovy, požadavek explicitního vyjádření aplikovatelnoxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx x xxxxx xxxxxx xxxxx xx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxx x

Moderní demokratická psaná ústava je společenskou smlouvou, kterou se lid, představující ústavodárnou moc (), uxxxxxxx x xxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxx x xxxxx x xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxxxxxxující soustavu základních obecně akceptovaných hodnot a formující mechanizmus a proces utváření legitimních mocenských rozhodnutí nemůže existovxx xxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx x xxxxxxxx x xxxxxxx xxxxx x xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxxxxx xnstitucí. Jinými slovy nemůže fungovat mimo minimálního hodnotového a institucionálního konsenzu. Pro oblast práva z toho plyne závěr, že pramenem pxxxx xxxxxxx xxxxx x xxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxx x xx x x xxxxxxx xxxxxxx xxxxxx xxxx xxxxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxx x xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxx xx x xxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxx xx xxxxx xxxxxxxxxxx xxx xxxxxxxxx x xxxxxxxx xx xxxxxx xxxxxx x xxxxx xx xxxuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědoxxxxxx xxx x xx xxx xxxxxxx xxxx x xxxxxxxx xxxxxxxxxxxxxx xxxxx x xxxx xxxxxx xxxxxx xxxx x xxxxx xxxxxxx xxxxxxxx x xxxxxxxxxx x xxxxxxx xxxmenů práva, kromě práva psaného (zejména obecných právních principů), evokuje otázku jejich poznatelnosti. Jinými slovy evokuje otázku, zda je jejixx xxxxxxxxxxx xxxx xxxxxxxxx xxxx xxx xxx xxxxxxxx xxx xxxxxx xxxxxxxxxxx xx xxxxxx xxxx xxxxxxxxxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxx xxxx xxxxé libovůli při formulování „nepsaného práva“ dvojím způsobem. Nesdílí v našem prostředí tak hluboce zakořeněnou skepsi k možnosti činit odpovědná inxxxxxxxxxx xxxxxxxxxx x xxxxxxxxxx xx xx xxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxx x xxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxx xxxx xxxxxxxx xx xxxxx xxxxxxxx x xxxvní kontext odpovědnosti. Tím druhým je soustava demokratických institucí, utvářející dělbu moci. Jinými slovy, tou první je garance autonomní, druxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xx xxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxx xxxxx xxxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxx x xxxxxxxx x racionalitě (účelnosti) chování. Společenství, jež nedisponuje tímto znakem, lze udržovat pouze silou (mocí). Smyslem právního institutu lhůty je xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxxxx xxx xxxxxxxxxxx xxxxx xxxxx xxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxxxxxx x xxxxxxxx xxxxxxxx xxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxxtou roli z hlediska dokazování v případech sporů), urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů. Tyto důvody vedly k zavexxxx xxxx xxx xxxx xxxxxx xxxxx

xxx xxxxxxxxxxx xx xxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxx xxxxxxx x xxxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxxx xxxxxxxt právnické vzdělání na právnické fakultě, a to proto, že zkouška se provádí pouze v určitém vybraném oboru a nemá univerzálněprávní povahux xxxxx xx xx xxxxxxxxxx xx xxx xx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxxx xxx xxxxxxx xxxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xx xxxxx xxávních oborů, takže když např. v roce 1971 absolvoval student právnickou fakultu závěrečnou zkouškou směru justičního, nebyl např. zkoušen z práva hoxxxxxxxxxxx xxxxx xx xxxxxx xx xxxxxxxxxx xxxxxx xxxxx xxx xxxx xxx xxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xx xxxxx xxxx xxxxxxx x xxxxxxx xxxxxxx předepsané zkoušky, což lze chápat jako nezbytný předpoklad pro to, aby mohl vůbec přistoupit ke zkouškám doktorským. Právě tento předpoklad však u abxxxxxxxx xxxxxx xxxxx xxx xx xxxxxxxxxxx xxxx xxxxxx xxxxx

xxxxx xxx xx xxxxx x xxxxx xxx xx xxxxxx xxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxx x xxxxxxx xxxxxxx xxxxxx x xxxxích právních předpisů, nýbrž i jejich jednotlivých ustanovení. Ustanovením přitom nutno rozumět jakoukoli část textu právního předpisu s normativnxx xxxxxxxx xx xxx xxxx xxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxx xx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxx xxxx xxxxxxxxx x xxxxxxxxxx xxxx xxxxkové podstaty (např. okruhu subjektů nebo situací), resp. právního následku (tj. právní povinnosti nebo sankce).

x xxxxxxx xxxxxx xxx xxx x xxxxx x xxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxx xxx xxxxxxxxxxxx xxxxx x xxx xxxxxxx xxxxx x xxxxxxxxxxxxxx xxěny podstatných náležitostí demokratického právního státu je obsažen i pokyn Ústavnímu soudu, dle kterého žádnou novelu Ústavy nelze interpretovax x xxx xxxxxxx xx xx xxxxx xxxxxxxxx xxxx xxxxxxx xxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxx x xxxxxxx x xxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xxxxzovat změny, jež přinesla novela Ústavy, provedená úst. zák. č. 395/2001 Sb., a to v ustanoveních čl. 1 odst. 2, čl. 10, čl. 39 odst. 4, čl. 49, čl. 87 odst. 1 xxxxx xxx xx x xxx xx xxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxx x xxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxxxx x xxxxa vnitrostátního, nelze interpretovat ve smyslu odstranění referenčního hlediska ratifikovaných a vyhlášených mezinárodních smluv o lidských práxxxx x xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxx xxxxxxx x xx x xxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxx xxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xelze vyložit toliko s ohledem na ustanovení § 112 odst. 1 Ústavy, nýbrž i vzhledem k ustanovení čl. 1 odst. 2 Ústavy a do jeho rámce zahrnout i ratifikovanx x xxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxx x xxxxxxxx xxxxxxx x xxxxxxxxxx xxxxxxxxxx

xxxxxxx xxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx x xlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Danou věc rozhxxxxxx x xxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxx xx xx xxx x xxxx xxxxxx xx xxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxx x xxxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxx totiž o ústavní stížnost napadající rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu (srov. Sdělení Ústavního soudu publ. pod č. 446/2006 Sxxx x xxxxxxxxxx x xx xx xx xxxx

xxxxxxx xxxx xxxxxxx xxx xxxxx xxxxxx xxxxxxx x xxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxx x xxxxxx xxxxx xxpublika jako moderní stát reprezentativní demokracie bdí nad tím, aby politické strany mohly plnit svou úlohu v ústavním zřízení. Proto chrání autonoxxx xxxxx xxxx xxxxxx xxxxx xxx xxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxx x xxxxx xx xxxxxx xxx x xxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxx xx xxxxxxxxx x xxxxxxxx politických stran a hnutí mimo výslovné zmocnění zákona a jeho meze. Tento postoj státu je vyjádřen v „sui generis“ privilegiu politických stran a polixxxxxxx xxxxxx xxxxx x xxxxxxx x xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxx xxx xxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxx x xxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxxxxxx xx xxxxxxxx x xxnými organizacemi. Pro možnost rozpuštění politické strany nebo politického hnutí platí předně obecné meze, jež vyplývají z ústavního zakotvení úloxx xxxxxxxxxxx xxxxx x xxxxxxxxxxx xxxxxx xx xx xxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxxxxx xxxxxxxx x xxxxxxxxxx xxxxx a volnou soutěž politických stran, respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů (xxx x xxxxxxxx xxxxx xxxxxx xx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxx x xxxxxxxxxx xxxxxx xxxx xxxxxxxxxx x xxxxxxxxx xvých zájmů, nesplňují nezbytné pojmové náležitosti, ústavou stanovené. V zákoně o sdružování v politických stranách a v politických hnutích (úplné zxxxx xxxxxxxxx xxx xx xxxxxxxx xxxx xxxxxxxxxxx x x xxxxxxxx xxxxxx x xxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxx x xxxxx xxxx x xxx xxxxxxx xx xxxxxxx xxxxxxx xxxxxxx xxkové: a) které porušují ústavu a zákony nebo jejichž cílem je odstranění demokratických základů státu, b) které nemají demokratické stanovy nebo nemaxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx xx xxxxx xxxxxxx x xxxxxxxx x xxxxxx xxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxx x xxxxxx xxxxxxx xx xxxxxxxxx xxxxxxxxxx x xxc nebo které směřují k potlačení rovnoprávnosti občanů, d) jejichž program nebo činnost ohrožují mravnost, veřejný pořádek nebo práva a svobodu občanxx x xxxxxx xxxxx xxx xxxxxxxx xx xx xxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx xxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xx xxx x xxxxxxx xxxxxxxx x xxxxx x xxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxy politické strany respektovaly základní demokratické principy. Každý z těchto důvodů svým specifickým způsobem vyjadřuje i určitý nikoli bezvýznaxxx xxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx x xxxxxxx

x xxxxx xxxxxxx xxtavní soud konstatuje, že se jedná o zvláštní typ řízení, vyplývající z čl. 87 odst. 1 písm. j) Ústavy ČR, podle něhož „Ústavní soud rozhoduje o tom, zda roxxxxxxxx x xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxx xxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xx xx xxxxx x xxxxxxxxx xxxx xxxxxx xxxxxxxx xxxxxxší soud ČR totiž napadeným usnesením pozastavil činnost stěžovatele, takže je zřejmé, že návrh brojí proti „jinému rozhodnutí týkajícímu se činnosti xxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxx xxx xxxxxx xx xxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxx xxxxxx x xxxxxx xxxxx xxxx x xx xxxxx x xxxxxx x xxxxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxx x xxxxxním soudu nestanoví jinak. Podle ustanovení § 73 odst. 2 zákona o Ústavním soudu lze návrh podle čl. 87 odst. 1 písm. j) Ústavy xxxxx xx xxxxx xx xxxx xxxx xxxxx xxxxxx xxxxx xxx xxxxxx xxxxxx xxxx xxxxxxxxxx x xxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxx xxxxx x xxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxx xxxxxx x podání návrhu politické strany je proto upravena odlišně od lhůty k podání ústavní stížnosti, která je 60 dnů a počíná dnem doručení rozhodnutí o posledxxx xxxxxxxxxxx xxxxx xxxxx x xxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxx xx xxxxx x xxxxxx xxxxxx xx x xxxxxxx xxxx xx xxxxxx xxxxxxxxxx

Soudce zpravodaj přezkoumal ústavní stížnost SD - LSNS i z formálních hledisek. Důvody pro odmítnutí stížnosti ve smyslu § xx xxxxxx xx xxxxxxxx xxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx x xxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxx xxxxx xxxxxxxx x xxxxx xxxxxxx x xxxxxxxxxx xxx 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR a § 72 odst. 1 a zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť podmínky těchto ustanovení jsou v souzené věci splněny. Za tétx xxxxxxx xxxxxx xxxxx xxxxxxxx x xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxx xx xxxxx x xxxxx xx xxxxxx xxx xxxxxxxxxx x xx xxxxx x xxxxxx xx xxxxxxxx xxx xxxxxx xxxxxxxxx xovněž nezjistil jiné důvody pro odmítnutí ústavní stížnosti. Ze spisu je patrno, že stěžovatel je politickou stranou ve smyslu zákona č. 424/1991 Sb., x xxxxxxxxxx x xxxxxxxxxxx xxxxxxxx x x xxxxxxxxxxx xxxxxxxx x xxxxxx xxxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxx xxxxxxxx x xxxxxé strany Svobodných demokratů. Jde tedy o právnickou osobu ve smyslu § 3 odst. 1 citovaného zákona. Její stanovy byly registrovány Ministerstvem vnitrx xx xxx xxx xx xxxxx xxxxxx xxxx xxxxxx x xxxx xx xxxxxxxx xxxxxxx xxxxxx xx xxxxxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxx xxxxxx xx xxxxxxxx xxx x xxxxx úkolem je řídit volby do Parlamentu České republiky.

Základní právo na zákonného soudce (tj. příslušnost soudx x xxxxxxx xxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxx x xxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxx xx x xx xxx x xx xx xxx xx xx xxxx xxx xxxxxx xxxxxxxx xxxxxením obsazení soudu (§ 36 až 36c o. s. ř., § 9 odst. 2, 3, § 12 odst. 2, 3, § 15 odst. 2 a § 27 odst. 1 zákona č. 335/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Ústavxx xxxx x xxxx xxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xx xxxxxxxxx xxxxxx xxx xxx xx xxxxx x xxxxxxx x x xxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xx xxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xx xxxxx xxxxxxxx xx xxxxx xxxxxxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxx xxxxxx xx xxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxx xxxxxx xxxa ústavně svěřena; ten totiž na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení xxxxxx xxxxxx xxxxxxx xx x xxxxxxxxxx xxxx xxxx xxxx xxxxxxxxxx xxxxx x xxxxxx xxxxx xxxxxx xxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxx xxx xxxx xxxxxxxxx zásada pevného přidělování soudní agendy, a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců „ad hoc“ (III. ÚS 232/95). Ke shodnxxx xxxxxx xxxxxx xxxxxxx xxxx x xx xxxx xxx xxx xxxx xx xxxxxxx xxxx xxxxxxxxxx xx xxxxxxx xxxxxxxxxx xxx xxxxx xxxxxx xxxxx xxx xxxxx xxxxx xxxxxxxxx xxudci“ (čl. 38 odst. 1 Listiny), je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu . Kromě procesních pravidel určxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxx x xxxxxx xxxxxxxxx xxxx xxxxxxx xxxxx xxxxx xxxxxxxx xx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xx xxxxxxxxx xxxxxx x xxxxxx xxxxxxxxxxx xoudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel, obsažených v rozvrhu práce soudů. Do rámce základního práva na zákonného soudce nutno podřadxx x xxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx x xxxxxxxxxxxx x xxxxxxxxxxx xxxx x xxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxx xx xx xx xx xxxx xxxx xxxxxxxxxx xxx xxxxxxxxx xxx xxxxxx xxáce z čl. 38 odst. 1 Listiny, patří dále předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu, včetně zastupování, pro účastníky řízení. Ještě naléhavějxx xx xxxxx xxxxxxxxx x xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxx xxx xxxxxxx xx xxxx xxxxx x xx xx xxxx xxxxx xxxxxx xx xxxxxxx xxxxxx xxxx xxxx xxx xxxxx xxxxxx, než návrh ve věci civilní, resp. obžaloba ve věci trestní, dojde soudu. Pokud příslušný senát, stanovený rozvrhem práce soudu, projedná a rozhodne věx x xxxxxx xxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxx xx xxx xxxx xxxxxx xxxxxx xxxxxxxx xx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxx xxxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxx xx xxxxxxx xx xxxxx xxxxžovat zejména vyloučení soudce z důvodu podjatosti a jeho odůvodněnou nepřítomnost (v důsledku nemoci, dovolené, pracovní cesty apod.). Zastoupení xxxxxx xx xxxxxx xxxx xxxxxxx xxxxxx xxxx xxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxx

x xxdaných 12 ústavních stížností bylo senáty Ústavního soudu 5 odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost (III. ÚS 144/99 ze dne 17. 6. 1999, I. ÚS 537/98 ze xxx xxx xx xxxxx xxxx xx xxxxxx xx xxx xxx xx xxxxx xxx xx xxxxxx xx xxx xxx xxx xxxx x xxx xx xxxxxxxx xx xxx xx xx xxxxxx xxxxxx x xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xřed senátem Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 231/99 bylo usnesením ze dne 7. 11. 2000 podle ust. § 11 odst. 2 písm. h) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxx x xxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxx xxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xx xxxxxxxxxx xxxxxtlivých námitek stěžovatele obsažených v xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx x xxxxxxx xx xxxxxxxx xxxx xxxxxxxx xxxxx x xxxxxx xxxxxx xxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxx xxxxxx xxxxxxxxxxxxxx xxxxx xxxx x xx xxst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Ústavní soud opakovaně uvedl, že považuje místní samosprávu za nezastupitelnou složku rozvoje demokracie. Problematikox xxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxxxx xxxxx x xxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxxxx xxxxx xx xxxxxxx x xxxx xxxxx xxxxxxxxxx. Protože je s danou problematikou opětovně konfrontován, nezbývá, než předchozí rozhodnutí alespoň rámcově zrekapitulovat. ... K otázce ústavnostx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxx x xxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xx xxxxxx x xxxxxxx xxxxxx xxx xxxxxxx xxxxxxxxxxí teze. ... V daném případě zásahem státní moci je vlastnické právo krajů porušeno, i když cestou zákona, a to ustanoveními § 34 odst. 2 věta druhá a § 34 odsxx x xxxxxx xx xxxxxxxx xxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xx xxxxx xxxxxx xxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx xx xxxxx xxxxx x xxxxxx xxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxxxx zdravotnické zařízení, a pokud je nezřídí obec a neučiní tak ani jiný zřizovatel, je povinností kraje toto zařízení zřídit. Kraji je tak uložena povinnxxx xx xxx xxxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxxx xxxxx xxxxxxxxx x xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxxxxx x xxxxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxx xx xxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxvnit zařazení toho kterého veřejného zdravotnického zařízení do sítě. Na druhé straně z napadených ustanovení nevyplývá, že by stát jakýmkoliv způsoxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxxxxx xxxxxxxx x xxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxx xxxxxxx xxxx xxx xxxxx xx xxxxx xxtovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 5/03: „Právě hospodaření se svým majetkem samostatně na vlastní účet a vlastní zodpovědnost je atributem samosprávy. Nutxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxx xx xxxx x xxxxxxxxx xxxxxxxxx x xxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxx xdrojů“. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud konstatuje, že ve vztahu k ustanovením § 34 odst. 2 věta druhá a § 34 odst. 6, která ukládají kraji zajistit x x xxxxxxx xxxxxxx xxxxxx x xxxxxx xxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxxx x xx xxx xxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxvání tohoto záměru státu, zákonodárce nedostál druhému z komponentů testu proporcionality, zásadě potřebnosti. Za současného stavu totiž musel Ústxxxx xxxx xxxxxxxx x xxxxxxxxxxxx xx xxxx xxxxxxx xxxx xxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxx xxxxx x xxxxx xxxxxxxxxxxxx xxx xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxy podmiňuje, nijak kompenzovat (čl. 11 odst. 4 Listiny), což nezbytně vede k závěru, že sledovaného účelu zákona, jímž je v daném případě ochrana veřejnxxx xxxxx xxxxxxxxx xxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxx x xxxx xx xxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx totiž zasahují do autonomie vůle územních samosprávných celků nad rámec xxx xxx xxxxx x xxxxxxx xxx x xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxx xx xxxxxxxx xxx xxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxi, ani nesplňují požadavky principů ochrany legitimního očekávání, rovnosti postavení subjektů, obecnosti zákona a právní jistoty. Čl. 11 odst. 1 Lixxxxx x xxx x x xxx xxx xxxxx x xxxxxx xxxx xxxxx xxxxxxxxx

Za nepochybný nedostatek procesu transformace právního systému poplatného době autoritativního režimu s centrálním řízením všech sxxx xxxxxx xxxxxxxxx xx xxxxxx xxxxxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxx xxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxx xx xxxxxxx xxx x xxxxxxxxx xxx xx xxxxx x xxxxxxx xxxxxxxx xxmezením vlastnické či působnostní výhrady státu ani k legálnímu definování základních institucí jakými jsou „veřejná korporace“, „veřejný statek“ xxxxx x xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxx xx xxxxxxxxxx xxxxxxx x x xxx xxxxxxx xx xxxxx xxxxxxxxňuji, neboť kraj (stejně jako každý územně samosprávný celek) nelze posuzovat jako subjekt soukromého práva.

xxx xxxxx xx xxxx xxxxxxx xxxxxxx xxx xxxxx xxxxxx x xxxxxxxx xxxxxxxxxxxxxxx xxxxení vlastnického práva, pro jehož ochranu je totiž zcela irelevantní, kdo je vlastníkem, jak vyplývá z čl. 11 odst. 1 věty druhé Listiny, přičemž samozřxxxx xxxxxx xxxxxxxxx xx xxxxxxxxx xxxxxx xxxx xx xxxx xxx x xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xxx xxxxxxx xxx xxxxx xx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xx xxxxxxxxx x xxxxx proporcionality omezení vlastnického práva, k čemuž jistými oklikami a mezi dalšími důvody dospívá i nález, bylo třeba napadená ustanovení zrušit prxxx x xxxxx x xxxxxx xxxxxxx xxxxxx xxxxx xxxxxxx x xxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxx xxx xxxx xxxxxx xx xx xxxx xxxx xxxxxxxxx x xxxxx xxxxxxxxxxxxx xxboť dalšímu přezkumu je podrobována právní norma, jejíž protiústavnost již byla shledána, a kterou je proto třeba zrušit už jen a pouze z tohoto důvodu.

xxxxxxxxxxx xxx xxxrání v tom, aby stanovil jasná kritéria a pravidla, při jejichž splnění vstup do neziskové sítě zdravotnickým zařízením obcí a krajů (stejně jako jiným xxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxxxxx xxxx xxx xxxxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxxx x xxxxxxxxxxxx xxxx xxxxxxxxxx x xxxxxx xxxxxxxx xxx x xxxxxx xxxxuodpovědnosti obcí a krajů za zdraví obyvatel na jejich území. Je to právě samosprávná působnost územních celků, jejímž prostřednictvím se vykonává pxxxxxxx xxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxx xxxxx xxxxxxx xx xxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxx xx xxxxxxxxx xxx xxxx x xxxxxx xxxx xxxxxxxxxxxxx x x xxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxx

Ústavní soud, jenž je při svém rozhodování vázán petitem návrhu, nikoli jeho odůvodněním.

xxxxxxxx x xxxxx xx xxxxxxx xxxx xx xxxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxx xxxxxx xxxxxxxxxxx x xxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx xx xxxx xxxx xda napadeným ustanovením nedošlo k porušení jiných než v návrhu namítaných porušení ústavního zákona, příp. příslušné mezinárodní smlouvy.

xxxxx x xx xxxxx x xxxxxx x xxxxxxxx xxxxxx xx xxxxx xx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxx xx xxxx xxxxx x xxxxx xxxxxxx xxxx xxx xxxxxxm rozhodl, a podle odst. 2 téhož ustanovení je návrh nepřípustný i v případě, že Ústavní soud již v téže věci jedná. V době podání návrhu však již před Ústavxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xx xxxxx xxx xxx xxx xx xxxxxxxx x xxxxxxx xxxxx xxxxxx xx xxxxxxxx xxxx x xxxxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxx xxxxxxx xx xxx xx xx xxxx. Je proto evidentní, že v době podání návrhu Okresním soudem v Ostravě bránila jeho projednání překážka a posléze překážka x

xxxxxxx xxxxx xxx xxxxx xx xxxxxxx xxxxxx xxxxxxx xx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx x xomu, že návrh přednostky Okresního úřadu Jeseník ze dne 15. 6. 1998 byl svým předmětem s tímto návrhem identický a týkal se věci, o níž Ústavní soud již rozxxxx xxxxxxx xx xxxxxx x xx xxxxx x xxxxxx xx xxxxxxxx xxxx x xxxxxxxx xxxxxx xx xxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxx xxxxxx xxxxxxxx xx , což neumožňuje, aby Ústavní soud o něm ještě jednal a rozhodoval. V tom směru vydal soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účaxxxxxx xxxxxx xxxxxxxx xxxxx x xx xxxxx x xxxxx xx xxxxxxxxx xxxxxxx

xxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxdu tedy napadené zákonné ustanovení - samo o sobě - není v rozporu ani s článkem 6 odst. 1 Úmluvy (jehož se navrhovatel dovolává), ani s jinými ustanovenímx xxxxxxxxx xxxxxx xxxx xxxxxxxxxxxxx xxxxx x xxxxxxxx xxxxxxx x xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxx xx xxxxxxx

xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xx x xxxxxxxxxxx x xxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxx x xx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxx xxtavní soud již ve svém zamítavém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/96, publikovaném pod č. 161/1996 Sb. Uvedený nález byl způsobem svého přijetí hraniční, přičemx xxxxx x xxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxx xxxxxxxxx xx xxxxx xxxxxxxxx x x xxxxx xxxxxxxxxx xx xxxxx xxxxxxxxxxxx xxxx xxxxxiže po uplynutí více než 4,5 roku se věc může jevit v poněkud jiném světle, zejména, došlo-li v tomto časovém období k sociálním změnám, kupř. vyznačujícxx xx xxxxxx xxxxxx xx xxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xx x xxxxxxxxxxx xxxx xxxx xxxxx xxx xx xxxx xxxxxxx x xxxxxxxxx xxxxxxxscích několika soudců k již konstatovanému nálezu.

První možností, kdy Ústavní soud může překonxx xxxxxxx xxxxxxxxxxx xx xxxxx xxxxxxxxxx x xxxxxxxxxxxx xxxxxx x xxxxx xxxx xxxxx x xxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxxx ... Ústavní soud zastává názor, že projednávanou věc je třeba hodnotit ve světle změn v právním řádu, k nimž došlo v době od přijetí nálezu Ústavního soudx xxx xxx xxx xx xxxxxxx x xxx xx xxxxxx xxx xx xxxxxxxx xxxx xxxx xx xxxxxx xxxxx xxx xxxxxxx xxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxx x xxxx xxxxx xx xxx xxxxxxxxx xxxx ústavnosti vázán maximou, že pro soud, tj. i Ústavní soud je rozhodující stav v době vyhlášení rozhodnutí, v daném případě nálezu. Přitom řízení o kontrxxx xxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxx x xxxxxx xxxx xxxxxxxx xxxx xx xxx xxxxxxxxx xxxxxxx

x xxxxxxx xx xxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxspěl Ústavní soud k závěru, že návrh na zrušení shora uvedených ustanovení obchodního zákoníku učinila osoba zjevně neoprávněná, a proto jej podle usxxxxxxxx x xx xxxxx x xxxxx xx xx xxxxxxx x x xx xxxxx x xxxxx xx xxxxxx xx xxxxxxxx xxxx x xxxxxxxx xxxxxx xx xxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxx xx xx xxhl zabývat argumentací navrhovatele k jednotlivým napadeným ustanovením obchodního zákoníku.

xxxxxx x xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxx xxxxx xxx xx xx xxxxxx xxxx xxxxxxxxx xx xxx xx xxx xxxx xxxxx xxxx x xx xxxxx x xxxxx x) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, postoupeno k projednání plénu Ústavního soudu, aby byla zachována jednotnost judikatury. ... x xxxxxx xxxxxx xxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxx xxxxxx xxxxxxxxxxxxxx xxxxx xxxx x xx xxxxx x xxxxx xx xxxxxx xx xxxxxxxx xxxx x xxxxxxxx xxxxxx xx xxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxx

x xxxxnovení § 13 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, plyne, že vyhovění návrhu na rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) (zrušení zákonů nebo jejich jednoxxxxxxx xxxxxxxxxxx x xxxx xxxx xxxxxxxxxxxx xx xx xxx xxx xxxxxxx xxxxxxx x xxxxxxxxxx xxxxxxx xxxx xxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxxxx xxxšina přítomných soudců se ani pro návrh skupiny poslanců na zrušení § 27 odst. 8 zákona č. 172/1990 Sb., ve znění zákona č. 216/1993 Sb., ani pro zamítnutí xxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxx xxxx x xxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx xxxx xx xx xxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxx otázkou, zda ust. § 27 odst. 8 citovaného zákona je či není v souladu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.

xxxxx x xx xxxxxx xx xxxxxxxx xxx xx xxx xxxxxxx xxxxxx xxxx xxxx xxxxxxxxxxx xxx xxx xxxxxxxxxx xxxxx xxx xx xxxxx x xxxm. a) Ústavy, vyžaduje většina alespoň devíti přítomných soudců. Návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení je zamítnut v případě, jesxxxxx xx xxx xxx xxxx xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxx xxx x x xxxxxxxx xxx xx xxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxx xrušení, čítá však méně než devět soudců (Pl. ÚS 36/93, Pl. ÚS 4/95). V rozhodované věci se většina osmi soudců vyslovila pro zrušení § 35 zákona č. 247/199x xxx x xxx xxxxxxxxx xxxxxx xx xxxxxxx x xx x x xx xxxxx x xxxxxx xx xxxxxxxx xxxx xxxxxxx xxxxx xxxxxx xx xxxxxxxxx xxx xxxxxxxxx xxxxxx x xxxxx xxxxxxxx

Ústavní soud v několika případech řešil otázku ustanovení § 12 a 13 zákona č. 182/1xxx xxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxx xxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxx xxxxxx x xxxxxxx xx xxxxxxxx xxxxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxx xxxxxx xxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xxx xx xxxxx x xxxxx xx x xx xxxx xx xxxxxx xxxx xxxxxxxxxxx xxx xx xxxxxxxxx xx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxx v nálezu, v posledním z nálezů, týkajících se uvedeného problému (Pl. ÚS 3/96) Ústavní soud konstatoval následující: „Podle § 13 zákona č. 182/1993 Sb. xx xxx xxxxxxx xxxxxx xxxx xxxx xxxxxxxxxxx xxx xxx xxxxxxxxxx xxxxx xxx xx xxxxxx xxxxx xx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxx. Podle názoru Ústavního soudu (Pl. ÚS 36/93, Pl. ÚS 4/95) je návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení zamítnut v případě, jestliže se pxx xxx xxxx xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxx xxx x x xxxxxxxx xxx xx xxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxx xxxxxxxx xítá však méně než devět soudců. V rozhodované věci se většina osmi soudců vyslovila pro zrušení § 35 zákona č. 247/1995 Sb. a pro zamítnutí návrhu na zrušxxx x xx x x xx xxxxx x xxxxxx xx xxxxxxxx xxxx xxxxxxx xxxxx xxxxxx xx xxxxxxxxx xxx xxxxxxxxx xxxxxx x xxxxx xxxxxxxxx x xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxx Ústavní soud uvedl „stanovisko menšiny, vedoucí k nedosažení zákonem požadovaných devíti hlasů pro zrušení zákona nebo jeho ustanoveníxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxx x xxxxxxxx xxxxx xxxxxxx x xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxx xxxxxxxxxxxx xx x xxxxxxxxxxx postavení parlamentu v soustavě ústavních orgánů), jenž je spjat s presumpcí ústavnosti zákonů. Kontrola ústavnosti, která je úkolem Ústavního soudx x xxxxx xxxx xxxxxxx xx xxxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxx xxxxxx xx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxx x xxxx x xstavnosti zákonů kvalifikovanou většinu soudců. Pokud tato není dosažena, platí výchozí principy. Pro věcné odůvodnění zamítavého nálezu pak není rxxxxxxxx xx xxxx xxx xxxxxx xxxxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxx x xxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxxx xxxx xxxxxxxxxx xx xxxxxnění právních (a případně skutkových) argumentů, opodstatňujících výrok, a to bez ohledu na způsob jeho přijetí. Jedná se tudíž o odůvodnění rozhodnuxx xxxxxx xxxxxxx xxxxx x xxxxxx x xxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xx xxxxx xxxxx xxxxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxx xxxx x xxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxx xx xxxx xxxené pod sp. zn. Pl. ÚS 17/97 byl návrh soudce zpravodaje na zamítnutí návrhu na zrušení obecně závazné vyhlášky obce spjat se změnou právního názoru, vyxxxxxxxxx xxx x xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx x xxxx xxxxxxxx xxx x xx xxxxxx x xxxxxxxx xxxxxx xx xxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xx xxx xx xxxxxxx xxxxxoň devět přítomných soudců. V posuzované věci se pro zamítnutí návrhu na zrušení předmětné vyhlášky vyslovilo šest soudců a stejný počet šesti soudců sx xxxxxxxx xxx xxxx xxxxxxx xxxxxx xxx xxxxxxx xxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxx xxxxxxxxxxxxxx xxxxxxxxx x xxxhto dvou principů: - z principu zákazu , ze kterého plyne i maxima, dle níž normy upravující proceduru soudního xxxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxxxx xxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxx xxx xxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xx xxyslu přijetí meritorního (hmotněprávního nebo procesního) rozhodnutí, - z principu kontinuity a stability vlastního rozhodování, jež se při změně vxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxx xxx x xxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxx x xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxxxx xxxxxxxx x xxxxxxxx xxx xxxxx xxxxxx zpravodaje nezíská většinu devíti hlasů, potřebnou pro změnu právního názoru vyjádřeného již v nálezu, nutno tudíž větu druhou ustanovení § 13 zákona x xxxxxxxx xxxxx xx xxxxxx x xxxxxxxxxx xxxx xxxxx x xx xxxxxx xx xxxxxxxx xxx xxxxxxxxxxxxx xx xxxxxx xxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxx xxxxxx xxxxx xxxxx xnterpretační pravidlo ). Obsahem přijatého rozhodnutí je pak stanovisko té části pléna, jež setrvává na dosavadnxx xxxxxxx xxxxxxx x xx x x xxx xxxxxxxx xxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxx xx xxxxxxx xxxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxx xxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx

Vztah mezi mocí zákonodárnou a mocí soudní vyplývá z dělby moci ve státě, tak jak je zachycena v Ústavě. Materiální pxxxxxx xxxxxxx xxx xxxx xxxxx x xxxxxxx xx xxxx xxxxx xxxx xxxx xxxx xxxxxxx xxx xxxxxxx xxxx xxxxxx xx xxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxxx xxxx xxxxxxxx xxxxxxxárcem podřízena ideji, jejímž základem je především služba občanovi a společnosti. Každá moc má sklon k sebestřednosti, bytnění a korupci; absolutní xxx xx xxxxxxx xxxxxxxxxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxx xx xxxxxx xxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxx xxxx xxxxxx xxxxxx xxx xxxly, a tím brání v řádném fungování druhé (v posuzovaném případě soudní moci), musí nastoupit kontrolní mechanismus brzd a vyvažování, který je do systéxx xxxxx xxxxxxxxxx

xxxxxxx xxxx xxxx xxxxxxxxxx xx xxxxxx xx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxx x xxxx xxxx xxxxxxxx xxxxxxx xxxří neodmyslitelně princip právní jistoty (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR), jehož neopominutelnou součástí je i důvěra jednotlivce v rozhodovací činnost orgáxx xxxxxx xx xx xxx x xxxxxxxxxxx xxxxxx xxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxx xx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxx x xxxxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxx xxx xxž v minulosti Ústavní soud judikoval, je princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry, ať už v individuálním přípaxx xxxxxx xxxxx x xxxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxx xxxx x xxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxx xxxx xxx xxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxxxx x xxvině subjektivního základního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip správnosti aktu veřejné moci.

xxxxxxx xxxxxx x xxxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxx x xxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxxxx xxxnot k závěru o ústavní neakceptovatelnosti bezpečnostních prověrek advokátů xx xxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xx x xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx x xxxx xxxxxxx x xxxxxxxx xxxxxx x xxxxxxx x xxxxxxxxxxxxx xxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxí obhájců s utajovanými skutečnostmi, jež jsou zakotveny v trestním řádu a jež neomezují základní práva na obhajobu, rovnost zbraní a práva vyjadřovax xx xx xxxx xxxxxxxx xxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxx x xx xxxxx x xxxx xx xxxxxxxx xxxx x xxxxxxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx před derogací. Ústavní soud se k tomuto principu přihlásil v řadě svých rozhodnutí.

xxxxxxx xxxx x xxxxxx x xxxxxxx xxxxxx xxxx xxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxx x xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxx xxxxxxxxx xxx něhož v situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě různé , přičemž jedna je v souladu s ústavními zákony a mezinárodníxx xxxxxxxxx xxxxx xxx xx xxxxxxx x xxxxx xx x xxxx x xxxxxxxx xxxx xxx xxxxx xxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxx xxx xxxx xxxxxxxx xx xxxxxx xxxxx xxxxxxxx xxxxxx interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem (viz nálezy ve věci sp. zn. Pl. ÚS 48/95, Pl. ÚS 5/96).

xxxxxxxxx xxxxx xxxxxxx xx xxxxxxx xx xxx xxxxxxx xxxx xxxx xxxxxxx xxxxxx xxx xxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxx je sám také podroben, neboť i Ústavní soud, či právě on, je povinen respektovat rámec ústavního státu, v němž je výkon libovůle orgánům veřejné moci strixxxx xxxxxxxxxx xxxx xx xxxxx xxxxx xxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxxxx xxxxx xxxx xxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxx xx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxx xxx xřitom charakterizovat jako podstatnou náležitost demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 9 odst. 2 Ústavy ČR). První možností, kdx xxxxxxx xxxx xxxx xxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxx xx xxxxx xxxxxxxxxx x xxxxxxxxxxxx xxxxxx x xxxxx xxxx xxxxx x xxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xxxxx xxxxxxxxch představ společnosti. Další možností je změna či posun právního prostředí tvořeného podústavními právními normami, které v souhrnu ovlivňují nahxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx x xxxxxx xxxx xx x xxxx xxxxx xxxxxxxxxxx x xxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxx x xxxxx x xxxxxx xR). Další možností pro změnu judikatury Ústavního soudu je změna, resp. doplnění těch právních norem a principů, které tvoří závazná referenční hledixxx xxx xxxxxxx xxxxx xxx xxxxxxxxx xxxxx xxxx xxxxxxxx x xxxxxxxx xxxxxxx xxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx x xxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxx xxx x xxxxx x xstavy ČR, tj. nejde-li o změny podstatných náležitostí demokratického právního státu. Ústavní soud zastává názor, že projednávanou věc je třeba hodnxxxx xx xxxxxx xxxx x xxxxxxx xxxxx x xxxx xxxxx x xxxx xx xxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxx xxx xxx xx xxxxxxx x xxx xx xxxxxx xxx xx xxxxxxxx xxxx xxxx xx xxxxxx xxxxx xxx xxxxxxx xxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxx x xxxx xxxxx xx xxx xxxxxxxxx xxxx xxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxx xx xxx xxxxx xxx x xxxxxxx xxxx xx xxxhodující stav v době vyhlášení rozhodnutí v daném případě nálezu. Přitom řízení o kontrole norem představuje skutkový stav i platný stav právního řádu xx xxx xxxxxxxxx xxxxxxx

xxxxxxx xxxx xx xxxxx xxxx xxxxxxx xxxx xxxx xx xxxxx xxxxxx xxxxx xx xxxxxxxxxxxxx xxxx xožnost vydat konečné a závazné rozhodnutí, které je mimo předepsaný postup nezměnitelné, patří vedle nezávislosti, nestrannosti a dodržování esencxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxxxx xxxxxxxx x xxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxx xx xxxxxx xxx xx xxxxx x xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxx x xxxxxxx xxxx xxxxxxxxxxxxl předchozí soudní rozhodnutí ve věci, která představovala předběžnou otázku v řízení následujícím. Proto tuto věc poté rozhodl rozdílně. Vedle zjevxx xxxxxxxxxxxx xxx xxxxxxx xxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx x xxx xxxxx x xx xx xx xxxxx xxx x xxxx x xxxx xxxxx x xx xx xxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxx xxx xxxxx xx xxxok pravomocného rozsudku závazný (krom účastníků - závaznost ) i pro všechny orgány, tím porušil i základní ústavní princip spočívající v xxxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxx xxxx x xxxx xxxxxxx xxxxx xxxxxx xxxxxxx xxxx x xxxxxx xx xxx xxx xxx xxxx xx xxxx xxx xx xxxxx xxx xxxxxxxxxxxx xxx xx x xxxkém právu takto platí a je běžně aplikována řada obecných právních principů, které nejsou výslovně obsaženy v právních předpisech“ (srov. in Sb. n. u., xxx xx xxxx xxx xxxx xx xxxxxxx xxxxx xxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxx x xxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxx ochrany. Opačný aplikační postup je překrucováním práva. Ústavní soud v minulosti nalezl povinnost zákonodárce respektovat pravomocné rozsudky soxxx x xxxxxxxx x xxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxx xxxxx xx xxx xxx xx xxxx xxx xxx xxx xx xxxxx xx xxx xx xxx xxx xx xxxx xxx xxxx xx xxxxxxxx xx.). Je nepochybné, že povinnost respektovat dřívější rozsudky mají i soudy, jak jim dnes ukládá ust. § 159a odst. 4 o. s. ř. Ústavní soud rovněž konstatoxxxx xx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxx xxxx xxxxxxxxx xxxxxx xx xxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxxx x xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxx xxxkytuje čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. rozh. ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 525/02 Sb. n. uxx xxx xxx xxxxx xxx x xxxxxx xxxxxxxxx x xxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xx xxx xxx xx xxx xxxxxxxxx xx xxxxxxx xxxx xxxxxx xxx xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxvá literatura se napětím mezi zákonem proklamovanou obecnou nezávaznosti rozsudků s principem právní jistoty a důvěry v právo blíže nezabývá (srov. nxxxx xxxxxx xxx xxxxxxx xxx xxxxxxxx xxx xxxxxxxx xxxxxx xxxx xxxxxxxxx xx xxxxxxx xxxxxx xx xx xxxxx xxxxx xxxx xxxxxxx x xxxxxxx xxxx xx xxx xx xxxxxx xxhož, str. 506-513 a 612-621). Není pochyb o tom, že změněný okruh účastníků zakládá povinnost soudu znovu věc posoudit také z hlediska prokázaných tvrzxxx xxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xxx xxxxxxxxx xxxxxxxx x xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxx x xxxxxxxxx x xxxxx xxxx xxxxxxxxx xxxx xxxxx xxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxx xxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxx xxxx xxxxxx xxxxxxxxx xx xxxxxxxxxx xx xxxxxxxx xxxxxxxxxxxxx procesu, zejména pak s příkazem vnitřní nerozpornosti právního řádu. Celková harmonie soudních rozhodnutí podmiňuje důvěru v právo, bez níž by právo xxxx xxx xxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxxx xxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx x xxxx xxxxx x xx xx xx x xxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxx x xxxxxxxxu právní jistoty (dovozovaného z čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR), tak je třeba jej respektovat jako součást práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny).

xxx xxxxxxxxx xoudu se v současnosti jeví jako právě to, co bylo uvedeno v odlišných stanoviscích několika soudců k již konstatovanému nálezu. Jde předevxxx x xxxxxxxx xxxxxx xx xxxx xxxxxxxxxx xx x xxxxxxx x xxxxxxx xx x xxxxxxxxx xxxxx xx xxxxxxxxxx xxxxxx xxx xxxxxxxx xxxxx xxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxgistrovány, umožnil účast na volbách do Parlamentu a zajistil plnou realizaci čl. 5 Ústavy ČR. Stanovení kaucí zavádí diskriminaci tím, že něxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxx xx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxx xxxx xxxxxxxxxxx x xxxxxxxxxxxxxxx xxxxxx xxutěže politických stran, a prokázaly míru přízně voličů. Podmínky registrace politických subjektů jsou dány zákonem a v době před volbami nelze z právxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxx x xxxxxxxxxxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxxx xx xxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxx xxx xx xxxx xxx xxxxxxxvána jen v rámci registračního procesu podle zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, ve znění pozdějších pxxxxxxxx

xxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxje neslučitelné, když označuje omezovací klauzuli za „aposteriorní nástroj integrace“ a volební za „nástroj apriorní“. Ve skutečnosti je mezx xxxx xxxxxxxxx xxxxxx x xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx x xxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xx xxxxxxx xxxxxxxxxxxxxxx xxxxx xxoté, co volná soutěž stran již proběhla), kdežto volební xxxxxx x xxxxx xxxxxx xxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxxxx xxxxxx xxxxx xxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxxxxxx xxxx xxxxx xxxxxxxxxx xxxxovacích klauzulí, jak to činí odůvodnění nálezu.

Okouzlen jako xxxxxxx xxx xxxxx x xxxxxxx x xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxx x xxxxxx xxxxx xxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxx xx xxxprve se slůvkem vlast v čl. 14 odst. 4 věta druhá Listiny. Vybíraje, zda mi lahodněji zní patria či country, volím osobně starší z těchto slov. Jest jistě vxxx xxxxxxx xxx xxxxx xxxxxx xxx xxxxxxxxxx xx x x xx x xxxxxxx xx xx xxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxx xxxxxx xx x xxxxxxx xxxxxxxx xxxx xxxxxxxxx xx je tedy někdy otázka pokládána ve smyslu „nutit někoho opustit ČR“ (srov. též J. Filip, Evropský zatýkací rozkaz před ústavními soudy, Časopis pro právxx xxxx x xxxxx xx xxxxxxx xxxx xxxxx xxxxxxx xx xxx xxxx xxxxxx x xxxxxxxx xxx xxxxxxxxx xxx x xxxxxxxx xxxxxxx xx x xxxxxxxxx x xxxxx xxxxxxx x xxxxxxxxx xuchu je to „...zem ta, dříve kolébka, nyní národa mého rakev“. Pojetí vlasti, zahrnujícímu v sobě atributy domova a rodu, odpovídá i označení jazyka jakx xxxxxxxxxx xx xxxxxxxxxxxxx xxxx xxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxx x xxxxxxxxx xxxxxxx xx xxxxxx xxxxxx x x xxxx xx xxxxxxxxxxx xxxxx xx xxxxxx xazykovou - je nepochybně vytržením ze shora popisovaných kořenů. „Stesk a nemožnost mluvit s někým rodným jazykem ovlivnily kvalitu veršů po stránce nxxxxxx xxxxx x xxxxxxxx x x xxxxxxx xxxxxxxx xxxxx x xxxx xxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxx xxxxx xxxxxx xxxxxx xxxxx xxxxxxx xxxx xxxxxxx xxxxxxx xxx xxxx xxxxy nepřehlédněme, že vyhnanství probíhalo v rámci téže Římské říše, nicméně v jazykově spíše řeckém Pontu (srov. též heslo Ovidius, in: Encyklopedie osxxxxxxx xxxxxx xx xxxxxxxxx xx xxxxxxxxxxxx xxxxx xxxxx xxxx xxxxx

xxxxxxx xxxx xxxxxxx xxxxxx xx x přirozeným právům každého člověka a občana patří právo, aby ve složitém procesu nalézání práva a spravedlnosti mu alespoň jednou bylo umožněno xxxxxxxxxxx xxxx xxxxxxxxx xxxx xx xxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx xx xxxxx xxxxx xxxx xxx xxx xxxxxxx xxxxx xxxxxxx xxx x xxx xxx xxxx xxxxxxxxxxx xx xxxxx xxxx před konkrétního jedince či sbor, který je nadán právem a povinností zvážit všechny okolnosti, jejichž individuální a neopakovatelná povaha přesahuxx xxx xx xxx xxxxxx xx xxxxxx xxxxxx

xxxxx xxxxxxx xx xxxxxxxx xxxx xxxx xxxxe Poslanecké sněmovny spojeno s faktem, že úprava byla považována za dočasnou). Schvalování členů Kolegia provádí vláda na návrh ministra spravedlnoxxx xxxxxx xxxxx xxxxxxxx xxxxx xx xxx xx xxx xxx xx xxxxx xxxxxx xxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxx xx xxxxxxxx xxxxxxx x xxxx xx xxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx xsnesením č. 898 ze dne 15. září 2004, kdy schválila předsedu jiného - srov. na www.vlada.cz). Ostatně i Poslanecká sněmovna ve svém vyjádření uvedla, že xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xx xxxxxxx xx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxx xx xxxxx xxxxxx xxxxx xxx x xxxxxxx xxxxxxxxx x xxxxx xx xxxxx nutit.“ Z tohoto pohledu Kolegium nedostojí nárokům na relativní stálost svého složení, která má znemožnit ovlivnění výsledku rozhodování pomocí zmxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxx xxxxxxxxxx xx xxxxxx xxxxxx xxxxxxx xx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxxxx xxxxxx xxx xxxxxxx xxxxx x xxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxx xx xxxt. 1 Listiny).

Ústavní soud při interpretaci základního práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny) zahrxxx xx xxxx xxxxx x xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxx xxxx xxxxxxx xxxxxx xxx xxx xxxx xx xxxxxxx xxx xx xxxxxxx xxxx xx xxxxxxx xxxx ÚS 200/98, III. ÚS 293/98, III. ÚS 182/99, I. ÚS 144/2000, III. ÚS 29/01, II. ÚS 544/02, III. ÚS 561/02). Princip zákonného soudce představuje v demokratxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxx x xxxxxxx xxxxxxxxxxx x xxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xoudu pak brání eventuálnímu určování příslušnosti soudu s cílem ovlivnění výsledku rozhodování. Z pohledu těchto kautel nutno interpretovat i zákonxx xxxxx xxxxxxxxxx xxxx xxxxxxx xxxxx xxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxx xxx x xx xxxxx x xx xx xx

xxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxx xxxxx xxxxxxxxx xxx xx xxxxxx x xxxx xxxx xxxxxxxxxx xxx xxxx xxx xxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xx xxxxxx xxxxxx xxxxxnost“ rozhodnutí, které bylo vydáno v rozporu s ním, neboť - mimo jiné - nejen historické zkušenosti, ale i zkušenosti z nedávné doby totalitního režimux xxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxx xxx xxxxxxx xxxxxxxxxx x xxx xxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xx xxx xxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxx x xxxxxx xxxxxxxxxxxxx xxxxx x xxxxxe podle účelových hledisek či výběru; ostatně výklad podaný před Ústavním soudem předsedkyní odvolacího senátu obecného soudu II. stupně (č. l. 28 spixx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxx xx xxxx xxxxxxxxxxxxxx xxxxx xxxx xxxxxxx xxxxxxxxxx xxx xxxxxx xxxx xx xxxxxx x xxxxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxx x xxxxiska procesních předpisů samotných.

Kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení, jx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xx xxxxxxxxx xxxxxx x xxxx xxxxxxx xxxxx xxxxx xxxxxxx x x xxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxx x xxxxxx xxxxxxx xxxxtu na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů (srov. výše cit. sp. zn. III. ÚS 200/98, str. 423, 428 - 429). Mezi požadavky, které vyplývají pro xxxxxx xxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxxxxxx x xxxxxxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxx xxx xxxxxxxxx xxxxxxx

Úsxxxxx xxxxxxxx xxxx xxx xxxxxxx xxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxx xxxxxx xxxxxxxxxxx x xxxxxx xxxxxxx xxx xxxxxxxxx xxxx xxxxxx xxxxxxxxxxxxxxx xx xxxxx xxx xxxxxxxxxx xxxx xxx xx xx xxxx xxxxxtožnil. Proto byla předsedkyní senátu, která byla zároveň soudcem zpravodajem, určena postupem podle ustanovení § 55 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnxx xxxxxx xx xxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxx xxxx xxxxxx xxxxxxxxx x xxxxxxxxxxx xxxxxxx

xxx xxxxxxxx xxxxx xx xxxxxxxxx xxxxxx xxxx xxxxxušnost soudu a soudce) není vyčerpáno jen zákonným vymezením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu, ani pouhým zákonným vymezením obsazení soudxx xxxxxxx xxxx x xxxx xxxxx xxxxxxxxxx xxxx xxx xxxx xx xxxxxxx xxx xxx xxxx xx xxxxxxx xxx xxx xxxx xx xxxxxx xx xxxx xx xxxxxx x xxxxxx xxxxxx x xxxxxxx xe součástí základního práva na zákonného soudce je i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel, obsažených v rozvrhx xxxxx xxxxxx xxxx xxxxxxxxxx xxx xxxxxxxxx xxx xxxxxx xxxxx x xxx xx xxxxx x xxxxxxxx xxxxx xxxx xxxxxxxxxxxxxxx x xxxxxxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxx xxetně zastupování, ve vztahu k účastníkům řízení. Pokud příslušný senát, stanovený rozvrhem práce soudu, projedná a rozhodne věc v jiném, než určeném sxxxxxxx xxxx xx xxx xxxx xxxxx xxxxxx xxxxxxxx xx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxx xxxxx xxxxxxxx xxxxx xxxxxxxx xx xxxxxxx xx xxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx soudce z důvodu podjatosti a jeho odůvodněnou nepřítomnost (v důsledku nemoci, dovolené, pracovní cesty apod.). Zastoupení soudců se stejně jako sloxxxx xxxxxx xxxx xxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxx

xxxxxxx xxxxxxxx xxxx xxx xxxxxxx xxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxx xxx xxxxxxxxx xx xxxxxx xxxxxxxxx xxxdu k rozhodnutí dne 20. 4. 2004 s návrhem na přijetí usnesení o odmítnutí stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost, avšak tento návrh nezískal potřebný pxxxx xxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xx xxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxx x xxxxxxxxxx xxxxxx xxxxx xxxxx xxxxxxxx x xxxx xxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxadním soudcem zpravodajem, určen podle ust. § 55 zákona o Ústavním soudu nový soudce zpravodaj JUDr. Wagnerová, která byla v té době, z důvodu neobsazexxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxx xxxx xxxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxxx x xxxxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx

Řízení o ústavní stížnosti vedené před senátem Ústavního soudu pod spis. zn. I. ÚS 231/99 bylo usnesením ze dne 7x xxx xxxx xxxxx xxxx x xx xxxxx x xxxxx xx xxxxxx xx xxxxxxxx xxxx xx xxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxx x xxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxx xxxx xachována jednotnost judikatury.

xxxxxxxxxx xxxxxx xxxx xx xxxxxxxx xxxx xxxx xx xxxxxx xxxxxx x xxxxx x xxxvní řád. Podmínkou takové důvěry je stabilita právního řádu a dostatečná míra právní jistoty občanů. Stabilita právního řádu a právní jistota je ovlivxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxx xxxxxxxx xxxxxxx xxx xxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxx xxxxx xxxxxx xxxxxxxx x právních norem vytváří ve veřejnosti vědomí toho, co je a co není právem. Stabilitu práva, právní jistotu jednotlivce a v konečném důsledku též míru dxxxxx xxxxxx x xxxxx x x xxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxx xxxx xxxxxx xxxxx xxxxxxxxx x xxx xxxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxx xxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxhž základním úkolem je poskytovat ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR), přistupují k výkladu právních norem. Ostatně na takovém významu judikatury soudů xx xxxxxxxxx x xxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx x xxxxxxxxxx xxxxx xxx xxxxxx xxxxxx xxxxx xxxxxxxx xx xxxxx x xxxxxxxxxxx xxxxxx xxxxx x xxxxxxxuru soudů (srov. rozhodnutí Kruslin proti Francii ze dne 24. 4. 1990, Müller a další proti Švýcarsku ze dne 24. 5. 1988, Markt Intern Verlag GmbH a Klaus Bexxxxxx xxxxx xxx xx xxx xxx xxx xxxx x xxxxxx x xxxxxxxxx xxxxxx xxx xxx xxx xx xxxxxx x xxx xx xxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxx xxxx xxxxx xxx xxx xx xxxxxx xxxxxxxh norem v čase ustálený, což však na druhou stranu neznamená, že jednou dosažený výklad právní normy je nezměnitelný. Princip právní jistoty a též i prinxxx xxxxxxxx xxxx xxxxxxx xxxxx xxxxxxxxx xxx xx xxxxx xx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxx xx xxxxxx xxxxx xxxxxxxxxh představ společnosti o právu, změny ve xxxxxxxxx xxxxxxxx xxxx xx xxxxx x xxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxx xxxxx xxxx x xxxxxxxxxx xxx xxxxxxxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxx x xx xxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxým postupem. Ústavní soud také již k těmto otázkám judikoval, že v obecné rovině ve vztahu k závaznosti soudní judikatury by měl být již jednou učiněný výxxxxx xxxxxxxxxx x xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx x xxxxxxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xx xxxx xxxxxxx xíce konformnějšími s právním řádem jako významovým celkem a svědčícími tak pro změnu judikatury, východiskem pro rozhodování následujících případů xxxxxxxx xxxxxx x xx x xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx x xxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxí) a principu formální spravedlnosti (rovnosti) (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 252/04, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 36, nález čx xxxx xxxxxxx xxxxxx xxxxxxx xxxx x xxxxxxx xx xxxxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxx x xxxxxx xx xxx xxx xxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx x xxxx xxx xxxxxxxx xxxxxxo se dopouští, je jednáním právně dovoleným, nebo zakázaným.

xxx xxx xx xxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxx x xxxx xx xxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxx trestného činu republiku a nejvyšší ústavní orgány, ale v tom, jakým způsobem je chrání: totiž tak, že nediferencuje skutkovou podstatu hanobení konkxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx x xxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx x xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxx xxx xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxx x xxxxxxxx xxxxx xx xxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxx s rozhodovací mocí vždy užší a vymezenější: je omezena na plnění jejich ústavních funkcí a zřetelným vymezením pouze nezbytné míry zásahu do občanskýcx xxxx xx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxx x xxxxxxxx xxxxx xxx xxxxxxxxx xxx xxxxxx xxxx x xxxxxx xxxxx xxxxxxxxxx xxxx xxxx xxxxx xxxxxxxxxxmu zneužití moci a tím i před vlastním státem a před vlastními delegáty.

Srovnatelnou pozornost věnuje tomuto problému i německá nauka, včetně kritiky tzv. utajených zákonů (Geheimgesetzgebung), které jsxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxxx xxxxxxx xxx xx xxxxxxxxxxx xx xxxxx xxxxxxx xxxxxx xxxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxrby práva i iniciativního práva a mate jak poslance, tak i adresáty práva (Klein, E.: Gesetzgebung ohne Parlament? Berlin, De Gruyter Recht, 2004, s. 16xxxxx

xxxxxxx xxxxxxx xxxxx x xxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxx xxx x xxxxxxxx xxxxx xxxxx xxxxxt obyčejným zákonem, jehož účelem by bylo omezit takové absolutní základní právo, v tomto případě svobodu svědomí. Každý zákon z jedné strany vyjadřujx xxxxxxx xxxxx x x xxxxx xxxxxx xxxxxxxxx x xxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxx xxx xxx xxxxxxx x xxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxí většiny společnosti, jejímž odrazem je složení parlamentu. Je-li individuální svědomí v rozporu s určitou právní normou, zajisté taková skutečnosx xxxxxx xxx xx xxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxx xxxxxx xxx x xxx xx xxxxxx x xxxxxx xxx xxxxxxx xxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxxxxx xxxxxxx xxědomí však může mít vliv na uplatnitelnost či vynutitelnost takové právní normy ve vztahu k těm, jejichž svědomí se příčí. Při zvažování, zda se v případx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxx x xxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxx xx xxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xx xxxxx xxxxxxx xxx xx xxkové rozhodnutí nezasáhlo do základních práv třetích osob, anebo zda prosazení svobody svědomí nebrání jiné hodnoty či principy obsažené v ústavním pxxxxxx xx xxxx xxxxx xxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxx x xxxxxxxx

xxxxxxx xxxx xxx x xxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xx xx xxxx xxxxxx xxx xxxxxxxxxxx xxx xxxxxxxxxx xxk, aby principy soudnictví zakotvené v Listině a Úmluvě byly respektovány, přičemž případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži jednotlivce, kxxxx xx xxxxx xxxxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxx x xxxxxxxxx xxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xx xxxxxx xxx xxx xxx xx xxxxxx xx xx xxxxxxx xx xx xxxxxx xxxxx xřitom pro řešení této otázky není rozhodující, zda je zvlášť nazírána jurisdikční a správní složka soudní moci (viz stanovisko pléna Ústavního soudu sxx xxx xxx xxxxxx xxxxxx xxxxxx xxxxxx xxx xxxxxxxxxx xxxxxxx x xxxxxx x xxxxxxxxxxx xxxxx xxxxxx xxxx xxxxxxxxxxxx xxx xxxx xxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxány subjektivním faktorem stojícím na straně obecného soudu (tedy například liknavým jednáním rozhodujícího soudce) či objektivním faktorem spočíxxxxxxx x xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx x xxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xx x xxxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxxxxxx x xxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxx xxxxxx xxdle Ústavního soudu je to státní moc jako celek bez ohledu na její dělení do jednotlivých složek, která má jednotlivci garantovat ochranu jeho práv, přixxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxx xx xxxx xxxx xxxxxxxxx

Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) jx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxxx xxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxx xxxxxx xx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxx x xxxxxxx xxxxx xxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxním nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem. To znamená, že ústavní stížnost xxxxxx x xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxx x x xxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxx x xxxxxd. Je to pouze jednotlivec sám, pokud tvrdí, že veřejná moc porušila jeho základní práva a svobody, který je aktivně legitimován, domáhat se formou ústaxxx xxxxxxxxx xxxxxxx x xxxxxxxxx xxxxxx xx xxxxx xxxxxxxxxxxx xxx xxxxxxx xxxxxxxx xx xxxxxx xxxxxx xxxx xxxxxx xx xxxxxxxxxxx xx xxxxx xxxxxxx x xxxxou, v jejíž věci se domáhá ochrany základních práv a svobod. Zákon o Ústavním soudu ani výslovně nepřipouští podání návrhu k zahájení řízení o ústavní sxxxxxxxx xx xxxxx xxxxx xxx

xxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxx xxx xx xx xxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxx xxxxxxxx xxko ústavní stížnost v elektronické podobě se zaručeným elektronickým podpisem prostřednictvím akreditovaného poskytovatele certifikačních služxxx xxxx xxxxxxx xxxxxx xxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxx xx xxxxx xxx xxx xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx xxxx xxx xxxx xxxxxxxx xxxx xxxxxxx xxx xxxxxx xx xxxxxsní účinky, a je návrhem na zahájení řízení. Návrh na zahájení řízení se podává písemně Ústavnímu soudu (ustanovení § 34 odst. 1 věta prvá zákona o Ústavnxx xxxxxxx xxxxxxx xxxx xxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxxx xxxxxx xx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxx x xx xxxxx xx xxxxxx x xxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxx x xxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxx xx xxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxx x xx xxxxx x xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxx x xxxx xxx xkceptována i podání telegrafem, pokud byla písemně doplněna nejpozději do tří dnů, i podání telefaxem, pokud byl ve stejné lhůtě předložen originál, pxxxxxxx xxxxxxx xxxxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxx x xxxxx xx xxxxxx xxxxxx x xxxxxxxxxxxx xxxxxx xxxx x xxxxxx x xxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxx xx x xxxx xxxxx přiměřeně použít úpravu obsaženou v občanském soudním řádu (ustanovení § 63 zákona o Ústavním soudu). Je tedy zřejmé, že úmyslem zákonodárce při přijxxx xxxxxx xx xxxxxxxx xxx xxxxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxx xxxxx rozšířit komunikaci se soudní mocí na možnost učinit podání v elektronické podobě i bez zaručeného elektronického podpisu... Objektivně-teleologixxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxx xx xxxxxxxxxx xxxxx x xxxx xxxxxx xxxxx x xxxxxxxxxxx x xxxxxxxxx xxxxxxxxxxx x xxxxxxxx xxxxxxxx x xxx xx xx xxxxx xxxxxxxxat, nutno dojít k závěru, že původní účel této právní normy je i nadále zachován. Jejím cílem je i v současnosti usnadnit doručování podání prostřednictxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxx xxx xxxx x xx xxxxxxxx xxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxxxxx xxxxxx x xxxxxxxx x xxxxxxx xxxxxx xx xxxxxxx x xxxx xxx xyvodit, že výklad ustanovení § 42 odst. 1 věta prvá o. s. ř. po novele provedené zákonem o elektronickém podpisu č. 227/2000 Sb. je i nadále zachovatelxx x xxxxxx x xxxxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx x xxxxxxxxxxxxx xxxxxxx xx xxxxxxx xxxxxxxxxxx x xxxxxxx x xxxxxxx xxxxxx xa papíře s vlastnoručním podpisem, zatímco elektronicky učiněné podání bez zaručeného elektronického podpisu je nutné do 3 dnů doplnit.

xxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxx xxxxxxx xxxx xx xxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxx xx xxxxxxxx xxx x xxxx xx xpravuje - je procesním předpisem, který v případě opožděného podání návrhu přikazuje návrh odmítnout, zatímco v případě nedodržení lhůty hmotněprávxx xx xxxx xxxxx xxxxx xxxxxxxx xxxxx xxxxx xxxxx xxxxxxxxxx

xxxxxxx xxxxxx xxxxx xxxxxxxxxx xxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxx xxxxxxx xxxxxxxxxán k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí správního soudu... Definičním znakem pojmu ústavní stížnosti dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jakož i x xx xxxxx x xxxxx xx xxxxxx x xxxxxxxx xxxxxx xx xxxxx xxxxxx xxxxxxx xxxx xx xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxx x xxxxxxx xxx xxxxxxx xxxxxxxxxx x xxxxxí ústavní stížnosti z toho vyplývá, že takto legitimován je pouze ten subjekt (fyzická a právnická osoba), jenž disponuje způsobilostí být nositelem zxxxxxxxxx xxxx x xxxxxxx xxxxxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxx x xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxxxxx xxxxxx xxxx xxxxx xxxx xxči státu osobnosti. Neexistují dvě osobnosti: státní osobnost a orgánová osobnost, jež by byly k sobě v nějakém právním poměru. Hlavy státu, sněmovny, xxxxx xxxxxx xxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxx xxx x xxx xxxxxx xxxxxxx xxxxxx xxxxx xxxx xxxx xxxx xxxxx x xxxxxxxxxx x xxxxxx xxxxxxx x xxxxx právního subjektu. Jsou to vždy spory o objektivní, nikdy ne o subjektivní právo.“ (G. Jellinek, Všeobecná státověda. Praha 1906, s. 594-595). Pokud sxxx xxxxxxxxx x xxxxxxxx xxxxxxxx x xxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxx xxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxxx x xxxxxx xxxx xxxx x xxx xxxxxx xxx xxxxxxxxx xxxxxektem) základních práv a svobod. Přístup opačný by znamenal popření smyslu základních práv a svobod tak, jak byly zformovány staletým vývojem evropskx x xxxxxxxxxx xxxxxxxx x xxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxx xxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxxxxx xxxxxx a pravomoci (), jenž je akceptován v postavení paradigmatu právního myšlení v dosahu evropské a anglosaské právní kulturyx

xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxx xx xxxxxx xxxxxxx xx xxxx xxxxxx x xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxx x xxxxxxx xx xxxxxxxx každému (tedy i státu) právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobxxxx xxxxx xxxxxxxxx xx xxxxxxx x xxxxx xxx xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxx xxxx xx xxx x xxxx xxxx xx xxxxxx xxxxx

xxxxxxx xxxx x xxxxx xxxxxxx xxxxx xx xxx xxxxxxxxx xxxxxxxxry, podle níž Ústavní soud považuje stát a od něj odvozené subjekty za osoby oprávněné k podání ústavní stížnosti tehdy, zaujímají-li v určitém případě xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxxxxxxx xxxxxx x xxxxxxxx xxxxxxxxx xxx xxxx x xx xxx xxxxxxxx subjekty považovat za nositele toliko procesních základních práv s možností podat ústavní stížnost... Ústavní stížnost státu a od něj odvozených subxxxxxx xxxxx xxxxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxx xxx xxxx xxxxxxx xxxxxx xxxxx xxx xx xxx xxxxxx xxxxxx x xxxxxxxx xxx xxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxx xxxxxxx moci, je však ze své podstaty jakožto prostředku ochrany základních práv jednotlivce ve vztahu ke státu, vyloučena.

Z dosavxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxx xx xxxxxxx xxxx xxxxxxxx xxxx xx xxxxx xxxxxxxxxx x xxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxrávního sporu a zaujímá postavení právnické osoby (§ 21 Občanského zákoníku), za kterou jedná příslušný orgán státu. V takovém případě má stát jako práxxxxxx xxxxx xxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxx xxxxxxx xxxxxxx x xxxxxx xxxxxxxxx xxxx xxxxxxxxx xxxx xxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xzv. imperium), a tedy jako subjekt veřejnoprávního vztahu, a v jakých případech je jeho postavení obdobné postavení jednotlivce (vykonává tzv. x xxxx xxxxxx x xxxxx xxxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxx x xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxx x xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxtivity státu jako vykonavatele moci na straně jedné a jako účastníka jiných právních vztahů, jimiž se přímo nerealizuje státní moc, na straně druhé. Texxx xxxxxxxxx xx xxxx xxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxx x xxxxxx xxx xxxxxx xx xxxxxxxxxxx xxxx xxxxxxxx xxx xx xxxx xxxxx x xxxtavení mocenském a v postavení obdobném pozici jednotlivce, resp. takovou pozici státu ani nezná. Takový dualismus je totiž více méně výsledkem předsxxx xxxxxxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx x x xxxxxxxxxx xxx xxxx xxxxxxxxx xxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxx xx xxxx xxxvními předpisy z oblasti soukromého práva, nelze jeho postavení bez dalšího ztotožňovat s postavením jednotlivce. I v takových vztazích stát nedispoxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxx xxxxxxx xx xxxx xxxx xxxxx xxxxxxx x xxxx xxxxxxxxx xxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxěmocenským aparátem. Při posuzování pozice státu v takových vztazích nelze proto cele od druhé dimenze státu, tj. té, v níž vykonává svou xxxxxx xxxxxxx xxxx xxxxxx xxxx

xxxxx x xxxxxxxx xxxxx xx x xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx x vedlejších účastníků řízení postaven na zásadě legality, tj. příslušné subjekty získávají takové postavení přímo ze zákona. Ústavní soud proto nemoxx xx xxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx xxxx xxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxx x xxxx xx xxxxxxxxxxxxxxxxxx xxxxxxářské a sociální zájmy určité skupiny zaměstnanců, ostatně brání samotná podstata řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů. Je nepochybné, xx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxx xxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxxxx xx xxxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxxxx xxxx x xxxxxxxx xxxxx xxxx xxxxxxxxatelnou roli z hlediska reprezentace a různých zájmů a požadavků, které ne vždy nacházejí platformu v jiných institucích typických pro parlxxxxxxx xxxxxxxxxxx xx xxxxxx xxxxxx xx xxxx xxxxx xxxxxxxxxxxx xx xxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxx xx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxx xx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xízení, byl zákonodárcem volen tak, aby do určité míry odrážel principy, na nichž je vystavěn Ústavní pořádek ČR (tedy především princip demokratické lxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxx x xxxxxxx xxxxxxxxx x xxx xxxxxxxxxxxxx xx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxedpisů s ústavním pořádkem ČR). Těmto principům odpovídá zákonné vymezení okruhu účastníků a vedlejších účastníků řízení o zrušení zákonů a jiných prxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx x xxxx xxxxxxxx x xxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxxxxx xxx x xx xxxx x xxzporu právě se shora uvedenými principy, na nichž jsou státní moc a politický systém v ČR vystavěny, a jednalo by se o projevy principů, jež jsou typické pxx xxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxxxxxxxx xxxx xxxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxxx

... Dále byl posouzen okruh účastníků a vedlejších účastníků řízení. Ten je pro tento druh řízení přesně vymezen v ustanovení § 87 a § 88 zákxxx x xxxxxxxx xxxxxxxx xxx x xxxxxxxxx xxxxxxxxxx xx xxxxxx x xxxxxxxx xxxxxxxxxx x xx xxxxxx x xxxxxxxx xxxxxxxx x xxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xx xxxxxníkem řízení ani vedlejším účastníkem řízení vedeného podle § 85 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu není ten, kdo podal návrh Nejvyššímu správnímx xxxxx xx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxx x xxxx xxxxxx xxxx xxxxxxxxx xxxx xxxxx x xxxxxx xxxxx xxxxxxx xxx x xxx xx xxxxx x xxxxxxxx xxxxx xxx xx xxxxxxxxx xchrana individuálních práv. Předmětem řízení o opravném prostředku podle oddílu čtvrtého zákona je ochrana volebního práva obecně, především volebxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx x xxxxxx xxxx xxxxxxxxxx xx xxxxxxxx xxxxx xxxxxx xxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxx xxxxx xxxxxxxxx xxxxxxctví proto není v prvé řadě poskytnutí ochrany subjektivním právům kandidátů a voličů, nýbrž ochrana volebního řízení či procesu jako celku, čemuž odpxxxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxxxxx x xxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xx xx xxxxx x xx xx xxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxxxx xxxxx v takovém řízení sice není vyloučena, je však jen reflexí hlavní funkce tohoto řízení. Posláním tohoto zvláštního řízení je ochrana volebního procesu x xxxx xxxxxxxxx x xxxxxxx xxxxxxxxxxxxx xxxx xxxx xxxxxx xxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxx xxx xx xxxxxxxx xxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxx xxxxn, zákon o rozhlasovém a televizním vysílání, ale i volební předpisy v rámci tzv. námitkového řízení, vše za použití zásady xxxxxx xxxxxx xxxxxxx xx xxxxxx x xxxxxxxxxxx xx xx xxxx xxxxx x xxxxx xxxxx xx xxxxxxxxxxxx x xxxxx xxxxxxxx xxxxxxx xxx xxx xxxxxx xxxxx x xx xxxx. 3 zákona o Ústavním soudu.

Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost splňuje všechny formální a obsahovx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx xx xxxxxxxx xxxx x xxxxxxxx xxxxxx xx xxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxx xxx xxxxxx x xxxxxxxx xxxxxxxx x xxxxxx x xxxxxx, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, vyžádal si souhlas účastníků řízení, nikoliv však vedlejších účastníků řízení, s upuštěnxx xx xxxxxxx xxxxxxx xxxxx x xx xxxxx x xxxxxx x xxxxxxxx xxxxx xxx x xxxxxxxx xxxxxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxx x xx xxxxx x xxxxxx x xxxxxxxx xxxxx xx xxxxx xkoumat dopad ust. § 28 odst. 2 poslední věty tohoto zákona, podle které vedlejší účastníci (jejich okruh vymezuje rovněž zákon o Ústavním soudu v § 76 odsxx xx xx xxxx x xxxxxx xxxxxx xxxxx x xxxxxxxxxx xxxx xxxxxxxxxx xxxxx xxx x xxxxxxxxxxxx xxxxxx x xx xxxxx x xxxxxx x xxxxxxxx xxxxxx xx xxxxx xxxxx x xxxxx že tradičně je civilistickou naukou institut vedlejšího účastenství chápán jako pomoc ve sporu. Protože však řízení o ústavní stížnosti není řízením xxxxxxxx xxxxx xxxx xxxxxxxxx xxxx xxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxxx x xxxx xxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxx x x xxxxx xxxxxxx xxxxxx xxxxxx xxxxoziční právo, je třeba vedlejší účastenství v řízení o ústavní stížnosti třeba chápat jako pomoc v řízení, v němž vedlejší účastník vystupuje na straně xxxxxx xxxxxxx xxxxx xxx xxx xxxxxx x xxxx xxxxxx xx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxx xxxxxxxx x xx xxxxx x xxxx xxxxx xx xxxx xxxxxx xxxxxxxx xx xxxxxxxxho práva stěžovatele. Účelem řízení o ústavní stížnosti naopak rozhodně není ochrana práva (nikoliv základního) či materiálního zájmu vedlejšího účxxxxxxxx xxxxxxxx xxxx xxxx x xxxxxx x xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xx xxxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xx xxxx xxxx xxxxxx xxxx xxxxxxx xxxxé učinil jím podporovaný účastník (návrhy na provedení důkazů, návrhy týkající se postupu v řízení apod.), bude Ústavní soud vycházet z úkonů účastníkxx xxxxxx xx xxxxxx x xxxxxxx xx xxx xxxxxxxx xxxxx xxxxx xxx xxx xxxxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxx xxxxx xx xxxxxxx x východiskem, podle kterého vedlejší účastník nemůže mít nikdy více práv, než účastník sám. Jinými slovy, všechny úkony vedlejšího účastníka je třeba xxxxxxxx xxx xxxxxx xxxxx xxxxx xxx xxxx xxxx xxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxx

Ústavní soud se nedotázal vedlejších účastníků (zastoupených advokátem), zda souhlasí s tím, aby bylo od ústního jednání upuštěno. To xxxx xx xxx xxxxx x xxxxxxx x xxxx x xx xxxxx x xxxxxx xx xxxxxxxx xxxx x xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxx xxxxx xx xxxxxxx xxxxxxx x xxxxxxx xxxxx xx xxxxxx xx xxxxxxí soud ústavní stížnosti vyhovuje, čímž se dotýká i materiálních zájmů vedlejších účastníků. Právo na spravedlivý proces však mají i vedlejší účastníxxx xxxxxxx xxxx xxx xxxxx xxx xxxxxxx xxxxx xxxxxxx x x xxxxxxx x xxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxx xx xxx x xxxx xx xxxxxxx xxx xxxxxxxx xxx xxxxxxxx x xxxx xxx xxxx xx xxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx

xxxxx x xxxxxxxx xxxxx xxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxx x zahájení řízení o ústavní stížnosti za jinou osobu (), a v tomto řízení ani nelze připustit podpůrné či subsidiární použití trestního řxxxx xxx xx xxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxx x xx xxxxx x xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxx x xxxxxxx xxxxxxxxx xx xxxxxxxxxxx x xxxxxxxxx xxxxxxm před Ústavním soudem, jehož předmětem je posouzení tvrzeného zásahu do základních práv a svobod jednotlivce, a které proto nelze považovat za další fxxx xxxxxx xxxx xxxxxxxx xxxxxx

xxxxx x xx xxxxxx xx xxxxxxxx xxx xxxx xxx xxxxxxx x xxxxxxxxx xxxxxx xxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxx xxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxx advokátem, nebo komerčním právníkem nebo notářem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy. Smyslem tohoto procesního institutu nuceného zastoupexx xxx xxx xxxxxxx xxxx xxxx xxxxxxxxxxxxxx xxxx xxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxxxxxxxx xxxxxx x xxxxxxxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxx x xxxxxxí. Za situace, kdy navrhovatelem (stěžovatelem) je advokát, je zřejmé, že svou profesí zaručuje naplnění účelu nuceného zastoupení v řízení před Ústaxxxx xxxxxxx x xxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx xx xxxxx xx xxxxx xxxxxxxxxxx xx xxxx xxxxxx xxx xxxxxxx xxxx xxxxxxxxxx xxx x xxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxx, protože je reprezentován zákonem předepsaným způsobem.

Smyslem a účelem ustanovení § 30 odst. 1 zákona x xxxxxxxx xxxxx xx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxx xxx x xxxxxx xxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxx x xx xxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxx x xxuhu řízení před Ústavním soudem, jakož i vzhledem k druhu řízení, jež mu předcházelo, a současně i bez diferenciace povinnosti právního zastoupení v záxxxxxxxx xx xxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxx xx xxxxxxx xxxxxxxx x xxxxx xx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxo správkyně konkursní podstaty) nebyla v řízení právně zastoupena (§ 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů)x xxxxx xxxxxxxxxxx xx xxxxx xxxxxx xxxxx xxx xxxxxxxx xx xx xxxxxx x xxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxx xx xxxxxx x xxxxxxxxxx xxx xxxxxx xxxxxx x xxxxxxxxxxm, že tato povinnost musí být splněna i za situace, kdy stěžovatel je sám advokátem.

Pokud se týká požadavku na xxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxx x xxxxxx xxxxxxxxx xxxxx x xx xxxxxx xxxxxxxx xxxx x xxxxxxx xxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxx xx xxxx xxxxxxxxxx xx xxká řízení o ústavní stížnosti a nikoli již samotného podání ústavní stížnosti. Proto neodstranil vytýkanou vadu řízení, tj. nutné zastoupení advokátxxx xxxxx xxxxxxxxxxx xxx xxxx xxxxxxx xxxx xx xxxxx xxxxxxx xx xxxxxxxx xxxx xxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx x xxxxxx xxxx xxxxxxxx xxxxxxx Stěžovatel se mýlí v tom, když se domnívá, že podání ústavní stížnosti není součástí řízení před Ústavním soudem. Naopak, je to prakticky nejdůležitějxx xxxx xxxxxxx xxxxx xxxxx xxxxxxxx xxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxx xx xxxxxx xxxxxxxx x xxxxxx xxxxxxxx xxxxxx x xxx xxxxxxx xxxx xxxxxx xxxx xxxxxxnými finančními náklady, jednak má již v podání vyhodnotit skutečnosti vedoucí k porušení ústavnosti, včetně označení, která základní práva a svobodx xxxxxx xxxx xxxxxxxxx xx xxx xx xxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx

xxxxxxxxx xxx x xxxxxx xxxxxxxxx xx xxxxxxxx xx xelé řízení, včetně sepsání samotné ústavní stížnosti. Nelze se domnívat, že tento úkon není součástí řízení před Ústavním soudem, ba právě naopak, je tx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxxxxx xxxx xxxxxxx xxxxx xxxxx xxxxxxxx xxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxx xx xxxxxx xxxxxxxx x xxxxxx xxxxxxxx xxxxxx x xxx xxxxxxx xxxxxx xxxx xxxxxxxxxx xxnančními náklady, jednak má již v podání vyhodnotit skutečnosti vedoucí k porušení ústavnosti, včetně označení, která základní práva a svobody občanx xxxx xxxxxxxxx xx xxx xx xxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxx xx xxxxxx xxxx xxx xx xxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxx x xxxxxxx xxxučeného práva na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) je dostatečně - i z hlediska obligatorního zastoupení pro řízení před Ústxxxxx xxxxxx x xxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxx xx xxxxxxx xxxx x xxxxxxxxxxx xxx xx xxxxx xxxxxx xxxxxxxx xxx xxxxxxxx x xxxxxx xxxxx xxsté potíže (podání žádosti, osvědčení zákonem stanovených podmínek apod.). Je totiž věcí státu, a nikoliv subjektivních představ žadatele o právní pxxxxx xx xxxxxx xxxxxxxx x xxxxx xxxxxxxx xx x x xxxxxxxxxx xxxxxxxxx x xxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxasné úpravě poskytování právní pomoci nic vytknout.

Soud, který pro řízení před Ústavním soudem ustanovil sxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xx xxxx xxxxxx xxx xxxxxxxx xxx xxxxxx xx xxxxxx xxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxx x xxxxxxxxxx x něm nemá postavení obviněného (případně obžalovaného či odsouzeného); povinná účast advokáta na straně stěžovatele není obhajobou, nýbrž právním zxxxxxxxxxx xxxxxx xxxxx xxxx xxxxxxxxxxx xxxxxx xxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxx xx xxxo jiné náležité předestření ústavněprávní argumentace, neboť právě a jen v mezích případného porušení ústavních kautel přezkoumává Ústavní soud navxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxx xxxx xxxxxx xxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx x xxx x xx x x xx xxxxxx x xxxxxxxx xxxxx xx xázán nejen Ústavní soud, ale přirozeně i soud obecný, jenž v rozporu s nimi nemohl právně relevantním způsobem nedostatek právního zastoupení stěžovaxxxx xxxx xxxxxxxxx xxxxxxx

xxxxxxx xxxx xxxxx x xxxxxxxxxxxx x xxxxx xxxxxx x xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxx xx xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxv a svobod, a s přihlédnutím k zákonné úloze veřejného ochránce práv, jehož povinností je přispívat k ochraně základních práv a svobod (§ 1 odst. 1 zákona xx xxxxxxxx xxx xx xxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxx xxxxxx xxxxxx x xxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxx xxnto postup se jevil příhodný zejména proto, že kancelář veřejného ochránce práv disponuje odborným právním aparátem a je tak schopná naplnit jeden u účxxx xxxx x xx xxxxxx x xxxxxxxx xxxxxx xxxx xx xxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxx xxxxxx xxx xxxxx xx xxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxx xxxp. zda jím sledovaného účelu nelze dosáhnout jinak).

Ústavní soud při posouzení případu přihlédl k tomu, že navrhovatelce byxx xxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxxx xxxx xxxxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx x xxxxxxxxxx x xx x x xx xxxxxx x xxxxxxxx xxxxxx xxx x xízení před Ústavním soudem zastoupena advokátem, a to včetně vlastního sepsání návrhu, na základě speciální plné moci. Navrhovatelka byla informováxxx xx xxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx x xxxxxx xxxxx xxxxx xxx xxxxxx xx xxxxxxx xxxx x xxxxxxxxxx xx xxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xx xxxxý právo na poskytnutí právní pomoci advokátem a na to, aby mu byl v případě, že mu tato pomoc bude odmítnuta, přidělen advokát, určený Českou advokátní koxxxxxx

x xxxxxxx xxxxxxxxx xx xx xxxxxxx xxxxx xxxxxxxx xxxxxxx xxxx xx xxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxx na důvody obsažené v odůvodnění napadeného rozsudku. Vyjádřil se též Krajský soud v Brně [§ 42, odst. 4 a § 30 odst. 4 zákona], který prostřednictvím předxxxx xxxxxx xxxxxxx xx xxxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxx xxx xxxx x xxxx xxxxxxxxx xxxxx xx xxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxx xxx xx xxxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxx x xxx xxxt. 1 tr. řádu, které soudu umožňuje rozhodnout, že se nebudou provádět další důkazy. Předtím JUDr. Zdeněk Lukovský sdělil, že se k problematice stížnosxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxx x xxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxx x xxxx xxxx xxxxx xx xxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxx x xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxx xx xxxxx na okraj poznamenává, že zákonnou možnost orgánu veřejné moci vyjádřit se k ústavní stížnosti, nelze personalizovat na osoby, které dané rozhodnutí uxxxxxxxx

xx xxxxx xxxxxxxxx xxxxx xx x xxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx xxxx xxxxxxxx xxxxxx xxjvyšší soud. Předseda velkého senátu ve svém vyjádření uvedl, že stížnost pro porušení zákona ve prospěch V. W. (V.) byla postoupena k rozhodnutí velkéxx xxxxxx x xxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxx x xxxx xxxxxx xxx xxxxxxxxx xxx xxxx xxxxl předseda velkého senátu, skončila snaha o sjednocení dosavadní nejednotné praxe senátů vítězstvím prvního názoru, ač tento názor převážil v devítixxxxxxx xxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxx xxxxxx xx xxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx x xxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxxxxxxxi názoru, který v napadeném rozhodnutí převážil, zvláště s ohledem na skutečnost, že některé senáty byly ve velkém senátu zastoupeny více než jedním soxxxxxx

xxxx xxx x xxstupování v řízení před Ústavním soudem, udělená před vydáním stížností napadeného rozhodnutí, tedy dříve, než došlo k tvrzenému zásahu do práv účastxxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxx x xxxxxxx x x xx xxxxx x xxxxxx xx xxxxxxxx xxxx xx xxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx

xoud, který pro řízení před Ústavním soudem ustanovil stěžovateli obhájce, přehlédl, že jeho postup byl vyloučen již proto, že řízení před Ústavním souxxx xxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxx x xxxxxxxxxx x xxx xxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xx xxxxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxxxxx na straně stěžovatele není obhajobou, nýbrž právním zastoupením osoby, která jako navrhovatel řízení před Ústavním soudem podáním ústavní stížnostx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxx xx xxxx xxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxx xxxxx x xxx x xxxxxx xxxxxxxxxx xxrušení ústavních kautel přezkoumává Ústavní soud navrhovatelem napadená pravomocná rozhodnutí nebo jiné zásahy orgánů veřejné moci. Kogentními usxxxxxxxxxx x xxx x xx x x xx xxxxxx x xxxxxxxx xxxxx xx xxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxx xxx xxxxxxxxx x xxxx xxxxxxx xxxx x xxxxxxx x xxxx xxxxxx xxxxxx xxxxxxxxním způsobem nedostatek právního zastoupení stěžovatele svým opatřením zhojit.

Ústavní soud neakceptoval usnesení soudux xxxx xxx xxxxxxxxxxxx xxx xxxxxx xxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxx xxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxx x xxxxx xxxxxxx xxxxx x xxstupování účastníka řízení před ním upravuje zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (§ 31 odst. 2 cit. zákona o Ústavním soudu).

xxxxxxx xxxx xx x xxxxxxx x xxxx x xx xxxxx x xxxxxx xx xxxxxx93 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyžádal od účastníků řízení souhlas s upuštěním od ústního jednání, neboť dospěl k závěru, že od xxxxxxx xxxxxxx xxx xxxxx xxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxx xxxxx

xx xxxxx xx xxxxxxxxx xx xxxxxxxxxx xxxxxx x xxxxxxx xxxžnosti podle zákona o Ústavním soudu umožňuje rozhodovat věci bez slyšení účastníků řízení (ústního jednání), má-li soud dostatek podkladů. Trvá-lx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxx xx xxxxxx xxxxxxxx xxxxxxx xxxx xx xxxx xxxxx xx xxxxxxxx xxxxxx xx xxxxxxxxx xxxxx xx xxxxxxx xxxxx xx xxxx xxxxxxx xx xxxxxxx xávažné, že vyžaduje bezprostřední slyšení účastníků řízení před Ústavním soudem.

Dle § 48 odst. 1 zákona, Ústavxx xxxx xxxxxxx xxxxxx xxxxxxxx xx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx x xxxxxxxxxxxx xxxxxx xx xxxxx xxxxxxx x xxxx xxxxxxx x xxxx xxxazy, než jsou navrhovány. Ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud hlediskem dotčení ústavním pořádkem garanxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxx x xxxxxxx x xxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxx xxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxx xxx xxxxxx xxxxxxxxxx x xxxx xxxxx xxxxxx xxxx xxxxxxvání ke skutečnostem dokazujícím dotčení na základních právech a svobodách.

Ústavní soud po provedeném dokazxxxxxx xxxxxxxxx xx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxxx xx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxx x xxxxxxx xx xxxxxxx xxxxxxxx xx xxxxxxxx

Vyjádření soudů byla stěžovateli zaslána k replice. Stěžovatel se znovu ke stanovisku soudů vyjádřil, avšak jeho replika nepřinesla žxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxxx x xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxx xx xxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxx x xxxxxxx xxxxxxxxxx

xxxxxxx xxxx xxxx x úvahu všechna stěžovatelem předložená tvrzení a přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, přičemž xxxxxx x xxxxxxx xx xxxxxxx xxxxxxxx xx xxxxxx xxxxxxxxxxxxxxx xxxxxxxx x xxxxx xx xxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx xxxx xxxxxxxx x xxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxx xxx xxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxx xeshledal Ústavní soud za nezbytné zasílat je stěžovateli k replice.

Základní právo účastníka řízení na pomoc tlxxxxxxxx xx xxxxxx xxx xx xxxxx x xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxx x xxxxxx xxxxx xxxxxxxxxx xxxxxx x xxxxx xxxxxxxxxxxx xxx xx xxxxx x xxxxxxx xxxladních práv a svobod jako obecného ustanovení o spravedlivém řízení. Základní právo garantované čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod nedxxxxx xx xxxxxxx xxxx xxxxx x xxxxxxxxx xxxxxx x xxxxxxx xx xxxxxxxxxxx xxx xxxxxxx xxxxxx xxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx xxx xx xxxxxxx xxxxx xxx x xámitku stran neodborného a nesprávného tlumočení, lze zopakovat, co již uvedl Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí, totiž že stěžovatel neuvxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxx xx xxxxxxxx x xxxxxxxxxxxx xxxxxxxxx x x xxxx xx xxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxx xx xxxxx xxxxtně takovou námitku lze velmi obtížně přezkoumávat, neboť pokud není obsah tlumočení zachycen, jedná se o skutečnost neopakovatelnou a v tomto smyslu xxxxxxx xxxxxxxxxxxxxxxxxx xx xxxxxxxxxxxx xx xxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx x xxxxxx xxxxxx xxx xxxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxx xxxněž spatřovat porušení základního práva na fair proces, resp. práva na tlumočníka. Lze odkázat na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 2xxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxx xx xxxxxxxxxx xxxx xxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxx xx xxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxx při ústním jednání, nikoliv vyhotovení doslovného překladu.

V xxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxx xx xxxxxxxxxx x xxxxxx xxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxx xxxx xxxxxxx x xxxxxxxxxxxxxxx xxxxx x xxxxxxxxx xxxxxxxace stěžovatele s orgány činnými v trestním řízení evidentně vyplynulo, že stěžovatel český jazyk ovládá a sám to i výslovně uvedl při zahájení trestníxx xxxxxx x xxxx xxxxxxx x xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxxx xx xxxxxxxxxx xxxx x xxxxx xxxxxxxxx xxx xxxxxxx xxx x xx xxx xxxxxxxxx praxi, takže je zřejmé, že musí ovládat nejen obecnou češtinu pro komunikaci se svými pacienty, ale i odborné lékařské výrazy, které se vyskytují v lékaxxxxxx xxxxxxxxx

xxxxxxxx xxxxxxx xxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxx xx xxx xxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxx x xxxxxxím pořádkem je vázán pouze petitem a nikoli jeho odůvodněním (nález sp. zn. Pl. ÚS 16/93 a další), z uvedeného neplyne závěr, dle něhož navrhovatele v říxxxx x xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxx x xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxatel proti obsahovému nesouladu zákona s ústavním pořádkem, pro účely ústavního přezkumu nepostačuje toliko označení ke zrušení navrhovaného zákonxx xxxxx xxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxx xx xxxxxxxx x xxxx xxxxxx x xxxxx xxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxx xxx x xxxxx xxxxxxxx xxxx xxxxx xxxxxxx xxxxx x xx xxxxx xxxxxx xxxxxxxx xxxxxx xxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxx xxxxxxxxxx x xxxxxx xx xontrolu norem. Neuneseli navrhovatel v řízení o kontrole norem břemeno tvrzení protiústavnosti, nelze než považovat takový návrh za rozporný s ustanxxxxxx x xx xxxxx x xxxx xx xxxxxxxx xxxx x xxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxx

xxxxxxx xxxx xxxxx xxxxxx x xxxxxxx xx xxxxdenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, jak v ústavní stížnosti tvrdil, když navíc větší čáxx xxxx xxxxxxx xx xxxxxxx xxxx xxxxx xx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxx xx xxxx xxxxxxx xx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxxm, která jsou vystavěna převážně na smyšlených skutečnostech, představují ve vztahu k soudu šikanózní výkon práv. V takových extrémních případech je xxxxx xxxxxx xxx x xxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxx xxxxx xxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxx xx xxxxx xxxxxxxx xxxxxxx xxx xxx xxxxx xxxxxxxxxxx x xxx, zda je požadavek ochrany v takových případech vůbec míněn seriózně a zda se jednání právního zástupce stěžovatele ještě pohybuje v mezích profesní etxxxx

xxx xxxxxxxxxx x xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxx xxxx xxx xxxxx xxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxx však nelze považovat za ústavněprávně argumentaci, stejně jako takovou argumentací není povšechný odkaz na obsah spisu, z něhož prý má vyxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxx xx xxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxx xxxx xxxx xxxxx xxxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxx x xxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxti, to však nezbavuje stěžovatele povinnosti tvrdit a argumenty podporovat své námitky protiústavnosti aktů veřejné moci, jejichž zrušení se domáhá xx xx xxxxx xx x xx xxxxx x xxxxx xx x x xx xxxxxx x xxxxxxxx xxxxx xx xxxxxxx x x xxx xxxxx x xx xx xxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxcí obecně usnadňuje přístup stěžovatelů k Ústavnímu soudu a je jedním z důvodů, proč zákon o Ústavním soudu vyžaduje zastoupení stěžovatelů advokátex xx xx xxxxx x xxxxxx x xxxxxxxx xxxxxxx

xxxxxxx xxxx xxxxxxx xx xxxxxxxx xxxxx xxxxxxxx x xxxxxxxxxx xxx xx xxxx. 5 a ustanovení Přílohy 1 a 2 vyhlášky. Přestože navrhovatel výslovný návrh na jejich zrušení do petitu svého návrhu nezahrnul, návrh na jejich zrušení xxxxxxxxxx x xxxxxx xxxxx xxxxxxx

xxxxxxx xxxx xx xxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xx xxxxxx xx xxxxx xxxxxxx xxxxxx x xemůže jej měnit, neplatí to pro odůvodnění ústavní stížnosti. Není tedy v rozporu s jeho posláním, jestliže je napadené rozhodnutí xxxxxx xxxxxxx xxxx xxxxxxxxxxx x x xxxxxx xxxxxxxxx

x xxxxx xxxxxxx xxx xxxxxxx xxxx xxxxxxxx xxxx xxxxxx xxxx xxxxxxx xxxxxní stížnosti a jejím odůvodněním. Ačkoli v odůvodnění vytýká stěžovatel pochybení Nejvyššího soudu ČR, zrušení tohoto usnesení v petitu nepožaduje. xxxxxxxx x xxxxx xx xxxxxxxxxx x xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx x xxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xx x x xxxxxxxxxx xx xxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xx xxxxxé, že jeho ústavní stížnost směřuje i proti tomuto rozhodnutí. Tato skutečnost tedy nezakládá důvod k odmítnutí stížnosti, ale je odstranitelnou vadox xxxxxx xxxx xxxxxxxx xxxx xx xxxx xxxxxx xxxxx xxxxx xxxxxxxxx xx xxx xxx xx xxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxx xxxxx xxxxx xxxx xxxxx xxxx xxxxx xxxxxxx xxxx proto, vzhledem k předložené argumentaci, nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitů ústavní stížnosti a ani k odstranění vady podáxxx xxxxxxx xxxx xxxx x xxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx x xxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxšího soudu ČR. ...

Podle ustanovení § 34 odst. 1 věta prvá zákona o Ústavním soudu se návrh na zahájení řízení podává u Ústavníhx xxxxxxxx x xxxxxxxxx xxxxx x xxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxx xx xx xxxxx xxx xx xxxx xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxx xxxxxx xxxxxx xxxxxxxx xxxánu než Ústavnímu soudu... neexistuje žádné, byť i jen analogicky použitelné ustanovení právního řádu České republiky, z něhož by bylo vyvoditelné, žx xxxxxxx xxxxxxxx xxx xxxxx xxxx xxxxxxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxx xxxxx x xxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxky dne 29. 1. 2007. Ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 29. 3. 2007 (59. den), avšak nikoliv tak, že by zásilka byla adresována Ústavnímu xxxxxx xxxx xxxx xxxxxxx xxx xx xxxxxx xxxxxx xxxxxxx xxxx xxx xxxxx xx xxxx xxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxx xxx xx xxxx xxxxxxxx xxxxxxx xxxx xx xxxxxu odeslal Ústavnímu soudu v pondělí 3. 4. 2007, čili 63. den poté, kdy bylo ústavní stížností napadené rozhodnutí doručeno právnímu zástupci stěžovatexxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxx x xxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxx x xxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxx xohl sice v daném případě zhojit Obvodní soud pro Prahu 3 (pokud by ještě v den doručení ústavní stížnosti tuto zaslal Ústavnímu soudu), nemůže je však repxxxxxx xxxx xxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxxxx x xx xxxxx x xxxxxx x xxxxxxxx xxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxx x xxx xx xxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxx... Nezbylo proto, než ústavní stížnost, bez ohledu na její obsah, podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Za „Ústavní soud“ ve smyslu § 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu xxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx xxxx xxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxx x xx xxxxx x xxxxxx xxxxxx xxxx x xxxxxxx xx xxxxxxx xxxxxxxxxx xx xx xxxxx xxxxx xxxxxxx xxxx xR, neboť je součástí té části Ústavy ČR, kterou se zřizuje Ústavní soud ČR. V průběhu více než osmi let od vydání nálezu Ústavního soudu ČSFR došlo ve spolexxxxxx xx xxxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxxxx xxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxxxxx xxxxx xxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxx x xxx xxx xxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx podle § 35 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.

Podle § 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je návrh na zahájení řízení nepřípustný, pxxxx xx xxxx xxxxx x xxxxx xxxxxxx xxxx xxx xxxxxxx xxxxxxxx x xxxxx xxxxx x xxxxx xxxxxxxxxx xx xxxxx xxxxxxxxxxx x x xxxxxxxx xx xxxxxxx xxxx xxx x xxxx xxci jedná. V době podání návrhu však již před Ústavním soudem probíhalo řízení ve věci, sp. zn. Pl. ÚS 16/2000, o zrušení části zákona č. 308/1999 Sb., o ktexxx xxxxxxx xxxxxxx xxxx xxxxxxx xx xxx xx xx xxxxx xx xxxxx xxxxxxxxxx xx x xxxx xxxxxx xxxxxx xxxxxxxx xxxxxx x xxxxxxx xxxxxxx xxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx x xxxxxxx xxxxxxxx x

V případě řízení o tzv. konkrétní kontrole norem... je to totiž praktický život sám, který formuluje xxxxxxx xxxxxx xxxxxxx x xxxxxxxx xxxxxx xxxxxx xxxxx x xxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xx xxxxx xx xxx xxxxxxx xxxx xxxxxxxxxx xxxxxx xxxdé“ akademické úvahy o tom, co by snad mohlo (avšak ne nutně muselo) mít v budoucnu vliv na výklad právní normy, které patrně nikdy nemohou obsáhnout celý xxxxxxx xxxxx xxxxxxxx xx xxxx xxx x xxxxx xxxx xxxxxx xxxxxxxxxxx xx xxxxxxxxxxxxx xxxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxxxxxx xxxxxupu je spojen s vytvářením překážky . Čím minimalističtější přístup Ústavní soud zvolí, tím menší překážku v podobě věci rozhodnuté vytvoxxx x xxxxxx x xxx xxxxx xxxxxxx xxx xxxxx xxxxxxxx xxxxxx x xxxx xxxxxxxxx xx xxxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx

Dle rubriky k § 63 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se pro řízení před Ústavním soudem předpokládá použití souxxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxx xxx xxxxxxxx xxxxx xx xxxxxxxx xxxxxx xxx x xxxxxxxx xxxxxx x xxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxor mezi plurálem obsaženým v rubrice a konkrétním odkazem v dikci normy nutno interpretovat v tom smyslu, že pokud zákon o Ústavním soudu nxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxx xx xxx xxxxxx xxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxx x xxxxxxxx xxxxxx x xxxx xxxxxxxxxx xxxxxxe z povahy věci na danou procesní situaci nedopadá přiměřené použití toliko řádu trestního. Důvod kasace usnesení Krajského soudu v Ostravě ... ve prosxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxx x xxxxxxxxxxxxxx xxx x xxxxxxxxx xxxx xxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxxxxxx x x xx xxxxxx xx xxxxxxxx xxxx xx xxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxsů, přiměřeně aplikoval institut beneficii cohaesionis (§ 150 odst. 2 tr. ř.) i pro uvedené spoluobviněné. Na této skutečnosti nemění nic usnesení Ústxxxxxx xxxxx xxx xxx xxx xx xxxxxxx xxxxxxx x xxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxx xxx x xx xxxxx x xxxxxx x xxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx x xxxx ani důvodem postupu dle § 23 uvedeného zákona.

Přijetí závěru, prospívá-li důvod kasace citovaného rozsudku i xxxxxxxxxxxx xx xx xx xxxxxx x xxxx xxxxx x xxx xxxx xx xxxxxxx x x xxx xxx xxxx xxx xxx xxx xxxx xxx xxx xxxx xxxxxxx xxxxxxxx x xxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxx xx x xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx x xxx xx od této výpovědi i pro něj odvíjejí nepříznivé právní následky, je rovněž věcí posouzení obecného soudu. Ústavní soud v dané souvislosti toliko připomxxxx xx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxx x xxxxxxxx xxx x xxxxxxx xxxxxxxxx xx xxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxx xxneficia cohaesionis ve vztahu k obviněnému J. K. v dalším řízení.

Z uvedeného je patrno, že Ústavní soud o návrhu identickém s náxxxxx xxxxxxxxx xxxxx x xxxxxx xxxxxxx xxx xxxxxx xxxxxx xxx xxxxxxxx xxxx xxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxx xxxxx xx xxxxxxxxxxx xx xx xxst. 2 zákona o Ústavním soudu). Oprávněný navrhovatel - Krajský soud v Hradci Králové - má však právo účastnit se jednání o dříve podaném návrhu jako vedlxxxx xxxxxxxx xx xx xxxxx x xxxx xx xxxxxxxxxx xxxxxx x xxxxxxxx xxxxxxx

xxx xx xxxxx xxxx xxxxxxx xxtavní soud návrh skupiny 18 senátorů ... na zrušení výměru č. 01/2002 v části „týkající se nájmu bytu“, tj. v části, která již byla dříve napadena návrhem xxxxxxxxx xxxxxxxx xxxx xx xxx xx xxxxxx xxxxx xxxx xxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xx xxxxxxx x xx xxxxxx x xxxxxxx x xxxxx xxxxxx xxxxxxx xxx xxx xxx xxx xx xxxxx Ústavní soud usnesením I. senátu č. j. Pl. ÚS 10/02-13 ze dne 15. května 2002 rozhodl tak, že v části, ve které se navrhuje zrušení ustanovení položek č. 5 a xx x xxxxx xx xxxxxx x x xxxxxxx xx x xxxxx xxx xxxxxx xx xxxxxxxx xx xxxxx xxxxxx xxx xxxxxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxx xxxxxxxxxxx xx xxxxxxx xxxxxxxx xx xxxxo účastnit se podle § 35 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jednání ve věci Pl. ÚS 8/02 jako vedlejší účastník. Dále Ústavní soud usnesením xx xx xxx xx xxxxx xxx xx xxxxxxxx xx xxx xxx xxxxxx xxxx xxxxxxx x xxxxxxx xxxx xxxx xx xxxxxxxxxx xxxxxx x xxxx xxxxxxxxx xx xxxx xxxxxx xxxx xxxxxx xxxxxx pod sp. zn. Pl. ÚS 8/02.

Vrchní soud v Praze doložil, že ve věci vedené před ním pod sp. zn. 15 Cmo 1058/2004, byla žaloba vzxxx xxxxx xxxxx xxxx xxxxx xxxxxx xxxxxxxx xxxxx xx xxxxxx x xxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xx xxx xxxx xxxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx x xxxx x xxx xxxxx x xxsm. c) občanského soudního řádu. Vrchní soud v Praze tedy přestal být oprávněným navrhovatelem, neboť návrhem napadená ustanovení zákona o vlastnictxx xxxx x xxxxxxxxxxx xx xxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx x xx xxxxx x xxxxxx x xxxxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxx xxxxx xxxxx xx xxxxxx x xxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxx xxxxx xxxxxx xxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxxx xx xx xdst. 2 písm. b), ve spojení s ustanovením § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu]. V daném případě však nastala specifická situace, neboť na základě xxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxx x xxxxxxxxxxx xxxx xxxxxxxx xxx xxxxx xx xxxxxx xxxxxxx xxxx x xxxxx xxxx xxxxxxxx xxxxxník podle § 35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Poté, co z výše popsaného důvodu ve vztahu k Městskému soudu v Praze zmíněná překážka odpadxxx xxxx xx xxxxx xxxx xxxxxxxxxxxxx x xxxxxxxxxx xxxxxx x xxxx xxxxx xxxxxx xxx xxx xxx xxx xx xxxxx xxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xx xxxxx xxxxx xxxný, byť již byly návrhy dvou senátů Městského soudu v Praze odmítnuty pro překážku jako nepřípustné. Jen takový výklad totiž odpovídá - x xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx x xxxxxxxxxxxx xxxxxxx xx xxxxxx xxxxx xx xxxxxxxxx xxxxx xx xxxxxx xxxxxxxx xx x xxxxxxx xxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxxxx x xxvrhů obecných soudů (viz např. str. 4 tohoto textu), rozhodne s konečnou platností věcně.

xxxxxxxxxxxx xx xxxxxx xxxxxxxní možnosti účinně působit na svobodnou tvorbu vůle soudců, nestrannost (nezávislost na stranách) představuje absenci vztahu soudu k jedné ze stran řxxxxxx xxx xxxxx xxxxxx xxxxxx xxx xxxxxx xxx x xxxxxxx xxx x xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxx xx xxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xx xxxx xxxx x xxxxxx xxxxx xxxpané jako možnost vnucovat vůli jiným (Weber, M., Autorita, etika a společnost, Mladá Fronta, 1997, str. 49; původně in Wirtschaft und Gesellschaft, Txxxxxxxx xxx xxxx xxxxxxx xxxxx xxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxx x xxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxávislosti a nestrannosti, z nichž lze utvářet objektivizovaná kritéria pro posouzení naplnění znaků nezávislosti a nestrannosti, protože v subjektxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xx xxxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxx xxxx xxxxxx xxxxx xxxxxxx x xxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxdku), je nelze právními nástroji uchopit. Nestrannost a nezávislost v objektivní poloze se na obecné úrovni posuzují z hlediska vztahu k ostatním mocexxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxx xxxxxx x xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxx xx xxxxxxxxxxxx xxxxxx xx xxxxxxx xxxxxxxx xx xxxxxxx xxxxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxx a zánik funkce člena soudního orgánu (tribunálu). Soudci a členové orgánů soudního typu proto musí mít dostatečně nezávislý , který vylučuje přxxx xx xxxxxxxxxxxxxxx xxxxxxxx xx xxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxx xx xxxxxxxxxx xxxxx xxx x xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxální možnosti ovlivnit kariéru soudce, tak možností přivodit zánik jeho funkce. Ke statusu nezávislosti nesporně patří i garance finanční nezávisloxxxx xxx xxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxx xx xxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx x xxx xxx xx xxxxxxxxx xxxxxxxxxx x xxxxxxxx xx xxxxxx xxx xxxxxxxxxx xestrannosti a nezávislosti nelze zcela odhlédnout ani od jevové stránky věci, kdy je za validní kritérium považováno i tzv. zdání nezávislosti a nestrxxxxxxx xxx xxxxx xxxxxx xxxxx x xxxxx xxxxxx xx xxxxxxxx xxx xxxxxxxx xxxxxx x xxxxxx xxxxxxxxxxxx x xxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxho rozhodování, z níž vyplývá, že i když třeba ve skutečnosti neexistuje (jak v subjektivní, tak v objektivní poloze) reálný důvod k pochybnostem o nestxxxxxxxx x xxxxxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xx xxxxxx xxxxx xxxxxxxxx x xx xxxxxx x xxxxxxx xxxxx xxxxx xbecný sociologický poznatek tzv. Thomasův teorém (srov. např. in Kolektiv, Velký sociologický slovník, I., Praha, Karolinum, 1996, str. 171), dle něxxx xxxxxx xx xxxxx xxxxxx xxxxxxx x xxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xx xxxxxxxxxxxx x xxxxx xxxxxxxxxx xxxx xxxxxxx xxx xx xxxxxx x xx xxxxx xxxxxxxxxx x xhybí obecná důvěra, že rozhodnutí je spravedlivým rozhodnutím nezávislého a nestranného tribunálu. Přitom důvěra v právo patří mezi základní mimoprxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxx

x xxxxxxx xx xxxxxx xxxxxx x xxxxxxx xxxxxx x xxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxx xxxxxh jednotlivých ustanovení, v němž není poskytována ochrana subjektivním právům účastníků řízení, neboť jde o obecnou, xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxx xx xxxxx xxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxx xxxxxxxxxx x xx xxxxx x xxxxxx x xxxxxxxx xxxxx x xxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxxxt restriktivně. Ústavní soud tak učinil závěr, že veřejná prezentace názorů soudců Ústavního soudu k odborným právním otázkám, vyjádřená v rovině obexxxx xxx xxxxx xxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxx xxxxxxxxx xxxxx x xx xxxxx x xxxxxx xx xxxxxxxx xxxx x xxxxxxxx xxxxx.

Subjektivní hledisko účastníků řízení, případně soudců samotných, je podnětem pro rozhxxxxxxx x xxxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxx x xxxx xxxxxx xx xxxx xxxx xxx xxxxxxx xx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxxxx xx xxxxxxxx xx xxxx xxxxxxtné vycházet pouze z pochybností o poměru soudců k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž i z hmotně právního rozboru skutečnxxxxx xxxxx x xxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxx

xxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxx x xxxxxxxxxx xxxxx xxx xxxxxx xxxxxx xxočívá na premise, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv jen na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, lzxxxx xxx xxxxxxxxxxx x xxxx xxxxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxx xxx x xxxxxxxxx xxxx xxxxxxxxxxx xx xxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx x xxxxxxxxxx xxxx xxx xxxxxxxx x xxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxx x xxxx xxxxxx xx xxxx xxxx xxx xxxxčně na základě hlediska objektivního. To znamená, že nelze vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, ani pouze ze subjxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxx x x xxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxx x xxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxx

Ústavní soud obdržel dne 9. 8. 2004 podání, doplněné přípisy doručenými dne 16. 8. 2004 a 24. 8. 2004, prostřednictvím něhož se navrhovatelka domáhá oxxxxx xxxxxx xxxxxxxx xxxx xxxxxxxx xxxxxx xxx xxx xxx x xx xxxxxxx x xx x xxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxx xx xxxx xxxxxxxxxxx xxxxní o předmětné ústavní stížnosti bylo ukončeno usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2004, jímž se návrh stěžovatelky odmítá jako zjevně neopodstatnxxxx xxxxxxxxxxxxx xxxxxx xx xx xxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxx xxxxxxxx xxxxx xxxxxx xxxxxxxxx x xxxxxx xxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxx xeboť vůbec nedošlo k ústnímu jednání ve věci.

Dne 15. 11. 2006 bylo Ústavnímu soudu doručeno další faxové podání stěžovatele, v něxx xxxxxxxx xxxx xxxx xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxx xxx x xxxxxxxxxx x xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxxxx xxxxxxího soudu, neboť se za takové situace necítil být oprávněn činit jakékoliv další procesní úkony, dokud nebude objektivizováno, zda mohou ze strany třexxxx xxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxx x xxxxxxxxxxxxx xxxxx xxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxx xx xxx xxx xxx xxxx xxxxxxx x xxxx xx xxx xxxx xxxxx xxx xxxxxxxxx soudce zpravodaje z projednávání a rozhodování ústavní stížnosti stěžovatele.

xxxxxxxx x xxxxx xx xx xxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx x xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxx xxxx xxjprve naléhavost věci. Po zvážení všech okolností dospěl k závěru, že podmínky § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpixx xxxxx xxx xxxxxxxxx xxxx xxxxxxxx xxx xx xxxxxxxxx xxxxx xx xxxxxxxxxx xxx xxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx x xxxxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxí ve věci stěžovatelů (a tím k porušování jejich práva na spravedlivý proces a na soudní ochranu), ať už by samotné rozhodnutí o ústavní stížnosti bylo jaxxxxxxxx xxxxx xxxx xxxx xxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxxx

xxxxxxxxxx x xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx x xxxxxxxxxx xxxxxdnání. Ústavní soud proto posoudil nejprve naléhavost věci a po zvážení všech okolností dospěl k závěru, že podmínky § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavxxx xxxxxx xx xxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxx xxx xxxxxxxxx xxxx xxxxxxxx xxx xx xxxxxxxxx xxxxx xx xxxxxxxxxx xxx xxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx k podstatnějšímu prodlužování vazby stěžovatele (a tím k prodlužování omezení jeho osobní svobody), ať už by vlastní rozhodnutí o ústavní stížnosti bxxx xxxxxxxxxx xxxxx xxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxx xx xx xxxxxxx xxxxxxxx xx xxxxxxxxxxxx xx xxxxxxxxxx xxx xx xxxxxx xxxxxxx xxížnosti propuštěn z vazby a jeho osobní svoboda tak již nebyla fakticky omezena, neshledal Ústavní soud důvod k postupu podle § 39 zákona o Ústavním soudxx

xxxxxxxx xxxxxxx xxxx xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xx xxxxxx x xx xxxxxx x xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxx xxxx xxx xxx xxxx xxxjednána s co největším urychlením.

Odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost je xxxxxxx x xxxxxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxx xx xx xxxxx x xxxxx xx xxxxxx x xxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxx xxxxxxx xxxxxxxxxxxxxxxx xx xvěřeno senátu [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud proto ve věci rozhodoval v senátu.

Ústavní soud návxx xx xxxxxx xxxxxx x xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxx xxxxxxxxxxx xxxx xxxxx xxxxxxx xxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxx xxxxxxxxxx x xx xxxxx x xxsm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. I kdyby však obnova řízení před Ústavním soudem - jak již bylo uvedeno - příxxxxxx xxxxx xxxxx xxxxxxxxxxxx xx x xxxxxxx xxxx xxxxxxxx x xxxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxxxxxx xxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxxxxxxxx xxxxx x xxxxxx xx xxxxxxxí řízení rozhodl příslušný senát Ústavního soudu § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/19993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

xx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxx xxxxx xxxxxxxxxx x xx xxxxx x xx xxxxxxx x xxxxxxxxxxx x xx xxxxxx x xxxxxxxx xxxxxx xx xxxxxxx x x xx9 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., Občanského soudního řádu, konstatuje, že současně s řízením o ústavní stížnosti probíhá řízení o dovolání, v něxx xxxx xxx xxxxxx xxxxxx xxxxxx xxxxxx xxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxx xxxxxxx xxxx xxxxxxx x xxxxxxxxx xxxxxx x xxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx x xxxxačovat ve věci bude poté, co Nejvyšší soud ČR rozhodne o dovolání.

x xxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx x xxxxxxx xx xxx xx xxxxxxxxx xxxx xxxxxxxxxx xx xxxxxxxxxx xxxxx xxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx x xxxx xxxxl dovolání k Nejvyššímu soudu, o nichž dosud nebylo rozhodnuto. Ústavní soud proto řízení o ústavní stížnosti přerušuje podle § 63 zákona o Ústavním souxx xx xxxxxxx x x xxx xxxxx x xxxxx xx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxx xxxxx xxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxx xxxxxxx x xxxx xx xxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxx xxx xxxxxm pro rozhodnutí Ústavního soudu. S ohledem na zásadu hospodárnosti řízení Ústavní soud spolu se spojením věcí ke společnému řízení rozhodl i o přerušexx xxxxxxx xxxxxxxx xxx xxxx xxxxxx x xxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxx xxxxxx

x xxxxxxx xxxxxxxxx xx xx xxxxxxx xxxxx xxxxxxxx xxxxxxí soud ve Zlíně, který prostřednictvím předsedy senátu odkázal na důvody obsažené v odůvodnění napadeného rozsudku. Vyjádřil se též Krajský soud v Brnx xx xxx xxxxx x x x xx xxxxx x xxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxx xx xxxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxx xxx xxxx x xxxx xxxxxxxxx xxxxx xx xxxxvedlivý proces, xxxxx xxx xx xxxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxx x xxx xxxxx x xxx xxxxx xxxxx xxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxx xx xx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxxk Lukovský sdělil, že se k problematice stížnosti nemůže vyjádřit, neboť jde o kolektivní rozhodnutí celého senátu a soud svůj názor na vinu stěžovatelx xxxxxxxx x xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxx xx xxxxx xx xxxxx xxxxxxxxxxxx xx xxxxxxxx xxxxxxx xxxxxx xxxxxxx xxxx xxxxxxxx xx x xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xxrsonalizovat na osoby, které dané rozhodnutí učinily.]

xxxxxxxx x xxxxx xx xxxxxxx xxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxx xxxxxxxxxxxx x xxxx xxxxxxxxxxx xx xx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xx xxxxxy správních orgánů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve zněnx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxx xxxxx xxxxxxxx xxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxx xxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxxxxxx xxxx xx xxxxxxx xxxx xxxxxxxxx xx účelné vyzývat stěžovatelku k odstranění vad návrhu.

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh odmítnout poxxx x xx xxxxx x xxxxx xx x xxxxx xx xx xxxxxxx x x xx xxxxx x xxxxx xx xxxxxx x xxxxxxxx xxxxxx x xxxxxxx xx xxxxxxxxxxx xx xxxxxx xxxx xxxxx xxxxxxxx xxxxxxx xoud již nevyzýval navrhovatele k odstranění vady podání, spočívající v absenci právního zastoupení.

xxxxxx xxxxx xx xxxxx xxxxxxxxx xxxxx xx xxxxxx x xx xxxxx x xxxxxx x xxxxxxxx xxxxx xxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxily s upuštěním od ústního jednání. Stěžovatel byl prostřednictvím svého právního zástupce rovněž vyzván ve smyslu cit. ustanovení, na výzvu k výslovxxxx xxxxxxxxx xxxx xx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxx x xxxxx xxxxxxx xxxx x xxxxxxxxxxx x xxxxxxxxxxx x xxx xxxxx x xx xx xx xxxx xxxxxxx x xxxxxxxxx xx xxxního jednání předpokládal.

Účastníci řízení výslovně souhlasili s upuštěním od ústního jednání, a to navrhovatelka v přípise ze xxx xxx xxx xxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxx xxx xxx xxxxx x xxxxxxx xxxxxxxxxxxxx x xxxxxxx xx xxx xx xxx xxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxx xx 12. 2006). Dne 5. 12. 2006 byl Ústavnímu soudu (k rukám předsedy) doručen přípis místopředsedy Nejvyššího soudu JUDr. Pavla Kučery, v němž v projednávaxx xxxx xxxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxx xx xxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxx x xxxx xxx x xxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xxxx xxxxxdováno bez ústního jednání. Místopředseda Nejvyššího soudu dále uvedl, že „návrh podala Iva Brožová, jako předsedkyně Nejvyššího soudu, tedy jako stxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxx xxxxxxxx x xxxxx xx xxxxxxxxx xx xx xxx xx xxxx xxxxx xxxxxxxxx x xx xxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xx v souladu s čl. 26 odst. 1 Jednacího řádu Nejvyššího soudu on „se všemi právy a povinnostmi jako statutární zástupce Nejvyššího soudu, tedy i jako účastnxx xxxxxx xxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxxxx xxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxx xxx xx x xxxxxx xxxxxx xxxxxx xxxxxxxxx x xxxxxxxx xxx xxxxxxxx xxx xxxx xracovní neschopnost ještě trvá; bylo jí též uloženo, aby ukončení pracovní neschopnosti Ústavnímu soudu ohlásila. Dne 7. 12. 2006 bylo Ústavnímu soudx xxxxxxxx xxxxxxxxxxxxxxx xxxxxx xxxx xxxx xxxxxxxxx x xxxx xxxxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xx xx xxxx xxxx xx xxx xxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxsně ohlásila, že nemá co měnit na již vyjádřeném stanovisku stran souhlasu s upuštěním od ústního jednání. Vzhledem k obsahu uvedeného sdělení navrhovxxxxxx xxxx xx xxx xxxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxx xxxx xx xxx xxxx xxxxxxxxxxxx xxxxx xxx xxxxxx xxxxa zkoumat, zda tento nesouhlas mohl místopředseda Nejvyššího soudu vyjádřit vzhledem k možnému střetu zájmů, neboť předmětem řízení jest od jeho počáxxx xxxx xxxx xxxx xxxxx xxxxxxx xx xxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxxxxx xxxxxxxx xx xxxxx xxxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xxxxx xxxxx xxxxra svými úkony předcházejícími rozhodnutí ministra spravedlnosti o přidělení JUDr. J. B. k Nejvyššímu soudu vykročil z mezí vytýčených jak zákonem o sxxxxxx x xxxxxxxxx xxx xx xxxxxxxx xxxx xxxxxxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxx x xxxxxxxxx xx xxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xx xxxxx xxxxxxxxx x xxxr. J. B. Ježto však jmenovaný postavení účastníka řízení ze zákona neměl, a ani rozhodnutím Ústavního soudu přiznáno mu býti nemohlo, postrádal jeho nexxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xxxx x xxxxxxxx xxx xxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx x xxxxxxxxx xx xxxxxxx xxxxxxx xxx xxx xxxxxxx soud za to, že by toto jednání mohlo přispět k dalšímu objasnění věci. To však Ústavní soud neočekával, pročež od ústního jednání upustil podle ustanovexx x xx xxxxx x xxxxxx x xxxxxxxx xxxxxx

xxxxxxxxx xxxxxx xxxx xxxxxxxx x xxxxxxxx xxx xxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxx x xx xxxxx x xxxxxa o Ústavním soudu s upuštěním od ústního jednání, přičemž v přípise byli upozorněni na skutečnost, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude jeho xxxxxxx xx xxxxxx x xxx xxxxx x xx xx xx xxxxxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx x xxxxxxxx xxxxxx xxx xxxxxxx x xxxxxxxxx xx xxxxxxx xxxxxxx xxxxdřili, Poslanecká sněmovna PČR své vyjádření k žádosti nezaslala.

Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním sxxxx xxxx xxxxxxx xxxx xx xxxxxxxxx xxxxxxxxx xx xxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xx xxxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxx x xxxxx že stěžovatelka, Nejvyšší správní soud i JUDr. Milan Jelínek vyjádřili souhlas s upuštěním od ústního jednání, Finanční úřad v Nové Pace se ve smyslu § 4x xxxxx x xxxxxx x xxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxx xx xxxxx xx xx xxxxxxxxx xxxxx x xxxxx xxxxxx xxxxxxxxxx xx xxxx x xouladu s § 101 odst. 4 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu za to, že proti tomuxx xxxxxxx xxxxx xxxx xxxxxxxx x xxxx xxxxxxxx x xxxxx xx xxxxxxx xxxx xx xxxxx xx xx xxxxxxx xxxxx xxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxx xx xxxxxxx xxxxxxx v předmětné věci upuštěno.

Vzhledem k tomu, že v prvním senátu Ústavního soudu nepanuje jednotný názor na interprxxxxx x xx xxxxx x xxxxxx x xxxxxxxx xxxxxx xx xxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxx x xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxx xxxxx x xxxxxxxxxxxx x xx xxxxx x xxxxxxxxxx xxxxna. Pokud jde o gramatický výklad tohoto ustanovení, je jednoznačný potud, že zákon jednoznačně hovoří o účastnících řízení, aniž by výslovně zmiňovax xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxx xxxxx xxxxxxxx x xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xx xxxxxxxxxxxx xxxxx xx x xxxxxxx x xxxxxxxxx xx xxxxxxx xxxxxxx xx xxxxx xxxxx xxliko účastníky řízení. Přitom okruh účastníků řízení stanoví zákon o Ústavním soudu (§ 76 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z hlediska systematického xxxxxxx xxxx x xx xxxxx x xxxxxx x xxxxxxxx xxxxx xx xxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxx x xx xxxxx x xxxxxxxx xxxx xxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxx xxxxxxxx xxxxxxíci (jejich okruh vymezuje rovněž zákon o Ústavním soudu v § 76 odst. 2, 3) mají v řízení stejná práva a povinnosti jako účastníci.Rovněž je potřeba vzít v xxxxx xxxxxxxxxx x xx xxxxx x xxxxxx x xxxxxxxx xxxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxx xx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxíkům a případně vedlejším účastníkům k vyjádření. Z xxxxxxxxx xxxxxxxxx xxx xxxxxxxxxx xxxxxx x xxxxxxxx xxxxx xxxxxxxx xx xxx xxx xxxxxxx x xxxxxxxxx x xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxo soudci zpravodaji jistou diskreci v tom směru, zda o vyjádření vedlejšího účastníka požádá, či nikoliv. Dále z tohoto srovnání vyplývá, že zákon, chcxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx xxx xxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxx xxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxx xxxxx xxx xxxxxxx xxxozovat právo na procesní úkon vedlejšího účastníka, neboť zákon o Ústavním soudu nevytváří legislativní zkratku vedlejšího účastníka, která by zahxxxxxxx xxxx xxxxx xxxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx x xxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxx xx xxxxxxx xxxx xxxxxxxxxxx xxxxx xxx x xxleologický výklad § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, je třeba vyjít z toho, že tradičně je civilistickou naukou institut vedlejšího účastenství chápxx xxxx xxxxx xx xxxxxx xxxxxxx xxxx xxxxxx x xxxxxxx xxxxxxxxx xxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxx xxxx xxxxxxxxx xxxx xxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxxx x xxxx xxxxí účastníci řízení (orgány veřejné moci a v daném případě soudy) nemají dispoziční právo, je třeba vedlejší účastenství v řízení o ústavní stížnosti třxxx xxxxxx xxxx xxxxx x xxxxxxx x xxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xx xxxxxx xxxxxx xxxxxxx xxxxx xxx xxx xxxxxx x xxxx xxxxxx xx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxnutí jimi přijatá, a to pouze z toho úhlu, že jimi nebylo zasaženo do základního práva stěžovatele. Účelem řízení o ústavní stížnosti naopak rozhodně nexx xxxxxxx xxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxx xx xxxxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxx x xxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxx x xxxxxxxxx xxxxxvání Občanského soudního řádu (§ 63 zákona o Ústavním soudu), lze jej v daném případě použít co do modifikovaného smyslu vedlejšího účastenství, nikoxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx xxxx xxxx x xxxxxx x xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xx xxxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xx xxxx xxxx xxxxxx xxxx xxxxxxx které učinil jím podporovaný účastník (návrhy na provedení důkazů, návrhy týkající se postupu v řízení apod.), bude Ústavní soud vycházet z úkonů účasxxxxxx xxxxxx xx xxxxxx x xxxxxxx xx xxx xxxxxxxx xxxxx xxxxx xxx xxx xxxxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxx xxxxx xx xxxxena s východiskem, podle kterého vedlejší účastník nemůže mít nikdy více práv, než účastník sám. Jinými slovy, všechny úkony vedlejšího účastníka je txxxx xxxxxxxx xxx xxxxxx xxxxx xxxxx xxx xxxx xxxx xxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxx

xx xxxxx xx xxxxxxxxx xx konstrukce řízení o ústavní stížnosti podle zákona o Ústavním soudu umožňuje rozhodovat věci bez slyšení účastníků řízení (ústního jednání), má-li xxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxx xx xxxxxx xxxxxxxx xxxxxxx xxxx xx xxxx xxxxx xx xxxxxxxx xxxxxx xx xxxxxxxxx xxxxx xx xxxxxxx xesp. že jeho sdělení je natolik závažné, že vyžaduje bezprostřední slyšení účastníků řízení před Ústavním soudem. Není-li tomu tak, nebylo by podle Úsxxxxxxx xxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxxx xxx xxxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxx xxxxxx xxxxxx xxxxxxx xx xxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxx xxxxx xxxxxxx

Ústavní xxxx xxx xxxxxxxx xx xxxxxx xx xx xx x xxxxxx xxxxxx xx xxxxxxxx xxx xxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxx x xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxx xx xxxxxxxxxx x xxxx xxxxx x v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny, když výraz „jeho věc“ je nutno vykládat tak, že Listina požaduje, aby každý, o jehož právech a povinnostech má být v souxxxx xxxxxx xxxxxxxx xxx xxxxxxx xx xxxxxx xxxxxx xxxxxxxx x xxxxxxxx xx x xxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx x xxx xxxx x xxxxx xxxxx xxxxxx x xxxx xxxxxxxxxxx x xxxejně, pokud zákon ve smyslu ustanovení čl. 96 odst. 2 Ústavy ČR nestanoví výjimku, což je však možné jen u zásady ústnosti a veřejnosti. Dále je toto ustaxxxxxx x xxxxxxx x xxxxxxxxxxx xxx xx xxxxx x xxxxxxxxxxxxx xxxxx x xxxxxxxxxx x xxxxxxxxxxx xxxxxxx xxx xxxxxxxx xxxxx xx xxxxxxx xxxxxx xx xxxxx xx xxlně stejné právo, aby byl spravedlivě a veřejně vyslechnut nestranným a nezávislým soudem, který „rozhoduje o jeho právech a povinnostech“. (xx xxxxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxotlivce vyplývá rovněž z ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.). Zákonodárce má proto při bližší xxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxx xxxxxx x xxxxx xxxxxxx x xxxxxxxxxxxx xx xxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxx xxxxxx xxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxx xxxxxxx xxručená práva (ve smyslu ustanovení § 148 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Konstrukce tzv. nesporného řízení s jeho zvláštnostmi nemůže vést k tomu, aby xxxxxx xxxxxxxx xxxxx xxxxxx x xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxx x xxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xxxxxx xx účast na správě veřejných věcí, aniž by se mohli všichni, kterých se to týká, soudního řízení účastnit a dokonce se o něm vůbec dovědět. Nejde přitom jen o xxxxx xxxxxxxxxxxxxxx xxxxx x x xxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxx xxxx xxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxx xx xxxxxx xxxx xxxxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxx x xxxxxx xxxební komise jako orgán, jehož rozhodnutí je předmětem soudního přezkumu. Takováto úprava je proto svými důsledky v rozporu i s čl. 1 Ústavy ČR, který proxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxx xx xxxxxx xxxx xxxxxxxx xx xxxx x xxxxxx x xxxxxxxx xxxxxxx x xxxxxxx

Navrhovatel se dále domnívá, že nařízení vlády č. 246/1998 Sb. svým seznamem (napadeným ustanovením) dovoluje postupxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxx xxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxx xx xxxx xxxxx x xxxxxxxxxxx xxxxxx xx xxxxx xx xxxxxxxxx xxxxx xxx xx xxxxx x x x xxxtiny. Jeho přesvědčení Ústavní soud nesdílí. Zákon č. 148/1998 Sb. omezuje svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace mj. z důvodů zajištěnx xxxxxx xxxxx xx xxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxx x xxxxxxx xxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxx xx xxxxx x xxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxočila při provádění tohoto zákona jeho meze a určitou, přiměřenou míru správního uvážení při aplikaci nařízení vlády si vyžaduje účel tohoto zákona. Uxxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxx x xxxxxxx xxx xxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx x xxx xxxxxxxx x xxuladu se zákonem. Ústavní soud se neztotožnil ani s tvrzením navrhovatele stran údajného porušení ustanovení čl. 4 odst. 2 Listiny. Meze základních prxx x xxxxxx xx xxxxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxx xx xxxxxxxxxx xxxx x xxxxxxxxxxxx xxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxx xx xxxxxxxx xxxx xxxxx xxxxoví, co je utajovanou skutečností, a jednak zák. č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, jenž ustanovením § 7 určuje, že povinný subjekt utaxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxx xxxx xxxxx xxxxxxxxxx xxxx xxxxxx xxxxx x xxxxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxx x xxxxxxxxx xxxx xxxxxxx xxxxxxxx xrávo na informace více, než zákon dovoluje. Ústavní soud připouští, že aplikace nařízení vlády č. 246/1998 Sb. a jeho příloh v konkrétních případech mxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxx x xxxxxxxxxxx xxxx xxx xxxx xxxx x xxxxxxxx xxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxx xx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxe být v individuální situaci zneužit ke svévolnému utajení konkrétní skutečnosti, která aktuálně nesplňuje materiální podmínku § 3 odst. 1 zák. č. 148xxxxx xxx x xxxxxx xxxxxxx xxxx xxxxxx xxx xxxxxxxx xxxxxxx xx xxxxxxx xxxxx xxxxx xx xxxxxxxxxx x xx xxxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxx xxxx xx xxxxxxxx xxxx x svobodném přístupu k informacím. Podle ustanovení § 16 odst. 1 cit. zák. totiž lze proti rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti o poskytnutx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxx xxxxxx xxxxxxx xxxxxx x xxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxx x xxxxxxxxx xxxxxxi je dále přezkoumatelné obecným soudem (§ 16 odst. 6 cit. zák.) a jeho rozhodnutí následně i soudem Ústavním. Případné svévoli při určování konkrétnícx xxxxxxxxxxxx xxx xxxx xxx xxxxxxxxxx xxx xxxx xxxxxx xxxxxx xxxxxxx xxxx xx xxxxx xxxxxxxx xx xxxxxxxx xxxxxxxxxx x xxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxím kontextu je i v souladu se závěry, jež o požadované přesnosti právní normy x xxxxxxxxxxxxxxxx xxxx xxxxxxx xxxx xxxxxx xxxxxxxx xxxx xxx xxxxxx xxxxxx xxxxx xxxx xxxxxxxx x xxxxxxxxxx xxx xxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxné moci k uvážení, aby rozsah a modality výkonu takového uvážení byly definovány s dostatečnou jasností s ohledem na daný legitimní cíl a poskytovaly jexxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxxxxx xx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxxx x xxx xxx xx x xx x xx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxx xxxxxxx x xxxx x xhledem na vše výše uvedené Ústavní soud návrh na zrušení ustanovení bodu 18 přílohy č. 3 nařízení vlády č. 246/1998 Sb. dle § 70 odst. 2 zákona č. 182/1993 xxxx x xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxx

xxxxxxxxxxx xxxxxxx x xxxxxxxx xxxxxx xx xxxxxx xxxxxxxxxxx xx x xxxjovanými skutečnostmi bezpečnostní prověrkou Národním bezpečnostním úřadem je v rozporu s čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základnxxx xxxx x xxxxxx x x xxx x xxxxx x xxxxx xx xxxxxx x xxxxxxx xxxxxxxx xxxx x xxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxx x xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx x xxxx xxhájce v trestním řízení je upraveno trestním řádem a nikoli zákonem o utajovaných skutečnostech, a tudíž podle stávající platné právní úpravy český pxxxxx xxx xxx xxxx xxxxx xxx xxx xxxxxxxxxxx xxxxxxx x xxxxxxxx xxxxxx x xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxnostním úřadem.

Ústavní soud nařídil konat ústní jednání dne 23. 6. 2004, všem účastníkům bxxx xxxxxxxxxx x xxxxxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxx xxx xxxx xxxxxxxxx xxxxx x xxxxxxxx xx xxxxxxx xx xx xxxxxx x xxxxxxxx xxxxxxx xxx xxx xx xxxx xxxxxx xxxxxx zástupce stěžovatelky žádost o odročení jednání z důvodu své pracovní neschopnosti. Stejného dne doručil prostřednictvím faxu i kopii tzv. legitimaxx xxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxx x xxx xxxxx xxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxx xx xxxxxx xxxxxxx xxx xxxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xx xxxx xxxxxxx x xxxx xxxřítomnost stěžovatelky a jejího právního zástupce.

Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo na to, aby věc bylx xxxxxxxxxx x xxxx xxxxxxxxxxxx xxxxx xxx xxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxxx xxxx xxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxx xx xxxxxxx xxxx xxxxxxxxxx xxxstník tedy musí být o jeho konání soudem vyrozuměn. Předvolání k ústnímu jednání je proto třeba doručit nejen jeho právnímu zástupci, ale i přímo tomuto xxxxxxxxxxxx x xxxxxxx xxxxxxx xxxx xxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxx xxxxxxxxx xx xxxxxxxxxele předvolání k jednání soudu. Účast účastníka u jednání (zejména pokud jde o jednání jediné) má povahu uplatňování jeho základního práva a nikoliv plxxxx xxxxxxx x xxxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxx xx xx xxxxxxx x x xx xxxxx x xxxx xxxxx xx xx xx xxxxx xxxxx x xxxxxxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxx xxxxxx xxxxxní svým právním zástupcem, není na místě.

Ústavní soud již dříve zaujal stanovisko, od kterého se nemíní odchýlitx xx xxxxxx xxx xx xxxxxxxxxx xxxxxx xxxx xxxxxx xx xxxxx xx xx xxx xxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxx xxxx xxxxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxx xxx xxxxxx xx xxx xxx xx xxxx xxxxxxxxxx xxxx xxxx xx xxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxx x xxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxšení ústavního práva účastníka řízení, daného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Předvolání k ústnímu jednání je proto třeba doručit nejex xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxx x xxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxx xxx xxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xx xxxxx x x xxxxxxx xxxxx xxxxx xxx xxxxxxx xxed obecnými soudy byly prováděny některé důkazy, k nimž se stěžovatel, resp. jednatel stěžovatele vyjádřit nemohl.

(Dokazování před Ústavním soudem). Součástí spisx xxxxxxxxx xxxxx xxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxx x xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xx xxxxxxxxx x x xxxxx x xxxxxxxx xxxxx xx xxxxxxxxxxxxxx xxxx xx xxxxxxx xx zastupitelstva obce Brno, okres Brno-město, konaných ve dnech 20. a 21. 10. 2006. Opatřen doložkou „Vyvěšeno dne: 22. 10. 2006, sňato dne: 7. 11. 2006“. xxxxxxxx xxxxx x xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxxxxx x xxxxx x xxxxxxxx xxxxxxxxxx x xxxxxx xxxxxxx x xxxxxxxxx x xxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxxxxx xěsta Brna vydaný dne 6. listopadu 2006 Magistrátem města Brna ve prospěch Ing. O. P., trvale bytem Pod Hájkem 2, Brno. x xxxxx x xxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxxxxx xxxxx xxxx xxxxxxxx xxx xx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxxx xxxx xxxx xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxého soudu v Brně sp. zn. 30 Ca 203/2006, jehož součástí jsou listinné důkazy: - „Návrh na neplatnost hlasování a neplatnost voleb“, datovaný dne 30. říjnx xxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxx xxx xxxxx xxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxxxxx x xxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxxxx xx xxx xx xxxxxxxxx xxxx x xxxxxxxí účastníka řízení a uvedení, čeho se navrhovatelka domáhá. - „Doplnění návrhu na soudní přezkum v souladu s výzvou soudu“, datované 3. listopadu 2006, xxxxxxxx xxxxxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxx xx xxxxxxxxx xxxxx x xxxxxxxx xxxxxxxxxx xx xxxxxxxx xxxxxx xx xxx xxx xxxxxxxxxx xxxxx xxxxx xxxxxxxx xxst Brno - Královo Pole pro volby do zastupitelstev obcí dne 21. a 22. 10. 2006 je neplatné“. - Sdělení předsedy volební komise č. 113 v městské části Brno-Kxxxxxx xxxx xx xxx xx xxxxxxxxx xxxxx x xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx x xxxx xx xxx xxx xxxxxxxxx xxxxx xxx xxx xx xx xxxxxxxxx xxxx xxxxxxx xxxx xxxxxxx xxxxxxvání volební dokumentací z volebního okrsku č. 113 v městské části Brno-Královo Pole. Její součástí je mimo jiné opis výsledku hlasování v okrsku č. 113x xxxxx x xxxxxxx x xxxxxxxx xxxxxxxxx xx xxxxxxxx xxxxxx xx xxx x xxxxx x xxxxxxxxxx xxxxxxx xxx xxxxxx xx xxxx xxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxx xx xx3 je dále svazek započítaných platných hlasovacích lístků pro volby zastupitelstva městské části Brno-Královo Pole, svazek započítaných platných hxxxxxxxxxx xxxxxx xxx xxxxx xx xxxxxxxxxxxxxx xxxxx xxxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xx xxxxxxxxx xxxxxx xxx xxxxxího razítka s vloženými hlasovacími lístky a pomocný sčítací materiál.

Dále je třeba uvést, že Ústavní soud zásadně nepřehodnocujx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxx x xxx xx xx x xxx xxxxxxxxxxxxx x xx xxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxx xx xxxxxx xxxxxx xxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxx důkazu poznamenáno prvkem libovůle v důsledku absence akceptovatelného racionálního základu, jde o takový případ nesprávné realizace důkazního říxxxxx xxx xx xx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxx x xxxxxx xxxxxx xxxxx xxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxx xxx xxxx xx xxxxxxxx

Ústavní soud za účelem posouzení opodstatněnosti podané ústavní stížnosti, tj. s cílem vést dokazování ke skutečnostem dokládajícím dotčení na xxxxxxxxxx xxxxxxx x xxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxx x xxxxxxxxx xxxx xxx xxxxxxx xxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxx xxxxx x xxx xxx 2 T 18/2000 (§ 48 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ze spisu z pohledu relevantního pro výrok tohoto nálezu, tj. se zřetelem k tomu, že nebylo vyhověno důkaxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxx xx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx x xxxxx xxxxxxxxx x xxxxxxxxxxx x xxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxx xe shora zjištěným skutečnostem je třeba uvést, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není zpravidla oprávněn zasahovat do jejich rozxxxxxxxxx xxxx xxxxxx xx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxx xxxxx xx xxxxx xx xxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxx x xxxx xxxxxx xxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxých práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]. Ústavní soud opakovaně ve své předchozí judikatuře podrobně vyložil pojem tzv. opomenxxxxx xxxxxx xx xxxxx xx xxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx x xxxxxxxxxx xxx xxxxx xxxxx xx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxx xx xx xxxx xx xxxx xxxxxxxxxxx xxx xx xxxxxx xxxxx x xxxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxx x xxxxx xxxxxx xxxx x xxxxx xxxxxx své skutkové závěry opře a které opomene. Jak vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne 24. 2. 2004 ve věci sp. zn. I. ÚS 733/01 (in Sbírka nálezů a usnesení Ústxxxxxx xxxxxx xxxxxx xx xxx xxxxx xx xxx xxxx xxx x xxxxxxx xxxxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxx xx xx xxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxx xxx xxxxxxx xxxxxo třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá souvislost s pxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxx xx xxxxxxxxx xxx xxxxxxx xxxxx xxxx x xx xxx xxxxxxx xxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxx xx xxxxx xx xxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxe vypovídací schopností. Třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, byxx xxx x xxxxxxxxxx xxxxxx xxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxx xxxxxxxxxx x xxxxxxx xxxxxxxxxxxxxxx xx xxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xx xxxichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesxx xxx xxxxxxx xxxx xxxxxxxx xxxxxxx xxx xxxxx xx xxx xxxxxxxxxx xxxx xxx xxxxx xxxxxxxxx xxxxx xx xxx xxx xx xxxx xx xxxx xxx xxx xxx xx xxxxxx xx xxxxxx xxlezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 33, nález č. 91, str. 377 a násl. a obdobně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004 ve věci sp. zn. III. ÚS 177/04x xxxxxxx xxxxxxxxxx x xxxxxxx xxxx xxxx xxxxxxxx xx xxxxx xxxxxxx xxxx xxxxx xxx xxxxxxxx xxxxxxx xxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxx xxx xxxxxx x xxxxxxxx xxxxxce, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, exxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxx xxx xxxxxxxx xx xx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxxxx xxxxxxxx x xxx xx xxxxxx x xxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxx xxx xxxxxx xx xxxxx xxxxxxvá a neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly zohledněny v odůvodnění meritorního rozhodxxxxx xx xxx xxxxxxxxx xx xxxxxxxxxx xxx xxxx xx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxx x xxxxxxxxxx xxxxxxx xxxx xxxxx xxxxxxxxx x x xxxx xxx xxxxx xxxxxxxxx xxxdu ze dne 29. 11. 1996 ve věci IV. ÚS 185/96 (in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 6, nález č. 131, str. 461 a násl.), nález Ústavního soudx xx xxx xx xx xxxx xx xxxx xxx xxx xxx xx xxxxxxxx xxx xxxxxx xxxxxx x xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxx xx xxx xxxxx xx xxx xxxx xxx x xxxxxxx xxxxx xxxxxxxxo soudu ze dne 11. 11. 2003 ve věci sp. zn. II. ÚS 182/02 (in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 31, nález č. 130, str. 165 a násl.), nález Úsxxxxxxx xxxxx xx xxx xxx xx xxxx xx xxxx xxx xxx xxx xx xxxxxx xxx xxxxxx xxxxxx x xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxx xx xxx xxxxx xx xxx xxxx xxx x xxxxxx xxx xalší skupinu tvoří případy, kdy důkaz není získán procesně přípustným způsobem a tudíž musí být soudem vyloučen (v kontrapozici k předchozímu „opomenxxxx x xxxxxxxx xxxx xxxxxxxxxxx xx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx xxxx xx xxxx xxx xxxxx xxxxx xxxxxxxxx xxxxx xx xxx xx xxx xxxx xx xxxx xxx xxx xxxx xx xxxx01 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 24, nález č. 167, str. 237 a násl.). Třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou z pohledx xxxxxx x xxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxx x xxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxx x xxxxxxx xxx xxxxxxxxx xxxxxx xx xxraně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněna skutková zjištění x xxxxxxxxx xxxxxxxxx x xxxxxxxxxx xxxxxx x x xxxx xxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx x xxxxxx xx xxx xxx xx xxxx xx xxxx xxxx xx xxxxx xxx xxxxxx xálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 3, nález č. 34, str. 257 a násl.), v nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 ve věci sp. zn. III. ÚS 166/95 (in xxxxxx xxxxxx x xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxx xx xx xxxxx xx xxx xxxx xxx x xxxxxx xx x xxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xx xxxx xxx xxx xxx xx xxxxxxx V řízení o ústavních stížnostech lze tedy co do ústavněprávní relevance pochybení v procesu dokazování vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy xxxxxx xxxxxxxxx x xxxxxxx x xxxxxxxxx x xxxxxxx x xxxxxxxxxx xxxxxxxx x xxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxx xxxx xxxxxx xxxxx xchrany ústavnosti je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy. ... Nedostatečně odůvodněným odmítnutím důkazu navrhovaného stxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxx xx xxxxxxxx xxx xx xxxxxxx x xxxxxx xxxxxx xxxxxx xxxxx xxx xxxxxxxxx xx xxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxx x xxx xxxxxxxxx xxxxybností tak zjištěn skutkový stav v dané věci a najisto postaven závěr, zda stěžovatel svým jednáním naplnil i subjektivní stránku stíhaného trestnéhx xxxxx xxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxx xx xxxxxxxxxxx xxxxxx xxxx xx xxxxx x xxxxxxx x xxx x xxxxx x xxxxxxxx

Dle § 48 odst. 1 zákona, provádí Ústavní soud důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, přičemž může provést i jiné důkazy, než jsou navrhoványx xxxxxxx xxxx xxxxxxx xxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxx xxxxx x xxxxxxxx xxxxxxxxx xx xxxxxxxxxx xxxx xx xxxxxxx xxxxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxé republiky. Naopak nezkoumá, zda byly porušeny zákonné či podzákonné právní normy. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést dokazování ke skutexxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxx xx xxxxxxxxxx xxxxxxx x xxxxxxxxxx xxxxxxx xxxx xx xxxxxxx xxxx xxxxxxxxx xxxxx x xxxxx xxx xxx x x xxxxxxxxx xxxxx x xxxxxx provedl. Podle ust. § 44 odst. 2 zákona může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další xxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxx xxx xxxxx xxxxxx xxxxxxx xxxxx xx xxxxxxx xxxxxxx xxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxx xxxxxxx xxxx xx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxx k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv zákonnosti (čl. 83 Ústavy Čxxx xxxxxxx xxxx xxxx xxxxxxx x xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxxxxx xxxxx x xxxx xxx xxxxx xxx xxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně kxxxxxxxx x xxxxxxxxx xxxxxxxx xx xxxxxx xxxxxxxxx x xxxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxx x xx xxxxyšší míře, při současném dodržení účelu aplikovaných právních norem anebo , jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. pxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxxxx xxx xxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xx xxxxxxxx

xx xxxxxx xxxxxxx xx xxxxx xxxxxxxxxx xx xxxxxxx xxxx xxxx xxxxxx xxxxx xxxxxxxx x xxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxx xxxx xxxxxx xxxxxxx xx xxxxxxxxxím porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským zákoníkem, trestním zákonem, občanským soudním řádem a dalšími přxxxxxxx xxxxx xxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xxxx xxxxxxx xxxxxx xxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxx xx xxxxxxxxxxx xxxouvou podle čl. 10 Ústavy (srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.). Tato zásada má význam i pro otázku hodnocení důkxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxx xxxx xx xxxx xxxxxxxx x xxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xx xxxxxxxxx xxxxxxxxo obecnými soudy jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. K tomu však v souzené věci nebyl důvod. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocxxx xxxxxx xxxxxxxx xxxxx xxx xxxxxx xxxxx xxxxxxx xx x xxxxxx xxxx xxxx xxxx xxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxx xx xxxxx xxxxx xxxxx xx xxxxxx xxxranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo každého na veřejné prxxxxxxxx xxxx x xxxx xxxxxxxxxxx x xxxxx xx xxxxxxx xxxxxxxx xx xx xxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx xxxx xx xxxxx x xxxxxxxxx x xxxxxx xxxxxx xxxxxxxxx x xxxxxxx xoud ČSFR (srov. R 13/92 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR). Žádný ústavní procesní princip a zejména žádná ústavní zásada dokazování však x xxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxxxxx xxxxx x xxxxxxxx x xxxx xxxx xxxxxxxx xxxxxxx

x xxxxxxxx xxxxxx xxtavní stížnosti je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vyxxxxxx xxxxxxxxxxx xxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxx xx xxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxx xxxxxxxxx xxxx xxávnických osob chráněných např. zákonem o rodině, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavníx xxxxxxx xx xxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxx xxx xx xxxxxx xxx xxxxxxx xxxx xx xxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxx xxxxx xxx xxxxxx xxxxx xxxxxxx xx v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listixx xxxxxxxxxx xxxx x xxxxxx x xxx x xxxxx x xxxxxx x xxxxxxx xxxxxxxx xxxx x xxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxx x xx xxx tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Jestliže se namítá porušení čl. 36 Listiny základních xxxx x xxxxxxx xx xxxxx xx xxxxxxxxx xx xxxxxx xxxxx xx xxxxxxxxxxx xxxxxxx xxx xxxxxxx x xxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxx x xxxxxxx xxxxx x x xxxxxxx xxxxxxxxxx x x xxx x xxxxx x xxxxxx x xxxxxxx xxxxxxxx xxxx x xxxxxxxxxx xxxxxxx xxxx xxxxx xxxxxxxx xxxx xxxx xx xx xxxxxxxxxx xspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávxxx xxxxxxxx xxxxx xx xxxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xx xxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxx x xxxx xx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxo soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Podstata ústavní stížnosti spočívá v námitce, že nebyly připuštěny další navrhoxxxx xxxxxxx xxxxxxx xxx xxxxx xxxxxxxx xxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxx xxx xxxxxxxxxxx x xxxxxxxx xxxxx xx xxxx xxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxí, které krajský soud považoval za dostačující a ke stejnému závěru se po prostudování spisu přiklonil i Ústavní soud. Pokud jde konkrétně o návrh na proxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xx xxxxx xxxx xxxxxxxxx xx xxxxxxx xxxx xx xxxxx xxxxxxx xxx xxxxxxx x x xxxxxxxxxx xxxxxxxxxx x xxxx xxxxxx xx xxxitky vytýkající znaleckému posudku PhDr. L. M. jednostrannost a neobjektivnost neshledal důvodnými, a to především proto, že i posudek PhDr. H. K. dosxxx x xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxx xxx x xxxxxxxxxxx xx xxxxx x xxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxx x xxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xx xxxxxxxxxxx x xxxxxxou. Soudní moc tak, jak je konstituována Ústavou ČR, je svěřena soudům především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právxx xxxx xx xxxxx xxx xxxxxxx xxxxxx xx xxx xxxxxx xxx xxxxxx xxxxxxxxx x xxxxxxxxx xxxx xx xxxxx xxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxx xx xxxx xxxx x to, že obecné soudy jsou při zjišťování skutkového stavu věci vázány toliko zákonem (čl. 95 odst. 1), v daném případě - co do důkazní stránky věci - ustanoxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxx xxxxx xxx x xxxxxxxxxx x xxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxx xxx xxxxxx x xxxxx xxxxxxxx xx x xxxxxxx xx xxxxxx x ke všem důkazům, které byly provedeny (§ 123), stvrzuje zásadu tzv. volného hodnocení důkazů (§ 132) a především však stanoví, že soud sám rozhoduje, ktxxx x xxxxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxx xx xxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xx xxxxxx xxxxx xxxxxxxxxx xxxx xxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxx xx xxxxxá v té které věci činností obecných soudů jen tehdy, pokud byly porušeny zásady ústavnosti, především ty, které jsou dány Listinou zkladních práv a svobxxx xxxxxxx xxxx x xxxxxxx xxxxx x xxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxx xx xxx xxx x x x xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxx x xxxxxx xxxxxxxxxx

Ústavní soud považuje za vhodné i v této věci uvést, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nikoliv běžné zákonnosti a že mu nepříslxxx xxxxxxxxxxxxx xxxxxxxx x xxxxxx xxxxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxx xxxxxx x xxxxxx x xxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxx xxxxxxxx xxxxxxxka řízení. Úkolem Ústavního soudu zjevně není ani sjednocovat judikaturu obecných soudů, nýbrž aplikovat v konkrétních řízeních normy, zakotvené v úxxxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxx

xxxxxxx xxxx xxx xxxxx xx xxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xx xx xxxxxxxxxx xxxxxxxat celkovou zákonnost rozhodnutí, proti kterému xxxx xxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxx xxxxxx xx xxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxx xxxxxxx xxxx xx xxxxxxxxxx xxxx x xxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx spočívající v polemice s právními závěry rozhodnutí obecných soudů, a to ve shodném smyslu a rozsahu jako v odvolání proti rozhodnutí soudu prvého stupxxx xxxxx xxxxxxx xxxx xx xxxxxx xxxxx xxxxxxxx x xxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxx xx xxxx x xxxxxxxxx xx xxxxxx xx xxxxxx xx xxxxxx xxxxxxxxxxx

Důkaz účastnickou výpovědí znalo již tradiční procesní právo a rovněž i teorie. Výsxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxx x xx xxxxxxxxx xxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxx xx xxx xxxxx xxxx xxx xxxxxxxxxxx xxx xx xxx xxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxxzat provedením jiného důkazu. Zákon č. 30/2000 Sb. z této teorie vychází a bere v úvahu to, že ve sporném řízení, které je ovládáno projednací zásadou, mx xxxxx xxxxxx xxx xxx xxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx x xxxxxxx xxxxxxxx xxxx xxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxx xx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xe věci vypovídat. Ve sporném řízení není proto žádný důvod k tomu, aby byl účastník řízení „nucen“ proti své vůli vypovídat. To, že se rozhodne nxxxxxxxxxx xx xxxxxxxx xxxxx xx xxxx xxxxxxx xxxx xxxx xxxxxxx xxxxxxx x xxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xx xxxxxxx účastníka, které může být součástí žaloby nebo jeho jiného podání soudu, nebo může být součástí ústního vyjádření při jednání. Proto z o. s. ř. jednoznxxxx xxxxxxxx xx x xxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxx x xxxxxxxxxx xxxxxx xxxx xxxxxxxxx xx xxxxxxx xxxxxx xxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxení má sloužit k tomu, aby jeho provedením byl soud přesvědčen o pravdivosti skutkových tvrzení, které účastník řízení má zájem dokazovat. Důkaz výslexxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxx xxxx xxxxx x xxxxx xxx xxxxxx xxx xxx xxxxxx xxxxxxxx xxxxxx xxx xxxxxxx x xxxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxxx že potřebná tvrzení již byla přednesena a nyní tato tvrzení mají být prokázána. Jedná se v podstatě o poslední možnost, která účastníkovi řízení zůstávxx xxxxx xxxxx xxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxx x xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xx xxx xxxx xxxx xxxxxxxxxx xxxxxx xxx xxxx xxxxxx xxxxxx xxxxx xxxxxxxxxti mají být tímto důkazem prokázány. Nemělo by proto přicházet v úvahu, aby teprve výslechem účastníka řízení byla doplňována neúplná či chybějící skuxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxx xxxx xxxxxxxxxx x xxx xxxxx x xx xx xx x xxxxx xxxxxxxxx xxxxx xx xxxxxxxx x xxx xxxxxxxx xčastník, který má být vyslechnut“, není v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, protože právo na spravedlivý proces porušeno není, neboť v rámcx xxxxxx xxxxxxxxxxxxx xxxxxxx xx xxxxx xxxxx xx xxxxxxxx x xxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xx xxxxxxxx xxxxxxxxxxx x xxxxx x xx xxxxx xx x xxxx xxxxxxxxx xxxx xe účastník řízení nedá souhlas ke svému výslechu, nejsou dotčena práva protistrany, je to pouze k tíži xxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxx xx xxxxxxxxx xxxxxxx xx xxxx xxxxxxx x xxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx xxxx xx xxxxxxx xxxxxdění a hodnocení důkazů v civilním soudním řízení z hlediska ústavní zásady spravedlivého procesu opakovaně zabýval, srov. např. nález, sp. zn. III. Úx xxxxxx xxx xxxxxxx xxxx xxxxx xxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxx x xxxxxxxx x xxxxxx xx xx xxx xxxxx xxxxx xx xxxx xx xxxxxxx xxxx xxxxxxxxx xx xxxxx xxxxxxxx xx xxto ustanoveni není v rozporu ani s čl. 36 Listiny, ani s čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Účel takového důkazního prostředku je spatřován v tom, že výslechem účastníkx xxxxxx xx xxx xxxx xxxxx xxxxxxxxxxx x xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xx xxxxxxx xxxxxxxxx xx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxx xxxxx xxxxxxxxxx x xxx xxxxx x x. s. ř. navrátila výslechu (výpovědi) účastníků tradiční místo v systému důkazních prostředků, tj. místo podpůrného prostředku, kdy nelze materiálxx xxxxxx xx xxxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxx xxxxx xxxxxxxxxx xx xxxxxxx xx xxxxxxxx x xxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xx xxx xxxxxxxxxxx xxx xxx xxxxx xxxxxxxxje psychologický aspekt této subsidiarity.

Již prvorepublikoví civilní procesualisté postřehli, že „tento pramen (výpověď či výslech účastníka) xxxx xxxx xxxxxxxxxx x xxxxxxxx xxxxxxxxx xx xxx x xxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xx xxxxx x xxxx xx xxxxx xxxxx xxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxx x xom kterém sporu vůbec po ruce jsoucí průvodní prostředky, ale nevedly k cíli, soudci nezjednaly žádoucího přesvědčení“ (in Hora, V.: Československé cxxxxxx xxxxx xxxxxxxxx xxx xxx xxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxx xxxxx xxxxxxxxxxxxxx xx xxxxxxxxx xxxx xxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxslýchaný účastník, jako osoba přímo zainteresovaná na výsledku sporu, nemůže - z psychologického hlediska - být totiž dokonale objektivním pramenem xxxxxxx xxx xxxxx x xxxx xxxxxxx xxxxxxxx x xxxxxxx xxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxx Přesto se civilní právo procesní nikdy nechtělo výslechu účastníka jako důkazního prostředku vzdát, neboť představoval pro soud poslední možnost, žx xx xxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xxx xxxxxxxxxx xx xxx xxxxxxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxxxxx xxxxxxxx xx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxch účastníka - spíše z ideologických, než doktrinálních důvodů - do jedné řady s ostatními důkazními prostředky. I v tehdy platném znění § 131 lze vysledxxxxx xx xx xxxx xxxxxxx xxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxx xx xxxxxxxxx xxxxxxxxxx xx xxxxxxx xxránky realizace dokazování použitím takových prostředků, u výslechu účastníků je stále explicitně vyjádřena možnost soudu i jen připustit prováděnx xxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxx xx xx xx xxxxx xx xxxxxxx xxxx xxxxxxxxxxxx x xxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxx x xxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxtníka v procesu dokazování. Namítaná část ustanovení ve slovech „souhlas účastníka s nařízením jeho výslechu“ odráží a implikuje právě prevalenci onxxx xxxxxxxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxx xxxx xxxx x xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx x xxxxx xxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx xx xx samou hranici jeho přípustnosti v rámci soudního řízení tím, že rozhodnutí o nařízení tohoto důkazního prostředku ponechá v dispozici účastníka. Ani xxxxxx xxxxxx xxxx xxxx xxxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xx xxxx xxxxxxxxx xx xxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx x xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxany procesu (ekonomiku řízení, spolehlivost základu pro rozhodování a pod). Vyjdeme-li z předpokladu, že by mohl být proti vůli nařízen a proveden výsxxxx xxxx xxxxxxxxx x xxxxxx xxxxxxxxx x xxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx xx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxxx xxx xx xxxxxx xxxxxxx xxxxx xxx xxxxxxxxx xxxxxxxxx xxx xxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxx xxxxx xxxxxxxxxx xx xxxxx xx xxxxxx xxxxxx xx xxx xxxxxxxxxx xx xxxxxxxxx xxxxx x xxx xx xx xxx xx xxxxxxx xčastníka nebude pro kontradiktorní soudní řízení upraven vůbec. Při takové představě však nelze spolehlivě dovozovat, že by byl proces spravedlivějxxxx

xxxxx x xx xxxxx x xxxxxx x xxxxxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxx x xxxxxxxxx xxxx xxxxxxxxxxx xxx xxxxxxxxxxnalizovaného sociálního dialogu mezi vládou, odbory a zaměstnavateli, a poskytl jim možnost, aby se k návrhu vyjádřili.

Ústavní soud není vázán skutkovými zxxxxxxxxx x xxxxxxxxxxx xxxxxx xx xx xxxxxxxx xxxxxxx xxxxxx xxxxxxxx xx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx x xxxxxxxxxxxx xxxazů je třeba provést a může provést i jiné důkazy než jsou navrhovány (§ 48 odst. 1 zákona). Závisí-li rozhodnutí Ústavního soudu na posouzení skutečnosxxx x xxxx xx xxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxx xxxx xxxx xxxxxxx xxxxx xxxxxxxxx xxxx xxx xxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxx xx xx xxxxx x xxxxna). Ústavní soud proto v dané věci v souladu s posledně citovaným xxxxxxxxxxxx xx xxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxxx x xx xxxxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxx x xstavní stížnosti o dotčení jeho základních práv a svobod dospěl k závěru, že je nutné provést dokazování revizními znaleckými posudky. ... Vpředu oznaxxxxxx xxxxxxxxxx x xxxxxxxxxx xxxxxx xxxx xxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxxx xxx xxxxxxxxxxxxxxx xxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxvnímu soudu případné rozšíření znalcům v nich zadaných témat přesně formulovanými otázkami. Stěžovatel navrhl rozšíření jedné otázky a zodpovězení xxxxxxx xxxx xxxxxx xxx xx xx xxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxx xxxxxx xxxxxxx xxxx xxxxxxx xx xxxxxx xxxxxxx xxx xxx xxxxxx xxxxx xx xxxxxx xxx xxxxxxxx xxslech uvedených znalců.

Ústavně chráněné právo svědka na odepření výpovědi pro nebezpečí trestního stíhání jexx xxxx xxxx x xxxxxx xxxxxxxxxxxxx xxxx xxx xxxxxx xx xxxxxx xxxxxxxxxxxxx x xxxxxxxxxxxx xx xxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx x xxx xxxxxxx xx xxávo odepřít výpověď by se mělo vztahovat k výpovědi jako celku. Jestliže zákon (§ 101 odst. 2 al. 2 tr. ř., § 126 odst. 3 al. 1 o. s. ř.) vyžaduje, aby na počátkx xxxxxxxx xxxx xxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxx xxxxxxxxx x xxxxxxxx xxxxxxxx xx x xxxx xxx xx xx xxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxx xx xxx xxxxxxxx xxxxxxx xxx xx xxx xákonem stanoveného důvodu) pokládá pro sebe (pro zákonem vyjmenované osoby) za nebezpečné; teprve tehdy, jsou-li mu kladeny upřesňující či doplňujíxx xxxxxxx xxxxxxxx xx xxxxxxxxx xxxxxxx xx xx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxx xxxxxxx xxxxxxxxxx x x xxxxxxxxxxx xxxxx xx xxxxu vzájemně významně lišit, takže je dostatečně vyčerpávajícím způsobem nelze vtěsnat do obecného pravidla (výkladu); vždy však musí platit, že při úvxxx xxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxx xxxxxxx xx xxxxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxx xxxxx xx xx xxx xxxxxxxxxxxx xxxxx xxx xxx xxxxxxxx takovou situaci, v níž by byl na svém ústavně zaručeném základním právu (čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) zkrácen nebo jen ohrožen. Zákonxx xxxx xxxxxxxx xxxxxx xxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xx xx xxxxxx xxx xxx x xxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxx x xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxxxx xxestní věcí, příp. ze spojení s právní kvalifikací, jíž je projednávaný trestný čin ohrožen, ale může se vztahovat k okolnostem orgánům trestního řízenx xxxxx xxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx x xxxxx xxxxxxxxxx xxxx xxxxx xxxxxxx x xxxxxx xxxxxxxxxxxxxx xxxxxx x xxxxínek, za nichž k odepření výpovědi (její části) dochází, a to pod zřetelným důrazem ústavně chráněného jeho zákazu, jemuž při případné kolizi s jinými zxxxx xx xxxxx xxx xxxxxxxxx

xxx x 52 odst. 1 zákona o Ústavním xxxxx xxxxx xxxxxxx xxxx xxx xxxxxxxx xxx x xxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxx xxx xxxxxxxx xxxxxx x xxxxxxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxxx xxx xxx xx x xxx xx xxxx. 3 Listiny základních práv a svobod je právo účastníka řízení vyjádřit se ke všem návrhům protistrany. K tomu, aby bylo dosaženo tohoto účelu, k přípraxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxx xxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxx x xxxxx xxxxxx xx xxxxxxxxxx xxxxx xxxxxx x xxxxxxx xxxxxxx x xxxxxx xxxxxxxxany zpravidla důležitým důvodem pro jeho odročení. V případě opačném by soud svým postupem nejen omezil práva účastníků vyjadřovat se k návrhům ostatnxxx xxxxxxxxxx xxxxx x xxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxx x xxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxx xx xxxxxxxxx xxxxxxxx xx xx xxxxxx xxxxx xxxxhnutně vyžadovalo přesvědčivou a vyčerpávající argumentaci, že výsledky dosavadního řízení beze zbytku umožňují rozhodování ve věci, včetně změněxxxx xxxxxxx xxxxxx xxxx xxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxx