Sdílení poznámky:
Obsah
Typ obsahu
369/2012 Sb.
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl pod sp. zn. Pl. ÚS 16/12 dne 16. října 2012 v plénu složeném
z předsedy soudu Pavla Rychetského a soudců Stanislava Balíka, Vlasty Formánkové,
Vojena Güttlera, Ivany Janů, Vladimíra Kůrky, Dagmar Lastovecké, Jana Musila, Jiřího
Nykodýma, Miloslava Výborného a Michaely Židlické o návrhu K. Š. na zrušení § 175
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti
Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu České republiky jako účastníků řízení,
takto:
I. Ustanovení § 175 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, se ve slovech "do tří dnů" a ve slovech "v téže lhůtě"
ruší uplynutím dne 30. dubna 2013.
II. Ve zbylých částech se návrh na zrušení § 175 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, odmítá.
Odůvodnění
I.
Rekapitulace návrhu navrhovatelky
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se navrhovatelka domáhá, aby
Ústavní soud zrušil nálezem rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu
2010 č. j. 5 Cmo 270/2010-112. Řízení o ústavní stížnosti je vedeno pod sp. zn. IV.
ÚS 376/11. S návrhem na zrušení uvedeného rozsudku se domáhala rovněž zrušení § 175
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též
jen "o. s. ř."), a to zejména z následujících důvodů:
2. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 17.
června 2010 č. j. 37 Cm 419/2009-84 zrušil směnečný platební rozkaz Krajského soudu
v Ostravě č. j. 32 Cm 76/2009-14 ze dne 25. 2. 2009. Proti tomuto rozsudku podal
žalobce, společnost GORASAN COMPANY LIMITED, Theklas Lysioti 35, EAGLE STAR HOUSE,
6th floor, P. C. 3030, Limassol, Cyprus, (v řízení o ústavní stížnosti navrhovatelky
Ústavním soudem evidované pod sp. zn. IV. ÚS 376/11 vedlejší účastník, dále jen "žalobce"),
odvolání. V odvolacím řízení Vrchní soud v Praze změnil rozsudek Krajského soudu
v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci tak, že směnečný platební rozkaz Krajského soudu
v Ostravě č. j. 32 Cm 76/2009-14 ze dne 25. 2. 2009 ponechal v platnosti. Podle názoru
navrhovatelky Vrchní soud v Praze v uvedeném rozsudku rozhodl především v rozporu
s ustanovením § 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů,
v rozporu s ustanoveními § 1, 2, 120 a 134 o. s. ř., v rozporu s čl. 11, čl. 36 odst.
1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a tím porušil
právo navrhovatelky na spravedlivý proces. Vrchní soud v Praze v tomto případu (ale
nejen v tomto případu) totiž směnečné spory podle navrhovatelky nerozhoduje nestranně
a vykládá zákon (především § 120 a 134 o. s. ř.) úmyslně zcela chybně, v rozporu
se zněním a smyslem zákona, v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a v rozporu
s obecně pojímanými zásadami morálky, spravedlnosti a v rozporu s dobrými mravy.
3. Směnečné spory podle navrhovatelky soudí v České republice jen určité
senáty, které se na tuto problematiku specializují a řídí se výhradně zákonem č.
191/1950 Sb., směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon směnečný
a šekový") a § 175 o. s. ř. a žádné jiné části občanského zákoníku, občanského soudního
řádu ani jiné předpisy včetně Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), Listiny
a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod pro ně neexistují.
4. K dokreslení okolností právě projednávaného případu pak navrhovatelka
zejm. uvádí, že přibližně v roce 2002 poskytovala společnost FAST FINANCE, s. r.
o., drobné půjčky velkému počtu klientů. Půjčky byly podle smlouvy spláceny tak,
že pracovník poskytovatele půjčky si každý týden chodil pro splátky. V průběhu splácení
však poskytovatel půjček přestal pro splátky docházet a poslal klientům dopis se
sdělením, že se rozhodl změnit způsob splácení tak, že klienti budou posílat peníze
měsíčně složenkou. Přestože klient se změnou smlouvy nesouhlasil, poskytovatel přestal
pro splátky docházet, a tak přivedl dlužníka do prodlení. Po určité době věřitel
podal návrh na vydání platebního rozkazu na zaplacení dlužné částky včetně úroků.
Protože dlužníci (klienti) většinou nemají žádné právnické ani ekonomické vzdělání,
neuměli se bránit a nakonec vše zaplatili, většinou včetně nákladů exekuce. Po skončení
exekuce, kdy jim exekutor potvrdil, že celý dluh byl uhrazen, pokládali tuto záležitost
za skončenou a většinu písemností v této věci si již neschovali. Společnost FAST
FINANCE, s. r. o., počkala několik let (v průběhu nichž indosovala směnky na žalobce)
a poté bylo podáno několik tisíc směnečných žalob. Naprostá většina žalovaných vůbec
neví, o co jde, a není schopna adekvátně reagovat a do směnečných námitek napíše
jen to, že půjčku i s příslušenstvím splatila a že nic nedluží. Částku okolo 10 000
Kč si totiž podle navrhovatelky většinou nepůjčují bohatí a vzdělaní lidé. Pokud
si někdo půjčí částku 10 000 Kč, nemívá svého advokáta ani dostatečné znalosti práva.
Po doručení směnečného platebního rozkazu má přitom 3 dny na to, aby si advokáta
obstaral a současně, aby mu zaplatil několik tisíc korun jako zálohu. I když se to
některým žalovaným podaří, nastane další problém. Půjčky byly poskytovány v roce
2002, žaloby byly podávány v letech 2008-2009. Po tolika letech žalovaní většinou
už nemají potřebné doklady ani si přesně nepamatují, jak celá věc probíhala; advokát
tedy nemá potřebné podklady pro vypracování relevantních námitek - navíc mu na to
většinou zbývají jeden až dva dny. Soudy pak podle navrhovatelky vydávají rozsudky,
v nichž ponechávají směnečný platební rozkaz v platnosti s tím, že konstatují přísnost
směnečného řízení a rigiditu zákona. Pokud už se soud prvního stupně věcí zabýval
a směnečný platební rozkaz zrušil, žalobce se odvolal a vrchní soud vždy rozsudek
krajského soudu změnil tak, že se směnečný platební rozkaz ponechává v platnosti.
5. V této souvislosti je podle navrhovatelky příznačné stanovisko JUDr.
Zdeňka Kovaříka (soudce Vrchního soudu v Praze a předního odborníka na směnečné právo
v České republice) např. v článku K dokazování o pravosti podpisu směnky. Právní
rozhledy, 2010, č. 8, s. 267-272, kde tento autor podle navrhovatelky zásadně preferuje
majitele cenného papíru, tedy směnky.
6. Nadto je třeba si podle navrhovatelky uvědomit, že směnečné právo, jak
ho prezentuje zákon směnečný a šekový, bylo formulováno ve druhé polovině 19. století
a od té doby nedoznalo významnějších změn. Odráží tak realitu 19. století, kdy byly
směnky používány jen v poměrně úzkém okruhu osob, které se většinou znaly přímo nebo
prostřednictvím společných známých. Dnes se užívání směnek mimo užití v obchodních
vztazích rozšířilo i na používání především blankosměnek různými nebankovními osobami,
mnohdy pochybnými až podvodnými, kdy jsou blankosměnky užívány k získání různých
neoprávněných či podvodných zisků a soudy svým přepjatým formalismem jim k tomu pomáhají.
7. V souladu s těmito obecnými souvislostmi je pak podle navrhovatelky
zřejmé, že remitent a žalobce postupují ve shodě a k indosaci směnek - to znamená
i směnky, kde je jako dlužník uvedena navrhovatelka - došlo jen proto, aby se žalobce
vyhnul kauzálním námitkám, případně i proto, aby se vyhnul placení daní (proto zřejmě
převedl směnky na kyperskou společnost).
8. Navrhovatelka se domnívá, že soudy by měly rozhodovat nestranně a ne
hájit zájmy vlastníků cenných papírů, zvláště v případě, že se jedná zcela zjevně
o nemorální, možná i úmyslně podvodné jednání žalobce a jeho právního předchůdce.
To ostatně dokládá postup žalobce i v případě navrhovatelky. Remitent nikdy nevznesl
žádný nárok na zaplacení smluvní pokuty ani žádný jiný nárok. Neměl dokonce vůči
navrhovatelce žádnou splatnou pohledávku, a nebyl proto oprávněn zajišťovací blankosměnku
doplnit. Přesto blankosměnku doplnil a indosoval na žalobce. O této skutečnosti nikdo
navrhovatelku neinformoval, směnka jí nebyla předložena ani při splatnosti, takže
o její existenci neměla ponětí. V této situaci pak žalobce podal žalobu a soud vydal
směnečný platební rozkaz. Zatímco žalobce měl na přípravu žaloby, jakož i celého
postupu, několik let, navrhovatelka má tři dny na to, aby podala proti směnečnému
platebnímu rozkazu námitky; k později podaným námitkám soud nepřihlíží. Protože navrhovatelka
předmětnou blankosměnku nepodepsala, nevěděla vůbec, o co jde, a během tří dnů musela
uvést vše, co proti směnečnému platebnímu rozkazu namítá. Tím je nepochybně porušena
rovnost účastníků v řízení. Proto je podle jejího názoru potřeba zrušit § 175 o.
s. ř. a směnečné řízení podřídit obecnému řízení, aby žalovaný měl možnost se řádně
bránit uplatnění směnečného nároku.
9. Kromě argumentace vážící se k principům směnečného řízení - tak jak
byla v jejich vůdčích liniích právě nastíněna - navrhovatelka (stěžovatelka) obecným
soudům ještě vytýká, že ji zatížily důkazním břemenem v otázce pravosti podpisu na
směnce a že písmoznalecký posudek, z něhož v řízení vycházely, byl nekvalitní (stěžovatelka
v ústavní stížnosti například podrobně rozebírá, zda znalcem v rámci jeho zkoumání
srovnatelné podpisy byly pro stěžovatelku typickými či nikoli).
10. Ze všech výše uvedených důvodů tedy navrhovatelka Ústavnímu soudu navrhuje,
aby vydal nález, kterým rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2010
č. j. 5 Cmo 270/2010-112 zrušuje, a rovněž navrhuje ve smyslu § 64, resp. § 74 zákona
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon
o Ústavním soudu"), aby přijal nález, kterým zruší ustanovení § 175 o. s. ř.
II.
Průběh řízení před Ústavním soudem a jím učiněná zjištění z vyžádaného
spisového materiálu
11. Usnesením ze dne 2. 5. 2012 č. j. IV. ÚS 376/11-23 dospěl IV. senát
Ústavního soudu k závěru, že uplatněním § 175 odst. 1 o. s. ř. ve slovech "do tří
dnů" a ve slovech "v téže lhůtě" nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti,
pročež návrh navrhovatelky na zrušení napadeného ustanovení, resp. toliko jeho části,
postoupil k rozhodnutí plénu Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy.
12. Ústavní soud si vyžádal spisovou dokumentaci a vyzval účastníky řízení,
aby se vyjádřili k návrhu na zrušení napadeného ustanovení.
13. Z vyžádaného spisového materiálu Krajského soudu v Ústí nad Labem -
pobočky v Liberci evidovaného pod sp. zn. 37 Cm 419/2009 zjistil, že směnečným platebním
rozkazem č. j. 32 Cm 76/2009-14 ze dne 25. 2. 2009 uložil Okresní soud v Ostravě
navrhovatelce povinnost uhradit žalobci směnečný peníz ve výši 30 751 Kč spolu s
šestiprocentním ročním úrokem od 9. 4. 2008 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši
103 Kč a na náhradě nákladů řízení částku ve výši 16 880,50 Kč.
14. Proti předmětnému směnečnému platebnímu rozkazu podala navrhovatelka
včasné námitky (tyto námitky vznesla sama, bez pomoci právního zástupce). Uváděla,
že nikdy nevyplnila ani nepodepsala blankosměnku na směnečnou sumu 30 751 Kč. Uvedená
směnka je podle navrhovatelky podvodem už jen z důvodu falešného podpisu. Navrhovatelka
nepopírala uzavření smlouvy o půjčce se společností FAST FINANCE, s. r. o., ovšem
bez jakéhokoliv podpisu předložené blankosměnky. Půjčku nadto stále splácí. V rámci
námitek navrhovatelka současně žádala, aby řízení ve věci bylo z důvodu jejího trvalého
bydliště ve V. postoupeno místně příslušnému soudu v Liberci.
15. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 4 Nd 305/2009-34 ze dne 18. 9. 2009
byla projednávaná věc přikázána k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Ústí
nad Labem - pobočce v Liberci.
16. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodl svým rozsudkem
ze dne 17. 6. 2010 č. j. 37 Cm 419/2009-84 tak, že zrušil směnečný platební rozkaz
Krajského soudu v Ostravě č. j. 32 Cm 76/2009-14 ze dne 25. 2. 2009 (výrok I). Dále
zavázal žalobce zaplatit navrhovatelce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku
na náhradě nákladů námitkového řízení částku ve výši 23 445,80 Kč k rukám JUDr. J.
B., advokáta (výrok II). Konečně stanovil, že žalobce je povinen zaplatit do tří
dnů od právní moci tohoto rozsudku České republice - Krajskému soudu v Ústí nad Labem
na náhradě nákladů řízení částku ve výši 2 870 Kč (výrok III).
17. K věci samé pak Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci v
obsáhlém odůvodnění zejména uvedl, že podle závěrů znaleckého posudku je sporný podpis
na originále předmětné směnky s velkou pravděpodobností podpisem navrhovatelky. Přesto
však shledal námitku navrhovatelky týkající se pravosti podpisu směnky důvodnou.
Písmoznaleckým zkoumáním lze totiž podle soudu vyslovit i kategorický závěr stavící
mimo jakoukoliv pochybnost to, zda zkoumaný podpis je či není pravým, spontánním
podpisem určité osoby. Kategorický závěr přitom v právě projednávané věci znalec
nevyslovil podle krajského soudu i přesto, že ve svém posudku konstatoval dostatek
kvalitního srovnávacího materiálu.
18. Proto krajský soud uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že by podpis
na směnce, při vznesené námitce nepravosti podpisu směnky zpochybňující pravost a
pravdivost směnky coby soukromé listiny, byl s jistotou pravým podpisem navrhovatelky.
Za této situace pak soud shledal námitku navrhovatelky jako zcela důvodnou a napadený
směnečný platební rozkaz vzhledem k této skutečnosti za použití ustanovení § 175
odst. 4 o. s. ř. v plném rozsahu zrušil.
19. Pokud navrhovatelka podle krajského soudu dále ve svých námitkách poukazovala
na skutečnost, že uzavřela se společností FAST FINANCE, s. r. o., blíže nespecifikovanou
smlouvu o půjčce bez jakéhokoliv podepsání předložené blankosměnky, pak soud takové
námitkové tvrzení hodnotil jako neurčité a neprojednatelné, neboť z uvedené námitky
nebyla podle krajského soudu vůbec zřejmá polemika s předloženou směnkou. Za této
situace, kdy žalovaná v námitkách popírala pravost podpisu na předložené směnce,
je ze zbytku námitek zřejmé, že fakticky netvrdila konkrétní funkci směnky (ať platební
či zajišťovací) k případné blíže nespecifikované smlouvě o půjčce uzavřené se společností
FAST FINANCE, s. r. o., tedy subjektem navíc odlišným od žalobce, taktéž ani netvrdila
a nekonkretizovala obsah kauzálního vztahu. Takto koncipovanou námitku tedy krajský
soud hodnotil jako zcela neurčitou a neprojednatelnou, když z uvedené námitky podle
soudu není zřejmé, co by vůbec mělo být předmětem řízení o takové námitce. Pro úplnost
krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí ještě uvedl, že pokud ze strany za právního
zástupce navrhovatelky byly v rámci ústního jednání ve věci dne 10. 12. 2009 vzneseny
další námitky, pak krajský soud k uvedeným námitkám nepřihlížel s ohledem na ustanovení
§ 175 odst. 4 o. s. ř., neboť uvedené námitky byly vzneseny po uplynutí zákonné třídenní
lhůty pro podání námitek.
20. K odvolání žalobce rozhodl Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne
11. 11. 2010 č. j. 5 Cmo 270/2010-112 tak, že změnil prvostupňový rozsudek, když
směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Ostravě č. j. 32 Cm 76/2009-14 ze dne
25. 2. 2009 ponechal v platnosti (výrok I). Výrokem II určil navrhovatelce povinnost
zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 17 380 Kč do tří
dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce. Výrokem III
konečně navrhovatelku zavázal zaplatit České republice, Krajskému soudu v Ústí nad
Labem - pobočce v Liberci na náhradu nákladů řízení 2 870 Kč do tří dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
21. Podle vrchního soudu - alespoň jak se podává z odůvodnění jeho rozhodnutí
- je jistě možné kategoricky konstatovat, zda podpis na směnce je nebo není pravý.
Ovšem kategorické závěry ve smyslu vyslovení pravosti podpisu se u renomovaných znalců
podle vrchního soudu prakticky nevyskytují. Krajský soud přitom evidentně nevyšel
z jím zmiňovaného posudku jako celku. Hodnocení soudu prvního stupně lze především
vytknout, že samotný znalecký posudek považuje na jednu stranu za konzistentní a
znalec podle krajského soudu logicky a přesvědčivě odůvodnil svůj závěr, ovšem na
druhou stranu krajský soud znalecký posudek nepovažoval za důkaz průkazný, byť zde
šlo o jen nepatrný stupeň nepravděpodobnosti pravosti podpisu navrhovatelky. Odvolací
soud tedy nesdílí názor soudu prvního stupně, že se žalovaná (navrhovatelka) vznesenou
námitkou nepravosti podpisu ubránila povinnosti uložené jí směnečným platebním rozkazem,
neboť podpis na směnce je s vysokou mírou pravděpodobnosti jejím podpisem. Co se
ovšem týká ostatních námitek navrhovatelky, ty byly podle vrchního soudu krajským
soudem správně posouzeny jako neurčité, respektive opožděné, tedy ve svém důsledku
neprojednatelné a pojmově nezpůsobilé zvrátit povinnost plnit ze směnečného platebního
rozkazu.
22. Senát Parlamentu České republiky jako účastník řízení ve svém vyjádření
k návrhu zejména zrekapituloval návrh stěžovatelky (navrhovatelky). Dále konstatoval,
že byť návrh formálně žádá zrušení celého § 175 o. s. ř., z obsahu podání je podle
Senátu Parlamentu České republiky patrné, že ústavně spornou má být zejména lhůta
tří dnů k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu. K tomu pak zejména
Senát Parlamentu České republiky zdůraznil, že žádná z novel týkajících se předmětného
ustanovení [tedy zákon č. 519/1991 Sb. (účinný od 1. 1. 1992), zákon č. 238/1995
Sb., zákon č. 30/2000 Sb. a zákon č. 7/2009 Sb.] neaspirovala na koncepční změnu
regulace směnečného (šekového) platebního rozkazu. Ovšem 18. 5. 2012 předložila vláda
Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky návrh zákona, kterým se mění občanský
soudní řád a některé další zákony (sněmovní tisk číslo 686, první čtení návrhu zákona
je zařazeno na pořad čtyřicáté schůze Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky
začínající 5. 6. 2012), kterým se slovo "tří" ve smyslu aktuálního znění § 175 odst.
1 o. s. ř. nahrazuje číslem "8" s tím, že lhůta tří kalendářních dnů se jeví příliš
krátkou - dlužníci nemohou na vydaný směnečný (šekový) platební rozkaz adekvátně
reagovat. Zároveň předseda Senátu Parlamentu České republiky vyjádřil souhlas s upuštěním
od ústního jednání ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
23. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky jako účastník řízení
ve svém vyjádření k návrhu toliko zrekapitulovala legislativní proces, z něhož novely
dotýkající se § 175 o. s. ř. vzešly. Za tohoto stavu nelze tedy podle Poslanecké
sněmovny Parlamentu České republiky než vyjádřit stanovisko, že zákonodárný sbor
byl přesvědčen o souladu zmiňovaných novelizujících zákonů s Ústavou a právním řádem
České republiky. Posouzení ústavnosti § 175 o. s. ř. je tak plně na Ústavním soudu.
Závěrem vyjádření k návrhu předsedkyně Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky
vyjádřila za Poslaneckou sněmovnu souhlas s upuštěním od ústního jednání ve smyslu
§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
24. Navrhovatelka ve své replice k vyjádření účastníků řízení zejména uvedla,
že § 175 o. s. ř. je použitelný (vyjma třídenní lhůty) u "klasické směnky". U blankosměnek
je situace podle navrhovatelky odlišná v tom, že žalovaní mnohdy nevědí, proč byla
směnka doplněna (pokud vůbec vědí o její existenci). V případě blankosměnek tedy
není sporná podle navrhovatelky jen ona třídenní lhůta, ale též koncentrace řízení
zakotvená v odstavcích 1 a 4 posuzovaného zákonného ustanovení; žalovaný totiž o
směnce nic neví a ve třech dnech má uvést vše, co proti směnečnému platebnímu rozkazu
namítá. Z toho důvodu navrhovatelka trvá na tom, aby Ústavní soud zrušil celý § 175
o. s. ř. V závěru své repliky navrhovatelka souhlasila s upuštěním od ústního jednání
ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
25. Od ústního jednání Ústavní soud v souladu s § 44 odst. 2 zákona o Ústavním
soudu upustil, neboť dospěl k závěru, že od něj nebylo lze očekávat další objasnění
věci, a účastníci řízení s upuštěním od ústního jednání vyslovili souhlas.
III.
Petit návrhu a dikce napadeného právního předpisu
26. Navrhovatelka se návrhem domáhá zrušení § 175 o. s .ř., v platném
znění. Ustanovení § 175 o. s. ř. zní:
"(1) Předloží-li žalobce v prvopisu směnku
nebo šek, o jejichž pravosti není důvodu pochybovat, a další listiny nutné k uplatnění
práva, vydá na jeho návrh soud směnečný (šekový) platební rozkaz, v němž žalovanému
uloží, aby do tří dnů zaplatil požadovanou částku a náklady řízení nebo aby v téže
lhůtě podal námitky, v nichž musí uvést vše, co proti platebnímu rozkazu namítá.
Směnečný (šekový) platební rozkaz musí být doručen do vlastních rukou žalovaného.
Nelze-li návrhu na vydání platebního rozkazu vyhovět, nařídí soud jednání.
(2) Ustanovení § 174 odst. 4 se použijí obdobně.
(3) Nepodá-li žalovaný včas námitky nebo vezme-li je zpět, má směnečný (šekový) platební
rozkaz účinky pravomocného rozsudku. Pozdě podané námitky nebo námitky, které neobsahují
odůvodnění, soud odmítne. Podané námitky soud odmítne též tehdy, podal-li je ten,
kdo k podání námitek není oprávněn.
(4) Podá-li žalovaný včas námitky, nařídí soud k jejich projednání jednání; k námitkám
později vzneseným však již nelze přihlížet. V rozsudku soud vysloví, zda směnečný
(šekový) platební rozkaz ponechává v platnosti nebo zda ho zrušuje a v jakém rozsahu.
(5) Vezme-li žalovaný námitky zpět, soud usnesením řízení o námitkách zastaví; jednání
není třeba nařizovat.
(6) Opravným prostředkem jen proti výroku o nákladech řízení je odvolání."
K právě uvedenému budiž učiněna poznámka:
27. Z rekapitulace jak návrhu stěžovatelky (navrhovatelky), tak dosavadního
průběhu řízení před obecnými soudy je zřejmé, že těžištěm tohoto rozhodnutí je směnka,
respektive její úprava procesní a hmotněprávní. Ovšem jak z hlediska historického,
tak i legislativně-technického je směnka - úprava v právním řádu České republiky
v tomto ohledu není výjimkou - doprovázena šekem, byť jeho využití je i v současné
době mnohem méně časté a nadto poněkud užší; šek se zásadně využívá toliko jako platební
prostředek. Vzdor právě uvedenému - a to i vzhledem k dikci plénem Ústavního soudu
přezkoumávaného zákonného ustanovení - se toto rozhodnutí dotýká (alespoň formálně)
právě i šeku. To se odráží v celkové koncepci tohoto rozhodnutí, jež se argumentačně
vymezuje vůči směnce a její úpravě - nebylo by ostatně ani správné, už s ohledem
na aplikační praxi, vztahovat závěry Ústavního soudu v tomto rozhodnutí učiněné bez
dalšího i na šek - nicméně důsledky úvah Ústavního soudu mají přiměřeně dopad i na
úpravu šekového práva, ač to nebude vždy apriorně zdůrazňováno. Zákonodárcem zvolené
legislativně-technické řešení je totiž stran možnosti úplného oddělení obou cenných
papírů poněkud limitující.
Podmínky aktivní legitimace navrhovatelky k podání návrhu
28. Jak již bylo výše uvedeno, navrhovatelka podala návrh na zrušení citovaného
ustanovení společně s ústavní stížností podle § 72 a následujících zákona o Ústavním
soudu. Její aktivní legitimace se tak opírá o ustanovení § 64 odst. 1 písm. e), resp.
§ 74 zákona o Ústavním soudu. V souladu s těmito ustanoveními musel tedy Ústavní
soud nejprve zkoumat, zda jsou podmínky pro podání takového návrhu v případě stěžovatelky
(navrhovatelky) splněny. Navrhovatelka přitom k ústavní nekonformitě ustanovení §
175 o. s. ř. v ústavní stížnosti explicitně uvádí: "Zatímco žalobce měl na přípravu
žaloby několik let, žalovaná [rozuměj navrhovatelka - poznamenal Ústavní soud] má
tři dny na to, aby podala proti směnečnému platebnímu rozkazu námitky, a k později
podaným námitkám soud nepřihlíží. Protože žalovaná předmětnou blankosměnku nepodepsala,
nevěděla vůbec, o co jde, a během tří dnů musela uvést vše, co proti směnečnému platebnímu
rozkazu namítá. Tím je nepochybně porušena rovnost účastníků v řízení. Proto je podle
mého názoru potřeba zrušit § 175 OSŘ a směnečné řízení podřídit obecnému řízení,
aby žalovaný měl možnost se řádně bránit uplatnění směnečného nároku ... Pokud si
někdo půjčí částku [okolo deseti tisíc korun], asi nemá svého advokáta ani dostatečné
znalosti práva a po doručení směnečného platebního rozkazu má [tři] dny na to, aby
[si advokáta sehnal] a současně, aby [pro něj] sehnal několik [tisíc korun jako zálohu]."
V ústavní stížností napadeném rozhodnutí (jde tedy samozřejmě o ústavní stížnost
evidovanou Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 376/11) se v jeho relevantní části
odůvodnění mimo jiné praví: "Odvolací soud tedy nesdílí názor soudu prvního stupně,
že se žalovaná vznesenou námitkou nepravosti podpisu ubránila povinnosti uložené
jí směnečným platebním rozkazem. Jinak pokud jde o ostatní námitková tvrzení, tak
soud prvního stupně správně taková tvrzení posoudil jako neurčitá, případně opožděná,
a jako taková ve svém důsledku neprojednatelná, pojmově nezpůsobilá zvrátit povinnost
plnit ze směnečného platebního rozkazu." Vrchní soud tak navazuje na rozsudek Krajského
soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, kdy ten ve svém rozhodnutí mj. uvedl:
"Pokud žalovaná dále ve svých námitkách poukazovala na skutečnost, že uzavřela se
společností FAST FINANCE, s. r. o., blíže nespecifikovanou smlouvu o půjčce bez jakéhokoliv
podepsání předložené blankosměnky, pak soud takové námitkové tvrzení hodnotí jako
neurčité a neprojednatelné, když z uvedené námitky není vůbec zřejmá polemika s předloženou
směnkou. Za situace, kdy žalovaná v námitkách popírala pravost podpisu na předložené
směnce, je ze zbytku námitek zřejmé, že fakticky netvrdí konkrétní funkci směnky
(ať platební či zajišťovací) k případné blíže nespecifikované smlouvě o půjčce uzavřené
se společností FAST FINANCE, s. r. o., tedy subjektem navíc odlišným od žalobce,
a taktéž ani netvrdí a nekonkretizuje obsah kauzálního vztahu. Takto koncipovanou
námitku tedy soud hodnotí jako zcela neurčitou a neprojednatelnou, když z námitky
není zřejmé, co by vůbec mělo být předmětem řízení o takové námitce." Hovoří-li v
této souvislosti oba soudy o námitkách žalované - navrhovatelky, odkazují takto na
námitky, které navrhovatelka (tehdy ještě právně nezastoupená) zaslala krajskému
soudu, reagujíc tak na poučení obsažené ve směnečném platebním rozkazu Krajského
soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2009 č. j. 32 Cm 76/2009-14. Navrhovatelka v nich zejména
uvedla: "Žalovaná nikdy nevyplnila ani nepodepsala dne 18. 12. 2001 v Dolní Poustevně
blankosměnku na směnečnou sumu 30 751 Kč, jejíž velmi špatná kopie byla žalované
zaslána jako příloha směnečného platebního rozkazu. Uvedená blankosměnka předaná
soudu je podvod, protože se jedná o blank[o]směn[k]u celkově zfalšovanou, a to nejen
z důvodů falešného podpisu, který rozhodně popírám ... Žalovaná nepopírá, že uzavřela
se společností FAST FINANCE, s. r. o., Hradební 9/768, Praha 1, smlouvu o půjčce,
avšak bez jakéhokoliv podepsání výše uvedené předložené blankosměnky. V příloze zasílám
soudu kopie poštovních poukázek, kterými dokazuji, že předmětnou půjčku splácím."
29. Podle ustálené judikatury i literatury (srov. za všechny Wagnerová,
E. a kol. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha : ASPI 2007, s. 367 a násl.,
i Šimíček, V. Ústavní stížnost. 3. vyd. Praha : Linde, 2005, s. 230 a násl. s judikatorními
odkazy tam uvedenými) navrhovatelka přitom může navrhnout ke zrušení pouze takový
předpis (jeho jednotlivé ustanovení), jehož uplatněním nastala skutečnost, která
je předmětem ústavní stížnosti, tj. na jehož základě bylo vydáno ústavní stížností
napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci. Tato podmínka je přitom podle mínění Ústavního
soudu splněna, neboť jak plyne z citací právě učiněných, jakož i z povahy řízení
před obecnými soudy, z něhož ústavní stížností napadené rozhodnutí vzešlo, předmětné
ustanovení zákona bylo ve věci aplikováno a podle přesvědčení Ústavního soudu je
jeho aplikace způsobilá zasáhnout do práva na spravedlivý proces - jak se tomu stalo
i v případě navrhovatelky - a to z důvodů, na něž sama navrhovatelka v ústavní stížnosti
explicitně upozorňuje a jež budou rozvedeny níže.
30. Nad rámec právě uvedeného pak Ústavní soud v této souvislosti odkazuje
na svoji vlastní judikaturu [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu sp. zn.
II. ÚS 3168/09 ze dne 5. 8. 2010 (N 158/58 SbNU 345)], podle níž spravedlnost musí
být přítomna vždy v procesu, kterým se interpretuje a aplikuje právo. To platí i
přesto, že představy o spravedlnosti jsou vlastní jen člověku jako psychofyzickému,
historickému a sociálnímu fenoménu a jen člověk s ohledem na komplexnost svého vědomí
a historickou kontinuitu ji může konstruovat, zpochybňovat nebo také postupně realizovat.
Na tom nic nemění ani skutečnost, že ideje spravedlnosti byly mnohokrát zneužity
k největším zločinům. Kdyby totiž v historickém a sociálním vývoji člověka převládla
představa ztotožnění spravedlnosti s destrukcí, celá lidská společnost by se již
dávno rozpadla. Lze tedy soudit, že byť jistě není jednoduše možné definovat, co
je spravedlivé a co nikoliv, východisko snad přece jen spočívá v postupné analýze
konfrontované s již zmiňovaným historickým a sociálním vědomím. Vladimír Čermák při
takovýchto úvahách, zde parafrázovaných [srov. Čermák, V. Otázka demokracie. 4) Hodnoty,
normy a instituce. 1. vyd. Olomouc : Nakladatelství Olomouc, 1998, s. 156-157 (248
s.)], například uzavírá, že "[z]a evidentní datum spravedlnosti [je] možno obecně
považovat princip neminem leadere ...".
31. Zmíněná východiska se přitom podle mínění Ústavního soudu musí projevit
i při hodnocení vlastní aktivní legitimace navrhovatelky. Jak je patrno z výše uvedené
rekapitulace, výslovně namítaný rozpor napadeného zákonného ustanovení se zásadou
rovnosti účastníků se v rámci její argumentace odvíjí zejména od zmiňované třídenní
lhůty (srovnej rovněž dále). Tento závěr ostatně plyne i z repliky navrhovatelky
učiněné k vyjádření účastníků řízení, byť se zde formálně pozastavuje i nad zásadou
koncentrace vyjádřenou v odstavcích 1 a 4 napadeného ustanovení, a to zejména v souvislosti
s blankosměnkami; činí to však způsobem, kdy proti zásadě nutící směnečného (šekového)
dlužníka uvést vše, co proti platebnímu rozkazu namítá, brojí opět náhledem oné lhůty
- srovnej k tomu dikci navrhovatelky: "[Zatímco] u běžné směnky [směneční dlužníci
vědí], o jakou směnku se jedná ..., u blankosměnky je situace odlišná. Podle [zákona
směnečného a šekového] by měl remitent či jeho právní nástupce směnku řádně předložit
při splatnosti k placení, ale praxe je taková, že majitel směnky podá rovnou směnečnou
žalobu a soudy tuto praxi připouští s tím, že žalobou uplatněnou směnku majitel směnky
předložil k placení cestou směnečné žaloby. Žalovaný se však tímto postupem dostává
do nerovného postavení. [Žalovaní mnohdy neznají] důvod doplnění, směnečnou sumu
ani splatnost směnky. A během [tří] dnů [mají] podat námitky, v nichž musí uvést
vše, co proti platebnímu rozkazu [namítají], [neboť] k později podaným námitkám nelze
přihlížet." Zmíněnou lhůtu přitom navrhovatelka napadá i přesto, že námitky včas
alespoň formálně uplatnit stihla, a to dokonce tak, že jedna z těchto námitek byla
podle hodnocení soudu v řízení o ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti
projednatelná (totiž námitka nepravosti podpisu navrhovatelky na předmětné směnce).
Tu tedy Ústavní soud vážil, zda navrhovatelka i za této situace může neústavnost
§ 175 o. s. ř. dovozovat i z této jeho dílčí komponenty. Dospěl přitom k názoru,
že ji dovozovat může. Opačný závěr by totiž nebyl pro svůj přepjatý formalismus udržitelný.
Znamenal by, že navrhovatelka by byla v procesně výhodnějším postavení, pokud by
se ani nepokusila požadavkům § 175 o. s. ř. na ni jako žalovanou kladeným dostát
a následně by bez dalšího namítala například krátkost stanovené lhůty. Takovýto přístup
by si ovšem podle Ústavního soudu nejen nic nezadal s absurdností bludného kruhu
Hlavy XXII Josepha Hellera, kdy rovněž, přísně vzato, by za takovéto situace mohla
být ústavní stížnost vyhodnocena jako nepřípustná podle § 75 zákona o Ústavním soudu,
nebyla-li by nadto posouzena jako "hraný spor", resp. jako tzv. "collusive case"
- srov. k tomu Filip, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. vyd. 2., dopl.
Brno : Masarykova univerzita, 2001, s. 391-392 (458 s.). Konečně by takovýto přístup
ve svém důsledku znamenal omezení samotné kontroly norem; v intencích právě projednávaného
případu [tedy nikoliv v rámci abstraktní kontroly ústavnosti podle ustanovení § 64
odst. 1 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu] by tak neústavnost předmětné lhůty
mohl zvažovat, kromě příslušného senátu Ústavního soudu v souvislosti s rozhodováním
o ústavní stížnosti, toliko soud, měl-li by kupříkladu vydat směnečný platební rozkaz,
a namísto toho by postupoval v souladu s čl. 95 odst. 2 Ústavy. Takové omezení možnosti
iniciovat ústavní přezkum norem Ústavním soudem však podle Ústavního soudu nemá oporu
ani v zákoně o Ústavním soudu ani v ústavním pořádku České republiky a nazíráno zejména
z pohledu samotné navrhovatelky by bylo lze ho vnímat jako Vladimírem Čermákem zmiňovaný
evidentní rozpor se spravedlností. Přistoupil-li by tedy Ústavní soud na tento omezující
výklad, vzdálil by se obecně přijímaným spravedlnostním představám a ocitl by se
na prahu životu odcizené Slonovinové věže.
V.
Ústavní konformita legislativního procesu
32. Ústavní soud rovněž v souladu s § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu
zkoumal, zda zákon (jeho jednotlivé ustanovení), u kterého navrhovatelka namítá protiústavnost
jeho ustanovení, byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně
předepsaným způsobem. Napadené ustanovení bylo ovšem součástí už původního znění
občanského soudního řádu z roku 1963. Posouzení legislativního procesu ve vztahu
k původnímu znění zákona by tedy znamenalo posuzovat soulad s již neplatnými ústavními
předpisy platnými v době přijetí zákona. Vycházeje z § 66 odst. 2 zákona o Ústavním
soudu, podle kterého je nepřípustný návrh, jestliže ústavní zákon, s nímž je podle
návrhu přezkoumávaný předpis v rozporu, pozbyl před doručením návrhu Ústavního soudu
platnosti, tak Ústavní soud uvádí, že v případě právních předpisů vydaných před nabytím
účinnosti Ústavy dne 1. ledna 1993 je oprávněn přezkoumávat pouze jejich obsahový
soulad se stávajícím ústavním pořádkem, nikoliv však ústavnost procedury jejich vzniku
a dodržení normotvorné kompetence [srov. k tomu přiměřeně nález Ústavního soudu ze
dne 27. října 1999 sp. zn. Pl. ÚS 10/99 (N 150/16 SbNU 115; 290/1999 Sb.)]. Z tohoto
důvodu Ústavní soud posuzoval uvedenou proceduru pouze ve vztahu k novelám měnícím
původní ustanovení, tedy k zákonu č. 238/1995 Sb., k zákonu č. 30/2000 Sb. a k zákonu
č. 7/2009 Sb. Z příslušných sněmovních tisků a údajů o průběhu hlasování zjistil,
že novely měnící napadený § 175 o. s. ř. byly přijaty při dodržení kvor, stanovených
v čl. 39 odst. 1 a 2 Ústavy, řádně podepsány příslušnými ústavními činiteli a vyhlášeny
ve Sbírce zákonů; byly tedy vydány Ústavou předepsaným způsobem a v mezích Ústavou
stanovené kompetence.
VI.
Vlastní posouzení návrhu
33. Ústavní soud se zabýval tvrzeným rozporem napadeného ustanovení se
zásadou rovnosti účastníků ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, která je jako taková
součástí práva na spravedlivý proces. Vyšel z toho, že zásada rovnosti účastníků
řízení je zakotvena v čl. 96 odst. 1 Ústavy a jako subjektivní právo je deklarována
právě v čl. 37 odst. 3 Listiny. Je jedním ze základních principů, jimiž se musí soudní
řízení vyznačovat. Vyjadřuje přitom skutečnost, že účastníci řízení (strany) musí
stát před soudem v rovném postavení, aniž by byla jedna nebo druhá strana jakkoli
zvýhodněna. Zákon tedy musí zajistit všem stranám sporu stejné možnosti k uplatnění
jejich práv; všem účastníkům musí dát možnost reálně a efektivně jednat v soudním
řízení, tedy zejména vyjadřovat se k tvrzením protistrany, jakož i činit důkazní
návrhy a tak podobně (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011 sp.
zn. III. ÚS 3379/10, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Skrze nerušenou realizaci
procesních oprávnění ze strany všech účastníků řízení se totiž realizuje jejich subjektivní
právo na rovné postavení v rámci soudního řízení. Pokud jsou právní normou stanovené
podmínky realizace procesních oprávnění některého z účastníků nedůvodně zkráceny,
porušuje se tím i účastníkovo základní právo na spravedlivý proces.
34. I v těchto intencích Ústavní soud ovšem nejprve zohlednil, že přichází-li
v úvahu ústavně konformní výklad napadeného ustanovení, má tento přednost před jeho
zrušením [srov. k tomu například nález pléna Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2010 sp.
zn. Pl. ÚS 16/08 (N 203/58 SbNU 801; 310/2010 Sb.)]. Tento postup, vycházející z
principu minimalizace zásahu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, vzal Ústavní
soud v úvahu i v právě projednávané věci. Navrhovatelka totiž svým návrhem ve smyslu
§ 74 zákona o Ústavním soudu žádá zrušení "§ 175 OSŘ [a podřízení] směnečné[ho] řízení
... obecnému řízení, aby žalovaný měl možnost se řádně bránit uplatnění směnečného
nároku". Ochrana ústavnosti - právě proto, že je existenciálně spojena mimo jiné
s onou minimalizací zásahu - ovšem přistupuje i k samotnému rušení (není-li ústavně
konformní výklad možný) ať již rozhodnutí orgánů veřejné moci, či právního předpisu
(jeho jednotlivého ustanovení) restriktivně [srov. k tomu přiměřeně například nález
Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1521/10 (N 15/60 SbNU 153) nebo
nález Ústavního soudu ze dne 8. 10. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 5/96 (N 98/6 SbNU 203; 286/1996
Sb.)]. Proto musel Ústavní soud zvážit, zda je to citované ustanovení občanského
soudního řádu en bloc, jež znemožňuje - tedy, zda vůbec a pokud ano, tak proč - směnečnému
dlužníkovi bránit svá práva. Při těchto úvahách přitom nemohl nerespektovat zvláštní
povahu směnky a směnečného řízení, které co možná nejvíce (alespoň za stávající právní
úpravy) zohledňuje vlastnosti směnky jako cenného papíru - její oběžnou povahu; její
snadná převoditelnost představuje jednu z jejích nejtypičtějších (a také vyhledávaných)
vlastností (srov. k tomu za všechny například Kovařík, Z. K dokazování o pravosti
podpisu směnky. Právní rozhledy, 2010, č. 8, s. 267-272). Tato vlastnost společně
s její likviditou koneckonců stála u samého zrodu směnky [srov. k tomu Kovařík, Z.
Směnka a šek v České republice. 6. přeprac. a dopl. vyd. Praha : C. H. Beck, 2011.
s. 1 a násl. (642 s.)]; nebylo by tedy - bez nutnosti předkládat podrobnější historickou
analýzu - podle Ústavního soudu přiměřené podřizovat směnky zcela obecnému civilnímu
řízení, neboť by se tím z tohoto cenného papíru stal jakýsi "dlužní úpis". Ostatně
ani navrhovatelka svoji ústavněprávní argumentaci v tomto směru příliš hlouběji nerozvádí
(a to ani v rámci své repliky k vyjádření účastníků řízení). Naopak ústavní stížnost
lze v této souvislosti podle Ústavního soudu interpretovat tak (ostatně zmíněná replika
i zjištění učiněná ze spisového materiálu Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky
v Liberci sp. zn. 37 Cm 419/2009 - srov. shora - tomu nasvědčují), že onou skutečností,
jež ve svém důsledku způsobila porušení základního práva navrhovatelky na spravedlivý
proces (resp. se na něm podílela), je navrhovatelkou vzpomenutá třídenní lhůta ve
smyslu § 175 odst. 1 o. s. ř. určená zákonodárcem k podání námitek. Z výše rekapitulovaných
částí odůvodnění soudních rozhodnutí přitom v této souvislosti podle Ústavního soudu
plyne, že se navrhovatelka ve svých námitkách snažila namítat neexistenci pohledávky
v rámci kauzální obrany. Krajský soud ovšem - co do této námitky - konstatoval, že
"[žalovaná sice] ve svých námitkách poukazovala na skutečnost, že uzavřela se společností
FAST FINANCE, s. r. o., blíže nespecifikovanou smlouvu o půjčce bez jakéhokoliv podepsání
předložené blankosměnky, [ovšem takové námitkové tvrzení soud] hodnotí jako neurčité
a neprojednatelné, když z uvedené námitky není vůbec zřejmá polemika s předloženou
směnkou." S tímto hodnocením - tedy že jde o námitky opožděné a neurčité - se ve
svém ústavní stížností napadeném rozhodnutí zcela ztotožnil i vrchní soud: "Odvolací
soud tedy nesdílí názor soudu prvního stupně, že se žalovaná vznesenou námitkou nepravosti
podpisu ubránila povinnosti, uložené jí směnečným platebním rozkazem. Jinak [ale]
pokud jde o ostatní námitková tvrzení, tak soud prvního stupně správně taková tvrzení
posoudil jako neurčitá, případně opožděná, a jako taková ve svém důsledku neprojednatelná,
pojmově nezpůsobilá zvrátit povinnost plnit ze směnečného platebního rozkazu." Právě
popsaný skutkový stav přitom vnucuje otázku - a navrhovatelka na to v ústavní stížnosti
i v replice výslovně upozorňuje (srov. její tvrzení, že vůbec nevěděla, o co jde,
a během tří dnů musela uvést vše, co proti směnečnému platebnímu rozkazu namítá)
- zda za situace, kdy směnka již nefunguje toliko jen jako institut užívaný profesionály,
ale naopak je používána i za okolností, kdy zejména směnečným dlužníkem je fyzická
osoba, jež do směnečného vztahu nevstoupila se záměrem profesionální nebo podnikatelské
činnosti, je lhůta tří dnů přiměřená.
35. Ústavní soud se přitom problematikou lhůt a jejich spojitostí s ústavními
garancemi zabýval opakovaně, a to i v rámci řízení o zrušení zákonů a jiných právních
předpisů; budiž v této souvislosti připomenuto, že úkolem Ústavního soudu v tomto
typu řízení je posoudit ústavnost napadených právních předpisů či jejich vymezených
částí, eventuálně posoudit, zda je možno napadené předpisy interpretovat a aplikovat
ústavně konformním způsobem.
36. Jak tedy vyplynulo z předchozích částí tohoto odůvodnění, stojí Ústavní
soud před úkolem posoudit, zda třídenní lhůta dává směnečnému dlužníkovi, ať už je
jeho postavení v konkrétním směnečném vztahu jakékoliv, reálnou možnost, aby mohl
- zvláště s ohledem na specifika směnečného řízení - vznášet kvalifikované námitky,
tj. aby ve smyslu § 175 o. s. ř. uvedl vše, co proti platebnímu rozkazu namítá. Při
hledání odpovědi na tuto otázku je třeba dle mínění Ústavního soudu v prvé řadě vyjít
ze smyslu a účelu existence právního institutu lhůty. K tomu přitom již Ústavní soud
konstatoval, že "[jeho smyslem] je snížení entropie (neurčitosti) při uplatňování
práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích (což hraje
zejména důležitou roli z hlediska dokazování v případech sporů), urychlení procesu
rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů. Tyto důvody vedly k zavedení
lhůt již před tisíci lety" [srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997 sp. zn.
Pl. ÚS 33/97 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.)]. Rozsah ústavního přezkumu zákonných
ustanovení zakotvujících lhůty pak Ústavní soud vymezil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 46/2000
ze dne 6. 6. 2001 (N 84/22 SbNU 205; 279/2001 Sb.), kde uvedl, že v rámci kontroly
ústavnosti "může pouze rušit neústavní předpisy, případně jejich části, není však
jeho úkolem reparovat následky, které nastaly tím, že navrhovatel neuplatnil své
právo ve stanovené lhůtě. Rušení lhůt porušuje zásady právního státu, neboť významně
zasahuje do principu právních jistot, který je jednou ze základních náležitostí současných
demokratických právních systémů. Lhůta sama o sobě nemůže být [podle Ústavního soudu]
protiústavní. Může se však takto jevit s ohledem na konkrétní okolnosti." Protiústavnost
lhůty může být konstatována teprve v dialogu s konkrétními okolnostmi posuzované
věci [srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 6/05 (N 226/39
SbNU 389; 531/2005 Sb.)]. Těmito okolnostmi podle Ústavního soudu jsou:
1. Nepřiměřenost (disproporcionalita) lhůty ve vztahu k ní časově omezené
možnosti uplatnění ústavně garantovaného práva (nároku), případně k ní vymezenému
časovému úseku omezení subjektivního práva. Zde Ústavní soud odkazuje na nález sp.
zn. Pl. ÚS 5/03 ze dne 9. 7. 2003 (N 109/30 SbNU 499; 211/2003 Sb.) rušící ustanovení
§ 3 a 6 zákona č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků
České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy
a sportu a o souvisejících změnách a o změně zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých
věcí, práv a závazků z majetku České republiky, ve znění zákona č. 10/2001 Sb., a
zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, jež představovala
nepřiměřené omezení vlastnického práva podle čl. 11 Listiny, tak jak jej zakazuje
čl. 4 odst. 4 Listiny - v daném případě se jednalo o omezení práva užívání územních
samosprávných celků k jimi získanému nemovitému majetku. Za ústavně konformní soud
tehdy považoval v rozhodovaném kontextu takovou právní úpravu, jež by toto omezení
zakládala pouze ve zcela nezbytném časovém rozsahu, nikoli ale lhůtu deseti let.
2. Svévole zákonodárce při stanovení lhůty (jejím zakotvení anebo zrušení).
Ve smyslu tohoto hlediska posuzování ústavnosti lhůty postupoval soud ve věci sp.
zn. Pl. ÚS 2/02 - nález ze dne 9. 3. 2004 (N 35/32 SbNU 331; 278/2004 Sb.), v níž
za protiústavní označil zrušení tam citovaných ustanovení občanského zákoníku, jímž
zákonodárce zasáhl do legitimního očekávání přesně vymezeného okruhu subjektů pouhý
jeden den před uplynutím lhůty, ve které by došlo k nabytí vlastnického práva.
3. Ústavně neakceptovatelná nerovnost dvou skupin subjektů, jež je výsledkem
zrušení určité zákonné podmínky uplatnění práva pro její protiústavnost, přičemž
se tímto zrušením pro dotčenou skupinu subjektů v důsledku uplynutí lhůt již v důsledku
derogace bez dalšího možnost uplatnění práva neotevírá - srov. k tomu dodatečné odstranění
trvalého pobytu pro uplatnění restitučních nároků a s tím spojenou úpravu lhůt: nález
sp. zn. Pl. ÚS 3/94 ze dne 12. 7. 1994 (N 38/1 SbNU 279; 164/1994 Sb.)
37. V návaznosti na tyto v minulosti vyslovené teze, které jsou i nyní
použitelné, tedy Ústavní soud konstatuje, že předmětná lhůta jako taková nemůže být
protiústavní. Je věcí úvahy zákonodárce, zda a jakou lhůtu pro realizaci práva stanoví.
To ostatně není ani zpochybňováno. Ani délka lhůty však sama o sobě nemůže být podle
Ústavního soudu zásadně důvodem pro její zrušení. Závěr o její (ne)ústavnosti lze
učinit leda po vyhodnocení dalších kontextuálně působících okolností.
38. V souladu s výše vymezenými hledisky tedy Ústavní soud vážil, zda zmiňovaná
třídenní lhůta není nepřiměřená, zda nezakládá neodůvodněnou nerovnost několika skupin
subjektů a zda ji zákonodárce nestanovil svévolně. To v kontextu ústavněprávní argumentace
navrhovatelky, již lze koncentrovat do tvrzení, že institut směnky a směnečného řízení
je v případech spotřebitelských vztahů (kdy zejména existují ekonomické subjekty
poskytující lidem v tíživé situaci finanční prostředky) využíván zcela nevhodně (resp.
zneužíván); slouží totiž k tomu, aby zejména spotřebitelé (srov. k pojmu "spotřebitel"
rovněž dále) byli vtaženi do struktur takto vytvořených a mohli být těmi, u nichž
původně hledali pomoc, dále ekonomicky "vytěženi" či "vytěžováni".
39. Směnečné řízení a směnky mají svého předchůdce v římských abstraktních
kontraktech, které poskytovaly věřiteli výhodu režimu přísného práva - stricti iuris.
Tento procesní režim neumožňoval soudci přihlížet k vedlejším okolnostem a zkoumal
jen formální správnost uzavřeného kontraktu. Lze proto odkázat i na dílčí (obecné)
konstatování Zdeňka Kovaříka [Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 6. přeprac.
vyd. Praha : C. H. Beck, 2011, s. 1 a násl. (642 s.)], že listiny osvědčující dluh
vystavitele mají svůj původ v pradávnu, byť právě citovaný autor při historickém
exkurzu směnečné problematiky sám akcentuje zejména křižácké války a obchodní ruch
jimi vyvolaný, které podle něj stály u zrodu směnky - listina vlastností směnky se
pak mezi obchodníky ustálila od 12. století. Specifika a vlastnosti s nimi spojené
(směnečné závazky jsou přímé, abstraktní, bezpodmínečné, vykazují značnou formální
přísnost) si směnka uchovala v podstatě dodnes; tomu ostatně odpovídá jak současná
hmotněprávní úprava směnečného práva v České republice (tj. zejména zákon směnečný
a šekový), která přímo vychází z unifikující Úmluvy o jednotném zákonu směnečném,
dále z tzv. Úmluvy o střetech zákonů a z Úmluvy o směnečných poplatcích (všechny
tři dokumenty byly podepsány 7. června 1930 v Ženevě), tak i úprava procesní obsažená
v občanském soudním řádu, tedy konkrétně v jeho ustanovení § 175 o. s. ř., které
od doby účinnosti občanského soudního řádu (tedy od 1. 4. 1964) nedoznalo zásadnějších
změn, a to ani stran předmětné lhůty, která je stále třídenní. V důvodové zprávě
pozn.č. 1) k zákonu směnečnému a šekovému [srov. sněmovní tisk č. 528, Národní shromáždění
republiky Československé, 1948-1954, důvodová zpráva - I. Všeobecná část] se přitom
v jejích úvodních pasážích praví: "... Československá republika je jedním ze států,
které úmluvy podepsaly. K úmluvám přistoupil též Sovětský svaz, který převzal ženevské
právo směnečné již v r. 1937, a státy lidově demokratické jako např. Polsko a Rumunsko.
Směnky je i nadále v mezinárodním hospodářském styku používáno jako prostředku úvěrního,
šeku jako prostředku platebního. Přijetí ženevského textu usnadňuje mezinárodní hospodářský
styk, neboť odstraňuje možnost rozporů vznikajících z rozdílů mezi vnitrostátními
předpisy jednotlivých států. Proto i když v našem hospodářství, sloužícím k výstavbě
socialismu, směnka a šek ztratily zejména zavedením placení bez hotových peněz svůj
dřívější význam, je třeba, aby směnečný a šekový styk s cizinou byl upraven stejným
způsobem jako ve většině cizích států."
40. V důvodové zprávě k občanskému soudnímu řádu [srov. sněmovní tisk č.
147, III. volební období Národního shromáždění Československé socialistické republiky;
1960-1964, důvodová zpráva, Zvláštní část - Část třetí (Řízení v prvním stupni),
Hlava čtvrtá - platební rozkaz)] se ke směnečnému platebnímu rozkazu lakonicky konstatuje:
"Vzhledem k tomu, že se dosud používá směnek a šeků, zejména v obchodních stycích
se zahraničím, přejímá osnova i institut směnečného a šekového platebního rozkazu
i s koncentrační zásadou, která zde platí."
41. Z toho lze podle názoru Ústavního soudu - byť i s přihlédnutím k toliko
informativnímu charakteru parlamentárií [srov. k tomu přiměřeně stanovisko pléna
Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96 ze dne 21. 5. 1996 (ST 1/9 SbNU 471)] - vyvodit,
že směnečné právo bylo socialistickým zákonodárcem vnímáno spíše jako reziduum, jež
bylo používáno takřka výhradně v oblasti zahraničního obchodu [Ondřej Hruda k tomu
poznamenává - srov. Hruda O. Třídenní lhůta k podání směnečných námitek - neobvykle
tvrdý přežitek. Obchodněprávní revue, 2011, č. 8, s. 236 (234-238) - že směnka byla
u nás spíše trpěna]. Možná i proto se znění § 175 o. s. ř. přidrželo třídenní námitkové
lhůty, kterou znalo například i Rakousko-Uhersko (srov. § 557 odst. 1 zákona č. 113/1895
ř. z., o soudním řízení v občanských rozepřích právních (civilní řád soudní), ve
znění do 31. 12. 1949. Nadto lze snad vést úvahu i v tom směru, že ona třídenní lhůta
- chápaly-li země socialistického tábora směnku za překonanou - byla rovněž projevem
jistého antagonismu tehdejšího bipolárního světa. Považoval-li tedy zákonodárce předmětnou
lhůtu za dostatečnou, nelze ji patrně - i přes naznačenou ideovou zátěž - považovat
za svévolně stanovenou; vycházela z historické tradice a s její aplikací se počítalo
zejména při činnosti mocenských a ekonomických subjektů centrálně plánované ekonomiky.
42. Ovšem zatímco zvláště směnečná procesní úprava prošla v západních ekonomikách
značným vývojem [srov. k tomu v podrobnostech např. již výše zmiňovanou srovnávací
studii O. Hrudy], česká úprava se nezměnila. Zvláště přínosné je podle Ústavního
soudu srovnání s Rakouskem, a to i vzhledem k historické i kulturní blízkosti. Výše
zmíněný civilní řád soudní (publikovaný v Rakousku v BGBl, rovněž pod číslem 113/1895,
ve zkratce označovaný jako "ZPO") byl v roce 1979 s přijetím rakouského zákona na
ochranu spotřebitelů (Konsumentenschutzgesetz BGBl. č. 140/1979, dále jen "KSchG")
novelizován tak, že zmíněná lhůta byla prodloužena na čtrnáct dnů (zmíněná úprava
přitom v rámci ZPO zůstala dodnes zachována - srov. aktuální stav § 555 ZPO ve znění
od 1. 8. 2010). Ke zmíněnému prodloužení přitom bylo přistoupeno v souvislosti s
širší úpravou používání směnek ve spotřebitelských vztazích - kromě rektadoložky
vyžaduje rakouský zákon na ochranu spotřebitelů, aby se směnečný věřitel shodoval
s podnikatelem ve smyslu KSchG - srov. § 11 tohoto zákona [nutno v této souvislosti
poznamenat, že například zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně
některých zákonů, si - co se ochrany spotřebitele v souvislosti se směnkami týká
(srov. jeho § 18) - vystačí s praxí nedoceněnou proklamací, že: "Splácí-li spotřebitel
spotřebitelský úvěr prostřednictvím směnky nebo šeku nebo zajišťuje-li jimi jeho
splacení, musí si věřitel počínat tak, aby byla zachována všechna práva spotřebitele,
která vyplývají ze smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr"; k tomu budiž
pro úplnost poznamenáno, že dne 22. 8. 2012 projednala vláda České republiky návrh
zákona, kterým by se mj. měla změnit úprava používání směnek a šeků v rámci zákona
č. 145/2010 Sb.].
43. Cesta, po níž se rakouský zákonodárce vydal, přitom zcela konvenuje
postupu i v jiných evropských státech. J. Kotásek [Kotásek, J. Funkce směnky a její
použití u spotřebitelských úvěrů. Obchodní právo, 2002, č. 2, s. 24 (20-27)] například
připomíná, že ani německý zákonodárce nepřistoupil v souvislosti s reflexí spotřebitele
ve směnečných vztazích k přímému zásahu do směnečného zákona a zvolil k regulaci
směnky používané spotřebitelem a podnikatelem nepřímou cestu - mj. zákon o spotřebitelských
úvěrech. Pokud přitom právě uvedená opatření v právním řádu Rakouska nebo Německa
Ústavní soud srovnává s úpravou v České republice, pak již jen na základě výše uvedeného
musí dospět k závěru, že tato je nedostatečná. K nerovnováze mezi směnečnými věřiteli
a směnečnými dlužníky přitom podle Ústavního soudu přispívá i námitková lhůta ve
smyslu § 175 o. s. ř., spojená se značnou přísností výkladu zákona směnečného a šekového
[srov. k tomu například dílčí poznámky Radima Chalupy týkající se zejména omezenosti
přístupu směnečných dlužníků ke kauzálním námitkám; prokazování důvodnosti námitky
vědomého jednání věřitele na škodu dlužníka atd. - Chalupa, R. Zneužití zajišťovací
směnky. PRÁVO - časopis pro právní teorii a praxi, 2011, č. 4, s. 19-34]. Řečeno
výše zmíněnými východisky předchozí judikatury Ústavního soudu, třídenní námitková
lhůta ve smyslu § 175 o. s. ř. je protiústavní v dialogu s dalšími prvky právní úpravy.
Nejenže směnečná hmotněprávní úprava je vysoce formalizovaná [tedy vyžaduje značnou
odbornou erudici, již spravedlivě nelze očekávat u člověka bez právního vzdělání,
když i mnohým praktikujícím právníkům není vlastní - srov. Kotásek, J. Funkce směnky
a její použití u spotřebitelských úvěrů. Obchodní právo, 2002, č. 2, s. 22-23 (20-27)],
ale je doprovázena rozkazním řízením, jež je samo o sobě specifické, a to i ve srovnání
s ostatními rozkazními řízeními. Uplatnění směnečných námitek totiž mj. neznamená
zrušení vydaného směnečného platebního rozkazu, resp. věcné projednání žalobního
žádání, jakoby tohoto rozkazu vůbec nebylo [srov. k tomu v podrobnostech Kovařík,
Z. K dokazování o pravosti podpisu směnky. Právní rozhledy, 2010, č. 8, s. 270 (267-272)].
Ve spojení s bezpodmínečnou koncentrační zásadou je tak podle Ústavního soudu navozena
situace, kdy zvláště spotřebitelé v postavení směnečných dlužníků jsou vystaveni
právem aprobovanému tlaku, jenž nejenže není přiměřený, ale ani ve svém důsledku
nepřináší zamýšlený účel - tedy rychlost směnečného řízení. Podá-li totiž směnečný
dlužník námitky, jimž právo (resp. posuzující soudce) nepřizná dlužníkem zamýšlenou
relevanci a účinek, směnečné řízení se přesto prodlouží. Pozitivní právní úprava
tak podle názoru Ústavního soudu přispívá k navození stavu, kdy možnost vznést námitky
ve smyslu § 175 o. s. ř. vede reálně ve svém důsledku v mnoha případech jen k "pozdržení"
celého řízení, aniž by představovala smysluplný prostředek obrany. Byla-li by námitková
lhůta přiměřeně prodloužena, neboť třídenní námitková lhůta spojená s velmi přísným
procesním řízením je i v širším evropském kontextu (nejen tedy ve srovnání s Rakouskem)
ojedinělá, z pohledu směnečného věřitele by tato změna, vzhledem k rychlosti, s jakou
jsou obecné soudy s to přezkoumat dlužníkovy námitky (ať už jakéhokoli charakteru),
nemohla mít žádný, natož negativní, vliv. Naopak směnečný dlužník by měl skutečný
prostor na konkrétní směnečný vztah - a svoji roli v něm - adekvátně reagovat.
44. Přiměřené prodloužení námitkové lhůty nadto podle Ústavního soudu zcela
konvenuje i výše zmíněným principům primátu ústavněprávního výkladu před zrušením
posuzovaného ustanovení právního předpisu, resp. principu minimalizace zásahů Ústavního
soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Přistoupil-li by Ústavní soud při
posuzování ústavnosti ke zrušení kterékoli jiné části ustanovení § 175 o. s. ř.,
popřípadě zrušil-li by celou úpravu v něm obsaženou, vyvolalo by to neproporční důsledky
stran fungování celého směnečného mechanismu. Vzhledem k již několikrát zmiňované
formálnosti a specifičnosti směnečného řízení má Ústavní soud rovněž za to, že nastolení
alespoň částečné procesní rovnováhy mezi směnečným věřitelem a dlužníkem by nebylo
možno trvale a procesně nezpochybnitelným způsobem dosáhnout ani za pomoci ústavně
konformního výkladu či za podpůrného použití obecných ustanovení občanského soudního
řádu souvisejících s úpravou lhůt [srov. k tomu například restriktivně vykládaný
institut prominutí zmeškané lhůty podle § 58 o. s. ř., jenž je aplikovatelný i v
případě předmětné námitkové lhůty - viz obdobně Kovařík, Z. Uplatňování práv v souvislosti
se směnkami a šeky v soudním řízení. Bulletin advokacie, 2000, č. 10, s. 17 (11-21)].
Je pak úkolem zákonodárce, nikoli Ústavního soudu, aby institut směnky a směnečného
řízení upravil způsobem odpovídajícím potřebám dnešní doby. Z výše naznačeného je
přitom podle Ústavního soudu zřejmé, že stanovení delší námitkové lhůty je toliko
prostředkem, který je s to vnést do směnečných vztahů jen dílčí rovnováhu, a rozhodně
by změna v podobě prodloužení námitkové lhůty neměla být vnímána jako řešení dostatečné
a definitivní. K právě vyslovenému apelu na zákonodárce stran reflexe vývoje používání
směnky budiž ještě poznamenáno, že současná hmotněprávní i procesní úprava (srovnej
například právě samotný občanský soudní řád nebo zmíněný zákon o spotřebitelském
úvěru a o změně některých zákonů, a to i ve světle shora zmíněné, navrhované novely)
poněkud pozapomněla na Aristotelovo učení o kauzalitě (z lat. causa) pátrající po
nalezení účelu "všeho" [srovnej k tomu Aristoteles. Metafyzika. 2. vyd. Praha : Petr
Rezek, 2003, 579 s.]. V pojetí práva jde přitom o onu kauzu, jež se stala (byť mnohdy
implicitně) jednou ze základních myšlenek moderních civilních kodifikací a jež může
být svým způsobem i součástí směnky - zde má Ústavní soud na mysli onu tzv. "nepravou
akcesoritu" a "nepravou subsidiaritu", kdy pohledávka vtělená do zajišťovací směnky
(ostatně samo slovní spojení zajišťovací směnka v jistém smyslu působí jako oxymóron)
existuje bez ohledu na existenci zajištěné pohledávky a ona akcesorita (subsidiarita)
spočívá toliko v tom, že soudy přiznávají dlužníkům proti uplatnění zajišťovací směnky
obranu založenou svou podstatou na akcesoritě a subsidiaritě uplatněného práva -
částečně parafrázováno podle Chalupa, R. Zajišťovací směnka. Praha : Linde, 2009,
s. 49-51 (189 s.). Jde tedy o rozlišování závazků kauzálních (odkazujících na svůj
hospodářský účel) a závazků abstraktních, kdy původní účel závazku není rozhodující.
Skutkový stav pojící se k návrhu stěžovatelky (navrhovatelky), jenž vyústil v toto
řízení před Ústavním soudem, pak podle názoru Ústavního soudu jen odhaluje v celé
šíři nedostatečnost, s jakou současná právní úprava směnečných vztahů reflektuje
schopnost směnky vystupovat svým způsobem s kauzou i bez ní; i v případě navrhovatelky
se směnka evidentně zajišťovací povahy (tedy specificky kauzální) stala indosací
závazkem takřka (srov. omezení v ustanovení § 17 čl. 1 zákona směnečného a šekového)
"abstraktním". Cestou k řešení naznačeného konfliktu přitom patrně není - jak plyne
i z naznačeného mezinárodního srovnání - omezení vlastností směnky činící z ní atraktivní
cenný papír, ale především zavedení účinných mechanismů bránících jejímu zneužívání
(srov. k tomu rovněž níže).
45. Vymezil-li tedy ve shora citované judikatuře Ústavní soud tři základní
hlediska, na jejichž bázi posuzuje konformitu té které právním předpisem stanovené
lhůty - tedy zda ji normotvůrce nestanovil svévolně, zda není nepřiměřená a zda neznevýhodňuje
některou skupinu subjektů ve srovnání s jinou v možnosti uplatnění práva v důsledku
dodatečné změny podmínek - pak v souladu se shora naznačenými závěry Ústavní soud
rekapituluje, že předmětná námitková lhůta nebyla stanovena svévolně; vycházela z
historické kontinuity souladné s předchozí právní úpravou mající svůj původ ještě
v 19. století. Nadto v době vzniku občanského soudního řádu byla směnka používána
ve srovnání s dneškem zcela okrajově, a to zásadně jen významnými mocenskými a ekonomickými
entitami - u nich proto nebylo důvodu uvažovat v relaci tří dnů o nepřiměřenosti.
To ovšem neplatí pro dnešní realitu tržního hospodářství, kdy je směnka uplatňována
i mezi subjekty, jež zásadně nejsou v rovném postavení a které nemohou - aniž by
bylo spravedlivé to od nich očekávat - vnímat směnečný vztah v celé jeho šíři a reflektovat
tak případná rizika pro ně z něj plynoucí. Nově zákonodárcem stanovená přiměřená
lhůta napomůže tuto výše popsanou disproporci zmírnit, a to alespoň v procesní rovině.
Jak směnečný věřitel, tak směnečný dlužník budou mít zajištěnu reálnou možnost uplatnit
svá práva před soudem, a tím ve svém důsledku - i v případě směnečné dlužníka - chránit
své vlastnictví. Konstatoval-li totiž Ústavní soud ve své výše zmíněné judikatuře,
že smyslem lhůty je omezení entropie například při uplatňování práv a snížení nejistoty
v právních vztazích, pak na druhou stranu ale zmíněné omezení uplatnění práv například
prostřednictvím zákonodárcem stanovené lhůty jistě nesmí vést k jejich popření, respektive
k jejich vyprázdnění, zvláště jde-li o základní práva a svobody (srovnej čl. 4 odst.
4 Listiny) - v právě projednávaném případě přitom posuzovaná lhůta vlivem vývoje
společenských poměrů nepřípustně (v rozporu právě s čl. 4 odst. 4 Listiny) omezuje
zmíněnou možnost směnečných dlužníků bránit svá práva před soudem, a tím ve směnečných
vztazích vytváří ničím neodůvodněnou nerovnost mezi směnečnými dlužníky a směnečnými
věřiteli ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.
46. Co se týká posledního kritéria, tedy posouzení toho, zda zmíněná lhůta
neznemožňuje určité skupině subjektů uplatnit své právo v důsledku dodatečné změny
podmínek, pak tato otázka, vzhledem k charakteru posuzované lhůty, nepřipadá v úvahu,
neboť tato lhůta žádnou změnu podmínek formálně ani fakticky neznamenala.
VII.
Formulace výroku derogačního nálezu a jeho právní následky
47. Součástí každého nálezu Ústavního soudu, v němž Ústavní soud dospěje
k závěru, že jím posuzovaný zákon či jeho jednotlivé ustanovení je v rozporu s ústavním
pořádkem, je určení dne, k němuž se zákon nebo jeho jednotlivá ustanovení zrušují.
Přistoupil-li by Ústavní soud v právě projednávaném případě ke zrušení předmětné
lhůty dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů bez dalšího, nastala by situace,
kdy by směneční (šekoví) dlužníci nebyli v podávání směnečných (šekových) námitek
jakkoli časově limitováni, což by znamenalo porušení právní jistoty jejich věřitelů
a také ve svém důsledku nemožnost realizovat jakýkoli směnečný (šekový) vztah. Proto
se Ústavní soud rozhodl - poměřuje vedle sebe reálné legislativně-technické možnosti
zákonodárce, nutnost rozšířit prostor zejména směnečných dlužníků pro uplatnění adekvátní
obrany v podobě směnečných námitek a právní jistotu směnečných (šekových) věřitelů
- přistoupit ke zrušení § 175 odst. 1 o. s. ř. ve slovech "do tří dnů" a ve slovech
"v téže lhůtě" uplynutím dne 30. dubna 2013, a to i vzhledem k výše zmíněnému návrhu
zákona (sněmovní tisk číslo 686 - srov. odstavec 22 tohoto nálezu), kterým se mění
občanský soudní řád a některé další zákony. Zmíněný návrh, jak již bylo řečeno, přitom
počítá mj. s tím, že předmětná lhůta bude prodloužena ze tří na osm dnů. Je přitom
v silách zákonodárce, aby tento návrh zákona nabyl účinnosti tak, aby předmětná třídenní
lhůta byla kontinuálně nahrazena lhůtou novou.
48. Nad rámec právě uvedeného ovšem Ústavní soud apeluje na zákonodárce
v tom směru, aby při určování lhůty zohlednil nejen potřebu (byť prvořadou) poskytnout
prostor pro adekvátní procesní obranu (a ochranu) zejm. směnečným dlužníkům, ale
aby rovněž zvážil vhodnost jisté souladnosti a vnitřní konzistence občanského soudního
řízení jako takového. Zákonodárce - či přesněji a obecněji řečeno normotvůrce - by
podle mínění Ústavního soudu měl při své činnosti hledět nejen na formální souladnost
jím nově vytvořené právní úpravy s dosavadním (existujícím) právním řádem, ale měl
by rovněž postupovat tak, aby to byl skutečně jednotlivec, kdo představuje těžiště
existence společnosti uspořádané v demokratický právní stát. Proto - právě s ohledem
na jednotlivce, ať už s právnickým vzděláním, či bez něj - by zákonodárce měl při
hledání adekvátní lhůty ve smyslu § 175 o. s. ř. vycházet z již obvyklých a občanským
soudním řádem používaných lhůt a nevnášet bez zásadnějšího důvodu do právní úpravy
nová časová vymezení, jež jsou civilnímu soudnímu řízení neznámá. Tendence zbytečně
nezatěžovat existující právní úpravu řešeními doposud nepoužívanými je ostatně znakem
kultury legislativní techniky. S ohledem na východiska učiněná výše není v této souvislosti
nezajímavé odkázat znovu na rakouského zákonodárce, který při rekodifikaci rakouského
obchodního zákoníku (s účinností od 1. 1. 2007) nejenže ponechal obsah právní normy
- bylo-li to možné - beze změny, ale dokonce se snažil zachovat v co největší možné
míře i systematiku původní právní úpravy [lze si ostatně v tomto směru vypůjčit filozoficko-etický
příměr Josefa Čapka z jeho eseje Kulhavý poutník, kdy podle něj i stromy - byť každý
z nich je a chce být individualitou - přece jen věrně drží znaky druhu; srovnej Čapek,
J. Kulhavý poutník : (co jsem na světě uviděl). Praha : Dauphin, 1997, s. 64 (152
s.)].
49. Konečně by chtěl Ústavní soud závěrem rovněž zrekapitulovat a zdůraznit
- jak již bylo ostatně naznačeno - že navrhovatelka sama, byť žádá zrušení § 175
o. s. ř. en bloc, se argumentačně vymezuje zásadně vůči předmětné lhůtě. To lze dovodit
i ze shora parafrázované repliky navrhovatelky k vyjádření účastníků. Aktuální znění
§ 175 o. s. ř. je přitom z ústavního hlediska podle Ústavního soudu, kromě shora
vymezených částí, akceptovatelné. Zákonodárce prostřednictvím něho zakotvuje do právního
řádu specifický typ občanskoprávního řízení, jehož některé zvláštní rysy (ve srovnání
s ostatní úpravou obsaženou v občanském soudním řádu) jsou přijatelné právě vzhledem
k jím sledovanému účelu, a to i v té části zahrnující v replice explicitně zpochybňovanou
koncentraci řízení. V této souvislosti Ústavní soud zejména připomíná, že i v případě,
nepřistoupí-li soud k vydání směnečného (šekového) platebního rozkazu - srovnej podmínku
v návětí odstavce 1 věty prvé § 175 o. s. ř.: "Předloží-li žalobce v prvopisu směnku
nebo šek, o jejichž pravosti není důvodu pochybovat, a další listiny nutné k uplatnění
práva, vydá na jeho návrh soud směnečný (šekový) platební rozkaz ...", respektive
podá-li směnečný (šekový) dlužník (žalovaný) námitky, koncentrace řízení se uplatní
i za této situace, ovšem podle § 118b o. s. ř. Koncentrace řízení tedy nastane tak
jako tak, je jen otázkou - a zde je opět určující výše posuzovaná lhůta - kdy. Ustanovení
§ 175 o. s. ř. je přitom ryze procesním ustanovením, jež už proto, zcela odhlédnuto
od opakovaně zmiňované formální přísnosti hmotněprávní směnečné úpravy, nemůže zohlednit,
za jakých okolností konkrétní směnečný vztah vznikal. Nadto, vymezuje-li se navrhovatelka
v rámci své repliky explicitně vůči blankosměnkám, pak ne zcela reflektuje, že ve
stadiu žalobcova návrhu na vydání směnečného rozkazu již existuje jen směnka s požadovanými
zákonnými náležitostmi; to, že vznikala například postupným doplňováním směnečné
listiny, může mít relevanci právě v rámci námitek směnečného dlužníka - žalovaného
(srov. k tomu § 10 čl. 1 zákona směnečného a šekového), nikoliv v koncentraci řízení
samotné, ať už v podmínkách § 175 o. s. ř. nebo v podmínkách § 118b o. s. ř. [ke
koncentraci řízení ve smyslu § 175 o. s. ř. se přitom Ústavní soud již vyslovil například
ve svém nálezu z 26. 3. 2009 sp. zn. III ÚS 3300/07 (N 69/52 SbNU 677) tak, že se
týká směnečných námitek, nikoliv však koncentrace důkazních návrhů]. Sám zákon směnečný
a šekový pak požaduje, aby jak směnka cizí, tak vlastní obsahovala označení "směnka",
nikoliv například "blankosměnka". Není rovněž náležitostí návrhu na vydání směnečného
platebního rozkazu, aby z něj (nebo ze směnky samotné) plynulo, proč k vystavení
směnky došlo.
50. Podle Ústavního soudu tedy žádná další komponenta citovaného ustanovení
(ani koncentrace řízení) alespoň prozatím nevykazuje znaky indikující nutnost jejího
zrušení Ústavním soudem.
51. Ústavní soud totiž v předchozích odstavcích tohoto nálezu dostatečně
deklaroval - a to zejména na základě přiměřeného mezinárodního srovnání - že současné
napětí spojené se směnkami je způsobeno zejména jejich nevhodným používáním (zneužíváním)
zejména vůči subjektům, po nichž nelze znalost specifické a značně rigidní směnečné
úpravy spravedlivě požadovat. Lze přitom v této souvislosti pro jejich označení použít
shora opakovaně zmiňovanou a právním řádem používanou legislativní zkratku "spotřebitel".
Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, (dále
jen "zákon o ochraně spotřebitele") přitom spotřebitelem rozumí fyzickou osobu nejednající
v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého podnikání.
Ustanovení § 1 shora citovaného KSchG při definici spotřebitele vychází z jeho negativního
vymezení vůči protistraně - tedy podnikateli. Spotřebitel v rámci rakouského právního
řádu je tedy vymezen (respektive odvozen) od podnikatele, a to tak, že vymezení spotřebitele
reflektuje konkrétní právní vztah mezi ním a podnikatelem - srov. k tomu Rummel,
P. (Hrsg.) Kommentar zum Allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuch : mit EheG, KSchG, MRG,
WGG, WEG 2002, BTVG, HeizKG, IPRG, EVÜ. 2. Band, 4. Teil, 3. Aufl. Wien : Manz, 2002,
zejm. s. 175-178 (481 s.). KSchG tak mj. praví, že se týká právních úkonů, na nichž
se na straně jedné podílí osoba, u níž právní úkon souvisí s provozováním jejího
podnikání - tedy pro účely ochrany spotřebitele podnikatel, a na druhé straně se
na nich podílí subjekt, pro něhož právě řečené neplatí (slovy zákona "... jemand,
für den dies nicht zutrifft ...") - tedy spotřebitel. Zmíněný důraz na tuto relaci
se pak v § 11 KSchG (tedy v onom ustanovení, jež pro směnečné vztahy mezi podnikateli
a spotřebiteli stanoví podmínku shody mezi podnikatelem a směnečným věřitelem a povinnou
doložku "nikoliv na řad" - srovnej k tomu shora) projevuje nejen nemožností takovou
směnku indosovat, ale i tím, že směnečný věřitel je ten podnikatel, od něhož je spotřebitel
odvozen. Neobsahuje-li přitom směnka zmíněnou rektadoložku nebo neshoduje-li se podnikatel
s osobou, jíž má být placeno (srov. v české úpravě čl. 1 § 1 bod 6, respektive čl.
1 § 75 bod 5 zákona směnečného a šekového), neznamená to neplatnost takové směnky,
ale spotřebiteli vzniká, s výjimkou v KSchG výslovně uvedenou, vůči podnikateli regresivní
nárok.
52. Tato ve stručnosti parafrázovaná rakouská právní úprava je přitom podle
Ústavního soudu inspirativní nejen pro přiléhavé vymezení spotřebitele (jež ve své
podstatě nekoliduje s jeho vymezením v § 2 zákona o ochraně spotřebitele, a může
tak sloužit jako výkladová pomůcka), ale rovněž tím, že spotřebiteli zachovává vůči
podnikateli námitky v plném rozsahu a nadto pro něj udržuje případný směnečný vztah
"přehledný", neboť je v zásadě předvídatelné od koho a komu bude placeno. To vše
se přitom činí způsobem, jenž směnku vzniklou ze vztahu mezi spotřebitelem a podnikatelem
v zásadě nelimituje stran jejích vlastností jako cenného papíru. Je pak otázkou,
zda by v souladu s nutností zavedení výše zmiňovaných mechanismů bránících zneužívání
směnky zejména ve vztahu ke spotřebitelům neměl český zákonodárce zvolit obdobné
řešení, zvláště vychází-li hmotněprávní úprava směnečného práva Rakouska z týchž
ženevských úmluv (výše citovaných) jako česká.
53. Ústavní soud tedy uzavírá, že § 175 odst. 1 o. s. ř. ve slovech "do
tří dnů" a ve slovech "v téže lhůtě" je v rozporu zejména s čl. 4 odst. 4, s čl.
36 odst. 1 a s čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť zvláště směnečným dlužníkům neodůvodněně
omezuje jejich možnost bránit svá práva před nestranným a nezávislým soudem, a mezi
směnečnými dlužníky a směnečnými věřiteli tím zavádí neakceptovatelnou nerovnost.
Proto Ústavní soud rozhodl podle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, že se tato
část ustanovení ruší uplynutím dne 30. dubna 2013. V ostatních částech návrh na zrušení
§ 175 občanského soudního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm.
a) ve spojení s ustanovením § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Rychetský v. r.
Odlišná stanoviska podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve
znění pozdějších předpisů, zaujali k rozhodnutí pléna soudci Stanislav Balík a Jiří
Nykodým.