Sdílení poznámky:
Obsah
Typ obsahu
89/2012 Sb.
ZÁKON
ze dne 3. února 2012
občanský zákoník
Změna: 460/2016 Sb. (část)
Změna: 460/2016 Sb.
Změna: 460/2016 Sb. (část), 303/2017 Sb.
Změna: 111/2018 Sb.
Změna: 171/2018 Sb.
Změna: 163/2020 Sb.
Změna: 33/2020 Sb.
Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky:
ČÁST PRVNÍ
OBECNÁ ČÁST
HLAVA I
PŘEDMĚT ÚPRAVY A JEJÍ ZÁKLADNÍ ZÁSADY
Díl 1
Soukromé právo
(1) Ustanovení právního řádu upravující vzájemná práva a povinnosti osob
vytvářejí ve svém souhrnu soukromé právo. Uplatňování soukromého práva je nezávislé
na uplatňování práva veřejného.
(2) Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti
odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek
nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.
(1) Každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou
základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá
tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání. Rozejde-li
se výklad jednotlivého ustanovení pouze podle jeho slov s tímto příkazem, musí mu
ustoupit.
(2) Zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne
z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce;
nikdo se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu.
(3) Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými
mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.
(1) Soukromé právo chrání důstojnost a svobodu člověka i jeho přirozené
právo brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých takovým
způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým.
(2) Soukromé právo spočívá zejména na zásadách, že
a) každý má právo na ochranu svého života a zdraví, jakož i svobody,
cti, důstojnosti a soukromí,
b) rodina, rodičovství a manželství požívají zvláštní zákonné ochrany,
c) nikdo nesmí pro nedostatek věku, rozumu nebo pro závislost svého
postavení utrpět nedůvodnou újmu; nikdo však také nesmí bezdůvodně těžit z vlastní
neschopnosti k újmě druhých,
d) daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny,
e) vlastnické právo je chráněno zákonem a jen zákon může stanovit,
jak vlastnické právo vzniká a zaniká, a
f) nikomu nelze odepřít, co mu po právu náleží.
(3) Soukromé právo vyvěrá také z dalších obecně uznaných zásad spravedlnosti
a práva.
(1) Má se za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka
i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním
styku důvodně očekávat.
(2) Činí-li právní řád určitý následek závislým na něčí vědomosti, má
se na mysli vědomost, jakou si důvodně osvojí osoba případu znalá při zvážení okolností,
které jí musely být v jejím postavení zřejmé. To platí obdobně, pokud právní řád
spojuje určitý následek s existencí pochybnosti.
(1) Kdo se veřejně nebo ve styku s jinou osobou přihlásí k odbornému
výkonu jako příslušník určitého povolání nebo stavu, dává tím najevo, že je schopen
jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho povoláním nebo stavem spojena. Jedná-li
bez této odborné péče, jde to k jeho tíži.
(2) Proti vůli dotčené strany nelze zpochybnit povahu nebo platnost právního
jednání jen proto, že jednal ten, kdo nemá ke své činnosti potřebné oprávnění, nebo
komu je činnost zakázána.
(1) Každý má povinnost jednat v právním styku poctivě.
(2) Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo
nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.
Má se za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v
dobré víře.
Zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.
Díl 2
Užití předpisů občanského práva
(1) Občanský zákoník upravuje osobní stav osob.
(2) Soukromá práva a povinnosti osobní a majetkové povahy se řídí občanským
zákoníkem v tom rozsahu, v jakém je neupravují jiné právní předpisy. K zvyklostem
lze hledět tehdy, dovolává-li se jich zákon.
(1) Nelze-li právní případ rozhodnout na základě výslovného ustanovení,
posoudí se podle ustanovení, které se týká právního případu co do obsahu a účelu
posuzovanému právnímu případu nejbližšího.
(2) Není-li takové ustanovení, posoudí se právní případ podle principů
spravedlnosti a zásad, na nichž spočívá tento zákon, tak, aby se dospělo se zřetelem
k zvyklostem soukromého života a s přihlédnutím k stavu právní nauky i ustálené rozhodovací
praxi k dobrému uspořádání práv a povinností.
Obecná ustanovení o vzniku, změně a zániku práv a povinností ze závazků
v části čtvrté tohoto zákona se použijí přiměřeně i na vznik, změnu a zánik jiných
soukromých práv a povinností.
Díl 3
Ochrana soukromých práv
Každý, kdo se cítí ve svém právu zkrácen, může se domáhat ochrany u orgánu
vykonávajícího veřejnou moc (dále jen „orgán veřejné moci“). Není-li v zákoně stanoveno
něco jiného, je tímto orgánem veřejné moci soud.
Každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní
případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a
který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ
rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení
důvodu této odchylky.
Svépomoc
(1) Každý si může přiměřeným způsobem pomoci k svému právu sám, je-li
jeho právo ohroženo a je-li zřejmé, že by zásah veřejné moci přišel pozdě.
(2) Hrozí-li neoprávněný zásah do práva bezprostředně, může jej každý,
kdo je takto ohrožen, odvrátit úsilím a prostředky, které se osobě v jeho postavení
musí jevit vzhledem k okolnostem jako přiměřené. Směřuje-li však svépomoc jen k zajištění
práva, které by bylo jinak zmařeno, musí se ten, kdo k ní přikročil, obrátit bez
zbytečného odkladu na příslušný orgán veřejné moci.
HLAVA II
OSOBY
Díl 1
Všeobecná ustanovení
(1) Právní osobnost je způsobilost mít v mezích právního řádu práva a
povinnosti.
(2) Svéprávnost je způsobilost nabývat pro sebe vlastním právním jednáním
práva a zavazovat se k povinnostem (právně jednat).
Právní osobnosti ani svéprávnosti se nikdo nemůže vzdát ani zčásti; učiní-li
tak, nepřihlíží se k tomu.
(1) Práva může mít a vykonávat jen osoba. Povinnost lze uložit jen osobě
a jen vůči ní lze plnění povinnosti vymáhat.
(2) Zřídí-li někdo právo nebo uloží-li povinnost tomu, co osobou není,
přičte se právo nebo povinnost osobě, které podle povahy právního případu náleží.
Osoba je fyzická, nebo právnická.
(1) Každý člověk má vrozená, již samotným rozumem a citem poznatelná
přirozená práva, a tudíž se považuje za osobu. Zákon stanoví jen meze uplatňování
přirozených práv člověka a způsob jejich ochrany.
(2) Přirozená práva spojená s osobností člověka nelze zcizit a nelze
se jich vzdát; stane-li se tak, nepřihlíží se k tomu. Nepřihlíží se ani k omezení
těchto práv v míře odporující zákonu, dobrým mravům nebo veřejnému pořádku.
(1) Právnická osoba je organizovaný útvar, o kterém zákon stanoví, že
má právní osobnost, nebo jehož právní osobnost zákon uzná. Právnická osoba může bez
zřetele na předmět své činnosti mít práva a povinnosti, které se slučují s její právní
povahou.
(2) Právnické osoby veřejného práva podléhají zákonům, podle nichž byly
zřízeny; ustanovení tohoto zákona se použijí jen tehdy, slučuje-li se to s právní
povahou těchto osob.
Stát se v oblasti soukromého práva považuje za právnickou osobu. Jiný
právní předpis stanoví, jak stát právně jedná.
(1) Osoba blízká je příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel nebo partner
podle jiného zákona upravujícího registrované partnerství (dále jen „partner“); jiné
osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké,
pokud by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní.
Má se za to, že osobami blízkými jsou i osoby sešvagřené nebo osoby, které spolu
trvale žijí.
(2) Stanoví-li zákon k ochraně třetích osob zvláštní podmínky nebo omezení
pro převody majetku, pro jeho zatížení nebo přenechání k užití jinému mezi osobami
blízkými, platí tyto podmínky a omezení i pro obdobná právní jednání mezi právnickou
osobou a členem jejího statutárního orgánu nebo tím, kdo právnickou osobu podstatně
ovlivňuje jako její člen nebo na základě dohody či jiné skutečnosti.
Díl 2
Fyzické osoby
Oddíl 1
Obecná ustanovení
Člověk má právní osobnost od narození až do smrti.
Každý člověk odpovídá za své jednání, je-li s to posoudit je a ovládnout.
Kdo se vlastní vinou přivede do stavu, v němž by jinak za své jednání odpovědný nebyl,
odpovídá za jednání v tomto stavu učiněná.
Na počaté dítě se hledí jako na již narozené, pokud to vyhovuje jeho
zájmům. Má se za to, že se dítě narodilo živé. Nenarodí-li se však živé, hledí se
na ně, jako by nikdy nebylo.
Důkaz smrti
(1) Smrt člověka se prokazuje veřejnou listinou vystavenou po prohlédnutí
těla mrtvého stanoveným způsobem.
(2) Nelze-li tělo mrtvého prohlédnout stanoveným způsobem, prohlásí
člověka za mrtvého i bez návrhu soud, pokud byl člověk účasten takové události, že
se jeho smrt vzhledem k okolnostem jeví jako jistá. V rozhodnutí určí soud den, který
platí za den smrti.
Závisí-li právní následek na skutečnosti, že určitý člověk přežil jiného
člověka, a není-li jisto, který z nich zemřel jako první, má se za to, že všichni
zemřeli současně.
(1) Není-li známo, kde člověk zemřel, má se za to, že se tak stalo
tam, kde bylo nalezeno jeho tělo.
(2) Za místo, kde zemřel člověk prohlášený za mrtvého, platí to, kde
naposledy pobýval živý.
Změna pohlaví
(1) Změna pohlaví člověka nastává chirurgickým zákrokem při současném
znemožnění reprodukční funkce a přeměně pohlavních orgánů. Má se za to, že dnem změny
pohlaví je den uvedený v potvrzení vydaném poskytovatelem zdravotních služeb.
(2) Změna pohlaví nemá vliv na osobní stav člověka, ani na jeho osobní
a majetkové poměry; manželství nebo registrované partnerství však zaniká. O povinnostech
a právech muže a ženy, jejichž manželství zaniklo, ke společnému dítěti a o jejich
majetkových povinnostech a právech v době po zániku manželství platí obdobně ustanovení
o povinnostech a právech rozvedených manželů ke společnému dítěti a o jejich majetkových
povinnostech a právech v době po rozvodu; soud rozhodne, a to i bez návrhu, jak bude
každý z rodičů napříště o společné dítě pečovat.
Zletilost
(1) Plně svéprávným se člověk stává zletilostí. Zletilosti se nabývá
dovršením osmnáctého roku věku.
(2) Před nabytím zletilosti se plné svéprávnosti nabývá přiznáním svéprávnosti,
nebo uzavřením manželství. Svéprávnost nabytá uzavřením manželství se neztrácí ani
zánikem manželství, ani prohlášením manželství za neplatné.
Nezletilí
Má se za to, že každý nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti,
je způsobilý k právním jednáním co do povahy přiměřeným rozumové a volní vyspělosti
nezletilých jeho věku.
(1) Udělil-li zákonný zástupce nezletilému, který nenabyl plné svéprávnosti,
ve shodě se zvyklostmi soukromého života souhlas k určitému právnímu jednání nebo
k dosažení určitého účelu, je nezletilý schopen v mezích souhlasu sám právně jednat,
pokud to není zákonem zvlášť zakázáno; souhlas může být následně omezen i vzat zpět.
(2) Je-li zákonných zástupců více, postačí, projeví-li vůči třetí
osobě vůli alespoň jeden z nich. Jedná-li však vůči další osobě více zástupců společně
a odporují-li si, nepřihlíží se k projevu žádného z nich.
(1) Udělí-li zákonný zástupce nezletilého, který nenabyl plné svéprávnosti,
souhlas k samostatnému provozování obchodního závodu nebo k jiné obdobné výdělečné
činnosti, stává se nezletilý způsobilý k jednáním, jež jsou s touto činností spojena.
K platnosti souhlasu se vyžaduje přivolení soudu.
(2) Přivolení soudu nahrazuje podmínku určitého věku, je-li stanovena
pro výkon určité výdělečné činnosti jiným právním předpisem.
(3) Souhlas může zákonný zástupce odvolat jen s přivolením soudu.
Závislá práce nezletilých mladších než patnáct let nebo nezletilých,
kteří neukončili povinnou školní docházku, je zakázána. Tito nezletilí mohou vykonávat
jen uměleckou, kulturní, reklamní nebo sportovní činnost za podmínek stanovených
jiným právním předpisem.
Nezletilý, který dovršil patnáct let, se může zavázat k výkonu závislé
práce podle jiného právního předpisu. Jako den nástupu do práce nesmí být sjednán
den, který by předcházel dni, kdy nezletilý ukončí povinnou školní docházku.
Nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, není nikdy, bez ohledu
na obsah ostatních ustanovení, způsobilý jednat samostatně v těch záležitostech,
k nimž by i jeho zákonný zástupce potřeboval přivolení soudu.
Přiznání svéprávnosti
(1) Navrhne-li nezletilý, který není plně svéprávný, aby mu soud
přiznal svéprávnost, soud návrhu vyhoví, pokud nezletilý dosáhl věku šestnácti let,
pokud je osvědčena jeho schopnost sám se živit a obstarat si své záležitosti a pokud
s návrhem souhlasí zákonný zástupce nezletilého. V ostatních případech soud vyhoví
návrhu, je-li to z vážných důvodů v zájmu nezletilého.
(2) Za podmínek stanovených v odstavci 1 soud přizná nezletilému
svéprávnost i na návrh jeho zákonného zástupce, pokud nezletilý s návrhem souhlasí.
Oddíl 2
Podpůrná opatření při narušení schopnosti zletilého právně jednat
Předběžné prohlášení
V očekávání vlastní nezpůsobilosti právně jednat může člověk projevit
vůli, aby byly jeho záležitosti spravovány určitým způsobem, nebo aby je spravovala
určitá osoba, nebo aby se určitá osoba stala jeho opatrovníkem.
(1) Nemá-li prohlášení formu veřejné listiny, musí být učiněno soukromou
listinou opatřenou datem a potvrzenou dvěma svědky; svědek o sobě uvede v potvrzení
údaje, podle nichž ho lze zjistit.
(2) Svědky mohou být jen osoby, které na prohlášení a jeho obsahu
nemají zájem a nejsou nevidomé, neslyšící, němé nebo neznalé jazyka, v němž je prohlášení
učiněno. Svědci musí prohlášení podepsat a být schopni potvrdit schopnost prohlašujícího
jednat a obsah jeho prohlášení.
(3) Je-li obsahem prohlášení pořízeného veřejnou listinou určení,
kdo se má stát opatrovníkem, ten, kdo veřejnou listinu sepsal, zapíše údaje o tom,
kdo prohlášení pořídil, kdo je povolán za opatrovníka a kdo veřejnou listinu sepsal,
do neveřejného seznamu vedeného podle jiného zákona.
(1) Činí-li prohlášení nevidomý, nebo osoba, která neumí nebo nemůže
číst nebo psát, musí jí být prohlášení nahlas přečteno svědkem, který prohlášení
nepsal. Nevidomý, nebo osoba, která neumí nebo nemůže číst nebo psát, před svědky
potvrdí, že listina obsahuje jeho pravou vůli.
(2) Činí-li prohlášení osoba se smyslovým postižením, která nemůže
číst nebo psát, musí jí být obsah listiny tlumočen takovým způsobem dorozumívání,
který si zvolila, a to svědkem, který prohlášení nepsal; všichni svědci musí ovládat
způsob dorozumívání, kterým je obsah listiny tlumočen. Kdo prohlášení činí, potvrdí
před svědky zvoleným způsobem dorozumívání, že listina obsahuje jeho pravou vůli.
(1) K výslovnému odvolání prohlášení se vyžaduje projev vůle učiněný
ve formě předepsané v § 39 odst. 1.
(2) Zničí-li listinu obsahující prohlášení ten, kdo je učinil, má
to účinky odvolání.
Týká-li se prohlášení jiné záležitosti než povolání opatrovníka a
je-li účinnost prohlášení vázána na podmínku, rozhodne o splnění podmínky soud.
Změní-li se okolnosti zjevně tak podstatným způsobem, že člověk,
který prohlášení učinil, by je za takových okolností neučinil nebo by je učinil s
jiným obsahem, soud prohlášení změní nebo zruší, pokud by jinak člověku, který prohlášení
učinil, hrozila závažná újma. Před vydáním rozhodnutí soud vyvine potřebné úsilí,
aby zjistil názor člověka, o jehož prohlášení rozhoduje, a to i za použití takového
způsobu dorozumívání, který si člověk zvolí.
Je-li prohlášení nebo jeho odvolání neplatné, soud k nim přihlédne,
není-li příčiny pochybovat o vůli toho, kdo je učinil.
Nápomoc při rozhodování
Potřebuje-li člověk nápomoc při rozhodování, protože mu v tom duševní
porucha působí obtíže, třebaže nemusí být omezen ve svéprávnosti, může si s podpůrcem
ujednat poskytování podpory; podpůrců může být i více.
(1) Smlouvou o nápomoci se podpůrce zavazuje podporovanému, že bude
s jeho souhlasem přítomen při jeho právních jednáních, že mu zajistí potřebné údaje
a sdělení a že mu bude nápomocen radami.
(2) Smlouva nabývá účinnosti dnem, kdy ji schválí soud. Není-li smlouva
uzavřena v písemné formě, vyžaduje se, aby strany projevily vůli uzavřít smlouvu
před soudem. Soud smlouvu neschválí, odporují-li zájmy podpůrce zájmům podporovaného.
(1) Podpůrce nesmí ohrozit zájmy podporovaného nevhodným ovlivňováním,
ani se na úkor podporovaného bezdůvodně obohatit.
(2) Podpůrce postupuje při plnění svých povinností v souladu s rozhodnutími
podporovaného. Pokud podporovaný právně jedná v písemné formě, může podpůrce připojit
svůj podpis s uvedením své funkce, popřípadě i s údajem o podpoře, kterou podporovanému
poskytl; podpůrce má i právo namítat neplatnost právního jednání podporovaného.
Na návrh podporovaného nebo podpůrce soud podpůrce odvolá; soud ho
odvolá i v případě, že podpůrce závažně poruší své povinnosti, a to i bez návrhu.
Zastoupení členem domácnosti
(1) Brání-li duševní porucha zletilému, který nemá jiného zástupce,
samostatně právně jednat, může ho zastupovat jeho potomek, předek, sourozenec, manžel
nebo partner, nebo osoba, která se zastoupeným žila před vznikem zastoupení ve společné
domácnosti alespoň tři roky.
(2) Zástupce dá zastoupenému na vědomí, že ho bude zastupovat, a
srozumitelně mu vysvětlí povahu a následky zastoupení. Odmítne-li to člověk, který
má být zastoupen, zastoupení nevznikne; k odmítnutí postačí schopnost projevit přání.
Ke vzniku zastoupení se vyžaduje schválení soudu. Před vydáním rozhodnutí
soud vyvine potřebné úsilí, aby zjistil názor zastoupeného, a to i za použití takového
způsobu dorozumívání, který si zastoupený zvolí.
Zástupce dbá o ochranu zájmů zastoupeného a naplňování jeho práv
i o to, aby způsob jeho života nebyl v rozporu s jeho schopnostmi a aby, nelze-li
tomu rozumně odporovat, odpovídal i zvláštním představám a přáním zastoupeného.
(1) Zastoupení se vztahuje na obvyklé záležitosti, jak to odpovídá
životním poměrům zastoupeného. Zástupce však není oprávněn udělit souhlas k zásahu
do duševní nebo tělesné integrity člověka s trvalými následky.
(2) Zástupce může nakládat s příjmy zastoupeného v rozsahu potřebném
pro obstarání obvyklých záležitostí, jak to odpovídá životním poměrům zastoupeného;
s peněžními prostředky na účtu zastoupeného však může nakládat jen v rozsahu nepřesahujícím
měsíčně výši životního minima jednotlivce podle jiného právního předpisu.
Má-li zastoupený více zástupců, postačí, pokud jedná jeden z nich.
Jedná-li však vůči další osobě více zástupců společně a odporují-li si, nepřihlíží
se k projevu žádného z nich.
(1) Zastoupení zaniká, pokud se jej zástupce vzdá nebo pokud zastoupený
odmítne, aby ho zástupce dále zastupoval; k odmítnutí postačí schopnost projevit
přání. Zastoupení rovněž zaniká, pokud soud jmenuje zastoupenému opatrovníka.
(2) Je-li uzavřena smlouva o nápomoci při rozhodování, zanikne zastoupení
účinností smlouvy v rozsahu, v jakém je zastoupený způsobilý právně jednat.
Omezení svéprávnosti
(1) K omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož
se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti.
Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat
se o vlastní záležitosti.
(2) Omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu jinak
závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření.
(1) Omezit svéprávnost člověka může jen soud.
(2) Soud vyvine potřebné úsilí, aby zjistil názor člověka, o jehož
svéprávnosti rozhoduje, a to i za použití takového způsobu dorozumívání, který si
člověk zvolí.
(1) Soud může omezit svéprávnost člověka v rozsahu, v jakém člověk
není pro duševní poruchu, která není jen přechodná, schopen právně jednat, a vymezí
rozsah, v jakém způsobilost člověka samostatně právně jednat omezil.
(2) Má-li člověk obtíže dorozumívat se, není to samo o sobě důvodem
k omezení svéprávnosti.
Soud může v průběhu řízení o omezení svéprávnosti svěřit třetí osobě
provedení určitých jednotlivých právních jednání nebo správu majetku, je-li to nutné,
aby se zabránilo závažné újmě.
(1) Soud může svéprávnost omezit v souvislosti s určitou záležitostí
na dobu nutnou pro její vyřízení, nebo na jinak určenou určitou dobu, nejdéle však
na tři roky. Je-li zjevné, že se stav člověka v této době nezlepší, může soud svéprávnost
omezit na dobu delší, nejdéle však na pět let.
(2) Uplynutím doby omezení svéprávnosti právní účinky omezení zanikají.
Zahájí-li se však v této době řízení o prodloužení doby omezení, trvají právní účinky
původního rozhodnutí až do nového rozhodnutí, nejdéle však jeden rok.
Změní-li se okolnosti, soud své rozhodnutí bezodkladně změní nebo
zruší, a to i bez návrhu.
Rozhoduje-li soud o omezení svéprávnosti člověka, může osoba jím
povolaná za opatrovníka navrhnout, aby byla opatrovníkem jmenována; pokud návrh nepodá,
zjistí soud její stanovisko. Je-li tato osoba způsobilá k opatrovnictví, soud ji
s jejím souhlasem opatrovníkem jmenuje.
V rozhodnutí o omezení svéprávnosti jmenuje soud člověku opatrovníka.
Při výběru opatrovníka přihlédne soud k přáním opatrovance, k jeho potřebě i k podnětům
osob opatrovanci blízkých, sledují-li jeho prospěch, a dbá, aby výběrem opatrovníka
nezaložil nedůvěru opatrovance k opatrovníkovi.
Opatrovníkem nelze jmenovat osobu nezpůsobilou právně jednat nebo
osobu, jejíž zájmy jsou v rozporu se zájmy opatrovance, ani provozovatele zařízení,
kde opatrovanec pobývá nebo které mu poskytuje služby, nebo osobu závislou na takovém
zařízení.
Rozhodnutí o omezení svéprávnosti nezbavuje člověka práva samostatně
právně jednat v běžných záležitostech každodenního života.
(1) Jednal-li opatrovanec samostatně, ač nemohl jednat bez opatrovníka,
lze jeho právní jednání prohlásit za neplatné, jen působí-li mu újmu. Postačí-li
však k nápravě jen změna rozsahu opatrovancových povinností, soud tak učiní, aniž
je vázán návrhy stran.
(2) Jednal-li opatrovanec samostatně, ač nemohl jednat bez opatrovníka,
považuje se opatrovancovo jednání za platné, pokud je opatrovník schválil. To platí
i v případě, že takové právní jednání schválil jednající sám poté, co nabyl svéprávnosti.
Oddíl 3
Nezvěstnost
(1) Za nezvěstného může soud prohlásit svéprávného člověka, který opustil
své bydliště, nepodal o sobě zprávu a není o něm známo, kde se zdržuje. Soud uvede
v rozhodnutí den, kdy nastaly účinky prohlášení nezvěstnosti.
(2) Prohlášení za nezvěstného se může stát na návrh osoby, která na
tom má právní zájem, zejména manžela nebo jiné blízké osoby, spoluvlastníka, zaměstnavatele
nebo korporace, na níž má tento člověk účast.
(1) Při posuzování jednání, k nimž je jinak potřebné udělení souhlasu,
přivolení, odevzdání hlasu nebo jiného konání osoby prohlášené za nezvěstnou, se
k této potřebnosti nepřihlíží; to však neplatí, jedná-li se o záležitost jeho osobního
stavu. Kdo jedná, dotýkaje se záležitosti nezvěstného, musí tak činit i s přihlédnutím
k jeho zájmům.
(2) Na právní jednání, k němuž došlo bez souhlasu nebo jiného nezbytného
projevu vůle nezvěstného poté, co opustil své bydliště, avšak dříve, než byl za nezvěstného
prohlášen, přestože toto prohlášení bylo bez zbytečného odkladu navrženo, se hledí
jako na jednání učiněné s odkládací podmínkou vydání rozhodnutí, jímž byl prohlášen
za nezvěstného.
Navrátí-li se člověk prohlášený za nezvěstného nebo jmenuje-li správce
svého jmění, pozbývá prohlášení za nezvěstného účinků. Prohlášení pozbývá účinků
i dnem, který platí za den smrti nezvěstného.
Kdo byl prohlášen za nezvěstného, nemůže namítat neplatnost nebo neúčinnost
právního jednání učiněného za jeho nepřítomnosti, k němuž došlo za účinků takového
prohlášení, pro to, že se při nich projev jeho vůle nevyžadoval.
Bude-li za nezvěstného prohlášen ten, kdo ustavil správce svého majetku,
nejsou tím dotčena práva a povinnosti ustaveného správce. To neplatí, jestliže správce
není znám, odmítne jednat v zájmu nezvěstného, svá jednání v zájmu nezvěstného zanedbává,
nebo jednat vůbec nemůže.
Oddíl 4
Domněnka smrti
(1) Na návrh osoby, která na tom má právní zájem, prohlásí soud za
mrtvého člověka, o němž lze mít důvodně za to, že zemřel, a určí den, který se pokládá
za den jeho smrti.
(2) Na člověka, který byl prohlášen za mrtvého, se hledí, jako by zemřel.
Prohlášením manžela za mrtvého zaniká manželství dnem, který se pokládá za den jeho
smrti; totéž platí o registrovaném partnerství.
Byl-li člověk prohlášen za nezvěstného a vyplývají-li z okolností vážné
pochybnosti, zda je ještě živ, ačkoli jeho smrt není nepochybná, může ho soud prohlásit
za mrtvého na návrh osoby, která na tom má právní zájem, a určí den, který nezvěstný
zřejmě nepřežil. Má se za to, že tento den je dnem smrti nezvěstného.
Člověka, který byl prohlášen za nezvěstného, lze prohlásit za mrtvého
nejdříve po uplynutí pěti let počítaných od konce roku, v němž došlo k prohlášení
za nezvěstného. Nelze to však učinit, objeví-li se v průběhu této doby zpráva, z
níž lze soudit, že nezvěstný je dosud naživu. V takovém případě se postupuje podle
§ 74 nebo 75.
(1) Člověka, který se stal nezvěstný tím, že opustil své bydliště,
nepodal o sobě zprávu a není o něm známo, kde se zdržuje, avšak nebyl za nezvěstného
prohlášen, lze prohlásit za mrtvého nejdříve po uplynutí sedmi let od konce roku,
v němž se objevila poslední zpráva, z níž lze usuzovat, že byl ještě naživu.
(2) Člověka, který se stal nezvěstným před dovršením osmnáctého roku
věku, nelze prohlásit za mrtvého před uplynutím roku, v němž uplyne dvacet pět let
od jeho narození.
Člověka, který se stal nezvěstným jako účastník události, při níž byl
v ohrožení života větší počet osob, lze prohlásit za mrtvého nejdříve po uplynutí
tří let od konce roku, v němž se objevila poslední zpráva, z níž lze usuzovat, že
byl v průběhu těchto událostí ještě naživu.
(1) Byl-li člověk prohlášen za mrtvého, nevylučuje to důkaz, že zemřel
dříve nebo později, anebo že je ještě naživu. Zjistí-li se, že je naživu, k prohlášení
za mrtvého se nepřihlíží; manželství nebo registrované partnerství se však neobnovuje.
(2) Byl-li proveden mylný důkaz smrti, použije se odstavec 1 obdobně.
Oddíl 5
Jméno a bydliště člověka
Jméno člověka a jeho ochrana
(1) Jméno člověka je jeho osobní jméno a příjmení, popřípadě jeho
další jména a rodné příjmení, která mu podle zákona náležejí. Každý člověk má právo
užívat své jméno v právním styku, stejně jako právo na ochranu svého jména a na úctu
k němu.
(2) Člověk, který v právním styku užívá jiné jméno než své vlastní,
nese následky omylů a újem z toho vzniklých.
(1) Člověk, který byl dotčen zpochybněním svého práva ke jménu nebo
který utrpěl újmu pro neoprávněný zásah do tohoto práva, zejména neoprávněným užitím
jména, se může domáhat, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn
jeho následek.
(2) Je-li dotčený nepřítomen, nebo je-li nezvěstný, nesvéprávný či
nemůže-li z jiné příčiny uplatnit právo na ochranu svého jména sám, může je uplatnit
jeho manžel, potomek, předek nebo partner, ledaže dotčený, ač svéprávný, dal výslovně
najevo, že si to nepřeje.
(3) Týká-li se neoprávněný zásah příjmení a je-li pro to důvod spočívající
v důležitém zájmu na ochraně rodiny, může se ochrany domáhat samostatně manžel nebo
jiná osoba dotčenému blízká, byť do jejich práva ke jménu přímo zasaženo nebylo.
Pseudonym
(1) Člověk může pro určitý obor své činnosti nebo i pro soukromý styk
vůbec přijmout pseudonym. Právní jednání pod pseudonymem není na újmu platnosti,
je-li zřejmé, kdo jednal, a nemůže-li druhá strana mít pochybnost o osobě jednajícího.
(2) Vejde-li pseudonym ve známost, požívá stejné ochrany jako jméno.
Bydliště
(1) Člověk má bydliště v místě, kde se zdržuje s úmyslem žít tam s
výhradou změny okolností trvale; takový úmysl může vyplývat z jeho prohlášení nebo
z okolností případu. Uvádí-li člověk jako své bydliště jiné místo než své skutečné
bydliště, může se každý dovolat i jeho skutečného bydliště. Proti tomu, kdo se v
dobré víře dovolá uvedeného místa, nemůže člověk namítat, že má své skutečné bydliště
v jiném místě.
(2) Nemá-li člověk bydliště, považuje se za ně místo, kde žije. Nelze-li
takové místo zjistit, anebo lze-li je zjistit jen s neúměrnými obtížemi, považuje
se za bydliště člověka místo, kde má majetek, popřípadě místo, kde měl bydliště naposledy.
Oddíl 6
Osobnost člověka
Pododdíl 1
Obecná ustanovení
(1) Chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv.
Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého.
(2) Ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví
a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy
osobní povahy.
(1) Člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho,
aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek.
(2) Po smrti člověka se může ochrany jeho osobnosti domáhat kterákoli
z osob jemu blízkých.
(1) Souvisí-li neoprávněný zásah do osobnosti člověka s jeho činností
v právnické osobě, může právo na ochranu jeho osobnosti uplatnit i tato právnická
osoba; za jeho života však jen jeho jménem a s jeho souhlasem. Není-li člověk schopen
projevit vůli pro nepřítomnost nebo pro neschopnost úsudku, není souhlasu třeba.
(2) Po smrti člověka se právnická osoba může domáhat, aby od neoprávněného
zásahu bylo upuštěno a aby byly odstraněny jeho následky.
Pododdíl 2
Podoba a soukromí
Zachytit jakýmkoli způsobem podobu člověka tak, aby podle zobrazení
bylo možné určit jeho totožnost, je možné jen s jeho svolením.
(1) Rozšiřovat podobu člověka je možné jen s jeho svolením.
(2) Svolí-li někdo k zobrazení své podoby za okolností, z nichž je
zřejmé, že bude šířeno, platí, že svoluje i k jeho rozmnožování a rozšiřování obvyklým
způsobem, jak je mohl vzhledem k okolnostem rozumně předpokládat.
Nikdo nesmí zasáhnout do soukromí jiného, nemá-li k tomu zákonný
důvod. Zejména nelze bez svolení člověka narušit jeho soukromé prostory, sledovat
jeho soukromý život nebo pořizovat o tom zvukový nebo obrazový záznam, využívat takové
či jiné záznamy pořízené o soukromém životě člověka třetí osobou, nebo takové záznamy
o jeho soukromém životě šířit. Ve stejném rozsahu jsou chráněny i soukromé písemnosti
osobní povahy.
(1) Kdo svolil k použití písemnosti osobní povahy, podobizny nebo
zvukového či obrazového záznamu týkajícího se člověka nebo jeho projevů osobní povahy,
může svolení odvolat, třebaže je udělil na určitou dobu.
(2) Bylo-li svolení udělené na určitou dobu odvoláno, aniž to odůvodňuje
podstatná změna okolností nebo jiný rozumný důvod, nahradí odvolávající škodu z toho
vzniklou osobě, které svolení udělil.
(1) Svolení není třeba, pokud se podobizna nebo zvukový či obrazový
záznam pořídí nebo použijí k výkonu nebo ochraně jiných práv nebo právem chráněných
zájmů jiných osob.
(2) Svolení není třeba ani v případě, když se podobizna, písemnost
osobní povahy nebo zvukový či obrazový záznam pořídí nebo použijí na základě zákona
k úřednímu účelu nebo v případě, že někdo veřejně vystoupí v záležitosti veřejného
zájmu.
Podobizna nebo zvukový či obrazový záznam se mohou bez svolení člověka
také pořídit nebo použít přiměřeným způsobem též k vědeckému nebo uměleckému účelu
a pro tiskové, rozhlasové, televizní nebo obdobné zpravodajství.
Zákonný důvod k zásahu do soukromí jiného nebo k použití jeho podobizny,
písemnosti osobní povahy nebo zvukového či obrazového záznamu nesmí být využit nepřiměřeným
způsobem v rozporu s oprávněnými zájmy člověka.
Pododdíl 3
Právo na duševní a tělesnou integritu
Člověk je nedotknutelný.
(1) Lidské tělo je pod právní ochranou i po smrti člověka. Naložit
s lidskými pozůstatky a s lidskými ostatky způsobem pro zemřelého nedůstojným se
zakazuje.
(2) Nejsou-li lidské ostatky uloženy na veřejném pohřebišti, má na
jejich vydání právo osoba, kterou člověk před svou smrtí výslovně určil; jinak postupně
jeho manžel, dítě nebo rodič, a není-li žádný z nich nebo odmítnou-li ostatky převzít,
převezme je jeho dědic.
Zásah do integrity
(1) Mimo případ stanovený zákonem nesmí nikdo zasáhnout do integrity
jiného člověka bez jeho souhlasu uděleného s vědomím o povaze zásahu a o jeho možných
následcích. Souhlasí-li někdo, aby mu byla způsobena závažná újma, nepřihlíží se
k tomu; to neplatí, je-li zásah podle všech okolností nutný v zájmu života nebo zdraví
dotčeného.
(2) Zákonný zástupce může udělit souhlas k zásahu do integrity
zastoupeného, je-li to k přímému prospěchu osoby, která není schopna dát souhlas
sama.
(1) Kdo chce provést na jiném člověku zákrok, vysvětlí mu srozumitelně
povahu tohoto zákroku. Vysvětlení je řádně podáno, lze-li rozumně předpokládat, že
druhá strana pochopila způsob a účel zákroku včetně očekávaných následků i možných
nebezpečí pro své zdraví, jakož i to, zda přichází v úvahu případně i jiný postup.
(2) Uděluje-li souhlas za jiného jeho zákonný zástupce, podá se
vysvětlení i tomu, kdo má být zákroku podroben, je-li schopen úsudku, způsobem přiměřeným
schopnosti dotčeného vysvětlení pochopit.
Nezletilý, který není plně svéprávný, může v obvyklých záležitostech
udělit souhlas k zákroku na svém těle také sám, je-li to přiměřené rozumové a volní
vyspělosti nezletilých jeho věku a jedná-li se o zákrok nezanechávající trvalé nebo
závažné následky.
(1) Souhlas k zásahu do integrity člověka vyžaduje písemnou formu,
má-li být oddělena část těla, která se již neobnoví.
(2) Písemnou formu vyžaduje i souhlas k
a) lékařskému pokusu na člověku, nebo
b) zákroku, který zdravotní stav člověka nevyžaduje; to neplatí,
jedná-li se o kosmetické zákroky nezanechávající trvalé nebo závažné následky.
(1) Udělený souhlas může být odvolán v jakékoli formě, i když se
pro udělení souhlasu vyžaduje písemná forma.
(2) Nevyžaduje-li se pro souhlas písemná forma, má se za to, že
byl udělen. Při nejistotě, zda byl souhlas odvolán v jiné než písemné formě, se má
za to, že k odvolání nedošlo.
(1) Nemůže-li člověk udělit souhlas pro neschopnost projevit vůli,
byť jen přechodnou, a nemá-li zákonného zástupce, vyžaduje se souhlas přítomného
manžela, rodiče, nebo jiné osoby blízké. Není-li přítomna žádná z těchto osob, vyžaduje
se souhlas manžela, a není-li, souhlas rodiče, popřípadě jiné osoby blízké, pokud
je lze bez obtíží zjistit a zastihnout a pokud je zřejmé, že nehrozí nebezpečí z
prodlení. Není-li možné získat souhlas žádným z výše uvedených způsobů, může souhlas
udělit jiná přítomná osoba, která o dotčenou osobu osvědčí mimořádný zájem.
(2) Při zákroku i při udělení souhlasu se vezme zřetel na dříve
vyslovená známá přání člověka, do jehož integrity má být zasaženo.
Je-li život člověka v náhlém a patrném nebezpečí a nelze-li souhlas
ve stavu nouze získat ani v jiné než stanovené formě, lze okamžitě zakročit, pokud
to je ve prospěch zdraví dotčené osoby nezbytné.
(1) Má-li být zasaženo do integrity nezletilého, který dovršil
čtrnáct let, nenabyl plné svéprávnosti a který zákroku vážně odporuje, třebaže zákonný
zástupce se zákrokem souhlasí, nelze zákrok provést bez souhlasu soudu. To platí
i v případě provedení zákroku na zletilé osobě, která není plně svéprávná.
(2) Nesouhlasí-li zákonný zástupce se zásahem do integrity osoby
uvedené v odstavci 1, ač si jej tato osoba přeje, lze zákrok provést na její návrh
nebo na návrh osoby jí blízké jen se souhlasem soudu.
Má-li být zasaženo do integrity člověka neschopného úsudku způsobem
zanechávajícím trvalé, neodvratitelné a vážné následky nebo způsobem spojeným s vážným
nebezpečím pro jeho život nebo zdraví, lze zákrok provést jen s přivolením soudu.
Tím není dotčeno ustanovení § 99.
Soud přivolí k zákroku podle § 100 nebo 101, je-li dotčené osobě
podle rozumného uvážení k prospěchu, po jejím zhlédnutí a s plným uznáváním její
osobnosti.
Bylo-li zasaženo do integrity člověka, který byl ve stavu, kdy
nemohl posoudit, co se s ním děje, a nedal-li sám k zákroku souhlas, musí mu být,
jakmile to jeho stav dovolí, vysvětleno způsobem, kterému bude schopen porozumět,
jaký zákrok byl na něm proveden, a musí být poučen o jeho možných následcích i o
riziku neprovedení zákroku.
Pododdíl 4
Práva člověka převzatého do zdravotnického zařízení bez jeho souhlasu
Převzít člověka bez jeho souhlasu do zařízení poskytujícího zdravotní
péči nebo ho v něm bez jeho souhlasu držet lze jen z důvodu stanoveného zákonem a
za podmínky, že nezbytnou péči o jeho osobu nelze zajistit mírnějším a méně omezujícím
opatřením. Podání návrhu na omezení svéprávnosti nezakládá samo o sobě důvod, aby
byl člověk bez svého souhlasu do takového zařízení převzat nebo v něm držen.
(1) Je-li člověk převzat do zařízení poskytujícího zdravotní péči
nebo je-li v něm držen, oznámí to jeho zákonnému zástupci, opatrovníku nebo podpůrci
a jeho manželu nebo jiné známé osobě blízké neprodleně poskytovatel zdravotních služeb;
oznámení manželu nebo jiné osobě blízké však učinit nesmí, pokud mu to bylo zakázáno.
(2) Převzetí člověka do zařízení poskytujícího zdravotní péči oznámí
poskytovatel zdravotních služeb do 24 hodin soudu; to platí i v případě, je-li člověk
v takovém zařízení zadržen. Soud o učiněném opatření rozhodne do sedmi dnů.
(1) Poskytovatel zdravotních služeb zajistí, aby se člověku převzatému
do zařízení poskytujícího zdravotní péči nebo zadrženému v takovém zařízení dostalo
bez zbytečného odkladu náležitého vysvětlení jeho právního postavení, zákonného důvodu
učiněného opatření a možností právní ochrany včetně práva zvolit si zmocněnce nebo
důvěrníka.
(2) Vysvětlení se podá tak, aby mu člověk mohl dostatečně porozumět
a uvědomit si povahu učiněného opatření a jeho následky; má-li takový člověk zákonného
zástupce, opatrovníka nebo podpůrce, podá se vysvětlení bez zbytečného odkladu také
jemu.
(1) Má-li člověk zmocněnce nebo důvěrníka, oznámí poskytovatel zdravotních
služeb učiněné opatření zmocněnci nebo důvěrníkovi bez zbytečného odkladu poté, co
se o nich dozví.
(2) Důvěrník může uplatnit ve prospěch člověka svým jménem všechna
jeho práva vzniklá v souvislosti s jeho převzetím do příslušného zařízení nebo s
jeho držením v takovém zařízení. Stejná práva jako důvěrník má i podpůrce.
Kdo byl do zařízení poskytujícího zdravotní péči převzat nebo kdo
je v něm držen, má právo projednávat se svým zástupcem, důvěrníkem nebo podpůrcem
vlastní záležitosti při osobním rozhovoru a bez přítomnosti třetích osob.
(1) Člověk převzatý do zařízení poskytujícího zdravotní péči nebo
držený v takovém zařízení má právo, aby jeho zdravotní stav, zdravotní dokumentaci
nebo vyjádření ošetřujícího lékaře o neschopnosti úsudku a projevit přání samostatně
přezkoumal lékař nezávislý na poskytovateli zdravotních služeb v tomto zařízení i
na jeho provozovateli. Stejné právo má i důvěrník nebo podpůrce.
(2) Je-li právo na přezkoumání uplatněno ještě předtím, než soud
rozhodne podle § 105 odst. 2, musí být umožněn jeho výkon tak, aby soud mohl zhodnotit
výsledky přezkoumání v řízení o přípustnosti učiněného opatření.
Rozhodl-li soud o přípustnosti učiněného opatření, schvaluje se tím
nucený pobyt v zařízení poskytujícím zdravotní péči, tím však neodnímá právo odmítnout
určitý zákrok nebo léčebný výkon.
Pododdíl 5
Nakládání s částmi lidského těla
(1) Člověk, jemuž byla odňata část těla, má právo dozvědět se, jak
s ní bylo naloženo. Naložit s odňatou částí lidského těla způsobem pro člověka nedůstojným
nebo způsobem ohrožujícím veřejné zdraví se zakazuje.
(2) Odňatou část těla člověka lze za jeho života použít k účelům
zdravotnickým, výzkumným nebo vědeckým, pokud k tomu dal souhlas. K použití odňaté
části těla člověka k účelu svou povahou neobvyklému se vyžaduje jeho výslovný souhlas
vždy.
(3) O tom, co má původ v lidském těle, platí obdobně to, co o částech
lidského těla.
Člověk může přenechat část svého těla jinému jen za podmínek stanovených
jiným právním předpisem. To neplatí, jedná-li se o vlasy nebo podobné části lidského
těla, které lze bezbolestně odejmout bez znecitlivění a které se přirozenou cestou
obnovují; ty lze přenechat jinému i za odměnu a hledí se na ně jako na věc movitou.
Pododdíl 6
Ochrana lidského těla po smrti člověka
(1) Člověk má právo rozhodnout, jak bude po jeho smrti naloženo s
jeho tělem.
(2) Provést pitvu nebo použít lidské tělo po smrti člověka bez souhlasu
zemřelého lze jen, pokud tak stanoví jiný zákon.
(1) Člověk je oprávněn rozhodnout, jaký má mít pohřeb. Nezanechá-li
o tom výslovné rozhodnutí, rozhodne o jeho pohřbu manžel zemřelého, a není-li ho,
děti zemřelého; není-li jich, pak rozhodnou rodiče a není-li jich, sourozenci zemřelého;
nežijí-li, pak rozhodnou jejich děti a není-li ani jich, pak kterákoli z osob blízkých;
není-li žádná z těchto osob, pak rozhodne obec, na jejímž území člověk zemřel.
(2) Náklady pohřbu a opatření pohřebiště se hradí z pozůstalosti.
Pokud pozůstalost nestačí ke krytí nákladů toho způsobu pohřbu, jaký si zesnulý přál,
musí být pohřben alespoň slušným způsobem podle místních zvyklostí.
(3) Jiný právní předpis stanoví, jakým způsobem a na čí náklady bude
pohřben člověk, jehož pozůstalost ke krytí nákladů pohřbu nestačí a není-li nikdo
ochoten uhradit náklady pohřbu dobrovolně.
zrušen
zrušen
zrušen
Díl 3
Právnické osoby
Oddíl 1
Obecná ustanovení
Právnická osoba má právní osobnost od svého vzniku do svého zániku.
Právnické osoby vedou spolehlivé záznamy o svých majetkových poměrech,
i když nejsou povinny vést účetnictví podle jiného právního předpisu.
Veřejné rejstříky právnických osob
(1) Do veřejného rejstříku se o právnické osobě zapíše alespoň den
jejího vzniku, den jejího zrušení s uvedením právního důvodu a den jejího zániku,
jakož i její název, adresa sídla a předmět činnosti, jméno a adresa bydliště nebo
sídla každého člena statutárního orgánu spolu s uvedením způsobu, jakým tento orgán
právnickou osobu zastupuje, a údajů o dni vzniku nebo zániku jejich funkce.
(2) Jiný právní předpis stanoví, jaké jsou veřejné rejstříky právnických
osob, které právnické osoby se do nich zapisují a jak, nebo které další údaje se
do nich o právnických osobách zapisují, a jak se z nich vymazávají, popřípadě zda
je součástí veřejného rejstříku sbírka listin. Veřejné rejstříky právnických osob
jsou přístupné každému; každý do nich může nahlížet a pořizovat si z nich výpisy,
opisy nebo kopie.
(3) Změní-li se zapsaná skutečnost, oznámí zapsaná osoba nebo ten,
komu to ukládá zákon, změnu bez zbytečného odkladu tomu, kdo veřejný rejstřík vede,
a ten tuto změnu do veřejného rejstříku bez zbytečného odkladu zapíše.
(1) Proti osobě, která právně jedná důvěřujíc údaji zapsanému do
veřejného rejstříku, nemá ten, jehož se zápis týká, právo namítnout, že zápis neodpovídá
skutečnosti.
(2) Byl-li údaj zapsaný ve veřejném rejstříku zveřejněn, nemůže se
nikdo po uplynutí patnácti dnů od zveřejnění dovolat, že o zveřejněném údaji nemohl
vědět. Neodpovídá-li zveřejněný údaj zapsanému údaji, nemůže se ten, jehož se údaj
týká, vůči jiné osobě dovolat zveřejněného údaje; prokáže-li však, že jí byl zapsaný
údaj znám, může proti ní namítnout, že zveřejněný údaj zapsanému neodpovídá.
Ustavení a vznik právnické osoby
Právnickou osobu lze ustavit zakladatelským právním jednáním, zákonem,
rozhodnutím orgánu veřejné moci, popřípadě jiným způsobem, který stanoví jiný právní
předpis.
(1) Zakladatelské právní jednání určí alespoň název, sídlo právnické
osoby, předmět činnosti, jaký má právnická osoba statutární orgán a jak se vytváří,
nestanoví-li to zákon přímo. Určí též, kdo jsou první členové statutárního orgánu.
(2) Pro zakladatelské právní jednání se vyžaduje písemná forma.
Neuvede-li se, na jaký čas se právnická osoba ustavuje, platí, že
je ustavena na dobu neurčitou.
(1) Více zakladatelů zakládá právnickou osobu přijetím stanov nebo
uzavřením jiné smlouvy.
(2) Zákon stanoví, ve kterých případech lze právnickou osobu založit
i právním jednáním jedné osoby obsaženým v zakladatelské listině.
(1) Právnická osoba vzniká dnem zápisu do veřejného rejstříku.
(2) Je-li právnická osoba zřízena zákonem, vzniká dnem nabytí jeho
účinnosti, nestanoví-li zákon den pozdější.
(3) Zákon stanoví, ve kterých dalších případech není zápis do veřejného
rejstříku potřebný ke vzniku právnické osoby. Zákon stanoví, ve kterých případech
je k založení nebo ke vzniku právnické osoby potřebné rozhodnutí orgánu veřejné moci.
Za právnickou osobu lze jednat jejím jménem již před jejím vznikem.
Kdo takto jedná, je z tohoto jednání oprávněn a zavázán sám; jedná-li více osob,
jsou oprávněny a zavázány společně a nerozdílně. Právnická osoba může účinky těchto
jednání pro sebe do tří měsíců od svého vzniku převzít. V takovém případě platí,
že je z těchto jednání oprávněna a zavázána od počátku. Převezme-li je, dá dalším
zúčastněným najevo, že tak učinila.
Po vzniku právnické osoby se nelze domáhat určení, že nevznikla,
a nelze z toho důvodu zrušit její zápis do veřejného rejstříku.
(1) Soud prohlásí právnickou osobu po jejím vzniku za neplatnou
i bez návrhu, pokud
a) zakladatelské právní jednání chybí,
b) zakladatelské právní jednání nemá náležitost nezbytnou pro
právní existenci právnické osoby,
c) právní jednání zakladatelů odporuje § 145 nebo
d) právnickou osobu založilo méně osob, než je k tomu podle zákona
třeba.
(2) Dnem, kdy je právnická osoba prohlášena za neplatnou, vstupuje
do likvidace.
Před rozhodnutím podle § 129 poskytne soud právnické osobě přiměřenou
lhůtu k zjednání nápravy, jedná-li se o závadu, kterou lze odstranit.
Prohlášení právnické osoby za neplatnou nemá vliv na práva a povinnosti,
jichž nabyla.
Název
(1) Jménem právnické osoby je její název.
(2) Název musí odlišit právnickou osobu od jiné osoby a obsahovat
označení její právní formy. Název nesmí být klamavý.
(1) Název může obsahovat jméno člověka, k němuž má právnická osoba
zvláštní vztah. Je-li člověk živ, lze užít jeho jméno v názvu právnické osoby jen
s jeho souhlasem; zemřel-li, aniž dal souhlas, vyžaduje se souhlas jeho manžela,
a pokud není, souhlas zletilého potomka, a pokud není on, souhlas předka.
(2) Bylo-li v názvu právnické osoby užito příjmení a je-li pro to
důvod spočívající v důležitém zájmu na ochraně rodiny, použije se § 78 odst. 3 obdobně.
(3) Kdo má právo udělit souhlas k užití jména člověka v názvu právnické
osoby, má právo jej kdykoli odvolat, a to i když jej udělil na určitou dobu; bylo-li
ujednáno něco jiného, nepřihlíží se k tomu, odůvodňuje-li odvolání souhlasu podstatná
změna okolností nebo jiný rozumný důvod. Byl-li souhlas udělený na určitou dobu odvolán,
aniž to odůvodňuje podstatná změna okolností nebo jiný rozumný důvod, nahradí odvolávající
právnické osobě škodu z toho vzniklou.
(1) Název právnické osoby může obsahovat některý příznačný prvek
názvu jiné právnické osoby, je-li pro to důvod v jejich vzájemném vztahu. I v tom
případě musí být veřejnost s to oba názvy dostatečně rozlišit.
(2) Příznačný prvek názvu jiné právnické osoby nelze v názvu použít
bez jejího souhlasu. Ustanovení § 133 odst. 3 se použije obdobně.
(1) Právnická osoba, která byla dotčena zpochybněním svého práva
k názvu nebo která utrpěla újmu pro neoprávněný zásah do tohoto práva, nebo které
taková újma hrozí, zejména neoprávněným užitím názvu, se může domáhat, aby bylo od
neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek.
(2) Stejná ochrana náleží právnické osobě proti tomu, kdo bez zákonného
důvodu zasahuje do její pověsti nebo soukromí, ledaže se jedná o účely vědecké či
umělecké nebo o tiskové, rozhlasové, televizní nebo obdobné zpravodajství; ani takový
zásah však nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy právnické osoby.
Sídlo
(1) Při ustavení právnické osoby se určí její sídlo. Nenaruší-li to
klid a pořádek v domě, může být sídlo i v bytě.
(2) Zapisuje-li se právnická osoba do veřejného rejstříku, postačí,
pokud zakladatelské právní jednání uvede název obce, kde je sídlo právnické osoby;
do veřejného rejstříku však právnická osoba navrhne zapsat plnou adresu sídla.
(1) Každý se může dovolat skutečného sídla právnické osoby.
(2) Proti tomu, kdo se dovolá sídla zapsaného ve veřejném rejstříku,
nemůže právnická osoba namítat, že má skutečné sídlo v jiném místě.
Přemístění sídla
(1) Právnická osoba, která má sídlo v zahraničí, může přemístit sídlo
na území České republiky. To neplatí, pokud to nepřipouští právní řád státu, ve kterém
má právnická osoba sídlo, nebo pokud jde o právnickou osobu zakázanou podle § 145.
(2) Právnická osoba, která hodlá přemístit své sídlo na území České
republiky, přiloží k návrhu na zápis do příslušného veřejného rejstříku rozhodnutí
o tom, jakou právní formu české právnické osoby zvolila, a zakladatelské právní jednání
vyžadované českým právním řádem pro tuto formu právnické osoby.
(3) Vnitřní právní poměry právnické osoby se po přemístění sídla
do tuzemska řídí českým právním řádem. Českým právním řádem se řídí i ručení jejích
členů nebo členů jejích orgánů za dluhy právnické osoby, pokud vznikly po dni účinnosti
přemístění sídla do tuzemska.
Právnická osoba, která má sídlo v České republice, může přemístit
své sídlo do zahraničí, pokud to neodporuje veřejnému pořádku a pokud to připouští
právní řád státu, do něhož má být sídlo právnické osoby přemístěno.
(1) Právnická osoba, která hodlá přemístit sídlo do zahraničí, zveřejní
tento záměr s uvedením adresy nového sídla a právní formy po přemístění sídla alespoň
tři měsíce přede dnem předpokládaného přemístění sídla. Věřitelé mají právo požadovat
dostatečné zajištění svých dosud nesplatných pohledávek do dvou měsíců od zveřejnění,
dojde-li po přemístění sídla ke zhoršení dobytnosti jejich pohledávek v České republice.
(2) Nedojde-li k dohodě o způsobu a rozsahu zajištění, rozhodne o
dostatečném zajištění a o jeho rozsahu soud s ohledem na druh a výši pohledávky.
Neposkytne-li právnická osoba zajištění podle rozhodnutí soudu, ručí za dluhy, které
nebyly zajištěny, členové statutárního orgánu vyjma těch, kteří prokáží, že vyvinuli
dostatečné úsilí, aby rozhodnutí bylo splněno.
(1) Člen právnické osoby, který s přemístěním sídla do zahraničí
nesouhlasil, má právo ukončit členství v právnické osobě s účinky ke dni přemístění
sídla. Má-li člen právnické osoby při ukončení členství právo na vypořádání, poskytne
mu právnická osoba plnění nejpozději ke dni účinnosti přemístění sídla. Za splnění
tohoto závazku ručí členové statutárního orgánu.
(2) Za dluhy, které vznikly přede dnem účinnosti přemístění sídla,
ručí členové právnické osoby a jejího statutárního orgánu stejně jako před přemístěním
sídla do zahraničí.
Přemístění sídla je účinné ode dne zápisu jeho adresy do příslušného
veřejného rejstříku.
Pro zřizování a přemísťování poboček právnických osob platí § 138
až 142 obdobně.
Účel právnických osob
(1) Právnickou osobu lze ustavit ve veřejném nebo v soukromém zájmu.
Tato její povaha se posuzuje podle hlavní činnosti právnické osoby.
(2) Zákon stanoví, ke kterým účelům lze ustavit právnickou osobu
jen při splnění zvláštních podmínek.
(1) Zakazuje se založit právnickou osobu, jejímž účelem je porušení
práva nebo dosažení nějakého cíle nezákonným způsobem, zejména je-li jejím účelem
a) popření nebo omezení osobních, politických nebo jiných práv
osob pro jejich národnost, pohlaví, rasu, původ, politické nebo jiné smýšlení, náboženské
vyznání a sociální postavení,
b) rozněcování nenávisti a nesnášenlivosti,
c) podpora násilí nebo
d) řízení orgánu veřejné moci nebo výkonu veřejné správy bez
zákonného zmocnění.
(2) Zakazuje se založit právnickou osobu ozbrojenou nebo s ozbrojenými
složkami, ledaže se jedná o právnickou osobu zřízenou zákonem, jíž zákon ozbrojení
nebo vytvoření ozbrojené složky výslovně dovoluje nebo ukládá, nebo o právnickou
osobu, která nakládá se zbraněmi v souvislosti se svým podnikáním podle jiného právního
předpisu, anebo o právnickou osobu, jejíž členové drží nebo užívají zbraně pro sportovní
nebo kulturní účely či k myslivosti nebo k plnění úkolů podle jiného právního předpisu.
Veřejná prospěšnost
Veřejně prospěšná je právnická osoba, jejímž posláním je přispívat
v souladu se zakladatelským právním jednáním vlastní činností k dosahování obecného
blaha, pokud na rozhodování právnické osoby mají podstatný vliv jen bezúhonné osoby,
pokud nabyla majetek z poctivých zdrojů a pokud hospodárně využívá své jmění k veřejně
prospěšnému účelu.
zrušen
zrušen
zrušen
zrušen
Orgány právnické osoby
(1) Zákon stanoví, popřípadě zakladatelské právní jednání určí, jakým
způsobem a v jakém rozsahu členové orgánů právnické osoby za ni rozhodují a nahrazují
její vůli.
(2) Dobrá víra členů orgánu právnické osoby se přičítá právnické
osobě.
(1) Právnická osoba si tvoří orgány o jednom členu (individuální)
nebo o více členech (kolektivní).
(2) Fyzická osoba, která je členem orgánu právnické osoby a která
je do funkce volena, jmenována či jinak povolána (dále jen „člen voleného orgánu“),
musí být plně svéprávná. To platí i pro zástupce právnické osoby, která je sama členem
voleného orgánu jiné právnické osoby.
(3) Týká-li se hlavní činnost právnické osoby nezletilých nebo osob
s omezenou svéprávností a není-li hlavním účelem právnické osoby podnikání, může
zakladatelské právní jednání určit, že členem voleného kolektivního orgánu právnické
osoby může být i osoba nezletilá nebo osoba s omezenou svéprávností.
(1) Osoba, jejíž úpadek byl osvědčen, se může stát členem voleného
orgánu, oznámila-li to předem tomu, kdo ji do funkce povolává; to neplatí, pokud
od skončení insolvenčního řízení uplynuly alespoň tři roky.
(2) Byl-li osvědčen úpadek osoby, která je členem voleného orgánu,
oznámí to tato osoba bez zbytečného odkladu tomu, kdo ji do funkce povolal.
(3) Nedošlo-li k oznámení, může se domáhat každý, kdo na tom má právní
zájem, aby člena voleného orgánu z funkce odvolal soud. To neplatí, rozhodl-li ten,
kdo člena voleného orgánu povolal, poté, co se o osvědčení úpadku této osoby dozvěděl,
že má ve funkci setrvat.
Je-li členem voleného orgánu právnické osoby jiná právnická osoba,
zmocní fyzickou osobu, aby ji v orgánu zastupovala, jinak právnickou osobu zastupuje
člen jejího statutárního orgánu.
(1) Byl-li členem voleného orgánu povolán ten, kdo k tomu není podle
zákona způsobilý, hledí se na jeho povolání do funkce, jako by se nestalo. Ztratí-li
člen voleného orgánu po svém povolání do funkce zákonnou způsobilost být členem voleného
orgánu, jeho funkce zaniká; zánik funkce právnické osobě oznámí bez zbytečného odkladu.
(2) Hledí-li se na povolání osoby do funkce člena voleného orgánu,
jako by se nestalo, nebo je-li povolání neplatné, nedotýká se to práva nabytého v
dobré víře.
(1) Je-li orgán kolektivní, rozhoduje o záležitostech právnické osoby
ve sboru. Je schopen usnášet se za přítomnosti nebo jiné účasti většiny členů a rozhoduje
většinou hlasů zúčastněných členů.
(2) Je-li působnost jednotlivých členů orgánu rozdělena podle určitých
oborů, ustanovení odstavce 1 se nepoužije. Rozdělení působnosti nezbavuje další členy
povinnosti dohlížet, jak jsou záležitosti právnické osoby spravovány.
(1) Je-li rozhodnutí přijato, zaznamená se na žádost člena voleného
orgánu, který návrhu odporoval, jeho odchylný názor.
(2) Byl-li návrh přijat za neúčasti některého z členů, je tento člen
oprávněn dozvědět se obsah rozhodnutí.
(1) Zakladatelské právní jednání může stanovit pro schopnost orgánu
usnášet se vyšší počet zúčastněných, vyžádat pro přijetí rozhodnutí vyšší počet hlasů
nebo stanovit postup, kterým lze způsob rozhodování orgánu měnit.
(2) Zakladatelské právní jednání může připustit rozhodování orgánu
i mimo zasedání v písemné formě nebo s využitím technických prostředků.
(3) Zakladatelské právní jednání může určit, že v případě dosažení
rovnosti hlasů při rozhodování voleného orgánu právnické osoby rozhoduje hlas předsedajícího.
(1) Právnická osoba uchovává po celou dobu své existence zápisy z
jednání nejvyššího orgánu i s přílohami.
(2) Rozhoduje-li orgán podle odstavce 1 mimo zasedání v písemné formě,
uchovává právnická osoba i všechny dokumenty související s takovým rozhodováním.
(3) V případě zániku právnické osoby s právním nástupcem zajistí
uchování dokumentů podle odstavce 1 nebo 2 její právní nástupce. Zrušuje-li se právnická
osoba s likvidací, zajistí uchování těchto dokumentů likvidátor. Zrušuje-li se právnická
osoba bez likvidace, zajistí uchování těchto dokumentů insolvenční správce nebo jiná
osoba určená soudem. Osoba podle vět druhé a třetí zajistí uchování dokumentů po
dobu 10 let od zániku právnické osoby.
(1) Kdo přijme funkci člena voleného orgánu, zavazuje se, že ji bude
vykonávat s nezbytnou loajalitou i s potřebnými znalostmi a pečlivostí. Má se za
to, že jedná nedbale, kdo není této péče řádného hospodáře schopen, ač to musel zjistit
při přijetí funkce nebo při jejím výkonu, a nevyvodí z toho pro sebe důsledky.
(2) Člen voleného orgánu vykonává funkci osobně; to však nebrání
tomu, aby člen zmocnil pro jednotlivý případ jiného člena téhož orgánu, aby za něho
při jeho neúčasti hlasoval.
(3) Nenahradil-li člen voleného orgánu právnické osobě škodu, kterou
jí způsobil porušením povinnosti při výkonu funkce, ačkoli byl povinen škodu nahradit,
ručí věřiteli právnické osoby za její dluh v rozsahu, v jakém škodu nenahradil, pokud
se věřitel plnění na právnické osobě nemůže domoci.
Odstoupí-li člen voleného orgánu ze své funkce prohlášením došlým
právnické osobě, zaniká funkce uplynutím dvou měsíců od dojití prohlášení.
Jednání za právnickou osobu
Kdo právnickou osobu zastupuje, dá najevo, co ho k tomu opravňuje,
neplyne-li to již z okolností. Kdo za právnickou osobu podepisuje, připojí k jejímu
názvu svůj podpis, popřípadě i údaj o své funkci nebo o svém pracovním zařazení.
Zastupuje-li právnickou osobu člen jejího orgánu způsobem zapsaným
do veřejného rejstříku, nelze namítat, že právnická osoba nepřijala potřebné usnesení,
že usnesení bylo stiženo vadou, nebo že člen orgánu přijaté usnesení porušil.
Statutárnímu orgánu náleží veškerá působnost, kterou zakladatelské
právní jednání, zákon nebo rozhodnutí orgánu veřejné moci nesvěří jinému orgánu právnické
osoby.
(1) Člen statutárního orgánu může zastupovat právnickou osobu ve
všech záležitostech.
(2) Náleží-li působnost statutárního orgánu více osobám, tvoří kolektivní
statutární orgán. Neurčí-li zakladatelské právní jednání, jak jeho členové právnickou
osobu zastupují, činí tak každý člen samostatně. Vyžaduje-li zakladatelské právní
jednání, aby členové statutárního orgánu jednali společně, může člen právnickou osobu
zastoupit jako zmocněnec samostatně, jen byl-li zmocněn k určitému právnímu jednání.
(1) Nemá-li statutární orgán dostatečný počet členů potřebný k rozhodování,
jmenuje na návrh toho, kdo osvědčí právní zájem, chybějící členy soud na dobu než
budou noví členové povoláni postupem určeným v zakladatelském právním jednání; jinak
soud jmenuje právnické osobě opatrovníka, a to i bez návrhu, kdykoli se o tom při
své činnosti dozví.
(2) Soud jmenuje právnické osobě opatrovníka, a to i bez návrhu,
jsou-li zájmy člena statutárního orgánu v rozporu se zájmy právnické osoby a nemá-li
právnická osoba jiného člena orgánu schopného ji zastupovat.
(1) Právnickou osobu zastupují její zaměstnanci v rozsahu obvyklém
vzhledem k jejich zařazení nebo funkci; přitom rozhoduje stav, jak se jeví veřejnosti.
Co je stanoveno o zastoupení právnické osoby zaměstnancem, platí obdobně pro zastoupení
právnické osoby jejím členem nebo členem jiného orgánu nezapsaného do veřejného rejstříku.
(2) Omezení zástupčího oprávnění vnitřním předpisem právnické osoby
má účinky vůči třetí osobě, jen muselo-li jí být známo.
Právnickou osobu zavazuje protiprávní čin, kterého se při plnění
svých úkolů dopustil člen voleného orgánu, zaměstnanec nebo jiný její zástupce vůči
třetí osobě.
Zrušení právnické osoby
(1) Právnická osoba se zrušuje právním jednáním, uplynutím doby,
rozhodnutím orgánu veřejné moci nebo dosažením účelu, pro který byla ustavena, a
z dalších důvodů stanovených zákonem.
(2) O dobrovolném zrušení právnické osoby rozhoduje její příslušný
orgán.
(1) Po zrušení právnické osoby se vyžaduje její likvidace, ledaže
celé její jmění nabývá právní nástupce, nebo stanoví-li zákon jinak.
(2) Neplyne-li z právního jednání o zrušení právnické osoby, zda
je rušena s likvidací nebo bez likvidace, platí, že je zrušena s likvidací.
Kdo rozhodl o zrušení právnické osoby s likvidací, může rozhodnutí
změnit, dokud ještě nedošlo k naplnění účelu likvidace.
S likvidací se právnická osoba zrušuje
a) uplynutím doby, na kterou byla založena,
b) dosažením účelu, pro který byla založena,
c) dnem určeným zákonem nebo právním jednáním o zrušení právnické
osoby, jinak dnem jeho účinnosti, nebo
d) dnem právní moci rozhodnutí orgánu veřejné moci, nestanoví-li
se v rozhodnutí den pozdější.
(1) Soud na návrh toho, kdo na tom osvědčí právní zájem, nebo
i bez návrhu, zruší právnickou osobu a nařídí její likvidaci, jestliže
a) vyvíjí nezákonnou činnost v takové míře, že to závažným
způsobem narušuje veřejný pořádek,
b) již nadále nesplňuje předpoklady vyžadované pro vznik právnické
osoby zákonem,
c) nemá déle než dva roky statutární orgán schopný usnášet
se, nebo
d) tak stanoví zákon.
(2) Umožňuje-li zákon soudu zrušit právnickou osobu z důvodu, který
lze odstranit, soud jí před vydáním rozhodnutí stanoví přiměřenou lhůtu k odstranění
nedostatků.
(1) Zrušuje-li se právnická osoba při přeměně, zrušuje se bez likvidace
dnem účinnosti přeměny.
(2) Byl-li osvědčen úpadek právnické osoby, zrušuje se bez likvidace
zrušením konkursu po splnění rozvrhového usnesení, nebo zrušením konkursu proto,
že majetek je zcela nepostačující; do likvidace však vstoupí, objeví-li se po skončení
insolvenčního řízení nějaký majetek.
Přeměna právnické osoby
(1) Přeměnou právnické osoby je fúze, rozdělení a změna právní
formy.
(2) Právnická osoba může změnit právní formu, jen stanoví-li to
zákon.
(1) Kdo rozhodl o přeměně právnické osoby, může rozhodnutí změnit,
dokud se přeměna nestane účinnou.
(2) Stane-li se přeměna právnické osoby účinnou, nelze rozhodnout,
že nenastala, ani vyslovit neplatnost právního jednání, které k přeměně vedlo, a
nelze zrušit zápis přeměny do veřejného rejstříku.
(1) Při přeměně musí být stanoven rozhodný den, od něhož se jednání
zanikající právnické osoby považuje z účetního hlediska za jednání uskutečněné na
účet nástupnické právnické osoby.
(2) Ke dni předcházejícímu rozhodný den sestaví zanikající právnická
osoba nebo právnická osoba rozdělovaná odštěpením konečnou účetní závěrku. K rozhodnému
dni sestaví nástupnická právnická osoba nebo právnická osoba rozdělovaná odštěpením
zahajovací rozvahu.
(1) Účinnost přeměny právnické osoby zapisované do veřejného rejstříku
nastává dnem zápisu do veřejného rejstříku. V takovém případě se rozhodný den stanoví
tak, aby nepředcházel den podání návrhu na zápis přeměny do veřejného rejstříku o
více než dvanáct měsíců.
(2) Jsou-li zúčastněné osoby zapsány do veřejného rejstříku v různých
obvodech, podá se návrh na zápis přeměny v kterémkoli z nich a orgán veřejné moci
zapíše do veřejného rejstříku všechny zapisované skutečnosti k témuž dni.
(1) Fúze se děje sloučením nebo splynutím nejméně dvou zúčastněných
právnických osob. Sloučení nebo splynutí se považuje za převod činnosti zaměstnavatele.
(2) Při sloučení nejméně jedna ze zúčastněných osob zaniká; práva
a povinnosti zanikajících osob přecházejí na jedinou ze zúčastněných osob jako na
nástupnickou právnickou osobu.
(3) Při splynutí zanikají všechny zúčastněné osoby a na jejich místě
vzniká nová právnická osoba jako osoba nástupnická; na ni přecházejí práva a povinnosti
všech zanikajících osob.
(1) Právnická osoba se rozštěpením rozděluje se založením nových
právnických osob, nebo se rozděluje za současného sloučení s jinými právnickými osobami
(dále jen „rozdělení sloučením“). Právnická osoba se může založit i odštěpením, nebo
spojením více způsobů rozdělení. Rozdělení sloučením, odštěpení, jakož i jiné způsoby
rozdělení, se považují za převod činnosti zaměstnavatele.
(2) Pokud rozdělením rozdělovaná právnická osoba zaniká a její
práva a povinnosti přecházejí na několik nástupnických právnických osob, pak
a) jsou-li na rozdělení nástupnické právnické osoby zúčastněny
jako osoby již existující, jedná se o rozštěpení sloučením,
b) mají-li nástupnické právnické osoby rozdělením teprve vzniknout,
jedná se o rozštěpení se založením nových právnických osob.
(3) Při rozdělení právnické osoby odštěpením se rozdělovaná právnická
osoba neruší, ani nezaniká, ale vyčleněná část jejích práv a povinností přechází
na existující nebo nově založenou nástupnickou osobu.
V případech uvedených v § 179 odst. 2 nebo 3 rozhodne příslušný orgán
právnické osoby, kteří zaměstnanci zanikající právnické osoby se stanou zaměstnanci
jednotlivých nástupnických právnických osob.
Fúzovat a rozdělovat se mohou právnické osoby o různé právní formě
jen tehdy, stanoví-li tak zákon.
Přechází-li přeměnou právnické osoby její jmění na nástupnickou právnickou
osobu a vyžaduje-li se podle jiného právního předpisu souhlas orgánu veřejné moci
k převodu práv a povinností, vyžaduje se tento souhlas i k přeměně právnické osoby.
(1) Při změně právní formy se neruší ani nezaniká právnická osoba,
jejíž právní forma se mění, pouze se mění její právní poměry, a jde-li o korporaci,
také právní postavení jejích členů.
(2) Není-li den, k němuž byl vyhotoven návrh smlouvy nebo rozhodnutí
o změně právní formy rozvahovým dnem podle jiného právního předpisu, sestaví právnická
osoba k tomuto dni mezitímní účetní závěrku. Údaje, z nichž je sestavena účetní závěrka
ke dni zpracování změny právní formy, nesmí předcházet den rozhodnutí právnické osoby
o změně právní formy více než tři měsíce.
(1) O přeměně právnické osoby zřízené zákonem lze rozhodnout, pokud
to zákon výslovně stanoví.
(2) O přeměně právnické osoby zřízené rozhodnutím orgánu veřejné
moci rozhoduje tento orgán.
Zánik právnické osoby
Právnická osoba zapsaná do veřejného rejstříku zaniká dnem výmazu
z veřejného rejstříku.
Právnická osoba, která nepodléhá zápisu do veřejného rejstříku, zaniká
skončením likvidace.
Likvidace
(1) Účelem likvidace je vypořádat majetek zrušené právnické osoby
(likvidační podstatu), vyrovnat dluhy věřitelům a naložit s čistým majetkovým zůstatkem,
jenž vyplyne z likvidace (s likvidačním zůstatkem), podle zákona.
(2) Právnická osoba vstupuje do likvidace dnem, kdy je zrušena nebo
prohlášena za neplatnou. Vstoupí-li právnická osoba zapsaná ve veřejném rejstříku
do likvidace, navrhne likvidátor bez zbytečného odkladu zápis vstupu do likvidace
do veřejného rejstříku. Po dobu likvidace užívá právnická osoba svůj název s dodatkem
„v likvidaci“.
Vstoupí-li právnická osoba do likvidace, nesmí za ni nikdo právně
jednat mimo rozsah stanovený v § 196 od okamžiku, kdy se o jejím vstupu do likvidace
dozvěděl nebo kdy se o něm dozvědět měl a mohl.
(1) Při vstupu do likvidace povolá příslušný orgán právnické osobě
likvidátora; likvidátorem může být jen osoba způsobilá být členem statutárního orgánu.
Zanikne-li funkce likvidátora ještě před zánikem právnické osoby, povolá příslušný
orgán právnické osobě bez zbytečného odkladu nového likvidátora.
(2) Je-li právnická osoba v likvidaci a nebyl-li likvidátor povolán,
vykonávají jeho působnost všichni členové statutárního orgánu.
Je-li k likvidaci právnické osoby povoláno několik likvidátorů, tvoří
kolektivní orgán.
(1) Právnické osobě, která vstoupila do likvidace, aniž byl povolán
likvidátor podle § 189, jmenuje likvidátora soud, a to i bez návrhu. Soud jmenuje
likvidátora i v případě, že sám rozhodl o zrušení právnické osoby.
(2) Na návrh osoby, která na tom osvědčí právní zájem, soud odvolá
likvidátora, který řádně neplní své povinnosti, a jmenuje nového likvidátora.
(3) Nebyl-li podán jiný návrh či nelze-li návrhu vyhovět, může soud
při postupu podle odstavce 1 nebo 2 likvidátorem jmenovat i bez jeho souhlasu člena
statutárního orgánu. Takový likvidátor nemůže ze své funkce odstoupit. Může však
navrhnout soudu, aby ho funkce zprostil, prokáže-li, že na něm nelze spravedlivě
požadovat, aby funkci vykonával.
(4) Nelze-li likvidátora jmenovat ani podle odstavce 3, jmenuje ho
soud z osob zapsaných do seznamu insolvenčních správců.
Jmenoval-li likvidátora soud, poskytnou třetí osoby likvidátorovi
součinnost ve stejném rozsahu, v jakém jsou povinny poskytnout ji insolvenčnímu správci.
Likvidátor nabývá působnosti statutárního orgánu okamžikem svého
povolání. Za řádný výkon funkce likvidátor odpovídá stejně jako člen statutárního
orgánu.
Jen soud může odvolat z funkce likvidátora, kterého do funkce jmenoval.
Odměnu a způsob její výplaty určuje likvidátorovi ten, kdo jej povolal.
(1) Činnost likvidátora může sledovat jen účel, jaký odpovídá povaze
a cíli likvidace.
(2) Nabyla-li právnická osoba dědictví nebo odkaz s podmínkou, doložením
času nebo s příkazem, tato omezení likvidátor dodrží. Jestliže však právnická osoba
obdržela účelově vázané prostředky z veřejných rozpočtů, použije likvidátor tyto
prostředky podle rozhodnutí orgánu, který je poskytl; obdobně likvidátor postupuje,
jestliže právnická osoba obdržela prostředky účelově vázané k dosažení veřejně prospěšného
účelu.
Likvidátor uspokojí v průběhu likvidace přednostně pohledávky zaměstnanců;
to neplatí, je-li právnická osoba v úpadku.
(1) Likvidátor oznámí vstup právnické osoby do likvidace všem známým
věřitelům.
(2) Likvidátor zveřejní bez zbytečného odkladu nejméně dvakrát za
sebou alespoň s dvoutýdenním odstupem oznámení podle odstavce 1 společně s výzvou
pro věřitele, aby přihlásili své pohledávky ve lhůtě, která nesmí být kratší než
tři měsíce od druhého zveřejnění.
(1) Likvidátor sestaví ke dni vstupu právnické osoby do likvidace
zahajovací rozvahu a soupis jmění právnické osoby.
(2) Likvidátor vydá proti úhradě nákladů soupis jmění každému věřiteli,
který o to požádá.
Zjistí-li likvidátor v průběhu likvidace, že právnická osoba je v
úpadku, podá bez zbytečného odkladu insolvenční n