Sdílení poznámky:
Obsah
Typ obsahu
219/2010 Sb.
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl dne 8. června 2010 v plénu ve složení
Stanislav Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen
Güttler, Pavel Holländer, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká,
Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Eliška Wagnerová
(soudce zpravodaj) a Michaela Židlická o návrhu II. senátu
Ústavního soudu na zrušení § 83a zákona č. 141/1961 Sb., o
trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších
předpisů, za účasti Poslanecké sněmovny Parlamentu České
republiky a Senátu Parlamentu České republiky jako účastníků
řízení
takto:
Ustanovení § 83a odst. 1 části věty první a věty druhé zákona
č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve
znění pozdějších předpisů, které znějí: " , v přípravném
řízení státní zástupce nebo policejní orgán. Policejní orgán k
tomu potřebuje předchozí souhlas státního zástupce." se ruší
dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.
Odůvodnění
I.
I. A) Vymezení věci a rekapitulace návrhu
1. V řízení o ústavní stížnosti vedeném pod sp. zn. II. ÚS
1414/07 se stěžovatelka Ing. M. B. van S. domáhala zrušení
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007 sp. zn. 3 Tdo
161/2007, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 6. 2006
sp. zn. 9 To 255/2006 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze
dne 8. 2. 2006 č. j. 2 T 127/2005-1028, neboť měla za to, že
jimi obecné soudy porušily její základní práva garantovaná čl.
36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina"), a dále měl být porušen čl. 4 odst. 1, 2 a 4
Listiny. Na základě výše citovaných rozhodnutí obecných soudů
byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání trestného činu
nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a
jedů podle § 187 odst. 1 a odst. 2 písm. a) trestního zákona a
odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 2 let s podmíněným
odkladem na dobu 2 roků.
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila zejména
pochybnosti ohledně zákonnosti provedení domovní prohlídky i
prohlídky jiných prostor, neboť byla toho názoru, že k jejich
provedení nebyly splněny zákonné podmínky, a proto k těmto
důkazům neměly obecné soudy vůbec přihlížet.
3. Druhý senát Ústavního soudu nepovažoval za ústavně
konformní, aby trestní řád jako zákonný předpis upravující v
trestních věcech stanovený postup (§ 82 a násl.) určoval
podmínky, za nichž je přípustné narušit právo každého
jednotlivce na soukromí výkonem domovní prohlídky (§ 83)
odlišně (přísněji) než v případě výkonu prohlídky jiných
prostor a pozemků (§ 83a), ačkoliv prohlídka jiných prostor
nepochybně rovněž představuje zásah do práva každého
jednotlivce na soukromí, a to v obdobném rozsahu jako v
případě domovní prohlídky.
4. Druhý senát Ústavního soudu tak dospěl k závěru, že
ustanovení § 83a odst. 1 trestního řádu (dále též jen "tr.
řád") je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Proto
usnesením ze dne 26. 2. 2009 sp. zn. II. ÚS 1414/07 řízení o
ústavní stížnosti přerušil podle § 78 odst. 2 zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů,
(dále též jen "zákon o Ústavním soudu") a podal plénu
Ústavního soudu návrh na zrušení § 83a odst. 1 tr. řádu podle
§ 64 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
I. B) Vyjádření účastníků řízení
5. Ústavní soud podle ustanovení § 42 odst. 4 a § 69 zákona o
Ústavním soudu zaslal předmětný návrh na zrušení napadených
ustanovení Poslanecké sněmovně a Senátu Parlamentu České
republiky.
6. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky zastoupená
předsedou Ing. Miloslavem Vlčkem ve svém vyjádření ze dne 21.
4. 2009 pouze rekapitulovala průběh legislativního procesu
vedoucího k přijetí platného znění napadeného ustanovení § 83a
tr. řádu. Zároveň vyslovila souhlas s upuštěním od ústního
jednání.
7. Senát Parlamentu České republiky zastoupený předsedou MUDr.
Přemyslem Sobotkou ve vyjádření ze dne 22. 4. 2009 rovněž
popsal legislativní proceduru přijetí platného znění
napadeného ustanovení § 83a tr. řádu (novela tr. řádu
provedená zákonem č. 265/2001 Sb.) Senátem. Dále uvedl, že s
ohledem na obsah rozpravy při přijímání dané novely vztahující
se k oprávnění státního zástupce při tzv. prodlužování vazby v
přípravném řízení lze usuzovat, že se přiklání k názoru
předkladatele novely, že státní zástupce se podle novely stává
skutečným pánem přípravného řízení a jeho úloha tak nabývá
výrazné posílení justiční charakteristiky. Senát se většinově
ztotožnil s tím, že předložená úprava ve svém celku sleduje
věcně i právně progresivní směr k tzv. průchodnosti a
vymahatelnosti práva. Rovněž Senát vyjádřil souhlas s
upuštěním od ústního jednání.
II.
Podmínky aktivní legitimace navrhovatele
8. Návrh na zrušení § 83a odst. 1 trestního řádu pro jeho
rozpor s ústavním pořádkem České republiky byl podán II.
senátem Ústavního soudu v rámci řízení o ústavní stížnosti
stěžovatelky Ing. M. B. van S., vedené pod sp. zn. II. ÚS
1414/07, kdy podstatou ústavní stížnosti byl mimo jiné
nesouhlas stěžovatelky s postupem obecných soudů při posouzení
zákonnosti provedení prohlídky jiných prostor a pozemků, jejíž
podmínky jsou obsahem napadeného ustanovení trestního řádu.
Jedná se tedy o návrh podaný v souladu s § 64 odst. 1 písm. c)
zákona o Ústavním soudu, a podmínky aktivní legitimace k jeho
podání byly proto splněny.
III.
Ústavní konformita legislativního procesu
9. Při řízení o kontrole norem podle čl. 87 odst. 1 písm. a)
Ústavy České republiky (dále též jen "Ústava") ve smyslu
ustanovení § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu musí Ústavní
soud nejprve zkoumat, zda byl předmětný zákon přijat a vydán
ústavně předepsaným způsobem [k algoritmu přezkumu v řízení o
kontrole norem viz bod 61 nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.
ÚS 77/06 ze dne 15. 2. 2007 (N 30/44 SbNU 349; 37/2007 Sb.)1].
10. Ve vztahu k zákonu č. 558/1991 Sb., kterým se mění a
doplňuje trestní řád a zákon o ochraně státního tajemství, na
jehož základě bylo s účinností od 1. 1. 1992 dotčené zákonné
ustanovení § 83a vloženo do trestního řádu, Ústavní soud
nezjišťoval, zda byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené
kompetence a ústavně předepsaným způsobem, jelikož u právních
předpisů vydaných dříve, než nabyla účinnosti Ústava, je
Ústavní soud oprávněn přezkoumávat toliko jejich obsahový
soulad se soudobým ústavním pořádkem, nikoli však ústavnost
procedury jejich vzniku a dodržení normotvorné pravomoci [viz
usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 5/98 ze dne 22. 4.
1999 (U 32/14 SbNU 309)2].
11. V období od 1. 1. 1993, tj. ode dne nabytí účinnosti
Ústavy České republiky, došlo k následujícím změnám dotčeného
zákonného ustanovení. K první změně došlo s účinností ode dne
1. 1. 1994, a to zákonem č. 292/1993 Sb., kterým se mění a
doplňuje zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním
(trestní řád), zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, a zákon č.
335/1991 Sb., o soudech a soudcích. Posléze bylo napadené
ustanovení změněno jednak v souvislosti s přijetím zákona č.
283/1993 Sb., o státním zastupitelství, jednak zákonem č.
265/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním
řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony.
12. Vzhledem k okolnosti, že změny napadeného ustanovení
zavedené výše citovanými zákony měly převážně charakter
legislativně-technických změn nemající na samotný obsah
napadeného ustanovení zásadní vliv, Ústavní soud s ohledem na
principy procesní ekonomie v projednávaném případě upustil od
bližšího přezkumu citovaných zákonů z hlediska toho, zda byly
přijaty a vydány v mezích Ústavou stanovené kompetence a
ústavně předepsaným způsobem, a omezil se pouze, s
přihlédnutím k vyjádřením Poslanecké sněmovny a Senátu, na
formální ověření průběhu legislativního procesu jejich přijetí
z veřejně dostupných informačních zdrojů (usnesení a sněmovní
tisky dostupné v digitální knihovně na webových stránkách
Poslanecké sněmovny a Senátu na www.psp.cz a www.senat.cz).
Ústavní soud tak dospěl k závěru, že citované zákony byly
přijaty a vydány v mezích Ústavou stanovené kompetence a
ústavně předepsaným způsobem. Proto přistoupil k přezkumu
obsahu napadeného ustanovení § 83a odst. 1 tr. řádu z hlediska
jeho souladu s ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. a)
Ústavy].
IV.
Dikce napadeného ustanovení
13. Napadené ustanovení § 83a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb.,
o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších
předpisů, zní:
§ 83a
Příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků
(1) Nařídit prohlídku jiných prostor nebo pozemků je oprávněn
předseda senátu, v přípravném řízení státní zástupce nebo
policejní orgán. Policejní orgán k tomu potřebuje předchozí
souhlas státního zástupce. Příkaz musí být vydán písemně a
musí být odůvodněn. Doručí se uživateli dotčených prostor nebo
pozemků, a nebyl-li zastižen při prohlídce, bezprostředně po
odpadnutí překážky, která doručení brání.
V.
Referenční hlediska pro posouzení návrhu
V. A) Nedotknutelnost soukromého života a obydlí jako
základních práv a vymezení pojmu obydlí
14. Stíhání trestných činů a spravedlivé potrestání jejich
pachatelů je ústavně aprobovatelným veřejným zájmem, jehož
podstatou je přenesení odpovědnosti za postihování
nejzávažnějších porušování základních práv a svobod fyzickými
a právnickými osobami na stát. Umožňuje-li trestní právo
realizaci veřejného zájmu na stíhání trestné činnosti pomocí
robustních a osobní integritu jednotlivce omezujících
nástrojů, pak jejich použití musí respektovat ústavněprávní
limity, neboť jejich použití sebou nese vážné omezení
základních práv a svobod jednotlivce. K omezení osobní
integrity a soukromí (tj. k prolomení respektu k nim) tak může
ze strany veřejné moci dojít jen zcela výjimečně a jen tehdy,
je-li to v demokratické společnosti nezbytné a účelu
sledovaného veřejným zájmem nelze dosáhnout jinak [srov. nález
Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3038/07 ze dne 29. 2. 2008 (N
46/48 SbNU 549), dostupný rovněž v elektronické databázi
rozhodnutí http://nalus.usoud.cz].
15. V případě výkonu domovní prohlídky či prohlídky jiných
prostor se jedná zejména o omezení základního práva osoby na
nedotknutelnost jejího obydlí, kterou garantuje čl. 12 odst. 1
Listiny, podle něhož "Obydlí je nedotknutelné. Není dovoleno
do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí.". Rovněž
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
"Úmluva") v čl. 8 odst. 1 garantuje toto základní právo, když
stanoví že: "Každý má právo na respektování svého soukromého a
rodinného života, obydlí a korespondence.", a stejně tak
Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (dále jen
"Pakt") v čl. 17 garantuje jednotlivci toto základní právo
chránící jej proti "svévolnému zasahování do soukromého
života, do rodiny, domova nebo korespondence".
16. Zatímco čl. 8 odst. 1 Úmluvy garantuje respekt (ze strany
veřejné moci) mimo jiné k soukromému a rodinnému životu a
obydlí, tj. formuluje základní právo, resp. svobodu v jejich
klasické, tj. negativní funkci, deklaruje čl. 12 odst. 1
Listiny nedotknutelnost obydlí, přičemž tato formulace je
zcela zjevně otevřena jak k interpretaci negativního, tak
pozitivního práva na ochranu nedotknutelnosti obydlí před jeho
narušováním ze strany třetích osob. Samotný textuální rozdíl
obou ustanovení je však třeba považovat za marginální, neboť v
Evropě se ustálil výklad klasických základních práv a
politických práv, ať jsou formulována jakkoliv, ve dvou
funkčních polohách. První funkce vyžaduje respekt veřejné moci
k základním právům, tj. práva působí jako práva negativní,
plnící funkci obrany jednotlivců před buď přílišnými anebo
zcela nepatřičnými vstupy veřejné moci do svobodného prostoru
jednotlivce, který jej autonomně vyplňuje svými úkony jako
projevy své svobodné vůle. Druhá v Evropě uznávaná funkce
základních práv je funkce ochranná. Ta naopak zavazuje
veřejnou moc, resp. stát a především zákonodárce a exekutivu k
aktivní činnosti (legislativní či správní), a to jednak za
účelem ochrany základních práv před možnými zásahy ze strany
třetích (soukromých) osob, anebo ochranná funkce základního
práva vyžaduje, aby veřejná moc vyvinula činnost, která má
vytvořit podmínky pro realizaci základních práv. Obě zmíněné
funkce základních práv jsou přitom považovány za rovnocenné.
Protože téměř každý zákon obsahuje určitá omezení základních
práv, a protože jeho účelem je stejně často ochrana jiných
základních práv anebo ochrana Ústavou aprobovaných veřejných
statků, je úkolem zákonodárce uvést ony dva konkurující si
statky pokud možno do rovnováhy tak, aby byly oba v co
nejvyšší míře zachovány. Při uznávané absenci hierarchie
základních práv není jiné cesty, než vyvažování konkurujících
si základních práv, přičemž nesmí být zákonodárcem vykonáno
ani "příliš mnoho" ani "příliš málo". (K funkcím zákl. práv
viz např. Grimm, D.: The protective function of the state in
European and US constitutionalism, Council of Europe
Publishing, Strasbourg s. 119 a násl., nebo rozhodnutí
německého Spolkového ústavního soudu BVerfGE 39, 1 (42)).
17. Ústavní soud ve své judikatuře zřetelně vymezil význam,
který je třeba ústavně garantovanému právu na nedotknutelnost
obydlí podle čl. 12 Listiny přisuzovat. V nálezu sp. zn. III.
ÚS 287/96 ze dne 22. 5. 1997 (N 62/8 SbNU 119) konstatoval, že
"Domovní svoboda jako ústavně zaručené právo plynoucí z čl. 12
Listiny svou povahou a významem spadá mezi základní lidská
práva a svobody, neboť spolu se svobodou osobní a dalšími
ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru
jedince, jehož individuální integritu, jako zcela nezbytnou
podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského života
vůbec, je nutno respektovat a důsledně chránit; zcela právem
proto spadá tato ochrana pod ochranu ústavní, neboť -
posuzováno jen z poněkud jiného hlediska - jde o výraz úcty k
právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 Ústavy)." [obdobně
srov. nález sp. zn. I. ÚS 201/01 ze dne 10. 10. 2001 (N 147/24
SbNU 59) či nález sp. zn. II. ÚS 362/06 ze dne 1. 11. 2006 (N
200/43 SbNU 239)]. Právo garantované ustanovením čl. 12
Listiny tak úzce souvisí s právy garantovanými čl. 7, 8 a 10
Listiny, která společně vytváří osobnostní (soukromou) sféru
každého jednotlivce, kterou právo garantované čl. 12 Listiny
prostorově vymezuje obydlím.
18. Listina ani Úmluva samozřejmě blíže nespecifikuje obsah
institutu obydlí. Ustanovením § 82 odst. 1 tr. řádu,
judikaturou obecných soudů i českou trestněprávní doktrínou je
institut obydlí definován jako prostor sloužící k bydlení
(byty, rodinné domky, rekreační chaty, bytové náhrady,
místnosti v zařízeních určených k trvalému bydlení jako koleje
a ubytovny, ale i pronajatý hotelový pokoj apod.) a prostory k
němu náležející, za které je třeba považovat všechny prostory,
k jejichž užívání opravňuje vlastnický titul nebo jiný právní
titul, který opravňuje k užívání daného prostoru k bydlení či
obývání. Zpravidla půjde o nájemní či podnájemní smlouvu,
avšak titulem může být např. i věcné břemeno. Práva na
nedotknutelnost obydlí se dle panujících názorů nemůže domáhat
ten, kdo v něm bydlí neoprávněně. Naopak pod pojem obydlí
nejsou zahrnovány prostory nesloužící k bydlení (jiné
prostory) ve smyslu § 82 odst. 2 tr. řádu, za které jsou
považovány zejména tzv. nebytové prostory jako kanceláře,
dílny, tovární haly, skladiště, živnostenské provozovny, ale i
samostatně stojící garáže, které nejsou součástí obydlí (srov.
Šámal, P. a kol.: Trestní řád, komentář, I. díl, 5. vydání, C.
H. Beck, Praha 2005, str. 629n., či poněkud odlišně Klíma, K.
a kol.: Komentář k Ústavě a Listině, Nakl. A. Čeněk, Plzeň
2005, str. 693).
19. Oproti naznačenému podústavnímu vymezení institutu obydlí
staví judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen
"ESLP") na širším pojetí institutu obydlí pro účely stanovení
rozsahu základního práva garantovaného čl. 8 odst. 1 Úmluvy a
vychází z jeho těsného sepětí s právem na soukromý život.
Širší pojetí institutu obydlí shledal ESLP při interpretaci
Úmluvy ve světle dnešních podmínek, a to v souladu s cílem
sledovaným čl. 8 Úmluvy, tj. ochranou soukromí osob před
neoprávněnými zásahy ze strany veřejné moci, neboť v moderní
době nelze vést ostré prostorové oddělení soukromí v místech
užívaných k bydlení a soukromí realizovaného v pracovním
prostředí osoby. Proto ESLP pod právo na respektování obydlí
podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy zahrnuje i požadavek respektu k
soukromí sídla společnosti, poboček či provozoven právnických
osob (srov. rozhodnutí ze dne 16. 4. 2002 ve věci Société
Colas Est. proti Francii), kancelářských prostor (srov.
rozhodnutí ze dne 25. 2. 1993 ve věci Crémieux proti Francii
či rozhodnutí ze dne 25. 2. 1993 ve věci Miailhe proti
Francii) nebo prostor advokátních kanceláří (srov. rozhodnutí
ze dne 12. 12. 1992 ve věci Niemietz proti Německu). Dodal
přitom, že omezení pojmu obydlí způsobem, který by vylučoval
místa výkonu povolání, není vždy možné, když stačí poukázat na
prolínání a nemožnost odlišení osobních aktivit jednotlivce od
jeho aktivit pracovních (Niemietz proti Německu, § 29 a 31). K
právě citované judikatuře Ústavní soud dodává, že byť mají
prvá tři citovaná rozhodnutí základ v domácím správním řízení,
jde o judikaturu použitelnou i v daném případě, který se týká
přezkumu trestněprávní úpravy, a to za použití argumentu a
fortiori, neboť je zřejmé, že nástroje trestněprávní mají
ještě intenzivnější dopad do sféry základních práv, nehledě k
faktu, že ESLP autonomně a bez ohledu na národní klasifikaci
vymezuje pojem trestného činu. Rovněž posledně uvedené
rozhodnutí je pro posouzení daného případu relevantní, neboť
se vyjadřuje k extenzi práva na soukromí.
20. Obdobný přístup zastává i judikatura zahraničních
ústavních soudů a tamní konstitucionalistika. Např. judikatura
německého Spolkového ústavního soudu institut obydlí (Wohnung)
ve smyslu čl. 13 Základního zákona SRN, jímž je garantováno
právo na nedotknutelnost obydlí a jsou blíže upraveny podmínky
jeho omezení, vykládá rovněž šířeji. Respektu a ochrany požívá
nejen soukromí v prostorách sloužících k bydlení (obydlí v
užším slova smyslu), nýbrž např. i prodejny, kancelářské
prostory, živnostenské provozovny, řemeslnické výrobny, sklady
či zemědělské stavby atd., tj. místa, kde je vykonávána
pracovní či podnikatelská činnost. Německá doktrína vychází z
názoru, že autonomní naplňování soukromého života a pracovní
aktivity spolu úzce souvisejí. Ani otevření obchodních prostor
veřejnosti nevede ke ztrátě jejich ochrany skrze právo na
soukromí, resp. nedotknutelné obydlí. Intenzita zmíněného
práva však klesá a odůvodnění jeho omezení podléhá v takovém
případě jiným předpokladům. Přesto je třeba vyjít z toho, že
ani takové obchodní prostory nejsou přístupny veřejnosti bez
omezení. O vstupu do nich rozhoduje jen vůle jejich uživatele
(srov. Mangoldt, H., Klein, F., Starck, Ch.: Kommentar zum GG,
Band I., 5. vyd., Verlag Franz Vahlen, München 2005, s. 1235n.
a judikatura německého Spolkového ústavního soudu tam
uvedená).
21. ESLP a německý Spolkový ústavní soud se při interpretaci
práva na soukromí v prostorové podobě, tj. práva na
respektování a ochranu obydlí před zásahy zvenčí, neomezují
jen na ochranu prostor užívaných k bydlení, nýbrž považují
právo na respekt a ochranu obydlí společně s právem na
nedotknutelnost osoby a soukromí a s právem na ochranu osobní
svobody a důstojnosti za nedílnou součást soukromé sféry
každého jednotlivce, v případě obydlí vymezenou prostorově.
V. B) Funkce soudu při povolování zásahu do práva na
nedotknutelnost obydlí
22. Jak již Ústavní soud výše konstatoval, mají-li být použity
robustní a základní práva a svobody jednotlivce omezující
nástroje při prosazování veřejného zájmu na stíhání trestné
činnosti, je třeba, aby se pohybovaly v ústavněprávních
limitech. "Trestní právo určuje hranici mezi trestní mocí
státu a svobodou jednotlivcovou v tom úmyslu, aby výkon
trestní moci státní nestal se proti jednotlivci nástrojem
libovůle dočasných držitelů státní moci." (srov. Kallab, J.:
Zločin a trest, Úvahy o základech trestního práva, J. R.
Vilímek, Praha 1916, str. 8). Z hlediska imperativu
ústavněprávních limitů při použití nástrojů trestního procesu
je třeba konstatovat, že přípustný je zásah do základního
práva nebo svobody jednotlivce ze strany státní moci jen
tehdy, jde-li o zásah v demokratické společnosti nezbytný, a
je-li akceptovatelný z pohledu zákonné existence a dodržení
účinných a konkrétních záruk proti libovůli. Esenciální
předpoklady spravedlivého procesu totiž vyžadují, aby byl
jednotlivec vybaven dostatečnými garancemi proti možnému
zneužití pravomoci ze strany veřejné moci [např. nález sp. zn.
II. ÚS 502/2000 ze dne 22. 1. 2001 (N 11/21 SbNU 83) či nález
sp. zn. II. ÚS 789/06 ze dne 27. 9. 2007 (N 150/46 SbNU 489),
dostupné rovněž v elektronické databázi rozhodnutí
http://nalus.usoud.cz, a další].
23. Tyto záruky představuje především soudní kontrola těch
nejintenzivnějších zásahů do základních práv a svobod osob,
neboť i v trestním řízení je povinností soudů poskytovat
ochranu základním právům a svobodám jednotlivců (čl. 4
Ústavy). Ostatně i čl. 13 Úmluvy explicitně vyžaduje, aby
osoba, jejíž základní práva byla dle jejího názoru porušena,
měla k dispozici účinný prostředek nápravy před národním
"orgánem", který je třeba interpretovat v návaznosti na čl. 4
Ústavy. Je také nepřípustné, aby se soud, resp. soudce dostal
do pozice pouhého "pomocníka" veřejné žaloby, neboť ze samotné
podstaty institutu soudu (soudce) plyne požadavek jeho
naprosté nestrannosti a nezávislosti [v nálezu sp. zn. Pl. ÚS
11/04 ze dne 26. 4. 2005 (N 89/37 SbNU 207; 220/2005 Sb.)
Ústavní soud mj. uvedl: "Nestrannost a nezávislost v
objektivní poloze se na obecné úrovni posuzují z hlediska
vztahu k ostatním mocenským složkám (princip dělby moci), z
hlediska schopnosti aktérů (s potenciálním zájmem na určitém
výsledku či průběhu sporu) ovlivnit vznik, trvání a zánik
funkce člena soudního orgánu (tribunálu). Soudci a členové
orgánů soudního typu proto musí mít dostatečně nezávislý
status, který vylučuje přímé či zprostředkované působení na
rozhodovací činnost. Existence ochrany proti vnějším tlakům je
posuzována např. jak z hlediska existence potenciální možnosti
ovlivnit kariéru soudce, tak možností přivodit zánik jeho
funkce. Ke statusu nezávislosti nesporně patří i garance
finanční nezávislosti. Jen tehdy dostává formální příkaz
neřídit se cizími pokyny materiální obsah a jen tak je
zajištěna neutralita a distance od stran."].
24. Při posuzování nestrannosti a nezávislosti nelze zcela
odhlédnout ani od jevové stránky věci, kdy je za validní
kritérium považováno i tzv. zdání nezávislosti a nestrannosti
pro třetí osoby, neboť právě tento aspekt je důležitý pro
zaručení důvěry v soudní rozhodování. Toto kritérium
reflektuje sociální povahu soudního rozhodování, z níž
vyplývá, že i když třeba ve skutečnosti neexistuje (jak v
subjektivní, tak v objektivní poloze) reálný důvod k
pochybnostem o nestrannosti a nezávislosti, nelze přehlížet
případnou existenci kolektivního přesvědčení, že takový důvod
existuje (srov. k tomu výše citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS
11/04 či rozhodnutí ESLP ze dne 23. 6. 1981 ve věci Le Compte,
Van Leuven a de Meyere proti Belgii).
25. V případě užití trestněprávních nástrojů omezujících
základní práva a svobody jednotlivce (zejm. domovní prohlídka,
prohlídka jiných prostor a pozemků, osobní prohlídka, zadržení
a otevření zásilek, odposlechy telekomunikačního provozu) se
požadavek soudní ochrany základních práv musí projevit ve
vydání soudního příkazu a v jeho dostatečném odůvodnění. To
musí odpovídat jak požadavkům zákona, tak především ústavním
principům, z nichž zákonné ustanovení vychází, resp. které
zpětně limitují jeho interpretaci, neboť aplikace takového
ustanovení představuje zvlášť závažný zásah do základních práv
a svobod každého jednotlivce (podobně viz citovaný nález sp.
zn. II. ÚS 789/06).
26. Výše naznačené maximy plynoucí z ústavního pořádku České
republiky vyžadují, aby o vydání příkazu k prohlídce jiných
prostor a pozemků rozhodoval nezávislý a nestranný orgán. Za
takový, ve shora naznačeném smyslu, nelze považovat státního
zástupce, a tím méně policejní orgán. Nelze totiž opomíjet
skutečnost, že státní zástupci plní v kontradiktorním řízení
funkce orgánu veřejné žaloby a jsou zákonem, jakož i slibem
osobně zavázáni k ochraně veřejného zájmu (§ 18 odst. 3 zákona
o státním zastupitelství). V přípravném řízení, kde mají zcela
dominantní postavení, jsou společně s policejním orgánem
povinni organizovat svou činnost tak, aby účinně přispívali k
včasnosti a důvodnosti trestního stíhání (§ 157 odst. 1 tr.
řádu). To vše může vést k legitimním pochybám stran jejich
nestrannosti (resp. jejího zdání) při posuzování střetu
základních práv a svobod osob s veřejným zájmem na stíhání
trestné činnosti. Ostatně v již citovaném nálezu sp. zn. Pl.
ÚS 11/04 Ústavní soud zřetelně vymezil nároky na orgán, který
materiálně vzato vykazuje takovou kvalitu, kterou lze
ztotožnit se soudem, "ústavní pořádek České republiky (čl. 81
a 82 Ústavy) stanoví, že soudnictví vykonávají pouze nezávislé
a nestranné soudy, respektive nezávislí a nestranní soudci,
kteří se řídí základními pravidly spravedlivého procesu (čl. 1
odst. 1 Ústavy, hlava pátá Listiny). Tato ustanovení lze
vykládat jako institucionální záruky materiálně chápaného
výkonu soudní moci, a proto z hlediska práva na spravedlivý
proces není nezbytné, aby ve všech případech byl soudem ve
smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny výhradně orgán začleněný do
soustavy obecných soudů, avšak musí jít o orgán nezávislý,
jehož členové disponují nezávislostí a nestranností při svém
rozhodování. Dále musí mít nepodmiňovaný přístup ke zkoumání
všech relevantních aspektů věci (skutkových i právních),
respektujíce základní zásady spravedlivého procesu (např.
zásadu nikdo nesmí být soudcem ve vlastní věci či zásadu
slyšeny musí být obě strany), přičemž vykonatelné rozhodnutí
již nelze dalším mocenským aktem zvrátit (vymezení soudnictví
v materiálním smyslu).".
VI. Vlastní přezkum
27. Napadené ustanovení § 83a odst. 1 tr. řádu určuje
podmínky, za nichž je možné nařídit a vykonat prohlídku jiných
prostor a pozemků, tedy podmínky pro použití nástroje
trestního procesu omezujícího základní práva a svobody
jednotlivce, v daném případě práva na soukromí v prostorové
podobě, tj. práva na respektování a ochranu obydlí před zásahy
zvenčí.
28. Ústavní soud tak ve světle výše uvedených ústavněprávních
hledisek musel posoudit, zda části napadeného ustanovení
splňují požadavky plynoucí ze shora uvedených principů, a
dospěl k závěru, že tomu tak není.
29. Z celkové koncepce napadeného ustanovení § 83a odst. 1 tr.
řádu, které stanoví podmínky pro nařízení a provedení
prohlídky jiných prostor nebo pozemků, a především z jeho
srovnání s ustanovením § 83 tr. řádu, které stanoví podmínky
pro nařízení a výkon domovní prohlídky, zřetelně vyplývá, že
je odrazem koncepce užšího pojetí institutu obydlí. Podle něj,
jak shora uvedeno (viz bod 18), je obydlí vymezeno pouze
prostorem skutečně sloužícím k bydlení, který je třeba
odlišovat od prostorů nesloužících k bydlení. Tento přístup,
který v důsledku plošně restriktivně interpretuje právo na
soukromý život, se pak promítá do stanovení odlišných
(přísnějších) podmínek pro nařízení a výkon domovní prohlídky
ve srovnání s podmínkami pro nařízení a výkon prohlídky jiných
prostor a pozemků.
30. Uvedenou koncepci, vycházející ze striktního odlišování
soukromého života jednotlivce realizovaného v prostorách
užívaných k bydlení, jemuž je poskytována vyšší míra ochrany
před potenciálně excesivními zásahy ze strany veřejné moci, od
soukromého života osoby naplňovaného např. v jeho pracovním
prostředí anebo v místech, která využívá k výkonu zájmových
činností, resp. i nečinnosti v podobě prosté relaxace nebo k
zábavě, považuje Ústavní soud z hlediska principů uvedených
pod částí V. A) nálezu za nepřípustnou, neboť míjí účel
základního práva na soukromý život [viz např. nález sp. zn.
II. ÚS 2048/09 ze dne 2. 11. 2009, bod 19 (dostupný v
elektronické databázi rozhodnutí http://nalus.usoud.cz)].
Ústavní soud je toho názoru, že zejména v dnešní době, kdy
autonomní naplňování soukromého života a pracovní či zájmové
aktivity spolu úzce souvisejí, nelze činit ostré prostorové
oddělení soukromí v místech užívaných k bydlení od soukromí
vytvářeného v místech a prostředí sloužících k pracovní či
podnikatelské činnosti anebo k uspokojování vlastních potřeb
či zájmových aktivit, byť činnosti odehrávající se v
prostorách veřejnosti přístupných, resp. neuzavřených, např.
podnikatelská činnost, budou moci podléhat jistým omezením,
která mohou představovat určitý zásah do práva na soukromý
život. Ta však jsou předem, co do účelu takových omezení úzce
definovaná, a také osobě, např. podnikatele, předem známá, a
taková osoba vybavená touto znalostí i vstupuje do různých
specifických druhů činností, např. podnikání. Přesto ovšem
není dotčeno právo takové osoby žádat soudní ochranu před
zákonem sice předvídaným, specifickým zásahem, který však co
do jeho nařízení nebo výkonu neodpovídá principu
proporcionálního omezení práva na soukromý život. Pokud jde o
neohraničené pozemky (např. lesy či louky), je zásadně třeba
rozlišovat mezi vstupem na ně a jejich "prohlídkou", která je
spojena se zásahem do integrity takové nemovitosti (pozemku).
Proto její provedení musí mít stejný režim jako prohlídka
uzavřených prostor. Je totiž obecně známou a sdílenou
zkušeností (zejména z dob před rokem 1989), že se právě v
takovém prostoru mnohdy realizoval soukromý život skrze
uschování věcí, jež měly zůstat skryty očím veřejnosti a
mnohdy především veřejné moci.
31. Proto stejně jako v případě výkonu domovní prohlídky, tak
i v případě výkonu prohlídky jiných prostor včetně
zemědělských stavení, jakož i pozemků nezbytně dochází k
zásahu do soukromé sféry jednotlivce prostorově vymezené, a
pro takový zásah je třeba předchozí povolení soudu.
32. Zmíněný požadavek je o to naléhavější za situace, že náš
trestní řád neumožňuje ani následnou kontrolu nařízení
prohlídky jiných prostor a pozemků soudem. Tak se tyto úkony,
představující očividný zásah do základního práva na soukromý
život, ocitají mimo jakoukoli bezprostřední soudní kontrolu. K
její nutnosti se vyjádřil ESLP ve věci Camenzind v. Švýcarsko
(rozhodnutí ze dne 16. 12. 1997). V této věci ESLP konstatoval
porušení čl. 13 Úmluvy ve vztahu k čl. 8 Úmluvy přesto, že
stěžovatel měl k dispozici procesní prostředek, jímž se
obracel na příslušnou komoru Federálního soudu Švýcarska. Ten
však v důsledku zastávané doktríny "trvajícího zásahu" jeho
podání odmítl. Za této situace shledal ESLP existující
procesní prostředek za neefektivní. Obdobně by bylo možno v
České republice uvažovat o ústavní stížnosti přímo proti
nařízení prohlídky jiných prostor, avšak i judikatura českého
Ústavního soudu zčásti sdílí doktrínu "trvajícího zásahu", a
nadto Ústavní soud setrvale judikuje, že jde-li o zásah
veřejné moci, který nepředstavuje nereparovatelné porušení
základních práv, je třeba upřednostnit aplikaci principu
subsidiarity. To znamená, že přezkoumatelným v řízení o
ústavní stížnosti může být až konečné rozhodnutí ve věci,
které by se mělo vypořádat i s námitkou zásahu do práva na
soukromý život v podobě domovní prohlídky [srov. k aplikaci
principu subsidiarity např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 122/99 ze
dne 8. 9. 1999 (U 56/15 SbNU 315) a ve SbNU nepublikovaná
usnesení sp. zn. I. ÚS 690/2000, sp. zn. I. ÚS 313/06, sp. zn.
II. ÚS 434/06, sp. zn. III. ÚS 887/09 či sp. zn. III. ÚS
1986/09 (dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. V intencích
shora uvedeného se naše ústavní stížnost jeví rovněž jako
prostředek neefektivní. Navíc jistě není žádoucí, aby Ústavní
soud v obdobných věcech posuzoval přiměřenost nařízení a
výkonu prohlídek všech prostor jako první. Mohl by tak totiž
nepřiměřeně a předčasně zasáhnout do kompetence obecných soudů
shromažďovat a hodnotit důkazy, a ve svém důsledku tak
předurčovat výsledek trestního řízení.
33. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že
napadené části ustanovení § 83a odst. 1 tr. řádu nelze
považovat za ústavně konformní, neboť zřetelně porušují výše
naznačené ústavněprávní limity (čl. 12 odst. 1 Listiny, čl. 8
odst. 1 Úmluvy a čl. 17 Paktu), které je zcela nezbytné
respektovat při zákonné konstrukci (stejně jako při aplikaci)
nástrojů trestního procesu, které omezují základní práva a
svobody jednotlivců.
34. Z naznačených důvodů Ústavní soud rozhodl podle § 70 odst.
1 zákona o Ústavním soudu o zrušení části napadeného
ustanovení § 83a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním
řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů,
tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto nálezu, který se stane
vykonatelným dnem jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů (§ 58 odst.
1 zákona o Ústavním soudu).
Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Rychetský v. r.
Odlišná stanoviska podle §
14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zaujali
k
rozhodnutí pléna soudci Vladimír Kůrka, Jan Musil a Michaela
Židlická.
1 pozn. red.: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu,
svazek 44, nález č. 30, str. 349,
vyhlášen pod č. 37/2007 Sb.
2 pozn. red.: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek
14, usn. č. 32, str. 309