Sdílení poznámky:
Obsah
Typ obsahu
163/2010 Sb.
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl dne 20. dubna 2010 v plénu ve složení
Stanislav Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen
Güttler, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jan
Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný, Eliška
Wagnerová (soudce zpravodaj) a Michaela Židlická o návrhu II.
senátu Ústavního soudu na zrušení ustanovení §
74 odst. 2 věty
druhé části za středníkem zákona č. 141/1961 Sb., o trestním
řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, za
účasti Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a Senátu
Parlamentu České republiky jako účastníků řízení
takto:
I. Ustanovení §
74 odst. 2 věty druhé části za středníkem
včetně středníku zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení
soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, které zní
„; jde-li o propuštění z vazby po vyhlášení zprošťujícího
rozsudku, má stížnost státního zástupce odkladný účinek jen
tehdy, podal-li státní zástupce také odvolání proti rozsudku“,
se ruší dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.
II. Obviněný bude vždy po vydání zprošťujícího rozsudku
neprodleně propuštěn na svobodu. Stížnost státního zástupce
proti rozhodnutí o propuštění obviněného z vazby na svobodu po
vydání zprošťujícího rozsudku nemá odkladný účinek
Odůvodnění
I.
I. A) Vymezení věci a rekapitulace návrhu
1. V řízení o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS
331/10 se stěžovatel M. Z. domáhal zrušení usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 22. 12. 2009 sp. zn. 10 To 125/2009,
neboť měl za to, že jím vrchní soud porušil ústavně zaručené
právo garantované čl. 8 odst. 1, 2
a 5 Listiny základních práv
a svobod (dále jen „Listina“) a také práva zakotvená v čl.
5
odst. 1 písm. c), čl. 5 odst.
3 a 4 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy
o
ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen „
Úmluva“). Usnesením Vrchního soudu v Praze bylo zrušeno
usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 12. 2009 č. j. 34 T
3/2008-9891, kterým byl stěžovatel propuštěn z vazby na
svobodu. Na základě stížnosti státního zástupce Krajského
státního zastupitelství v Plzni vrchní soud propouštěcí
usnesení krajského soudu zrušil, stěžovatele ponechal ve vazbě
a jeho žádost o propuštění na svobodu zamítl.
2. Podstatou ústavní stížnosti jsou pochybnosti stěžovatele o
tom, že poté, co byl nad ním vynesen zprošťující rozsudek a
bylo rozhodnuto o jeho propuštění z vazby na svobodu soudem
nalézacím, rozhodl stížnostní soud o stížnosti státního
zástupce, který zároveň podal i odvolání do zprošťujícího
rozsudku, o ponechání stěžovatele ve vazbě. Tento postup je
podle stěžovatele v rozporu s čl.
5 odst. 3 Úmluvy v
interpretaci traktované Evropským soudem pro lidská práva
(dále jen „ESLP“) od roku 1968 (rozhodnutí Wemhoff v. SRN ze
dne 27. 6. 1968). Porušení základních práv spatřoval
stěžovatel dále v tom, že mu nebylo vrchním soudem umožněno
osobní slyšení v rámci rozhodování o trvání vazby. Podle
stěžovatele bylo též rozhodnutí vrchního soudu pro své
povšechné odůvodnění v podstatě nepřezkoumatelné.
3. Druhý senát Ústavního soudu nepovažoval za ústavně
konformní část za středníkem věty druhé §
74 odst. 2 zákona č.
141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve
znění pozdějších předpisů, neboť odporuje požadavku na
přiměřenost omezení osobní svobody vazbou, když nerespektuje
požadavek na prokázaní přítomnosti zesílených důvodů pro další
omezení osobní svobody vazbou, který vyplývá jak z judikatury
Ústavního soudu [nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 689/05
ze dne 12. 12. 2005 (N 225/39 SbNU 379)*], tak z judikatury
ESLP (Wemhoff v. SRN ze dne 27. 6. 1968, Labita v. Itálie ze
dne 6. 4. 2000, Rokhlina v. Rusko ze dne 7. 4. 2005, dostupné
na http://www.echr.coe.int), resp. tento požadavek doslova
popírá. Proto plénu Ústavního soudu předložil návrh na zrušení
citovaného ustanovení.
I. B) Vyjádření účastníků řízení
4. Ústavní soud podle ustanovení §
42 odst. 4 a § 69 zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů,
(dále jen „zákon o Ústavním soudu“), zaslal předmětný návrh na
zrušení napadených ustanovení Poslanecké sněmovně a Senátu
Parlamentu České republiky.
5. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, zastoupená
předsedou Ing. Miloslavem Vlčkem, ve svém vyjádření ze dne 12.
3. 2010 pouze rekapitulovala průběh legislativního procesu
vedoucího k přijetí platného znění napadeného ustanovení §
74
odst. 2 věty druhé části za středníkem trestního řádu. Zároveň
vyslovila souhlas s upuštěním od ústního jednání.
6. Senát Parlamentu České republiky, zastoupený předsedou
MUDr. Přemyslem Sobotkou, ve vyjádření ze dne 12. 3. 2010
rovněž popsal legislativní proceduru přijetí platného znění
napadeného ustanovení § 74 odst.
2 věty druhé části za
středníkem trestního řádu (novela trestního řádu provedená
zákonem č. 265/2001 Sb.) Senátem. Dále uvedl, že celá
projednávaná novela představovala změny trestního řízení s
reformními ambicemi a ve svém celku věcně i právně sledovala
progresivní směr tzv. průchodnosti a vymahatelnosti práva.
Senátní projednávání novely se přímo nedotklo inkriminované
části právní úpravy; rozprava ale byla vedena k jiné, částečně
porovnatelné materii dané novely, tj. k novému oprávnění
státního zástupce k tzv. prodlužování vazby v přípravném
řízení. Tento návrh na silnější oprávnění státního zástupce
Senát po kritickém výborovém i plenárním projednávání nakonec
nerevidoval. Z kontextu vedení rozpravy se lze dohadovat o
příklonu Senátu k názoru předkladatele, že bylo třeba změněné
postavení státního zástupce v trestním řízení náležitě
promítnout i do institutu vazby. Rovněž Senát vyjádřil souhlas
s upuštěním od ústního jednání.
II.
Podmínky aktivní legitimace navrhovatele
7. Návrh na zrušení věty druhé části za středníkem §
74 odst.
2 trestního řádu pro jeho rozpor s ústavním pořádkem České
republiky byl podán II. senátem Ústavního soudu v rámci řízení
o ústavní stížnosti stěžovatele M. Z. vedené pod sp. zn. II.
ÚS 331/10, kdy podstatou ústavní stížnosti byl názor, že
jakékoliv pokračování vazby po vyhlášení zprošťujícího
rozsudku soudem prvního stupně je v rozporu s Úmluvou, přičemž
možnost pokračování vazby se opírá o předmětnou část
napadaného ustanovení trestního řádu. Jedná se tedy o návrh
podaný podle § 64 odst. 1 písm. c)
zákona o Ústavním soudu a
podmínky aktivní legitimace k jeho podání byly proto splněny.
III.
Dikce napadeného ustanovení
8. Napadené ustanovení věty druhé části za středníkem
ustanovení § 74 odst. 2 zákona č.
141/1961 Sb., o trestním
řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů,
zní:
„jde-li o propuštění z vazby po vyhlášení zprošťujícího
rozsudku, má stížnost státního zástupce odkladný účinek jen
tehdy, podal-li státní zástupce také odvolání proti
rozsudku.“.
IV.
Popis legislativní procedury přijímání napadených ustanovení
zákona
9. Ústavní soud je dále v souladu s ustanovením §
68 odst. 2
zákona o Ústavním soudu v řízení o zrušení zákonů a jiných
právních předpisů povinen posoudit, zda napadený zákon, resp.
jeho část byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené
kompetence a ústavně předepsaným způsobem. Dotčené ustanovení
bylo přijato již před rokem 1993, tedy před platností a
účinností Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), která
představuje referenční kritérium posouzení ústavnosti
legislativní procedury přijímání právních předpisů [viz
usnesení pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 5/98 ze dne 22.
4. 1999 (U 32/14 SbNU 309)**]. Protože v pozdějším
období
přijaté změny byly toliko formální, resp. jazykové, neboť
souvisely především s nahrazením instituce prokuratury
institucí státního zastupitelství, Ústavní soud legislativní
proceduru přijetí tohoto ustanovení zákona nepřezkoumával.
V.
Referenční hlediska pro posouzení návrhu
V. A) Relevantní ustanovení Ústavy a Úmluvy
10. Podle čl. 1 odst. 1
Ústavy je Česká republika právním
státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana.
V samotném základu právního státu pak stojí „princip, podle
kterého je svoboda jedince předpokládána a její omezení státem
je výjimkou“ (srov. C. Schmitt. Constitutional Theory. Durham
and London: Duke University Press, 2008, s. 204). Z myšlenky
právního státu proto logicky vyrůstá i celé pojetí trestního
řízení. I v trestním řízení musí být maximálně šetřeno práv a
svobod jednotlivce, neboť bagatelizací účelu a způsobu vedení
trestního řízení může dojít k neodůvodněným a nepřiměřeným
zásahům do soukromé svobody jednotlivce (srov. nález Ústavního
soudu sp. zn. II. ÚS 1975/08, dostupný na
http://nalus.usoud.cz). Z ústavněprávního
hlediska je vždy
významné posouzení otázky, do jaké míry může (ještě) veřejný
zájem, vymezený v trestním zákoně účelem trestu, legitimně
omezovat základní práva konkrétního obviněného v průběhu
trestního řízení (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS
1305/09, dostupný na http://nalus.usoud.cz),
mezi něž v prvé
řadě spadá právě právo na osobní svobodu.
11. Ustanovením čl. 8 odst.
1 Listiny se zaručuje každému
osobní svoboda, které náleží v katalogu základních práv a
svobod přední místo [srov. bod 25 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 63/06
ze dne 29. 1. 2008 (N 21/48 SbNU 223; 90/2008 Sb.)***]. Prostor
a
hranice pro ústavně aprobované omezení práva na osobní svobodu
pak stanoví zejména ustanovení čl. 8
odst. 2 a čl. 8 odst. 5
Listiny [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 689/05 ze
dne 12. 12. 2005 (N 225/39 SbNU 379)]. Podobnou, ba dokonce
podrobnější, úpravu obsahuje Úmluva o ochraně lidských práv a
základních svobod. Podle jejího čl.
5 odst. 1 nesmí být nikdo
zbaven svobody kromě taxativně stanovených případů. Ke zbavení
osobní svobody smí dojít jen v souladu s řízením stanoveným
zákonem. Podle čl. 5 odst. 1 písm.
c) Úmluvy lze jednotlivce
zbavit svobody z důvodu zákonného zatčení nebo jiného zbavení
svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán
pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li
oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve
spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání. V čl.
5
odst. 3 Úmluvy je pak stanoveno, že každý, kdo je zatčen nebo
jinak zbaven svobody v souladu s ustanovením odstavce 1 písm.
c) tohoto článku, musí být ihned předveden před soudce nebo
jinou úřední osobu zmocněnou zákonem k výkonu soudní pravomoci
a má právo být souzen v přiměřené lhůtě nebo propuštěn během
řízení.
V. B) Omezení osobní svobody vazbou
12. Ústavní soud se již několikrát vyjádřil k povaze vazby,
která patří společně se zadržením a zatčením mezi
nejzávažnější procesní zásahy do práv obviněného. Obsah
právního institutu vazby představuje vymezení ústavně
akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s
cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního
řízení [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/94 ze dne
12. 10. 1994 (N 46/2 SbNU 57; 214/1994 Sb.), nález sp. zn. I.
ÚS 40/04 ze dne 24. 2. 2004 (N 28/32 SbNU 261), sp. zn. IV. ÚS
689/05 ze dne 12. 12. 2005 (N 225/39 SbNU 379)]. Dočasné
omezení osobní svobody vazbou musí podle názoru Ústavního
soudu vyhovovat několika podmínkám [srov. bod 25 nálezu
Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 63/06 (viz výše)]: „Mezi
základní principy omezení osobní svobody vazbou (které musí
podústavní právo reflektovat) patří nezbytnost uvalení vazby a
držení v ní jen pro určitý legitimní účel, proporcionalita
mezi osobní svobodou jednotlivce a zájmem společnosti na
omezení této svobody, nezbytnost omezení osobní svobody pro
absenci jiného prostředku k dosažení totožného cíle,
vyvažování přínosů omezení osobní svobody s ohledem na z toho
vyplývající ztráty, a konečně výhradní pravomoc soudu
rozhodovat.“.
13. Kvůli tomu, že vazba může představovat enormní zásah do
osobní sféry jednotlivce, byla jí věnována v judikatuře
Ústavního soudu mimořádná pozornost. Vazba podle jeho názoru
„představuje výjimečné opatření týkající se omezení osobní
svobody a má být uložena pouze tehdy, neexistuje-li jiná
eventualita, jak omezit konkrétní obavu, pro kterou může být
vazba nařízena“ (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS
897/08, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Výjimečnost tohoto
zajišťujícího institutu je dána tím, že vazba má závažné
negativní důsledky: zbavuje totiž „svobody osobu presumovaně
nevinnou před definitivním zjištěním viny, izoluje obviněného
od jeho rodinného a sociálního prostředí, má závažné důsledky
sociální a psychologické, může sloužit jako prostředek nátlaku
na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání“ (Repík, B.
Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha:
Orac, 2002, s. 228). Protože vazba může závažným způsobem
zasáhnout do osobní svobody jednotlivce, je ji nutno, jakožto
legitimní zákonnou výjimku z obecného pravidla nepřípustnosti
zásahu do osobní svobody jednotlivce, vždy vykládat výhradně
restriktivním způsobem, jak ostatně potvrzuje i judikatura
ESLP. Podle ní má seznam výjimek z práva na svobodu
vyčerpávající charakter, a proto je pouze úzká interpretace
slučitelná s cílem ustanovení čl. 5
Úmluvy (Giulia Manzoni
proti Itálii, 1997, Quinn proti Francii, 1995). Využití tohoto
procesního institutu je nutno vždy zvažovat z pohledu
proporcionality zásahu do základních práv obviněného.
14. Zásah do osobní svobody je nutno posuzovat vždy z hlediska
času; protože je vazba institutem výjimečným, může trvat jen
po nezbytně nutnou dobu. Trvá-li déle než dobu nezbytně
nutnou, stává se opatřením nepřiměřeným, nepřípustně
zasahujícím do základního práva na osobní svobodu jednotlivce
garantovaného čl. 8 odst. 1 Listiny,
jemuž je za dané situace
třeba přiznat prioritu. Podle ESLP je pak „pokračování omezení
osobní svobody ospravedlněno pouze tehdy, existují-li
specifické indikace skutečné potřeby veřejného zájmu, které,
nehledě na presumpci neviny, převáží nad principem
respektování osobní svobody“ [srov. např. rozhodnutí ve věci
Letellier proti Francii ze dne 26. 6. 1991, Muller proti
Francii ze dne 17. 3. 1997, Punzelt proti České republice ze
dne 25. 4. 2000 nebo Jecius proti Litvě ze dne 31. 7. 2000,
srov. též nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 689/05 ze dne
12. 12. 2005 (N 225/39 SbNU 379)]. Pokračující omezení osobní
svobody vazbou musí být ve vztahu proporcionality k ústavně
konformnímu veřejnému zájmu na účinném stíhání trestné
činnosti. Plynutím času naopak ubývá legitimita omezení
základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu
trestního řízení a zesiluje se potřeba obnovit respekt k
základním právům jednotlivce.
15. Aby zajistil respekt a ochranu základního práva na osobní
svobodu, vyvinul ESLP tzv. doktrínu zesílených důvodů. Podle
této doktríny musí obecné soudy respektovat požadavek
nezbytnosti existence zesílených důvodů pro trvání omezení
osobní svobody, jinak nelze pokračující omezení osobní
svobody, byť k uvalení vazby mohlo dojít na základě důvodného
podezření, aprobovat. Při posuzování přiměřenosti omezení
osobní svobody se obecný soud musí vypořádávat především s
tím, zda je posilováno či oslabováno podezření ze spáchání
trestného činu, pro který je obviněný trestně stíhán.
Konkrétně vzato je trvání podezření „podmínkou sine qua non
pro zákonnost pokračování vazby, ale po určité době samo o
sobě více nepostačuje. V takových případech musí soud určit,
zda existují jiné (relevantní a dostačující) důvody předložené
orgány činnými v trestním řízení, které by ospravedlnily toto
pokračující odnětí svobody“ (rozhodnutí ze dne 7. 4. 2005 ve
věci Rokhlina proti Rusku). Vnitrostátní soud proto musí
stanovit, zda další důvody předkládané orgány činnými v
trestním řízení mohou ospravedlnit pokračující zbavení svobody
dotčené osoby (srov. Hubálková, E. Evropská úmluva o lidských
právech a Česká republika. Praha: Linde, 2003, s. 131).
16. Protože ESLP vždy posuzuje přiměřenost doby omezení osobní
svobody vazbou, vyjádřil se konkrétně v mnoha svých
rozhodnutích k tomu, kdy lze z hlediska časového vazbu
považovat ještě za přiměřenou, a kdy již vazba představuje
zásah do práva na osobní svobodu zaručeného Úmluvou. Podle
ESLP totiž existuje jistý časový limit, který odnětí svobody
vazbou nesmí překročit. Stejně jako zdůrazňuje Ústavní soud
(body 13 a 14), je i podle ESLP vazba institutem výjimečným,
časově ohraničeným na nezbytně nutnou dobu. Zatímco určení
počátku této doby obvykle nepředstavuje problém, zcela
klíčovou otázku představuje určení konce doby vazby, která by
byla ještě v souladu s Úmluvou. Z judikatury ESLP vyplývá, že
tato doba začíná okamžikem, kdy byla osoba fakticky zbavena
svobody, a končí vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně, byť
se ještě nestal pravomocným (srov. Repík, B. Evropská úmluva o
lidských právech a trestní právo. Praha: Orac, 2002, s. 228).
17. Toto pravidlo vyslovil ESLP v rozhodnutí Wemhoff proti
Německu ze dne 27. 6. 1968, podle něhož vazba končí s ohledem
na čl. 5 odst. 3 Úmluvy dnem,
kdy je rozhodnuto o obžalobě,
byť jen soudem prvního stupně. Tento právní názor ESLP
potvrdil ve svém rozhodnutí Labita versus Itálie ze dne 6. 4.
2000, v němž prohlásil, že konec vazby s ohledem na čl.
5
odst. 3 Úmluvy je den, kdy je rozhodnuto o odůvodněnosti
obžaloby, i když toliko v první instanci. Z těchto rozhodnutí
jasně vyplývá, že zadržování osoby poté, co byla zproštěna
viny, již nemůže být pokryto výjimkou připuštěnou čl.
5 odst.
1 písm. c) Úmluvy. ESLP sice připustil, že určitá lhůta pro
výkon rozhodnutí o propuštění na svobodu je často
nevyhnutelná, avšak tato doba musí být zkrácena na minimum
(Guilia Manzoni ze dne 1. 7. 1997). Důležitou konsekvencí
tohoto právního názoru je, že doba trvání vazby nemůže být
prodloužena odkladným účinkem výkonu zprošťujícího rozsudku. V
obdobném případě totiž důvod zbavení svobody podle čl.
5 odst.
1 písm. c) Úmluvy skončil. Z judikatury ESLP je možno dovodit
závěr, podle kterého byl-li soudem prvního stupně vyhlášen
zprošťující rozsudek, musí být obviněný ihned propuštěn na
svobodu, byť se státní zástupce ihned odvolal (srov. Repík, B.
Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha:
Orac, 2002, s. 229). Není-li obviněný propuštěn, je nutno
konstatovat, že dochází k porušení práva na osobní svobodu
garantovaného čl. 5 odst. 1 Úmluvy.
K dalšímu omezení osobní
svobody může dojít při naplnění dispozic předpokládaných čl.
5
odst. 1 písm. a) Úmluvy, který umožňuje zákonné uvěznění po
odsouzení příslušným soudem. Osoba, která po odsouzení namítá,
že vazba trvala nepřiměřeně dlouho kvůli průtahům v řízení o
jejím odvolání, se nemůže dovolávat čl.
5 odst. 3 Úmluvy,
nýbrž může toliko tvrdit a prokazovat porušení práv
garantovaných čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
V. C) Inspirace odjinud: praxe ve Slovenské republice
18. Ústavní soud uvádí, že popsaná praxe ESLP našla odezvu ve
Slovenské republice. Slovensko přijalo rozsáhlou novelu
trestního řádu, která měla zajistit respekt k základním právům
jednotlivců v souladu s tím, jak je vykládá slovenský Ústavní
soud a především ESLP. Judikatura ESLP k čl.
5 odst. 1, 3 a 4
Úmluvy byla komplexně implementována do trestního řádu
Slovenské republiky. Tak Slovensko splnilo závazky, které pro
ně plynou z Úmluvy. Důvodová zpráva slovenského Ministerstva
spravedlnosti z roku 2007 uvádí konkrétní změny, k nimž tato
novela směřuje. Jednou z nich je i bezpodmínečné propuštění
obviněného z vazby po osvobození soudem prvního stupně.
Ministerstvo spravedlnosti na tomto místě odkázalo na nosné
principy rozhodnutí ESLP ve věci Wemhoff proti Německu z roku
1968 (srov. s. 4). Důvodová zpráva odkázala i na rozhodnutí
Labita proti Itálii, v němž se uvádí, že další trvání vazby po
zprošťujícím rozsudku již nelze odůvodnit výjimkou přípustnou
podle čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy.
Jinak řečeno, vazba po
vyhlášení osvobozujícího rozsudku ztrácí podklad v ustanovení
písmene c) čl. 5 odst. 1 Úmluvy,
nakolik se procesní záruka
čl. 5 odst. 3 Úmluvy, který
garantuje právo být souzen v
přiměřené lhůtě, při vazbě na toto ustanovení Úmluvy naplnila.
Proto není dále možné držet osobu ve vazbě, bylo-li o
oprávněnosti jejího obvinění již rozhodnuto. Důvodová zpráva
výslovně zdůrazňuje, že v souladu s rozhodnutím ve věci
Wemhoff je dnem, kdy vazba končí, den, kdy se rozhoduje o
obvinění, byť jen soudem prvního stupně (srov. s. 23).
VI.
Vlastní přezkum
19. Ústavní soud tak ve světle výše uvedených ústavněprávních
hledisek musel posoudit, zda inkriminované části napadeného
ustanovení splňují požadavky plynoucí ze shora uvedených
principů, a dospěl k závěru, že tomu tak není.
20. Ustanovení § 74 odst.
2 věty druhé části za středníkem
trestního řádu upravuje odkladný účinek stížnosti státního
zástupce po vyhlášení zprošťujícího rozsudku, je-li současně
podáno odvolání. Zprošťující rozsudek je vydáván za situace,
kdy nebyla na základě předložených důkazů prokázána vina
obviněného, ať už proto, že (a) nebylo prokázáno, že se
skutek, pro který byl obviněný stíhán, vůbec stal, či (b) v
žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, nebo (c)
nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný (viz § 226
trestního řádu, kde jsou stanoveny i některé další důvody). V
návaznosti na vydání zprošťujícího rozsudku musí nalézací soud
zkoumat, zda důvody vazby trvají nebo zda se nezměnily (srov.
§ 72 odst. 1 trestního řádu). Protože byl obviněný rozhodnutím
soudu zcela zproštěn obžaloby, je v dané chvíli zřejmé, že
vazební důvody již nejsou dány a že další trvání vazby není
nadále opodstatněno. Právě proto obecný soud vzápětí po vydání
zprošťujícího rozsudku vydává též usnesení o propuštění z
vazby na svobodu. Současné znění ustanovení §
74 odst. 2 věty
druhé části za středníkem trestního řádu pak ve své podstatě
představuje oprávnění státního zástupce rozhodnutí soudu o
propuštění z vazby, byť na časově omezenou dobu, do doby
rozhodnutí stížnostního soudu, zvrátit.
21. Z hlediska ústavnosti je přitom stěží akceptovatelné, aby
kontinuita omezení osobní svobody vazbou nebyla zprošťujícím
rozsudkem nijak narušena. Podle názoru Ústavního soudu tato
zákonná úprava trestního řádu opravňující státního zástupce k
podání stížnosti s odkladným účinkem odporuje úzké
interpretaci čl. 5 odst. 1 písm. c) ve spojení s čl.
5 odst. 3
Úmluvy. Znění napadané části předmětného ustanovení trestního
řádu je přitom zcela jednoznačné a jeho deficity nelze
překonat ústavně konformním výkladem.
22. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadená část
ustanovení § 74 odst. 2 trestního řádu
je v přímém rozporu s
požadavky plynoucími z principů obsažených v judikatuře ESLP
(body 14 až 17), které tak nejsou českou právní úpravou
respektovány. Pokračující omezení osobní svobody po vydání
zprošťujícího rozsudku přestává být ospravedlnitelné z
hlediska veřejného zájmu na účinném stíhání trestné činnosti,
protože není naplněn požadavek přítomnosti zesílených důvodů
pro další trvání vazby (bod 15). Požaduje-li judikatura ESLP,
aby se s plynoucím časem zesilovaly důvody, které by
legitimizovaly pokračující trvání vazby, je očividné, že
tomuto požadavku nemůže napadená část ustanovení trestního
řádu dostát. Vydání zprošťujícího rozsudku ve skutečnosti
způsobuje vymizení těchto důvodů. Jinak řečeno, zproštění
obžaloby představuje onen okamžik v rámci trestního řízení,
kdy důvody pro ponechání ve vazbě vymizely nebo jsou zeslabeny
na minimum, neboť obvinění se ukázalo neoprávněným, a to
výrokem soudu, a proto není dán veřejný zájem na trvání vazby,
který by mohl převážit nad požadavkem respektování osobní
svobody. Je-li dána soudu povinnost vypořádávat se s tím, zda
je posilováno či oslabováno podezření ze spáchání trestného
činu (bod 15), je v návaznosti na vydání zprošťujícího
rozsudku důvodnost podezření vyvrácena samotným rozhodnutím
soudu o neoprávněnosti obvinění. Propuštění obviněného nelze
považovat za předčasné, byť je dána varianta, že odvolání
státního zástupce v neprospěch obviněného odvolací soud
vyhoví. Jak Ústavní soud prohlásil již v nálezu sp. zn. sp.
zn. IV. ÚS 689/05 ze dne 12. 12. 2005 (N 225/39 SbNU 379),
důvod pro prodloužení vazby spočívající ve zcela neodůvodněném
hypotetickém závěru o možnosti vyhovění odvolání odvolacím
soudem „je zcela libovolný, odporující čl.
8 odst. 2, odst. 5
Listiny nejen tím, že rozšiřuje nad zákonný rámec důvody pro
omezení osobní svobody, ale také tím, že klade stěžovatelům k
tíži implicitně předpokládanou neschopnost soudu prvního
stupně vyvrátit jejich obhajobu.“.
23. Odkladný účinek stížnosti státního zástupce nastoluje
stav, kdy je od jednotlivce vyžadována větší oběť, než je
možno od osoby, jíž svědčí presumpce neviny - zde potvrzené
soudem, rozumně požadovat. Ústavní soud proto nemůže
akceptovat koncepci české právní úpravy, podle níž je další
trvání vazby v dané chvíli umožněno. Realizace kompetence
stanovené napadaným ustanovením trestního řádu státními
zástupci vede k nepřípustnému a protiústavnímu zásahu do
základního práva na osobní svobodu, které však musí stát
respektovat i při formulaci trestněprávních norem. Proto
nezbývá než uzavřít, že trvání vazby nemůže být prodlouženo
skrze odkladný účinek rozhodnutí o propuštění z vazby vyvolaný
stížností státního zástupce, neboť tato konstrukce vede k
nepřípustnému zásahu do ústavně garantovaného práva na osobní
svobodu obviněného.
24. Ústavní soud se v řadě svých rozhodnutí vyjádřil k
interpretaci čl. 89 odst. 2 Ústavy
[srov. nález Ústavního
soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/03 ze dne 19. 3. 2003 (N 41/29 SbNU
371; 84/2003 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 41/02 ze dne 28. 1.
2004 (N 10/32 SbNU 61; 98/2004 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS
45/04 ze dne 22. 3. 2005 (N 60/36 SbNU 647; 239/2005 Sb.)],
podle něhož „závazný není jen výrok nálezu, ale i odůvodnění,
resp. ty jeho části, jež obsahují ,nosné‘ důvody“. Ustanovení
§ 74 odst. 2 trestního řádu
bude po derogaci napadené části
znít: „Odkladný účinek má pouze stížnost státního zástupce
proti rozhodnutí o propuštění obviněného z vazby a stížnost
stran proti rozhodnutí o připadnutí peněžité záruky státu. Byl-
li však státní zástupce při vyhlášení takového rozhodnutí
přítomen, má jeho stížnost odkladný účinek jen tehdy, byla-li
podána ihned po vyhlášení rozhodnutí.“. Toto ustanovení bude
nutno vyložit ústavně konformně tak, že tuto normu nelze
aplikovat v případě, byl-li ve věci vydán zprošťující
rozsudek. Důsledkem zrušení dané části trestního řádu musí
být, že obviněný bude vždy po vydání zprošťujícího rozsudku
neprodleně propuštěn na svobodu. Stížnost státního zástupce
proti rozhodnutí o propuštění obviněného z vazby na svobodu po
vydání zprošťujícího rozsudku nemá odkladný účinek. Ústavní
soud je si vědom toho, že určitá lhůta pro výkon rozhodnutí o
propuštění na svobodu je nutná, avšak připomíná, že v případu
Labita proti Itálii (bod 17) byla prodleva v propuštění z
vazby z důvodu nezbytnosti provedení administrativních
formalit v délce cca 10 hodin shledána ESLP nepřiměřenou.
Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Rychetský v. r.
* pozn. red.: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu,
svazek 39, nález č. 225, str. 379
** pozn. red.: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek
14, usn. č. 32 , str. 309
*** pozn. red.: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek
48, nález č. 21, str. 223,
vyhlášen pod č. 90/2008 Sb.