Sdílení poznámky:
Obsah
Typ obsahu
48/2010 Sb.
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl dne 19. ledna v plénu ve složení Stanislav Balík,
František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel
Holländer, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří
Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský (soudce
zpravodaj), Miloslav Výborný, Eliška Wagnerová a Michaela
Židlická o návrhu obchodní společnosti TV PRODUCTS CZ s.r.o.,
IČ 26061333, se sídlem Rybná 669/04, 110 00 Praha 1,
na zrušení § 76g a §
220 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, za účasti Poslanecké sněmovny a
Senátu jako účastníků řízení
takto:
I. Ustanovení § 220 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, je v části, která
umožňuje změnu usnesení, jímž byl soudem prvního stupně
odmítnut nebo zamítnut návrh na vydání předběžného opatření
nebo jímž bylo řízení o tomto návrhu zastaveno, v kontextu
nyní platného a účinného občanského soudního řádu v rozporu
se zásadou rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3
Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Ustanovení § 220 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se ruší dnem 1.
dubna 2011.
III. Dokud bude § 220 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, v účinnosti,
nevztahuje se na usnesení, kterým bylo soudem prvního stupně
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí návrhu na vydání
předběžného opatření nebo kterým bylo řízení o tomto návrhu
zastaveno.
IV. Návrh na zrušení § 76g zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se zamítá.
Odůvodnění:
I.
Rekapitulace návrhu
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se navrhovatelka
domáhala, aby Ústavní soud zrušil nálezem usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 27. května 2008 sp. zn. 3 Cmo 52/2008-52
pro tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 odst. 1
Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Řízení o ústavní
stížnosti je vedeno pod sp. zn. II. ÚS 2100/08. S návrhem na
zrušení uvedeného usnesení se domáhala rovněž zrušení § 76g a
§ 220 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, pro rozpor s čl. 37 odst. 3 Listiny
a s čl. 96 odst. 1 Ústavy.
2. Žalobou ze dne 3. ledna 2008 se společnosti Studio Moderna
s.r.o. a Studio Moderna SA domáhaly vůči navrhovatelce a
společnostem BESTSELLER s.r.o. a Nodus Technologies spol.s
r.o. uložení povinnosti zdržet se užívání blíže
specifikovaných označení či provozu blíže specifikovaných
internetových stránek. S žalobou byl spojen rovněž návrh na
vydání předběžného opatření, kterým se žalobkyně domáhaly
stanovení většiny povinností, jež jsou obsaženy v petitu
žalobního návrhu. Ve vztahu k navrhovatelce byl návrh na
uložení povinností předběžným opatřením totožný s vlastním
žalobním petitem. Usnesením ze dne 10. ledna 2008 zamítl
Městský soud v Praze návrh na vydání předběžného opatření.
Uvedené rozhodnutí bylo doručeno pouze právnímu zástupci
žalobkyň. Dne 30. ledna 2008 podaly žalobkyně proti tomuto
rozhodnutí odvolání, které bylo následně doplněno podáními ze
dne 21. března 2008 a 1. dubna 2008. Napadeným rozhodnutím
rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že vyhověl návrhu na vydání
předběžného opatření ve vztahu ke všem žalovaným společnostem.
Dne 30. června 2008 bylo uvedené rozhodnutí doručeno žalované
(TV PRODUCTS CZ s.r.o., tj. navrhovatelka v řízení před
Ústavním soudem).
3. Podstatou argumentace navrhovatelky je ve stručnosti
tvrzení, že v důsledku jejího vyloučení z druhého stupně
posouzení věci (odvolacího řízení) ve věci návrhu na vydání
předběžného opatření v případě, kdy soud prvního stupně návrh
zamítl, se žalobci dostává nenáležité ochrany, neboť může ve
svém návrhu tvrdit cokoli o porušení svých práv žalovaným v
prvním i druhém stupni, a žalovanému přitom není poskytnuta
žádná ochrana, resp. možnost obrany proti těmto tvrzením a
rozhodnutím, a to ani poté, kdy sám soud pochybuje o
oprávněnosti nároků žalobce. Opětovným vyjádřením navrhovatele
předběžného opatření dochází podle navrhovatelky
de facto
k
prolomení zásady prvoinstančního rozhodování rozhodovat o
návrhu na nařízení předběžného opatření bez slyšení účastníků
řízení podle § 75 odst. 2 občanského soudního řádu, čehož
důsledkem je i úplné "vynechání" žalované z řízení.
Navrhovatelce tak nebyla poskytnuta možnost oponovat
rozhodnutí orgánu prvního stupně, na svou obranu uvést další
tvrzení a vysvětlení a reagovat na jednotlivá tvrzení soudu v
případě, kdy dojde k zamítnutí návrhu soudem prvního stupně.
Pokud by naopak soud prvního stupně žalobci vyhověl, měla by
navrhovatelka v odvolacím řízení stejná práva jako žalobce.
Dále navrhovatelka uvádí, že v odvolacím řízení není důvod
prosazovat snahu o maximální ochranu navrhovatele (na rozdíl
od řízení před soudem prvního stupně) v případě, že poskytnutí
této ochrany již bylo žalobci odepřeno zamítavým usnesením.
Takovýto závěr nelze založit ani na hypotetické úvaze o tom,
že žalovaný by mohl blíže neurčeným způsobem mařit předběžné
opatření, když v prvním stupni nařízeno nebylo a žalobce soudu
mohl veškeré rozhodující skutečnosti sdělit již předtím.
Navrhovatelka v této souvislosti polemizuje s právními závěry
Ústavního soudu obsaženými v usnesení ze dne 3. prosince 2007
sp. zn. IV. ÚS 2959/07, v němž Ústavní soud nedospěl k závěru
o porušení základních práv v důsledku nedoručování rozhodnutí
o zamítnutí nebo odmítnutí návrhu na nařízení předběžného
opatření žalovanému. Z uvedených důvodů tedy navrhovatelka
tvrdí, že jejím vyloučením z odvolacího řízení došlo k
porušení zásady rovnosti účastníků řízení podle čl. 36 odst. 1
a čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy (uvedené
ustanovení je v ústavní stížnosti nesprávně označeno jako čl.
69 odst. 1 Ústavy). Rovněž v něm spatřuje porušení zásady
dvouinstančnosti řízení, k čemuž dodává, že tuto zásadu je
potřebné posoudit z hlediska zásady rovnosti účastníků řízení.
Občanský soudní řád totiž neumožňuje žalovanému podání řádného
opravného prostředku proti nařízení předběžného opatření v
odvolacím řízení, zatímco navrhovateli je právo apelace
rozhodnutí přiznáno v celém rozsahu.4. S ústavní stížnosti byl spojen rovněž návrh na zrušení
§ 76g a § 220 odst. 3 občanského soudního řádu. V návaznosti na
výše uvedenou argumentaci navrhovatelka tvrdí, že ustanovení
§ 76g občanského soudního řádu, podle něhož se žalovaný nedozví
o zamítnutí nebo odmítnutí návrhu na předběžné opatření a o
možnosti podání odvolání ze strany žalobce, má za následek
popření zásady rovnosti účastníků řízení v neprospěch
žalovaného. Pokud je navrhovateli přiznáno právo apelace proti
rozhodnutí a vyjádření svého názoru k němu, o němž odvolací
soud jedná a rozhoduje, pak by stejné právo mělo být přiznáno
v odvolacím řízení i osobě, které se má předběžným opatřením
uložit povinnost. Dále tvrdí, že v důsledku § 220 odst. 3
občanského soudního řádu je soud nucen postupovat takovým
způsobem, že žalovanému znemožní realizaci jeho práva domáhat
se revize rozhodnutí, kterým je mu uložena povinnost. Na
rozdíl od navrhovatele je mu tak upřeno právo využít všechny
řádné a mimořádné prostředky. Aplikace obou ustanovení přitom
může mít za přímý následek neodčinitelný zásah do práva
účastníka řízení na rovnocenné zacházení a práva na
spravedlivý proces. Pokud totiž dojde k nařízení předběžného
opatření, žalovaný sice bude mít možnost později se k věci
vyjádřit, jeho tvrzení však budou posuzována v kontextu řízení
a rozhodování ve věci samé, replikována žalobcem a samotný
fakt existence nařízení povinnosti neovlivní a nezvrátí.
II.
Průběh řízení před Ústavním soudem a rekapitulace vyjádření
účastníků řízení
5. Usnesením ze dne 23. června 2009 č. j. II. ÚS 2100/08-49
dospěl II. senát Ústavního soudu k závěru, že uplatněním § 76g
a § 220 odst. 3 občanského soudního řádu nastala skutečnost,
která je předmětem ústavní stížnosti, pročež návrh
navrhovatelky na zrušení napadených ustanovení postoupil k
rozhodnutí plénu Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. a)
Ústavy.
6. Ústavní soud si vyžádal spisovou dokumentaci a vyzval
účastníky řízení, aby se vyjádřili k návrhu na zrušení
napadených ustanovení. K vyjádření vyzval i Ministerstvo
spravedlnosti, a to s ohledem na jeho působnost ve vztahu k
soudům.
7. Senát ve svém vyjádření podepsaném jeho předsedou Přemyslem
Sobotkou shrnul legislativní proces v Senátu ve vztahu k
návrhu zákona novelizujícího občanský soudní řád, kterým bylo
znění tohoto zákona doplněno o § 76f (později přeznačen
zákonem č. 135/2006 Sb. na § 76g) a § 220 odst. 3 a který byl
po svém schválení publikován jako zákon č. 59/2005 Sb.
8. Poslanecká sněmovna ve svém vyjádření podepsaném její
místopředsedkyní Miroslavou Němcovou shrnula legislativní
proces ve vztahu k zákonu č. 59/2005 Sb., jakož i zákona č.
135/2006 Sb. V této souvislosti uvedla, že obě novely zákona
byly schváleny potřebnou většinou poslanců Poslanecké
sněmovny, byly podepsány příslušnými ústavními činiteli a byly
řádně vyhlášeny. Zároveň vyjádřila stanovisko, že zákonodárný
sbor jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s
Ústavou a právním řádem.
9. Ministerstvo spravedlnosti ve svém vyjádření uznalo, že v
případě nařízení předběžného opatření odvolacím soudem k
odvolání navrhovatele bude toto rozhodnutí pravomocné, aniž by
se proti němu mohl odvolat ten, komu je jím ukládána
povinnost. Předseda senátu je však i přesto povinen podle § 77
odst. 2 občanského soudního řádu zrušit předběžné opatření,
pokud pominou důvody, pro které bylo nařízeno. Účastník, jemuž
je předběžným nařízením něco uloženo, je oprávněn kdykoli
podat návrh na zrušení předběžného opatření s tím, že důvody
pro které bylo nařízeno, pominuly, resp. nikdy neexistovaly.
10. Ve vztahu k tvrzenému rozporu napadených ustanovení s čl.
37 odst. 3 Listiny ministerstvo uvedlo, že řízení o nařízení
předběžného opatření je
de facto
zajišťovacím institutem svého
druhu a nikoli kontradiktorním řízením, přičemž možnost trvání
předběžného opatření je vázána na podání návrhu na zahájení
řízení ve věci samé, v němž bude závazně rozhodnuto o právech
a povinnostech účastníků řízení. Všechny zásady vyjádřené v
ústavních zákonech je třeba v konkrétním řízení vždy posuzovat
jako celek a nikoli je hodnotit jednotlivě. V daném případě je
podle Ministerstva spravedlnosti třeba dojít k závěru, že nad
zásadou rovnosti zbraní, která se plně uplatní v řízení ve
věci samé, převažuje zásada vyjádřená v čl. 36 odst. 1
Listiny. Nemá-li být toto ustanovení pouhou proklamací práva
jednotlivců, musí být v praxi naplnitelný i jeho smysl, a tím
je zcela bezpochyby umožnění jednotlivcům reálně se svých práv
v soudním řízení domoci. Pokud by však neexistoval účinný
prostředek pro zatímní řešení poměrů mezi účastníky do doby
vydání závazného rozhodnutí, mohlo by docházet k tomu, že soud
sice žalobci jeho práva přizná, ale fakticky je již dobrovolně
ani výkonem rozhodnutí nebude možné realizovat. Závěrem
vyslovilo Ministerstvo spravedlnosti přesvědčení, že napadená
ustanovení jsou v souladu s ústavním pořádkem.11. Od ústního jednání Ústavní soud v souladu s § 44 odst. 2
zákona o Ústavního soudu upustil, neboť dospěl k závěru, že od
něj nebylo lze očekávat další objasnění věci, a účastníci
řízení s upuštěním od ústního jednání vyslovili souhlas.
III.
Petit návrhu a dikce napadeného právního předpisu
12. Navrhovatelka se návrhem domáhá zrušení § 76g a § 220g
občanského soudního řádu v platném znění.
13. Ustanovení § 76g občanského soudního řádu zní: "Byl-li
návrh na nařízení předběžného opatření zamítnut nebo odmítnut
nebo bylo-li řízení o návrhu zastaveno, doručuje se usnesení
jen navrhovateli. Stejnopis usnesení je třeba odeslat
navrhovateli, popřípadě jeho zástupci ve lhůtě 3 dnů ode dne
vyhlášení nebo vydání usnesení.".
14. Ustanovení § 220 odst. 3 občanského soudního řádu zní:
"Nejsou-li podmínky pro potvrzení usnesení, jímž bylo
rozhodnuto o předběžném opatření, nebo jiného usnesení, kterým
nebylo rozhodnuto ve věci samé, nebo pro jejich zrušení podle
§ 219a odst. 1, odvolací soud je změní.".
IV.
Ústavní konformita legislativního procesu
15. Podle § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
ve znění zákona č. 48/2002 Sb., zjišťuje
Ústavní soud v řízení o zrušení zákonů a jiných právních
předpisů, zda napadený zákon nebo jiný právní předpis byl
přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně
předepsaným způsobem. Při tomto posouzení přitom vyšel z
vyjádření účastníků řízení, jakož i z veřejně dostupných
informačních zdrojů na www.psp.cz a www.senat.cz.
16. Z uvedených podkladů Ústavní soud zjistil, že návrh zákona
(sněmovní tisk 643, Poslanecká sněmovna, 4. volební období,
2002-2006), který byl posléze vyhlášen pod č. 59/2005 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, jímž bylo
do občanského soudního řádu vtěleno napadené ustanovení § 76g
(do změny provedené zákonem č. 135/2006 Sb., kterým se mění
některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilím, původně
označené jako § 76f) a ustanovení § 220 odst. 3, byl
Poslaneckou sněmovnou schválen dne 26. listopadu 2004
usnesením č. 1399 (hlasování č. 169). Ze 189 přítomných
poslanců hlasovalo pro návrh 183, proti 3. Senát projednal
návrh zákona (senátní tisk 467, Senát, 4. funkční období, 2002-
2004) dne 5. ledna 2005, přičemž vyjádřil usnesením č. 31
(hlasování č. 13) vůli nezabývat se návrhem zákona. Ze 64
přítomných senátorů hlasovalo pro přijetí tohoto usnesení 41
senátorů, proti 5. Dne 13. ledna 2005 byl zákon doručen
prezidentovi republiky, který jej 20. ledna 2005 podepsal.
17. Návrh zákona (sněmovní tisk 828, Poslanecká sněmovna, 4.
volební období, 2002-2006), který byl vyhlášen pod č. 135/2006
Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany před
domácím násilím, byl Poslaneckou sněmovnou schválen poté, co
byl Senátem (senátní tisk 197, Senát, 5. funkční období, 2004-2006)
na základě usnesení č. 312 ze dne 26. ledna 2006
(hlasování č. 28) vrácen s pozměňovacím návrhy. Dne 14. března
2006 Poslanecká sněmovna setrvala usnesením č. 2267 (hlasování
č. 142) na znění návrhu, který byl postoupen Senátu. Z
přítomných 176 poslanců hlasovalo pro 139, proti 15. Zákon byl
doručen prezidentovi republiky dne 22. března 2006 a podepsán
dne 31. března 2006.
18. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka nenamítala vadu
legislativního procesu, ani překročení Ústavou stanovené
kompetence zákonodárce, a s ohledem na principy procesní
ekonomie Ústavní soud dál nezkoumal ústavní konformitu
legislativního procesu a uspokojil se s uvedeným formálním
ověřením jeho průběhu na základě výše uvedených podkladů.
V.
Vlastní posouzení návrhu
19. Ústavní soud se zabýval tvrzeným rozporem napadených
ustanovení se zásadou rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl.
37 odst. 3 Listiny.
20. Předběžné opatření představuje procesní prostředek, který
umožňuje ještě před rozhodnutím obecného soudu ve věci samé
stanovit účastníku řízení povinnost, je-li třeba, aby byly
zatímně upraveny poměry účastníků, nebo, je-li obava, že by
výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen. Účelem předběžného
opatření je tedy zatímní úprava práv a povinností, která
nevylučuje, že ochrana práv účastníka řízení bude konečným
rozhodnutím ve věci poskytnuta, zajišťuje však, aby takovéto
konečné rozhodnutí mohlo mít vůbec reálný význam (srov.
usnesení ze dne 23. února 2005 sp. zn. IV. ÚS 601/03,
přístupné na http://nalus.usoud.cz).
21. Ačkoliv dochází předběžným opatřením pouze k dočasné
úpravě právních vztahů, jedná se o rozhodnutí, které, jak
vyplývá i z ustálené judikatury Ústavního soudu, je způsobilé
zasáhnout do základních práv a svobod jednotlivce (srov. např.
nález ze dne 10. listopadu 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98, N
158/16 SbNU 171, nebo nález ze dne 21. listopadu 2001 sp. zn.
IV. ÚS 189/01, N 178/24 SbNU 327). Uložení určité povinnosti
tímto způsobem se totiž v závislosti na předmětu řízení před
obecným soudem může zásadním způsobem dotýkat právního
postavení účastníka řízení, jakož i zasahovat do jeho
základních práv a svobod. Typicky si lze představit omezení
vlastnického práva účastníka řízení předběžným opatřením v
důsledku stanovení povinnosti zdržet se určitého nakládání s
předmětem řízení. Předběžné opatření však může představovat i
zásah do práv vztahujících se k právu na soudní a jinou právní
ochranu. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že základní
práva obsažená v hlavě páté Listiny se promítají nejen ve
vztahu k posouzení soudního řízení jako celku, nýbrž je jejich
prizmatem nezbytné posuzovat i jednotlivé části řízení před
obecnými soudy. Není přitom nezbytně nutné, aby požadavky
plynoucí z jednotlivých ústavně zaručených procesních práv
působily ve stejné intenzitě ve všech jeho částech. Omezení
základních procesních práv ale nemůže být svévolné a musí brát
zřetel na to, že účelem soudního řízení je poskytování ochrany
subjektivním právům jednotlivce. Porušení procesních práv
účastníka řízení se tak může negativně promítnout do jiných
jeho základních práv, přičemž takovýto zásah může mít přímý a
z hlediska dalšího řízení neodčinitelný charakter (srov.
usnesení ze dne 30. října 2006 sp. zn. IV. ÚS 394/06,
přístupné na http://nalus.usoud.cz).
22. Princip rovnosti účastníků řízení představuje stěžejní
zásadu spravedlivého procesu. Své normativní vyjádření nachází
především v čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy a
na úrovni podústavního práva je pro civilní řízení zakotven v
§ 18 občanského soudního řádu, přičemž se promítá i do řady
dalších ustanovení tohoto zákona. Tento ústavní princip
garantuje rovné postavení účastníků soudního řízení co do
práv, jež účastníkům určitého typu řízení přiznává právní řád
(srov. nález ze dne 21. srpna 2008 sp. zn. II. ÚS 657/05,
přístupný na http://nalus.usoud.cz). Obdobným způsobem je
tento princip interpretován i v ustálené judikatuře Evropského
soudu pro lidská práva, který za součást práva na spravedlivý
proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (dále jen "Úmluva") považuje zásadu
"rovnosti zbraní". Z této zásady tento soud dovozuje, že každé
procesní straně má být dána přiměřená možnost přednést svou
záležitost, včetně důkazů, za podmínek, jež ji nestaví do
podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její
protistrana (rozsudek ze dne 27. října 1993 ve věci Dombo
Beheer B. V. proti Nizozemí, č. 14448/88, bod 33).
23. Vycházeje z uvedených postulátů Ústavní soud uvádí, že
princip rovnosti účastníků řízení působí i ve vztahu k řízení
o nařízení předběžného opatření jako dílčí části soudního
řízení, a to především s ohledem na možnost uložení
povinnosti, která se může významným způsobem dotknout právního
postavení žalovaného subjektu. Má-li tedy být předběžným
opatřením uložena povinnost, musí mít účastníci řízení možnost
ve srovnatelném rozsahu uplatnit před soudem svá tvrzení i
námitky ve vztahu k předmětnému návrhu, které se relevantním
způsobem promítnou do úvahy soudu ve vztahu k posouzení
důvodnosti návrhu.
24. Postavení účastníků řízení o nařízení předběžného opatření
na úrovni jednoduchého (podústavního) práva vykazuje řadu
specifik ve srovnání s řízením ve věci samé. Podle § 74 odst.
2 občanského soudního řádu jsou účastníky kromě navrhovatele i
ti, kteří by jimi byli, kdyby šlo o věc samu. V řízení před
soudem prvního stupně ale není návrh doručen ostatním
účastníkům řízení. Soud totiž o tomto návrhu rozhoduje bez
nařízení veřejného slyšení, přičemž k doručení ostatním
účastníkům řízení přistoupí pouze v případě, že návrhu alespoň
částečné vyhoví.
25. Napadené ustanovení § 76g občanského soudního řádu tím
zakládá výjimku z obecné úpravy doručování usnesení podle §
168 odst. 2 tohoto zákona, neboť ačkoliv proti takovémuto
rozhodnutí je přípustné odvolání, není v případě zastavení
nebo odmítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření nebo v
případě zastavení řízení o takovémto návrhu doručováno jiným
účastníkům než navrhovateli. Podle tvrzení navrhovatelky je
dán rozpor § 76g občanského soudního řádu s čl. 37 odst. 3
Listiny v důsledku omezení možnosti uplatnění opravného
prostředku proti usnesení, kterým se nařizuje předběžné
opatření. Proti usnesení soudu prvního stupně totiž může
účastník řízení podat odvolání, což ale v případě, že soudem
prvního stupně nebylo návrhu vyhověno, znamená, že toto
odvolání bude moci podat pouze navrhovatel. Jen jemu totiž
bylo usnesení soudu prvního stupně doručeno. S uvedenou
argumentací se ale Ústavní soud neztotožnil, pročež rovněž
nepřisvědčil tvrzenému rozporu tohoto ustanovení se zásadou
rovnosti účastníků řízení.
26. Ze zásady rovnosti účastníků řízení totiž nelze vyvozovat
abstraktní postulát, že všichni účastníci řízení musí v každém
okamžiku řízení současně disponovat určitým procesním
prostředkem. V případě některých procesních prostředků plyne
naopak z jejich povahy a účelu, že jejich uplatnění může být v
dispozici pouze jedné strany. Tak tomu bude i v případě návrhu
na předběžné opatření, neboť toto opatření slouží k zaručení
projednatelnosti nároku a účinnosti případného poskytnutí
soudní ochrany. Pokud zákonodárce umožnil v případech, na
které dopadá právě napadený § 76g občanského soudního řádu,
aby žalobce mohl uplatnit opravný prostředek proti rozhodnutí
soudu první instance, byl jeho postup odůvodněn zájmem na
účinné ochraně subjektivního práva žalobce. Doručením
rozhodnutí soudu prvního stupně též žalovanému by se
žalovanému signalizovala uvedená procesní aktivita žalobce a
poskytoval určitý časový prostor k úkonům, které by mohly
účinnost případně následně vydaného předběžného opatření
zmařit (usnesení ze dne 3. prosince 2007 sp. zn. IV. ÚS
2959/07, přístupné na http://nalus.usoud.cz). Nelze proto v
samotném nedoručení tohoto rozhodnutí žalovanému, které ve své
podstatě zabezpečuje účelnost odvolání žalobce, spatřovat
porušení zásady rovnosti účastníků řízení. Takovýto výklad by
přitom postrádal smysl nejen ve vztahu k zájmu žalobce, nýbrž
i ve vztahu k žalovanému, neboť ten by mohl jen stěží mít
zájem na podání odvolání proti usnesení, kterým soud návrh na
vydání předběžného opatření zamítl (takové odvolání by muselo
být shledáno subjektivně nepřípustným). Z hlediska zásady
rovnosti účastníků řízení je navíc potřebné zdůraznit, že vůči
jakémukoliv tvrzení nebo důkazu, který žalobce vznesl ve
vztahu k návrhu předběžného opatření a který by mohl mít
význam pro rozhodnutí obecného soudu ve věci samé, se může
žalovaný vyjádřit v rámci soudního řízení. Z uvedených důvodů
Ústavní soud neshledal rozpor § 76g občanského soudního řádu
se zásadou rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3
Listiny.
27. Pokud jde o napadené ustanovení § 220 odst. 3 občanského
soudního řádu, toto ustanovení stanoví, že nejsou-li splněny
podmínky pro potvrzení usnesení, kterým bylo rozhodnuto o
předběžném opatření, nebo jiného usnesení, kterým nebylo
rozhodnuto ve věci samé, nebo pro jejich zrušení podle § 219a
odst. 1, odvolací soud je změní. Ústavní soud v této
souvislosti zdůrazňuje, že protiústavnost tohoto ustanovení
není namítána obecně k omezení možnosti kasace rozhodnutí
odvolacím soudem na případy podle § 219a odst. 1 občanského
soudního řádu, nýbrž pouze ve vztahu k těm případům, kdy
odvolání směřuje proti rozhodnutí o předběžném opatření, jež
se podle § 76g občanského soudního řádu nedoručuje ostatním
účastníkům řízení. Napadené ustanovení proto Ústavní soud
přezkoumal pouze v tomto rozsahu.
28. Jak již bylo uvedeno výše, předběžné opatření je způsobilé
významným způsobem zasáhnout do základních práv a svobod
účastníka řízení. Dostát povinnosti plynoucí ze zásady
rovnosti účastníků řízení znamená, že v rámci soudního řízení
musí být garantována možnost uplatnit svá tvrzení takovým
způsobem, aby žádná procesní strana nebyla podstatně
znevýhodněna z hlediska vlastního posouzení obecného soudu v
rámci řízení. Zákonná úprava řízení o nařízení předběžného
opatření tedy musí vytvořit procesní prostor, aby při
reflektování účelu předběžného opatření byla současně
zachována dotčenému účastníkovi řízení reálná možnost ochrany
jeho práv ve vztahu k nařízenému předběžnému opatření, a to
zejména s ohledem na to, že soudní řízení není omezeno lhůtou,
což znamená, že předběžné opatření může vyvolávat účinky po
nikoli zanedbatelnou dobu do pravomocného ukončení řízení.
29. Posouzení souladu § 220 odst. 3 občanského soudního řádu
ve vztahu k řízení o nařízení předběžného opatření z hlediska
zásady rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny
tedy předpokládá zodpovězení otázky, zda současná právní
úprava umožňuje účastníku řízení, kterému byla předběžným
opatřením uložena povinnost, uplatnit svá tvrzení a námitky v
obdobném rozsahu, jaký měl navrhovatel, bez ohledu na to, bylo-li
předběžné opatření nařízeno soudem prvního nebo druhého
stupně. Ústavní soud dospěl k závěru, že tomu tak není.
30. Předtím Ústavní soud zkoumal, zda možnost pro uplatnění
tvrzení žalovaného je nebo může být dána během samotného
odvolacího řízení, a to především z hlediska § 210 odst. 1 a §
214 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu. Obě ustanovení
se vztahují k odvolacímu řízení, přičemž ve své podstatě
vytvářejí prostor pro to, aby ostatní účastníci řízení mohli v
řízení uplatnit svá tvrzení. Podle prvního uvedeného
ustanovení doručí předseda senátu odvolání ostatním účastníkům
pouze v případě, jedná-li se o rozsudek nebo o usnesení ve
věci samé. V ostatních případech, jako je tomu v případě
předběžného opatření, soud odvolání nedoručuje. K uvedenému
ustanovení Ústavní soud opakovaně uvedl v souvislosti s
rozhodováním o odvolání pouze proti výroku o náhradě nákladů
řízení, že ačkoliv z něj "nevyplývá povinnost soudu doručovat
opisy odvolání směřující proti nikoliv meritorním rozhodnutím
ostatním účastníkům, to však neznamená, že tak soud prvního
stupně nemůže učinit na základě úvahy (ústavně souladné) o
vhodnosti a účelnosti takového opatření s ohledem na okolnosti
případu nebo specifikum věci" (nález ze dne 26. září 2005 sp.
zn. IV. ÚS 310/05, N 180/38 SbNU 443). Obdobně se vyslovil ve
vztahu k možnosti nenařídit jednání podle § 214 odst. 2 písm.
e) občanského soudního řádu v případě, kdy se odvolání týká
pouze nákladů řízení. V daném případě se však jedná o
odlišnou situaci, než o jakou se jednalo v případě odvolacího
řízení týkajícího se toliko náhrady nákladů řízení.
31. Jak již bylo uvedeno výše, předběžné opatření vytváří
předpoklad pro účinnou ochranu subjektivních práv účastníka
před soudem. Účinnost této ochrany je dána tím, že tímto
opatřením se lze urychleně domoci stanovení povinnosti vůči
žalovanému, v čehož důsledku lze zamezit ohrožení pozdějšího
výkonu soudního rozhodnutí, resp. tím lze zamezit případným
negativním důsledkům do právní sféry navrhovatele, ke kterým
by mohlo dojít v důsledku nemožnosti výkonu jeho práv až do
rozhodnutí soudu ve věci samé. Požadavek rychlosti, jakož i
překvapivosti z hlediska předvídatelnosti uložení předběžného
opatření dotčenému účastníku řízení umožňuje efektivnost
uvedeného procesního prostředku. Vyloučení těchto požadavků by
znemožnilo účinnost tohoto prostředku při soudní ochraně
subjektivních práv, a tedy by se negativním způsobem promítlo
do základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1
Listiny, jež předpokládá existenci právních prostředků pro
účinnou ochranu subjektivních práv. Pokud by soud zaslal
odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým
nevyhověl návrhu na nařízení předběžného opatření, ostatním
účastníkům řízení nebo pokud by nařídil jednání ve smyslu §
214 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu, fakticky by tím
v řadě případů znemožnil reálné dosažení ochrany práv formou
předběžného opatření, neboť žalovaný by mohl svým postupem
znemožnit dosažení jeho účelu. Takovýto postup obecného soudu
je tedy vyloučen z povahy předběžného nařízení, a lze uzavřít,
že výkladem a aplikací § 210 odst. 1 a § 214 odst. 2 písm. c)
občanského soudního řádu nelze s ohledem na účel předběžného
opatření zabezpečit možnost žalovaného uplatnit jeho procesní
práva.
32. Možnost pro uplatnění tvrzení a námitek žalovaného přitom
není dána ani následně, po rozhodnutí odvolacího soudu, kterým
nařídí předběžné opatření. Za přiměřený procesní prostředek
nelze považovat ani případný podnět ke zrušení předběžného
opatření soudem ve smyslu § 77 odst. 2 občanského soudního
řádu. Toto ustanovení v podstatě podmiňuje trvání předběžného
opatření trváním důvodů, pro které bylo nařízeno. Soud je
podle tohoto ustanovení povinen předběžné opatření zrušit,
pokud podle jeho názoru pominou důvody jeho nařízení. Již z
uvedeného je zřejmé, že jakýkoliv podnět ve vztahu k soudu by
nemohl docílit přezkoumání zákonnosti předběžného opatření v
době jeho nařízení, neboť podle uvedeného ustanovení soud
posuzuje aktuální trvání těchto podmínek, a nikoliv to, zda
tyto podmínky byly dány v době nařízení.
33. Za těchto okolností tedy Ústavní soud konstatuje, že
současná právní úprava nevytváří procesní prostor pro
účastníka řízení, jemuž je v důsledku změny usnesení soudu
prvého stupně odvolacím soudem podle § 220 odst. 3 občanského
soudního řádu stanovena předběžným opatřením povinnost, aby
mohl v obdobném rozsahu jako žalobce chránit svá práva v
řízení před soudem. V důsledku právní úpravy je tak na úrovni
jednoduchého (podústavního) práva založen rozpor s ústavní
zásadou rovnosti účastníků řízení, což může v případě aplikace
této právní úpravy vést k porušení základního práva účastníka
řízení plynoucího z uvedené zásady.
34. Ústavní soud z hlediska čl. 37 odst. 3 Listiny nedospěl k
závěru, že vyloučení možnosti zrušit rozhodnutí soudu prvního
stupně o předběžném nařízení ve smyslu napadeného § 220 odst.
3 občanského soudního řádu lze samo o sobě považovat za
protiústavní. V případě, že soud prvního stupně nevyhověl
alespoň částečně návrhu na nařízení předběžného opatření, však
právě nemožnost kasace tohoto rozhodnutí odvolacím soudem při
absenci jiného prostředku ochrany práva žalovaného účastníka
řízení brání poskytnutí ochrany jeho základního práva v řízení
před obecnými soudy ve smyslu čl. 4 Ústavy. Napadené
ustanovení je tedy z výše uvedených důvodů v rozporu se
zásadou rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny
a současně čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
VI.
Formulace výroku derogačního nálezu a jeho právní následky
35. Ústavní soud dospěl k závěru, že s ohledem na výše uvedené
důvody je § 220 odst. 3 občanského soudního řádu v rozporu s
čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V této
souvislosti ale znovu uvádí, že důvody vyslovení tohoto
rozporu se vztahují pouze na případy, v nichž odvolání směřuje
proti usnesení soudu prvního stupně, kdy byl návrh na nařízení
předběžného opatření zamítnut nebo odmítnut nebo kterým bylo
řízení o návrhu zastaveno, a odvolací soud dospěje k názoru,
že toto usnesení má být změněno tak, že se návrhu alespoň
částečně vyhoví. Ústavní soud si je vědom, že derogační důvod
se vztahuje pouze na dílčí právní normu obsaženou v tomto
ustanovení, přesto však s ohledem na jeho pravomoc mu
nepřísluší svým derogačním výrokem reformulovat toto
ustanovení, např. tím způsobem, že by přistoupil pouze k jeho
zrušení v části vztahující se výslovně k předběžnému opatření,
tedy v části vymezené slovy "usnesení, jímž bylo rozhodnuto o
předběžném opatření, nebo" (srov. nález ze dne 30. listopadu
2004 sp. zn. Pl. ÚS 15/04, N 180/35 SbNU 391, 45/2005 Sb.).
Vedle toho, pokud by Ústavní soud zrušil toto ustanovení jen
ve slovech "usnesení, jímž bylo rozhodnuto o předběžném
opatření, nebo", bylo by i nadále rozhodnutí o předběžném
opatření podřaditelné pod torzo textu § 220 odst. 3 občanského
soudního řádu, neboť jde nepochybně o "usnesení, kterým nebylo
rozhodnuto ve věci samé". Částečná derogace by proto nevedla k
odstranění protiústavního stavu. Navíc by nechtěným důsledkem
této derogace bylo též vyloučení možnosti změny napadeného
usnesení i v situaci, kdy bylo v prvním stupni návrhu na
vydání předběžného opatření alespoň částečně vyhověno,
povinnému bylo usnesení doručeno a podal proti němu odvolání.
Na takovou procesní situaci derogační důvod v žádném případě
nedopadá.
36. Je věcí zákonodárce, aby rozhodl o tom, jakou právní
úpravu rozhodování o předběžném opatření přijme, jež by
odstranila tímto nálezem vymezený ústavní deficit. Ústavní
soud znovu zdůrazňuje, že ten vyvstává v kontextu s celou
právní úpravou předběžného opatření v občanském soudním řádu,
a zde se projevil úplnou absencí práva být slyšen a úplnou
absencí možností právní obrany žalované strany proti
předběžnému opatření, jímž byla této straně uložena povinnost
až soudem druhého stupně, narozdíl od navrhovatele a na rozdíl
od situace, jaká by nastala, pokud by předběžné opatření
nařídil již soud prvního stupně. Ústavní soud k tomu dodává,
že tento nález nelze vykládat tím způsobem, že jediným možným
řešením je absolutizace možnosti kasace rozhodnutí soudu
prvního stupně v předmětném odvolacím řízení. V tomto smyslu
zákonodárce není omezen, přičemž si lze z jeho strany
představit i jiná řešení, např. rozšíření důvodů pro podání
návrhu na zrušení předběžného opatření podle § 77 odst. 2
občanského soudního řádu či zavedení úplně nového procesního
prostředku, jímž by mohla povinná strana dosáhnout slyšení ve
věci nařízeného předběžného opatření, předložení svého pohledu
na věc a přezkoumání nařízeného předběžného opatření v krátkém
čase. Lze uvažovat též o kombinaci s možností autoremedury v
případě opravného prostředku navrhovatele proti zamítnutí
návrhu na nařízení předběžného opatření soudem prvního stupně,
a tedy s následným otevřením možnosti žalovaného podat
odvolání k soudu druhého stupně. Pouze pro úplnost Ústavní
soud zmiňuje i možnost rozšíření dovolání na situace, kdy
předběžné opatření nařídí soud druhého stupně změnou usnesení
soudu prvního stupně, toto řešení však zřejmě není vhodné
systémově a s ohledem na požadavek rychlosti řízení o
předběžném opatření. Ústavní soud dodává, že pozornost by si
ostatně zasloužilo komplexní přehodnocení procesní právní
úpravy předběžných opatření s důslednou reflexí ústavních
principů a ústavně zaručených základních práv, zejména
rozlišení funkcí a účelů různých předběžných opatření v
různých typech řízení, a z toho odpovídající procesní
odlišnosti u jednotlivých typů předběžných opatření. Nynější
právní úprava se i ze srovnání s právní úpravou v jiných
zemích jeví jako nepromyšlená.
37. Ústavní soud zde ilustrativně poukazuje například na
procesní právní úpravy v sousedních, z hlediska právní kultury
nám blízkých zemí. Rakouský exekuční řád (
Exekutionsordnung
,
RGBl 1896/79, § 378 - 402) například zakotvuje zvláštní
procesní prostředky obrany nejen žalobci, jemuž nebylo
vyhověno, ale i žalovanému, jemuž byla předběžným opatřením
uložena povinnost, tzv. odpor (Widerspruch
) a rekurs (Rekurs
),
přičemž oba prostředky umožňují v různých procesních situacích
žalovanému, aby mohl být slyšen a dosáhnout přezkoumání
předběžného opatření (stručně a zjednodušeně řečeno, odpor
přísluší v případě, že žalovaný neměl možnost se před
nařízením předběžného opatření k věci vyjádřit, rekurs v
případě, že tuto možnost měl, nebo pokud byl návrh zamítnut -
pak právo rekursu přísluší žalobci). Německý občanský soudní
řád (Zivilprozessordnung
ze dne 30. 1. 1877, RGBl. S. 83, nově
vyhlášen ve znění ze dne 5. 12. 1005, BGBl. I S. 3202, § 916 - 945)
obdobně také rozlišuje více procesních prostředků obrany
obou stran sporu proti rozhodnutí o předběžném opatření -
odvolání (Berufung
), odpor (Widerspruch
) žalovaného proti
usnesení o nařízení předběžného opatření či okamžitá stížnost
(sofortige Beschwerde
) žalobce proti usnesení o zamítnutí
návrhu. I zde je zmiňovaný odpor nástrojem, jímž žalovaný
realizuje své právo být slyšen v situaci, kdy mu to nebylo
umožněno před rozhodnutím (tj. zde před nařízením předběžného
opatření).38. Z důvodu významu uvedeného ustanovení pro rozhodování
odvolacích soudů a skutečnosti, že derogační důvod tohoto
ustanovení dopadá pouze na některé případy jeho aplikace,
rozhodl podle § 70 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
ve znění zákona č. 48/2002 Sb.,
že uvedené ustanovení se ruší až dnem 1. dubna 2011. Tím je
pro zákonodárce vytvořen dostatečný prostor pro přijetí
ústavněkonformní právní úpravy. Do této doby zůstává uvedené
ustanovení aplikovatelným, s výjimkou případů, na které dopadá
derogační důvod tohoto ustanovení, a tedy v nichž by aplikace
tohoto ustanovení vedla k porušení základního práva dotčených
účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1
Úmluvy.
39. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že posouzení
souladu zákona nebo jiného právního předpisu v řízení podle §
64 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
ve znění pozdějších předpisů, se
nepromítá pouze do roviny platnosti právního předpisu, nýbrž i
do roviny jeho aplikovatelnosti. Ústava samotná neomezuje
ochranu základních práv a svobod v případě, kdy důvod jejich
porušení spočívá v aplikaci protiústavní právní normy, pouze
na zrušení takovéto právní normy Ústavním soudem, nýbrž
předpokládá promítnutí právních závěrů Ústavního soudu i ve
vztahu k aplikaci takovéto právní normy orgány veřejné moci.
Tento závěr je zřejmý z konstantní judikatury Ústavního soudu,
která připouští přezkum i zrušeného zákona na návrh obecného
soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy v případě, že tento soud
dospěje k závěru o jeho rozporu s ústavním pořádkem (nález ze
dne 10. ledna 2001 sp. zn. Pl. ÚS 33/2000, N 5/21 SbNU 29,
78/2001 Sb.; nález ze dne 6. února 2007 sp. zn. Pl. ÚS 38/06,
N 23/44 SbNU 279, 87/2007 Sb., nález ze dne 29. ledna 2008 sp.
zn. Pl. ÚS 72/06, 291/2008 Sb.). V takovém případě totiž není
rozhodné, zda byl uvedený zákon zrušen, ale zda je právní
norma obsažená v jeho znění stále aplikovatelná a zda
posouzení otázky ústavnosti je nezbytným předpokladem pro
rozhodnutí soudu ve věci samé.
40. I v daném případě tak nelze opomenout, že v řízení o
zrušení zákonů a jiných právních předpisů rozhoduje Ústavní
soud v první řadě o ústavnosti předmětné právní normy. Pokud v
řízení na návrh podle čl. 95 odst. 2 Ústavy rozhoduje Ústavní
soud o ústavnosti již zrušených zákonů, je důsledkem výroku o
rozporu s ústavním pořádkem neaplikovatelnost předmětného
zákonného ustanovení (nález ze dne 7. dubna 2009 sp. zn. Pl.
ÚS 35/08, 151/2009 Sb.). Je tedy zřejmé, že tento účinek se
musí uplatnit i v případech, kdy se jedná o posouzení
ústavnosti stále platného zákona. Navzdory stanovení
pozdějšího dne zrušení napadeného ustanovení jsou tedy obecné
soudy oprávněny neaplikovat § 220 odst. 3 občanského soudního
řádu v případech, kdy by takováto aplikace znamenala změnu
usnesení soudu prvního stupně, který zamítl nebo odmítl návrh
na nařízení předběžného opatření nebo kterým bylo zastaveno
řízení o takovémto návrhu, v tom smyslu, že by v důsledku této
změny bylo alespoň částečně vyhověno návrhu. Aplikováním
tohoto ustanovení by totiž porušily základní právo žalovaného
vyplývající ze zásady rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl.
37 odst. 3 Listiny.
41. Ústavní soud tedy uzavírá, že § 220 odst. 3 občanského
soudního řádu je v rozporu s čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6
odst. 1 Úmluvy, pročež rozhodl podle § 70 odst. 1 zákona o
Ústavním soudu, že se toto ustanovení ruší, přičemž
vykonatelnost tohoto výroku podle § 58 odst. 1 zákona o
Ústavním soudu odložil na pozdější den, aby měl zákonodárce
potřebný prostor pro přijetí komplexní ústavněkonformní právní
úpravy. Protože odklad vykonatelnosti derogačního výroku za
současně přetrvávající přítomnosti derogačního důvodu vyvolává
v aplikační praxi velké napětí, byl nucen Ústavní soud toto
napětí odstranit prozatímní úpravou v podobě interpretativního
výroku pod bodem III. Konečně návrh na zrušení § 76g
občanského soudního řádu podle § 70 odst. 2 zákona o Ústavním
soudu Ústavní soud jako nedůvodný zamítl.
Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Rychetský v. r.
Odlišné stanovisko podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
ve znění pozdějších předpisů, zaujala k rozhodnutí pléna soudkyně Ivana Janů.