Sdílení poznámky:
Obsah
Typ obsahu
90/2008 Sb.
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem České republiky
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla
Rychetského a soudců Stanislava Balíka, Františka Duchoně,
Vlasty Formánkové, Vojena Güttlera, Pavla Holländera, Ivany
Janů, Vladimíra Kůrky, Dagmar Lastovecké, Jiřího Muchy,
Jana Musila, Jiřího Nykodýma, Miloslava Výborného a Elišky
Wagnerové o návrhu II. senátu Ústavního soudu na zrušení §
400 odst. 1 a § 398 odst. 6 trestního řádu, za účasti
Poslanecké sněmovny Parlamentu, a Senátu Parlamentu,
jako účastníků řízení,
takto:
1. Ustanovení § 398 odst. 6 věty prvé a § 400 odst. 1
zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění
pozdějších předpisů, se ruší dnem 31. prosince 2008.
2. Návrh na zrušení § 398 odst. 6 věty druhé zákona č.
141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění
pozdějších předpisů, se zamítá.
Odůvodnění
I.
Vymezení věci a rekapitulace návrhu
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 29.
prosince 2005 se S. H. (dále jen „stěžovatel“) domáhá
zrušení usnesení Městského soudu v Praze sp. zn.
Nt 449/2004 ze dne 9. září 2005, kterým nebyla přijata jeho
nabídka peněžité záruky ve výši 100 000 Kč, nebyla přijata
nabídka jeho písemného slibu, a byla zamítnuta jeho žádost
o propuštění z vazby na svobodu, a usnesení Vrchního soudu
v Praze sp. zn. 1 To 43/2005 ze dne 4. listopadu 2005,
kterým byla jeho stížnost zamítnuta. Tvrdí, že jimi byla
porušena jeho základní práva podle čl. 8 odst. 2 a čl. 38
odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen
„Listina“).
2. Z připojeného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. Nt
449/2004 Ústavní soud zjistil, že Úřední soud v Hofu
(Spolková republika Německo) vydal na stěžovatele dne 8.
listopadu 2004 pod sp. zn. 1 Gs 1914/04 příkaz k zatčení.
Důvodem bylo obvinění, že měl v devíti případech úplatně
napomoci jiným cizincům, aby v rozporu se zákonem
přicestovali v období od srpna 2003 do srpna 2004 na území
Spolkové republiky Německo, a to ku prospěchu více cizinců
a jako člen organizované skupiny, a ve dvou případech se o
totéž jednání v téže době měl pokusit. Tím se měl dopustit
trestného činu podle § 92 odst. 1 číslo 1, číslo 6, § 92a
odst. 1 číslo 1, číslo 2, § 92a odst. 3, a § 92b odst. 1
cizineckého zákona Spolkové republiky Německo, a podle §
22, § 23, § 53 trestního zákona Spolkové republiky Německo.
Byl u něj shledán útěkový důvod vazby.
3. Na základě tohoto příkazu k zatčení byl stěžovatel od
27. prosince 2004 omezen na svobodě a usnesením předsedkyně
senátu Městského soudu v Praze č. j. Nt 449/2004-23 ze dne
29. prosince 2004 byl vzat do předběžné vazby. Usnesením
Vrchního soudu v Praze, č. j. 1 To 3/2005-97, ze dne 3.
znora 2005 byla jeho stížnost jako nedůvodná zamítnuta.
Přípisem ze dne 14. března 2005 stěžovatel souhlasil se
svým vydáním k trestnímu stíhání do Spolkové republiky
Německo a tentýž souhlas zopakoval i při svém výslechu,
konaném u Městského soudu v Praze dne 22. dubna 2005, kdy
bylo poté usnesením č. j. Nt 449/2004-217 rozhodnuto o
přeměně vazby předběžné na vazbu vydávací. Dne 29. dubna
2005 navrhla státní zástupkyně Městského státního
zastupitelství v Praze, aby ministr spravedlnosti povolil
vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Spolkové
republiky Německo.
4. Rozhodnutím ministra spravedlnosti č. j. 2352/2004-MO-M/13
ze dne 12. května 2005 bylo jednak povoleno vydání
stěžovatele k trestnímu stíhání do Spolkové republiky
Německo, a současně byla realizace vydání odložena do doby
skončení trestního řízení, které je proti němu vedeno u
Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 6 T 93/2003, resp. do
doby po skončení případného výkonu trestu odnětí svobody. O
tomto rozhodnutí byl Městský soud informován přípisem
Ministerstva spravedlnosti doručeným dne 17. května 2005.
Přípisem, doručeným dne 11. srpna 2005, byl Městský soud
v Praze informován o tom, že rozhodnutí ministra
spravedlnosti ze dne 12. května 2005 bylo nahrazeno
rozhodnutím ministra spravedlnosti č. j. 2352/2004-MO-M/25
ze dne 5. srpna 2005, když změna spočívala v úpravě spisové
značky řízení, vedeného u Okresního soudu v Děčíně na sp.
zn. 6 T 93/2002. Telefaxem doručeným dne 19. září 2005 byl
konečně Městský soud v Praze informován o tom, že
rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 5. srpna 2005 bylo
nahrazeno rozhodnutím ministra spravedlnosti č. j.
3352/2004-MO-M/31 ze dne 12. září 2005, jímž bylo odložení
realizace vydání rozšířeno o dobu do skončení řízení
vedeného Policií České republiky, Službou kriminální
policie a vyšetřování, útvarem pro odhalování
organizovaného zločinu pod ČTS: ÚOOZ-148/V7-2003-E2, resp.
do doby po skončení případného výkonu trestu odnětí
svobody.
5. Podáním ze dne 15. června 2005 požádal stěžovatel o
propuštění z vydávací vazby, a přitom nabídl peněžitou
záruku ve výši 100 000 Kč a písemný slib. Usnesením
Městského soudu v Praze č. j. Nt 449/2004-264 ze dne 9.
září 2005 nebyla přijata nabídka peněžité záruky a nabídka
písemného slibu a návrh na propuštění z vydávací vazby byl
zamítnut. Usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 1 To
43/2005-282 ze dne 4. listopadu 2005 byla stížnost
stěžovatele jako nedůvodná zamítnuta.
6. V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že
v řízení vedeném Okresním soudem v Děčíně pod sp. zn. 6 T
93/2002 dochází k průtahům, že v této věci figuruje třináct
spoluobžalovaných a konečné rozhodnutí lze tedy očekávat
spíše v horizontu let. Ohledně nově zahájeného trestního
stíhání namítá, že ohledně osmi z devíti vytýkaných skutků
je stíhán ve Spolkové republice Německo v řízení, pro něž
se nachází ve vydávací vazbě. Obává se proto, že může být
na území obou států souběžně odsouzen pro identickou
trestnou činnost. Toto trestní stíhání přitom mělo být
zahájeno „jen pro jistotu“, kdyby trestní stíhání ve
Spolkové republice Německo bylo zmařeno. Zároveň je toho
názoru, že od zahájení posledního trestního stíhání
pominuly důvody vydávací vazby a paradoxně orgány Spolkové
republiky Německo čekají na jeho vydání a orgány činné
v trestním řízení čekají na ukončení trestního stíhání ve
Spolkové republice Německo. Stěžovatel se tak již déle než
rok nachází ve vazbě, aniž by v jeho řízeních nastal
jakýkoliv pokrok. Setrváváním ve vydávací vazbě je mu
znemožňována obhajoba v trestním řízení vedeném proti němu
ve Spolkové republice Německo, přestože právě pro možnost
jejího efektivního vykonávání souhlasil se svým vydáním.
K samotné obavě z útěku uvádí, že se před několika lety
oženil s občankou České republiky, se kterou má nyní
čtyřletou dceru, o kterou se řádně stará a nemá v úmyslu
Českou republiku opustit. Přitom řízení před Okresním
soudem v Děčíně probíhá již několik let, aniž by se pokusil
kvůli tomu utéci.
7. Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili
k ústavní stížnosti. Městský soud v Praze, který se jediný
vyjádřil, odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Má zato,
že vzhledem k závažnosti trestní věci, pro kterou Spolková
republika Německo o vydání žádá, je nepochybně dána obava
z útěku a tím i ze zmaření vydání. Upozorňuje, že
stěžovatel s vydáním souhlasil a práva podat stížnost proti
rozhodnutí o přeměně vazby předběžné na vydávací se
výslovně vzdal. Pokud stěžovatel neobdržel rozhodnutí
ministra spravedlnosti, kterým bylo povoleno vydání, je
třeba, aby se obrátil přímo na Ministerstvo spravedlnosti.
8. V replice stěžovatel zdůraznil, že je nyní policejním
orgánem stíhán pro identickou činnost, pro kterou se
nachází ve vydávací vazbě. V té souvislosti opakovaně
bezvýsledně žádal, aby proti němu policejní orgán zahájil
trestní stíhání i pro další skutky, pro které je stíhán
rovněž ve Spolkové republice Německo. Domnívá se, že
vydávací vazba ve skutečnosti nahrazuje vazbu vyšetřovací,
pro kterou však není žádný zákonný důvod, neboť vazba trvá
již více než šestnáct měsíců.
9. Na výzvu Ústavního soudu ministr spravedlnosti sdělil,
že s ohledem na skutečnost, že realizace vydání byla
odložena z důvodu dosud pravomocně neukončeného trestního
stíhání, nebylo uvažováno o žádném konkrétním časovém
omezení tohoto odložení. Nedomnívá se, že by zákonná úprava
byla na újmu základních práv osoby, o jejíž vydání jde, a
to zejména s ohledem na skutečnost, že má právo požádat o
propuštění z vydávací vazby. K odložení provedení vydání
došlo s ohledem na informace o trestních řízeních, která
jsou proti stěžovateli vedena v tuzemsku.
10. Na výzvu Ústavního soudu sdělil Okresní soud v Děčíně,
že pod sp. zn. 6 T 93/2002 je proti stěžovateli a dalším
osobám vedeno trestní řízení pro trestné činy zločinného
spolčení podle § 163a odst. 1 trestního zákona a
nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a odst. 1
a 2 písm. b) a c) trestního zákona, spočívající v
organizování nedovoleného převedení osob do Spolkové
republiky Německo. Stěžovatel byl nepravomocně odsouzen
rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne
15. listopadu 2002 pro jeden útok vytýkaného trestného činu
k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, podmíněně
odloženého na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
Stěžovatel byl v této věci ve vazbě od 26. června 2001 do
12. listopadu 2002. O odvolání proti rozsudku doposud
nebylo věcně rozhodnuto a prognóza časového průběhu dalšího
řízení byla dána tímto soudem do horizontu měsíců s ohledem
na to, že se jedná o trestnou činnost spáchanou ve
čtyřiceti dílčích skutcích kladenou za vinu celkem patnácti
osobám. Ústavní soud k tomu připomíná, že se nejedná o
věcně a časově identické skutky jako ty, pro něž je stíhán
ve Spolkové republice Německo.
11. Policie České republiky sdělila Ústavnímu soudu, že ve
věci dalšího stíhání stěžovatele byly úkony trestního
řízení ve věci podezření ze spáchání trestného činu
nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a odst. 1
a 2 písm. c) trestního zákona stěžovatelem zahájeny již dne
7. července 2003. Po zahájení trestního stíhání v srpnu
2005 byl stěžovatel vyslechnut a od února 2006 proběhly
výslechy pěti osob
(z toho na výpovědích dvou z nich je založen zatýkací
rozkaz, pro nějž je stěžovatel ve vydávací vazbě), které
musely být předvolávány opakovaně. Další úkony prováděny
nebyly.
12. II. senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že
neexistuje důvod pro odmítnutí ústavní stížnosti podle § 43
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“).
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele
s odkladem jeho vydání k trestnímu stíhání, o kterém podle
§ 400 odst. 1 trestního řádu rozhodl ministr spravedlnosti.
Ministr spravedlnosti je formálně součástí moci výkonné,
tedy zcela vně moci soudní, aniž by v jeho pozici bylo
možné shledat nezbytné materiální podmínky soudního orgánu.
Obecné soudy přitom podle tohoto a navazujících ustanovení
trestního řádu nezkoumají oprávněnost trvání omezení osobní
svobody vydávací vazbou z jiných důvodů, než je existence
důvodu vydání. V neposlední řadě není v podústavním právu
obecně u vydávací vazby, tedy ani v případě odložení
vydání, stanovena maximální možná délka trvání této vazby,
jako je tomu v případě vazby podle § 67 a násl. trestního
řádu. II. senát Ústavního soudu proto dospěl k závěru, že
ustanovení § 400 odst. 1 trestního řádu evidentně stojí
v rozporu s čl. 8 odst. 1 a 5 Listiny, resp. čl. 5 odst. 1
písm. c) a odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“).
13. Následně dospěl II. senát k závěru, že zákonné meze
soudního přezkumu ve zkráceném vydávacím řízení k žádosti o
propuštění z vazby na svobodu, které vylučují mimo jiné i
přezkum všech rozhodnutí navazujících na rozhodnutí o vzetí
do vazby podle § 398 odst. 5 trestního řádu, tedy včetně
rozhodnutí o odkladu vydání podle § 400 odst. 1 trestního
řádu, jsou výslovně zakotveny v § 398 odst. 6 trestního
řádu. Proto rozšířil návrh i o návrh na zrušení § 398 odst.
6 trestního řádu.
II.
Rekapitulace podstatných částí vyjádření účastníků řízení
14. Předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu po rekapitulaci
zákonodárného procesu uvedl, že základním pramenem
extradičního řízení je Evropská úmluva o vydávání sjednaná
13. prosince 1957 (č. 549/1992 Sb.). Ta v čl. 19 odst. 1
stanoví možnost dožádané strany odložit předání vyžádané
osoby, aby ji mohla trestně stíhat nebo na ní vykonat trest
za jiný trestný čin, než pro který je žádáno vydání.
Předkladatel návrhu zákona č. 539/2004 Sb. provádějícího
toto ustanovení odůvodnil návrh nového ustanovení potřebami
praxe s tím, že by odklad neměl znemožnit cizím orgánům
ukončit jejich trestní řízení v přiměřené době. Účelem
předmětného ustanovení je nalézt rovnováhu mezi plněním
mezinárodních závazků na straně jedné a požadavkem na
objasnění trestné činnosti a spravedlivém potrestání
pachatelů těchto činů spáchaných na území České republiky
na straně druhé. Zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že
přijatý zákon je v souladu s s ústavním pořádkem a právním
řádem České republiky. Závěrem nechal na Ústavním soudu,
aby posoudil ústavnost zákona.
15. Předseda Senátu uvedl, že nová úprava extradičního
řízení byla koncipována jako téměř úplná recepce závazků
České republiky z mezinárodních smluv a z právních aktů
Evropské unie v dané oblasti. Předchozí právní úprava se
v zásadě nelišila, avšak obešla se bez výslovného popisu
odkladu vydání a možnosti dočasného předání, které byly
obsaženy pouze v čl. 19 Evropské úmluvy o vydávání. Tato
smluvní pravidla byla přímo prováděna, i když nebyla
zákonem explicitně stanovena působnost státních orgánů
k rozhodování. Městský soud v Praze v té době judikoval, že
oprávnění k odložení předání vyžádané osoby je v pravomoci
ministra spravedlnosti (sp. zn. 1 Nt 120/92 in Sb.NS 96, 2: 85).
Proto při projednávání novely byla akcentována
problematika zcela nových „evropských“ právních nástrojů a
univerzální úprava byla vnímána jako pouhá legislativní
redakce dosavadní úpravy, která je svým dlouhodobým
užíváním prověřena co do funkčnosti i ústavní konformity.
16. Uvedl, že ač to zákon nevyžaduje, lze předpokládat, že
k odkladu vydání dochází po posouzení a na návrh
příslušných orgánů činných v trestním řízení, které jsou na
rozdíl od ministra spravedlnosti schopny navrhnout a
posoudit účelnost odložení. S odkazem na judikaturu
Nejvyššího soudu a Evropského soudu pro lidská práva
nepovažuje rozhodnutí ministra spravedlnosti o odložení
vydání za rozhodnutím o zbavení svobody, které by
představovalo odnětí věci soudu bez jeho vědomí.
17. Konstatoval, že důvodem vydávací vazby je nepochybně
zabezpečit vydání samo, a proto soud není při vzetí do této
vazby podle § 397 odst. 3 vázán zákonnými vazebními důvody.
K vydání má totiž dojít co nejrychleji, a proto absentuje i
limit maximálního trvání této vazby. Přitom pokud odklad
vydání není podložen argumentem, že ukončení tuzemského
trestního řízení je finalizací v zásadě skončené věci, pak
se takový odklad jeví být ve zřejmém rozporu se smyslem
mezinárodního závazku k extradici. Proto důvodová zpráva k
§ 400 odst. 1 trestního řádu uvedla, že by mělo jít o
případy, kdy dobu na ukončení tuzemského trestního řízení
lze odhadnout velmi přesně, a to spíše v řádu týdnů než
měsíců. I zde platí, že takovému trestnímu stíhání musí být
dána přednost před stíháním osob, které jsou na svobodě,
jak dovodil Evropský soud pro lidská práva ve věci Wemhoff
proti Německu (rozsudek č. 2122/64 ze dne 27. června 1968).
Proto se klade otázka, zda se v problematických případech
odkladu vydání do ciziny spíše nejedná o vady zákonnosti
postupu než o rozpor právní úpravy s ústavním pořádkem.
Hypoteticky lze uvažovat o tom, že rozhodnutí ministra
spravedlnosti je přezkoumatelné v režimu správního
soudnictví.
18. Dodal, že vydávací vazba není vazbou absolutní, ale
podléhá standardním procesním garancím a i pro ni je
v souladu s Úmluvou vyžadována kontrola trvající legálnosti
zbavení svobody (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva
ve věci Weeks proti Spojenému království č. 9787/82 ze dne
2. března 1987). Je tedy podle § 396 odst. 6 trestního řádu
možné i po odložení vydání do ciziny uplatňovat periodické
žádosti o propuštění a navrhovat její nahrazení podle § 73
nebo § 73a trestního řádu. Ze schématu Huga Grotia
aut
dedere aut punire
přitom nelze uspokojivě dovodit absolutní
zbavení svobody osoby, o jejíž vydání jde, a to bez
alternativy jiného způsobu zajištění nebo alternativy
očekávání vydání na svobodě (nejspíše v případech odložení
vydání z důvodu dokončení tuzemského trestního stíhání), i
když alternativa pobytu vyžadovaných osob na svobodě nebude
příliš častou.19. Závěrem uvedl, že Senát Parlamentu projednal předmětný
návrh novely ve většinovém přesvědčení, že je v souladu
ústavním pořádkem a mezinárodními závazky. Ponechal na
Ústavním soudu posouzení ústavnosti napadeného ustanovení.
20. Po rozšíření návrhu předseda Poslanecké sněmovny
opětovně poukázal na legislativní proces, který vyústil
v přijetí zákona č. 539/2004 Sb., s tím, že institut
zkráceného vydávacího řízení byl zaveden již zákonem č.
150/1997 Sb., a následná úprava § 398 odst. 6 trestního
řádu byla brána jako zpřesnění, s ohledem na dosavadní
problémy spojené s určováním příslušnosti soudu
rozhodujícího o žádostech a stížnostech osoby ve vydávací
vazbě. Poukázal přitom na rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 534/06
(ze dne 3. ledna 2007 in http://nalus.usoud.cz/), a sp. zn.
III. ÚS 383/04 (in U 52/35 SbNU 615), s tím, že
obligatornost vydávací vazby je projevem vůle státu
dodržovat mezinárodní závazky. Poukázal rovněž na zákonné
podmínky institutu zkráceného vydávacího řízení a uzavřel,
že zákonodárný sbor jednal v přesvědčení o souladu
přijatého zákona s ústavním pořádkem.
21. Předseda Senátu po rozšíření návrhu poukázal na své
vyjádření k původní části návrhu s tím, že jeho poznámky
jsou přiměřeně použitelné i nadále. Ve vztahu k vývodům na
této poznámkové úrovni nově připustil, že zabezpečení
soudního přezkumu trvání vydávací vazby prostřednictvím
více méně kompetenčního ustanovení § 73b odst. 3 trestního
řádu (viz normativní odkaz v § 398 odst. 6 trestního řádu)
vzbuzuje pochybnosti o možnosti vyhovět navrhovatelem
namítaným ústavním požadavkům. Uzavřel, že Senát projednal
návrh zákona obsahující kritizované ustanovení v mezích a
způsobem stanoveným Ústavou ve většinovém přesvědčení, že
je v souladu s ústavním pořádkem a mezinárodními závazky.
III.
Podmínky aktivní legitimace navrhovatele
22. Návrh byl podán II. senátem Ústavního soudu v rámci
posuzování ústavní stížnosti, který došel závěru, že § 400
odst. 1 trestního řádu ve spojení s § 398 odst. 6 trestního
řádu, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je
předmětem ústavní stížnosti, je v rozporu s čl. 8 odst. 1 a
5 Listiny, resp. čl. 5 odst. 1 písm. c) a odst. 3 Úmluvy.
Jedná se tedy o návrh podaný v souladu s § 64 odst. 1 písm.
c) zákona o Ústavním soudu. Jsou proto splněny podmínky
aktivní legitimace.
IV.
Ústavní konformita legislativního procesu
23. Ústavní soud je v souladu s § 68 odst. 2 zákona o
Ústavním soudu v řízení o kontrole norem nejprve povinen
posoudit, zda napadené zákonné ustanovení bylo přijato a
vydáno v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně
předepsaným způsobem. Legislativní proces přijetí zákona č.
539/2004 Sb., kterým byl do trestního řádu doplněn § 400
odst. 1 a § 398 odst. 6 byl však Ústavním soudem shledán
ústavně konformním již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 66/04 (ze
dne 3. května 2006 - č. 434/2006 Sb.). Na tomto závěru
Ústavní soud nemá důvod nic měnit ani v nyní posuzovaném
případě.
V.
Dikce napadeného ustanovení trestního řádu
24. Ustanovení § 398 odst. 6 trestního řádu zní:
„Na řízení o žádosti osoby o propuštění z vazby se
přiměřeně použijí ustanovení § 72 odst. 2 a § 73b odst. 3.
Pro rozhodování o žádostech obviněného o propuštění z vazby
je příslušný soud, který rozhodl o vydávací vazbě podle
odstavce 5.“
Ustanovení § 400 odst. 1 trestního řádu zní:
„Jestliže je přítomnost osoby, o jejíž vydání jde, nezbytná
v České republice pro účely ukončení trestního stíhání
anebo výkonu trestu odnětí svobody v souvislosti s jiným
trestným činem, než který je předmětem žádosti o její
vydání do cizího státu, ministr spravedlnosti po rozhodnutí
o povolení vydání může odložit vydání této osoby do
dožadujícího státu.“
VI.
Obsahový soulad napadených ustanovení s ústavním pořádkem
25. Právu na osobní svobodu náleží v katalogu základních
práv a svobod přední místo. To je dáno mimo jiné tím, že
v případě jeho porušení může mít reparační a satisfakční
funkce právní odpovědnosti vždy pouze omezený účinek.
Z toho důvodu již na úrovni ústavního pořádku existuje
výslovné omezení možnosti do tohoto práva zasáhnout, které
je dále rozvedeno díky principům, které nalezla
jurisprudence ve spojení s teorií. Omezení či dokonce
zbavení osobní svobody je možné jen z důvodů a způsobem,
který je zákonem stanoven (čl. 8 Listiny), přičemž aplikace
příslušných zákonných ustanovení zejména musí být
zdrženlivá a nastupovat jen pokud jejich legitimního účelu
nelze dosáhnout jinak (viz např. Klíma, K. a kol.: Komentář
k Ústavě a Listině. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství
Aleš Čeněk, 2005. str. 652). Na tom nic nemění skutečnost,
že úprava podústavního práva má relativně široké pole
působnosti při konkretizaci důvodů a způsobů, jakými lze do
tohoto ústavně zaručeného práva zasáhnout (viz např.
Pavlíček. V. a kol.: Ústava a ústavní řád České republiky.
2. díl: Práva a svobody. Praha: Linde Praha, 1995. str.
83). Mezi základní principy omezení osobní svobody vazbou
(které musí podústavní právo reflektovat) patří nezbytnost
uvalení vazby a držení v ní jen pro určitý legitimní účel,
proporcionalita mezi osobní svobodou jednotlivce a zájmem
společnosti na omezení této svobody, nezbytnost omezení
osobní svobody pro absenci jiného prostředku k dosažení
totožného cíle, vyvažování přínosů omezení osobní svobody
s ohledem na z toho vyplývající ztráty, a konečně výhradní
pravomoc soudu rozhodovat. Lze tedy uzavřít, že možnost
zasáhnout do práva na osobní svobodu daná na úrovni
ústavního pořádku má povahu výjimek z pravidla, podle něhož
do této svobody není přípustné zasahovat. Výjimky je pak
vždy nutné vykládat výhradně restriktivním způsobem.
26. Podstatou extradice je akt justiční spolupráce, jejímž
cílem je odevzdání osoby státem, na jehož území se nachází,
tedy státem o vydání osoby dožádaným, státu vydání
vyžadujícímu, tedy státu, který je příslušný k trestnímu
stíhání neboli na jehož území byla tato osoba obviněna pro
trestný čin (srov. Růžička, M. Zezulová, J.: Zadržení a
vazba v českém trestním procesu. 1. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2004. str. 598). Justiční spolupráce je v posuzovaném
případě opřena o Evropskou úmluvu o vydávání, kterou je
Česká republika vázána (čl. 1 odst. 2 Ústavy České
republiky). V souladu s tuzemskou právní tradicí je výkon
státní suverenity při extradičním řízení na úrovni
podústavního práva rozdělen mezi soud a ministra
spravedlnosti, jde tedy o princip sdílené pravomoci. Soud
rozhoduje o tom, zda existuje nějaká právní překážka
extradice (srov. Jelínek, J. a kol.: Trestní právo
procesní. 4. aktualizované vydání. Praha: Eurolex Bohemia,
2005. str. 712; usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. Tcnu
17/95 in Sb.NS 1996, 5 : 151). Následné rozhodnutí ministra
spravedlnosti o povolení či nepovolení vydání (§ 399
trestního řádu) představuje politický rozměr projevu státní
suverenity v extradičním řízení (srov. Madar, Z. a kol.:
Slovník českého práva. 3. rozšířené a podstatně
přepracované vydání. II. díl. Linde Praha, 2002. str.
1510). Důsledkem rozhodnutí ministra spravedlnosti může být
„jen“ bezodkladné vydání dožádané osoby dožadujícímu státu
nebo její propuštění z vazby na svobodu (§ 399 odst. 5
trestního řádu). V této souvislosti je možné zmínit, že
speciální právní úprava extradičního řízení na základě
evropského zatýkacího rozkazu (§ 411 a následující
trestního řádu) princip sdílené pravomoci soudu a ministra
spravedlnosti opustila, a to ve prospěch výlučné pravomoci
soudu.
27. V rámci řízení o extradici po rozhodnutí o přípustnosti
vydání (§ 397 trestního řádu) nebo po kvalifikovaném
souhlasu osoby, o niž se jedná (§ 398 trestního řádu), musí
být tato osoba vzata do vydávací vazby. Jejím účelem je
zajištění přítomnosti této osoby pro další postup ve
vydávacím řízení, resp. pro realizaci vydání (srov. in
Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. II. díl. 5.
vydání. Praha: C. H. Beck 2005. str. 2564-5), coby jiné
formy předvedení před příslušný soudní orgán dožadujícího
státu pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu [čl.
5 odst. 1 písm. c) Úmluvy]. Z pohledu znění podústavního
práva i podle teorie, která se k němu vztahuje, se tedy
jedná o vazbu obligatorní, jíž se realizují mezinárodní
závazky státu, dané multilaterálně zejména podle čl. 1
Evropské úmluvy o vydávání (srov. též Jelínek, J. a kol.:
Trestní zákon a trestní řád s poznámkami a judikaturou a
předpisy souvisící v úplném znění. 24. aktualizované vydání
podle stavu k 1. 10. 2006. Linde Praha: 2006. str. 848).
Rozhodovací činnost obecných soudů přitom v daném kontextu
logicky nepočítá s tím, že by bylo možné vydávací vazbu
nahradit jiným opatřením (usnesení Vrchního soudu v Praze,
sp. zn. 1 To 41/95, in Sb.NS 1996, 5: 158). I z důvodové
zprávy k návrhu zákona č. 539/2004 Sb. vyplývá, že na
rozdíl od vydávací vazby lze (jen) předběžnou vazbu (podle
§ 396 trestního řádu) nahradit zárukou ve smyslu § 73 a 73a
trestního řádu (str. 59).
28. Úprava podústavního práva v případě omezování osobní
svobody vazbou v rámci vydávacího řízení není dokonalá.
Není upraveno řešení konkurence předběžné vydávací vazby,
tj. vazby před rozhodnutím soudu o přípustnosti vydání, a
vydávací vazby, tj. vazby po rozhodnutí soudu o
přípustnosti vydání na jedné straně a na straně druhé
jiných omezení osobní svobody dotčených osob, tj. vazby
v rámci trestního řízení vedeného v tuzemsku, výkonu trestu
odnětí svobody či vyhošťovací vazby, jakož i vydávací vazby
k jiné žádosti o vydání, resp. předávací vazby na základě
evropského zatýkacího rozkazu (srov. Šámal, P. a kol.:
Trestní řád. Komentář. II. díl. 5. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2005. str. 2564, bod 6). Další osud omezení osobní
svobody vazbou se váže na řízení, v němž byla vazba uvalena
(srov. Jelínek, J., Sovák, Z.: Trestní zákon a trestní řád
s poznámkami a judikaturou, zákon o soudnictví ve věcech
mládeže s poznámkami a předpisy souvisící. 20.
aktualizované vydání podle stavu k 1. 1. 2004. Linde Praha,
str. 53; resp. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní
zákon. Komentář. I. díl. 6. doplněné a přepracované vydání.
Praha: C. H. Beck, 2004. str. 336 bod 2; a tam uvedená
judikatura obecných soudů). Není tedy vyřešeno započítání
doby odložení vydávací vazby pro trestní stíhání
v tuzemsku, což má praktický důsledek zejména v situaci,
kdy k vydání do ciziny (a odsouzení v cizině) nakonec
nedojde například pro zpětvzetí žádosti o vydání odůvodněné
následným tuzemským trestním stíháním pro totožný skutek.
Na úrovni podústavního práva není konečně ani řešena
nepřekročitelná časová hranice vydávací vazby, jako je tomu
v případě „vyšetřovací“ vazby podle § 71 odst. 8 trestního
řádu.
29. Podobnou nedokonalost lze spatřovat i v (ne)definování
toho, co je právním a co politickým aspektem v extradičním
řízení, resp. se sladěním právního řešení kompetenčních
hranic s ústavním pořádkem. Přitom právě toto rozdělení má
význam pro rozsah kompetencí soudu a ministra spravedlnosti
na straně jedné, a ústavně oprávněným omezením osobní
svobody vydávací vazbou na straně druhé. V posuzované věci
jde o vymezení kompetencí pro odklad vydání. Jde jinými
slovy o to, zda okolnost, že je proti osobě, o jejíž vydání
jde, vedeno v tuzemsku (jiné) trestní stíhání, překážkou
vydání, která je rázu ryze právního či politického.
30. Ohledně kompetence ministra spravedlnosti v extradičním
řízení je v této souvislosti třeba zdůraznit, že ministr
spravedlnosti je orgánem moci výkonné, který nesplňuje ani
kritéria soudu v materiálním smyslu (srov. rozsudky
Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bouamar proti
Belgii č. 9106/80 ze dne 29. února 1988, ve věci Lauko
proti Slovenské republice č. 26138/95 ze dne 2. září 1998,
aj.). V rámci úpravy podústavního práva neexistuje možnost
přezkumu jakéhokoliv rozhodnutí ministra spravedlnosti
v trestním řízení ze strany soudů (rozsudek Nejvyššího
soudu sp. zn. 11 Tz 117/2005 ze dne 22. srpna 2005).
Z povahy věci podporované i zněním § 4 soudního řádu
správního je rovněž vyloučeno, aby rozhodnutí ministra
spravedlnosti v trestním řízení mohlo být předmětem
přezkumu správního soudu. Tento deficit není vůbec
problematický, pokud ministr spravedlnosti vydává
rozhodnutí politické povahy, která nejsou způsobilá
zasáhnout do práv jiných. V řízení o extradici není tedy
vůbec problematické rozhodnutí o povolení vydání, jehož
důsledkem je vydání v souladu s rozhodnutím soudu, stejně
jako rozhodnutí o nepovolení vydání, jehož důsledkem je
propuštění z vydávací vazby na svobodu. Uvedený deficit je
však ústavněprávně nepřípustný v situaci, kdy má ministr
spravedlnosti (spolu)rozhodovat o právech a tím spíše o
základních právech a svobodách (srov. rozsudek Evropského
soudu pro lidská práva ve věci Albert a Le Compte č.
7299/75 a č. 7496/76 ze dne 10. února 1983, aj.), a to i
kdyby rozhodoval o faktickém prodloužení vydávací vazby
tak, aby neznemožnil cizím orgánům ukončit jejich trestní
řízení v přiměřené době, tj. v souladu s důvodovou zprávou
(str. 60).
31. Z čl. 8 odst. 5 Listiny (čl. 5 odst. 4 Úmluvy) vyplývá
nejen výhradní pravomoc soudu rozhodovat o omezení osobní
svobody, ale rovněž i o jeho trvání. Výlučně soud je tedy
oprávněn rozhodovat nejen o nezbytnosti uvalení vazby pro
určitý legitimní účel a o důvodnosti jejího trvání. Na
vydávací vazbu se přitom vztahují naprosto stejná kritéria,
jako na jakékoliv jiné omezení osobní svobody, jak bylo
uvedeno výše. I vydávací vazba musí být tedy vždy pod
efektivní kontrolou nezávislého soudu (srov. sp. zn. Pl. ÚS
29/98 in N 83/14 SbNU - č. 138/1999 Sb.). Tato kontrola je
v případě vydávací vazby na úrovni podústavního práva
obecně diskutabilní.
32. Ustanovení § 398 odst. 6 věty prvé trestního řádu,
upravující žádost o propuštění z vazby, totiž nelze
považovat za prostředek efektivní soudní kontroly, neboť
výslovně omezuje přezkum na okolnost, zda nepominul důvod
vazby, nebo zda je zřejmé, že vzhledem k osobě obviněného a
k okolnostem případu trestní stíhání nepovede k uložení
nepodmíněného trestu odnětí svobody, a vazebně stíhaný
nemařil stíhání (§ 72 odst. 2 trestního řádu), resp. dává
možnost nahradit vazbu zárukou, slibem, dohledem probačního
úředníka nebo peněžitou zárukou (§ 73b odst. 3 trestního
řádu). Dlužno dodat že posledně uvedené jde proti principu
obligatornosti vydávací vazby, jak byl popsán výše. Stejně
tak úvaha o tom, zda osobě ve vydávací vazbě hrozí
podmíněný či nepodmíněný trest odnětí svobody je prakticky
nemožná, protože závisí na výkonu justice v zahraničí a
nikoliv v tuzemsku. Proto jediným kritériem výslovně
vyplývajícím ze zákona, které je soud oprávněn k žádosti o
propuštění z vazby výslovně zkoumat, je existence důvodu
pro vydání. K obdobnému závěru ostatně dospěla i doktrína
(Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. II. díl. 5.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2005.
str. 2561 - bod 12), což je alarmující s ohledem na absenci
zákonného vymezení maximální doby jejího trvání, jak bylo
uvedeno výše. Tato právní úprava přitom zcela zapadá do
koncepce, podle níž je role soudu omezena na přezkum
formálních náležitostí žádosti o vydání, resp. jejího
dalšího trvání, a přezkum právních existence překážek
vydání taxativně vymezených v § 393 trestního řádu s tím,
že o všech ostatních otázkách fakticky rozhoduje ministr
spravedlnosti. Takovéto omezení soudní moci na úkor moci
výkonné nelze považovat za nezbytné a není ani vhodné právě
s ohledem na princip dělby moci a z ní plynoucí výhradní
pravomoc soudu rozhodovat o omezení osobní svobody
jednotlivce. Jinak řečeno není možné, aby byly kladeny
vysoké nároky na rozhodnutí o přípustnosti vydání (srov.
nález sp. zn. III. ÚS 534/06), a nikoliv již na rozhodnutí,
která na ně navazují.
33. Z textu ustanovení § 400 odst. 1 trestního řádu je
zřejmé, že při konkurenci trestního stíhání, pro které má
být extradice provedena, s trestním stíháním pro jiný
trestný čin, než který je předmětem žádosti o vydání, resp.
s výkonem trestu odnětí svobody v tuzemsku, je v pravomoci
ministra spravedlnosti (a nikoliv soudu) rozhodnout o tom,
který z uvedených procesů má přednost. Tato právní úprava
navazuje na Evropskou úmluvu o vydávání a má racionální
jádro v tom, že dožádanému státu nemůže být v důsledku
žádosti o vydání komplikován nebo dokonce znemožněn výkon
vlastní trestní justice.
34. Na úrovni podústavního práva přitom není upraveno, zda
a kdo by měl k takovému rozhodnutí ministra spravedlnosti
dát podnět, a je tedy formálně přípustné, aby ministr
rozhodl i bez jakéhokoliv podnětu, jak se to zřejmě stalo i
v případě, který byl podkladem pro návrh v této věci.
Stejně tak není na úrovni podústavního práva upraveno,
jakými kritérii by se měl ministr spravedlnosti řídit a nic
takového nevyplývá ani z důvodové zprávy k zákonu č.
539/2004 Sb. Ministrovi spravedlnosti je tedy na úrovni
podústavního práva dána libovůle v otázce, zda je pro jiné
trestní řízení vedené proti vyžádané osobě v tuzemsku
natolik zásadní, aby byla tato osoba i přes žádost o vydání
osobně v tuzemsku. Jinými slovy ministr spravedlnosti je o
této otázce oprávněn rozhodnout i navzdory všem orgánům
činným v trestním řízení, které takové trestní řízení
vedou, tedy včetně soudu a státního zastupitelství, které
je (na rozdíl od ministra spravedlnosti) ústavně povoláno
hájit zájmy státu v trestním řízení. Je třeba vidět i to,
že jak ministr spravedlnosti rozhodující o odkladu vydání,
tak i soud rozhodující předtím o přípustnosti vydání, se o
konkrétních souvislostech daného vydání může poprvé
dozvědět až poté, co je mu věc předložena. Ani ministr
spravedlnosti totiž nedisponuje a ani nemůže disponovat
detailními informacemi o tom, proti komu se v tuzemsku vede
trestní řízení, kolik jich je a v jakém jsou stádiu. To je
dáno mimo jiné i tím, že policejní orgány, které provádějí
přípravné řízení trestní, nespadají do jeho rezortu. Jedná
se tudíž o obdobnou situaci, jako když orgány činné
v trestním řízení podle ustálené praxe zejména pro účely
vedení společného řízení ve smyslu § 20 trestního zákona a
pro případné uložení úhrnného nebo souhrnného trestu podle
§ 35 trestního zákona zjišťují, zda proti obviněnému není
vedeno jiné trestní stíhání, a to v prvé řadě tím, že se
samotného obviněného zeptají. V této souvislosti je možné
opětovně poukázat na právní úpravu evropského zatýkacího
rozkazu, kdy je to podle § 411 odst. 9 trestního řádu
výlučně soud, který rozhoduje i o odložení předání do
vyžadujícího státu „je-li to nezbytné ke splnění účelu
trestního stíhání nebo výkonu trestu odnětí svobody
uloženého osobě, která má být předána, za jiný trestný čin
než ten, který je uveden v evropském zatýkacím rozkazu“.
35. Rozhodnutím ministra spravedlnosti o odložení vydání je
přitom fakticky derogován, resp. upozaděn, účel vydávací
vazby ve prospěch důvodu odložení. V jeho důsledku je
extradiční řízení fakticky přerušeno do doby skončení
určitého jiného nebo jiných trestních stíhání, resp.
určitého výkonu trestu odnětí svobody.
36. Protože po dobu odložení vydání nemůže dojít k
realizaci vydání, nemůže být ani dán legitimní důvod
omezení osobní svobody vydávací vazbou podle § 397 odst. 3
trestního řádu, o kterém bylo rozhodnuto soudem. Vydávací
vazba a její délka totiž nemůže být odůvodněna něčím jiným
než realizací vydání (srov. například rozhodnutí Evropského
soudu pro lidská práva ve věci Chahal proti Spojenému
království, rozsudek č. 22414/93 ze dne 15. listopadu 1996,
ve věci Slivenko proti Lotyšsku, č. 48321/99 ze dne 9.
října 2003, a ve věci Singh proti České republice č.
60538/00 ze dne 25. ledna 2005,). Přestože je tedy odložení
vydání legitimním krokem podle čl. 19 odst. 1 Evropské
úmluvy o vydávání, odpadá v jeho důsledku důvod omezení
osobní svobody vydávací vazbou, jímž je nepochybně
provedení extradice, ačkoliv v určité (upozaděné) podobě je
důvod k extradici nadále dán. Na úrovni podústavního práva
konečně ani není řešeno ukončení či přerušení vydávací
vazby z důvodu nařízení výkonu trestu odnětí svobody
v tuzemsku, jak bylo uvedeno výše.
37. Při posuzování odložení vydání je také nutné zvážit, že
v rámci jiného trestního stíhání v tuzemsku sice může být
dána potřeba přítomnosti stíhané osoby, která však nemusí
nutně být ve formě omezení této osoby vazbou, resp. že
omezení osobní svobody vazbou může být v trestním stíhání
v tuzemsku nahrazeno jiným institutem. Pokud je dán důvod,
aby pro řádné provedení tohoto jiného trestního stíhání
byla stíhaná osoba ve vazbě, je tedy ústavněprávně
nezbytné, aby o tom bylo v příslušném řízení rozhodnuto
soudem v souladu s § 67 a násl. trestního řádu.
Z ústavněprávního pohledu není možné, aby toto rozhodnutí
soudu, byť nikoliv prima facie zřejmě, nahrazoval ministr
spravedlnosti, coby reprezentant moci výkonné, který
disponuje omezenými pravomocemi v trestním řízení, nota
bene pokud takové rozhodnutí nepodléhá žádné soudní
kontrole. Přitom ten, koho se toto rozhodnutí týká, tedy
vydávaná osoba, se o tomto rozhodnutí ani nedozví a
fakticky tedy nemůže proti němu brojit ani v žádosti o
propuštění z vazby podle § 398 odst. 6 trestního řádu,
coby jediném procesním prostředku, kterým disponuje. To je
dáno tím, že ministr spravedlnosti není podle § 12 odst. 1
trestního řádu orgánem činným v trestním řízení a
nevztahuje se tedy na něj povinnost doručovat svá
rozhodnutí, obecně vymezená v § 62 a násl. trestního řádu.
V logice čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky tedy nelze
ministru spravedlnosti vyčítat, že v posuzovaném případě o
svém rozhodnutí uvědomil pouze soud. Nejedná se tedy o
situaci srovnatelnou s rozhodováním státního zástupce o
dalším trvání vazby podle § 71 odst. 2 a 3 trestního řádu,
která je z ústavněprávního pohledu (srov. čl. 5 odst. 4
Úmluvy) možná právě s ohledem na bezprostřední možnost
soudního přezkumu (srov. sp. zn. I. ÚS 573/02 in N 41/32
SbNU 397, aj.). Za současného stavu však není soud oprávněn
rozhodnutí ministra přezkoumávat ex officio, ani není
povinen toto rozhodnutí doručovat osobě, která se ve vazbě
nachází, a konečně není oprávněn toto rozhodnutí
přezkoumávat ani v rámci žádosti posledně uvedené osoby o
propuštění z vazby.
38. Ústavní soud zaujímá stanovisko, že shora naznačené
otázky související s konkurencí extradičního řízení s
jinými trestními řízeními jsou výsostně otázkami právními,
jakkoliv v nich hraje svoji roli i úkol státu na ochraně
svých zájmů, které jsou ryze politického charakteru. Jejich
právní charakter je však dán tím, že politická reprezentace
v rámci zákonodárné činnosti jasně definovala obecné
podmínky fungování trestního řízení a s tím související
otázky, přičemž rozhodování plně svěřila v souladu s
ústavním pořádkem moci soudní. Tak tomu je ostatně i v
případě evropského zatýkacího rozkazu, jak bylo uvedeno
výše.
39. Je přitom třeba zvážit i otázku, zda i přes shora
uvedené deficity není možné danou situaci překonat ústavně
konformním výkladem dané problematiky. V této souvislosti
je také nutno konstatovat, že čl. 19. odst. 1 Evropské
úmluvy o vydávání výslovně neřeší, kdo má za dožádanou
stranu rozhodnout o odkladu vydání a s jakými
vnitrostátními důsledky a nezná ani princip sdílené
pravomoci v extradičním řízení. Ústavní soud zejména v této
souvislosti nepřehlédl, že po nabytí účinnosti Evropské
úmluvy o vydávání neexistovala vnitrostátní úprava, která
by ji prováděla, a proto byla tato úmluva aplikována
obecnými soudy přímo. Při absenci konkrétní prováděcí
právní úpravy bylo tedy v pravomoci obecných soudů vyložit
Evropskou úmluvu v souladu se všemi ústavními principy,
neboť nebyly tak jako nyní podrobně vázány zákonem (čl. 2
odst. 3 Ústavy České republiky). Nejpozději usnesením
Městského soudu v Praze sp. zn. 1 Nt 120/92 (in Sb. NS
1996, 2: 85; Rt 12/96), byla zavedena praxe svěřující
rozhodování o odložení vydání do pravomoci ministra
spravedlnosti bez toho, že by jeho rozhodnutí byla soudem
jakkoliv přezkoumávána. Tuto praxi obecných soudů lze
přitom chápat jako nepřípustné sebeomezení obecných soudů a
jako faktickou rezignaci na vlastní pravomoci s důsledky
nejen v oblasti dělby moci, ale i v oblasti základních práv
a svobod (viz čl. 4 Ústavy České republiky). Na tom nemůže
nic změnit ani skutečnost, že tato praxe mohla být
v určitých případech procesně ekonomická. Současná právní
úprava podústavního práva, která zcela zřetelně obecným
soudům v rámci řízení o žádosti o propuštění z vydávací
vazby na svobodu vyhrazuje pouze kontrolu existence
extradičního důvodu, jak bylo uvedeno výše, tedy pouze
petrifikovala ústavně nekonformní výklad Evropské úmluvy o
vydávání, tak jak k němu předtím dospěly obecné soudy.
40. Bylo by snad možné dovodit implicitní povinnost
ministra spravedlnosti doručovat rozhodnutí o odkladu
vydání osobě, o jejíž vydání jde, jakož i povinnost soudu
přezkoumávat toto rozhodnutí v rámci k žádosti o propuštění
z vazby. V této souvislosti je však významné, že jediným
procesním prostředkem k iniciaci soudního přezkumu vydávací
vazby je právě žádost o propuštění z vazby. Předmětem
řízení v rámci této žádosti je pouze otázka, zda má být
osoba, o niž jde, nadále držena ve vydávací vazbě anebo zda
má být z této vazby propuštěna. Soudu přitom není ponechán
vůbec žádný prostor, aby v rámci této žádosti rozhodoval o
čemkoliv jiném. Do tohoto rámce tedy vůbec nezapadá
možnost, že by se soud v rámci řízení o této žádosti
zabýval zákonností rozhodnutí ministra spravedlnosti o
odkladu ydání a aby případně toto rozhodnutí zrušil.
Důsledek, že by v případě nezákonnosti rozhodnutí ministra
spravedlnosti o odkladu vydání byla osoba, o niž jde,
propuštěna na svobodu, by neodpovídal ústavnímu pořádku. Ve
svém důsledku by se totiž jednalo o popření čl. 1 odst. 2
Ústavy České republiky ve spojení s Evropskou úmluvou o
vydávání. Takový důsledek však není oprávněn vyvodit ani
Ústavní soud, jako jeden ze státních orgánů, který je
rovněž povinen uvedené ústavněprávní souvislosti
zachovávat. Ostatně k takovému důsledku případný přezkum
zákonnosti rozhodnutí o odkladu vydání logicky ani nemá
vést, neboť v důsledku případné nezákonnosti rozhodnutí o
odkladu vydání má naopak dojít k bezodkladnému provedení
extradice, s čímž obligatorní vydávací vazba není v rozporu.
41. Za této situace podústavní právo v souladu s čl. 2
odst. 3 Ústavy České republiky výslovně nedává obecným
soudům možnost zkoumat, zda byl dán a nadále trvá důvod,
pro nějž bylo vydání odloženo, a to ani s ohledem na
princip proporcionality mezi zájmem osoby, o niž se jedná,
na osobní svobodě, zájmem vyžadujícího státu na provedení
trestního řízení a tuzemským zájmem na provedení trestního
řízení a výkonu trestu. Tyto otázky jsou totiž výlučně
svěřeny ministru spravedlnosti, coby orgánu moci výkonné,
jak bylo rovněž uvedeno výše. Obecné soudy přitom samy
nedaly podnět k přezkumu ústavnosti současné právní úpravy
a tato výslovná právní úprava jim tedy evidentně vyhovuje.
Lze tedy uzavřít, že obecné soudy možnost ústavně
konformního výkladu Evropské úmluvy promarnily a
zákonodárce přijetím zákona č. 539/2004 Sb. zabránil, aby
na této situaci mohl něco za použití interpretačních metod
napravit Ústavní soud.
42. Ústavní soud proto konstatuje, že podle čl. 8 odst. 5
Listiny není možné, aby ministr spravedlnosti, coby orgán
moci výkonné, rozhodoval o omezení osobní svobody
jednotlivce a o jeho dalším trvání, aniž by toto rozhodnutí
mohlo být následně přezkoumáváno soudem, ani k návrhu toho,
koho se toto rozhodnutí týká. Rozhodnutí o odložení vydání
není s ohledem na jeho důsledky ničím jiným, než
rozhodnutím o dalším trvání vydávací vazby (tedy obdobně
jako rozhodnutí státního zástupce o dalším trvání vazby
podle § 72 odst. 3 a 4 trestního řádu) nota bene z jiného
důvodu, než je extradice. Musí se tedy jednat o rozhodnutí
spadající pod efektivní kontrolu soudu.
43. Z takto vyložených důvodů Ústavní soud podle § 70 odst.
1 zákona o Ústavním soudu, zrušil ustanovení § 398 odst. 6
věty prvé trestního řádu, a § 400 odst. 1 trestního řádu a
to s účinností k 31. prosinci 2008, aby tak měl zákonodárce
možnost v mezidobí lépe upravit tuto problematiku.
V souladu s principem minimalizace zásahů byl podle § 70
odst. 2 zákona o Ústavním soudu zamítnut návrh na zrušení §
398 odst. 6 věty druhé trestního řádu, neboť v této části
dotčeného ustanovení nebyly shledány shora uvedené důvody
ke zrušení.
44. Ústavní soud na závěr ještě jednou upozorňuje, že
úprava podústavního práva vztahující se k extradici je i
jinak nedokonalá a vyžaduje podstatně pozornější péči
zákonodárce. Tato nedokonalost spočívá v tom, že není
legislativně vyřešeno vše podstatné (maximální limit trvání
vydávací vazby, iniciativa k aktivitě ministra
spravedlnosti, aj.), a nejsou vyřešeny ani systémové
souvislosti (vztah vydávací vazby k vazbě v rámci trestního
stíhání a k výkonu trestu, aj.), o nichž bylo pojednáno
výše (zejména body 28 a 36). Proto Ústavní soud apeluje na
zákonodárce, aby co možná nejdříve provedl komplexnější
úpravu této problematiky, jež zasahuje podstatným způsobem
do osobní svobody jednotlivce a jeho základních procesních
práv.
45. Podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu bylo
upuštěno od ústního jednání, neboť od něj nebylo možné
očekávat další objasnění věci a oba účastníci s tímto
postupem výslovně souhlasili.
Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Rychetský v. r.