Sdílení poznámky:
Obsah
Typ obsahu
153/2004 Sb.
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 11. února 2004 v plénu o návrhu
nezletilých J. a P. B., zastoupených matkou M. B., na zrušení
ustanovení § 243c odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů,
takto:
Ustanovení § 243c odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se zrušuje dnem
vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.Odůvodnění
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 2.9.2002 (sp. zn. IV.
ÚS 582/02) se stěžovatelé-nezletilí J. B. a P. B., zastoupeni
matkou M. B., právně zastoupeni JUDr. A. J., domáhají, aby Ústavní
soud zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.6.2002, č.j. 33
Odo 360/2002-127, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne
22.1.2002. č.j. 28 Co 11/2002-111 a rozsudek Okresního soudu
v Příbrami ze dne 17.10.2001 č.j. 11 C 165/97-81.
Spolu s ústavní stížností podali stěžovatelé návrh na zrušení
ustanovení § 243c odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, v platném znění, (dále též "o.s.ř.").
Čtvrtý senát Ústavního soudu po konstatování, že uplatněním
napadeného ustanovení nastala jedna ze skutečností, které jsou
předmětem ústavní stížnosti, tj. že jsou splněny podmínky
stanovené v § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve
znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon") řízení o ústavní
stížnosti přerušil a návrh na zrušení § 243c odst. 2 o.s.ř.
postoupil plénu Ústavního soudu.
Navrhovatelé považují ustanovení § 243c odst. 2, o.s.ř.,
umožňující Nejvyššímu soudu rozhodnutí o dovolání v něm
specifikovaná vůbec neodůvodňovat, za rozporné s právem každého na
spravedlivý proces, zejména pak s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Tato Úmluva
je dle jejich názoru smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky
(dále jen "Ústava"), tudíž bezprostředně závazná a má přednost
před zákonem. Na podporu svého názoru pak argumentují rozhodnutími
Evropského soudu pro lidská práva, zejména upozorňují na rozsudek
z 21.1.1999 ve věci García Ruiz v. Španělsko, který jasně říká, že
"Podle ustálené judikatury soudu, odrážející princip související
s řádným chodem spravedlnosti, soudní rozhodnutí musejí
v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena.". Dále
navrhovatelé připomínají, že rozsah této povinnosti se může měnit
podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností
každého případu (viz Ruiz Torija a Hiro Balani proti Španělsku,
1994, Higginsová a další proti Francii, 1998). Konečně se pak
odvolávají na závěry Evropského soudu pro lidská práva, že ačkoliv
čl. 6 odst. 1 soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly,
tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď
na každý argument (viz Van Hurk proti Nizozemí, 1994). Odvolací
soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na
převzetí odůvodnění nižšího soudu (viz Helle proti Finsku, 1997).
Navrhovatelé jsou přesvědčeni, že v obou okruzích případů
upravených napadeným ustanovením § 243c odst. 2 o.s.ř., kdy může
Nejvyšší soud upustit od odůvodnění, se nejedná o pouhá procesní
rozhodnutí ve věci (např. odmítnutí z důvodu opožděného podání, či
podání neoprávněnou osobou), ale dovolací soud si musí předběžně
vyřešit otázku týkající se merita věci a dospět k závěru, že se
nejedná o otázku zásadního právního významu, popř. že dovolání je
zjevně bezdůvodné. Musí se tedy zabývat věcí z hlediska hmotného
práva. Pokud pak je jedním z hlavních úkolů Nejvyššího soudu, aby
svými výklady zákona v jednotlivých případech působil na
sjednocování judikatury nižších soudů, pak tuto roli je třeba dle
navrhovatelů naplnit, byť třeba jen stručným, ale zřetelným
odkazem, např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu v obdobné věci.
Těžko však mluvit o naplnění této role v případě, kdy se
dovolatelé ani nedozví, proč nejde o otázku zásadního právního
významu, popř. proč je dovolání zjevně bezdůvodné. Navrhovatelé
proto uzavírají, že umožňuje-li zákon soudu rozhodnutí vůbec
neodůvodnit, ač Úmluva zakládá v čl. 6 odst. 1 právo každého
účastníka soudního řízení na dostatečné uvedení důvodů, na nichž
je rozhodnutí založeno, přímo tím porušuje právo na spravedlivý
proces. Žádné odůvodnění nemůže být nikdy dostatečným odůvodněním.
Ve vyjádření, které Ústavní soud vyžádal podle § 69 zákona,
uvedly obě komory Parlamentu České republiky následující:
Senát Parlamentu České republiky zejména uvedl, že nelze
zaujmout kvalifikovaný názor k podanému návrhu bez vyjádření
širších úvah o úkolech soudní moci, jakož i mezích daných jí
ústavně garantovanými lidskými právy a svobodami. V důsledku
nespokojenosti české společnosti s prací justice i nepříznivého
nazírání na její výsledky ze strany Evropských společenství došlo
v roce 2000 k jednomu z kroků ve směru k nápravě tohoto
negativního společenského jevu, a to přijetím zákona č. 30/2000 Sb. Zákon ve svém celku představoval nejen výrazný zásah do úpravy
českého civilního procesu, ale byl současně pojat a prezentován
jako důležitý příspěvek k reformě českého soudnictví vůbec.
Deklarovaným cílem zákona č. 30/2000 Sb. bylo mj. odstranění
zbytečných průtahů z činnosti soudů. Na podkladě této skutečnosti
lze i zpětně zobecnit snahu zákonodárce poskytnout soudům legální
prostředky a svým způsobem je i donutit k takovému chování, které
by vykazovalo všechny znaky "fair trial" ve vztahu ke stranám
sporu. Za legislativní nástroj sledovaného záměru je možné
považovat i inkorporaci napadeného ustanovení § 243c odst. 2 do
občanského soudního řádu, přičemž nelze pominout, že efekt je
významný jak pro soud (odstranění nadbytečného formalismu), tak
pro účastníky řízení (zkrácení délky procesu).
Podle Ústavy jsou soudy v demokratickém právním státě
založeném na dělbě moci povolány především k tomu, aby zákonem
stanoveným způsobem poskytovaly ochranu subjektivním právům.
Jestliže ústavodárce definoval Nejvyšší soud jako vrcholný orgán
obecného soudnictví, přičemž mu zákonem "uložil" zajišťovat
zákonnost a jednotu rozhodování, je zřejmé, že má-li Nejvyšší soud
svému úkolu dostát, musí mít ke své činnosti i přiměřené zákonné
prostředky. V rámci instančního postupu rozhodování ve věci je
takovým prostředkem institut dovolání. Dovolání je z povahy věci
přezkumným prostředkem mimořádným, který umožňuje plnit Nejvyššímu
soudu shora uvedené úkoly, avšak jen za předpokladu, že nebude
prostředkem bezbřehým, tj. jen dalším v řadě. Proto občanský
soudní řád stanoví mj. řadu formálních i materiálních podmínek
jeho přípustnosti [např. v § 237 odst. 1 písm. c) a obdobně
i v § 238 a 238a občanského soudního řádu je materiální podmínkou
přípustnosti závěr dovolacího soudu o tom, že věc sama je po
právní stránce zásadního významu, a v § 243b odst. 1 občanského
soudního řádu, že nejde o věc na první pohled nedůvodnou]. Z výše
uvedeného tedy vyplývá závěr, že rozporované ustanovení § 243c
odst. 2 občanského soudního řádu, které je ideově navázáno na
posílení principu efektivity či hospodárnosti civilního procesu,
je z legislativního pohledu ustanovením, které formálně provádí
uvedenou zásadu do důsledku, spíše než "ustanovením primárně
ochranným".
Podle názoru Senátu nelze navrhovatelům přisvědčit v tom, že
by v důsledku aplikace § 243c odst. 2 o.s.ř. byla snížena jejich
ústavně garantovaná ochrana práva na spravedlivý proces tím, že
Nejvyšší soud v zákonem vymezených případech nepřípustnosti
dovolání [nepřípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c), obdobně
i § 238 a 238a, totéž i § 243b odst. 1 o.s.ř.] může upustit od
odůvodnění svého odmítavého rozhodnutí. Rozhodnutí učiněná podle
§ 243c odst. 2 o.s.ř., tj. taková, která v odůvodnění neobsahují
detailní rozbor důvodů odmítnutí, sama o sobě ještě neznamenají,
že záležitost nebyla řádně projednána a řádně zargumentována.
Nejvyšší soud si v souladu se svými zákonem stanovenými úkoly
a zákonem stanovenými prostředky učiní vždy předběžně závěr o tom,
zda má věc, resp. rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam, a tudíž význam pro rozhodovací činnost soudů
vůbec, a nejen toliko pro konkrétní případ (ostatně sám zákon
v § 237 odst. 3 o.s.ř. "odůvodňuje", kdy se věc, resp. rozhodnutí
odvolacího soudu nepovažuje po právní stránce za zásadní). Takové
rozhodnutí je však konzumováno jeho dalším postupem. Podobným
způsobem postupuje soud, i jde-li o dovolání sice přípustné, avšak
zjevně bezdůvodné. Pokud Nejvyšší soud dospěje k názoru, že
dovolání odmítne, aniž uvede odůvodnění, uvede v písemném
vyhotovení usnesení, proč tak postupoval. Účastník řízení se
v každém případě dozví důvod nepřípustnosti dovolání. K dané
problematice lze jen doplnit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací
či z pohledu projednání věci pořadem práva soud mimořádný je
zákonem o soudech a soudcích vázán i vnitřními kontrolními
mechanismy proti možné nežádoucí názorové roztříštěnosti, a to
např. rozhodováním ve velkých senátech kolegií.
Senát též připomněl, že navrhovatelé se dovolávají čl. 6
Úmluvy, citují však čl. 10 Ústavy v již neplatném znění.
Prostřednictvím "nového" znění čl. 10 Ústavy se ve vztahu
k mezinárodnímu právu Česká republika přihlásila k principu
umírněného monismu s tzv. aplikační prioritou mezinárodních smluv,
dojde-li k tomu, že mezinárodní smlouva stanoví něco jiného než
zákon. Z uvedeného důvodu lze namítat nepřípadnost použití
právního základu shora citované Úmluvy pro návrh na zrušení
příslušného ustanovení o.s.ř., neboť Listina základních práv
a svobod (dále jen "Listina"), ve své hlavě páté zcela pokrývá
problematiku práva na spravedlivý proces. V závěru svého vyjádření
pak Senát uvedl, že při projednávání citované novely neměl
pochybnosti o konformitě napadeného ustanovení o.s.ř. jak
s ústavním pořádkem České republiky podle čl. 112 odst. 1 Ústavy,
tak s tehdy expressis verbis ústavně uznanou kategorií
mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách
podle čl. 10 Ústavy.
Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém
vyjádření připomněla nejprve, jak je čl. 6 odst. 1 Úmluvy
interpretován, zejména v judikatuře Evropského soudu pro lidská
práva. Upozornila, že musí být (a jsou) respektovány zvláštnosti
justice v jednotlivých smluvních státech, a nejsou tedy předepsány
prostředky, kterými má být "právo na soud" realizováno, ani
způsoby organizace soudnictví. Podle jejího názoru požadavkům čl.
6 odst. 1 Úmluvy odpovídají v našem vnitrostátním právu čl. 36
a 38 Listiny, přičemž v souladu s čl. 36 odst. 4 Listiny
podrobnosti upravuje, mimo jiné, občanský soudní řád. Stěžovateli
napadený § 243c odst. 2 byl do o.s.ř. včleněn zákonem č. 30/2000 Sb. Znění novely bylo přijato v souladu s čl. 10 Ústavy a se
zřetelem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy, včetně judikatury Evropského
soudu, která se k tomuto ustanovení vztahuje. Hlavním cílem bylo
z činnosti soudů odstranit zbytečné průtahy (čl. 38 odst. 2
Listiny) tak, aby soudy rozhodovaly o právech a závazcích
v přiměřené době (čl. 6 odst. 1 Úmluvy). V této souvislosti však
sněmovna upozornila na skutečnost, že navrhovatelé uvádějí, že
Úmluva je smlouvou podle čl. 10 Ústavy, tudíž "bezprostředně
závazná a má přednost před zákonem". Citované znění čl. 10 Ústavy
je však neplatné, neboť bylo novelizováno ústavním zákonem č.
395/2001 Sb., s účinností od 1.6.2002.
Sněmovna dále uvedla, že pokud dovolací soud podle § 243c
odst. 2 dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí nemá po právní
stránce zásadní význam, resp. dovolání není podle § 237 odst. 1
písm. c) nebo podle obdobného užití tohoto ustanovení v § 238
a 238a přípustné, pak takové dovolání odmítne. Protože příčina
toho, proč bylo dovolání odmítnuto, je zjevná, nemusí usnesení
o odmítnutí dovolání obsahovat odůvodnění; k odůvodnění usnesení
dovolací soud přistoupí tehdy, je-li to potřebné pro sjednocení
rozhodovací činnosti soudů. Ze stejných důvodů nemusí být
odůvodňováno ani usnesení, kterým bylo dovolání odmítnuto podle
§ 243b odst. 1.
V závěru vyjádření se uvádí, že zákon byl schválen potřebnou
většinou poslanců Poslanecké sněmovny dne 12.1.2000, byl podepsán
příslušnými ústavními činiteli, a byl řádně vyhlášen. Za tohoto
stavu věcí je Poslanecká sněmovna přesvědčena, že přijatý zákon je
v souladu s Ústavou a naším právním řádem.
Ústavní soud dále požádal o stanovisko k podanému návrhu
Ministerstvo spravedlnosti a Nejvyšší soud (§ 48 odst. 2 a § 49
odst. 1 zákona).
Ministerstvo spravedlnosti vyjádřilo názor, že napadené
ustanovení představuje výjimku z obecné úpravy odůvodnění
usnesení, jímž soud rozhoduje ve věci samé, ve smyslu § 169 odst.
4, resp. § 157 odst. 2 a 4 o.s.ř. Tato výjimka má své opodstatnění
v tom, že v případě usnesení o odmítnutí dovolání podle § 243c
odst. 2 o.s.ř. může mít odůvodnění takového usnesení pouze
formální charakter. Soud by v odůvodnění v zásadě pouze zopakoval
příslušná ustanovení zákona, která dávají pro odmítnutí dovolání
zcela jednoznačná kritéria - buď se nejedná o rozhodnutí, které má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam, nebo je dovolání
zjevně bezdůvodné. Přípustnost dovolání jako mimořádného opravného
prostředku v případech podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nebo
jeho odmítnutí jako zjevně bezdůvodného podle § 243b odst. 1
o.s.ř. záleží na úvaze soudu. Tato úvaha je však velmi úzce
ohraničena. Pokud napadené rozhodnutí odvolacího soudu je správné,
v souladu s judikaturou a i jinak bezchybné, není ani dán
dostatečný věcný podklad pro odůvodnění v rozsahu, jak jej
předpokládá zejména ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř.
Ministerstvo dále připomnělo, že dovolání je mimořádný
opravný prostředek, který je přípustný, jen když to stanoví zákon
(není založen na principu universality, jako je tomu u odvolání)
a jeho smyslem je, kromě rozhodování jednotlivých věcí, působit na
sjednocování judikatury. Dospěje-li dovolací soud k tomu, že
dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.,
protože napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní právní
význam, nebo že dovolání je zjevně bezdůvodné ve smyslu § 243b
odst. 1 o.s.ř., předpokládá to, že rozhodnutí odvolacího soudu je
správné a že ani z hlediska jeho odůvodnění nemá dovolací soud
důvod cokoliv dodávat. To, že takové své usnesení o odmítnutí
dovolání nezdůvodňuje, nemůže být v rozporu s právem na
spravedlivý proces, protože případné odůvodňování usnesení
dovolacího soudu by mohlo jen poukázat na správné závěry soudu
odvolacího. Proto není procesně ekonomické takové usnesení vůbec
zdůvodňovat, neboť spor vyřešil odvolací soud správně a odůvodnění
dovolacího soudu nemůže být za této situace přínosné ani pro
účastníky, ani pro účely sjednocování judikatury. Z těchto důvodů
je Ministerstvo spravedlnosti přesvědčeno, že obsah § 243c odst.
2 o.s.ř., který nevyžaduje od soudu odůvodnění jeho usnesení,
nelze považovat za porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu
čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Nejvyšší soud se ve stanovisku ze dne 28.3.2003 odvolal
zčásti na vyjádření, které podala v rámci řízení o ústavní
stížnosti předsedkyně senátu, který rozhodoval o dovolání
v konkrétní věci, ve kterém je zastáván názor, že napadené
ustanovení o.s.ř. neodporuje právu účastníka na spravedlivý proces
ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Napadené ustanovení o.s.ř. o tom,
že v určených případech se usnesení o odmítnutí dovoláni
neodůvodňuje, bylo do občanského soudního řádu zakotveno v zájmu
zrychlení a zkrácení dovolacího řízení u Nejvyššího soudu. Přitom
je třeba vidět, že toto řízení je řízením o mimořádném opravném
prostředku, takže nikterak nenarušuje princip dvouinstančnosti
občanského soudního procesu (Nejvyšší soud je v tomto případě
třetí instancí), přičemž Evropská unie, resp. většina jejích států
za zcela postačující považuje dvě soudní instance. Nelze mít za
to, že napadené ustanovení zasahuje do ústavního práva účastníka
na spravedlivý proces, neboť naplňuje požadavek na urychlení
a zhospodárnění soudního řízení v těch případech, kde zbytečným
odůvodněním zatížená rozhodnutí o dovolání (víceméně bagatelní
povahy) ubírají Nejvyššímu soudu kapacitu k sjednocování soudní
praxe a k rozhodování o věcech zásadního významu. Argumentace
stěžovatelů, odvolávající se na konkrétní judikaturu Evropského
soudu pro lidská práva se vztahuje na odvolací soud, nikoli na
soud dovolací.
Závěrem se ve stanovisku Nejvyššího soudu uvádí, že vyslovené
názory jsou v souladu též s racionalizační tendencí v civilních
soudních řízeních v Německu a dalších státech Evropské unie.
Po posouzení argumentů předložených navrhovateli a po zvážení
výše uvedených vyjádření a stanovisek dospěl Ústavní soud
k závěru o důvodnosti podaného návrhu. Přitom vycházel
z následujících úvah.
Lze přisvědčit námitkám obou komor Parlamentu České
republiky, jakož i Ministerstva spravedlnosti, že argumentace
navrhovatelů pomíjí skutečnost, že s účinností od 1.6.2002 došlo
vydáním ústavního zákona č. 395/2001 Sb. k zakotvení aplikační
priority mezinárodních smluv v právním řádu České republiky,
z čehož plyne nepřípadnost jejich poukazu na původní znění čl. 10
Ústavy. Stejně tak lze přisvědčit i Nejvyššímu soudu, že konkrétní
judikáty Evropského soudu pro lidská práva, na které navrhovatelé
poukazují, se týkají spíše požadavků kladených na odůvodnění
rozhodnutí nalézacích či odvolacích soudů. Uvedená argumentační
pochybení však sama o sobě nečiní podaný návrh nedůvodným.
Z vyjádření obou komor Parlamentu České republiky, jakož
i z odborných stanovisek Ministerstva spravedlnosti a Nejvyššího
soudu je zřejmé, že za hlavní cíl vložení napadeného ustanovení do
o.s.ř. novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. je považováno
odstranění zbytečných průtahů v činnosti soudů, zejména usnadnění
pozice Nejvyššího soudu, tedy vyhovění požadavkům čl. 38 odst. 2
Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, pokud jde o rozhodování soudů
v přiměřené a rozumné době. Takový cíl je nepochybně legitimní,
prostředky k jeho dosažení by se však neměly dostat do kolize
s právem účastníka soudního řízení na spravedlivé, rovné
a libovůli vylučující zacházení.
Požadavky, které je třeba klást na rozhodování obecných
soudů, vyjádřil Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí.
Především uvedl, že nezávislost rozhodování obecných soudů se
uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním
rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného
a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny,
jakož i z čl. 1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujícím
součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl.
36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy) a vylučujícím libovůli při
rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (nález
sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu,
svazek 3, nález č. 34, str. 257). V nálezu sp. zn. III. ÚS 176/96
(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, nález č. 89,
str. 151) pak Ústavní soud vyslovil názor, že má-li být splněn
jeden z účelů soudní jurisdikce, totiž požadavek "výchovy
k zachování zákona... k úctě k právům spoluobčanů" (§ 1 občanského
soudního řádu), je zcela nezbytné, aby rozhodnutí obecných soudů
nejen odpovídala zákonu v meritu věci a byla vydávána za plného
respektu k procesním normám, ale aby také odůvodnění vydaných
rozhodnutí ve vztahu k zmíněnému účelu odpovídalo kritériím daným
ustanovením § 157 odst. 2 in fine, odst. 3 občanského soudního
řádu, neboť jen věcně správná (zákonu zcela odpovídající)
rozhodnutí a náležitě, tj. zákonem vyžadovaným způsobem odůvodněná
rozhodnutí, naplňují - jako neoddělitelná součást "stanoveného
postupu" - ústavní kritéria plynoucí z Listiny (čl. 38 odst. 1).
Obdobně jako ve skutkové oblasti, i v oblasti nedostatečně
vyložené a zdůvodněné právní argumentace nastávají obdobné
následky vedoucí k neúplnosti a zejména k nepřesvědčivosti
rozhodnutí, což je ovšem v rozporu nejen s požadovaným účelem
soudního řízení, ale též i se zásadami spravedlivého procesu (čl.
36 odst. 1 Listiny), jak jim Ústavní soud rozumí.
Pro posuzovanou věc je významný i nález sp. zn. III. ÚS
206/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 11, nález
č. 80, str. 231 a násl.), ve kterém Ústavní soud uvedl, že
součástí ústavního rámce nezávislosti soudů je jejich povinnost
dbát rovnosti v právech plynoucí z čl. 1 Listiny. Rovnost
v právech ve vztahu k obecným soudům zakládá tudíž, kromě jiného,
právo na stejné rozhodování ve stejných věcech a zároveň vylučuje
libovůli při aplikaci práva.
Na druhé straně však také Ústavní soud ve své judikatuře
konstatoval, že právo na dovolání ústavně zaručeno není a tento
mimořádný opravný prostředek, který zákon dává účastníkům
civilního a trestního řízení k dispozici, jde tedy nad rámec
ústavně zaručených procesních oprávnění (usnesení sp. zn. III. ÚS
298/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, usn.
č. 18, str. 381).
Přesto, že z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání
dovolání, resp. jiného, tzv. mimořádného opravného prostředku,
považoval Ústavní soud za klíčové posouzení otázky, zda
zákonodárcem zvolený postup dostatečně eliminuje případnou svévoli
při aplikaci práva, což nepochybně patří ke znakům právního státu.
Jinak řečeno, zda skutečnost, že určitý procesní institut jde nad
rámec ústavních požadavků, je sama o sobě dostatečným důvodem pro
závěr, že na odůvodnění rozhodnutí o takovém prostředku není
nezbytné klást kritéria vyplývající z dosavadní judikatury
Ústavního soudu, resp., že tato kritéria není nezbytné uplatňovat
ani přiměřeně. Další otázkou, na kterou musel Ústavní soud
odpovědět, pak bylo, zda omezení práva dovolatele dozvědět se
(v určitých případech), z jakých důvodů Nejvyšší soud jeho návrh
odmítl, je přiměřené sledovanému cíli, resp. zda vůbec tomuto cíli
může posloužit.
Důvodová zpráva k ustanovení § 243c odst. 2 o.s.ř. uvádí, že
poněvadž příčina, pro kterou Nejvyšší soud dovolání odmítá, je
zjevná, není potřeba rozhodnutí odůvodňovat. Ve stejném duchu
vyzněla i vyjádření obou komor Parlamentu České republiky
a stanoviska Ministerstva spravedlnosti a Nejvyššího soudu. Podle
přesvědčení Ústavního soudu je však tato argumentace
nepřesvědčivá, neboť "zjevnost" příčiny je de facto vyjádřena
pouze odkazem na text příslušného ustanovení o.s.ř., což je
vlastně jakási argumentace v kruhu. Dovolatel se tedy nedoví, byť
stručně, proč Nejvyšší soud otázku předloženou mu v dovolání,
nepovažoval za otázku zásadního právního významu, resp. proč
podané dovolání posoudil jako zjevně bezdůvodné. V tomto směru je
tedy rozhodnutí Nejvyššího soudu nepřezkoumatelné, což by snad
mohlo obstát v situaci, pokud by Nejvyšší soud byl skutečně
posledním orgánem soudního typu, který se věcí mohl zabývat.
S ohledem na postavení Ústavního soudu, jakož i Evropského soudu
pro lidská práva však absence jakéhokoli odůvodnění znemožňuje
posoudit, byť jen v hrubých rysech, důvody rozhodnutí a v případě
předložení věci těmto orgánům stejně vyvolá povinnost Nejvyššího
soudu své rozhodnutí (vlastně dodatečně) odůvodnit.
Ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva je
věcí každého státu, jak upraví soudní soustavu a vztahy mezi
jejími jednotlivými stupni. Pokud by tzv. mimořádné opravné
prostředky nebyly připuštěny vůbec, nepochybně by taková úprava
z tohoto pohledu i z pohledu ústavněprávního obstála. Na druhé
straně, jsou-li takové prostředky připuštěny, měla by v právním
státě být jejich úprava v zásadě stejná pro všechny typy soudního
řízení, resp. se odlišovat jen tehdy, jsou-li pro to rozumné
důvody. Ze srovnání náležitostí, které musí obsahovat rozhodnutí
o dovolání v civilním a trestním řízení, resp. náležitostí, které
vyžaduje soudní řád správní u rozhodnutí o kasační stížnosti, však
vyplývají podstatné rozdíly, jejichž racionalita Ústavnímu soudu
není zřejmá.
Je-li odmítáno Nejvyšším soudem dovolání v trestním řízení,
ukládá mu zákon, aby stručně uvedl důvod odmítnutí, s poukazem na
okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí (§ 265i odst.
2 tr. řádu). Komentář k trestnímu řádu pak hovoří o tom, že
charakteristický znak - stručnost - nutně ovlivní to, jaký důvod
vedl k odmítnutí dovolání. Obsáhlejší odůvodnění si vyžádají,
uvádí se v komentáři, důvody uvedené v § 265i odst. 1 písm. b),
c), a zejména f), tedy má-li být odpovězeno, proč určitá otázka
není po právní stránce zásadního významu. Ze srovnání s požadavky
na odůvodnění rozhodnutí o dovolání v civilním řízení tedy
vyplývá, že o věci v zásadě stejné povahy může Nejvyšší soud
rozhodnout, z hlediska požadavků na odůvodnění svého rozhodnutí
zcela odlišně. Z porovnání takto rozdílných požadavků na
odůvodnění dovolacích rozhodnutí s požadavky na rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti vyplývá, že soudní
řád správní v § 55 odst. 4 umožňuje neodůvodnit pouze usnesení,
jímž se řízení nekončí a jímž se nikomu neukládá povinnost.
Rozsudek bez odůvodnění tento zákon nezná (§ 54). Vzhledem k tomu,
že podle ustanovení § 120 soudního řádu správního se i na řízení
o kasační stížnosti použijí přiměřeně ustanovení části třetí hlavy
I soudního řádu správního, lze uzavřít, že rozhodnutí o kasační
stížnosti musí Nejvyšší správní soud odůvodnit vždy.
Z výše uvedeného je zřejmé, že v různých řízeních před soudy
téhož státu, v situaci procesně ne-li shodné, pak velmi podobné
(účastníkem řízení je usilováno o zrušení pravomocného soudního
rozhodnutí z důvodu nesprávného právního hodnocení, resp. je
žádáno, aby se nejvyšší orgán soustavy soudů vyslovil k otázce,
kterou účastník řízení považuje za otázku zásadní a dosud
neřešenou), nemůže být s účastníkem řízení zacházeno různě, aniž
by byly zřejmé rozumné důvody pro takový postup.
Argument, že odmítnutí dovolání v občanském soudním řízení
bez odůvodnění přispěje k rozhodování soudů v přiměřené době (což
je cíl nepochybně legitimní), rovněž podle přesvědčení Ústavního
soudu neobstojí. Omezení práva účastníka dovolacího řízení
v civilních věcech dozvědět se důvod, proč Nejvyšší soud rozhodl
tak, jak rozhodl, může deklarovanému cíli posloužit jen minimálně
(pokud vůbec). Uvedení stručných důvodů, o které Nejvyšší soud své
odmítavé rozhodnutí opřel (např. citací judikátů tohoto soudu,
které věc řeší a pro jejichž změnu či odchýlení se od nich
neshledal soud důvod), nemohou Nejvyšší soud zatížit významným
způsobem, a tedy ani významně ovlivnit celkovou délku soudního
řízení; omezení práv účastníka dovolacího řízení se tedy jeví být
zjevně nepřiměřeným sledovanému cíli. V této souvislosti lze
připomenout i názor vyjádřený v rozhodnutí Evropského soudu pro
lidská práva ve věci Delcourt (1970 A 11, § 25), podle něhož
v demokratické společnosti zaujímá právo na řádný chod justice tak
závažné místo, že je není možné obětovat vhodnosti. Spravedlnost
nejen musí být vykonávána, ale rovněž musí být viditelné, že je
vykonávána.
Z výše uvedených důvodů rozhodlo plénum Ústavního soudu
o zrušení § 243c odst. 2 o.s.ř. pro jeho rozpor s principy
právního státu (čl. 1 Ústavy), jakož i s principem rovnosti (čl.
1 Listiny), tak jak byly tyto principy Ústavním soudem
interpretovány v jeho dosavadní judikatuře, přičemž neshledal
důvody pro odložení vykonatelnosti tohoto svého rozhodnutí.
Předseda Ústavního soudu:
v z. JUDr. Holländer v. r.
místopředseda