Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 7.11.2002 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.10.2002 sp. zn. 15 Tz 47/2002, kterým byla zamítnuta stížnost pro porušení zákona podaná ministrem spravedlnosti ve prospěch stěžovatele.

Stěžovatel byl rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 7.1.1954 sp. zn. T 2/54 uznán vinným ze spáchání trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon. Tohoto činu se měl dopustit tím, že dne 1.11.1953 si odmítl obléci stejnokroj, převzít přidělenou zbraň a konat vojenskou službu, přičemž se odvolával na své náboženské přesvědčení. Za tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce dva a půl roku a současně s tím byla vyslovena na dobu tří let ztráta čestných práv občanských a ztráta práv uvedených v § 44 odst. 2 trestního zákona č. 86/1950 Sb.

Proti tomuto rozsudku, který nabyl právní moci dne 7.1.1954, podal ministr spravedlnosti ve prospěch stěžovatele stížnost pro porušení zákona, v níž argumentoval tím, že rozsudkem byl porušen zákon v ust. § 2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve vztahu k ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, a to z důvodů uvedených v ustanovení § 1 odst. 1 a 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.

Příslušný senát Nejvyššího soudu projednal stížnost pro porušení zákona dne 29.5.2002, přičemž usnesením sp. zn. 11 Tz 205/01 rozhodl s ohledem na dosavadní rozdílnou rozhodovací praxi senátů Nejvyššího soudu o postoupení věci velkému senátu trestního kolegia. Za klíčovou otázku označil to, zda na jednání stěžovatele lze nahlížet jako na trestný čin anebo zda jím stěžovatel jen realizoval Ústavou garantovanou náboženskou svobodu, avšak v rozporu s Ústavou uloženými povinnostmi vůči státu a společnosti.

V odůvodnění napadeného usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17.10.2002 sp. zn. 15 Tz 47/2002 velký senát především uvedl, že správnost napadeného rozhodnutí i správnost předcházejícího řízení posuzuje v řízení o stížnosti pro porušení zákona ex tunc, tj. podle skutkového a právního stavu, který existoval v době, kdy bylo rozhodnutí napadené stížností pro porušení zákona vydáno.

Ustanovením § 2 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci byla přímo ze zákona zrušena odsuzující rozhodnutí za takové činy, které byly prohlášeny za trestné činy v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách. Trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona č. 86/1950 Sb. není uveden v ustanovení § 2 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci. Vzhledem k tomu nelze podle odůvodnění napadeného usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu považovat odsouzení stěžovatele za nezákonné jen proto, že se při jeho spáchání odvolával na své náboženské přesvědčení. Jestliže zákonodárce nepovažoval za nutné takové odsouzení zrušit přímo ze zákona, pak nejde o čin, jehož prohlášení za trestný čin by samo o sobě odporovalo mezinárodním dokumentům, mezinárodním právním normám a principům demokratické společnosti respektující zaručená občanská politická práva a svobody. Proto podle Nejvyššího soudu ani odsouzení pro uvedený trestný čin nelze samo o sobě pokládat za neslučitelné s demokratickými a právními principy a bez dalšího v něm spatřovat porušení zákona.

Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že Nejvyšší soud se nezabýval konkrétním trestním případem, nýbrž vyslovoval obecné úvahy o tom, zda v dané době mohlo dojít k oprávněnému trestnímu postihu za trestný čin vyhýbání se služební povinnosti, že zcela přehlédl právní názor Ústavního soudu vyjádřený zejména v nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 285/97, zcela pominul otázku speciálního subjektu a skládal se i ze soudců, kteří měli být z jednání vyloučeni.

Podle názoru stěžovatele není existence zákonné povinnosti sama o sobě dostatečným důvodem k omezení náboženské svobody. Podle stěžovatele musí být splněny další předpoklady, tj. že vojenská služba by musela sloužit k zajištění práv a svobod ostatních lidí a musela by odpovídat spravedlivým požadavkům morálky, veřejného pořádku a obecného blaha v demokratické společnosti. Těmto požadavkům však vojenská služba v komunistickém režimu nemohla vyhovět. Vojenská služba, jak stěžovatel uvedl, vůbec nesloužila k zajištění práv a svobod ostatních lidí, ale měla sloužit k ozbrojené ochraně režimu, který systematicky a trvale porušoval lidská práva, byl zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný. Z tohoto hlediska byla podle názoru stěžovatele jeho náboženská svoboda nadměrně omezena nejen ve smyslu čl. 18 a čl. 29 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv (dále jen "Deklarace"), ale také čl. 9 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatel se dále domnívá, že pro posouzení jeho případu není rozhodující, zda ministr spravedlnosti podal nebo nepodal stížnost i v jiných případech ve prospěch osob, které jednaly stejně jako on, nicméně z jiných pohnutek. Nejvyšší soud sice ve svém rozhodnutí odkazuje na čl. 1, čl. 2 odst. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), nicméně podle názoru stěžovatele svým rozhodnutím právě tato ustanovení porušil, když je aplikoval tak, jako by se stěžovatel domáhal výhod na úkor jiných subjektů. Naopak stěžovatel se cítí být diskriminován, přičemž v ústavní stížnosti poznamenal, že žádná mezinárodní smlouva ani vnitrostátní úprava nerozlišují, zda někdo odmítl vojenskou službu kvůli tomu, že má určité náboženské přesvědčení, či nikoliv.

Stěžovatel se rovněž domnívá, že Nejvyšší soud porušil napadeným rozhodnutím právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Podle jeho názoru měl velký senát, jemuž byla věc předložena za účelem sjednocení právního názoru zastávaného různými senáty Nejvyššího soudu, analyzovat právní závěry v obdobných dřívějších rozhodnutích, nikoliv jen "opsat" předchozí zamítavá rozhodnutí 5. senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu.

Stěžovatel rovněž nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, podle něhož mu postupem náčelníka Vojenského obvodového soudu v Brně, který na dotaz stěžovatelovy právní zástupkyně uvedl zavádějící informaci o soudní rehabilitaci, nebylo bráněno v uplatnění jeho práva na soudní rehabilitaci. Stěžovatel se domnívá, že jeho tehdejší právní zástupkyně neučinila neformální dotaz, ale dotaz oficiální, a povinností náčelníka bylo jednat podle ustanovení § 52 trestního řádu, tj. jednat tak, jak to vyžaduje význam a výchovný účel trestního řízení. Stěžovatel proto jednal v dobré víře, že náčelníkova odpověď je správná, a návrh na soudní rehabilitaci nepodal.

S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti se stěžovatel domnívá, že Nejvyšší soud svým rozhodnutím porušil jeho ústavně zaručená práva podle čl. 18 a čl. 29 Deklarace, čl. 9 odst. 1 a 2, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny.

Podáním ze dne 17.3.2003 doplnil stěžovatel svou ústavní stížnost tak, že vytkl také porušení práva na svobodu svědomí podle čl. 15 odst. 1 Listiny, a to z důvodů, které jsou rozvedeny v odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 11.3.2003 sp. zn. I. ÚS 671/01.

Na výzvu Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřil jako účastník řízení Nejvyšší soud. Předseda velkého senátu ve svém vyjádření uvedl, že stížnost pro porušení zákona ve prospěch V. W. (V.) byla postoupena k rozhodnutí velkému senátu z důvodu sjednocení rozhodovací praxe senátů trestního kolegia. Senáty Nejvyššího soudu zaujímají k dané otázce dva názory.

Podle jednoho nelze odsouzení za trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona č. 86/1950 Sb. pokládat samo o sobě za neslučitelné s demokratickými a právními principy a bez dalšího v něm shledávat porušení zákona, třebaže k původnímu odsouzení došlo v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 za skutek spáchaný po 5. květnu 1945. Žádné výslovně uvedené právo odmítnout plnění zákonných povinností vůči státu, včetně povinnosti vojenské, nezakládá podle tohoto názoru ani Deklarace ani mezinárodní smlouvy o lidských právech, a i v demokratických státech je takový trestní postih přípustný dokonce i v případech, kdy neexistuje možnost alternativní služby.

Druhý názor je postaven na přesvědčení, že za situace, kdy neexistovala alternativa k výkonu základní vojenské služby pro případ, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení občana, nebylo možno jeho čin, kterým realizoval ústavou a mezinárodními úmluvami zaručené svobody, pokládat za trestný čin.

Jak dále uvedl předseda velkého senátu, skončila snaha o sjednocení dosavadní nejednotné praxe senátů vítězstvím prvního názoru, ač tento názor převážil v devítičlenném velkém senátu nejtěsnější možnou většinou. Předseda velkého senátu ve svém stanovisku vyjádřil pochybnost o dostatečné reprezentativnosti názoru, který v napadeném rozhodnutí převážil, zvláště s ohledem na skutečnost, že některé senáty byly ve velkém senátu zastoupeny více než jedním soudcem.

Vedlejší účastník řízení o ústavní stížnosti, ministr spravedlnosti, vyjádřil s napadeným rozhodnutím ve svém stanovisku ze dne 16. 1. 2003 nesouhlas. Ministr spravedlnosti se domnívá, že v případě stěžovatele došlo k porušení ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve vztahu k ust. § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona č. 86/1950 Sb., a to z důvodů uvedených v ustanovení § 1 odst. 1 a 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci.

Ministr spravedlnosti se domnívá, že došlo k porušení rovnosti podle čl. (správně §) 1 tehdy platné Ústavy, neboť nerovnoměrnost mezi přiznanými právy a uloženými povinnostmi zcela jednoznačně stavěla do nevýhodné pozice všechny občany, kteří chtěli výkon ústavně zaručené náboženské svobody prakticky realizovat oproti těm, jejichž přesvědčení postrádalo duchovní dimenze. V té době platný ústavní zákon č. 150/1948 Sb., tzv. Ústava 9. května, přiznávala v čl. (správně §) 16 odst. 1 každému občanu státu právo volby jakékoliv náboženské víry; na druhé straně striktně vymezila v § 34 odst. 1 a 2 i základní povinnosti občana ke státu, mezi nimiž je i povinnost související s obranou vlasti. Za tohoto stavu měl stěžovatel možnost dostát svému náboženskému přesvědčení pouze za cenu trestněprávních důsledků, při nichž se jako věřící dostal do rozporu se svými povinnostmi občana při obraně státu.

Vzhledem k tomu, že o stížnosti pro porušení zákona rozhodoval velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu, je v souladu s usnesením pléna Ústavního soudu publikovaného jako sdělení Ústavního soudu č. 8/2001 Sb. k projednání ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí příslušné plénum Ústavního soudu.

Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a že byla podána včas, přistoupil k jejímu meritornímu posouzení.

Ústavní stížností je napadeno shora označené rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž Nejvyšší soud vycházel z teze, dle níž v řízení o stížnosti pro porušení zákona posuzuje "správnost" (správně zákonnost) napadeného rozhodnutí i "správnost" (správně zákonnost) předchozího řízení ex tunc, tedy dle skutkového a právního stavu v době, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, popř. kdy bylo konáno řízení, jež tomuto rozhodnutí předcházelo, nova (nové skutečnosti a důkazy) jsou nepřípustná.

Tato výchozí teze není však dle názoru Ústavního soudu uplatnitelná beze zbytku. Výklad i sebestarších trestněprávních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděn soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, hodnotově diskontinuálně, lze chápat kontinuitu se "starým právem" (viz nález Ústavního soudu Pl. ÚS 19/93 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 1, č. 1 - vyhlášený pod č. 14/1994 Sb.), jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení o stížnosti pro porušení zákona.

Obdobně se k aplikaci "starého práva" vyjádřil i Evropský soud pro lidská práva (rozhodnutí ve věci Streletz, Kessler, Krenz v. SRN ze dne 22.3.2001), když mj. uvedl, že "soudy státu, který nahradil dříve existující stát, nemohou být kritizovány za aplikaci a interpretaci tehdy platných právních norem prováděnou ve světle principů ovládajících stát podléhající principu panství práva (rule of law)". Ještě pregnantněji je tato idea rozvedena ve stanovisku soudce Levitse, doplňujícím odůvodnění uvedeného rozhodnutí. Uvedl: "zdá se, že interpretace a aplikace práva závisí všeobecně na politickém režimu, v němž právo funguje jako subsystém. (...) Rozdíly v interpretaci a aplikaci práva mezi demokratickým a socialistickým systémem pokrývají všechny důležité elementy práva. (...) To nás přivádí k otázce, zda po změně politického režimu ze socialistického na demokratický je legitimní aplikovat "staré" právo (...) takovými interpretačními a aplikačními postupy, které jsou inherentní novému demokratickému politickému režimu. Chci říci, že dle mého názoru není jiné řešení možné. Demokratické státy mohou povolit svým institucím aplikovat právo, které má původ v předdemokratickém režimu, pouze takovým způsobem, který je inherentní demokratickému politickému řádu (ve smyslu, ve kterém je tento pojem vykládán v tradičních demokraciích). Užití jiných metod aplikace práva (z nichž vyplývá dosažení odlišného výsledku z téhož právního textu) by poškodilo samotné jádro "ordre public" demokratického státu. (...) Důsledně vzato, interpretace a aplikace právních norem socialistickou nebo jinou nedemokratickou metodologií (s netolerovatelnými důsledky pro demokratický systém) by měla být z pohledu demokratického systému považována za vadnou. (...) Dle mého názoru jde o výzvu, která je odvozena z inherentní univerzality lidských práv a demokratických hodnot, jimiž jsou vázány všechny demokratické instituce. Přinejmenším od dob Norimberského procesu je této koncepci demokratického řádu ve světě velmi dobře rozuměno a proto je předvídatelná pro každého".

S názorem vyjádřeným soudcem Levitsem se Ústavní soud plně ztotožňuje.

Vzhledem k tomu, že v řízení o stížnosti pro porušení zákona měla být přezkoumávána zákonnost řízení a rozhodnutí označeného shora ve vztahu k odsuzujícímu rozsudku (rovněž označenému shora) za trestný čin vyhýbání se služební povinnosti, je zapotřebí zkoumat, zda napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, včetně jeho základního práva na svobodu svědomí, která je obsažena v čl. 15 odst. 1 Listiny.

a) Svoboda svědomí má konstitutivní význam pro demokratický právní stát respektující liberální myšlenku přednosti odpovědné důstojné lidské bytosti před státem - tj. myšlenku úcty (respektu a ochrany) státu k právům člověka a občana [čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Naopak je příznačné pro totalitní politické režimy, že nerespektují autonomii svědomí jednotlivce, když se pokoušejí i za pomoci represivní trestní politiky potlačovat svobodu svědomí jednotlivce, a tak jej nutí k přijetí vůle vládnoucích, která si činí nárok na jediné možné dobré rozhodnutí a v tomto smyslu jediné etické rozhodnutí. Tento trend lze sledovat i v československé, resp. české ústavní rovině. Tak ústavní listina č. 121/1920 Sb., stejně jako současná Listina, nepředpokládala možnost zákonného omezení svobody svědomí, kterou výslovně obsahovala. Tzv. Ústava 9. května č. 150/1948 Sb. sice v § 15 svobodu svědomí deklarovala, avšak zároveň ji negovala tím, že stanovila, že svoboda svědomí nemůže být důvodem k odepření splnění občanské povinnosti, kterou stanovil obyčejný zákon. Ústava Československé socialistické republiky č. 100/1960 Sb. již svobodu svědomí vůbec nezmiňuje.

Svoboda svědomí se projevuje v rozhodnutích jednotlivce učiněných v určitých konkrétních situacích, tedy "tady a teď", pociťovaných jako hluboce prožitá povinnost. Nejde tedy o postoj jednotlivce k abstraktním problémům platný jednou provždy a ve všech situacích. V rozhodnutí diktovaném svědomím jde o splynutí pro jednotlivce závazné mravní normy s jím vyhodnocenou situací. Jde tedy o integraci poznané normy s posouzením skutkového stavu. Rozhodnutí diktované svědomím spočívá na existenci svědomí samotného, nikoliv na specifických náboženských či ideologických představách. Strukturálním znakem svědomí je kromě souvztažnosti k normě a zároveň k situaci i osobní prožitek bezpodmínečné povinnosti.

Z uvedeného vyplývá, že svobodu svědomí nelze zaměňovat se svobodou víry ani se svobodou náboženskou. Na rozdíl od těchto svobod je rozhodnutí diktované svědomím vždy konkrétní, neboť jeho předmětem je konkrétní chování v konkrétní situaci. Abstraktní, obecné nebo absolutní mohou být jen důvody nebo maximy, které spoluvytvářejí normu, již svědomí v daný okamžik akceptuje. Rozhodnutí diktované svědomím v nich může nalézt normativní odůvodnění, které se uplatní při řešení konfliktu mezi takovým principem či maximou a právní normou zavazující k opaku. Situace je ovšem vždy individualizována časem, místem a konkrétními okolnostmi. Podstatné je, že jde o vážné, mravní, na kategorie dobro a zlo orientované rozhodnutí [srovnej např. rozhodnutí Ústavního soudu SRN in BVerfGE 12, 45 (55)], které jednotlivec prožívá jako závaznou povinnost či jako bezpodmínečný příkaz k určitému chování.

Ve specifickém mravním charakteru a v jeho vztahu k osobní morální pravdivosti či opravdovosti, která rozhodnutí propůjčuje bezpodmínečnost, spočívá rozlišení mezi rozhodnutím učiněným toliko poukazem na motivaci politickou či ideologickou (jde o externí veličiny nepromítnuté do vnitřní morální roviny) nebo na psychický stav (který existuje bez nutnosti činit morální soud).

b) Svoboda svědomí patří k tzv. základním právům absolutním, tj. k takovým, která nelze omezit obyčejným zákonem, jehož účelem by bylo omezit takové absolutní základní právo, v tomto případě svobodu svědomí. Každý zákon z jedné strany vyjadřuje veřejný zájem a z druhé strany formuluje i mravní přesvědčení parlamentní většiny, díky níž byl přijat, a tímto způsobem formuluje mravní přesvědčení většiny společnosti, jejímž odrazem je složení parlamentu. Je-li individuální svědomí v rozporu s určitou právní normou, zajisté taková skutečnost nemůže mít za následek nezávaznost takové právní normy, byť i jen ve vztahu k osobě, jíž svědomí velí konkrétní právní normu nerespektovat. Svoboda svědomí však může mít vliv na uplatnitelnost či vynutitelnost takové právní normy ve vztahu k těm, jejichž svědomí se příčí. Při zvažování, zda se v případě takového konfliktu právní normy s konkrétně uplatňovanou svobodou svědomí má prosadit posléze jmenovaná svoboda svědomí, je třeba zvážit, zda by takové rozhodnutí nezasáhlo do základních práv třetích osob anebo zda prosazení svobody svědomí nebrání jiné hodnoty či principy obsažené v ústavním pořádku České republiky jako celku (ústavně imanentní omezení základních práv a svobod).

Zásadně je věcí Nejvyššího soudu posoudit, zda rozhodnutím napadeným stížností pro porušení zákona byl porušen zákon. Úkolem Ústavního soudu je posouzení toho, zda Nejvyšším soudem zvolená interpretace zákonných ustanovení neporušuje základní práva a svobody stěžovatele, resp. posouzení toho, zda lze případně nalézt takovou interpretaci aplikovaných ustanovení zákona, která by základní práva a svobody stěžovatele neporušovala.

Ústavní stížnost je důvodná, neboť napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu nevzalo přiměřeně v úvahu základní právo stěžovatele plynoucí z čl. 15 odst. 1 Listiny na svobodu svědomí chápanou ve shora uvedeném smyslu a rozsahu. Ač totiž stěžovatel poukazoval na své náboženské přesvědčení, odmítnutí (vyhýbání se) služební (vojenské) povinnosti bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení stěžovatele toliko podílely.

Dřívější rozhodnutí Ústavního soudu týkající se kolize povinnosti nastoupit vojenskou službu se základními právy se soustředila především na rozpor této povinnosti se svobodou náboženského vyznání (srov. rozhodnutí ve věcech sp. zn. II. ÚS 285/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 12, č. 117; a sp. zn. II. ÚS 187/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 21, č. 40). Z důvodu odlišnosti svobody svědomí a svobody náboženského přesvědčení vyložené shora Ústavní soud zkoumal nejprve vztah napadených rozhodnutí ke svobodě svědomí ve smyslu čl. 15 odst. 1 Listiny. Ústavní soud je totiž toho názoru, že odmítnutí nastoupit vojenskou službu lze učinit i z důvodů nesouvisejících s náboženským přesvědčením a že i takovou svobodu Listina chrání.

Nejvyšší soud nedostál povinnosti posoudit zákonnost stížností pro porušení zákona napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které mu předcházelo, ve světle čl. 15 odst. 1 Listiny, kterou měl z důvodů uvedených shora. Skutečnost, že tzv. Ústava 9. května odepřela svobodě svědomí charakter tzv. absolutního práva, plynula již z podstaty politického režimu nastoleného v únoru 1948. Nové omezení svobody svědomí přerušilo kontinuitu chápání svobody svědomí jako absolutního práva tak, jak ji chránila ústavní listina z roku 1920. Poúnorová ústavní konstrukce svobody svědomí se právně filosoficky odchyluje od vývoje základních práv, který započal norimberským tribunálem a pokračoval přijetím Všeobecné deklarace lidských práv.

Pro demokratický právní stát, jímž Česká republika má být podle normativního příkazu plynoucího z čl. 1 odst. 1 Ústavy, je nepřijatelné, aby Nejvyšší soud vykládal § 267 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, tak, že přezkumem zákonnosti napadeného rozhodnutí se rozumí výklad aplikovaného "starého práva" v souladu s někdejší dobovou judikaturou. Ze stejného důvodu také není možné, aby při úvahách o tom, zda stížností pro porušení zákona napadené původní rozhodnutí je zákonné, nebral v úvahu a nevážil základní práva a principy českého ústavního pořádku, do nichž bylo napadeným rozhodnutím zasaženo. Ignorování těchto referenčních norem a principů činí napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu nejen vadným pro porušení subjektivního práva stěžovatele, nýbrž, a to Ústavní soud považuje za nutné nad rámec posuzované věci podotknout, i nesrozumitelným pro společnost, neboť podrývá její právní, resp. ústavní vědomí a přispívá k existující nedůvěře v soudnictví v tom smyslu, že české soudy nedokáží ochránit práva občanů ve vztahu ke státní moci, když se projevila excesivně. Tak se zmenšuje důvěra v materiálně chápanou demokratickou právní státnost České republiky. Nemá-li princip právní kontinuity působit destruktivně ve vztahu k české ústavní státnosti, je třeba důsledně trvat při aplikaci "starého práva" na hodnotové diskontinuitě s ním a reflektovat tento přístup v soudních rozhodnutích.

Pokud Nejvyšší soud přehlédl působení čl. 15 odst. 1 Listiny na výklad § 267 odst. 3 trestního řádu, ve spojení s § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, k čemuž skutečně došlo, neboť zmíněné ustanovení trestního řádu vykládal restriktivně a nadto předmětem jeho úvah ve vztahu k citovanému ustanovení trestního zákona bylo toliko právo na náboženské přesvědčení, nikoliv svoboda svědomí v dimenzi absolutního práva, pokračoval v zásahu do svobody svědomí stěžovatele, který započal odsuzujícím rozsudkem v roce 1954. Nejvyšší soud svým rozhodnutím tento zásah neodstranil, a nedostál tak své povinnosti poskytnout ochranu základnímu právu, jak mu ukládá čl. 4 Ústavy.

Rozpor s dalšími základními právy, jejichž porušení bylo namítáno, nebylo za této situace třeba zkoumat.