Sdílení poznámky:
Obsah
Typ obsahu
106/2003 Sb.
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem České republiky
Plénum Ústavního soudu rozhodlo 26. března 2003 ve věci
ústavní stížnosti V. W. (V.) proti usnesení Nejvyššího soudu ze
17.10.2002 sp. zn. 15 Tz 47/2002
takto:
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.10.2002 sp. zn. 15 Tz
47/2002 se ruší pro rozpor s čl. 15 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod.
Odůvodnění
I.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 7.11.2002 se
stěžovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne
17.10.2002 sp. zn. 15 Tz 47/2002, kterým byla zamítnuta stížnost
pro porušení zákona podaná ministrem spravedlnosti ve prospěch
stěžovatele.
Stěžovatel byl rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu
v Brně PSP 47 ze dne 7.1.1954 sp. zn. T 2/54 uznán vinným ze
spáchání trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle
§ 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon.
Tohoto činu se měl dopustit tím, že dne 1.11.1953 si odmítl obléci
stejnokroj, převzít přidělenou zbraň a konat vojenskou službu,
přičemž se odvolával na své náboženské přesvědčení. Za tento
trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce dva a půl
roku a současně s tím byla vyslovena na dobu tří let ztráta
čestných práv občanských a ztráta práv uvedených v § 44 odst. 2
trestního zákona č. 86/1950 Sb.
Proti tomuto rozsudku, který nabyl právní moci dne 7.1.1954,
podal ministr spravedlnosti ve prospěch stěžovatele stížnost pro
porušení zákona, v níž argumentoval tím, že rozsudkem byl porušen
zákon v ust. § 2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení
soudním (trestní řád), ve vztahu k ustanovení § 270 odst. 1 písm.
b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, a to z důvodů uvedených
v ustanovení § 1 odst. 1 a 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní
rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.
Příslušný senát Nejvyššího soudu projednal stížnost pro
porušení zákona dne 29.5.2002, přičemž usnesením sp. zn. 11 Tz
205/01 rozhodl s ohledem na dosavadní rozdílnou rozhodovací praxi
senátů Nejvyššího soudu o postoupení věci velkému senátu trestního
kolegia. Za klíčovou otázku označil to, zda na jednání stěžovatele
lze nahlížet jako na trestný čin anebo zda jím stěžovatel jen
realizoval Ústavou garantovanou náboženskou svobodu, avšak
v rozporu s Ústavou uloženými povinnostmi vůči státu
a společnosti.
V odůvodnění napadeného usnesení velkého senátu Nejvyššího
soudu ze dne 17.10.2002 sp. zn. 15 Tz 47/2002 velký senát
především uvedl, že správnost napadeného rozhodnutí i správnost
předcházejícího řízení posuzuje v řízení o stížnosti pro porušení
zákona ex tunc, tj. podle skutkového a právního stavu, který
existoval v době, kdy bylo rozhodnutí napadené stížností pro
porušení zákona vydáno.
Ustanovením § 2 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci byla
přímo ze zákona zrušena odsuzující rozhodnutí za takové činy,
které byly prohlášeny za trestné činy v rozporu s principy
demokratické společnosti respektující občanská politická práva
a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech
a mezinárodních právních normách. Trestný čin vyhýbání se služební
povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona č.
86/1950 Sb. není uveden v ustanovení § 2 odst. 1 zákona o soudní
rehabilitaci. Vzhledem k tomu nelze podle odůvodnění napadeného
usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu považovat odsouzení
stěžovatele za nezákonné jen proto, že se při jeho spáchání
odvolával na své náboženské přesvědčení. Jestliže zákonodárce
nepovažoval za nutné takové odsouzení zrušit přímo ze zákona, pak
nejde o čin, jehož prohlášení za trestný čin by samo o sobě
odporovalo mezinárodním dokumentům, mezinárodním právním normám
a principům demokratické společnosti respektující zaručená
občanská politická práva a svobody. Proto podle Nejvyššího soudu
ani odsouzení pro uvedený trestný čin nelze samo o sobě pokládat
za neslučitelné s demokratickými a právními principy a bez dalšího
v něm spatřovat porušení zákona.
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že Nejvyšší
soud se nezabýval konkrétním trestním případem, nýbrž vyslovoval
obecné úvahy o tom, zda v dané době mohlo dojít k oprávněnému
trestnímu postihu za trestný čin vyhýbání se služební povinnosti,
že zcela přehlédl právní názor Ústavního soudu vyjádřený zejména
v nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 285/97, zcela pominul otázku
speciálního subjektu a skládal se i ze soudců, kteří měli být
z jednání vyloučeni.
Podle názoru stěžovatele není existence zákonné povinnosti
sama o sobě dostatečným důvodem k omezení náboženské svobody.
Podle stěžovatele musí být splněny další předpoklady, tj. že
vojenská služba by musela sloužit k zajištění práv a svobod
ostatních lidí a musela by odpovídat spravedlivým požadavkům
morálky, veřejného pořádku a obecného blaha v demokratické
společnosti. Těmto požadavkům však vojenská služba v komunistickém
režimu nemohla vyhovět. Vojenská služba, jak stěžovatel uvedl,
vůbec nesloužila k zajištění práv a svobod ostatních lidí, ale
měla sloužit k ozbrojené ochraně režimu, který systematicky
a trvale porušoval lidská práva, byl zločinný, nelegitimní
a zavrženíhodný. Z tohoto hlediska byla podle názoru stěžovatele
jeho náboženská svoboda nadměrně omezena nejen ve smyslu čl. 18
a čl. 29 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv (dále jen
"Deklarace"), ale také čl. 9 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel se dále domnívá, že pro posouzení jeho případu
není rozhodující, zda ministr spravedlnosti podal nebo nepodal
stížnost i v jiných případech ve prospěch osob, které jednaly
stejně jako on, nicméně z jiných pohnutek. Nejvyšší soud sice ve
svém rozhodnutí odkazuje na čl. 1, čl. 2 odst. 1 a čl. 3 odst. 1
Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), nicméně
podle názoru stěžovatele svým rozhodnutím právě tato ustanovení
porušil, když je aplikoval tak, jako by se stěžovatel domáhal
výhod na úkor jiných subjektů. Naopak stěžovatel se cítí být
diskriminován, přičemž v ústavní stížnosti poznamenal, že žádná
mezinárodní smlouva ani vnitrostátní úprava nerozlišují, zda někdo
odmítl vojenskou službu kvůli tomu, že má určité náboženské
přesvědčení, či nikoliv.
Stěžovatel se rovněž domnívá, že Nejvyšší soud porušil
napadeným rozhodnutím právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36
odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Podle jeho názoru měl
velký senát, jemuž byla věc předložena za účelem sjednocení
právního názoru zastávaného různými senáty Nejvyššího soudu,
analyzovat právní závěry v obdobných dřívějších rozhodnutích,
nikoliv jen "opsat" předchozí zamítavá rozhodnutí 5. senátu
trestního kolegia Nejvyššího soudu.
Stěžovatel rovněž nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu,
podle něhož mu postupem náčelníka Vojenského obvodového soudu
v Brně, který na dotaz stěžovatelovy právní zástupkyně uvedl
zavádějící informaci o soudní rehabilitaci, nebylo bráněno
v uplatnění jeho práva na soudní rehabilitaci. Stěžovatel se
domnívá, že jeho tehdejší právní zástupkyně neučinila neformální
dotaz, ale dotaz oficiální, a povinností náčelníka bylo jednat
podle ustanovení § 52 trestního řádu, tj. jednat tak, jak to
vyžaduje význam a výchovný účel trestního řízení. Stěžovatel proto
jednal v dobré víře, že náčelníkova odpověď je správná, a návrh na
soudní rehabilitaci nepodal.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti se stěžovatel
domnívá, že Nejvyšší soud svým rozhodnutím porušil jeho ústavně
zaručená práva podle čl. 18 a čl. 29 Deklarace, čl. 9 odst. 1
a 2, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny.
Podáním ze dne 17.3.2003 doplnil stěžovatel svou ústavní
stížnost tak, že vytkl také porušení práva na svobodu svědomí
podle čl. 15 odst. 1 Listiny, a to z důvodů, které jsou rozvedeny
v odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 11.3.2003 sp. zn. I. ÚS
671/01.
III.
Na výzvu Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti
vyjádřil jako účastník řízení Nejvyšší soud. Předseda velkého
senátu ve svém vyjádření uvedl, že stížnost pro porušení zákona ve
prospěch V. W. (V.) byla postoupena k rozhodnutí velkému senátu
z důvodu sjednocení rozhodovací praxe senátů trestního kolegia.
Senáty Nejvyššího soudu zaujímají k dané otázce dva názory.
Podle jednoho nelze odsouzení za trestný čin vyhýbání se
služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona
č. 86/1950 Sb. pokládat samo o sobě za neslučitelné
s demokratickými a právními principy a bez dalšího v něm shledávat
porušení zákona, třebaže k původnímu odsouzení došlo v období od
25. února 1948 do 1. ledna 1990 za skutek spáchaný po 5. květnu
1945. Žádné výslovně uvedené právo odmítnout plnění zákonných
povinností vůči státu, včetně povinnosti vojenské, nezakládá podle
tohoto názoru ani Deklarace ani mezinárodní smlouvy o lidských
právech, a i v demokratických státech je takový trestní postih
přípustný dokonce i v případech, kdy neexistuje možnost
alternativní služby.
Druhý názor je postaven na přesvědčení, že za situace, kdy
neexistovala alternativa k výkonu základní vojenské služby pro
případ, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení
občana, nebylo možno jeho čin, kterým realizoval ústavou
a mezinárodními úmluvami zaručené svobody, pokládat za trestný
čin.
Jak dále uvedl předseda velkého senátu, skončila snaha
o sjednocení dosavadní nejednotné praxe senátů vítězstvím prvního
názoru, ač tento názor převážil v devítičlenném velkém senátu
nejtěsnější možnou většinou. Předseda velkého senátu ve svém
stanovisku vyjádřil pochybnost o dostatečné reprezentativnosti
názoru, který v napadeném rozhodnutí převážil, zvláště s ohledem
na skutečnost, že některé senáty byly ve velkém senátu zastoupeny
více než jedním soudcem.
IV.
Vedlejší účastník řízení o ústavní stížnosti, ministr
spravedlnosti, vyjádřil s napadeným rozhodnutím ve svém stanovisku
ze dne 16. 1. 2003 nesouhlas. Ministr spravedlnosti se domnívá, že
v případě stěžovatele došlo k porušení ustanovení § 2 odst. 3
zákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve
vztahu k ust. § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona č. 86/1950
Sb., a to z důvodů uvedených v ustanovení § 1 odst. 1 a 2 zákona
č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci.
Ministr spravedlnosti se domnívá, že došlo k porušení
rovnosti podle čl. (správně §) 1 tehdy platné Ústavy, neboť
nerovnoměrnost mezi přiznanými právy a uloženými povinnostmi zcela
jednoznačně stavěla do nevýhodné pozice všechny občany, kteří
chtěli výkon ústavně zaručené náboženské svobody prakticky
realizovat oproti těm, jejichž přesvědčení postrádalo duchovní
dimenze. V té době platný ústavní zákon č. 150/1948 Sb., tzv.
Ústava 9. května, přiznávala v čl. (správně §) 16 odst. 1 každému
občanu státu právo volby jakékoliv náboženské víry; na druhé
straně striktně vymezila v § 34 odst. 1 a 2 i základní povinnosti
občana ke státu, mezi nimiž je i povinnost související s obranou
vlasti. Za tohoto stavu měl stěžovatel možnost dostát svému
náboženskému přesvědčení pouze za cenu trestněprávních důsledků,
při nichž se jako věřící dostal do rozporu se svými povinnostmi
občana při obraně státu.
V.
Vzhledem k tomu, že o stížnosti pro porušení zákona
rozhodoval velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu, je
v souladu s usnesením pléna Ústavního soudu publikovaného jako
sdělení Ústavního soudu č. 8/2001 Sb. k projednání ústavní
stížnosti proti tomuto rozhodnutí příslušné plénum Ústavního
soudu.
Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost splňuje
všechny formální náležitosti a že byla podána včas, přistoupil
k jejímu meritornímu posouzení.
VI.
1.
Ústavní stížností je napadeno shora označené rozhodnutí
Nejvyššího soudu, v němž Nejvyšší soud vycházel z teze, dle níž
v řízení o stížnosti pro porušení zákona posuzuje "správnost"
(správně zákonnost) napadeného rozhodnutí i "správnost" (správně
zákonnost) předchozího řízení ex tunc, tedy dle skutkového
a právního stavu v době, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno,
popř. kdy bylo konáno řízení, jež tomuto rozhodnutí předcházelo,
nova (nové skutečnosti a důkazy) jsou nepřípustná.
Tato výchozí teze není však dle názoru Ústavního soudu
uplatnitelná beze zbytku. Výklad i sebestarších trestněprávních
norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděn
soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy
s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, nemůže být
proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty
a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny
v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, hodnotově
diskontinuálně, lze chápat kontinuitu se "starým právem" (viz
nález Ústavního soudu Pl. ÚS 19/93 - Sbírka nálezů a usnesení
Ústavního soudu ČR, sv. 1, č. 1 - vyhlášený pod č. 14/1994 Sb.),
jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení
o stížnosti pro porušení zákona.
Obdobně se k aplikaci "starého práva" vyjádřil i Evropský
soud pro lidská práva (rozhodnutí ve věci Streletz, Kessler, Krenz
v. SRN ze dne 22.3.2001), když mj. uvedl, že "soudy státu, který
nahradil dříve existující stát, nemohou být kritizovány za
aplikaci a interpretaci tehdy platných právních norem prováděnou
ve světle principů ovládajících stát podléhající principu panství
práva (rule of law)". Ještě pregnantněji je tato idea rozvedena ve
stanovisku soudce Levitse, doplňujícím odůvodnění uvedeného
rozhodnutí. Uvedl: "zdá se, že interpretace a aplikace práva
závisí všeobecně na politickém režimu, v němž právo funguje jako
subsystém. (...) Rozdíly v interpretaci a aplikaci práva mezi
demokratickým a socialistickým systémem pokrývají všechny důležité
elementy práva. (...) To nás přivádí k otázce, zda po změně
politického režimu ze socialistického na demokratický je legitimní
aplikovat "staré" právo (...) takovými interpretačními
a aplikačními postupy, které jsou inherentní novému demokratickému
politickému režimu. Chci říci, že dle mého názoru není jiné řešení
možné. Demokratické státy mohou povolit svým institucím aplikovat
právo, které má původ v předdemokratickém režimu, pouze takovým
způsobem, který je inherentní demokratickému politickému řádu (ve
smyslu, ve kterém je tento pojem vykládán v tradičních
demokraciích). Užití jiných metod aplikace práva (z nichž vyplývá
dosažení odlišného výsledku z téhož právního textu) by poškodilo
samotné jádro "ordre public" demokratického státu. (...) Důsledně
vzato, interpretace a aplikace právních norem socialistickou nebo
jinou nedemokratickou metodologií (s netolerovatelnými důsledky
pro demokratický systém) by měla být z pohledu demokratického
systému považována za vadnou. (...) Dle mého názoru jde o výzvu,
která je odvozena z inherentní univerzality lidských práv
a demokratických hodnot, jimiž jsou vázány všechny demokratické
instituce. Přinejmenším od dob Norimberského procesu je této
koncepci demokratického řádu ve světě velmi dobře rozuměno a proto
je předvídatelná pro každého".
S názorem vyjádřeným soudcem Levitsem se Ústavní soud plně
ztotožňuje.
2.
Vzhledem k tomu, že v řízení o stížnosti pro porušení zákona
měla být přezkoumávána zákonnost řízení a rozhodnutí označeného
shora ve vztahu k odsuzujícímu rozsudku (rovněž označenému shora)
za trestný čin vyhýbání se služební povinnosti, je zapotřebí
zkoumat, zda napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu nedošlo
k porušení základních práv stěžovatele, včetně jeho základního
práva na svobodu svědomí, která je obsažena v čl. 15 odst. 1
Listiny.
a) Svoboda svědomí má konstitutivní význam pro demokratický právní
stát respektující liberální myšlenku přednosti odpovědné
důstojné lidské bytosti před státem - tj. myšlenku úcty
(respektu a ochrany) státu k právům člověka a občana [čl. 1
odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Naopak je
příznačné pro totalitní politické režimy, že nerespektují
autonomii svědomí jednotlivce, když se pokoušejí i za pomoci
represivní trestní politiky potlačovat svobodu svědomí
jednotlivce, a tak jej nutí k přijetí vůle vládnoucích, která
si činí nárok na jediné možné dobré rozhodnutí a v tomto smyslu
jediné etické rozhodnutí. Tento trend lze sledovat
i v československé, resp. české ústavní rovině. Tak ústavní
listina č. 121/1920 Sb., stejně jako současná Listina,
nepředpokládala možnost zákonného omezení svobody svědomí,
kterou výslovně obsahovala. Tzv. Ústava 9. května č. 150/1948
Sb. sice v § 15 svobodu svědomí deklarovala, avšak zároveň ji
negovala tím, že stanovila, že svoboda svědomí nemůže být
důvodem k odepření splnění občanské povinnosti, kterou stanovil
obyčejný zákon. Ústava Československé socialistické republiky
č. 100/1960 Sb. již svobodu svědomí vůbec nezmiňuje.
Svoboda svědomí se projevuje v rozhodnutích jednotlivce
učiněných v určitých konkrétních situacích, tedy "tady a teď",
pociťovaných jako hluboce prožitá povinnost. Nejde tedy o postoj
jednotlivce k abstraktním problémům platný jednou provždy a ve
všech situacích. V rozhodnutí diktovaném svědomím jde o splynutí
pro jednotlivce závazné mravní normy s jím vyhodnocenou situací.
Jde tedy o integraci poznané normy s posouzením skutkového stavu.
Rozhodnutí diktované svědomím spočívá na existenci svědomí
samotného, nikoliv na specifických náboženských či ideologických
představách. Strukturálním znakem svědomí je kromě souvztažnosti
k normě a zároveň k situaci i osobní prožitek bezpodmínečné
povinnosti.
Z uvedeného vyplývá, že svobodu svědomí nelze zaměňovat se
svobodou víry ani se svobodou náboženskou. Na rozdíl od těchto
svobod je rozhodnutí diktované svědomím vždy konkrétní, neboť jeho
předmětem je konkrétní chování v konkrétní situaci. Abstraktní,
obecné nebo absolutní mohou být jen důvody nebo maximy, které
spoluvytvářejí normu, již svědomí v daný okamžik akceptuje.
Rozhodnutí diktované svědomím v nich může nalézt normativní
odůvodnění, které se uplatní při řešení konfliktu mezi takovým
principem či maximou a právní normou zavazující k opaku. Situace
je ovšem vždy individualizována časem, místem a konkrétními
okolnostmi. Podstatné je, že jde o vážné, mravní, na kategorie
dobro a zlo orientované rozhodnutí [srovnej např. rozhodnutí
Ústavního soudu SRN in BVerfGE 12, 45 (55)], které jednotlivec
prožívá jako závaznou povinnost či jako bezpodmínečný příkaz
k určitému chování.
Ve specifickém mravním charakteru a v jeho vztahu k osobní
morální pravdivosti či opravdovosti, která rozhodnutí propůjčuje
bezpodmínečnost, spočívá rozlišení mezi rozhodnutím učiněným
toliko poukazem na motivaci politickou či ideologickou (jde
o externí veličiny nepromítnuté do vnitřní morální roviny) nebo na
psychický stav (který existuje bez nutnosti činit morální soud).
b) Svoboda svědomí patří k tzv. základním právům absolutním, tj.
k takovým, která nelze omezit obyčejným zákonem, jehož účelem
by bylo omezit takové absolutní základní právo, v tomto případě
svobodu svědomí. Každý zákon z jedné strany vyjadřuje veřejný
zájem a z druhé strany formuluje i mravní přesvědčení
parlamentní většiny, díky níž byl přijat, a tímto způsobem
formuluje mravní přesvědčení většiny společnosti, jejímž
odrazem je složení parlamentu. Je-li individuální svědomí
v rozporu s určitou právní normou, zajisté taková skutečnost
nemůže mít za následek nezávaznost takové právní normy, byť
i jen ve vztahu k osobě, jíž svědomí velí konkrétní právní
normu nerespektovat. Svoboda svědomí však může mít vliv na
uplatnitelnost či vynutitelnost takové právní normy ve vztahu
k těm, jejichž svědomí se příčí. Při zvažování, zda se
v případě takového konfliktu právní normy s konkrétně
uplatňovanou svobodou svědomí má prosadit posléze jmenovaná
svoboda svědomí, je třeba zvážit, zda by takové rozhodnutí
nezasáhlo do základních práv třetích osob anebo zda prosazení
svobody svědomí nebrání jiné hodnoty či principy obsažené
v ústavním pořádku České republiky jako celku (ústavně
imanentní omezení základních práv a svobod).
VII.
Zásadně je věcí Nejvyššího soudu posoudit, zda rozhodnutím
napadeným stížností pro porušení zákona byl porušen zákon. Úkolem
Ústavního soudu je posouzení toho, zda Nejvyšším soudem zvolená
interpretace zákonných ustanovení neporušuje základní práva
a svobody stěžovatele, resp. posouzení toho, zda lze případně
nalézt takovou interpretaci aplikovaných ustanovení zákona, která
by základní práva a svobody stěžovatele neporušovala.
Ústavní stížnost je důvodná, neboť napadené rozhodnutí
Nejvyššího soudu nevzalo přiměřeně v úvahu základní právo
stěžovatele plynoucí z čl. 15 odst. 1 Listiny na svobodu svědomí
chápanou ve shora uvedeném smyslu a rozsahu. Ač totiž stěžovatel
poukazoval na své náboženské přesvědčení, odmítnutí (vyhýbání se)
služební (vojenské) povinnosti bylo reálně projeveným osobním
rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí
z víry či náboženského přesvědčení stěžovatele toliko podílely.
Dřívější rozhodnutí Ústavního soudu týkající se kolize
povinnosti nastoupit vojenskou službu se základními právy se
soustředila především na rozpor této povinnosti se svobodou
náboženského vyznání (srov. rozhodnutí ve věcech sp. zn. II. ÚS
285/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 12, č.
117; a sp. zn. II. ÚS 187/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního
soudu ČR, sv. 21, č. 40). Z důvodu odlišnosti svobody svědomí
a svobody náboženského přesvědčení vyložené shora Ústavní soud
zkoumal nejprve vztah napadených rozhodnutí ke svobodě svědomí ve
smyslu čl. 15 odst. 1 Listiny. Ústavní soud je totiž toho názoru,
že odmítnutí nastoupit vojenskou službu lze učinit i z důvodů
nesouvisejících s náboženským přesvědčením a že i takovou svobodu
Listina chrání.
Nejvyšší soud nedostál povinnosti posoudit zákonnost
stížností pro porušení zákona napadeného rozhodnutí, jakož
i řízení, které mu předcházelo, ve světle čl. 15 odst. 1 Listiny,
kterou měl z důvodů uvedených shora. Skutečnost, že tzv. Ústava
9. května odepřela svobodě svědomí charakter tzv. absolutního
práva, plynula již z podstaty politického režimu nastoleného
v únoru 1948. Nové omezení svobody svědomí přerušilo kontinuitu
chápání svobody svědomí jako absolutního práva tak, jak ji
chránila ústavní listina z roku 1920. Poúnorová ústavní konstrukce
svobody svědomí se právně filosoficky odchyluje od vývoje
základních práv, který započal norimberským tribunálem
a pokračoval přijetím Všeobecné deklarace lidských práv.
Pro demokratický právní stát, jímž Česká republika má být
podle normativního příkazu plynoucího z čl. 1 odst. 1 Ústavy, je
nepřijatelné, aby Nejvyšší soud vykládal § 267 odst. 3 zákona č.
141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění
pozdějších předpisů, tak, že přezkumem zákonnosti napadeného
rozhodnutí se rozumí výklad aplikovaného "starého práva" v souladu
s někdejší dobovou judikaturou. Ze stejného důvodu také není
možné, aby při úvahách o tom, zda stížností pro porušení zákona
napadené původní rozhodnutí je zákonné, nebral v úvahu a nevážil
základní práva a principy českého ústavního pořádku, do nichž bylo
napadeným rozhodnutím zasaženo. Ignorování těchto referenčních
norem a principů činí napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu nejen
vadným pro porušení subjektivního práva stěžovatele, nýbrž, a to
Ústavní soud považuje za nutné nad rámec posuzované věci
podotknout, i nesrozumitelným pro společnost, neboť podrývá její
právní, resp. ústavní vědomí a přispívá k existující nedůvěře
v soudnictví v tom smyslu, že české soudy nedokáží ochránit práva
občanů ve vztahu ke státní moci, když se projevila excesivně. Tak
se zmenšuje důvěra v materiálně chápanou demokratickou právní
státnost České republiky. Nemá-li princip právní kontinuity
působit destruktivně ve vztahu k české ústavní státnosti, je třeba
důsledně trvat při aplikaci "starého práva" na hodnotové
diskontinuitě s ním a reflektovat tento přístup v soudních
rozhodnutích.
Pokud Nejvyšší soud přehlédl působení čl. 15 odst. 1 Listiny
na výklad § 267 odst. 3 trestního řádu, ve spojení s § 270 odst.
1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, k čemuž skutečně
došlo, neboť zmíněné ustanovení trestního řádu vykládal
restriktivně a nadto předmětem jeho úvah ve vztahu k citovanému
ustanovení trestního zákona bylo toliko právo na náboženské
přesvědčení, nikoliv svoboda svědomí v dimenzi absolutního práva,
pokračoval v zásahu do svobody svědomí stěžovatele, který započal
odsuzujícím rozsudkem v roce 1954. Nejvyšší soud svým rozhodnutím
tento zásah neodstranil, a nedostál tak své povinnosti poskytnout
ochranu základnímu právu, jak mu ukládá čl. 4 Ústavy.
Rozpor s dalšími základními právy, jejichž porušení bylo
namítáno, nebylo za této situace třeba zkoumat.
Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Holeček v. r.