Sdílení poznámky:
Obsah
Typ obsahu
261/2000 Sb.
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 4. července 2000 v plénu o návrhu na
zrušení bodu 10. části I. přílohy k zákonu č. 126/1992 Sb.,
o ochraně znaku a názvu Červeného kříže a o Československém
červeném kříži,
takto:
Dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů se v zákonu
č. 126/1992 Sb., o ochraně znaku a názvu Červeného kříže
a o Československém červeném kříži, bod 10. části I. přílohy
nazvané Přehled nemovitého majetku, který se vrací
Československému červenému kříži, zrušuje.
Odůvodnění
I.
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem z 28. 3. 1999
sp. zn. 14 C 251/98 zamítl návrh stěžovatele proti odpůrci Českému
červenému kříži, aby bylo určeno, že vlastníkem domu čp. 100
v Plzni, Pobřežní ulice č. 15 a pozemku parcelní č. 10248 v k.ú.
Plzeň-město (dříve č. 4971) je stěžovatel.
V odůvodnění tohoto rozsudku soud zejména uvedl, že návrh měl
povahu určovací žaloby. Soud shledal naléhavý právní zájem na
určení vlastnictví, neboť stěžovatel neměl možnost jiným způsobem
ovlivnit zápis v katastru nemovitostí, když jako vlastník
předmětných nemovitostí je zapsán Český červený kříž. Podle § 2
odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí
z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších
předpisů, prý přešlo právo k předmětným nemovitostem na
stěžovatele. Podle § 6 odst. 1 a 2 zákona č. 126/1992 Sb. stát
navrátí Československému červenému kříži majetek, který mu byl
odňat v období od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1989 v rozsahu uvedeném
v příloze tohoto zákona, přičemž tento majetek byl ke dni
účinnosti tohoto zákona (tzn. k 1. 7. 1992) prohlášen za
vlastnictví Československého červeného kříže. Podle přílohy tohoto
zákona je pod položkou 10 jako vlastník předmětných nemovitostí
uveden Československý červený kříž.
Došlo prý tedy k tomu, že zákon č. 172/1991 Sb. prohlásil za
vlastníka předmětného domu stěžovatele a zákon č. 126/1992 Sb. za
něj prohlásil Československý červený kříž. Proto Okresní soud
Plzeň-město vycházel ze zápisu v katastru nemovitostí, podle něhož
je vlastníkem uvedených nemovitostí Český červený kříž, a poněvadž
se stěžovateli nepodařilo prokázat opak, odpovídá katastrální
zápis skutečnému stavu věci. Z hlediska vztahu obou zákonů
považoval soud za speciální zákon č. 126/1992 Sb., jímž je
předmětná nemovitost konkrétně specifikována (a který má tedy
přednost), a za obecný zákon č. 172/1991 Sb. Protože k jedné věci
nemůže mít vlastnické právo více osob, nejde-li
o spoluvlastnictví, dospěl soud k závěru, že vlastníkem předmětné
nemovitosti je odpůrce (Český červený kříž) a stěžovatelův návrh
zamítl.
Krajský soud v Plzni rozsudkem z 13. 9. 1999
sp. zn. 15 Co 426/99 rozsudek Okresního soudu Plzeň-město (I.)
ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že stěžovatel je
vlastníkem domu čp. 100 v Plzni, Pobřežní ul. č. 15 (dále jen
"předmětný dům") potvrdil a (II.) ve výroku ohledně pozemku č.p.
10248 v k.ú. Plzeň (dále jen "předmětný pozemek") změnil tak, že
stěžovatel je vlastníkem tohoto pozemku.
V odůvodnění tohoto rozsudku Krajský soud v Plzni prohlásil
za nepochybné, že stavba předmětného domu byla dokončena
v roce 1933, z čehož plyne, že tento dům nemohl být předmětem
kupní smlouvy uzavřené ve Vídni již v roce 1906, takže tato kupní
smlouva se mohla týkat toliko předmětného pozemku. O tom, že
stěžovatel vlastnil předmětný pozemek, ostatně svědčí i výpis
z pozemkové knihy z roku 1932. Usnesením Městského zastupitelstva
v Plzni ze dne 27. 10. 1933 město věnovalo dům do trvalého
a bezplatného užívání Československému červenému kříži.
Předmětný dům prý postavil z vlastních prostředků Spolek
Československého červeného kříže, avšak nestal se jeho vlastníkem,
neboť podle zásady "superficies solo cedit" stavba sledovala
právní osud pozemku a "případné uvedení stavby v příslušné vložce
pozemkové knihy bylo spíše informativní a nemělo větší význam".
Vlastníkem této budovy se tedy stalo - jakožto majitel pozemku
- město Plzeň, které také Spolku Československého červeného kříže
vyplatilo náklady vynaložené na stavbu. K zestátnění obou
nemovitostí došlo zřejmě v roce 1950. Je prý proto správné
i stěžovatelovo tvrzení, že se obě nemovitosti staly dnem
účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (tzn. 24. 4. 1991) stěžovatelovým
vlastnictvím, což bylo posléze uvedeno i v katastru nemovitostí.
Krajský soud v Plzni dále dovodil, že po té, co zákon
č. 126/1992 Sb. nabyl účinnosti (1. 7. 1992), je nutno odlišit
právní osud předmětného domu a předmětného pozemku, neboť podle
tohoto zákona stát navrátí Československému červenému kříži
majetek, který mu byl odňat v období od 25. 2. 1948 do
31. 12. 1989 v rozsahu uvedeném v příloze tohoto zákona. Nemovitý
majetek uvedený v příloze se prohlašuje ke dni účinnosti zákona za
vlastnictví Československého červeného kříže. Protože v této
příloze (pozn.: pod bodem 10) je uveden i předmětný dům a stavební
parcela č. 89, došlo tím podle názoru odvolacího soudu k platnému
nabytí vlastnického práva Československým červeným křížem
a stěžovateli vznikla povinnost toto vlastnictví respektovat.
V době účinnosti zákona č. 126/1992 Sb. stát sice nebyl vlastníkem
budovy, která přešla do vlastnictví města, "avšak věc takto přešla
se všemi právy a povinnostmi, které se k tomuto majetku vztahují,
včetně povinnosti věc vydat oprávněnému restituentovi, nebo jako
je tomu v dané věci, tomu, koho označí zákon". Navíc zákon
č. 126/1992 Sb. je ve vztahu k zákonu č. 172/1991 Sb. zákonem
speciálním, jak uvedl již soud nalézací. V této části návrhu proto
Krajský soud v Plzni rozsudek okresního soudu potvrdil.
Ohledně předmětného pozemku však Krajský soud v Plzni dospěl
k závěru, že ve vlastnictví Československého červeného kříže nebyl
a uvedené vlastnické právo nevzniklo ani ze zákona, neboť zákon
č. 126/1992 Sb., "ať již z jakýchkoliv důvodů", se o tomto pozemku
nezmiňuje a vznik vlastnického práva Československému červenému
kříži k němu proto nelze dovodit. Zápis v katastru nemovitostí byl
tedy v tomto směru nesprávný. V tomto rozsahu proto Krajský soud
v Plzni stěžovatelovu návrhu vyhověl.
II.
V ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni
z 13. 9. 1999 sp. zn. 15 Co 426/99 stěžovatel zejména uvedl, že
jím byla porušena jeho ústavní práva vyplývající z čl. 11 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z čl. 101 odst. 3
Ústavy České republiky č. 1/1993 Sb. (dále jen "Ústava"). Kromě
toho namítl i porušení čl. 7 a čl. 86 odst. 2 Ústavy ČSSR
č. 100/1960 Sb. a čl. 4 odst. 7 ústavního zákona č. 143/1968 Sb.,
o československé federaci.
Namítanou protiústavnost spatřuje stěžovatel v tom, že podle
§ 6 odst. 1 zákona č. 126/1992 Sb. bude Československému červenému
kříži vydán majetek státem, a to ten majetek, který mu byl odňat
v období od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1989, v rozsahu uvedeném
v příloze tohoto zákona. Stěžovatel se domnívá, že k přechodu
vlastnictví na Československý červený kříž může v tomto případě
dojít pouze za předpokladu kumulativního splnění všech zákonných
podmínek, tzn., že se musí jednat o majetek státu, který byl
Československému červenému kříži odňat v rozhodném období, a že
tento majetek spadá do okruhu věcí taxativně uvedených v příloze
zákona č. 126/1992 Sb. Samotné uvedení nemovitosti v příloze
k zákonu prý proto nemá za následek přechod vlastnického práva
k předmětnému domu na Československý červený kříž.
Smyslem zákona č. 126/1992 Sb. byla totiž náprava některých
křivd způsobených Československému červenému kříži a nemůže se
proto vztahovat na jiné případy, jež do kategorie majetkových
křivd způsobených Československému červenému kříži nespadají. Při
přípravě tohoto zákona se údajně vycházelo z chybných informací,
neboť např. jako vlastník předmětného domu je v něm uveden Čs.
stát - Bytový podnik města Plzně, ačkoliv ke dni účinnosti tohoto
zákona byl již vlastníkem této nemovitosti stěžovatel. Navíc je
k této stavbě naprosto mylně připojena stavební parcela, která
svým číselným označením není totožná s pozemkem, na němž předmětný
dům stojí, a ani s tímto domem nijak nesouvisí. "Již zřejmá
nesprávnost těchto údajů způsobuje oprávněné pochybnosti o celkové
správnosti přílohy k zákonu č. 126/1992 Sb., a z tohoto důvodu je
třeba k tomu, aby byl naplněn účel § 6 odst. 1 cit. zákona,
zkoumat v každém jednotlivém případě splnění ostatních podmínek
předepsaných výše citovaným ustanovením."
Podle stěžovatelova názoru je především nutno, aby předmětné
nemovitosti byly ke dni účinnosti zákona č. 126/1992 Sb. ve
vlastnictví státu, o čemž ostatně svědčí i skutečnost, že u všech
nemovitostí uvedených v příloze k zákonu je jako jejich vlastník
stát uveden. V daném případě však k rozhodnému dni nebyl předmětný
dům ve vlastnictví státu, nýbrž obce (stěžovatele), což potvrdil
v napadeném rozsudku i Krajský soud v Plzni.
Zároveň se prý zákon č. 126/1992 Sb. vztahuje pouze na
majetek, který byl Československému červenému kříži odňat v období
od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1989. "Odnětím majetku" prý však není
možno zamýšlet odnětí jakéhokoliv užívacího práva, nýbrž pouze
odnětí vlastnického práva či práva hospodaření. Právní předchůdce
odpůrce (Československý červený kříž) však měl pouze právo dotyčný
objekt trvale a bezplatně užívat a nesvědčilo mu právo vlastnické
nebo právo hospodaření. Jestliže v rozhodném období byl předmětný
dům odňat, byl odňat stěžovateli a nikoliv Československému
červenému kříži, a pokud by vlastnické právo k němu přešlo podle
zákona č. 126/1992 Sb. na Československý červený kříž, byla by tím
porušena obecná právní zásada, že "nikdo nesmí požívat více práv,
než mu náleží". S ohledem na nápravu křivd by Československému
červenému kříži mohlo opětovně vzniknout právo trvalého
a bezplatného užívání předmětného domu, nikoliv však právo
vlastnické.
Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby rozsudek
Krajského soudu v Plzni z 13. 9. 1999 sp. zn. 15 Co 426/99 byl
zrušen ve výroku, kterým se potvrzuje rozsudek Okresního soudu
Plzeň-město z 28. 3. 1999 sp. zn. 14 C 251/98, a zároveň navrhl
zrušení části I. bodu 10. přílohy k zákonu č. 126/1992 Sb.
(označené jako Přehled nemovitého majetku, který se vrací
Československému červenému kříži), neboť stěžovatelovo vlastnické
právo k předmětným nemovitostem bylo v napadeném rozsudku popřeno
právě s odkazem na tento právní předpis.
III.
Podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může být
spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo
jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení,
jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní
stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu
s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy,
popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel spolu s ústavní stížností
podal podle tohoto zákonného ustanovení i návrh na zrušení
bodu 10. části I. přílohy k zákonu č. 126/1992 Sb. označené jako
Přehled nemovitého majetku, který se vrací Československému
červenému kříži, a poněvadž se Krajský soud v Plzni v napadeném
rozsudku o tento bod opřel - což učinil i Okresní soud
Plzeň-město - nastala uplatněním tohoto ustanovení (bodu 10. části
I. přílohy k zákonu) skutečnost, která je předmětem ústavní
stížnosti.
Proto Ústavní soud podle § 78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.
řízení o ústavní stížnosti přerušil. Návrh na zrušení tohoto
ustanovení předmětného zákona byl postoupen plénu Ústavního soudu
k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy.
IV.
K návrhu na zrušení uvedeného ustanovení se podle § 69
odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
vyjádřila Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky.
Uvedla, že zákon č. 126/1992 Sb. byl ve Federálním
shromáždění předložen jako tisk č. 954 VI. volebního období a jako
vlastník a zároveň uživatel předmětného nemovitého majetku byl
(roz. v tomto zákonu) uveden Čs. stát - Bytový podnik města Plzně.
V důvodové zprávě k tomuto návrhu bylo řečeno, že předmětný dům
byl postaven Spolkem Československého červeného kříže Plzeň
v roce 1933 a že vlastnické právo bylo Československému červenému
kříži odňato a přešlo na stát podle zákona č. 185/1948 Sb.,
o zestátnění léčebných a ošetřovacích ústavů a o organizaci státní
ústavní léčebné péče. Z § 6 zákona č. 126/1992 Sb. prý vyplývá, že
subjektem, na nějž účinností tohoto zákona přechází vlastnické
právo, je stát, aniž by tím mohlo být předjímáno, kdo v době
schválení zákona skutečně byl oprávněným majitelem a kdo je jím
dnes. Účastník řízení (Poslanecká sněmovna) se shodně
s navrhovatelem domnívá, že k přechodu vlastnictví k nemovitostem
na Československý červený kříž podle zákona č. 126/1992 Sb. může
dojít toliko za předpokladu kumulativního splnění všech zákonem
předepsaných podmínek, tzn., že se musí jednat o majetek ve
vlastnictví státu, který byl Československému červenému kříži
odňat v rozhodném období, přičemž tento majetek musí spadat do
okruhu nemovitostí taxativně uvedených v příloze k tomuto zákonu.
Samotné uvedení nemovitosti v příloze k zákonu prý proto není
dostatečným důvodem k přechodu vlastnického práva, neboť "zákon
objektivně nemůže vést k přechodu vlastnického práva z jiné osoby,
než ze státu, a nemůže se tudíž jednat o vyvlastnění." Bod 10.
části I. přílohy k zákonu č. 126/1992 Sb. proto nemůže být
v rozporu s čl. 11 Listiny.
K namítanému rozporu s čl. 101 odst. 3 Ústavy Poslanecká
sněmovna konstatovala, že smysl tohoto ustanovení spočívá
v přiznání právní subjektivity územním samosprávným celkům.
Napadený bod 10. části I. přílohy k zákonu č. 126/1992 Sb. nicméně
toto právo městu Plzeň neodnímá, neboť se vztahuje pouze na otázku
přechodu vlastnického práva k určitému souboru nemovitostí, nikoli
k odnětí práva vlastnit majetek obecně.
Podle vyjádření Poslanecké sněmovny byl zákon č. 126/1992 Sb.
přijat potřebnou většinou poslanců Sněmovny lidu i Sněmovny národů
Federálního shromáždění, byl podepsán prezidentem republiky,
předsedou FS a předsedou vlády ČSFR a byl řádně vyhlášen ve Sbírce
zákonů.
Ze všech uvedených důvodů Poslanecká sněmovna prohlásila, že
zákonodárný sbor jednal v roce 1992 v přesvědčení, že bod 10.
části I. přílohy k zákonu č. 126/1992 Sb. byl v souladu s tehdy
platným ústavním pořádkem. Své vyjádření uzavřela tím, že "Je však
na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem na zrušení
citovaného ustanovení posoudil jeho ústavnost a vydal o tom
příslušné rozhodnutí."
V.
Ještě předtím, než se Ústavní soud zabýval podaným návrhem
meritorně, se zaměřil na otázku, zda jsou splněny formální
předpoklady přijetí napadeného zákona (bodu 10. části I. jeho
přílohy).
Jak již bylo uvedeno, Ústavní soud shledal, že v daném
případě byl dán důvod k zahájení řízení o konkrétní kontrole norem
podle § 64 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 74 zákona
č. 182/1993 Sb., neboť napadené zákonné ustanovení bylo v dané
věci obecnými soudy skutečně aplikováno, tedy jeho uplatněním
nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Ústavní
soud dále shledal, že v daném případě byl zákon vydán ještě před
nabytím účinnosti Ústavy a že mu proto nepřísluší přezkoumávat
ústavnost procedury jeho vzniku a dodržení normotvorné pravomoci,
nýbrž toliko jeho obsahový soulad se soudobým ústavním pořádkem
(srov. usnesení z 22. 4. 1999 sp. zn. Pl. ÚS 5/98, Sbírka nálezů
a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 14, str. 309).
VI.
Ústavní soud tedy konstatuje, že mu nic nebrání v projednání
a rozhodnutí věci samé.
Podaným návrhem je napadeno ustanovení bodu 10. části I.
přílohy k zákonu č. 126/1992 Sb. označené jako Přehled nemovitého
majetku, který se vrací Československému červenému kříži, jež zní:
"Dům v Plzni, Pobřežní ul. 15, čp. 100 - dům, stavební parcela
č. 89, zapsané u SG Plzeň-město, list vlastnictví č. 10, č. ev.
listu 9909, kat. území Plzeň-město. Vlastník: Čs. stát - Bytový
podnik města Plzně. Uživatel: Čs. stát - Bytový podnik města
Plzně." Přitom je zřejmé, že uvedení jednotlivých nemovitostí
v příloze k zákonu má význam toliko se zřetelem na § 6 zákona
č. 126/1992 Sb. Podle tohoto ustanovení "Stát navrátí
Československému červenému kříži majetek, který mu byl odňat
v období od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1989 v rozsahu uvedeném
v příloze tohoto zákona" (odst. 1). "Nemovitý majetek uvedený
v příloze tohoto zákona se prohlašuje ke dni nabytí účinnosti
tohoto zákona za vlastnictví Československého červeného kříže"
(odst. 2). Z toho vyplývá, že účinností zákona (1. 7. 1992) došlo
k zákonnému přechodu vlastnického práva (ex lege) ze státu na
Československý červený kříž. Zároveň je zřejmé, že se zákon mohl
vztahovat toliko na ty nemovitosti, které v době účinnosti tohoto
zákona vlastnil stát. To lze dovozovat jednak z dikce "Stát
navrátí Československému červenému kříži majetek..." v § 6
odst. 1 zákona, jednak i z obecné právní zásady, že nikdo nemůže
na jiného převést více práv, než má sám. Je sice pravdou, že stát
je - za podmínek stanovených v čl. 11 odst. 4 Listiny (ve veřejném
zájmu, na základě zákona a za náhradu) - oprávněn majetek
i vyvlastnit, nicméně v daném případě je zřejmé, že účelem zákona
č. 126/1992 Sb. nebylo vyvlastnění nemovitostí jiným subjektům
(a tedy ani stěžovateli) za účelem jejich přechodu do vlastnictví
Československého červeného kříže, nýbrž toliko navrácení majetku
uvedeného v příloze k zákonu, který byl Československému červenému
kříži v rozhodném období odňat a který byl v době účinnosti zákona
majetkem státu.
Jak Ústavní soud ze spisu Okresního soudu Plzeň-město
14 C 251/98 zjistil a jak ostatně uvedly i obecné soudy
v odůvodněních svých rozsudků, předmětnou nemovitost původně
vlastnil stěžovatel město Plzeň a stejný subjekt byl podle zákona
č. 172/1991 Sb. jejím vlastníkem i ke dni 28. 5. 1992. Z výpisu
z katastru nemovitostí z 18. 10. 1993 dále vyplývá, že Český
červený kříž byl zapsán jako vlastník předmětné nemovitosti "dle
zákona č. 126/1992 Sb.". Ústavní soud konstatuje, že původním
vlastníkem předmětné nemovitosti byl stěžovatel město Plzeň, který
své vlastnické právo k ní opětovně nabyl účinností zákona
č. 172/1991 Sb. dne 24. 4. 1991, avšak účinností zákona
č. 126/1992 Sb. dne 1. 7. 1992 došlo k přechodu vlastnického práva
k uvedené nemovitosti na Československý červený kříž.
Smyslem § 6 zákona č. 126/1992 Sb. bylo navrácení majetku
uvedeného v příloze Československému červenému kříži. Z dikce
tohoto ustanovení vyplývá, že přechod vlastnického práva vyžadoval
splnění tří zákonných podmínek, a to kumulativně: muselo se jednat
(1.) o majetek státu, (2.) který byl Československému červenému
kříži odňat v období od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1989 a (3.) který
byl uveden v příloze tohoto zákona. Je proto zřejmé, že v příloze
tohoto zákona měl být uveden pouze takový majetek, který splňoval
obě prvně zmíněné zákonné podmínky.
Jak vyplývá ze soudního spisu, v části I. bodu 10. přílohy
k zákonu č. 126/1992 Sb. byla mezi nemovitým majetkem, který se
vrátil Československému červenému kříži, uvedena předmětná
nemovitost, jejímž vlastníkem v době, kdy zákon nabyl účinnosti,
nebyl stát, nýbrž město Plzeň. Zároveň se nejednalo o nemovitost,
která byla v rozhodném období odňata Československému červenému
kříži, nýbrž městu Plzeň, které předmětný dům vlastnilo již od
doby, kdy byl v roce 1933 postaven, a Československý červený kříž
k němu měl pouze právo trvalého a bezplatného užívání. Lze proto
předpokládat, že k zařazení předmětné nemovitosti do přílohy
k zákonu č. 126/1992 Sb. došlo omylem, neboť napadená část přílohy
k zákonu je ve zjevném rozporu s § 6 odst. 1 tohoto předpisu.
Podle čl. 1 Ústavy je Česká republika demokratickým právním
státem. Ústavní soud již opakovaně judikoval, že Česká republika
se hlásí k principům nejen formálního, nýbrž především
materiálního právního státu. Ústava akceptuje a respektuje princip
legality jako součást celkové koncepce právního státu, neváže však
pozitivní právo jen na formální legalitu, ale výklad a použití
právních norem podřizuje jejich obsahově materiálnímu smyslu
(srov. např. nález z 21. 12. 1993 sp. zn. Pl. ÚS 19/93, Sbírka
nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 1, str. 1). V posuzované
věci však Ústavní soud shledal, že napadené ustanovení bodu 10.
části I. přílohy k zákonu č. 126/1992 Sb. je v rozporu již se
samým principem legality; jedním ze základních předpokladů
fungování právního státu je totiž i existence vnitřního souladu
jeho právního řádu. Proto je také nutné, aby jednotlivé právní
předpisy byly srozumitelné a aby z nich vyplývaly předvídatelné
následky. V případě napadeného ustanovení je však zřejmé, že
uvedené principy materiálního i formálního právního státu splněny
nejsou. Jestliže totiž podle § 6 odst. 1 zákona č. 126/1992 Sb.
stát navrátí Československému červenému kříži majetek, který mu
byl odňat v rozhodném období v rozsahu uvedeném v příloze tohoto
zákona, a zároveň napadený bod 10. části I. uvedené přílohy
zmiňuje nemovitost, která v době, kdy zákon č. 126/1992 Sb. nabyl
účinnosti, již nebyla ve vlastnictví státu a nebyla
Československému červenému kříži v rozhodném období ani odňata,
jedná se o zjevný rozpor, který ve svých důsledcích vede (či může
vést) k nesrozumitelnosti této části zákona a k obtížné
předvídatelnosti jeho následků. Proto Ústavní soud usuzuje, že
protiústavnost napadeného ustanovení, které je v rozporu s čl. 1
Ústavy, nelze překlenout ani jeho případným ústavně konformním
výkladem, který za daných okolností možný není.
Ústavní soud také dospěl k závěru, že napadené ustanovení ve
svých důsledcích odporuje i čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny, který
chrání vlastnické právo; vyvlastnění nebo nucené omezení
vlastnického práva umožňuje pouze ve veřejném zájmu, na základě
zákona a za náhradu. V daném případě státní moc stěžovatelovo
vlastnické právo porušila, a to cestou zákona, neboť do jeho
vlastnického práva protiústavně zasáhla, aniž by mu za tento zásah
přiznala náhradu. Tím se zákonodárce - byť to stěžovatel výslovně
nenamítl - ve svých důsledcích dopustil i porušení čl. 8
a čl. 101 odst. 4 Ústavy, neboť v rozporu s nimi nerespektoval
princip samosprávy územního samosprávného celku, v konkrétním
případě právo stěžovatele (mimo jiné) vlastnit majetek a požívat
ochrany vlastnického práva.
Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že nemohl zkoumat
námitky stěžovatele, pokud spatřuje protiústavnost napadeného
ustanovení zákona č. 126/1992 Sb. rovněž v rozporu s čl. 7
a s čl. 86 odst. 2 Ústavy ČSSR č. 100/1960 Sb. a s čl. 4 odst. 7
ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o Československé federaci. To
proto, že tyto právní předpisy přestaly být podle čl. 112 odst. 2
Ústavy ČR č. 1/1993 Sb. součástí právního řádu České republiky
tím, že je platná Ústava dnem 1. ledna 1993 výslovně zrušila.
Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl, že dnem
vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů se v zákonu
č. 126/1992 Sb., o ochraně znaku a názvu Červeného kříže
a o československém červeném kříži, bod 10. části I. přílohy
nazvané Přehled nemovitého majetku, který se vrací
Československému červenému kříži, zrušuje.
Předseda Ústavního soudu:
v z. JUDr. Holeček v. r.
místopředseda