Dne 23. února 1994 podala skupina 44 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky návrh na zrušení ustanovení § 9 a 9a zákona č. 59/1965 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění zákona č. 294/1993 Sb., která upravují podmínky, jakož i řízení o přeřazování odsouzených z jednoho typu věznice do druhého. Skupina poslanců tvrdí, že se novela zákona o výkonu trestu odnětí svobody č. 294/1993 Sb. tím, že svěřila toto řízení řediteli věznice a přezkum jeho správního rozhodnutí okresním soudům, dostala do rozporu s Ústavou České republiky, jakož i s Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Navrhovatel vytýká nové právní úpravě, že přenáší výkon státní moci, příslušející jen soudům, na orgány výkonné moci a umožňuje jim tak rozhodovat o omezování nedotknutelnosti osoby odsouzených.

Dále namítá, že novela připouští, aby se rozhodnutími správních orgánů, na která se však v těchto případech nevztahuje správní řád, rušila právní moc a vykonatelnost rozsudků o zařazení odsouzených do jednotlivých typů věznic. Konečně zdůrazňuje, že se takto ruší odsouzeným práva, která jinak mají ve správním řízení, jakož i právo na to, aby pouze jejich zákonný soudce v prvním a druhém stupni rozhodoval o způsobu výkonu trestu odnětí svobody uloženého jim soudem.

V průběhu řízení před Ústavním soudem rozšířil zástupce navrhovatelů ve smyslu ustanovení § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a § 95 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších novel, původní návrh, a sice tak, aby spolu s uvedenými ustanoveními novelizovaného zákona o výkonu trestu odnětí svobody bylo také zrušeno ustanovení zákona č. 292/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje trestní řád, v části, kterou byl zrušen dřívější § 324 tr. ř. Podle tohoto ustanovení rozhodoval o změně způsobu výkonu trestu, tedy i o přeřazování, okresní soud. Jako alternativu navrhl, aby Ústavní soud odložil na přiměřenou dobu vykonatelnost svého nálezu o zrušení § 9 a 9a novelizovaného zákona o výkonu trestu odnětí svobody a poskytl tak zákonodárnému sboru čas na příslušnou novelizaci trestního řádu.

Rozšíření návrhu o požadované zrušení bodu 198 zákona č. 292/1993 Sb. je věcně spojeno s návrhem na zrušení § 9 a 9a zákona č. 59/1965 Sb., ve znění zákona č. 294/1993 Sb., do té míry, že dodatečný souhlas 44 poslanců s tímto rozšířením lze důvodně předpokládat. Proto Ústavní soud v daném případě tyto podpisy znovu nepožadoval (§ 64 odst. 6 zákona č. 182/1993 Sb.). Pokud by takováto přímá věcná vazba nebyla dána, bylo by naopak nutné postupovat ve smyslu naposledy citovaného zákonného ustanovení.

Podle tvrzení navrhovatelů se novelizovaná právní úprava výkonu trestu odnětí svobody i trestního řízení dostává do rozporu s ustanoveními čl. 39 a 40 Listiny, podle nichž jedině soud rozhoduje o trestu a jiných újmách na právech, které lze uložit za spáchání trestného činu. Rozpor je dále spatřován s ustanoveními čl. 38 odst. 1 Listiny, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Napadená ustanovení novely zákona o výkonu trestu odnětí svobody, jakož i zrušovací ustanovení novely trestního řádu, jsou konečně v rozporu s ustanoveními čl. 2, 4 a 90 Ústavy, která nepřipouštějí, aby orgány výkonné moci vykonávaly působnost náležející soudní moci.

Návrh na zrušení ustanovení zákona podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy podala skupina 44 poslanců Parlamentu [§ 64 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb.], kteří ze svých řad pověřili zastupováním v řízení před Ústavním soudem JUDr. Jaroslava Ortmana. Po zjištění, že neexistují důvody ani pro odmítnutí návrhu (§ 43 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.), ani pro zastavení řízení (§ 67 zákona č. 182/1993 Sb.), byl návrh v souladu s ustanovením § 69 zákona č. 182/1993 Sb. zaslán Parlamentu České republiky s výzvou k vyjádření.

Parlament České republiky, jako účastník řízení, ve svém vyjádření, které podepsal místopředseda Poslanecké sněmovny Ing. Jan Kasal, uvedl, že smyslem přijaté právní úpravy, podle důvodové zprávy, bylo to, že právní úprava, podle níž o zařazení odsouzeného do určitého typu ústavu pro prakticky celý výkon trestu rozhodoval soud rozsudkem, se neosvědčila jako adekvátní a pružná. Soud v této fázi nemohl s určitou mírou pravděpodobnosti odhadnout, jak se odsouzený v podmínkách výkonu trestu bude chovat a jak bude přijímat nebo naopak odmítat resocializační programy. Proto byla navržena úprava, která zajistí potřebnou prostupnost mezi jednotlivými typy věznic, a zároveň umožní, aby odsouzený, jehož postavení ve výkonu trestu bylo rozhodnutím ředitele věznice zhoršeno, se domáhal soudní ochrany. Odsouzený ve výkonu trestu tedy nebyl zbaven soudní ochrany a má vždy možnost, pokud s rozhodnutím nesouhlasí, požádat nezávislý soud o soudní přezkoumání rozhodnutí ředitele věznice. V závěru vyjádření k návrhu Parlament České republiky napsal, že je na Ústavním soudu, aby v rámci dělby moci mezi mocemi zákonodárnou, výkonnou a soudní posoudil, zda napadená ustanovení novely zákona o výkonu trestu odnětí svobody jsou v souladu s naším právním řádem, a vydal příslušné rozhodnutí.

V návaznosti na rozšíření návrhu, přednesené v průběhu řízení před Ústavním soudem zástupcem navrhovatelů, jemuž byl přítomen zástupce účastníka - místopředseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, sdělil zástupce účastníka, že nemá žádné návrhy na doplnění dokazování a že setrvává na svém stanovisku.

Podle ustanovení § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Ústavní soud v první řadě zjišťoval, zda právní normy, jejichž protiústavnost navrhovatel namítá, byly přijaty a vydány v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem.

Ze zprávy Parlamentu České republiky, odvolávající se na stenografický záznam o schůzi Poslanecké sněmovny, sněmovního tisku č. 536 a Sbírky zákonů bylo zjištěno, že novelizaci zákona o výkonu trestu odnětí svobody navrhla vláda České republiky, která tak využila svého práva na zákonodárnou iniciativu podle čl. 41 odst. 2 Ústavy. Zákon byl přijat Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky podle čl. 15 odst. 1 a čl. 106 odst. 2 věta třetí Ústavy. Kvora předepsaná ustanoveními čl. 39 odst. 1 a 2 Ústavy byla dodržena, ježto schůze Poslanecké sněmovny dne 10. listopadu 1993 se zúčastnilo 158 poslanců, z nichž pro přijetí zákona hlasovalo 117 poslanců, proti se vyslovilo 11 poslanců a 30 poslanců se hlasování zdrželo. Ústavně předepsaný způsob přijetí zákona byl tedy splněn, stejně jako jeho vydání, neboť byl podepsán předsedou Poslanecké sněmovny, prezidentem republiky a předsedou vlády (čl. 51 Ústavy) a byl vyhlášen ve Sbírce zákonů (čl. 52 Ústavy, § 2 zákona České národní rady č. 545/1992 Sb., o Sbírce zákonů České republiky) v částce 74, ročník 1993, rozeslané dne 10. prosince 1993. Tímto dnem nabyl zákon č. 294/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 59/1965 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění zákonů č. 173/1968 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 47/1973 Sb. a č. 179/1990 Sb., platnosti a účinným se stal podle svého čl. IV dnem 1. ledna 1994.

Ze stenografického záznamu o schůzi Poslanecké sněmovny, sněmovního tisku č. 535, 536 a Sbírky zákonů bylo dále zjištěno, že novelizaci zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), č. 292/1993 Sb. navrhla vláda České republiky, využívajíc tak svého práva zákonodárné iniciativy ve smyslu čl. 41 odst. 2 Ústavy. Zákon byl přijat Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky podle čl. 15 odst. 1 a čl. 106 odst. 2 věta třetí Ústavy. Kvora požadovaná ustanoveními čl. 39 odst. 1 a 2 Ústavy byla dodržena, neboť schůze Poslanecké sněmovny dne 10. listopadu 1993 se zúčastnilo 155 poslanců, z nichž pro přijetí zákona hlasovali 104 poslanci, proti se vyslovilo 10 poslanců a 41 poslanců se hlasování zdrželo. Ústavou předepsaný způsob přijetí i tohoto zákona byl proto splněn, rovněž tak i jeho vydání, neboť byl podepsán předsedou Poslanecké sněmovny, prezidentem republiky, jakož i předsedou vlády (čl. 51 Ústavy) a byl vyhlášen ve Sbírce zákonů (čl. 52 Ústavy, § 2 zákona České národní rady č. 545/1992 Sb.) v částce 74, ročník 1993, rozeslané dne 10. prosince 1993. Tímto dnem nabyl zákon č. 292/1993 Sb., který se mění a doplňuje zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění zákonů č. 57/1965 Sb., č. 58/1969 Sb., č. 149/1969 Sb., č. 48/1973 Sb., č. 29/1978 Sb., č. 43/1980 Sb., č. 159/1989 Sb., č. 178/1990 Sb., č. 303/1990 Sb., č. 558/1991 Sb., č. 25/1993 Sb. a č. 115/1993 Sb., platnosti. Účinným se stal v smyslu svého čl. VI dnem 1. ledna 1994.

a) Poté Ústavní soud přezkoumal, jak mu to ukládá ustanovení § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., obsah napadených ustanovení novelizovaného zákona o výkonu trestu odnětí svobody, jakož i novelizovaného trestního řádu, a to z hlediska jejich souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.

Napadená ustanovení § 9 a 9a novelizovaného zákona o výkonu trestu odnětí svobody jsou v rozporu především s čl. 39 Listiny. Jde o to, že újmy na právech, které postihují odsouzeného v důsledku přeřazení do přísnějšího typu věznice, mají sice oporu v zákoně o výkonu trestu odnětí svobody a v prováděcím předpise k němu (vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 110/1994 Sb., jíž se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody), ovšem v důsledku novely č. 294/1993 Sb., která je rozporná s Listinou a Ústavou v dalších směrech, tyto újmy postihují odsouzeného rovněž neústavním způsobem.

Rozpor napadených ustanovení novely zákona o výkonu trestu odnětí svobody třeba konstatovat i ve vztahu k čl. 40 Listiny. Rozhodování o přeřazování odsouzeného z jednoho typu věznice do druhého, bez ohledu na přísnost jejich režimu, je rozhodováním o trestu za trestný čin, což Listina svěřuje výlučně do pravomoci soudu, v žádném případě správnímu orgánu.

Pro posouzení souladu či nesouladu § 9 a 9a novely zákona o výkonu trestu odnětí svobody s čl. 40 odst. 1 Listiny je důležitým pojmem pojem "rozhodování soudu o trestu". S odvoláním na ustanovení § 122 odst. 1 tr. ř. odsuzující rozsudek musí obsahovat výrok o trestu s uvedením zákonných ustanovení, podle nichž byl trest vyměřen. Byl-li uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, musí rozsudek obsahovat výrok o způsobu výkonu tohoto trestu (§ 39a, 81 tr. zák.). Z uvedeného plyne, že rozhodováním o trestu je jednak rozhodnutí o druhu a výměře trestu, jednak rozhodnutí o způsobu výkonu trestu odnětí svobody, což ve smyslu § 39a odst. 2 tr. zák. znamená rozhodnutí soudu o zařazení pachatele do určitého typu věznice. Bude-li se toto rozhodnutí, o němž se zmiňuje § 122 odst. 1 tr. ř. v závorce (§ 39a, 81 tr. zák.), považovat za původní rozhodnutí o trestu, potom rozhodnutí o přeřazení z jednoho typu věznice do druhého je možné považovat za rozhodnutí odvozené, i když se o něm citovaný § 122 odst. 1 tr. ř. výslovně nezmiňuje.

Z faktu, že rozhodnutí o přeřazení odsouzeného je rozhodnutím odvozeným, nelze bez dalšího dovodit možnost, aby bylo svěřeno jinému orgánu než soudnímu. Tento jeho odvozený charakter z něj nečiní rozhodnutí zcela jiné povahy, než je původní rozhodnutí o zařazení odsouzeného do typu věznice. Ústavní soud je toho názoru, že je tomu právě naopak. Jak rozhodnutí původní, tak odvozené, ve výše uvedeném smyslu, jsou rozhodnutími o trestu. Argumentem podporujícím tento závěr by mohl být i obsah novelou zrušeného a výrokem dnešního nálezu rehabilitovaného ustanovení § 324 tr. ř., podle jehož odstavce 1 o změně způsobu výkonu trestu odnětí svobody, čímž se rozumělo zejména přeřazování odsouzeného z jedné nápravně výchovné skupiny do druhé, rozhodoval okresní soud.

Věc lze nahlížet i následujícím způsobem, jenž vede ke stejným závěrům.

Ve svém pojmovém a obsahovém smyslu má kategorie trestu nejen svou kvantitativní, časovou dimenzi, ale také svou dimenzi kvalitativní, vypovídající o tom, v jakém rozsahu a jakým způsobem je zasažena lidská svoboda a důstojnost. Spojitost naznačených dimenzí je vyjádřena i zákonným požadavkem, že pokud je uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, musí rozsudek obsahovat i výrok o způsobu výkonu tohoto trestu (§ 122 odst. 1 tr. ř.). Také tento výrok je tedy ve své podstatě výrokem o trestu, přiřazujícím k jeho kvantitativní dimenzi i dimenzi kvalitativní. Tato interpretace má oporu i v chápání lidských práv a svobod, neboť zde nejde jen o délku trestu, ale i o jeho vztah k mezím těchto práv a svobod a intenzitě zásahu do práv a svobod.

Neústavnost § 9 a § 9a odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody v novelizovaném znění (zákon č. 294/1993 Sb.) nemůže podle názoru Ústavního soudu zhojit ani obsah ustanovení § 9a odst. 2 citovaného zákona, a to v relaci k čl. 40 odst. 1 Listiny.

Podle naposledy citovaného zákonného ustanovení - § 9a odst. 2 - proti rozhodnutí o přeřazení do věznice s přísnějším režimem může odsouzený do osmi dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení podat odvolání k okresnímu soudu, v jehož obvodu je věznice, jejíž ředitel o přeřazení rozhodl. Odvolání nemá odkladný účinek. Na řízení před soudem se vztahuje zvláštní předpis. Tímto předpisem je občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb., v novelizovaném znění, konkrétně jeho ustanovení § 250l až 250s, upravující rozhodování o opravných prostředcích proti rozhodnutím správních orgánů).

Jak již uvedeno, rozhodování o trestu soudem už jako soudem prvostupňovým zahrnuje rozhodnutí o jeho druhu, výměře a způsobu výkonu, byl-li uložen nepodmíněný trest odnětí svobody.

Naproti tomu rozhodnutí ve smyslu § 9a odst. 2 novelizovaného zákona o výkonu trestu odnětí svobody a § 250l až 250s o. s. ř. je rozhodnutím pouze opravné instance, proti němuž nejsou přípustné další opravné prostředky (§ 250s odst. 1 o. s. ř.). Jinak řečeno, soud se k rozhodování o způsobu výkonu trestu odnětí svobody podle § 9a odst. 2 novelizovaného zákona o výkonu trestu odnětí svobody a podle občanského soudního řádu dostává nejdříve a výlučně jen jako soud druhého stupně. Tím je podstatně ztížena možnost obrany odsouzeného proti rozhodnutí o přeřazení, a to na rozdíl od dřívější úpravy dané v § 324 odst. 3 tr. ř., podle níž proti rozhodnutí o změně způsobu výkonu trestu, tzn. i o přeřazení, byla přípustná stížnost, jež měla odkladný účinek. O této povaze a dopadech odnětí svobody nyní zrušované právní úpravy v § 9a odst. 2 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění novely č. 294/1993 Sb., posuzované z výše uvedeného hlediska, svědčí do jisté míry i konkrétní údaje o počtech přeřazení odsouzených do věznic s přísnějším režimem. Ze zprávy Ministerstva spravedlnosti, zahrnující období od 1. ledna 1994 do 31. října 1994, plyne, že o přeřazení odsouzených do věznice s přísnějším režimem bylo rozhodnuto celkem ve 162 případech. Proti těmto rozhodnutím podali odsouzení opravný prostředek k okresnímu soudu podle § 250l až 250s o.s.ř. celkem v deseti případech. Ve čtyřech z nich bylo rozhodnuto o jejich zamítnutí, v jednom případě bylo řízení zastaveno, v jednom odročeno a ve zbývajících čtyřech případech nebylo k datu podání zprávy (17. listopadu 1994) dosud rozhodnuto.

Souhrnně vyjádřeno, je-li ústavním přeřazování odsouzených pouze na základě rozhodnutí soudu již jako soudu prvého stupně, nemůže být nedostatek takovéhoto rozhodování nahrazen soudním rozhodnutím, které je pouhým přezkumem prvostupňového rozhodnutí správního orgánu, a to v rámci rozhodování o opravných prostředcích proti jejich rozhodnutím.

Svěřením rozhodování o přeřazení odsouzeného z jednoho typu věznice do druhého řediteli této věznice byla otázka rozhodování o způsobu výkonu trestu odnětí svobody, resp. jeho změně odejmuta soudu a svěřena administrativnímu orgánu. Tím zároveň došlo k tomu, že odsouzený byl v dané otázce, dosud rozhodované soudem, tomuto soudu, resp. svému zákonnému soudci odňat. Ustanovení § 9 a 9a novely zákona o výkonu trestu odnětí svobody jsou tak v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny.

Nakolik lze státní moc ve formě moci trestní, tj. výkon trestu odnětí svobody, včetně změn způsobu tohoto výkonu, uplatňovat jen v mezích a způsoby, které stanoví zákon, natolik musí však jít jen o zákon, který není protiústavní. Novela zákona o výkonu trestu odnětí svobody č. 294/1993 Sb. ovšem takové rozpory vykazuje, jak dovozeno shora, v důsledku čehož jsou její ustanovení § 9 a 9a rozporná i s ustanovením čl. 2 odst. 3 Ústavy.

Tím, že napadená ustanovení novely zákona o výkonu trestu odnětí svobody znamenají ve svém důsledku odnětí odsouzeného v otázce přeřazování v průběhu výkonu trestu jeho zákonnému soudci (viz rozpor s čl. 38 odst. 1 Listiny), dochází tak k tomu, že základní právo a svoboda odsouzeného, tj. osobní svoboda (čl. 8 odst. 1 Listiny) se odnímá z ochrany soudní moci, což porušuje čl. 4 Ústavy. Z uvedeného plyne neústavnost napadených § 9 a 9a novely zákona o výkonu trestu odnětí svobody č. 294/1993 Sb.

Neústavnost citovaných ustanovení zmíněné novely zákona o výkonu trestu odnětí svobody, pokud je spatřována navrhovateli v jejich rozporu s čl. 90 Ústavy, je odůvodnitelná stejným způsobem, jako v případě kolize napadených ustanovení s čl. 40 odst. 1 Listiny. Podle obou ustanovení totiž jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Nikoliv tedy správní orgán, byť by šlo v dané věci jen o otázku rozhodování o trestu.

Vzhledem k tomu, že byl z uvedených důvodů ve smyslu § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, shledán rozpor mezi ustanoveními § 9 a 9a zákona č. 59/1965 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění zákona č. 294/1993 Sb., na straně jedné a citovanými články Listiny, jakož i Ústavy na straně druhé, rozhodl Ústavní soud o zrušení těchto zákonných ustanovení, a to dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.

b) Přestože navrhovatel upozornil pouze na rozpor citovaných ustanovení novely zákona o výkonu trestu odnětí svobody č. 294/1993 Sb., jakož i novely trestního řádu č. 292/1993 Sb., s vnitrostátními ústavněprávními předpisy, Ústavní soud, jsa vázán toliko petitem návrhu, nikoliv jeho odůvodněním, se z úřední povinnosti, ve smyslu ustanovení § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zabýval také otázkou souladu napadených právních předpisů s mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jež byly ratifikovány a vyhlášeny, pokud je jimi Česká republika vázána (čl. 10 Ústavy). V tomto směru však žádné rozpory nezjistil.

Mimo rámec tohoto zkoumání zůstávají Minimální standardní pravidla pro zacházení s uvězněnými osobami, schválená Hospodářskou a sociální radou OSN rezolucemi č. 663 C (XXIV) a č. 2076 (LXII), jakož i Evropská vězeňská pravidla mající povahu doporučení Výboru ministrů Rady Evropy č. R (87) 3 členským státům. Žádný z těchto dokumentů nemá totiž charakter mezinárodní smlouvy ve smyslu čl. 10 Ústavy.

Jelikož k zákonu č. 59/1965 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění zákona č. 294/1993 Sb., byl vydán prováděcí předpis, a sice vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 110/1994 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, bylo třeba v nálezu, podle § 70 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, též vyslovit ztrátu platnosti jejích ustanovení, a to § 11 písm. a) a § 13 a 14, neboť ta svým obsahem navazují na zrušená ustanovení § 9 a 9a zákona č. 59/1965 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění zákona č. 294/1993 Sb.