Sdílení poznámky:
Obsah
Typ obsahu
150/1948 Sb.
ÚSTAVNÍ ZÁKON
ze dne 9. května 1948
Ústava Československé republiky
Ústavodárné Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto
ústavním zákoně:
PROHLÁŠENÍ
My, lid československý, prohlašujeme, že jsme pevně rozhodnuti vybudovat svůj
osvobozený stát jako lidovou demokracii, která nám zajistí pokojnou cestu k socialismu.
Jsme odhodláni bránit všemi svými silami vymoženosti naší národní a demokratické
revoluce proti veškerým snahám domácí i zahraniční reakce, jak jsme znovu před celým
světem osvědčili svým vystoupením na obranu lidově demokratických řádů v únoru 1948.
Slibujeme si navzájem, že na tomto velkém díle budou pracovat společně a ruku v
ruce oba naše národy, navazujíce tak na pokrokové a humanitní tradice svých dějin.
Češi a Slováci, dva bratrské národy, členové velké rodiny Slovanstva, žili již před
tisícem let společně v jednom státě a společně přijali z východu nejvyšší výtvor
tehdejší vzdělanosti - křesťanství. První v Evropě pozdvihli v husitské revoluci
na své prapory myšlenky svobody mínění, lidovlády a sociální spravedlnosti.
Po staletí
bojoval pak český a slovenský lid s feudálními vykořisťovateli a s německou dynastií
Habsburků za své sociální i národní osvobození. Myšlenky svobody, pokroku a humanity
byly vedoucími idejemi obou našich národů, když se v XIX. věku obrodily za společného
úsilí slovenských a českých buditelů, vzešlých z lidu. Pod týmž praporem zahájily
také oba národy v první světové válce společný odboj proti německému imperialismu,
a podníceny Velkou říjnovou revolucí, zřídily po staletích poroby, dne 28. října
1918, svůj společný stát - demokratickou republiku Československou.
Již tehdy, za
prvního odboje, toužil náš lid, veden velkým vzorem revolučního boje ruských dělníků
a rolníků, po lepším společenském řádu, po socialismu. Avšak toto pokrokové úsilí,
navazující na naše nejlepší tradice, bylo zakrátko zmařeno, když se po rozkolu dělnického
hnutí v prosinci 1920 podařilo nepočetné vrstvě kapitalistů a velkostatkářů zvrátit
navzdory demokratické ústavě pokrokový vývoj v naší republice a přivésti k vítězství
kapitalistické hospodářské zřízení se všemi jeho zly, zejména s hrůzou nezaměstnanosti.
Když pak oběma našim národům hrozila zkáza z nové imperialistické expanse v zločinné
podobě německého nacismu, tu opět - jako kdysi v husitské revoluci panská šlechta
- zradila nyní i novověká vládnoucí třída, buržoasie. Ve chvíli nejvyššího nebezpečí
se spojila s nepřítelem proti vlastnímu lidu a tím umožnila světovému imperialismu,
aby dočasně vyřídil své rozpory na účet obou našich národů hanebnou dohodou mnichovskou.
Tím byla uvolněna cesta k zákeřnému přepadení našeho mírumilovného státu odvěkému
nepříteli, jemuž horlivě pomáhali potomci cizích kolonistů, usazení mezi námi a požívající
podle naší ústavy všech demokratických práv stejně s námi. Za hrozných událostí druhé
světové války povstali oba naši národové k boji za osvobození, který po nesčetných
obětech našich nejlepších lidí a za pomoci spojenců, především slovanské velmoci
Svazu sovětských socialistických republik, vyvrcholil slovenským a českým povstáním
let 1944 a 1945 v národní a demokratické revoluci našeho lidu a byl vítězně ukončen
osvobozením Prahy Rudou armádou dne 9. května 1945.
Nyní jsme se rozhodli, že náš
osvobozený stát bude státem národním, zbaveným všech nepřátelských živlů, žijícím
družně s rodinou slovanských států a v přátelství se všemi mírumilovnými národy světa.
Chceme, aby to byl stát lidové demokracie, v němž si lid svými zástupci zákony nejen
dává, nýbrž je svými zástupci také sám vykonává. Chceme, aby to byl stát, v němž
všechno hospodářství slouží lidu a je vedeno tak, aby vzrůstal obecný blahobyt, aby
nebylo hospodářských krisí a aby byl národní důchod spravedlivě rozdělován. Po této
cestě chceme dojíti k společenskému řádu, v němž bude úplně odstraněno vykořisťování
člověka člověkem - k socialismu.
V tomto duchu stanovíme v druhé části této ústavy
její základní články v třetí pak je rozvádíme do podrobností a hodláme tak dáti pevný
podklad právnímu řádu naší lidové demokracie.
ZÁKLADNÍ ČLÁNKY ÚSTAVY
(1) Československý stát je lidově demokratická republika.
(2) Lid je jediným zdrojem veškeré moci ve státě.
(1) Československá republika je jednotný stát dvou rovnoprávných slovanských
národů, Čechů a Slováků.
(2) Území státu tvoří jednotný a nedílný celek.
(1) Lidově demokratická republika neuznává výsad. Práce ve prospěch celku
a účast na obraně státu je obecnou povinností.
(2) Stát zaručuje všem svým občanům, mužům i ženám, svobodu osobnosti a jejího
projevu a pečuje o to, aby se všem dostalo stejných možností a stejných příležitostí.
(3) Všichni občané mají právo na vzdělání, právo na práci, na spravedlivou
odměnu za vykonanou práci a na odpočinek po práci. Národním pojištěním je občanům
zajištěno zaopatření při nezpůsobilosti k práci.
(1) Svrchovaný lid vykonává státní moc zastupitelskými sbory, které jsou
lidem voleny, lidem kontrolovány a lidu odpovědny.
(2) Volební právo do zastupitelských sborů je obecné, rovné, přímé a tajné.
Volit může každý občan, jakmile dosáhne věku 18 let. Zvolen může být každý občan,
jakmile dosáhne věku 21 let.
(3) K obstarávání věcí veřejných a k uplatňování svých demokratických práv
vytváří lid dobrovolné organisace, zejména politické, odborové, družstevní a kulturní,
organisace žen a mládeže a organisace tělovýchovné.
Nejvyšším orgánem moci zákonodárné je Národní shromáždění o jedné sněmovně.
Má tři sta členů (poslanců), volených na dobu šesti let.
V čele státu je president republiky, volený Národním shromážděním na dobu
sedmi let.
Nejvyšším orgánem moci vládní a výkonné je vláda. Je odpovědna Národnímu
shromáždění. Jmenuje ji a odvolává president republiky.
(1) Nositelem a vykonavatelem státní moci na Slovensku a představitelem svébytnosti
slovenského národa jsou slovenské národní orgány.
(2) Slovenské národní orgány zajišťují v duchu lidové demokracie rovnoprávnost
Čechů a Slováků. Všechny orgány republiky usilují v souladu s nimi o to, aby se vytvářely
stejně příznivé podmínky pro hospodářský, kulturní a sociální život obou národů.
(1) Národním orgánem moci zákonodárné na Slovensku je Slovenská národní rada.
Má sto členů (poslanců), volených na Slovensku na dobu šesti let.
(2) Národním orgánem moci vládní a výkonné na Slovensku je sbor pověřenců.
Je odpovědný Slovenské národní radě a vládě republiky. Jmenuje jej a odvolává vláda
republiky.
Nositelem a vykonavatelem státní moci v obcích, okresích a krajích a strážcem
práv a svobod lidu jsou národní výbory.
(1) Moc soudcovskou vykonávají nezávislé soudy.
(2) Soudcové jsou jednak soudci z povolání, jednak soudci z lidu; obojí jsou
si při rozhodování rovni.
(3) Soudcové vykonávají svůj úřad nezávisle, jsouce vázáni jen právním řádem
lidové demokracie.
(1) Hospodářská soustava Československé republiky je založena
na znárodnění
nerostného bohatství, průmyslu, velkoobchodu a peněžnictví;
na vlastnictví půdy
podle zásady "půda patří tomu, kdo na ní pracuje";
na ochraně drobného a středního
podnikání a na nedotknutelnosti osobního majetku.
(2) Všechno národní hospodářství v Československé republice nechť slouží
lidu. V tomto veřejném zájmu řídí stát veškerou hospodářskou činnost jednotným hospodářským
plánem.
PODROBNÁ USTANOVENÍ ÚSTAVY
KAPITOLA PRVNÍ
Práva a povinnosti občanů
Rovnost
(1) Všichni občané jsou si před zákonem rovni.
(2) Muži a ženy mají stejné postavení v rodině i ve společnosti a stejný
přístup ke vzdělání i ke všem povoláním, úřadům a hodnostem.
Svoboda osobní
Osobní svoboda se zaručuje. Může být omezena nebo odňata jen na základě
zákona.
(1) Nikdo nesmí být stíhán, leč v případech podle zákona dovolených,
a to jen soudem nebo úřadem podle zákona příslušným a řízením upraveným podle zákona.
(2) Nikdo nesmí být zatčen, nebude-li přistižen při činu samém, leč na
písemný odůvodněný příkaz soudcův. Příkaz budiž doručen při zatčení, a není-li to
možné, nejdéle do 48 hodin po něm.
(3) Nikdo nesmí být úředním orgánem vzat do vazby, leč v případech stanovených
zákonem; musí pak být nejdéle do 48 hodin propuštěn nebo odevzdán soudu nebo úřadu,
kterému podle povahy věci přísluší provésti další řízení.
Svoboda domovní
Domovní svoboda se zaručuje. Může být omezena jen na základě zákona.
(1) U nikoho nesmí být provedena domovní prohlídka, leč v případech dovolených
podle zákona, a to jen soudem nebo úředním orgánem podle zákona příslušným a řízením
upraveným podle zákona.
(2) Domovní prohlídka smí být provedena, nestanoví-li zákon jinak, jen
na písemný odůvodněný příkaz soudce nebo úřadu. Příkaz budiž doručen při prohlídce,
a není-li to možné, nejdéle do 48 hodin po ní.
(3) Orgán vykonávající prohlídku nechť se prokáže svým oprávněním a vydá
osobě, u které prohlídku vykonal, na její žádost ihned, a není-li to možné, nejdéle
do 48 hodin potom, písemné potvrzení o důvodech prohlídky a o jejím výsledku, jakož
i o věcech při ní zabavených.
Tajemství listovní a tajemství dopravovaných zpráv
Nikdo nesmí porušovat tajemství uzavřených listů ani jiných písemností,
ať chovaných v soukromí, ať zasílaných poštou nebo jiným dopravním prostředkem, leč
v případech zákonem stanovených a způsobem podle zákona upraveným. Obdobně je chráněno
tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným takovým veřejným zařízením.
Svoboda pobytu
(1) Každý občan se může usazovat nebo pobývat na kterémkoli místě Československé
republiky. Omezit lze toto právo jen v zájmu veřejném na základě zákona.
(2) Právo vystěhovat se do ciziny může být omezeno jen na základě zákona.
Svoboda majetková
V mezích obecných právních předpisů může každý občan nabývat na kterémkoli
místě Československé republiky nemovitostí i jiného majetku a vykonávat tam výdělečnou
činnost.
(1) Soukromé vlastnictví lze omezit jen zákonem.
(2) Vyvlastnění je možné jen na základě zákona a za náhradu, není-li
nebo nebude-li zákonem stanoveno, že se náhrada dávat nemá.
(3) Nikdo nesmí zneužívat vlastnického práva ke škodě celku.
Ochrana rodiny a mládeže
(1) Manželství, rodina a mateřství jsou pod ochranou státu.
(2) Stát pečuje o to, aby rodina byla zdravou základnou rozvoje národa.
Rodinám s mnoha dětmi poskytuje stát zvláštní úlevy a podporu.
(1) Dětem zaručuje stát zvláštní péči a ochranu, zejména činí soustavná
opatření v zájmu populačního rozvoje národa.
(2) Původ dítěte nesmí být jeho právům na újmu. Podrobnosti stanoví zákon.
(3) Mládeži zaručuje stát všechny možnosti plného tělesného i duševního
rozvoje.
Právo na vzdělání
(1) Všichni občané mají právo na vzdělání.
(2) Stát pečuje o to, aby se každému dostalo vzdělání a výcviku podle
jeho schopností a se zřetelem k potřebám celku.
(1) Školy jsou státní.
(2) Základní školní vzdělání je jednotné, povinné a bezplatné.
(3) Podrobnosti a výjimky stanoví zákon.
(1) Veškerá výchova a všechno vyučování buďtež zařízeny tak, aby byly
v souladu s výsledky vědeckého bádání a nebyly v neshodě s lidově demokratickým zřízením.
(2) Vrchní vedení veškeré výchovy a všeho vyučování, jakož i dozor nad
nimi přísluší státu.
Svoboda svědomí a vyznání
(1) Svoboda svědomí se zaručuje.
(2) Světový názor, víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže
však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu
zákonem.
(1) Každý má právo vyznávat soukromě i veřejně jakoukoli náboženskou
víru nebo být bez vyznání.
(2) Všechna náboženská vyznání a bezvyznání jsou si před zákonem rovna.
(1) Každý má volnost provádět úkony spojené s jakýmkoli náboženským vyznáním
nebo bezvyznáním. Výkon tohoto práva však nesmí být v neshodě s veřejným pořádkem
ani dobrými mravy. Nedovoluje se zneužívat ho k nenáboženským účelům.
(2) Nikdo nesmí být přímo ani nepřímo nucen k účasti na takovém úkonu.
Svoboda projevu a ochrana kulturních statků
(1) Svoboda projevu se zaručuje.
(2) Každý může v mezích zákona projevovat své mínění slovem, písmem,
tiskem, obrazem nebo jakýmkoli jiným způsobem. Výkon tohoto práva nemůže být nikomu
na újmu.
(1) Svoboda tvůrčí činnosti duševní se zaručuje. Vědecké bádání a hlásání
jeho výsledků, jakož i umění a jeho projevy jsou svobodné, pokud neporušují trestní
zákon.
(2) Kulturní statky jsou pod ochranou státu. Stát dbá o to, aby byly
přístupny všem, a podporuje vědu i umění v zájmu rozvoje národní kultury, pokroku
a obecného blahobytu; zejména pečuje o to, aby byly tvůrčím pracovníkům zajištěny
příznivé podmínky pro jejich práci.
(1) Každý má právo uvádět své názory a výsledky své tvůrčí duševní činnosti
v obecnou známost a je jakýmkoli způsobem rozšiřovat a předvádět.
(2) Toto právo lze zákonem omezit jen se zřetelem k veřejnému zájmu a
ke kulturním potřebám lidu.
(1) Svoboda tisku se zaručuje. Není proto v zásadě dovoleno podrobovat
tisk předběžné censuře.
(2) Zákon stanoví, kdo má právo vydávat noviny a časopisy a za jakých
podmínek, zejména také se zřetelem k tomu, aby zisk nebyl účelem.
(3) Zákon stanoví, jak bude při zachování svobody vědy a umění a se zřetelem
k ochraně hodnotných děl plánovitě řízeno vydávání a rozšiřování neperiodických publikací,
zejména knih, hudebnin a reprodukcí výtvarných děl.
(1) Právo k výrobě, šíření, veřejnému promítání, jakož i k dovozu a vývozu
filmu je vyhrazeno státu.
(2) Provozovat rozhlas a televisi je výhradním právem státu.
(3) Výkon těchto práv upravují zákony, které také stanoví výjimky.
Právo petiční
Každý má právo předkládat petice kterémukoli veřejnému orgánu.
Svoboda shromažďovací a spolčovací
(1) Právo shromažďovací a spolčovací se zaručuje, pokud se tím neohrožuje
lidově demokratické zřízení nebo veřejný pokoj a řád.
(2) Výkon těchto práv upravují zákony.
(1) K zajištění svých práv mohou se zaměstnanci sdružovat v jednotné
odborové organisaci a mají právo hájit své zájmy jejím prostřednictvím.
(2) Jednotné odborové organisaci se zaručuje široká účast na kontrole
hospodářství a při řešení všech otázek týkajících se zájmů pracujícího lidu.
(3) V jednotlivých závodech a úřadech zastupuje zájmy zaměstnanců jednotná
odborová organisace a její orgány.
Práva sociální
(1) Všem občanům přísluší právo na práci.
(2) Toto právo se zaručuje zejména organisací práce řízenou státem podle
plánovaného hospodářství.
(3) Ženy mají se zřetelem k těhotenství, mateřství a péči o děti nárok
na zvláštní úpravu pracovních podmínek.
(4) Pro mládež stanoví zákon zvláštní pracovní podmínky, přihlížející
k potřebám jejího tělesného a duševního rozvoje.
(1) Všem pracujícím přísluší právo na spravedlivou odměnu za vykonanou
práci.
(2) Toto právo se zaručuje státní mzdovou politikou, řízenou v dohodě
s jednotnou odborovou organisací a směřující k neustálému zvyšování životní úrovně
pracujícího lidu.
(3) Při určování odměny za práci rozhoduje jakost i množství práce, jakož
i prospěch, který přináší celku.
(4) Za týchž podmínek mají muži i ženy za stejnou práci nárok na stejnou
odměnu.
(1) Všem pracujícím přísluší právo na odpočinek.
(2) Toto právo se zaručuje zákonnou úpravou pracovní doby a placené dovolené
na zotavenou, jakož i péčí o zotavení pracujících.
(1) Každému přísluší právo na ochranu zdraví. Všem občanům přísluší právo
na léčebnou péči a na zaopatření jak ve stáří, tak i při nezpůsobilosti k práci a
při nemožnosti obživy.
(2) Ženy mají nárok na zvláštní péči v těhotenství a v mateřství, děti
a mládež pak na zajištění svého plného tělesného a duševního rozvoje.
(3) Tato práva jsou zajištěna zákony o národním pojištění, jakož i veřejnou
zdravotní a sociální péčí.
(4) Ochrana života a zdraví při práci je zajištěna zejména státním dozorem
a předpisy o bezpečnostních opatřeních na pracovištích.
Základní povinnosti občana k státu a ke společnosti
(1) Každý občan je povinen být Československé republice věrný, zachovávat
ústavu i zákony a ve všem svém jednání dbát zájmů státu.
(2) Zejména je vlasteneckou povinností každého občana podporovat udržování
a zvelebování národního majetku a dbát o to, aby národní majetek nebyl zkracován
a poškozován.
Občané jsou povinni vykonávat veřejné funkce, ke kterým je lid povolal,
svědomitě a poctivě v duchu lidově demokratického zřízení.
Každý občan je povinen pracovat podle svých schopností a svou prací přispívat
k prospěchu celku.
Daně a veřejné dávky lze ukládat toliko na základě zákona. Rovněž jenom
na základě zákona může veřejná moc požadovat osobní výkony.
(1) Obrana státu a jeho lidově demokratického zřízení je vrcholnou povinností
každého občana. Služba v lidově demokratické armádě Československé republiky je pro
každého občana nejvyšší ctí.
(2) Každý občan je povinen účastnit se branné výchovy, konat vojenskou
službu a uposlechnout výzvy k obraně státu.
(3) Na obranu státu a k její přípravě lze od každého požadovat součinnost
a věcné prostředky a ukládat mu omezení i věcná plnění.
(4) Úřady a veřejné orgány nechť při výkonu své pravomoci dbají z moci
úřední též zájmů obrany státu.
(5) Podrobnosti stanoví zákon.
Obecná ustanovení
Jen na základě zákona možno tresty hrozit a je ukládat.
(1) Všechny veřejné orgány jsou povinny spravovat se při výkonu svého
úřadu nebo služby zákonem a zásadami lidově demokratického zřízení.
(2) Poruší-li veřejný funkcionář tuto povinnost, budiž potrestán podle
zákona.
(1) Projevy a činnost směřující k tomu, aby byla ohrožena samostatnost,
celistvost a jednota státu, ústava, republikánská státní forma a lidově demokratické
zřízení, jsou trestné.
(2) Zneužívat práv a svobod občanských k těmto záměrům je nepřípustné.
Zejména se zakazuje šířit jakýmkoli způsobem a v jakékoli podobě nacismus a fašismus,
rasovou a náboženskou nesnášenlivost a nacionální šovinismus.
Zákon stanoví, jakým omezením podléhají práva a svobody občanů za války
nebo tehdy, dojde-li k událostem ohrožujícím zvýšenou měrou samostatnost, celistvost
a jednotu státu, ústavu, republikánskou státní formu a lidově demokratické zřízení
anebo veřejný klid a pořádek.
KAPITOLA DRUHÁ
Národní shromáždění
(1) Sídlem Národního shromáždění je Praha.
(2) Přechodně může být Národní shromáždění svoláno i do jiného místa.
(1) Podrobnosti o podmínkách volebního práva do Národního shromáždění a
o jeho výkonu, jakož i o provádění voleb poslanců stanoví zákon.
(2) Zákon určuje, jaká činnost a které veřejné funkce jsou s funkcí poslance
neslučitelné.
(1) Národní shromáždění ověřuje platnost volby jednotlivých poslanců a
rozhoduje o neslučitelnosti funkce poslance s funkcí jinou.
(2) Ověření budiž provedeno nejdéle do šesti měsíců od ustavení sněmovny
nebo do tří měsíců ode dne, kdy náhradník, nastupující na místo poslance, složí slib.
(1) V první schůzi Národního shromáždění, které se poslanec zúčastní, složí
tento slib: "Slibuji, že budu věren republice Československé a jejímu lidově demokratickému
zřízení. Budu zachovávat její zákony a svůj mandát vykonávat podle nejlepšího vědomí
a svědomí k prospěchu lidu a státu."
(2) Odepření slibu nebo slib s výhradou mají samy o sobě za následek ztrátu
mandátu.
Poslanci vykonávají svůj mandát osobně. Mohou se ho kdykoli vzdát.
Poslanci nemohou být vůbec stíháni pro své hlasování ve sněmovně nebo v
sněmovních výborech. Pro výroky učiněné tam při výkonu mandátu podléhají jen kárné
moci Národního shromáždění.
(1) K jakémukoli trestnímu nebo kárnému stíhání poslance pro jiné činy
nebo opominutí je třeba souhlasu Národního shromáždění. Odepře-li sněmovna souhlas,
je stíhání navždy vyloučeno.
(2) Tato ustanovení se nevztahují na trestní odpovědnost, kterou má poslanec
jako odpovědný zástupce listu.
(1) Bude-li poslanec dopaden a zatčen při trestném činu samém, je soud
nebo jiný příslušný úřad povinen oznámit ihned zatčení předsedovi Národního shromáždění.
(2) Neprojeví-li sněmovna do 14 dnů ode dne zatčení souhlas s další vazbou,
budiž poslanec propuštěn na svobodu.
(3) Nezasedá-li právě sněmovna, je zapotřebí souhlasu předsednictva Národního
shromáždění. Souhlasí-li předsednictvo s další vazbou, rozhodne o věci sněmovna do
14 dnů od toho dne, kdy se opět sejde, s konečnou platností.
Poslanci mají právo odepřít svědectví o věcech, které jim byly svěřeny
jako členům Národního shromáždění, a to i když jeho členy být přestanou. Vyňaty jsou
případy, kde jde o svádění poslance k zneužití mandátu.
(1) Je-li zvolený poslanec v služebním poměru, má nárok na dovolenou od
toho dne, kdy složí slib, po celou dobu trvání mandátu.
(2) Poslanci mají po dobu výkonu svého mandátu nárok na náhradu, jejíž
výši stanoví zákon.
(3) Další podrobnosti o postavení poslanců, zejména o jejich nároku na
služební požitky, jsou-li v služebním poměru, stanoví zákon.
(1) President republiky je povinen svolat Národní shromáždění ke dvěma
řádným zasedáním v roce: jarnímu a podzimnímu. Jarní musí započít v březnu, podzimní
v říjnu.
(2) President republiky prohlašuje zasedání Národního shromáždění za skončené.
Může je odročit nejdéle na jeden měsíc a nejvýše jednou za rok.
(3) President republiky svolává Národní shromáždění podle potřeby k zasedáním
mimořádným. Žádá-li o to nadpoloviční většina poslanců u předsedy vlády, uvádějíc
předmět jednání, je president povinen svolat Národní shromáždění tak, aby se sešlo
do 14 dnů od toho dne, kdy bude žádost podána. Kdyby tak neučinil, sejde se Národní
shromáždění do dalších 14 dnů na vyzvání svého předsednictva.
(1) President republiky má právo rozpouštět Národní shromáždění. Tohoto
práva nesmí použít posledních šest měsíců svého volebního období.
(2) Uplyne-li volební období Národního shromáždění anebo bude-li Národní
shromáždění rozpuštěno, buďtež nové volby provedeny do 60 dnů.
Základní zásady jednání Národního shromáždění, jeho styky s vládou a navenek
vůbec upravuje zákon o jednacím řádu Národního shromáždění. Své vnitřní poměry a
další pravidla o svém jednání může si Národní shromáždění upravit v mezích tohoto
zákona vlastním usnesením.
(1) Schůze sněmovny řídí předseda Národního shromáždění.
(2) Předsednictvo Národního shromáždění může k obstarávání sněmovních prací
ustanovit další funkcionáře.
(1) Schůze Národního shromáždění jsou zpravidla veřejné.
(2) Schůze neveřejné se mohou konat jen v případech stanovených jednacím
řádem.
(1) Národní shromáždění je způsobilé se usnášet, je-li přítomna aspoň třetina
poslanců. K platnosti usnesení je třeba souhlasu nadpoloviční většiny přítomných.
(2) Usnesení, kterým se mění ústava, schvaluje ústavní zákon nebo se rozhoduje
o vypovědění války, potřebuje k platnosti, aby pro ně hlasovaly nejméně tři pětiny
všech poslanců. Stejné většiny je třeba k platnosti usnesení, kterým se vynáší odsuzující
rozsudek v trestním řízení proti presidentu republiky nebo členům vlády.
(1) Předseda i ostatní členové vlády mají právo zúčastnit se kdykoli schůzí
Národního shromáždění nebo jeho výborů. Budiž jim uděleno slovo, kdykoli o to požádají.
(2) Požádá-li o to Národní shromáždění, jeho předsednictvo nebo kterýkoli
jeho výbor, je člen vlády povinen dostavit se osobně do schůze.
(3) Jinak se člen vlády může dát zastupovat úředníky svého úřadu.
(1) Národní shromáždění je oprávněno interpelovat předsedu i ostatní členy
vlády ve věcech jejich působnosti. Předseda i ostatní členové vlády jsou povinni
odpovídat na interpelace poslanců.
(2) Národní shromáždění se může usnášet na adresách a resolucích.
(1) Návrhy zákonů mohou za podmínek stanovených jednacím řádem vycházet
buď od vlády, nebo od poslanců.
(2) Ke každému návrhu zákona podanému poslanci budiž přiložen rozpočet
o finančním dosahu osnovy a návrh na úhradu potřebného nákladu.
President republiky má právo zákon usnesený Národním shromážděním vrátit
s připomínkami do měsíce od toho dne, kdy bude usnesení Národního shromáždění dodáno
předsedovi vlády.
(1) Setrvá-li Národní shromáždění při hlasování podle jmen nadpoloviční
většinou všech poslanců na vráceném zákonu, budiž zákon vyhlášen.
(2) Jde-li o zákon, k jehož přijetí se vyžaduje souhlas třípětinové většiny
všech poslanců, je třeba, aby byl vrácený zákon schválen touto většinou.
(3) Uplyne-li volební období Národního shromáždění anebo bude-li Národní
shromáždění rozpuštěno dříve, než se mohlo usnést o vráceném zákonu, může toto usnesení
učinit nově zvolené Národní shromáždění.
(1) V každém zákoně budiž uvedeno, kterému členu vlády se ukládá jeho provedení.
(2) Zákon podpisuje president republiky, předseda Národního shromáždění,
předseda vlády a ministr, kterému je uloženo jeho provedení. Nemá-li zaneprázdněný
nebo churavý president náměstka (§ 72, odst. 2), podpisuje za něho předseda vlády.
(3) Členové vlády se mohou při podpisování zákonů dát zastupovat jinými
členy vlády.
(1) K platnosti zákona je třeba, aby byl vyhlášen, a to způsobem, jak ustanovuje
zákon.
(2) Zákony se vyhlašují touto větou:"Národní shromáždění republiky Československé
usneslo se na tomto zákoně."
(3) Zákon budiž vyhlášen do osmi dnů od toho dne, kdy jej president republiky
podepíše, anebo ode dne, kdy uplyne lhůta stanovená v § 58. Užije-li však president
svého práva tam uvedeného, budiž zákon vyhlášen do osmi dnů poté, kdy bude opětné
usnesení Národního shromáždění (§ 59) oznámeno předsedovi vlády.
(1) Národnímu shromáždění přísluší usnášet se na rozpočtovém zákoně a zkoumat
státní závěrečné účty. Návrh rozpočtového zákona i závěrečné účty předkládá Národnímu
shromáždění vláda. Státní rozpočet je jednotný. Další ustanovení obsahuje zákon.
(2) Kontrolu veřejného hospodaření upravuje zákon jednotně pro celé státní
území.
Předsednictvo Národního shromáždění
(1) Národní shromáždění si volí ze svého středu předsednictvo o dvaceti
čtyřech členech.
(2) Předsednictvo Národního shromáždění se skládá z předsedy Národního
shromáždění, místopředsedů a z ostatních členů.
(3) Předsedu Národního shromáždění zastupuje některý z místopředsedů
podle ustanovení jednacího řádu.
(1) Předsednictvo Národního shromáždění se volí vždy na dobu jednoho
roku. Volba předsedy Národního shromáždění a místopředsedů se koná zvláštním hlasováním.
(2) První volby se vykonají ihned, jakmile se nově zvolené Národní shromáždění
ustaví. Při dalších volbách podržují členové předsednictva své funkce, dokud není
zvoleno předsednictvo nové. Uplyne-li volební období Národního shromáždění anebo
bude-li Národní shromáždění rozpuštěno, podrží členové předsednictva své funkce,
dokud si nové Národní shromáždění nezvolí své předsednictvo, a platí pro ně nadále
ustanovení §§ 43 až 48.
(3) Uprázdní-li se z jakéhokoli důvodu místo člena dříve, než skončí
funkční období předsednictva, koná se na zbytek období volba doplňovací.
(4) Národní shromáždění může své předsednictvo nebo jeho jednotlivé členy
kdykoli odvolat.
(1) Předsednictvo Národního shromáždění podává, je-li věc sporná, závazný
výklad zákonů a rozhoduje výlučně o tom, zda zákon nebo zákon Slovenské národní rady
odporuje ústavě anebo nařízení zákonu.
(2) Provedení upravuje zákon.
(1) V době, kdy Národní shromáždění nezasedá
1. buď proto, že je jeho
zasedání skončeno nebo odročeno,
2. nebo proto, že uplynulo jeho volební období,
3. nebo proto, že je rozpuštěno,
4. nebo konečně proto, že je jeho zasedání
znemožněno mimořádnými událostmi,
(2) Předsednictvo Národního shromáždění činí v této době neodkladná opatření,
i kdyby k nim bylo jinak třeba zákona. Je v této době příslušné ve všech věcech náležejících
do působnosti Národního shromáždění s výjimkami uvedenými v odstavci 3 a 4.
(3) Nezasedá-li Národní shromáždění proto, že je jeho zasedání znemožněno
mimořádnými událostmi (odstavec 1, č. 4), není předsednictvo Národního shromáždění
oprávněno:
a) volit presidenta republiky ani jeho náměstka;
b) měnit ústavu
ani ústavní zákony.
(4) Nezasedá-li Národní shromáždění z důvodů uvedených v odstavci 1,
č. 1 až 3, není předsednictvo Národního shromáždění oprávněno:
a) volit presidenta
republiky ani jeho náměstka;
b) měnit ústavu ani ústavní zákony;
c) rozšiřovat
brannou povinnost ani trvale zatěžovat státní finance;
d) usnášet se o vypovědění
války.
(5) Jde-li o opatření, ke kterému by jinak bylo třeba zákona, anebo má-li
být schváleno vydání nebo úhrada mimo rozpočet, je třeba souhlasu nadpoloviční většiny
všech členů předsednictva. V ostatních případech stačí k usnášení přítomnost poloviny
členů a souhlas nadpoloviční většiny přítomných.
(6) Neodkladná opatření, ke kterým by jinak bylo třeba zákona, jsou přípustná
jen na návrh vlády. Mají prozatímní platnost zákona a musí být s poukazem na § 66
ústavy vyhlášena podle obdoby § 61. Podpisuje je president republiky, předseda
Národního shromáždění, předseda vlády a aspoň polovina členů vlády. Ta opatření,
kterým president republiky nebo předseda vlády odepře souhlas, nelze vyhlásit.
(7) Jakmile se Národní shromáždění opět sejde, podá mu předseda zprávu
o činnosti předsednictva. Bude-li zatím zvoleno nové Národní shromáždění, podá mu
tuto zprávu v ustavující schůzi předseda dřívějšího Národního shromáždění nebo některý
z jeho místopředsedů, a to i když nejsou členy nově zvolené sněmovny.
(8) Opatření, která neschválí Národní shromáždění do dvou měsíců od toho
dne, kdy se sejde, pozbývají další platnosti.
KAPITOLA TŘETÍ
President republiky
(1) Presidentem republiky může být volen každý občan, který je volitelný
do Národního shromáždění a dosáhl věku 35 let.
(2) Hlavním sídlem presidentovým je Praha.
(1) Presidenta republiky volí Národní shromáždění.
(2) K platnosti volby je třeba, aby v čas volby byla ve schůzi přítomna
nadpoloviční většina poslanců. Zvolen je ten, pro koho se vysloví nejméně tři pětiny
přítomných.
(3) Nevedla-li by k cíli dvojí volba, koná se volba užší mezi těmi kandidáty,
kteří při druhé volbě dostanou nejvíce hlasů. Zvolen je ten, kdo dostane větší počet
hlasů. Při rovnosti hlasů rozhoduje los.
(4) Podrobnosti upravuje zákon.
(1) Volební období trvá sedm let a počítá se od toho dne, kdy nově zvolený
president složí slib.
(2) Složí-li nově zvolený president slib dříve, než uplyne volební období
úřadujícího presidenta, a nejde-li o případy uvedené v § 72, odst. 1, počítá se volební
období nového presidenta od toho dne, kdy uplyne volební období dřívějšího
presidenta.
(3) Volba se koná v posledních čtyřech týdnech, než uplyne volební období
úřadujícího presidenta.
(1) Nikdo nemůže být zvolen více než dvakrát po sobě. Kdo již byl presidentem
republiky ve dvou volebních obdobích po sobě, nemůže být opět zvolen, dokud od ukončení
jeho druhého volebního období neuplyne sedm let.
(2) Tato ustanovení se nevztahují na druhého presidenta Československé
republiky.
(1) President republiky nesmí být zároveň členem Národního shromáždění
nebo členem vlády.
(2) Bude-li zvolen presidentem republiky poslanec nebo člen vlády, přestane
ode dne volby vykonávat svou dosavadní funkci. Dnem složení slibu zaniká jeho mandát
nebo členství ve vládě.
(1) Zemře-li president nebo vzdá-li se své funkce ve volebním období anebo
ztratí-li svůj úřad podle § 78, vykoná se volba nového presidenta na celé volební
období. Národní shromáždění budiž k tomu cíli svoláno do 14 dnů.
(2) Dokud není nový president zvolen a nesloží slib, anebo je-li president
zaneprázdněn nebo churav tak, že nemůže svůj úřad vykonávat, přísluší výkon jeho
funkcí vládě, která může pověřit svého předsedu jednotlivými úkony; vrchní velitelství
branné moci má v této době předseda vlády.
(1) Je-li president déle než šest měsíců zaneprázdněn nebo churav (§ 72,
odst. 2), zvolí Národní shromáždění, usnese-li se na tom vláda, presidentova
náměstka, jehož úřad trvá, dokud překážka nepomine.
(2) Bude-li náměstkem zvolen člen Národního shromáždění, nesmí dotud, dokud
je náměstkem, vykonávat svůj mandát.
(1) President republiky:
1. zastupuje stát navenek. Sjednává a ratifikuje
mezinárodní smlouvy. Politické smlouvy a hospodářské smlouvy obecné povahy, jakož
i smlouvy, k jejichž provedení je třeba zákona, vyžadují před ratifikací souhlas
Národního shromáždění. Smlouvy, kterými se mění státní území, schvaluje Národní shromáždění
formou ústavního zákona (§ 166). Sjednávání mezinárodních smluv a dohod, které
nepotřebují souhlasu Národního shromáždění a v nichž se nevymiňuje ratifikace,
může president přenésti na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy.
Zákon stanoví, kdy lze hospodářské smlouvy obecné povahy provádět ještě předtím,
než s nimi Národní shromáždění vysloví souhlas;
2. přijímá a pověřuje vyslance;
3. svolává, odročuje a rozpouští Národní shromáždění a prohlašuje jeho zasedání
za skončené;
4. podpisuje zákony Národního shromáždění a opatření jeho předsednictva
podle § 66; má právo vracet zákony s připomínkami;
5. může podávat Národnímu
shromáždění ústně nebo písemně zprávy o stavu republiky a doporučovat mu k úvaze
opatření, která považuje za nutná a účelná;
6. jmenuje předsedu i ostatní členy
vlády, stanoví počet jejích členů a určuje, který z nich řídí které ministerstvo;
odvolává vládu, podá-li demisi, i její jednotlivé odstupující členy;
7. má právo
být přítomen při schůzích vlády a předsedat jim, zvát vládu nebo její členy k poradám,
jakož i vyžadovat od vlády i od jejích jednotlivých členů zprávy o každé věci, která
náleží do oboru jejich působnosti. Vyžádanou zprávu může oznámit předsedovi vlády
s připomínkami, aby vláda uvážila, zda je potřeba učinit vhodná opatření;
8. jmenuje
všechny vysokoškolské profesory, dále soudce z povolání počínajíc V. stupnicí funkčního
služného a důstojníky, jakož i jiné státní zaměstnance, počínajíc 3. platovou stupnicí;
9. propůjčuje vyznamenání, nezmocní-li k tomu jiný orgán, a udílí československým
občanům souhlas k přijetí cizozemských vyznamenání a titulů;
10. uděluje na návrh
vlády čestné dary a čestné platy, jakož i dary a platy z milosti;
11. má právo
udílet amnestii, promíjet nebo zmirňovat tresty a právní následky odsouzení trestními
soudy a nařizovat s vyloučením trestných činů soukromožalobních, aby se soudní řízení
trestní nezahajovalo nebo se v něm nepokračovalo. Tato práva mu nepříslušejí, bude-li
proti němu zavedeno řízení podle § 78, anebo jde-li o presidenta republiky obžalovaného
nebo odsouzeného podle § 78 nebo o členy vlády obžalované nebo odsouzené
podle § 91;
12. má vrchní velitelství branné moci; prohlašuje na základě usnesení
vlády válečný stav a vypovídá z rozhodnutí Národního shromáždění válku.
(2) Veškerá moc vládní a výkonná, pokud není a nebude ústavou nebo jinými
zákony výslovně vyhrazena presidentu republiky, přísluší vládě.
President republiky skládá před Národním shromážděním tento slib: "Slibuji
na svou čest a svědomí, že budu konat své povinnosti v duchu lidově demokratického
zřízení podle vůle lidu a v zájmu lidu, dbát blaha republiky a šetřit ústavních a
jiných zákonů."
President republiky není odpověden z výkonu svého úřadu. Za jeho projevy
souvisící s presidentským úřadem odpovídá vláda.
Jakýkoli presidentův úkon moci vládní nebo výkonné potřebuje k své platnosti
spolupodpisu odpovědného člena vlády.
(1) Trestně může být president stíhán jen pro velezradu. Žalobu na presidenta
podává předsednictvo Národního shromáždění, soudí ho Národní shromáždění. Trestem
může být jen ztráta úřadu presidentského a způsobilosti tohoto úřadu později znovu
nabýti.
(2) Podrobnosti upravuje zákon.
Ustanovení o presidentu republiky platí také o jeho náměstkovi.
KAPITOLA ČTVRTÁ
Vláda
(1) Vláda se skládá z předsedy vlády, z jeho náměstků a z ostatních členů
(ministrů a státních tajemníků).
(2) Které funkce jsou neslučitelné s funkcí člena vlády, stanoví zákon.
(3) Pravidelným sídlem vlády je Praha.
Členové vlády skládají do rukou presidenta republiky tento slib: "Slibuji
na svou čest a svědomí, že budu věren republice Československé a jejímu lidově demokratickému
zřízení. Své povinnosti budu plnit svědomitě a nestranně podle vůle lidu a v zájmu
lidu i státu. Budu šetřit ústavních a jiných zákonů."
Po svém jmenování presidentem republiky je vláda povinna předstoupit před
Národní shromáždění, předložit mu svůj program a požádat je o vyslovení důvěry.
(1) Vláda je po celou dobu své funkce odpovědna Národnímu shromáždění,
které jí může vyslovit nedůvěru.
(2) Návrh na vyslovení nedůvěry vládě musí být podepsán nejméně sto poslanci
a přikáže se předsednictvu Národního shromáždění, které o něm podá zprávu nejdéle
do osmi dnů. K usnesení o návrhu je třeba přítomnosti nadpoloviční většiny poslanců,
nadpoloviční většiny hlasů a hlasování podle jmen.
(3) Vláda může kdykoli podat v Národním shromáždění návrh na vyslovení
důvěry. O návrhu se jedná, aniž je přikázán předsednictvu.
(1) Vláda může odstoupit a podává pak demisi do rukou presidenta republiky.
(2) Vysloví-li Národní shromáždění vládě nedůvěru anebo zamítne-li vládní
návrh na vyslovení důvěry, musí vláda podat do rukou presidenta republiky demisi.
(3) Dojde-li k demisi vlády v době, kdy vláda vykonává funkci presidenta
republiky (§ 72, odst. 2), přijímá demisi předsednictvo Národního shromáždění.
Vláda, která podá demisi, vede vládní věci zatímně dále až do té doby,
kdy Národní shromáždění vysloví důvěru vládě nově jmenované.
(1) Člen vlády může odstoupit a podává pak demisi do rukou presidenta republiky.
(2) Národní shromáždění může vyslovit nedůvěru také jednotlivým členům
vlády. Stane-li se tak, musí onen člen vlády podat do rukou presidenta republiky
demisi.
(3) O návrhu na vyslovení nedůvěry a o hlasování o něm platí obdobně §
83, odst. 2.
(1) Podá-li demisi jednotlivý člen vlády, určí president republiky, který
z ostatních členů vlády povede zatímně věci dotud spravované odstouplým členem až
do té doby, kdy bude vláda doplněna.
(2) Dojde-li k demisi člena vlády v době, kdy vláda vykonává funkci presidenta
republiky (§ 72, odst. 2), přijímá demisi a činí prozatímní opatření předsednictvo
Národního shromáždění.
(1) Předseda vlády vede práce vlády, svolává a řídí její schůze a určuje
pořad jejich jednání. Sjednocuje činnost všech ústředních úřadů a bdí nad prováděním
vládního programu.
(2) Předseda vlády se může dát zastupovat některým ze svých náměstků nebo
jiným členem vlády.
(1) Vláda rozhoduje ve sboru, který je schopen se usnášet, je-li přítomna
aspoň polovina členů vlády.
(2) Vláda rozhoduje ve sboru zejména:
1. o všech důležitějších věcech
politické povahy;
2. o jmenování soudců, důstojníků, jakož i jiných státních zaměstnanců
od 5. platové stupnice, pokud přísluší ústředním úřadům, nebo o návrzích na jmenování
funkcionářů, které jmenuje president republiky;
3. o jmenování a odvolání
předsedy sboru pověřenců i jednotlivých pověřenců;
4. o vládních návrzích pro
Národní shromáždění;
5. o návrzích, aby president užil svého práva vracet zákony
s připomínkami (§ 58);
6. o zákonech Slovenské národní rady, které jí předloží
předseda vlády podle § 110, odst. 2;
7. o vládních nařízeních.
(1) K provedení určitého zákona a v jeho mezích může vláda vydávat nařízení.
Stejně mohou vydávat nařízení jednotliví ministři, jsou-li k tomu zákonem zmocněni.
(2) Vládní nařízení podpisuje předseda vlády nebo úřadující náměstek a
členové vlády pověření jeho provedením. Nařízení ministrů vyžadují k své platnosti
spolupodpis předsedy vlády nebo úřadujícího náměstka. Ministři se mohou při podpisování
nařízení dát zastupovat jinými členy vlády.
(3) Zákon a v jeho mezích vládní nařízení může svěřit bližší úpravu obecným
právním předpisům ministerstev, národních výborů, jakož i jiných úřadů.
(1) Poruší-li členové vlády úmyslně nebo z hrubé nedbalosti ústavní nebo
jiné zákony v oboru své úřední působnosti, jsou trestně odpovědni.
(2) Žalobu podává předsednictvo Národního shromáždění, trestní řízení provádí
sněmovna.
(1) Ministerstva se zřizují zákonem, který může podrobnější úpravu, zejména
jejich působnosti, svěřit vládnímu nařízení.
(2) Také ostatní orgány, kterým přísluší výkon veřejné správy (§ 124, odst.
2), se zřizují a jejich působnost se upravuje zákonem, který může podrobnější
úpravu svěřit vládnímu nařízení.
(3) Do oboru moci nařizovací náleží zřizovat veřejné orgány bez výsostné
pravomoci a upravovat jejich působnost.
KAPITOLA PÁTÁ
Slovenské národní orgány
Slovenské národní orgány vykonávají moc zákonodárnou, vládní a výkonnou
na území Slovenska podle ústavy.
Slovenská národní rada vykonává moc zákonodárnou (§ 96) ve věcech národní
nebo regionální povahy, pokud vyžadují k zajištění plného rozvoje hmotných i
duchovních sil slovenského národa zvláštní úpravu a pokud nejde o věci, u kterých
je třeba jednotné úpravy zákonem.
(1) Sboru pověřenců (pověřencům) přísluší v zásadě veškerá moc vládní a
výkonná na Slovensku (odstavec 2) s výjimkou věcí národní obrany, zahraniční
politiky a zahraničního obchodu.
(2) Pokud nejde o výkon moci vládní a výkonné v oboru zákonodárné pravomoci
Slovenské národní rady (§ 96, odst. 1), přísluší tato moc sboru pověřenců (pověřencům)
jako výkonnému orgánu vlády (ministrů), a to v těchto oborech:
1. obecná
správa vnitřní;
2. správa finanční;
3. správa zdravotní;
4. správa sociální
a ochrana práce;
5. správa technická;
6. spravedlnost;
7. výživa;
8.
zemědělství;
9. průmysl;
10. vnitřní obchod;
11. školství, osvěta a informace;
12. doprava a pošty.
(3) Nařízení vlády a ministrů vydávaná k provedení zákonů (§ 90) jsou platná
na celém území státu.
Slovenská národní rada
(1) Do zákonodárné pravomoci Slovenské národní rady náleží:
1. péče
o rozvoj národní kultury, a to vědy, umění slovesného, dramatického, hudebního a
tanečního, umění výtvarných a umění filmového; péče o historické památky; knihovnictví
a musejnictví; péče o odbornou výchovu v oboru domácího průmyslu a lidového umění;
péče o věci slovenských duševních pracovníků;
2. péče o národní, střední, odborné
a umělecké školství v rámci zákonů; péče o školy mateřské a jesle; péče o lidovýchovu,
sport, tělovýchovu, cestovní ruch a turistiku;
3. veřejné zdravotnictví a sociální
péče vyjímajíc věci,které upravují nebo upraví zákony jednotně pro celé státní území;
4. fondy a nadace, pokud se jejich působnost vztahuje jen na Slovensko;
5.
slučování a rozlučování obcí a okresů a změny i úpravy jejich hranic; věci místopisné;
6. technické otázky výstavby obcí a měst a stavební předpisy kromě věcí dotčených
jednotným hospodářským plánem; zřizování a udržování silnic, cest a mostů nestátních;
věci vodohospodářské vyjma věci dotčené jednotným hospodářským plánem, z nich pak
zejména úprava vodních toků, nádrží a jiných vodních děl, jakož i zřizování rybníků,
vodovodů a kanalisací;
7. zvelebování půdy kromě věcí dotčených jednotným hospodářským
plánem; ochrana zemědělství a lesnictví před škůdci a živelními pohromami; veterinářství
a péče o chov hospodářského zvířectva; ovocnářství a pastvinářství, myslivost a rybolov;
ochrana polního a lesního majetku;
8. řemeslo a maloobchod, pokud převažuje osobní
výkon podnikatele, jakož i věci místních trhů, aniž je tím dotčena celostátní úprava
pracovního práva, jakož i úprava distribuce, obchodu a živností;
9. statistika
a výzkumnictví v oboru zvláštních zájmů slovenských;
10. věci poručenské a sirotčí.
(2) Slovenská národní rada se usnáší na zákonech Slovenské národní rady
též ve věcech, jejichž úpravu jí přikáže zákon.
(1) Sídlem Slovenské národní rady je Bratislava.
(2) Přechodně může být Slovenská národní rada svolána i do jiného místa.
(1) Podrobnosti o podmínkách volebního práva do Slovenské národní rady
a o jeho výkonu, jakož i o provádění voleb poslanců Slovenské národní rady stanoví
zákon.
(2) Zákon určuje, jaká činnost a které veřejné funkce jsou s funkcí poslance
Slovenské národní rady neslučitelné.
(1) Slovenská národní rada ověřuje platnost volby jednotlivých poslanců
Slovenské národní rady a rozhoduje o neslučitelnosti funkce poslance Slovenské národní
rady s funkcí jinou.
(2) Ověření budiž provedeno nejdéle do šesti měsíců od ustavení Slovenské
národní rady nebo do tří měsíců od toho dne, kdy náhradník, nastupující na místo
poslance Slovenské národní rady, složí slib.
(1) V první schůzi Slovenské národní rady, které se poslanec zúčastní,
složí tento slib: "Sľubujem, že budem verný republike Československej, jej ľudovodemokratickému
zriadeniu a odkazu Slovenského národného povstania. Budem zachovávať jej zákony a
vykonávať svoj mandát podľa najlepšieho vedomia a svedomia na prospech ľudu, štátu
a slovenského národa."
(2) Odepření slibu nebo slib s výhradou mají samy o sobě za následek
ztrátu mandátu.
(1) Poslanci Slovenské národní rady vykonávají svůj mandát osobně. Mohou
se ho kdykoli vzdát.
(2) Mají po dobu výkonu mandátu nárok na náhradu, jejíž výši stanoví
zákon Slovenské národní rady.
(3) O výkonu mandátu poslanců Slovenské národní rady, o jejich imunitě
a o právu odepřít svědectví, o jejich nároku na dovolenou a na služební požitky,
jsou-li v služebním poměru, platí obdobně ustanovení o poslancích (§§ 44 až 47 a
§ 48, odst. 1 a 3).
(1) Slovenskou národní radu svolává k zasedání předseda vlády. K prvnímu
zasedání je povinen ji svolat nejpozději do čtyř týdnů ode dne voleb.
(2) Předseda vlády může odročit zasedání Slovenské národní rady nejdéle
na tři měsíce a nejvýše dvakrát za rok. Žádá-li v této době nadpoloviční většina
poslanců Slovenské národní rady, aby byla Slovenská národní rada svolána, je předseda
vlády povinen to učinit, a to tak, aby se sešla do 14 dnů od toho dne, kdy bude žádost
podána.
(3) Slovenskou národní radu rozpouští na základě usnesení vlády předseda
vlády.
(4) Uplyne-li volební období Slovenské národní rady anebo bude-li Slovenská
národní rada rozpuštěna, buďtež nové volby provedeny do 60 dnů.
(1) Slovenská národní rada si volí ze svého středu předsednictvo.
(2) Předsednictvo řídí práce Slovenské národní rady a obstarává její
vnitřní věci.
(1) Základní zásady jednání a styky se sborem pověřenců upraví si Slovenská
národní rada zákonem o jednacím řádu. Své vnitřní poměry a další pravidla o svém
jednání může si Slovenská národní rada upravit v mezích tohoto zákona vlastním usnesením.
(2) Schůze Slovenské národní rady řídí předseda nebo některý z místopředsedů.
(3) Schůze Slovenské národní rady jsou zpravidla veřejné. Schůze neveřejné
se mohou konat jen v případech stanovených jednacím řádem.
(4) Slovenská národní rada je způsobilá se usnášet, je-li přítomna aspoň
polovina poslanců. K platnosti usnesení je třeba souhlasu nadpoloviční většiny přítomných.
Předseda i ostatní členové vlády mají právo zúčastnit se kdykoli schůzí
Slovenské národní rady nebo jejích výborů. Budiž jim uděleno slovo, kdykoli o to
požádají.
(1) Předseda i ostatní členové sboru pověřenců mají právo zúčastnit se
kdykoli schůzí Slovenské národní rady nebo jejích výborů. Budiž jim uděleno slovo,
kdykoli o to požádají.
(2) Požádá-li o to Slovenská národní rada, její předsednictvo nebo kterýkoli
její výbor, je člen sboru pověřenců povinen dostavit se osobně do schůze.
(3) Jinak se člen sboru pověřenců může dát zastupovat úředníky svého
úřadu.
(1) Slovenská národní rada je oprávněna interpelovat předsedu i ostatní
členy sboru pověřenců ve věcech jejich působnosti. Předseda i ostatní členové sboru
pověřenců jsou povinni odpovídat na interpelace poslanců Slovenské národní rady.
(2) Slovenská národní rada se může usnášet na adresách a resolucích.
(1) Návrhy zákonů Slovenské národní rady mohou za podmínek stanovených
jednacím řádem vycházet buď od vlády nebo od sboru pověřenců anebo od poslanců Slovenské
národní rady.
(2) Ke každému návrhu zákona Slovenské národní rady budiž přiložen rozpočet
o finančním dosahu osnovy a návrh na úhradu potřebného nákladu z té části jednotného
státního rozpočtu, která připadá na Slovensko, a to v souladu s rozpočtovým zákonem.
(3) V každém zákoně Slovenské národní rady budiž uvedeno, kterému členu
sboru pověřenců se ukládá jeho provedení.
Zákony Slovenské národní rady, pokud odporují ústavě nebo ústavnímu zákonu,
jsou neplatné.
(1) Zákony Slovenské národní rady podpisuje předseda vlády, předseda
Slovenské národní rady, předseda sboru pověřenců a pověřenec, kterému je uloženo
provedení.
(2) Má-li předseda vlády za to, že zákon, na němž se usnesla Slovenská
národní rada a který mu byl předložen k podpisu, odporuje ústavě nebo ústavnímu zákonu,
překračuje pravomoc Slovenské národní rady anebo je v rozporu s jednotným hospodářským
plánem nebo rozpočtovým zákonem, předloží jej do 14 dnů vládě, která do dvou měsíců
rozhodne o věci s konečnou platností.
(1) K platnosti zákona Slovenské národní rady je třeba, aby byl vyhlášen,
a to způsobem, jak ustanovuje zákon.
(2) Zákony Slovenské národní rady se vyhlašují touto větou: "Slovenská
národní rada usniesla sa na tomto zákone."
(3) Zákon Slovenské národní rady budiž vyhlášen do osmi dnů od toho dne,
kdy jej podepíše předseda vlády.
Slovenská národní rada podává, je-li věc sporná, závazný výklad zákonů
Slovenské národní rady. K platnosti takového výkladu je třeba souhlasu předsedy vlády.
Sbor pověřenců
(1) Sbor pověřenců se skládá z předsedy a z ostatních členů (pověřenců).
(2) Pravidelným sídlem sboru pověřenců je Bratislava.
(3) Pověřenectva se zřizují zákonem, který může podrobnější úpravu, zejména
jejich působnosti, svěřit vládnímu nařízení.
(1) Předsedu i ostatní členy sboru pověřenců jmenuje a odvolává vláda;
ona též určuje, který z nich řídí které pověřenectvo.
(2) Sbor pověřenců i jeho jednotliví členové mohou podat demisi do rukou
předsedy vlády.
(1) Člen sboru pověřenců nemůže být členem vlády.
(2) Které další funkce jsou neslučitelné s funkcí člena sboru pověřenců,
stanoví zákon.
Členové sboru pověřenců skládají do rukou předsedy vlády tento slib:
"Sľubujem, že budem verný republike Československej, jej ľudovodemokratickému zriadeniu
a odkazu Slovenského národného povstania. Svoje povinnosti budem plniť svedomite
a nestranne podľa vôle ľudu a v záujme ľudu, štátu a slovenského národa. Budem zachovávať
ústavné a iné zákony, ako aj nariadenia a smernice vlády."
(1) Sbor pověřenců i jeho členové jsou odpovědni vládě.
(2) Sbor pověřenců i jeho členové jsou povinni dbát směrnic a pokynů
vlády, rovněž tak jednotliví pověřenci směrnic a pokynů příslušných ministrů.
(3) Ministr je však oprávněn vykonávat s vědomím příslušného pověřence
svou pravomoc na Slovensku též přímo.
V oboru zákonodárné pravomoci Slovenské národní rady je sbor pověřenců
ve věcech uvedených v § 96, odst. 1 odpovědný také Slovenské národní radě.
(1) Sbor pověřenců (pověřenci) vydává v oboru zákonodárné pravomoci Slovenské
národní rady (§ 96) nařízení a činí příslušná opatření na území Slovenska.
(2) O mezích nařizovací pravomoci sboru pověřenců (pověřenců) a o způsobu
podpisování nařízení platí obdobně ustanovení § 90.
Sbor pověřenců rozhoduje ve sboru, který je schopen usnášet se, je-li
přítomna aspoň polovina pověřenců.
(1) Při jmenování vysokoškolských profesorů, soudců a ostatních státních
zaměstnanců na Slovensku, které přísluší presidentovi republiky, předkládá vládě
příslušný návrh sbor pověřenců. Vláda jej může sboru pověřenců vrátit, je-li v rozporu
s celostátní personální politikou.
(2) Jmenování soudců a ostatních státních zaměstnanců, které jinak jmenuje
vláda, přísluší na Slovensku sboru pověřenců, jenž však k němu potřebuje předchozího
schválení vlády.
(3) Jmenování zaměstnanců, které jinak jmenuje ministr, přísluší na Slovensku
pověřenci, jenž však k němu v zásadě potřebuje předchozího souhlasu příslušného ministra.
(4) Působnost sboru pověřenců a pověřenců podle odstavců 1 až 3 se nevztahuje
na jmenování státních zaměstnanců ve sboru národní bezpečnosti a v těch oborech,
v kterých podle § 95, odst. 1 nepřísluší sboru pověřenců moc vládní a výkonná,
ani na jmenování státních zaměstnanců u těch ústředních orgánů, jejichž působnost
se vztahuje na celé území státu.
(1) Překročí-li nařízení, usnesení nebo opatření sboru pověřenců (nařízení
nebo opatření pověřence) jeho pravomoc anebo je v rozporu s ústavou, zákonem, zákonem
Slovenské národní rady, vládním nařízením nebo nařízením ministra, může je vláda
zrušit. Stejné právo přísluší vládě, je-li usnesení nebo opatření sboru pověřenců
v rozporu s vládním usnesením.
(2) V případech uvedených v odstavci 1 může ministr zastavit výkon
pověřencova opatření až do rozhodnutí vlády, která může pověřencovo opatření
zrušit.
KAPITOLA ŠESTÁ
Národní výbory
Národní výbory jsou podle správní soustavy Československé republiky:
1. místní,
2. okresní,
3. krajské.
(1) Národní výbory vykonávají na území, pro které jsou zvoleny, veřejnou
správu ve všech jejích oborech, zejména obecnou správu vnitřní, správu kulturní a
osvětovou, ochranu práce a správu zdravotní a sociální; správu finanční pak podle
zvláštních ustanovení.
(2) Jiným orgánům přísluší výkon veřejné správy jen výjimečně a na základě
zákona.
Národní výbory mají jako orgány jednotné lidové správy zejména tyto úkoly:
chrání a posilují lidově demokratické zřízení;
spolupůsobí při plnění úkolů obrany
státu;
pečují o národní bezpečnost;
podporují udržování a zvelebování národního
majetku;
účastní se vypracovávání a provádění jednotného hospodářského plánu;
v rámci jednotného hospodářského plánu plánují a řídí hospodářské, sociální a
kulturní budování na svém území, zajišťují předpoklady plynulé zemědělské a průmyslové
výroby a starají se o zásobování i o výživu obyvatelstva;
pečují o národní zdraví;
nalézají právo v oboru své působnosti, zejména vykonávají v mezích stanovených
zákonem pravomoc trestní.
(1) Národní výbory jsou při plnění svých úkolů povinny opírat se o přímou
účast a iniciativu lidu a podléhají jeho kontrole. Jejich členové a členové jejich
orgánů jsou lidu ze své činnosti odpovědni.
(2) Způsob, jakým lid provádí kontrolu a uplatňuje tuto odpovědnost, stanoví
zákon.
(1) Počet členů národních výborů stanoví zákon.
(2) Podrobnosti o podmínkách i o výkonu volebního práva do národních výborů
a o provádění voleb jejich členů upravuje zákon.
(1) Členové národních výborů skládají před nastoupením tento slib: "Slibuji,
že budu zachovávat věrnost lidu a republice, svou činností chránit a posilovat lidově
demokratické zřízení a zachovávat zákony a nařízení."
(2) Odepření slibu nebo slib s výhradou mají samy o sobě za následek ztrátu
členství.
(1) Zásady organisace národních výborů, jakož i zásady jejich jednání a
řízení před nimi upravuje zákon.
(2) Organisaci lidové správy v hlavním městě republiky upravuje zvláštní
zákon.
(1) Výkon veškeré veřejné správy budiž účelně decentralisován.
(2) Věcná a místní působnost národních výborů budiž podle jejich stupňů
upravena tak, aby národní výbory mohly včas a účelně řešit všechny věcné i osobní
otázky veřejné správy, pokud se tyto otázky nedotýkají zájmů vyšších celků.
(1) Národní výbory jsou povinny zachovávat zákony a nařízení a v zájmu
jednotného výkonu veřejné správy a jednotné státní politiky dbát směrnic a pokynů
vyšších orgánů.
(2) Národní výbor nižšího stupně je podřízen národnímu výboru vyššího stupně.
(3) Národní výbory jsou podřízeny orgánům moci vládní a výkonné, zejména
ministru vnitra.
(1) Národní výbor může být rozpuštěn, zejména neplní-li své úkoly nebo
ohrožuje-li jeho činnost řádný výkon veřejné správy.
(2) Nové volby buďtež vypsány ve lhůtě stanovené zákonem.
Finanční hospodaření národních výborů budiž v rámci veřejného hospodářství
a podle potřeb jednotného hospodářského plánu upraveno zákonem tak, aby národní výbory
mohly řádně plnit své úkoly.
KAPITOLA SEDMÁ
Soudy
Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci.
(1) Soudní moc v právních věcech civilních přísluší soudům občanským, a
to buď soudům řádným, nebo zvláštním, anebo soudům rozhodčím.
(2) Soudní moc ve věcech trestních přísluší soudům trestním, pokud podle
obecných předpisů nemají být trestní věci projednávány v trestním řízení správním.
(3) V řízení trestním mohou být zavedeny soudy výjimečné, a to jen na omezenou
dobu a jen v případech, které zákon předem stanovil.
(1) Pravomoc trestních soudů vojenských je upravena zvláštním zákonem.
(2) Pravomoc soudů vojenských může být podle zákona rozšířena na obyvatelstvo
civilní jen v době války nebo zvýšeného ohrožení státu, a to jen pro činy spáchané
v této době.
(1) Pro celé území Československé republiky jsou zřízeny:
1. nejvyšší
soud;
2. nejvyšší vojenský soud;
3. správní soud.
(2) Složení, organisaci a působnost těchto soudů, jakož i řízení před nimi
upravuje zákon.
(1) Soudnictví je ve všech stolicích odděleno od správy.
(2) Řešení sporů o příslušnost mezi soudy a správními orgány upravuje zákon.
Organisaci soudů, jejich věcnou i místní příslušnost, jakož i řízení před
nimi upravuje zákon.
(1) Soudy vykonávají svou moc zpravidla v senátech.
(2) Senáty u sborových soudů jsou po celý rok stálé. Výjimky stanoví zákon.
(3) Soudní senáty se skládají zásadně ze soudců z povolání a ze soudců
z lidu. Podrobnosti a výjimky stanoví zákon.
(1) Podmínky pro dosažení způsobilosti soudce z povolání, jakož i služební
poměry soudců z povolání upravuje zákon.
(2) Soudcové z povolání jsou na svá místa ustanovováni vždy trvale; proti
své vůli mohou být přeloženi, sesazeni nebo dáni do výslužby jen při nové soudní
organisaci po dobu stanovenou zákonem nebo na základě právoplatného kárného nálezu;
do výslužby mohou být dáni také tehdy, dosáhnou-li stanoveného věku nebo služebního
stáří. Podrobnosti obsahuje zákon, který též určuje, za jakých podmínek mohou být
soudcové z povolání zproštění výkonu služby.
(3) Soudcové z povolání nesmějí zastávat jiné funkce placené, ať stálé
nebo občasné, nestanoví-li zákon výjimky.
(1) Soudce z lidu povolávají příslušné národní výbory, není-li ve zvláštních
případech zákonem stanoveno jinak.
(2) Ustanovení o způsobilosti k úřadu soudce z lidu, o povolávání a odvolávání
těchto soudců, o jejich právním postavení i odpovědnosti a o výkonu jejich funkce
obsahuje zákon.
Soudcové slibují přísahou, že budou zachovávat zákony a nařízení, vykládat
je v duchu ústavy i zásad lidově demokratického zřízení a rozhodovat nestranně.
(1) Líčení před soudy je zásadně ústní a veřejné. Veřejnost může být při
líčení vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
(2) Rozsudky se vyhlašují jménem republiky.
(3) Rozsudky v trestních věcech se vyhlašují vždy veřejně.
(4) V řízení před soudy trestními platí zásada obžalovací. Obviněnému se
zajišťuje právo obhajoby.
Jak ručí stát a soudce za náhradu škody, kterou soudce způsobí tím, že
poruší právo při konání svého úřadu, stanoví zákon.
KAPITOLA OSMÁ
Hospodářské zřízení
Výrobní prostředky jsou buď národním majetkem, nebo majetkem lidových družstev,
anebo jsou v soukromém vlastnictví jednotlivých výrobců.
Národním majetkem jsou zejména také hospodářské hodnoty znárodněné podle
ustanovení zvláštních zákonů (§ 153), rovněž jakýkoli veřejný statek, který slouží
obecnému prospěchu.
Nerostné bohatství a jeho těžba;
zdroje energie a energetické podniky;
doly
a hutě;
přírodní léčivé zdroje;
výroba předmětů sloužících zdraví lidu;
podniky čítající
aspoň 50 zaměstnanců nebo osob v nich činných, nejde-li o podniky lidových družstev;
banky
a pojišťovny;
veřejná doprava železniční a pravidelná doprava silniční a letecká;
pošta,
veřejný telegraf a telefon;
rozhlas, televise a film (§ 22)
mohou být jen národním
majetkem.(1) Národní majetek je zásadně v rukou státu (státní vlastnictví).
(2) Části národního majetku, které nejsou celostátního významu a slouží
veskrze nebo převážně obyvatelstvu některého správního celku (obce, okresu, kraje),
mohou být v rukou svazků lidové správy (komunální vlastnictví).
Stát spravuje národní majetek buď přímo, nebo prostřednictvím národních
podniků (§ 155).
Hospodářské podnikání je buď veřejné (zejména podnikání státu a svazků
lidové správy), nebo lidových družstev, anebo soukromé.
(1) Státu je vyhrazeno podnikání:
1. v oboru výhradního národního majetku
(§ 148), není-li tento majetek podle zákona v rukou svazků lidové správy (§
149, odst. 2);
2. podle zákonů o znárodnění (§ 153);
3. podle zákonů o
úpravě vnitřního a zahraničního obchodu, jakož i mezinárodního zasilatelství.
(2) Stát může se zřetelem k veřejnému zájmu a potřebám národního hospodářství
přenechat využití jednotlivých hospodářských nebo jiných objektů svazkům lidové správy
nebo lidovým družstvům nebo jiným právnickým osobám.
(1) Která hospodářská odvětví a které hospodářské nebo jiné hodnoty jsou
znárodněny a v jakém rozsahu, stanoví zákony.
(2) Zákonem vymezený rozsah provedeného znárodnění nemůže být omezen.
(3) Znárodněním přechází vlastnictví dotčených podniků a jiných hospodářských
objektů a majetkových hodnot a oprávnění na stát.
(1) Znárodněné podnikání organisuje stát zásadně ve formě národních podniků.
(2) V této formě může stát organisovat i jiné státní podnikání, jakož i
hospodářské objekty, které mu připadly a připadnou do vlastnictví jinak než znárodněním.
(1) Národní podniky jsou částí národního majetku a jsou podřízeny vrchnímu
vedení a dozoru státu.
(2) Národní podniky jsou samostatné osoby právnické.
Hospodářství svazků lidové správy vedou národní výbory. Toto hospodářství
nebo jeho části mohou býti organisovány ve formě obdobné národním podnikům.
(1) Lidová družstva jsou sdružení pracujících k společné činnosti, jejímž
účelem je zvýšit životní úroveň členů i ostatního pracujícího lidu, nikoli však dosáhnout
co nejvyššího zisku z vloženého kapitálu.
(2) Stát podporuje lidové družstevnictví v zájmu rozvoje národního hospodářství
a obecného blahobytu.
(1) Soukromé vlastnictví drobných a středních podniků do 50 zaměstnanců
je zaručeno.
(2) Osobní majetek občanů je nedotknutelný. Toto ustanovení se týká zejména
předmětů domácí a osobní spotřeby, rodinných domků a úspor nabytých prací, jakož
i dědického práva na ně.
(1) Nejvyšší přípustná výměra půdy, která smí být v soukromém vlastnictví
jednotlivce nebo spoluvlastníků nebo společně hospodařící rodiny, je 50 hektarů.
(2) Soukromé vlastnictví půdy je u zemědělců, kteří na ní sami pracují,
do výměry 50 hektarů zaručeno.
(3) Podrobnosti stanoví zákon.
Stát řídí za účasti rolnictva zemědělskou politiku tak, aby se postupně
zvyšovala výrobně technická úroveň vesnice a vyrovnával sociální a kulturní rozdíl
mezi městem a venkovem.
Soukromé monopolní organisace výdělečné, zejména kartely, trusty a syndikáty,
jsou zakázány.
Jednotný hospodářský plán
Jednotným hospodářským plánem řídí stát veškerou hospodářskou činnost,
zejména výrobu, obchod a dopravu, tak, aby byla zajištěna účelná míra národní spotřeby,
aby množství, jakost a plynulost výroby byly stupňovány a aby tak postupně vzrůstala
životní úroveň obyvatelstva.
(1) Jednotný hospodářský plán se vypracovává vždy na určité časové období
a vyhlašuje se zákonem.
(2) Příprava i provedení jednotného hospodářského plánu přísluší vládě
jako jeden z jejích předních úkolů. Vláda se při tom opírá o tvůrčí iniciativu pracujícího
lidu a jeho organisací.
(3) Vláda podává Národnímu shromáždění pravidelné zprávy o provádění
jednotného hospodářského plánu.
(1) Každý, komu připadá jakýkoli úkol při provádění a plnění jednotného
hospodářského plánu, je povinen vykonávat jej svědomitě a hospodárně podle svých
osobních a hospodářských možností.
(2) Osoby fysické i právnické jsou povinny přizpůsobit svou hospodářskou
činnost jednotnému hospodářskému plánu.
KAPITOLA DEVÁTÁ
Obecná ustanovení
(1) Státní občanství je v Československé republice jediné a jednotné.
(2) Podmínky, za jakých se nabývá a pozbývá státního občanství, stanoví
zákon.
Hranice Československé republiky mohou být měněny jen ústavním zákonem.
(1) Územní správní celky buďtež vytvořeny se zřetelem k potřebám národního
hospodářství a ke kulturním a sociálním zájmům lidu.
(2) Správní soustava republiky je založena na krajském zřízení. Kraje se
dělí na okresy, okresy na obce.
Hlavním městem Československé republiky je Praha.
(1) Barvy republiky jsou bílá, červená a modrá.
(2) Státní znak a vlajky upravuje zákon.
KAPITOLA DESÁTÁ
Ustanovení závěrečná a přechodná
Ústava nabývá účinnosti dnem vyhlášení.
(1) Všechny části této ústavy (prohlášení, základní články a podrobná ustanovení)
platí jako celek.
(2) Při výkladu jednotlivých ustanovení této ústavy je třeba vycházet z
ducha tohoto celku a ze zásad, na kterých je založen.
(3) Výklad a používání všech ostatních předpisů právního řádu buďtež vždy
v souladu s ústavou.
(1) Ústava může býti měněna a doplňována jen zákony, které jsou označeny
jako ústavní a usneseny podle příslušných ustanovení (§ 54, odst. 2).
(2) Zákony vydané po dni uvedeném v § 170 jsou, pokud odporují této ústavě
nebo ústavním zákonům, neplatné.
(1) Dnem, kdy tato ústava nabude účinnosti, pozbývá platnosti ústavní listina
Československé republiky, uvozená zákonem ze dne 29. února 1920, č. 121 Sb., jakož
i její součásti.
(2) Týmž dnem pozbývají platnosti všechny ústavní i jiné zákony, pokud
odporují ustanovením této ústavy a zásadám lidově demokratického zřízení nebo upravují
věci odchylně od této ústavy.
(3) Ustanovení předchozího odstavce se netýká zákonů o znárodnění a o pozemkové
reformě, které vstoupily v platnost dříve, než tato ústava nabyla účinnosti.
(1) Národní shromáždění zvolené podle ústavního zákona ze dne 16. dubna
1948, č. 74 Sb., jímž se na přechodnou dobu do účinnosti nové ústavy upravuje
volba a pravomoc Národního shromáždění a činnost Ústavodárného Národního shromáždění,
považuje se za Národní shromáždění zvolené podle této ústavy. Jeho volební období
se počítá ode dne volby.
(2) Ustaví-li se Národní shromáždění uvedené v předchozím odstavci dříve,
než tato ústava nabude účinnosti, provedou se změny jí vyžadované do 14 dnů. Do téže
lhůty složí jeho členové (poslanci) slib podle této ústavy, i když složili již předtím
slib podle ustanovení dříve platných.
(3) Dokud nebude vydán zákon o jednacím řádu Národního shromáždění (§ 51),
platí přiměřeně ustanovení zákona ze dne 2. července 1947, č. 140 Sb., o
jednacím řádu ústavodárného Národního shromáždění.
(1) Slovenská národní rada v dosavadním složení nebo doplněná podle výsledků
voleb do Národního shromáždění (§ 174, odst. 1) vykonává pravomoc, která přísluší
Slovenské národní radě podle této ústavy dotud, dokud se neustaví Slovenská národní
rada, která bude zvolena podle nového volebního zákona (§ 98, odst. 1). Dokud
nebude vydán zákon Slovenské národní rady o jejím jednacím řádu (§ 104, odst.
1), platí přiměřeně ustanovení dosavadního jednacího řádu Slovenské národní rady.
(2) Pokud nařízení Slovenské národní rady vydaná přede dnem uvedeným v
§ 170 neodporují ustanovení této ústavy, považují se za zákony Slovenské národní
rady, i když překračují její pravomoc vymezenou touto ústavou.
(1) Dokud nenabudou účinnosti zákony předvídané ústavou, jimiž budou upraveny
zásady organisace národních výborů, jejich jednání a řízení před nimi (§ 129), jejich
finanční hospodářství (§133) a způsob, jakým lid provádí jejich kontrolu
(§ 126), zůstávají v platnosti dosavadní předpisy.
(2) Národní výbory v dosavadním složení nebo doplněné vykonávají svou pravomoc
do té doby, dokud se neustaví národní výbory zvolené podle nového zákona (§ 127).
(3) Zákon stanoví den, kdy počnou působit krajské národní výbory a zaniknou
dosavadní zemské národní výbory; rovněž určí, kdy počnou národní výbory vykonávat
veřejnou správu v oborech, které až dosud nenáležejí do jejich působnosti (§ 124).
(1) Působnost, kterou podle platných předpisů vykonávalo až dosud předsednictvo
vlády, přechází dnem uvedeným v § 170 na předsedu vlády.
(2) Ústavní zákony upravující věci státního občanství pozbývají tímto dnem
povahy ústavních zákonů.
Ústavu provede vláda.
Gottwald v.r.,
též na místě presidenta republiky podle § 60 ústavní listiny z roku 1920.
Široký v.r. Kopecký v.r.
Laušman v.r. Fierlinger v.r.
Zápotocký v.r. Ďuriš v.r.
Dr. Clementis v.r. Krajčír v.r.
arm. gen. Svoboda v.r. Petr v.r.
Dr. Ševčík v.r. Dr. Ing. Šlechta v.r.
Dr. Gregor v.r. Dr. Neuman v.r.
Nosek v.r. Erban v.r.
Dr. Dolanský v.r. Plojhar v.r.
Dr. Nejedlý v.r. Ing. Jankovcová v.r.
Dr. Čepička v.r. Dr. Šrobár v.r.